Budoucí eurokomisařka Viviane Redingová se otevřeně přihlásila k cíli vytvoření evropského občanského zákoníku! Glajšaltizaci občanského práva v EU prohlásila za svou prioritu v dopise Evropskému parlamentu.
Evropská rada 11. prosince 2009 schválila Stockholmský program. Nejvyšší představitelé členských států EU v něm deklarují obecné priority a politické cíle pro oblast vnitra a justice na období 2010-2014 a vyzývají orgány Unie k přijetí příslušných opatření. Po programech z Tampere (2000-2004) a z Haagu (2005-2009) jde už o třetí podobnou „pětiletku".
Podmínka, kterou prezident republiky uplatnil k dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice, vyvolala nejprve vzrušenou reakci v zahraničí i u nás doma, aby po necelých třech týdnech skončila jejím konsensuálním přijetím na summitu Evropské unie v Bruselu. Prezident evidentně zaznamenal úspěch, pro řadu jeho téměř hysterických domácích kritiků až šokující. Proč tomu tak bylo?
Supervize nad platností Benešových dekretů musí zůstat i na USA a dokonce i na Rusku. Nesmíme připustit, aby o naší budoucnosti rozhodovala jen mnichovská čtyřka. Bez těchto záruk bude každá interní pojistka jen cárem papíru.
Takže realisté, vnímající úskalí a zákonitou nejistotu, mají neoddiskutovatelnou pravdu, i kdyby byly proti jejich obavám snášeny jakékoliv argumenty, tvářící se jako betonové a neprůstřelné. Za naivitu se vždy platí největší cena.
Otázka německých nároků navzdory positivního pro Polsko nálezu Evropského soudu pro lidská práva ve Strasburgu není definitivně uzavřena a rovněž iniciativa presidenta Česka Václava Klause (pakliže získá záruky, které obdrželo Polsko) neznamená, že otázka těchto nároků bude jednou pro vždy vyřešena. Jistá ustanovení Listiny základních práv se mohou objevit v evropských nařízeních, které jsou v podstatě zákony platnými ve všech členských zemích, a de facto všechny členské země je musí dodržovat.
Již delší dobu se hovoří o potřebě zavést mechanismy vnitrostátní parlamentní kontroly exekutivy při rozhodování v rámci institucí EU, zejména pak v souvislosti s Lisabonskou smlouvou. Její vstup v platnost by mimo jiné přinesl široké spektrum možností dalšího posilování EU bez nutnosti klasických změn smluv vyžadujících ratifikaci; souhlas členských států by byl v mnoha případech vyjádřen pouhým přivolením jejich zástupců v Evropské radě, resp. Radě EU.
Ze všech těchto důvodů považuji za zásadní chybu, že v rámci Lisabonské smlouvy nebylo vyjednáno výslovné potvrzení platnosti Benešových dekretů a jimi nastolených právních vztahů, resp. že to asi nikoho vůbec nenapadlo. Nic by nás to nestálo a navíc bychom tak měli potvrzený česko-německý status quo i na úrovni Unie.