Benedikt XVI. skutečně nikdy nebyl konzervativcem. A to ani v teologickém, ani v politickém významu

Autor: Branislav Michalka | Publikováno: 24.2.2013 | Rubrika: Kulturní válka
benedikt

Fragmenty z doby moru 2/2013: O konzervatismu, který nikdy nebyl

Branislav Michalka

b16Papež Benedikt XVI. již brzy, na základě vlastního rozhodnutí, přestane být papežem, čímž projevil podle „církevního analytika“ Imricha Gazdy (v rozhovoru pro RTVS), „vnitřní svobodu svého ducha“ a dokázal, podle stejného zdroje, že není tím zlým konzervativcem, za kterého byl označován médii, ale liberálem. Vskutku, nezbývá nám nic jiného než kapitulovat před pronikavostí analytikova úsudku. A případně se ještě dojmout nad jeho nadšením. Ale to je vedlejší. Podstatná je ona trpká pravda, totiž že Benedikt XVI. skutečně nikdy nebyl, není a pravděpodobně už ani nikdy nebude konzervativcem. A to ani v teologickém ani v politickém významu toho slova.

Představa konzervativního kardinála Josepha Ratzingera se zrodila v novinářských myšlenkových líhních jako výraz jistého překvapení nad tím, že ten, který byl jedním z myšlenkových otců inovačního a progresivního proudu na II. vatikánském koncilu, se ve funkci prefekta Kongregace pro nauku víry začal stavět s odporem k nejextrémnějším revolučním projevům pokoncilního vývoje. To však byl jen elementární pud sebezáchovy, který neměl a nemá se systematickým a cíleným konzervatismem nic společného. Tváří v tvář evidentnímu rozkladu v Církvi se rozhodl, podobně jako všichni umírnění revolucionáři během všech revolucí, přibrzdit. Ti, pro které byl rozklad v Církvi dávno očekávaným snem, to samozřejmě s rozhořčenou zlostí považovali za konzervatismus. Tato fikce byla tak dlouho omílaná v médiích, tak dlouho se vytahovaly nesmysly o německé autoritativnosti a temné minulosti, o lásce ke staré hudbě a starým ornátům, celkovém staromilství, až těmto žurnalistickým nekonečnostem o skálopevném konzervatismu Benedikta XVI. začali věřit, protože tomu chtěli věřit, i mnozí konzervativní katolíci. Vznikla legenda o „panzer-kardinálovi“.

Bude snad lepší, když v rámci svědectví o jeho nekonzervativnosti necháme promluvit papeže Benedikta XVI. vlastními slovy, a to ne slovy z archivu, ale projevem z nejčerstvějších.

14. února měl Benedikt XVI. promluvu ke kněžím římské diecéze: článek 1, článek 2.

Atmosféra byla uvolněná, o čemž svědčí projevy veselosti a aplaus, speciálně vyznačené závorkami v původním textu. Krize v Církvi tedy asi nebude tak velká. Promluva se odehrála už po papežově pondělním oznámení abdikace z úřadu. Dalo by se tedy říci, že má určité rysy sumarizační a bilanční, v nichž se hodnotí minulost a podíl Josepha Ratzingera na ní. Název promluvy zněl: Druhý vatikánský koncil ve vzpomínkách a nadějích jeho svědka. Tím svědkem je samozřejmě sám Benedikt XVI.

Ti, co považovali Benedikta XVI. za konzervativního papeže, budou v projevu marně hledat kritické srovnání očekávání, která byla do koncilu vkládána, s tristním stavem současné Církve. Spíše by se dalo říci, že vzpomínka na mladistvé nadšení z roku 1962 unáší papeže natolik, že současná realita Církve před ním bledne a přestává být zajímavou. Porovnávejme tedy my. Soustřeďme se na klíčové věty textu, které popisují dobovou atmosféru i účast vypravěče na událostech a porovnejme to, v co bylo doufáno, s realitou.

