Protektorát Čechy a Morava ve Spolkové republice Evropa

Autor: Šimona Löwensteinová | Publikováno: 1.11.2006 | Rubrika: Zamyšlení
Německo2

„A přijde den, kdy budete úpět kvůli svému králi, kterého jste si vyvolili, ale Hospodin vám onoho dne neodpoví.“

Lid však odmítl Samuela uposlechnout. Prohlásili: „Nikoli. Ať je nad námi král! I my chceme být jako všechny ostatní národy.“


(1Sam 8,18–20)

Jsme dnes svědky velmi zajímavého úkazu: východně od Šumavy prý začíná asijská step a srdce Evropy neleží v Evropě. Z toho vyplývá, že Evropa žádné srdce nemá. Aby ho znovu získala, musí se zatoulané srdce vrátit zpět do Evropy. To je jediné logické vysvětlení, proč je Česká republika, bydliště v asijské stepi, povinna bezpodmínečně usilovat o vstup do evropského domu. Další argumenty, s nimiž jsem se kdy setkala, se dají rozdělit do pěti základních kategorií:

„Vyplatí se to.“ (Budeme mít výhodu subvencí.)
„Nemáme jinou možnost.“ (Narážka na vlastní neschopnost.)
„Všichni tam chtějí.“ (Budeme aspoň patřit do klubu „vyvolených“.)
„Bude to tak!“ (Bez bližšího vysvětlení.)
„Stejně se nedá nic dělat.“ (Typicky český argument, v němž zaznívá mindrák malého národa.)

Není mi sice zcela jasné, jak může země v samém středu Evropy, která vždy v Evropě byla, chtít znovu do Evropy. Nicméně chce-li být nějaký národ „jako všechny ostatní národy“, budiž mu to přáno. Jen je třeba jasně říci, co čeká lid český, až předá vládu věcí svých komisařům v Bruselu.

Neblahé důsledky vstupu

Evropa se dostává na periférii světového dění. Proč by se tedy Evropská unie měla rozšiřovat východním směrem na úkor vlastního, beztak ohroženého a pomalu se hroutícího blahobytu? Podmínky vstupu jsou proto relativně tvrdé a náročné, takřka exkluzivní. Rozšíření Evropské unie není něco na způsob rozvojové pomoci postkomunistickým a dalším chudým evropským zemím (Turecko, Kypr, Malta), které do ní toužebně chtějí, nýbrž má dva reálné důvody. Tím prvním je vyřazení možné konkurence na evropském území s cílem získat nové trhy pro vlastní výrobky. Druhým důvodem je kompenzace vlastního klesajícího politického i vědeckého významu a hospodářské neschopnosti. Evropská unie sleduje politiku izolace od ostatního světa pomocí importních kvót nebo cel a všeobecné reglementace. Kdyby totiž zrušila dovozní kvóty na zemědělské produkty z jižních neevropských zemí a na pšenici z USA, evropské zemědělské struktury by se zhroutily, podobně jako se zhroutila evropská uhelná těžba. Že přitom evropská agrární politika není ekonomicky rozumná (požírá mimo jiné přes polovinu rozpočtu), není rozhodující. Evropa má v budoucnosti vystupovat a konkurovat s mnohem úspěšnější Amerikou a východní Asií pouze jako celek.

To bude mít pro Českou republiku neblahé následky: ztratí přibližně polovinu své svrchovanosti. Komise v Bruselu bude určovat, s kým a s čím a do jaké míry budou občané České republiky obchodovat, přidělí jim kvóty, kolik čeho smějí vyrábět, dovážet, a přebytky zemědělské produkce nechá zničit. Bude regulovat české hospodářství a rozhodovat, jak je třeba uspořádat veřejný i soukromý život, zavede standardní evropské normy a cenzuru. A protože se Česká republika stane pouze členem druhé kategorie, její podíl na celkovém rozhodování bude prakticky nulový.

