Nedávno jsme si připomenuli významné výročí naší státní konstituce. 29. února 1920 byla schválena Ústavní listina Československé republiky, která se stala základem vytvoření naší moderní demokratické vlasti, tehdy jednoho z nevyspělejších států světa.

Neústavní éra

Měl jsem možnost zúčastnit se semináře, pořádaného naším prezidentem k onomu výročí. Byl velice zajímavý především co do historických a ústavněprávních detailů vzniku naší ústavy a republiky.

Zazněly tam některé velice zajímavé myšlenky. Že naše republika ztratila pod Lisabonskou smlouvou svrchovanost rozhodovat sami o sobě a tedy svéprávnost. Že k založení stabilního státu nestačí jen ústava, ale je stejně třeba i občanstvo, které ji vytvořilo a zná. A jedna, která s tím možná souvisí, pronesená prý podle pana prezidenta nedávno v Kodani - že nás tato smlouva uvrhla do „předústavní éry“.

Je tomu ale skutečně tak, nebo by bylo možné spíše říci, že u nás doma je to éra spíše „post-ústavní“ - podobně jako po Mnichovském diktátu - a v Evropě éra „neústavní“, neboť nejsou to přece právě zastánci Lisabonské smlouvy, co neustále unisono tvrdí, že smlouva je zase od toho, „aby zabránila válce“, a že to žádná ústava není, že je to „reformní smlouva“ atd., jakkoli všechny znaky ústavy nese, ačkoli ne demokratického státu, neboť moc a zákonodárnou iniciativu tam mají nějací nevolení komisaři.

Je to tedy ústava, nebo to není ústava, a je to tedy podvod nebo to není podvod? Čl. 49 Vídeňské úmluvy říká: „Uzavřel-li stát smlouvu pod vlivem podvodného jednání jiného státu, který se účastnil jednání, může se dovolávat podvodu jako důvodu pro zrušení svého souhlasu s tím, že bude vázán smlouvou.“ - tedy dovolávat zde práva z EU pod Lisabonskou smlouvou vystoupit s okamžitou platností.

V souvislosti se schvalováním Lisabonské smlouvy Ústavní soud výslovně stanovil ve výkladové části svého posledního rozhodnutí povinnost prezidenta ratifikovat bez zbytečného odkladu atd. mezinárodní smlouvu (bod. 116 posledního nálezu) - a to i přes to, že naše ústava žádnou takovou povinnost nestanoví a naopak již v minulosti se stalo, že prezident takto v uvozovkách vetoval ratifikaci prezidentské mezinárodní smlouvy a právo prezidenta neratifikovat mezinárodní smlouvu se tedy jasně u nás stalo pozitivně přinejmenším právem zvykovým, jakkoli pochopitelně výjimečně užívaným, nicméně chráněným čl. 2 odst. 3. naší Listiny základních práv a svobod.

Zdá se mi, že ze základních principů pilířové dělby moci v demokratickém státě vyplývá, že soud v našem typu právního systému nemá právo měnit ani psané ani zvykové právo, a že naopak takové právo změny má v souvislosti s např. prezidentskými pravomocemi zcela výlučně ústavodárce. Má soud právo rušit zavedená ústavní práva? Proč mi tolik připadá, že zbaví-li konečná instance soudu někoho práva svobodně se rozhodnout podepsat či nepodepsat smlouvu, nemůže být pak podpis takto svéprávnosti zbaveného pod smlouvou platný?

Lisabonský nátlak

Byli jsme rovněž svědky soustředěného mediálního i politického nátlaku a náznaků rozsáhlé politické korupce a slyšeli jsme rovněž velmi dobře a z různých kruhů nejrůznější otevřené a skandální urážky a výhrůžky na adresu jak České republiky a potažmo jejích občanů, tak našeho prezidenta, který je zastupuje - a to jak z úst zástupců jiných zemí vč. EU samotné, tak i od našich lidí zastávajících vysoké státní úřady - od výhrůžek zbavením svéprávnosti resp. čl. 66 Ústavy od našich levých po Leinena s Benditem, až třeba po výhrůžky žalobou pro velezradu z místopředsednického křesla v Senátu, či dokonce až z úst samotného předsedy Ústavního soudu, který podle mého důvěryhodného zdroje na katedře ústavního práva prý dokonce veřejně prohlásil, že cituji: „Prezidenta lze k podpisu [lisabonské] smlouvy donutit.“

Platí u nás ještě zásada veškerého práva, které lze vůbec považovat za právo, ne zvůli, že smlouva uzavřená pod nátlakem nebo dokonce z donucení je nulitní? Vídeňská úmluva o smluvním právu, která je součástí českého právního řádu podle čl. 10 Ústavy ve svém čl. 51 říká: „Souhlas státu s tím, že bude vázán smlouvou, jehož bylo dosaženo donucením zástupce státu činy nebo hrozbami, je bez jakéhokoliv právního účinku.“ Není náhodou právě soudní rozhodnutí bez odvolání takovým činem? Nebyly náhodou výše zmíněné hrozby takovými hrozbami?