K tématu:

Triumf i tragika Benedikta XVI. Umírněný revolucionář v boji proti jakobínům

Proč nemohu věřit Benediktu XVI. Papež na pokraji hereze

Díky II. vatikánskému koncilu do Církve pronikly neomarxismus, modernismus a další satanistické -ismy

Úcta k jiným náboženstvím, než je katolické, je naprostý nesmysl

Za strážce pokladu víry byl papežem vybrán teolog, který prokazatelně zastává kacířská stanoviska

Papež začíná anekdotou, která nastiňuje počátky jeho účasti na utváření koncilní atmosféry. Vybral si ho kardinál Frings ještě před koncilem, v roce 1961. Joseph Ratzinger mu napsal koncept přednášky s názvem Koncil a svět moderního myšlení. Název zajisté neevokuje nic konzervativního, ale zato svědčí o tom, s jakými záměry přistupovali někteří kardinálové k nastávajícímu koncilu. Kardinál si byl nekonvenčnosti projevu jistě vědom, protože když byl po jeho přečtení povolán k papeži Janu XXIII., tak „dost znervózněl; obával se, že snad řekl něco nesprávného, ??falešného a byl pozván kvůli napomenutí; možná, že ztratí i kardinálský purpur.“ Takové pocity určitě nevznikají u kardinálů a jejich pomocníků s konzervativním myšlenkovým zaměřením. Všechno však dopadlo nad očekávání dobře. Papež kardinála Fringse pochválil a Joseph Ratzinger se stal v roce 1962 oficiálním poradcem koncilu. Zde následuje veselí v aule, snad jako výraz údivu nad časy, když se kardinálové třásli o purpur kvůli svému nonkonformnímu myšlení.

Papež pokračuje: „Vydali jsme se na koncil nejen s radostí, ale i s nadšením. Vládlo neuvěřitelné očekávání. Doufali jsme, že všechno bude obnoveno a že přišly nové Letnice, nová éra Církve, protože Církev byla v té době ještě poměrně mohutná. Účast na nedělní mši byla ještě vysoká, také povolání ke kněžství a řeholnímu životu byly ještě dostačující, i když už jich trochu ubývalo. Avšak bylo cítit, že Církev nerozkvétá, nýbrž se redukuje.“

Vidíme tedy neuvěřitelná očekávání, nad kterými stojíme v němém úžasu, pokud je porovnáme se současným stavem Církve. Věřilo se v „nové Letnice“, doslova v nové seslání Ducha svatého, měla nastat nová éra, to znamená, že dějiny Církve se měly změnit na „předkoncilní“ a „pokoncilní“. To jsou představy, které příliš nekorespondují s tzv. „hermeneutikou kontinuity“, navíc od papeže, který se jí neustále dovolával. A výsledek: prázdné kostely, neuvěřitelný odpad od Víry, devastace oběti mše svaté, učení Církve zpochybňováno samotnými teology, anarchie, zvůle, rozvrat. Počty vysvěcených kněží se dostaly do dvojmístných čísel. Ve Francii, prvorozené dceři Církve, bylo minulý rok vysvěceno 18 kněží – nejméně v celé historii země. „Nová éra“ nepochybně nastala, ale je to ta nová éra, která byla očekávána? Všimněme si, jak papež odmítá přijmout odpovědnost tehdejšího kléru za následky koncilu. Ví, že nemůže popřít stav Církve, v jakém se tehdy nacházela a který byl oproti dnešnímu víc než uspokojivý. Vystačí si s vágním pocitem tehdejších dob, že Církev, i když byla mohutná, tak „nerozkvétala.“ V čem nerozkvétala a jaká je vlastně výpovědní hodnota tohoto poetismu? Chce nás snad přesvědčit, že nyní vzkvétá? Vskutku trochu baudelairovská zahrádka, když se tak díváme kolem sebe.

„A teď jsme měli naději, že se tato situace změní, že Církev bude znovu silou zítřka a silou dneška.“ Stalo se tak? Je skutečně dnešní Církev silou a má větší vliv na myšlení lidí než před rokem 1962? Laskavý čtenář si odpoví zajisté sám.