Je velkým omylem se domnívat, že svým členstvím v Evropské unii Česká republika zbohatne. Jako se východní Německo připojilo ke Spolkové republice nikoliv v éře jejího rozkvětu, nýbrž v době rozkladu jejích společenských struktur, tak se i Česká republika a jiné země snaží vstoupit do Evropské unie v období, kdy její lesk už dávno pominul. Proto nelze příliš počítat s přerozdělováním ve prospěch nových zemí, neboť finance se vyčerpaly a subvence se budou muset i bez dalšího rozšiřování dlouhodobě zkracovat. Nehledě na to, že stavět blahobyt na subvencích není zrovna nejlepším východiskem pro hospodářský rozvoj, nedosáhnou masivní příspěvky, se kterými zřejmě zastánci vstupu do Evropské unie počítají, nikdy úrovně podpor dnešním chudým zemím Evropské unie.

Podmínky vytyčené pro zavedení jednotné evropské měny měly sice na evropské finanční hospodářství konsolidační a ukázňující vliv (rozpočtová disciplína), ale samotné euro svou podstatou konkuruje dolaru a znamená boj o pozici ve světě. Je možné, že euro bude muset čelit útokům i ze strany silných spekulantských institucí, které se budou snažit ho zničit. Už dnes je euro nestabilní měna (pokles vůči dolaru), což má neblahý vliv i na reálné hospodářství, například tím, že zvyšuje inflaci a importuje ji i do zemí se stabilním hospodářstvím. Státní banka tím ztrácí možnost kontrolovat stabilitu vlastní měny.

Další nevýhodou bude pozvolné vyrovnávání platů a cen, a drastické zvýšení cen nemovitostí. Po plné integraci se počítá asi se čtrnáctiprocentním zvýšením cen, což bude pro chudší vrstvy obyvatelstva znamenat pokles jejich životní úrovně. Zvýšení platů naopak sníží konkurenceschopnost domácích výrobků na světových trzích. Hospodářsky bude tedy Česká republika zcela závislá na Evropském společenství. V případě nepravděpodobného (a z hlediska ostatních členů nežádoucího) úspěchu českého hospodářství bude nucena naopak přispívat na jiné země.

Hegemonie velkého souseda

Pro země střední a východní Evropy usilující o vstup do Evropské unie je závažným faktorem dominantní postavení Německa v rámci tohoto společenství. Jedním z uvažovaných důvodů evropské integrace – kromě aktuální ruské hrozby – byla snaha neutralizovat potenciální německou převahu, kterou byla třeba integrovat (a tato integrace skutečně zabránila Německu nejen setrvat v bídě a pocitu nacionálního vyvrženectví, ale celé západní Evropě dopomohla k půlstoletí nebývalého vzestupu, sociálního míru a dorozumění). Avšak po sjednocení Německa byla tato rovnováha sil v rámci Evropské unie narušena, a její původní účel tak postupně ztrácí na věrohodnosti. Německo sice není jedinou velkou zemí v západní Evropě, má však jako největší netto plátce v Evropské unii rozhodující hlas, a pouze zájmy Francie a Anglie dosud brání tomu, aby pod záminkou „harmonizace“ neprosadilo veškeré své zájmy a představy v této organizaci, o což se už dlouho vehementně pokouší.

Diskutuje se o tom, že by ekonomicky slabší země měly také mít v Evropské unii politicky méně významné postavení. Dosud tomu tak není, a je pravdou, že často právě chudé země úspěšně blokují nezbytné reformy, jako je tomu například v otázce agrárních subvencí (Španělsko). Pokud by se přijal tento princip, prakticky by to znamenalo, že by politicky rozhodovaly jen velké a bohaté země. Je však také možné, že se dosavadní ohledy na zájmy jednotlivých zemí už nebudou týkat právě nově připojených zemí druhé kategorie, kterým nezbude nic než akceptovat zákony a předpisy těch velkých, vlivných členů, nebo přijímat sankce a výhružky jako nedávno Rakousko v aféře kvůli Haiderově krajně pravicové straně, která se spolu s lidovci ujala moci.