Proto by mě zajímalo, do jaké míry naše současná ústava devadesát let poté skutečně chrání naše ústavní činitele, do jaké míry ještě zakládá a chrání naši národní svéprávnost, svobodu a demokracii před cizími nepřáteli i pátou kolonou, chrání před zvůlí soudů na politickou objednávku, nátlakem případně vlastizrádných politiků a vysokých úředníků státu či dokonce cizích států a organizací a potažmo chrání i občany naší republiky, které prezident v nejvyšším státním úřadě v případě ratifikace prezidentské mezinárodní smlouvy zastupuje (a jehož svobodného souhlasu je potřeba, jinak nemůže ona smlouva de-jure vstoupit v platnost se svým čl. 6 odst. 1: „Tuto smlouvu ratifikují Vysoké smluvní strany v souladu se svými ústavními předpisy“), a tedy do jaké míry je Česká republika ještě „svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana“ vč. prezidenta - jak stanoví čl. 1/1 její Ústavy.

Vražedná nedbalost

Rovněž mě tedy zajímá, jaké nápravné prostředky vnitrostátního či v souvislosti s čl. 51 Vídeňské úmluvy práva mezinárodního lze případně užít, aby tuto základní konstituci, stále uzákoněnou naší Ústavou, bylo možno znovu prakticky nastolit. A potažmo tedy, aby byla ona jasně pod soustředěným nátlakem a dokonce pod hrozbami uzavřená smlouva prohlášena za nulitní pokojnou cestou – přece jen u nás tradiční vysoké okno, vidle a hnůj by mohly být na naši dobu chápány jako už poněkud retro - a nebylo tedy dříve či později pro stav vyčerpání všech účinných zákonných prostředků nutno sáhnout k mimořádným prostředkům vyplývajícím z čl. 23 Listiny základních práv a svobod. „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.“

Jak proti zrádcům samotným, vzájemně se kryjících imunitami, které tímto před občanstvem ztratili, tak proti jakýmkoliv případným nepříznivým praktickým i právním důsledkům aplikace této smlouvy proti právům a svobodám občanů České republiky, které by měly být zajištěny její ústavou, občanům, kteří si podle průzkumů povětšině nepřáli její ratifikaci, jako ostatně v mnohých zemích Evropy - a ani se jich na to ostatně jejich prý zástupci oficiálně neobtěžovali zeptat, protože jim bylo nejspíše jasné, jaká by byla odpověď - a potažmo si tedy zřejmě nepřejí ani aplikaci této smlouvy.

O té sám pan prezident prohlásil, že její ratifikací přestala být Česká republika svrchovaným státem - a tudíž si ji jistě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí nepřál ani on sám - a v souvislosti s oním rozhodnutím Ústavního soudu poznamenal: „Tato změna – pro dnešek i pro budoucnost – legitimizuje snahy té části naší veřejnosti, které není věc naší národní a státní existence lhostejná a která se s tímto výsledkem nechce smiřovat“ - jakkoli se podvolil - a to bezprostředně zcela zřejmě neústavnímu výkladu - podle čl. 9 odst. 3 naší Ústavy, tedy: „Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu“ - a takovým základem právě svrchovanost nepochybně je, neboť bez ní jaksi není možná demokracie, neboť pak většinově rozhodují o našem státu a občanech zástupci států jiných v drtivé většině oblastí - podvolil výkladu, který sám o sobě lze možná považovat za křiklavý příklad autoritativního nátlaku, bezpráví a vůbec nízké úrovně povědomí o základech naší ústavnosti i ochrany neporušitelnosti přirozených práv člověka a práv občana i na půdě onoho vysokého orgánu naší státní moci, který má nicméně přímo ve svém statutu povinnost je chránit a na to podle ústavy jeho členové i přísahali, a které tedy přece nemohou jen tak vydat na milost a nemilost cizí vrchnosti.

Ta si k smlouvě zřejmě opět pojistila právo je i zabít (bod 3/a/c výkladu Evropské listiny práv), budou-li se jí lidé stavět na odpor. A jakkoli by to bylo pro despocii typické, proč mi to připadá tak v rozporu s čl. 1 naší Listiny? Zdá se mi správně, že soud, který vydání práva na život na milost kontinentálnímu molochu prohlásí obecně za souladné s ústavou, aniž by to vůbec zkoumal (bod 114. posledního nálezu), zasluhuje nejhlubšího opovržení, nebo jsem jen zpozdilý a nechápu dostatečně ony skvělé výhody eurokonformního výkladu práva?