„Vzpomínám si, že za negativní vzor byla považována římská synoda. Říkalo se – nevím, jestli je to pravda – (?) že se v lateránské bazilice přečetly přípravné texty a členové synody je odsouhlasili. Tak prý proběhla synoda. Biskupové ale řekli: Ne, tak to nebudeme dělat. Jsme biskupové a jsme podmětem koncilu, nechceme jen schvalovat to, co bylo vytvořeno, ale chceme být sami podmětem, nositelem koncilu.“

Zde vidíme oslavu revolučního aktu, těžko slučitelnou s předpokládaným konzervatismem. Schvalování přípravných schémat ke koncilu ze strany římské synody je dokonce označováno za „negativní vzor.“ Odpor a vzpoura biskupů proti několikaleté práci přípravných komisí vybraných papežem jsou schvalovány a oslavovány jako správný a legitimní postup, jako výraz biskupské kolegiality a angažovanosti. Nutně tu vyvstává několik otázek: nevěděli snad koncilní otcové, že přípravné komise pracují celá léta? Proč se neozvali a neprotestovali? Nebylo to snad proto, že pokud by se ozvali, tak by to papež považoval za vzpouru a potlačil by ji ještě před koncilem? Bylo lepší nechat pracovat komise celé roky a pak smést jejich práci ze stolu jako projev kuriální svévole? Jak by dnes reagovali biskupové na podobné chování nižšího kléru a laiků? Zejména pokud by to byli tradičně orientovaní laici a klérus?

„Nebyl to revoluční akt, ale vědomý úkon odpovědnosti ze strany otců,“ oponuje papež v projevu. Skutečně? Pokud papež používá sám pojem „revoluční akt“ a cítí potřebu ho popřít, tak asi z důvodu, že dojem revolučního aktu zde může u pozorovatele snadno vzniknout. O co se opírá jeho vyvrácení? O tvrzení, že to byl „vědomý úkon odpovědnosti“: máme tedy tomu rozumět tak, že práce přípravných komisí určených papežem byla nezodpovědná – a to natolik, že musela být korigována koncilními otci? Jako při každém revolučním zvratu, ani zde se nedá dobře uplatnit hegeliánská dialektika, která je schopna pojmout do sebe protiklady: buď pochybili, nebo měli zlý úmysl papež a přípravné komise, nebo koncilní otcové. Nemůže ten, kdo zamítne celou práci a snahu někoho oficiálně pověřeného papežem tvrdit, že jedná v kontinuitě s ním. Kdo zná lépe dějiny koncilu, ví, jak hlučně probíhala tato vzpoura. Je to projev konzervatismu?

„Tak jsem poznal velké postavy jako otce de Lubaca, Daniéloua, Congara atd.“ Vzhledem k tomu, že se jedná o přední představitele modernistů, kteří měli za pontifikátu Pia XII. problémy s pravověrností svých názorů a zároveň jsou Benediktem XVI. označováni za „velké postavy“, můžeme se směle domnívat, že toto čerstvé přiznání se k těmto „velikánům“ definitivně ničí představu Josepha Ratzingera jako konzervativního teologa a papeže.

„Hned na začátku proto existoval úmysl dokončit eklesiologii Prvního Vatikána v dohledné době a podat úplnou nauku o Církvi. Také zde byly výchozí podmínky velmi dobré, protože po první světové válce se novým způsobem obrodil smysl pro Církev. Romano Guardini řekl: V duších se začíná probouzet Církev; a jeden protestantský (!) biskup (?) mluvil o století církve. Především byl nalezen pojem mystického Těla Kristova, který byl předpokládaný Prvním Vatikánem.“ Opět tu máme do činění s jakýmisi prenatálními zárodky očekávané obrody Církve ve 20. století, tentokrát dokonce potvrzené, zřejmě coby autoritou na obrození, nějakým heretickým „biskupem“, které se však nikdy nenaplnily; přesto se o nich mluví, jakoby byly realitou.

