Přední stránky novin po celém světě plní dnes problémy finanční a ekonomické krize do té míry, že se zdá, že žádnému vážnějšímu problému západní svět ani nečelí. Nedávno zveřejněné údaje však dokazují, že tomu tak není.

V tomto smyslu se může finanční a ekonomická krize dokonce ukázat jako užitečná. V období růstu a laciných úvěrů totiž nic netlačilo vlády připravit se na řešení obrovských problémů způsobených postupným stárnutím populace vyspělých států, kterým budeme čelit v oblastech zdravotnictví a důchodového systému.

Zahájení důchodové reformy ve Španělsku, Francii a Řecku ukazují, že krize řeckého typu postupně směruje pozornost vlád na tyto problémy a dodává jim politické naléhavosti. „Řecká selhání přitáhla pozornost k dlouhodobým rozpočtovým výhledům a řada zemí si uvědomila, že jsou na tom úplně stejně jako Řecko,“ říká ekonom UniCreditu Marco Annunziata. „Jeden krátký pohled na důsledky je, zdá se, dostačujícím signálem na to, aby nás přesvědčil o potřebnosti nápravných opatření. Pokud by tomu tak skutečně bylo, měli bychom být Řecku vděčni.“

Politici pravidelně vystavení testu voličů před reformami často couvají, ale postupné zvyšování důchodového věku je opatření, které bude mnohem těžší zvrátit než zvyšování daní. Ale tlak je již zde a narůstá.

Dluhy, z nichž jsou nervózní finanční trhy po celém světě, jsou totiž zanedbatelné oproti závazkům, které mají jednotlivé vlády ve vztahu k budoucím důchodům a zdravotní péči. Americký ekonom Jagadeesh Gokhale spočítal, že přičtení všech těchto dosud „nezapočítaných“ závazků by ukázalo, že řecký dluh je ve skutečnosti 875 procent HDP a nikoli oněch oficiálně uváděných 120.

Pro EU jako celek by tento závazek dosáhl 434 procent HDP, zhruba pětinásobek dnes udávaného čísla. Gokhale odhaduje celkový dluh Španělska na 244 procent HDP, Německa 418 procent, Británie 442 procent a Francie 549 procent, zatímco USA podle něj dosahují „řeckého“ čísla 809 procent.

Gokhale, který na toto téma napsal studii pro americký Cato Institute, washingtonský think-tank, tato čísla využil k argumentaci, že vlády by se měly postupně z důchodového a zdravotního systému stáhnout a přenechat penze a zdravotní služby soukromým subjektům.

Úmyslně tím přešel mlčením jinou možnost: penzijní a zdravotnické benefity jsou vlastně typem sociálního kontraktu, který mohou vlády jednostranně změnit. A právě to je cesta, kterou Řecko, Španělsko a brzy nejspíš také Franice zvolí tím, že postupně zvyšují důchodový věk. V Británii něco podobného slibují konzervativci a podobně vystupuje vláda dánská, která znovu zdůraznila své odhodlání k fiskální konsolidaci. A dokonce i ve Španělsku se socialistická vláda navzdory pouličním protestům chystá zvýšit důchodový věk ze 65 na 67 let.

Po většinu období rozvíjení společné měny nebyly finanční trhy na excesivní dluhy příliš citlivé a situaci dále zlepšoval snadný přístup k levným úvěrům a na dluhopisové trhy, ale rychlost konce tohoto stavu znamenal budíček nejen pro Řecko.

Jak nedávno přiznala Evropská komise, veřejný dluh evropské sedmadvacítky podle odhadů jenom mezi roky 2008 a 2011 vzroste až o jednu třetinu ze 63 na 84 procent HDP. Tento vzrůst je sice také důsledkem krize, avšak zároveň přichází ve zvlášť citlivý okamžik narůstajících nákladů na financování služeb a péče pro stárnoucí populaci: odhaduje se, že v příštích 50 letech se počet důchodců v poměru k ekonomicky aktivní populaci zdvojnásobí. Komise proto odhaduje, že vládní výdaje na důchody, zdravotnictví a další s věkem související odvětví vzrostou v průměru o 4,3 procentního bodu HDP, z průměru 23,2 procent v roce 2010.

Stárnutí populace ovšem nebude, bohužel, jediným nákladem pro veřejné finance. Je tu především bankovní sektor, který je a bude na veřejné podpoře do velké míry závislý. Irsko například vytvořilo obdobu konsolidační banky, která nashromáždila dalších 54 miliard euro veřejného dluhu. Přičteme-li ho k oficiálnímu údaji, dostaneme se ze 78 na 110 procent HDP. I tak je závazek za bankovnictvím jenom malou částí dluhu celkového, který Gokhale vyčíslil na 405 procent HDP.

Dublin má přitom souhlas EU držet tato čísla „pod pokličkou“ mimo oficiální statistiky právě tak, jako to učinily USA v případě závazků za agenturami Fannie Mae and Freddie Mac převzatými loňského září. Pokud by byly všechny tyto závazky započítány, pak Gokhale odhaduje, že evropské vlády by musely v průměru rezervovat 8,3 procent HDP ročně do roku 2050 na jejich pokrytí anebo alternativně postupně zvýšit daně ze 40 na 60 procent HDP.

„Je příliš brzy na to uzavírat, že naše bohaté společnosti jsou ve skutečnosti chudé a navždy ztracené, ale je zcela zřejmé, že něco se stát musí,“ říká Pierre Cailleteau, šéf ratingového oddělení služby investorům firmy Moody's. (s využitím textu Stephena Nisbeta, zprávy Reuters)