Pět let po Powellově řeči o krvavých řekách, francouzský spisovatel Jean Raspail ohromil Evropu svou alegorií „Tábor světců“, tedy názvem převzatým z Knihy Zjevení : „Tisíc let uplynulo.To jsou ti, kteří se odloučili od národů ze čtyř koutů Země a svým počtem se vyrovnají písku v moři. Půjdou vpřed na své pouti přes celý povrch zemský, oblehnou tábor svatých a milované město.

Raspail popisuje „armádu poslední šance“ složenou z ubohých a nuzných z pekelných děr Kalkaty, kteří připlouvají jako ohromná flotila vratkých a děravých lodí, které budou plout od Mysu Dobré naděje do Evropy – buď budou přijati nebo zemřou. Když armáda vnikne do Středozemí a dosáhne Riviéry, francouzská vláda, oslabená humanitarianismem a paralyzovaná soucitem, odmítne vypudit vetřelce a přijme je. Nuzní celého světa zatím sedí u televize a čekají. Poté co armáda poslední šance triumfuje, náhle se vynoří orgie, rabování a znásilňování, stejně jako putování s cílem zaplavit bohaté země Západu, onoho „tábora světců“.

Tato novela zaznamenala ohromující úspěch. Ačkoliv k ní mnoho publicistů bylo odmítavých, jiní srovnávali tuto provokativní práci s Camusovým „Morem“ nebo Swiftovými „Guliverovými cestami“ :

Vydavatelství Weekly standart prohlásilo tuto knihu za pozoruhodnou a zaznamenáníhodnou. Edmund Fuller z Wall Street Journal dokonce za senzační. Linnel Smith z Baltimore Sun napsal : „Žádný čtenář nemůže zůstat nezasažen otázkami, které tato kniha nastoluje.“ Library Journal tvrdí : „ tato kniha uspěje svým šokováním a provokováním současného uspokojeného vnímání.“ The San Franisco Chronicle nazval Raspailův příběh nestoudnou a imaginativní fikcí.

„Jedna z nejvíce znepokojivých knih této generace“ řekl James Killpatrick. „Naše děti a praděti možná brzy zjistí, že Jean Raspail nenapsal fikci, ale pravdu“ napsal Jeff Hart z National Review. „Některými odmítána jako fantasie, Raspailova děsivá vize invaze třetího světa na Západ se stala dnešní realitou.“

Sam Francis ocenil Raspailovu práci spolu s Huxleyho „Báječným novým světem“ a Orwellovým „1984“ jako „jedno z nejtemnějších proroctví minulého století…temná, ale prorocká představa úderu masové imigrace ze třetího světa do Evropy a na Západ a ohromující „nereagování“ na ni ze strany Západu. Vládnoucí třída Západu čte tuto prorockou práci a odmítá ji jako fantazii. A když Amerika podlehla kulturnímu režimu politické korektnosti, byla Raspailova novela zařazena na seznam zakázané četby.

Roku 2004 se tento novelista objevil v Le Figaro, aby obvinil francouzskou politickou elitu ze zrady. Raspailův článek se jmenoval „Vlast zrazená republikou“. „Republikou“ Raspail nemyslí pátou republiku Mitteranda nebo Chiraca, ale ideologii, zahrnující v sobě kořeny ideologie Velké francouzské revoluce „volnost, rovnost, bratrství“. Francouzské právo zakazuje jakýkoliv cenzus na rasové, etnické nebo náboženské skupiny občanů. V narážce na imigrační vlny z Afriky, Asie, Středního východu a Karibiku, Raspail pochmurně prohlašuje : „Účet je vystaven.“

„Protože jsem přesvědčen, že osud Francie byl prodán, protože „můj dům je i jejich domem“ (Mitterand) a stojí v „Evropě, jejíž kořeny jsou zrovna tak křesťanské jako muslimské“ (Chirac), protože situace nevyhnutelně směřuje k finálnímu obratu do roku 2050, kdy spatříme francouzský kmen čítající pouze jednu polovinu obyvatel země, ostatní složení z Afričanů, Maurů a Asiatů všech druhů z nevyčerpatelné zásoby třetího světa, převážně islámské, mající porozumění pro fundamentalistické džihádisty, tento tanec je pouhým začátkem.“

„Francie je zemí společné krve“ hřímal Raspail. „Ale Republika, která je pouze jedním druhem vlády, je souznačná pro ty ideology, v jejichž ideologii je hlavní důraz kladen na individuální „já“. „Zdá se, že to první, zrazují ve prospěch druhého.“¨

Přijímáním milionů lidi z cizích kultur a civilizací, kteří se mohou stát francouzskými občany, ale nikdy ne opravdovými Francouzi, podle Raspaila, stát páchá zradu proti národu. Elity zradily Francii krve a země historie a dědictví tím, že jí obětovaly na oltář ideologie. Nejen francouzské elity, ale rovněž elity celé Evropy jsou vinny zradou. S demografickou přílivovou vlnou, valící se celou Evropou, Raspail poukazuje na její „srdeční příhodu“ : „Celá Evropa kráčí vstříc své smrti.“

Raspail píše s poukazem na téměř hrobové ticho médií, vlád a společenských institucí o demografickém kolapsu v Evropské unii a připomíná výhružku alžírského prezidenta Houariho Boumedienna z roku 1974, tedy rok předtím než se objevila kniha „Tábor světců.“ : „Žádný počet atomových bomb nebude schopen zahradit přílivovou vlnu složenou z milionů lidských bytostí, které jednoho dne opustí nejjižnější a nejchudší části světa, aby ve svém pokusu o přežití dosáhli relativně otevřených částí bohaté západní hemisféry.“

Z knihy State of Emergency přeložil Marek Skřipský