Podivná zkušenost s EU

Abych to uvedl do širší souvislosti, vzpomínám si, jak jsem přijel do Bruselu a snažil se našemu senátorovi zajistit schůzku s pánem, který Lisabonskou smlouvu vytvořil. Vlastně jsem ani nevěděl, jak se jmenuje a kde sídlí, ale intuitivně mě napadla tzv. Rada EU. Volal jsem tam a stálo to hodně, neboť mě přepojovali z jedné kanceláře do druhé, a pokaždé, když jsem se ptal, s kým mluvím, byla mi tato informace odepřena s poukazem na ochranu soukromí. Jen jsem byl dále a dále přepojován a znovu a znovu opakoval svůj dotaz. Nevedlo to nikam a tak jsme se nakonec do toho Justusu Lipsiusu vypravili, byli jsme senátor nesenátor zrentgenováni a opět se bezvýsledně snažili vyzvědět něco od českých zástupců. Nakonec jak už to v těchto institucích připomínajících Kafkův Zámek bývá, mi na mé neustálé naléhání jeden vrátný tajemně poradil, že snad bych mohl zkusit zavolat jistého pána a dal mi na něj linku. Strávili jsme pak po další prohlídce a opatření se jakýmsi čárovým kódem asi dvě hodinky s oním úředníkem, který měl kupodivu čas, na vizitce pouze jméno a dozvídali se od něj takové věci, že nám pan senátor zbledl, zbělal až trochu zezelenal a v závěru oné schůzky v tamní kavárně už ani nedutal a zdál se být již velice zádumčivým. Poté jsem byl ještě oním pánem obdarován evropským právem na CD a prosil mne, abychom nic z našeho rozhovoru před nadcházejícím irským referendem nezveřejňovali, že kdyby to tam neprošlo, byla by to pro něj katastrofa. Tato podivuhodná příhoda „setkání s panem Klammem“ našeho milého pana senátora, jeho tajemníka i mne každopádně přesvědčila, že to, v čem jsme se ocitli, je něčím téměř nepopsatelně obludným.

Je vůbec možné z nás udělat shora nějaké „euroobčany“, nad nimiž od nynějška bude mít téměř neomezenou moc tento Brusel - jestliže jsme s tím ani jednotlivě ani jako národ nevyslovili souhlas, a ani jsme nebyli seznámeni s tím, co to vlastně vůbec má obnášet? Není to naprostým popřením práva sebeurčení?

Vzpomínám si jak jsem jednou šel po ulici v jednom městě v Provence a tam jsem již z dálky viděl okázalou modrou ceduli: „Rue Jean Monet, pere de L'Europe“. Šel jsem se svým baťůžkem exulanta uprostřed své prý vlasti k ní a ptal jsem se sám sebe, jakým mohl tento mezinárodní finančník, dobře zabydlený jak v kruzích světové tak americké elity, kterého nikdy nikam nezvolili, být „otcem Evropy“, že už to dávají ve Francii na cedule ulic? Pak jsem přišel trochu blíže a všiml si, že za Evropu někdo černou fixkou připsal „isme“ – „pere de L'Europeisme“. Vzpomněl jsem si na paternalismus, ale mé asociace vůbec nezabloudily k našemu „tatíčkovi“ Masarykovi, a bohužel co se mi vybavilo byl „tatíček“ Stalin, pak nacionální socialismus, před nějž bych dopsal předponu „euro“ a fašismus, dtto, ona sjednocená Evropa pod jedním vůdcem, otcem, velkým bratrem, jak kdo chce to nazývat, sen Hitlerův, pod korporátní mocí prorostlou do státu, sen Mussoliniho. A že ono slovo korupce znamená především zkaženost.

Ptám se tedy, zda by naše republika nebyla vlastně jen takovou nákladnou hrou, jestliže by nám ve skutečnosti vládla cizí byrokratická despocie, která na naše těžce vydobývané a ztrácené demokratické hodnoty konstituce moci z vůle svrchovaného lidu a omezenosti moci státu (čl. 1/1 Ústavy z r. 1920: „Lid je jediný zdroj veškeré státní moci v republice Československé“ čl. 1/2: „Ústavní listina určuje, kterými orgány svrchovaný lid si dává zákony, uvádí je ve skutek a nalézá právo. Ona také vytyčuje meze, jichž tyto orgány nesmějí překročiti, aby se nedotkly ústavně zaručených svobod občanských“.) nejen nepřísahala, ale ani v ně viditelně nevěří.

Ptám se, zda ona naše ústava devadesát let poté ještě skutečně platí, nebo se jedná už jen o cár papíru s hodnotou ne jinou než historickou, kterým se určité kruhy státní moci už řídí jen dotud, dokud se jim to hodí, a kterou bez skrupulí pošlapávají a je jim ukradená, stojí li v cestě realizaci jejich demokratickým principům a lidským právům a svobodám tak nebezpečné levicové agendy a ideologie europeismu - s jasným cílem založení evropského federálního státu, řízeného nevolenými úředníky, otevřeně popírajícího hodnoty naší civilizace a propagujícího planetární náboženství environmentalismu - kterou naše platná Listina základních práv a svobod jasně realizovat zakazuje (čl. 2/1: „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“).