Citát
„Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revizi. I my musíme čekati. ... Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti…“
Ladislav Rašín, projev v pomnichovském parlamentu 14. 12. 1938
Kupte si politicky nekorektní trička
V liberální demokracii se zástupci zákonodárci musí řídit zásadou, že svoboda končí tam, kde naráží na svobodu druhého. Jenomže svět je odporně složitý a lidé i zástupci nedokonalí, v některých možná dříme islámský prohibicionismus, a tak místo složitých kompromisů jim připadá daleko jednodušší (pro naše dobro) zakazovat, eliminovat, likvidovat. To, že vůbec nejde o ochranu zdraví nekuřáků, ale o snahu vymýtit lidskou neřest jako takovou, je při posuzování protikuřáckých zákonů patrné na první pohled.
Ovšem Cameronovy ústupky liberálům ochromí ideový potenciál konzervativců. Vůdce liberálů je z většinového hlediska extremista, je pro nukleární odzbrojení Británie, proti válce v Afganistánu, je nadšený multikulturní ideolog a euromil, a přestože prosazuje ohromné škrty ve státních výdajích (chce zrušit daně zhruba dvaceti procentům nejméně vydělávajících zaměstnanců), bude zároveň nepochybně chtít zvýšit přímé daně i progresi, čili investice, což poškodí hospodářství. Žádá dokonce amnestii pro nelegální přistěhovalce. Jakékoli neliberální nápady konzervativců, na příklad slibované daňové zvýhodnění manželů, či snížení ohromné dědické daně, teď už vůbec nepřipadají v úvahu.
Teď už víme, že odvrátit řecký bankrot bude přinejmenším třikrát dražší, než se původně předpokládalo (konzervativní odhady mluví o 120 miliardách eur), a to ještě za nerealistického předpokladu, že se pomoci Řecká zúčastní všechny i těžce zadlužené státy eurozóny, které by se musely okamžitě zhroutit.
A tak je jen otázkou času, kdy pro záchranu unie bude nutné euro zlikvidovat. Ekonomie má své zákony, je jako příroda, a když se znásilňuje, začne se mstít. A to je dobře. Můžeme to nazvat Prozřetelností.
Nestačilo, že řecký stát vytvořil největší Ponziho schéma, česky letadlo, na světě. Nestačilo, že se choval jako podvodná banka, když vytahoval peníze z kapes důvěřivých věřitelů a platil jim vyšší úroky z peněz od dalších věřitelů. Teď na základě solidarity společné měny ještě požaduje levné peníze od Evropské unie a navrch má dost drzosti, aby urážel Němce, kteří mají takovou pomoc z větší části zaplatit.
Levicová koalice v parlamentu usilovně bojkotuje snahy ministra financí seškrtat státní výdaje. Dokonce na úkor soukromých občanů nehorázně zachránila výši platů všech úředníků, místo aby ti přebyteční byli vydáni napospas pracovnímu trhu a podnikatelům. Státní dluh mezitím utěšeně stoupá. Na konci září dosáhl výše 1,168 bilionu korun. A bude dále stoupat a stoupat.
Hysterická starost o svět teď posedla i hudebníka Paula McCartneyho. Ta tam je jeho včerejší bezstarostnost („yesterday all my troubles seemed so far away“). I on, nepolitik, se přidal k varování lidstva. A kde jinde než na jevišti divadla Evropského parlamentu. Nejezme tolik masa, plédoval slavný muž, masný dobytek přece vypouští metan, ohavný skleníkový plyn. Jeden bezmasý den v týdnu, jak si jej pamatuje ze svého katolického dětství, by omezil globální oteplování.
Tato „sdílená konstituční suverenita“ tvoří dohromady jednu jedinou svrchovanou vládu nad společným územím, národem a tradicí, vládu vzájemné identity a loajality, na nichž bylo postaveno politikum později demokracie společenství. Je tedy úplná a celistvá jednotou území, souručenstvím občanů a konečným aktem politické vůle. Každá vláda vládne v reálném světě, kde se musí potýkat s důsledky svého rozhodování, avšak má-li možnost rozhodovat je svobodná.