Pěkné pasáže, které níže následují, hovoří o encyklice Mystici Corporis Christi Pia XII.: „Řekl bych, že teologická diskuse 30. – 40. let již 20 let probíhala ve znamení výrazu Mystici Corporis. Byl to objev, který způsobil velkou radost v té době a v tomto kontextu také vznikla formule My jsme Církev„. Tyto pasáže jsou v konečném důsledku negovány v šokujícím přiznání: „Při hledání úplné teologické vize nauky o Církvi mezitím v 40. či 50. letech vznikla určitá kritika pojmu Těla Kristova. „Mystické“ prý je příliš duchovní (!), příliš exkluzivní. Byl uveden do hry pojem Božího lidu. A koncil správně přijal tento prvek, který církevní otcové považovali za výraz kontinuity Starého a Nového zákona. Tady už jsme konfrontováni s něčím, co vzbuzuje dokonalý údiv. Co tedy vlastně bylo dobré? Termín Mystického Těla Kristova, který je zde nejprve chválen, nebo termín Božího lidu, který vznikl jako opozitum vůči prvnímu, z důvodů velmi pofidérních (přílišná duchovnost?), a  který je zde také chválen jako správné rozhodnutí. Zdá se, že tady už je půda natolik vratká, že termíny konzervativní a liberální ztrácejí úplně smysl a realita sporu je obětována ve prospěch hledání kontinuity za každou cenu, i tam, kde očividně žádná není.

A tak bychom mohli pokračovat dále, ale laskavý čtenář si to dokončí sám. Má k dispozici text, Tradici a rozum. To, co je zjevné, a bylo konečně vždy zjevné, netřeba neustále opakovat. Obraz papeže Benedikta XVI. jako představitele konzervace v Církvi je, samozřejmě nejen vzhledem k jeho novému projevu, dlouhodobě neudržitelný. Příslušnost k progresivnímu a inovačnímu křídlu na koncilu a k jeho hlavním představitelům mu zabraňuje přiznat fiasko padesátiletého snažení o nové Letnice. Veškerá reflexe bídy a úpadku Církve nakonec absurdně ústí do nezlomné víry v blahodárnost pokoncilního vývoje, která se ale teprve má začít projevovat. Tím je smazáno 50 let trpké pravdy jako něco nepodstatného a reinkarnace opětovného očekávání, tentokrát už toho „pravého“ koncilu, je uvedena v pohyb. Vymýšlejí se stále nové pojmy jako „nová evangelizace“, „hermeneutika kontinuity“, které mají překrýt selhání pojmů „aggiornamento“ a „nové Letnice“. Vyprazdňování Církve pokračuje, protože tam, kde se nepřihlíží ke Kristovu doporučení: „Hledejte Pravdu a Pravda vás osvobodí“, tam nastupuje ideologie namísto Víry. Nastává upínání se k evoluci historických událostí, k dynamické změně světa, fetišizace jedné události v církevních dějinách, ignorování a marginalizace událostí ostatních, případně interpretování celých dějin Církve skrze prizma posledního koncilu. Říci pravdu o pokoncilním vývoji znamená říci: mea culpa, znamená označit konkrétní pochybení, konkrétní viníky a hledat konkrétní nápravu. Do toho se ale dnes stavu klerickému příliš nechce.