Německo je nejen jedním z nejvlivnějších členů Evropské unie; západní Evropa navíc považuje tradičně střední a východní Evropu za německou zájmovou oblast (sféru vlivu). Expanze Německa je už vzhledem k jeho geografické poloze a historickému vývoji obrácena na východ. Nadto má německá představa sjednocení Evropy své historické tradice určované touto orientací. Integrace východní Evropy, to znamená Čech, Polska, Slovinska a Maďarska, umožní tedy Německu pod rouškou Evropské unie víceméně uskutečnit představu, kterou mělo v plánu už v roce 1848 jako „velké řešení“ (spojení tehdejšího Rakouska včetně všech k němu patřících zemí a všech tehdejších německých zemí), na rozdíl od „malého řešení“, jež vyvrcholilo vytvořením druhé německé říše. Třebaže je dnes zahraniční obchod s východní Evropou pouze malým zlomkem německého exportu, lze předpokládat, že rozšíření Evropské unie pravděpodobně povede prostřednictvím investic do tradičně německých oblastí – po určitém přechodném období – k hospodářské kolonizaci nově připojených zemí.

Je ironií dějin, že se často uskuteční právě ta představa, proti níž se političtí činitelé snaží brojit. Evropská unie měla zabránit převaze Německa, ve skutečnosti však právě německá hospodářská expanze a politický vliv Německa v rámci Evropské unie směřují k tomu, že vlastní dynamikou evropského procesu dosáhne Německo toho, co se mu nepodařilo ve dvou světových válkách: totiž expanze na východ a vytvoření takzvaného „velkoprostorového řádu“ pod německou hegemonií, kterou měl na mysli právní teoretik Carl Schmitt v roce 1939 (na rozdíl od Neumannovy představy „střední Evropy“ z roku 1915). Hitlerova vize zahrnovala mimo jiné i společnou evropskou měnu, zavedení letního času a reformu německého pravopisu, tedy aktivity dnes zcela samozřejmě uskutečňované politickou prominencí Německa nebo Evropského parlamentu, a to bez obvyklých kontrolních mechanismů demokratických systémů a bez eventuální možnosti obyvatelstva cokoli ovlivnit.

Pro Českou republiku to bude mít obzvlášť fatální důsledky, protože Německo vnímá tradičně Čechy – na rozdíl od Polska nebo Maďarska – jako domácí zemi, která už svou polohou, vklíněnou mezi Rakousko a Německo, přímo vyzývá k připojení k říši. Tento „protektorátní“ přístup k českým zemím potvrzuje například zcela rozdílné pojímání paralelně proběhlého poválečného odsunu domácích Němců z Československa a z Polska.

Zatímco směrem k Polsku sugerují média dojem všeobecného smíření, neboť odsun Němců z polských území a posunutí hranic jsou tabu, převládají vůči České republice uražené a nenávistné tóny, vyvolané jednostrannou propagandou organizace Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Bohužel si Češi většinou neuvědomují, že pokusy o usmíření z české strany (jako například diplomaticky předem nepřipravené prezidentovy omluvy) nejsou chápány jako projevy dobré vůle, nýbrž jako přiznání vlastní nedostatečnosti nebo viny, jako akt podřízení se a výzva k radikalizaci vlastních požadavků ze strany ublížené skupiny.

Dalším příkladem německého hegemonistického postoje byla nedávná agresivní agitace proti Temelínu, jejíž skutečným důvodem nebyla nedostatečná bezpečnost elektrárny, ale spíše fakt, že si Češi nezvolili pro její stavbu německý, nýbrž americký standard. Nezávisle na samotném problému, který se netýká Německa, je tu příznačný poručnický tón politika Tritina, který by si Německo nikdy nedovolilo například vůči francouzským elektrárnám na vlastní hranici.

Nejisté vystupování české reprezentace a přiznávání vlastních nedostatků přitom prestiži České republiky škodí, stejně jako bezduché napodobování německých vzorů. Jen suverénní postoj a multipolární orientace například na USA i jiné země světa mohou být pádnou odpovědí zamezující vměšování německé politiky do záležitostí malého souseda. Po vstupu do Evropské unie už však praktické ztrátě suverenity a degradaci České republiky na německý „protektorát“ nebude možno zabránit.

Přelud „zlatého Západu“

Mezi českým obyvatelstvem je dodnes rozšířená představa, pocházející ještě z doby před převratem, že všechno „západní“ je lepší než domácí. Tento naprosto mylný přístup platí jak ve sféře obchodu, spotřeby a kultury (konzumní zboží, kulturní trendy a módy), tak i politiky a společenského života (politické instituce a společenské organizace). A tak se v Čechách nahrazují české výrobky dovozem ze Západu a masivně se konzumují produkty zábavního průmyslu pokleslé spotřební kultury. Tento proces „přizpůsobení se“ Západu není sice příliš potěšitelný, pro české hospodářství i kulturní kreativitu možná dokonce škodlivý, ale skutečné nebezpečí začíná teprve tam, kde se hlásá přizpůsobivost v podobě podřízení se určitým společenským vzorům takzvaných „vyspělých zemí“, kde se prohlašuje určitý politický směr nebo trend za historickou či politickou nutnost a kde se odlišnost společenského uspořádání jiných zemí pokládá za zaostalost.

Všeobecně převládá názor, že český národ nemá politicky nic „svého“, co by stálo za to proti Evropské unii hájit – leda vlastní zaostalost. A že nedůvěra vůči Bruselu vychází spíš z domácího provincialismu a ze špatného svědomí šovinistů. Na druhé straně je však dostatečně známo, že dnešní společenské systémy zemí západní Evropy žijí z podstaty a že tyto země udržují svůj životní standard pouze na úkor budoucnosti, a to hned v několika ohledech: Permanentní narůstání státního dluhu nemůže pokračovat donekonečna, neboť jednoho dne už jenom samotné úroky musí pohltit všechny daně. Přes veškeré varování ekonomů však státní rozhazování veřejných prostředků pokračuje – snahy o zkracování výdajů jsou často jen kosmetickými úpravami. Zdá se, že promrhávání vybudovaného blahobytu se nedá zastavit. I vzhledem k ničení životního prostředí se státní aktivita soustředí na podřadné záležitosti a proklamace ekologických sloganů; k závažnějším zásahům do zaběhnuté praxe schází odhodlání, a to dokonce i u strany zelených, jejichž činnost se upíná na prestižní záležitosti jako atomová energie a parciální hektický aktivismus, zatímco na skutečném ohrožení životního prostředí se nic nezměnilo. Do třetice ničí dnešní politický systém vlastní budoucnost zanedbáním investic do vzdělání. Děti a mládež jsou vystaveny na jedné straně permanentnímu konzumnímu nátlaku, na druhé straně jsou obětí pedagogických experimentů, které zdevastovaly tradiční vzdělání bez schopnosti nabídnout alternativu. Společnost už není schopna svým budoucím občanům zajistit ani solidní základ pro život, ani nabídnout jakýkoliv životní koncept. Její struktury nejsou momentálně schopny se reformovat, a proto je logickým důsledkem jejich degenerace a zhroucení. Zdali bude tato společnost navzdory uvedeným trendům ještě někdy reforem, experimentů a sebereflexe schopna, není jisté.

