Už je to rok a den,
co poprvé jsem tě políbil.
Vše zdálo se jak krásný sen,
když své srdce jsem ti zaslíbil.
Dny s tebou světlejší se zdály
a ledy smutku hřejivým tvým smíchem tály.
Zmatení jazyků,
vládne mezi lidmi neporozumění.
Propasti mlčení
v uspávajícím křiku,
v ohlušujícím tichu.
Pláč za maskou smíchu.
Ztracené generace, žádná budoucnost.
Mrtva je odvaha, čest, cit a ctnost.
Vládne jen tupá lhostejnost.
Tečou kapky po lících.
Je to rosa slz nebo déšť odrážející se v zachmuřených měsících?
Ne, to venku prší a slzy zanechávají stopu slanou
a mé oči po těch tvých planou,
láskou nepěstěnou ,
trnovou a drsnou růží planou,
však z hloubi srdce odevzdanou.
Temná má Arwen v úplňku mých osamělých nocí,
ve tmě opuštění jsem zazděn, bez pomoci.
Vlila jsi elfí krásu do života mého cév,
však ten je teď rozbořen stejně jak Boží chrám a krvácející český lev...
Tmavou desku zavlažila rosa,
padla kosa
do ramen
pozůstalých...
To smutek byl
kdo do bran duše
bolest vryl...
Šli jsme spolu v cíl stinnou krajinou
s nadějí nezlomnou, že srdce naše v poušti netečnosti nezhynou
Zmíral jsem touhou, žízní
láskou k Tobě odvěkou, co žalostí mne trýzní...