Výsledkem je desakralizace a profanace církve. Příliš duchovní gesta jsou odmítnuta, podobně jako výše pojem mystického Těla Kristova. Civilnost, demokratizace, občanskost a zevšednění. To, jak Benedikt XVI. opouští svůj úřad papeže, je toho dokladem. Nejde tu o legálnost kroku. Jde tu o vyznění. Tento precedens nemá obdoby. Případ Celestýna V. je jen velmi chabá náplast na tuto bolístku. Okolnosti byly úplně jiné, Církev byla tehdy v úplně jiné situaci, Celestýn V. o volbě nevěděl, pak ji odmítl a nakonec se pod nátlakem podvolil. Benedikt XVI. však přišel do úřadu nikoli z poustevny, ale z vysoké funkce v kurii. Situace Církve je více než tristní a on se ujal úřadu papeže dobrovolně a se svou specifickou a dopředu promyšlenou představou o tomto úřadu. O přemlouvání nemůže být ani řeč. To, že nyní rezignoval na svůj úřad, je projevem desakralizace tohoto úřadu, jeho zcivilnění. Mystérium tohoto úřadu se jeho činem vytratilo. Odteď se už papež nemusí cítit být vázán ohledy, jestliže bude chtít složit funkci. Představa papeže, který vede Církev za jakýchkoliv okolností, až do arény před tlamy lvů a stojí jako skála – Petrus – dostala vážnou trhlinu. Možná ji příští papež zacelí, možná ne. Nejde tu samozřejmě o osobu. Nezdravý a pokřivený kult osobnosti je další z forem úpadku úřadu papeže Svaté Církve. Jde tu právě o tajemství úřadu náměstka Kristova, ne o jeho konkrétní osobu. První mediální balónky ohlašující trvalost tohoto zcivilnění posvátného úřadu už byly vypuštěny. Pařížský arcibiskup Vingt-Trois to vidí jasně a pochvaluje si: „Ani jeden papež už totiž nebude cítit morální povinnost vytrvat v úřadu až do smrti. Je to akt osvobození pro budoucnost.“ A jsme opět u té zlaté svoboděnky, snu všech liberálů.

Ať už bude sedět na vatikánském trůnu kdokoliv, konzervativně, tedy doslovně, uchovávající složky Církve, budeme muset být opatrní v přemrštěných nadějích a nehledat za každou cenu konzervativnost tam, kde očividně není. Trpělivost ať je naší hlavní zbraní. Jak řekl jeden afghánský bojovník americkému důstojníkovi: „Vy máte hodinky, my máme čas.“ A my máme dokonce Věčnost. Úpadek Církve byl Bohem dopuštěn na hlavy bezradných laiků nejen jako trest za jejich hříchy, ale i jako utrpení a pokání, které jim, pokud skrze své zděšení nad stavem Církve začnou intenzivněji vyhledávat a poznávat Tradici, pomůže nezabloudit na cestě k věčné slávě.

Převzato a přeloženo z Dielne svätého Jozefa

 

www.stjoseph.cz

Institut sv. Josefa

Klíčová slova: Katolická církev  | křesťanství  | liberalismus
2197 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Děti v základní škole učí, že „objektivnost“ a „perfekcionismus“ jsou rasistické rysy „bílé nadřazenosti“Prosím, pomozteDnes je snadné prohlásiti se v souladu s vlastními pocity za osobu opačného pohlaví, případně některého z dalších 57 neopačných pohlaví. I my můžeme respektovat, že se pan Vystrčil cítí být Taiwancem...Stigma ‚bílého privilegia‘ a ‚toxické maskulinity‘ poškozuje kluky z bílé pracující třídyThe New York Times je anti-bílý a anti-americký

euServer.cz

Na východní frontě chaos. Obávám se, že v letošním roce musíme počítat jen s těmi nejhoršími scénáři. Na Východě, na Západě, i u nás domaNepodmíněný příjem? – Cesta do pekel

ePortal.cz

Motivace některých dnes hodně slyšitelných kovidových alarmistů je velmi sporná, ne-li rovnou cynicky sobeckáKoronavirus v přímém přenosu

Eurabia.cz

V Saúdské Arábii napaden francouzský konzulátIslámista podřezal a pobodal věřící v katedrále v Nice!

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Sorosovi poskoci v Arménií vedou národ k sebezničení. Západ Arménií opustil a jedinou záchranou je RuskoMiláček Západu Navalný je lhář a skončil v exekuci za své lži ...

ParlamentniListy.cz

Okamura bije na poplach. Čisté víno plukovníka Prymuly. Plnou odpovědnost nese BabišHistorky z Ria. Všichni divní típkové z Prahy. Zasvěcené pojednání o restauraci, kvůli které Prymula musel vrátit ministerstvo
Články autora
Průzkum
Měla by Česká republika vystoupit z EU?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění