Církvi Kristově se neustále předhazuje, že se stavěla proti emancipaci žen a jejich rovnoprávnosti s muži. Prý je zatlačovala k domácímu krbu a neumožnila jim aktivně se podílet na veřejném životě společně a na stejné úrovni s muži. Fakta však mluví o něčem jiném.
Církev samozřejmě vždycky zdůrazňovala prvořadou roli ženy v péči o děti a při jejich výchově, jakož i ve starostech o provoz domácnosti. To je vlastní charizma ženy. Zároveň ale nikdy Církev neučila, že by žena nesměla zastávat tytéž funkce jako muž nebo že by nemohla dosáhnout stejného vzdělání jako on.
Výjimku tvoří pouze přístup žen k jáhenskému, kněžskému a biskupskému svěcení, protože Pán Ježíš ustanovil za apoštoly pouze muže. Zástupkyně Sv. stolce Suzanne Scorsonová na zasedání komise OSN pro právo ženy zasvěceně hovořila o dvoutisícileté angažovanosti Církve ve prospěch ženy.
Církev již v antice se zasadila o to, aby byla zákonem zakázána možnost usmrcovat čerstvě narozené děti jejich otci. Mužové dávali často likvidovat právě děvčata, neboť antika pokládala ženu za méněcenného tvora. Rovněž tak je obrovskou zásluhou Církve, že po skončení pronásledování křesťanů ve 4. století bylo otrokářům zákonem zakázáno sexuální využívání otrokyň.
Legalizace monogamního manželství a kvalifikace každého mimomanželského sexu jako hříchu posílilo důstojnost ženy a její zdravé sebevědomí. Už nebyla pouhou hříčkou v rukou mužů. Mariánská úcta a s ní spojený kult panenství vychovávaly muže k jinému pohledu na ženu, který viděl v dobrovolném rozhodnutí mladé dívky pro řeholní život něco posvátného, před čím je nutno se sklonit.
Křesťanský středověk se může pochlubit celou řadou svatých žen, které zasáhly významně do dějin. Nejedná se přitom jen o královny typu sv. Isabely Portugalské nebo sv. Bathildy, ale zejména o vynikající řeholnice, jež svým vzděláním a duchovní velikostí ovlivnily své prostředí.
Vzpomeňme jen sv. Alžbětu Durynskou, naši sv. Anežku Českou, sv. Hildegardu z Bingenu aj. Sv. Kateřina Sienská ve 14. století a sv.Terezie z Avily v 16. století získaly dokonce titul „Učitelky Církve“. Zapsaly se nejen do duchovního, ale částečně i do politického života své doby, sv. Kateřina dokonce radila papežům.
Avšak ani těm ženám, které si nezvolily řeholní život, nebyl uzavřen přístup ke vzdělání a prosazení svých dovedností. Málokdo ví, že první ženou univerzitní profesorkou byla v 11. století v Salernu lékařka Trotula de Ruggiero. V benediktinské řeholi, zvláště v anglosaské oblasti, bývala velmi často abatyše ženského kláštera představenou i mužské větve řádu.
Ženské kláštery poskytovaly školní vzdělání dívkám právě tak jako mužské chlapcům. Z ženských klášterů vyšla celá řada mystiček, spisovatelek, vědkyň atd. Dnes získává více než 23 milionů žen a dívek své vzdělání v církevních zařízeních. Katolická církev vždycky podporovala a podporuje stejné vzdělání pro ženu jako pro muže a stejnou možnost sebeuplatnění.
Zároveň však odmítá jakoukoliv snahu setřít přirozený fyzický i psychologický rozdíl mezi mužem a ženou, což prosazují moderní feministická hnutí. Součástí těchto požadavků je mimo jiné i „právo“ ženy na interrupci a „právo“ na volný sex. Jenže tato „práva“ jsou ve skutečnosti novodobým otroctvím ženy a jejím skutečným znerovnoprávněním. Ale to už je téma na jiný článek.
KB
Immaculata 6/1998