Takovéhle vydírání a navíc jedinou osobou, na rozdíl od vydírání celého irského národa, je v idealistické unii krajně nepřípustné, a Klaus se tak přes noc stal nepřítelem číslo jedna a zároveň po celé Evropě hrdinou euroskeptické blogosféry. Reakce evropských politiků, jakkoli negativní, je relativně umírněná, jsou si totiž jisti, že Klaus tak jako tak podepíše. Zato reakce jeho českých protivníků je hysterická a nepříčetná. Za všechny příklad jinak inteligentního baviče Jana Krause, který je většinou nad věcí a nenechá se vyvést z míry: „je úlisnej, hraje na nejsprostší city, a pohrdám jim.“
President Václav Klaus of the Czech Republic might be the last hope for opponents to the Lisbon Treaty --- As a Czech and also a British subject, I call on President Václav Klaus of the Czech Republic, in view of Ireland's second and confused referendum, to remain steadfast in his long-standing effort to reject the Lisbon Treaty.
Lže se nám, že má Evropa společnou ideu a že je nejenom naší společnou civilizací, ale i národem. Lže se nám, že je Evropský parlament demokratickou institucí, že Lisabonská smlouva posiluje demokracii, že násilné budování integrálního nad - státu vytváří mír a prosperitu v Evropě. Mír a prosperitu vždy ohrožovalo jenom jedno – imperiální hegemonie. Je to přesně naopak. Čím více se nevolení a odvolení politici budou snažit utužovat vládu evropského superstátu, tím více bude Evropa oscilovat k extrémům.
Francouzský spisovatel a politik André Malraux kdysi předpověděl, že po úpadku náboženství, jehož průvodním znakem bylo genocidní 20. století (“není-li Boha, je vše dovoleno”), to století dvou děsivých světových válek a dvou totalitarismů, se Evropa otřepe a obnoví svou víru. Století jednadvacáté bude metafyzické. Možná měl pravdu v jiném smyslu. Ti noví Evropané nepochybně víru vyznávat budou. Člověk je svou podstatou homo religiosus a jeho světská náboženství od humanismu, racionalismu až po nacionální a socialistický kolektivismus to názorně ilustrují. Společnost, která ztratí víru, nebude dlouho věřit v nic, časem bude věřit v cokoli. Jde jen o to, aby to nebyla víra, která popírá rozum.
Ptal jsem se nedávno jednoho německého politika, co soudí o výtce, že je unie svou podstatou antidemokratická, že buduje permanentní celoevropskou nevolenou úřednickou vládu. A on nato k mému zděšení, že ovšemže, že přece o to jde, aby vládly politické elity a ne nějaké volksscheiss.
Ti samozřejmě, byť mnohem umírněnější, také nezůstávají v hyperbolách pozadu. Prezidentův mluvčí v televizi prohlásil, že „Lisabonskou smlouvou zaniká Česká republika jako samostatný stát, zaniká i Evropská unie jako mezinárodní organizace a stává se novým státním útvarem.“ Jiní hovoří o byrokratickém imperialismu, který nicejskou a lisabonskou smlouvou překročil Rubikon. A prezident smlouvu ratifikovat nemusí!
Vědomí tohoto faktu a prezidentův výrok, že někteří senátoři ODS zklamali, hlasujíce proti vlastnímu přesvědčení, vyvolalo vlnu hysterie i v Senátu. Padla dokonce šílená invektiva o Klausově velezradě.
Sledovat předsedu senátu jak se vytáčí na Klausovu výtku, že selhal, když hlasoval proti svému vlastnímu přesvědčení pro Lisabonskou mrtvolu, jak smlouvu kdysi nazval, a zároveň kontruje nejapným pozitivistickým – senát volí, tak jak volí, zato prezident napadá demokracii, byla opravdu trapná podívaná.