Zhoubná přizpůsobivost

„Zaostalost“ navozuje hodnotovou představu jakési „pokrokovosti“, což je ideologický pojem, o jehož smyslu a obsahu lze pochybovat. Nezávisle na tom je Česká republika ve srovnání s dnešní katastrofální situací většiny zemí světa suverénní civilizovanou a demokratickou zemí s vysokou životní úrovní, která není měřitelná jen výší hrubého národního produktu. Má tedy skutečně zapotřebí imitovat všechny západní vzory jen proto, že rovněž zažila několik politických skandálů? Korupčnost vlastní vlády, nesprávná politická rozhodnutí a nesplněná očekávání, interpretovaná jako nevyspělost vlastního národa – to jsou faktory, z nichž se nesprávně vyvozuje nutnost předat vedení vlastních záležitostí radši do rukou těch „vyspělejších“ a „zkušenějších“ států. Starý zvyk si neustále stěžovat, závist a komplex méněcennosti a malosti českého národa přitom brání pochopit, že kvalitu života neučuje ani světový význam země, ani výška hrubého sociálního produktu, natož příslušnost v nějaké mezinárodní organizaci, ale štěstí, svoboda a radost ze života vlastního obyvatelstva.

V Izraeli platí heslo: není důležité, jak na nás pohlížejí ti druzí, důležité je, co my sami uděláme. Jinými slovy: spoléhat se dá pouze na sebe. Kdyby se Izraelci podle toho neřídili, stát Izrael by už dnes neexistoval. Musí se naproti tomu český národ neustále jen ohlížet a spoléhat na druhé, přizpůsobovat se jiným a napodobovat cizí vzory? Cítím se pokaždé trochu trapně, zabývá-li se česká veřejnost pouze otázkou, zdali byla Česká republika dobře, nebo špatně ohodnocena komisaři v Bruselu a zda je lepší, abychom byli přijati dříve, či později, zatímco alternativa nevstoupit jako by vůbec nepřicházela v úvahu.

Jiné alternativy

Je omylem si myslet, že Česká republika není schopna dosáhnout bez vstupu do Evropské unie hospodářské prosperity. Ta vzniká díky takovým kvalitám a vlastnostem obyvatelstva, jako jsou přičinlivost, vynalézavost, praktičnost, podnikavost, otevřenost a dobrá úroveň všeobecného vzdělání. A je také výsledkem rámcových podmínek, vytvořených správně pochopenou liberální politikou.

První předpoklad – lidský kapitál – je v Čechách splněn víc než dostatečně. Společnost je otevřenější světu než mnohé další a má očividně velkou schopnost vstřebávat nové podněty. Lidé jsou zde – bráno ve světovém měřítku – nadprůměrně inteligentní, podnikaví a kreativní. Vše ostatní se dá vytvořit. I v tomto ohledu je výchozí základna České republiky, disponující slušným hospodářským základem, přírodním bohatstvím a lidským kapitálem, podstatně lepší než v mnohých jiných zemích. Čechy jsou krásná země, velmi vhodná pro turismus. Ani české výrobky nejsou a nikdy nabyly tak špatné, jak o nich sami Češi tvrdí. Jejich malá konkurenceschopnost je výsledkem nízké produktivity práce, špatného managementu a mizerné nebo zcela chybějící reklamy. Dnes totiž nerozhoduje ani nerostné bohatství, ani kapitál, ale nové ideje a inteligentní prodejní strategie. (Nejbohatší člověk na světě – Bill Gates – začal s jedním koupeným počítačovým programem Hewlett Packard v garáži, dnešní mecenáš Evropské univerzity George Soros, stejně jako maďarský burzovní znalec Kosztolanyi nebo významný ekonom Keynes, zbohatli z „ničeho“ pouhou spekulací na burze.)

Je sice pravda, že největším problémem českých podniků je jejich malé kapitálové krytí – proto upínají veškeré své naděje k západním investicím a moderním technologiím. Kapitál však lze získat i jiným způsobem než žebráním o podpory. Infrastruktura může být vybudována například otevřením země zahraničním investorům za výhodných podmínek, což jsou například všeobecně nízké daně, resp. osvobození od daní do určitého výdělku nebo na určitou dobu, redukce veškerých institučních zábran (s výjimkou bezpečnostních opatření) a otevřená konkurence na pracovním trhu. Na rozdíl od jiných (v Evropě obvykle přebujelých) sociálních systémů by se mělo sociální zabezpečení týkat především právního zaručení základních životních potřeb, lékařské péče a nároku na ubytování. Ostatní věci – levná strava, ošacení atd. – už vyplynou automaticky z liberálního hospodářství.