Hamás neskrývá, že vede totální válku na zničení Izraele. Mluví dokonce o „konečném řešení židovského problému.“ Neváhá ostřelovat civilní obyvatelstvo – žádné prý v Izraeli neexistuje. Jeho bojovníci se ukrývají v nemocnicích, mešitách a vyhánějí ženy a děti na střechy domů jako lidské štíty. Posílají své dcery a syny na sebevražedné výpravy. Nevadí jim, že se brodí v krvi svých vlastních rodin, protože tento účel světí i tak obludné prostředky a genocida Izraelců je svatá.
“Revoluční výbor pro veřejné blaho” unie je velký paradox. Svou stále větší nadvládou probouzí v Evropě stále větší odpor, na jehož základě se irský politik Declan Ganley pokouší vytvořit reformní panevropskou stranu, přesvědčen, že jinak reformovat evropský parlament nelze. Negativní základ pro víru v nový evropský národ zřejmě nestačí, přestože začátky takové možnosti mohou být různé. Nevím, zda je možné uměle vytvořit z evropské civilizace i evropský národ, jak se domnívají mnozí europolitici, vzhledem k tomu, že má dnešní mládež velmi oslabený národní patriotismus, a také že ji láká kariéra v Bruselu.
Opravdu za blbouna označil Václava Klause Tony Barber, bruselský dopisovatel ctihodného listu The Financial Times, a aby toho nebylo málo, přirovnal jej rovnou ke Švejkovi. V komentáři na svém blogu prohlašuje prezidentův odsudek Lisabonské smlouvy na tiskové konferenci na Hradě za urážlivý a Klausův nevinný vtip, že jednou snad přesvědčí komisního předsedu Barrosa, za nejapný. Proč tak nepochopitelně extrémní vyjádření jinak zdvořilého anglického listu? Proč to přirovnání ke švejkování?
Zdá se, že každá kritika unie vytváří v hlavách svých příznivců představu velezrádného útoku na samu existenci zárodečného evropského státu a tím i rudou mlhu před očima.
Představa, že v Česku vznikne euroskeptická politická strana vyvolává u českých eurofederalistů přímo neuvěřitelnou zuřivost. Nedávno jsem se dokonce dočetl v jinak seriózních novinách, že jde o jakousi českou variantu rakouských haiderovců a renomovaný historik neméně zuřivě vysvětluje proč máme jenom dvě volby: buď vystoupit nebo akceptovat evropskou integraci. Pánové zabrzďte!
Tvrdit, že v dějinách existují jenom dvě možnosti je útok na logiku a navíc nehodný badatele, který by měl vědět jak klikaté a mnohovrstevnaté jsou cesty historie. Nic z toho, co se stalo, se stát nemuselo, protože žádný historický determinismus neexistuje.
Česká politika bude mít po letech novou stranu, která by mohla mít šanci na úspěch. Pokud to mladý šéf Centra pro ekonomiku a politiku Petr Mach nezkazí, a rizik je mnoho, mohla by se jeho strana stát šestou parlamentní silou a pořádně zamíchat s matematikou parlamentních koalic. A také pomoci pravici ke společnému vítězství v parlamentních volbách.
Přes všechna nepopiratelná pozitiva má česká skepse i svá negativa. Nám tolik cizí americká kulturní válka o tradiční ctnosti, symbolizované nově vice-kandidátkou Palinovou – rodina, děti, osobní zodpovědnost, čest a patriotismus – a proti tomu individuální liberalismus, který neuznává jiné hodnoty než absolutní svobodu a státní pomoc v případě osobního krachu (alkoholismus, drogy, samoživitelky), toť spor o podstatu a budoucnost západní společnosti. Netýká se snad i nás, jestliže většina žen se dvěma dětmi a jedním manželovým platem na další přírůstek nemá prostředky a matky samoživitelky vymírající národ z bryndy nevytrhnou?
36 článků (2 stránky, 20 článků na stránku)