Poloha Čech uprostřed Evropy je ideální pro ty služby, které neexistují, jsou zakázané nebo předražené v některých západních zemích. Ještě výhodnější by bylo vytvoření celní a daňové oázy uprostřed Evropy. Tak zbohatly například Hongkong, Singapur, Macao, Gibraltar, Andorra, Lucembursko, Lichtenštejnsko, Bahamské ostrovy, Monako – malé země bez přírodního bohatství, průmyslu a jiných hospodářských rezerv – pouze liberální politikou. Samozřejmě by Čechy mohly být turistickým rájem, kdyby byly schopny učinit vlastní přírodní a historické památky atraktivnějšími. Mohly by se zde konat v daleko větším měřítku mezinárodní kongresy, různá setkání, vybudovat další lázně, otevřít veletrhy, zábavné parky. Především se však nesmějí klást překážky hospodářské kreativitě vlastního obyvatelstva ani zahraničním investorům. V neposlední řadě by se dnes Češi mohli pokusit uskutečnit starou představu „mostu“ mezi Západem a Východem, nebo třeba i mezi Severem a Jihem, v tom smyslu, že by se staly překladištěm zboží nebo centrem pro finanční a jiné tranzitní obchody, na kterých se dobře vydělává, tedy obchodním uzlem nebo vnitrozemským přístavem na způsob Rotterdamu, Hongkongu (podobně jako ve starověku existovala obchodní centra, oázy, města na hedvábné stezce, přístavy).

K tomuto rozhodnutí se očividně nedostává politikům odvahy. Otázkou však zůstává, zda většina české společnosti vůbec sdílí sugerovaný názor o nezbytnosti „vstupu do Evropy“. Nikdo se nepohoršuje nad tím, že se například norský národ rozhodl jinak, než by se jeho politikům zdálo žádoucí (přestože se jejich neochota vstoupit do Evropské unie často zdůvodňuje pouhým výskytem ropy). Tím, že Norsko nevstoupilo do Evropské unie, nestalo se méněcenným a nikdo netvrdí, že leží mimo Evropu.

Vícekrát v české historii vládnoucí politická garnitura vydala zemi bez ohledu na vůli obyvatelstva na pospas cizí mocnosti, domnívajíc se bláhově, že to činí pro její dobro. Domnívá-li se dnešní establishment, že činí opět cosi pro blaho země a jejího lidu, neměli by se politici toho lidu – nebo radši lidí – aspoň zeptat, jestli o to skutečně stojí?

Revue Prostor č. 53

/titulek redakčně upraven/

4831 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Přátelé, pomozte, prosím, a přispějte na dobrou věc...Tehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…Skutečný necenzurovaný životopis Tomáše Halíka. No to si tedy počtete. FaktJe třeba, aby nyní promluvil Putin – a to ještě dříve, než promluví děla. A to proto, že je jen malá naděje na to, že se Rusko bude moci budoucímu střetu vyhnout. Jinak hrozí ArmageddonTakovéto děsivé věci se opravdu dějí v českém zdravotnictví... Čtěte příběhy konkrétních lidí

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

Eurabia.cz

Heslo Evropského parlamentu: "Národní suverenita je kořenem nejhroznějšího zla naší doby."Poslanec SPD a zkušený ex-diplomat Kobza analyzuje krizi kolem útoků na saúdskoarabskou rafinerií

FreeGlobe.cz

Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Švédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....Agent CIA promluvil: Šokující informace o tom, jak globální elita týrá děti a zneužívá je na satanistické rituály

ParlamentniListy.cz

Zrušte poplatky pro ČT, udeřil prezident Zeman. A vyslal varování EUEmir Kusturica potrestán za medaili od Zemana? Na FAMU, kterou proslavil, se prý chystá velká akce progresivních levičáků
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění