Kterak nepřistupovat k imigraci

Autor: John O'Sullivan | Publikováno: 15.11.2006 | Rubrika: Kulturní válka
Šaria

Když jsme v minulosti přemýšleli o imigraci, domnívali jsme se, že na cílovou zemi má jen omezený kulturní a politický vliv, a to i v případech, kdy její dopad ekonomický je velmi výrazný - jako tomu bylo ve Spojených státech v 19. století. Imigranti byli lidé, kteří hledali lepší život jak pro sebe, tak i pro své děti. Když se v nové společnosti usadili, přizpůsobili se za čas jejím zákonům a kulturním normám a vzdali se i zbytků loajality vůči zemi svého původu. Jejich asimilace nakonec vyvrcholila přijetím nového občanství. Jejich děti byli Američany, Australany či Kanaďany od narození, aniž by se jim dostávalo přídomku "noví".

Příchod nových skupin imigrantů rovněž obohatil společnou národní kulturu, do jejíhož prostředí se asimilovali; zůstávala to ale společná kultura. Politické spory ohledně imigrace - a ty byly časté - se točily kolem takových otázek, jako např. zda imigranti nepřipravují rodilé obyvatele o práci a ekonomické příležitosti; zda chudí a neúspěšní imigranti nebudou břemenem pro státní pokladnu; zda nehrozí nebezpečí, že imigranti, kteří přicházejí v takovém počtu, zůstanou neasimilováni v jakýchsi kulturních ghettech, což v konečném důsledku podkopá společenskou či národní soudržnost; zda nemohou zastávat radikální politické názory neslučitelné s ústavními tradicemi jejich nového domova, kterážto obava panuje ve Spojených státech už od časů Thomase Jeffersona, jenž se znepokojoval tím, že nově příchozí by mohli až příliš lnout k monarchistickým institucím. (Mám dojem, že v Austrálii mají pokrokově smýšlející lidé obavy spíše z toho, že k monarchistickým institucím lne tolik domorodců.)

Aniž by si toho někdo příliš všímal, dostala se diskuse kolem imigrace v poslední době do úplně jiného myšlenkového kontextu. Důsledkem tohoto nového uvažování je to, že povinnost cosi změnit se přenáší z imigranta na hostitelskou zemi. Imigrace není pociťována jako významná událost v imigrantově životě - ten se prostě přesunuje někam jinam. Měl by mít právo tak učinit - ať už z hlediska morálního nebo z hlediska zákona -, jinak by ale měl mít možnost ponechat si své staré já. Spíše než by se on změnil a přizpůsobil se svému novému prostředí, měla by hostitelská země přizpůsobit své zvyky a instituce jemu. A takové přizpůsobení se může projevit jako naprosto zásadní a může si vyžádat stejně dramatické změny v mezinárodním právu a pravidlech.

První erupci podobného uvažování zosobňoval multikulturalismus, který důrazně oponuje tvrzení, že by se imigranti měli přizpůsobit kultuře a zvykům jejich nového domova. Splynutí s kolektivem onoho tavicího hrnce [jak je či bývala označována Amerika právě díky své schopnosti asimilovat různorodé skupiny imigrantů a vytvářet z nich "jeden národ" - pozn. překl.] je dnes líčeno jako tyranské. Panuje pocit, že ve spravedlivé a multikulturní společnosti by si měly všechny etnické skupiny podržet svůj osobitý kulturní charakter. Tento způsob myšlení o problému imigrace se nyní rozšířil do oblasti práva a ústavní filosofie, kde naříká nad jakýmkoli rozlišováním mezi občany a imigranty bez občanství. Prominentní americký vykladač mezinárodního práva Louis Henkin volá po co možná nejúplnějším odstranění "rozdílu mezi občanem a člověkem s trvalým pobytem bez občanství" ve všech amerických federálních zákonech.

Tato argumentace dále předpokládá, že od imigrantů nemůžeme očekávat dokonce ani to, že přeruší pouta politické loajality vůči své bývalé vlasti, a pochopitelně ani pocit nějaké zvláštní loajality vůči jejich nové vlasti. Dva přední američtí profesoři práva, Peter J. Spiro a Peter Schuck, podporují jak koncept, tak i stále hmatatelnější skutečnost dvojího občanství. Staví se proti současnému americkému slibu skládanému při udělování občanství, protože tento slib požaduje, aby se noví občané zřekli "vší loajality a věrnosti" ve vztahu ke své bývalé vlasti. Chtějí tak např. mexickým imigrantům dovolit, aby byli jak Mexičany, tak Američany, a aby měli volební právo v obou zemích.

Nad podobnými požadavky by odborníci na mezinárodní právo v dobách o generaci zpět užasli - a užasli by nad nimi i řadoví voliči ve většině dnešních demokracií. Odkud se takové požadavky berou? Jaký společenský a ekonomický vývoj se za nimi skrývá? A na které místo ve spektru politické teorie zapadají? Částečně odrážejí jisté aspekty reálného vývoje ve světě. Dovolím si zmínit se o čtyřech z nich.

Prvním z nich je obrovská vlna v migračních pohybech, která se zdvihla po skončení studené války. Lidé mají sklon přizpůsobovat své ideje novým skutečnostem; během posledních pár let jsme si ve vyspělých zemích zvykli na "invazi" chudých ze třetího světa, snažících se uprchnout před tyranií nebo dosáhnout prosperity. Viděli jsme organizované pašování lidí z Turecka a Afghánistánu do západní Evropy - často za obrovské sumy peněz a často končící smrtí. Dobře víme, jak je americko-mexická hranice propustná - i když méně než před 11. zářím. A viděli jsme také lodě plné lidí hledajících asyl záměrně uváznuvší na mělčinách poblíž Vancouveru, New Jersey, Nice a na italském břehu Jaderského moře, aby tak tito lidé využili zákonů i praxe dovolujících migrantům zůstat, jakmile se jim podaří proklouznout pod bariérami. Toto vše přivedlo mnoho lidí k přesvědčení, že tento příliv nelze zastavit a že proto musíme změnit své myšlení, abychom tuto novou realitu akceptovali.

Za druhé, dnes existující politické struktury a instituce podporují hledání asylu, imigraci a dokonce i imigraci ilegální - někdy proti přáním voličů i zákonům platným v hostitelských zemích. Mezinárodní konvence o uprchlících, ustanovení týkající se opětovného spojování rodin v americkém imigračním zákonu, pravidla takových organizací, jakými jsou Evropská unie nebo NAFTA, zmiňující se o svobodném pohybu pracovních sil, celé sítě advokátů a nevládních organizací zabývajících se problematikou imigrace a interpretujících tato pravidla způsobem stranícím imigrantům - toto vše dává podněty imigrantům k tomu, aby obcházeli omezení spojená se vstupem do země a hraniční kontroly.

Za třetí, s těmito mírovými invazemi přichází do společností, jako jsou Spojené státy, Spojené království a Austrálie, tolik lidí a v natolik krátkém čase, že v místech jako Miami, jižní Kalifornie či Bradford vznikají rozsáhlé etnické enklávy. V nich se hovoří jazykem imigrantů a dominují tu jejich kulturní a náboženské hodnoty, což působí nejen jako brzda při asimilaci nově příchozích do hostitelské společnosti, ale i jako magnet pro další imigranty a vyostřuje to pocit etnické rozdílnosti napříč společností. Dnes jsme svědky fenoménu "de-asimilace", kdy děti již asimilované druhé a třetí generace imigrantů, jejichž prvním nebo jediným jazykem je angličtina, "objevují" na vysokých školách svou pravou národnost a zavrhují např. americkou identitu ve prospěch mexické.

A konečně, levná letecká doprava, internet a další pokroky v komunikaci znamenají, že imigranti již necítí potřebu zpřetrhat své svazky s původní vlastí. Neříkají jí sbohem navždy. Často se do ní vracejí, zůstávají s ní ve styku prostřednictvím telefonu a pročítání novin v ní vycházejících na internetu, žení se a vdávají se s protějšky ze své původní vlasti, přičemž jde někdy o sňatky čistě formální. Ze všech těchto důvodů nikdy nezakoušejí psychologický "ponor" do kulturního života domácí společnosti, což před padesáti lety bývalo prvním krokem na cestě k osvojení si americké či australské identity. Tato situace tak dává za pravdu myšlence, že politické instituce uvnitř společnosti i mezi různými společnostmi navzájem by měly brát v potaz toto rozpouštění hranic i možnost existence smíšené či mnohočetné politické identity. Zdá se rovněž ospravedlňovat nový myšlenkový přístup k imigraci.

"Fakta" pana Gradgrinda, totiž společenský vývoj v reálném světě, však sama o sobě nestačí k tomu, aby přivodila hlubokou a trvalou změnu národního cítění a politiky. Ačkoli Keynes nepochybně přeháněl, když ve svém známém textu tvrdil, že myšlenky jsou téměř jedinou hybnou silou společenských změn (na což Peter Bauer odpovídal: A proč jednohlasná shoda ekonomů o kladech svobodného obchodu vede ke svobodnému obchodu jen zřídka?), jsou ideje nepochybně pohonnou látkou pro lokomotivu. Anebo, abychom tuto metaforu trochu upravili, ideje jsou zavlažovacím systémem připravujícím půdu pro semínka společenských změn. Pokud veřejné mínění začne sdílet jistý soubor zásad a argumentů, pak se odpovídající soubor praktických návrhů začne zdát rozumným a dokonce nevyhnutelným a naopak návrhy, které nejsou s těmito převládajícími idejemi v souladu, budou považovány za excentrické, pochybné, neosvícené a možná i škodlivé.

Bylo veřejné mínění ovlivněno nějakým souborem myšlenek i v otázce, jíž se zabýváme? Zde je krátký a neúplný seznam toho, co je traktováno, společně s úvahami o tom, zda jsou vznášená tvrzení platná nebo rozumná.

Argument první: Imigrace je v podstatě nevyhnutelná či nezastavitelná. Pokud budujete prosperující ekonomiku, imigranti přijdou. Odpor je zbytečný a marný. Imigranti překonají jakoukoli překážku, kterou jim na hranicích postavíte do cesty.

Podobně jako většina odkazů na nevyhnutelnost, je i tento argument pokusem zastrašit oponenty a zahnat je do kouta spíše než je přesvědčit. Poloviční či čtvrtinová pravda, jež je v něm skryta, říká, že je opravdu těžké kontrolovat hraniční přechody v situaci, kdy stojíte o masovou turistiku a volný obchod. Tento argument však pomíjí fakt, že lidé si nebudou dělat hlavu s obcházením vašich restrikcí, jestliže po překročení hranic nemohou dostat práci a existuje-li silná pravděpodobnost, že pokud budou chyceni, budou deportováni zpět. Nic z toho ve Spojených státech neplatí. Americké úřady netrestají zaměstnavatele, najímající si cizince bez platného povolení. A mají-li ilegální přistěhovalci dost smůly na to, aby byli chyceni, jsou deportováni jen v případě, jestliže se provinili nějakým jiným kriminálním činem (a často ani tehdy ne). A tak si prostí Mexičané umějí spočítat, že jakmile se dostanou přes hranice, nemusejí se obávat deportace, a že budou-li se o to pokoušet dostatečně dlouho, nakonec hranice překročí. Propustné hranice nejsou příčinou nekontrolované imigrace - jsou jejím výsledkem. Pokud to zní jako paradox, vzpomeňme si na Chestertonovu definici: paradox je pravda postavená na hlavu, aby přitáhla pozornost.

Argument druhý: Imigrace je ekonomicky nezbytná, a to jak pro budoucí prosperitu obecně, tak i kvůli tomu, aby vyvážila důsledky poklesu domácí populace. Jak tento argument obstojí? Ne moc valně. Japonsko bylo po téměř čtyřicet let zemí s nejvyšší mírou ekonomického růstu na světě a imigrace tu byla nulová. Bertrand Russell prohlásil, že existence věci je tím nejvyšším důkazem její možnosti. Japonsko existuje: ekonomický růst bez imigrace je tedy možný - což pochopitelně nemusí platit vždy a všude.

Pokud jde o ekonomické a finanční problémy přičítané poklesu populace, ty právě nejsou řešitelné pomocí vyšší imigrace. Využití imigrace k finanční záchraně programů sociálního zabezpečení je oficiální byrokratickou verzí Ponziho schématu. Tato schémata jsou nazvána podle Charlese Ponziho, italského podvodníka, který nalákal investory na své projekty s ohromujícími úrokovými mírami a v počátcích byl schopen je také vyplácet z prostředků, plynoucích od dalších investorů - pochopitelně jen do okamžiku, kdy už žádní noví investoři nebyli. Robert Rowthorn srovnává myšlenku využít imigrace k naplnění pokladny sociálního systému se stále se zvyšujícími požadavky hraběnky Alžběty Báthoryové na krev zabitých panen, jež jí měla sloužit k zachování vlastní mladosti.

Především je třeba říct, že věkový průměr imigrantů je obecně nižší než průměr stávající americké či evropské populace - ne však dostatečně. Imigrace tak vylepšuje poměr mezi přispěvateli a těmi, kdo pobírají dávky, jen mírně. Pokud byste chtěli mít imigraci dostatečně vysokou na to, aby beze zbytku vyrovnala důsledky stárnutí populace, musela by vzrůst do mimořádných rozměrů. Jak nad zprávou OSN týkající se Evropy poznamenal odborný asistent z katedry demografie na Oxfordské universitě David Coleman, "udržet trvalou rovnováhu by vyžadovalo 13 milionů imigrantů ročně (což je téměř polovina obyvatel Kanady) nebo 701 milionů lidí do roku 2050, přičemž ve stejném roce by 75% evropské populace tvořili potomci imigrantů, kteří se zde usadili po roce 1995".

OSN takovou politiku označuje jako "nahrazovací" migraci. A tento přídomek je pravdivější, než se zdá. Znamenalo by to totiž vystřídání historických národů jako Francouzů a Němců kulturně i etnicky naprosto odlišnými populacemi na stejném území. Podobný gigantický sociální experiment by byl nadto z fiskálního hlediska nesmyslný, neboť - jak připomínají zmíněné metafory spojené se jmény Ponziho a Báthoryové - v okamžiku, kdy děti těchto imigrantů dosáhnou důchodového věku, by k udržení rovnováhy bylo zapotřebí ještě více dalších imigrantů. V důsledku toho by se zbytek světa vylidnil.

Krom toho, že je neuskutečnitelná, je politika "nahrazovací" migrace rovněž zbytečná. Přizpůsobit se úbytku populace i klesající porodnosti mohou těmto zemích pomoci opatření mnohem méně drastická; konec konců porodnost v Evropě klesá už asi sto let. Za poslední století se míra závislosti v Evropě zvýšila z devíti pracujících na jednoho závislého na dnešní poměr 3:1. I tento vývoj byl však doprovázen růstem prosperity. Kdyby měly dnes všechny evropské země stejné pracovní právo jako Dánsko, upozorňuje Coleman, evropská pracovní síla by fakticky vzrostla o 30 milionů lidí. A pronatalitní politika by mohla podstatně zvýšit porodnost ve Spojených státech i v Evropě prostřednictvím změny pracovního práva a zákonů týkajících se daňového a sociálního systému. Byť neposkytuje záruky úspěchu, zdá se být takový přístup rozumnějším než výměna několika evropských národů.

A konečně, proč si vůbec dělat starosti? Ekonomika stagnující nebo upadající populace nemusí být o nic bolestivější než ekonomika populace rostoucí. Stručně řečeno, vyžadovala by přesun investičních zdrojů z oblasti vzdělávání (méně dětí) a dopravní infrastruktury (méně lidí na cestách) do sféry sociálního pojištění (více starých lidí) a do práci spořících průmyslových odvětví (méně pracujících). Přizpůsobení se úbytku populace by mohlo být rozumnější než bojovat proti němu - asi jako Fosterova reklama ke globálnímu oteplování: na jedné straně můžete protestovat a psát vašim poslancům, na straně druhé můžete vytáhnout lehátko a sluneční brýle a zapnout ventilátor.

Argument třetí: Imigrace přinese tolik potřebnou rozmanitost do našich jinak kulturně omezených a sterilních společností.

Julian Simon, až do své smrti přední americký zastánce otevřených hranic, říkával, že si přeje více imigrantů, protože má rád exotickou pestrost života v multietnické společnosti. To je jedním z důvodů, proč jsem se já sám rozhodl žít dvanáct let v New Yorku. Není ale nijak bezprostředně zřejmé, že by stát měl vnucovat mé choutky a můj vkus zbytku společnosti prostřednictvím změn imigrační politiky. Navíc zdaleka ne veškerá podpora imigrací vyvolávané rozmanitosti má náš laskavý akcent a dobráckou motivaci. Její část je podněcována snobským esteticismem - odporem k homogennímu charakteru malých měst, o nichž prohlašuje, že jsou "bez chuti a zápachu" a postrádají různorodost. Tento odpor není možná všeobecný a není možná ani místně většinový, může však značně ovlivňovat politiku společenských institucí, jakými jsou církve a nevládní organizace, a dokonce i vlády. Proto také bude mít dopad na místní většinu, která občas tak žalostně postrádá vyhraněný vkus.

Morální různorodost plodí skutečná dilemata, která nemůžeme zahnat pouhým naším přáním. V politické společnosti budou vždy existovat nějaká zákonná a společenská omezení projevu různorodosti, protože společnost je skupinou lidí, jež pojí dohromady morální konsensus. Ve velké demokratické mnohonáboženské společnosti bude tento konsensus ohebný - pokud se ale musí přizpůsobovat zápolícím náboženstvím a neslučitelnými morálními filosofiemi, může být napnut až do kritického bodu.

Nedávné události v Nizozemsku toto poučení jen zdůraznily. Pim Fortuyn se stal politickou celebritou díky své kritice imigrantských muslimských skupin pro jejich opozici vůči liberálním standardům holandské společnosti v takových otázkách jako homosexualita a ženská práva. Byl rovněž zastáncem zastavení imigrace, protože se obával, že je příčinou náhlého vzestupu antiliberální úzkoprsosti v nizozemské společnosti. Ostatní političtí představitelé zůstali z multikulturních důvodů zticha: vyjadřovali toleranci k rozdílným hodnotám islámu a odmítali nativistickou intoleranci vůči "Jinému" symbolizovanou v jejich očích překážkami kladenými imigraci do cesty. Také však, aniž by svému chování vtiskli nějakou zřetelnou podobu, tolerovali muslimskou intoleranci k nizozemskému liberalismu - intoleranci, jakou by nikdy neakceptovali v případě křesťanů či ortodoxních židů - a ignorovali fakt, že dokonce i (anebo zejména) liberální společnost by měla být opatrná, rozvážná a chovat se ve vlastním zájmu. Toto jsou rozpory a protiklady uvnitř liberálního multikulturalismu, jimž liberálové zatím nevěnovali žádnou pozornost.

Imigrace a různorodost mění společnost a tak mění a možná podrývají normy, jež ji definují. Do té míry, v jaké bude v důsledku imigrace narůstat přítomnost muslimů v Holandsku či v Evropě obecně, bude posilována voličská základna pro antiliberální společenské názory a postoje. Bude se tak dít přímým způsobem: muslimové budou legitimně usilovat o politické reformy zaměřené na začlenění jejich vlastních náboženských a morálních stanovisek do nizozemského práva. A bude se tak dít i nepřímo: v reakci na vlnu znásilnění spáchaných muslimskými mladíky uvedli nedávno norští sociologové, že norské ženy by si měly uvědomit, že dnes žijí v multikulturní společnosti a měly by se tedy oblékat zdrženlivěji.

Argument čtvrtý: Imigrace je právem - možná lidským právem, možná právem občanským, v každém případě ale právem.

Řečena takto otevřeně, zní tato slova nepřijatelně. Dvě vlivné skupiny si však myslí, že tomu tak je: církev a političtí libertariáni. A i když není pravděpodobné, že by se jim podařilo přesvědčit o tom ostatní, přispívá jejich názor k posunu celé diskuse o daném problému směrem k přijetí umírněnější podoby práva na imigraci.

Církve prosazují právo na imigraci kvůli tomu, aby lidé mohli uniknout před nespravedlivými režimy nebo si polepšit ekonomicky. V principu vychází toto právo z práva národů na obranu zvláštních či specifických rysů jejich kultury a politického společenství. Když se tato práva střetnou, což se v diskusích o imigraci může stát, stane se podle všeho prioritou právo naléhavější. Právo země rozhodnout, koho na své území pustí, se tak pravděpodobně skloní spíše před člověkem, prchajícím před persekucí, než před tím, kdo hledá lépe placenou práci.

Libertariánům stojí při jejich obhajobě imigrace jakožto práva v cestě dokonce ještě menší logické překážky, jelikož popírají anebo bagatelizují samotný pojem politického společenství. Jsou-li chráněna práva vlastníků, pak jsou imigranti v zemi vítáni. Tato argumentace pochopitelně ignoruje skutečnost, že imigranti nepřicházejí prostě jen na nějaké místo, ale do politického společenství se všemi jeho právy. A imigranti stávající se příslušníky moderních demokracií, jakými jsou Spojené státy či Spojené království, automaticky získávají právo na sociální zabezpečení, což mimo jiné znamená, že mají nárok na majetek a příjem zde žijících občanů.

Libertariánská argumentace ve prospěch imigrace se proto přizpůsobuje a říká "imigrace ano, sociální podpora ne", kteréžto heslo se na několik let stalo mantrou redakční strany Wall Street Journa. V polovině 90. let dokonce přesvědčilo republikánský Kongres k tomu, aby omezil a zrušil různé sociální dávky vyplácené imigrantům. Tato změna ovšem ignorovala jeden problém, podstatný nejen prakticky, ale i z pohledu libertariánské teorie: imigranti, kteří jsou obvykle chudší než místní obyvatelé, posilují skupiny volající po vyšších sociálních dávkách. A nejsou-li jejich hlasy brány v potaz, protože nemají volební právo, vede je to k úsilí získat co nejrychleji občanství a s ním i volební právo. Přesně toto se stalo a výsledkem bylo to, že dávky zrušené Kongresem se v průběhu posledních šesti let začaly postupně obnovovat. Lze tedy učinit závěr, že právo na imigraci je jen dalším příkladem libertariánského práva, které, je-li bráno vážně, postupně zničí vše, čeho chce libertariánská společnost dosáhnout.

Je-li lidské právo něčím, co nám náleží proto, že jsme se narodili a existujeme, pak je prostě právem, jež je široce omezeno jinými právy a zájmy, a to až do té míry, že lze dojít k závěru, že žádné takové právo neexistuje. Existují ale různá zákonná práva vytvořená záměrem legislativce či soudním rozhodnutím nebo vzniknuvší jako nezamýšlený důsledek obou těchto procedur. Ta zahrnují právo asylu pro politické uprchlíky na základě mezinárodních úmluv a faktické občanské právo na imigraci využívané příbuznými čerstvých imigrantů do USA a některých jiných zemí na základě ustanovení imigračního zákona o "znovusjednocování rodin.

Některá z těchto práv byla vědomě uznána zákonodárnými orgány. Jiná však vznikla náhodným způsobem. Při projednávání otázky znovusjednocování rodin nebylo očividně záměrem Kongresu vyvolat "řetězový migrační efekt". Soudci navíc vykládali zákon mnohem volněji, než bylo úmyslem jeho navrhovatelů. Např. jeden z britských soudů nedávno v případě jednoho žadatele o asyl rozhodl, že jeho obava z persekuce, bude-li vrácen do Německa, je oprávněná. Nadto je skutečností, že příliv imigrantů a běženců je prostě mnohem rozsáhlejší, než kdokoli předpokládal. A vezmeme-li v úvahu všechny tyto nezamýšlené důsledky, musíme dospět k názoru, že něco jako zákonné právo na imigraci bylo v některých případech vytvořeno. Tato práva mohou být legislativním postupem zrušena či odstraněna. Spojené síly aktivistických, imigrací se zabývajících právníků, nevládních organizací prosazujících rozšiřování těchto práv a soudů usilujících o rozšíření své politické moci však dává tušit, že dosáhnout jejich zrušení - ať už právní cestou anebo politicky - by bylo značně obtížné.

Argument pátý: Pokračující rozsáhlá imigrace je životně důležitým stavebním kamenem nového mezinárodního řádu.

Tento argument je mnohem podstatnější než čtyři předchozí, neboť je spojen se silným a vlivným politickým uskupením. Podle tohoto názoru se vzdalujeme od westfálského systému svrchovaných států a směřujeme k novému post-národnímu řádu celosvětové vlády. V tomto řádu ztratí národní státy svou moc, která se přesune jak směrem nahoru, tak i dolů.

Část moci plynoucí nahoru půjde do rukou nových transnacionálních a nadnárodních institucí - takových, jakými jsou Evropská unie, instituce založené na základě kjótské smlouvy či podobných mezinárodních dohod, Organizace spojených národů, Mezinárodní trestní soud apod. Tyto instituce nebudou jen řídit vztahy mezi státy, jak to činilo staré mezinárodní právo, ale budou rovněž přímo zasahovat do životů jednotlivců, právnických osob i nevládních organizací.

Část moci států, o niž přijdou, bude zároveň směřovat dolů k etnickým a dalším pod-národním skupinám. Ty budou ve vzrůstající míře chápány jako to pravé ohnisko občanské politické loajality a to, jakým právům se bude občan těšit, bude částečně záviset na tom, k jaké skupině patří. Ústavní právo se v důsledku toho bude muset drasticky změnit a bude muset přiznat, že stát se neskládá z jednotlivců těšících se jistým právům, ale z právy obdařených skupin. Tyto skupiny zaplaví v důsledku rozsáhlé a stále pokračující imigrace jednotlivé státy a dokonce i kontinenty. Příslušníci těchto skupin budou přirozeně využívat politická práva - vlastně práva občanská - v několika jurisdikcích. Patriotismus ani asimilace nemají v těchto nových strukturách místo.A hybnou silou těchto právních, politických a ústavních změn bude z podstatné části imigrace, která nastoluje "demografický imperativ" změn uvnitř národních států, aby tak odrážely novou skutečnost etnické diversity.

Jessica Matthews z Carnegie Endovment označila tyto myšlenky za "neo-medievalismus", John Fonte je nazývá "transnacionálním progresivismem". Ať už je ale nazveme jakkoli, řadovému občanu západní společnosti musí často připadat bizarní. Jak však poukazuje Fonte, jsou podporovány a velebeny čelnými představiteli vládní byrokracie a akademického prostředí. Tak Alejandro Portes, poslední president American Sociological Association, tvrdí, že "transnacionalita a její politický protějšek, tj. dvojí občanství, nemusí být znamením bezprostředně hrozícího zhroucení, ale naopak předvojem nových teorií, představ či názorů nového století". Chicagský antropolog Arjun Appadurai prohlašuje, že USA přestávají být zemí imigrantů a stávají se "jedním uzlem v post-národní síti diaspor". Bývalý hlavní poradce Immigration and Naturalization Service T. Alexander Alienikoff kritizuje stoupence asimilace jakožto ty, kdo opakují "starou chybu spočívající v tom, že nahlížejí na Ameriku jako na neměnnou zemi a přizpůsobení se vyžadují od imigrantů. Přesnější chápání vykresluje Ameriku jakožto smlouvu uzavíranou za neustálého nového a nového vyjednávání."

Všechny tyto argumenty se pochopitelně potýkají s jedním křiklavým problémem. Není totiž vůbec jasné, jakým způsobem demokracie do těchto navrhovaných nových struktur zapadá, a nezdá se, že by proponenti těchto představ měli nějaký zvláštní zájem tuto věc odhalit.

Státy jako Habsburská říše či Britské impérium, v nichž vedle sebe koexistovaly kulturní a etnické skupiny s rozdílnými právy a v nichž v důsledku imigrace vznikaly pravidelně nové etnické či jazykové enklávy, nebyly demokraciemi, nýbrž mnohonárodními autokraciemi, kde říšská byrokracie vynucovala dodržování řádu na různých etnických skupinách. Stát těmto skupinám povoloval jejich vlastní morální, společenské a náboženské uspořádání do takového stupně, aby to nevyvolávalo nadměrný hněv jiných skupin nebo nepobuřovalo morální útlocit imperiální moci. Když ale imperiální moc zmizela, upadly tyto skupiny do vzájemných bojů a vyvražďování a začaly zakládat malé státy, jež odrážely jejich vlastní morální konsensus. Post-versailleská střední Evropa, Indie v roce 1947, Sovětský svaz a Jugoslávie - ve všech těchto oblastech fungoval tento model podobně. A to nejsou nijak povzbuzující příklady pro transnacionální demokracii.

Všem těm různým mezinárodním orgánům navrhovaným coby náhrada za westfálský systém národních států chybí jakékoli kořeny demokratické zodpovědnosti. Jak občané kteréhokoli jednotlivého státu změní zákon uvedený do života Mezinárodním trestním soudem? Jakým způsobem by australská důlní společnost mohla postupovat, aby změnila politiku nějakého regulačního orgánu, jenž by se mohl vynořit v rámci kjótského procesu a měl by pravomoc nařizovat státům limity uhlíkových emisí?

Ve vší té post-národní záplavě slov nikdo nepřišel s návrhem nějaké demokratické náhrady za národní stát. Všechny navrhované alternativy jsou v samé své podstatě byrokratickými nástroji. A dovolit lidem volit v několika jurisdikcích nebude znamenat mnoho, jestliže tyto jejich hlasy nebudou mít žádný skutečný vliv na to, jakým způsobem se těmto superobčanům vládne.

A konečně, uvnitř institucí založených na kulturní různorodosti existují i důvody k demokratickému deficitu; demokracie totiž ke svému úspěšnému fungování potřebuje pevný základ kulturní jednoty či shody. To jasně nahlédl George Washington již před 200 lety, když ve svém projevu na rozloučenou na téma hrdosti v Americe řekl, že "se slabými stíny rozdílů máte stejné náboženství, stejné způsoby a zvyky a stejné politické principy". Mínil tím, řečeno moderním žargonem, že Američané sdílejí společnou kulturu, jež činí republikánskou formu vlády možnou. Pokud se lidé vážně liší v morálních zásadách, nemohou žít společně vedle sebe ve stejné demokracii, neboť budou pravděpodobně klást větší důraz na dosažení vlastních politických cílů než na přijetí pravidel hry a smíření se s vlastní příležitostnou porážkou.

Morální různorodost ve světě znamená, že nadnárodní instituce budou vždy omezeny ve své praktické moci. Který islámský národ například zavede do svého právního řádu ustanovení Úmluvy OSN o právech žen týkající se práva na potrat? A existuje-li podstatná morální různorodost ve společnosti typu Spojených států nebo Austrálie v důsledku masové imigrace (a zdá se, že muslimská imigrace k tomu pravděpodobně směřuje), pak budou kolem jistých témat vznikat závažné konflikty - byť ne nutně konflikty násilné -, pokud jedna ze stran svůj postoj nezmění anebo neporazí tu druhou. Je možná nejpravděpodobnější, že zkušenost života v Americe obrátí muslimy k jejich vlastní verzi liberální demokracie, podobně jako protestantský liberalismus přivedl v 19. století irské katolíky k liberálně-demokratickému chápání politiky, jež bylo neslučitelné s tím, o čem v té době byla přesvědčena většina evropských katolíků. Takový vývoj však není jistý a může si vyžádat mnoho času.

Měli bychom mít na paměti, že toto vše se stalo již před nějakým časem a že v důsledku toho nevznikl svět bez hranic ani nějaký slibovaný "mnohonásobný občan". "Velká vlna" masové imigrace do Spojených států před sto lety nepřivodila jen velkou změnu v etnické různorodosti, ale vedla také ke vzniku zásadních teorií o kulturním pluralismu ve spisech Randolpha Bourneho a Horace Kallena. V roce 1916 například Bourne tvrdil, že Amerika by se měla stát "kosmopolitní federací národních kolonií nebo cizích kultur". Doufal, že právě tím se nová Amerika stane - nikoli národností, ale trans-národností, zemí propletenou s jinými zeměmi. Kallen podobně požadoval, aby USA byly "demokracií národností". Tomuto kulturnímu pluralismu mocně oponovaly síly "amerikanizační" kampaně, v jejichž čele stály nejvýznamnější postavy Spojených států těch dob včetně Teddyho Roosevelta, Louise Brandeise a Woodrowa Wilsona a jež proti těmto myšlenkám intenzivně bojovaly s představou Ameriky jako velkého tavicího kotle, v němž dochází k národnostní asimilaci.

Jakmile si američtí voliči uvědomili, co je v sázce - především problém, zda by se imigranti měli přizpůsobit Americe nebo naopak -, smetla amerikanizační kampaň vše, co jí stálo v cestě. To vedlo k přijetí Zákona o naturalizaci v roce 1907, který zpřísňoval požadavky pro získání občanství a zabraňoval tomu, aby se občany Spojených států stali anarchisté. Vedlo to i k posílení významu přísahy skládané při udělování občanství o pár let později a konečně ve dvacátých letech k přijetí několika zákonů omezujících imigraci. Ty se následně staly terčem útoku vedeným s argumentací, že brání tomu, aby Židé prchající před Hitlerem získali asyl.

Jak poznamenává Owen Harries, existují vážné důvody k nesouhlasu s uprchlickou politikou ministerstva zahraničních věcí prováděnou ve 30. letech; zdá se, že v některých případech byla inspirována nechutným antisemitismem. Pokud jde však o kritiku samotných zákonů přijatých ve 20. letech, jsou tyto výhrady zcela jistě nepřiměřené a nepřijatelné: američtí zákonodárci nemohli v roce 1923 v žádném případě předvídat nástup Hitlera k moci ani jeho výjimečnou nebezpečnost. A zákony týkající se imigrace jsou koncipovány tak, aby počítaly s výjimečnými krizemi v podobě uprchlických vln, avšak nemají a nemohou se těmto mimořádným situacím ve svém celku plně přizpůsobovat a být jimi beze zbytku formovány. Nelze zapomenout ani na to, že čtyřicetiletá imigrační "pauza" mezi lety 1924-1965 pomohla "strávit" imigrační nápor 40 předchozích let, rozpustit bílá etnika v jednom velkém tavicím kotli a dala vzniknout do značné míry jednotné Americe, která porazila nacisty ve II. světové válce.

Můj závěr proto zní, že imigranti by se měli přizpůsobit potřebám a hodnotám hostitelského národa spíše než naopak. V praxi to znamená, že Austrálie, USA a Británie by měly přijímat imigranty postupně, a to z hlediska kvalifikace i dalších kvalit takové, jací vyhovují jejich ekonomickým zájmům a kteří jsou co nejlépe asimilovatelní. Počty imigrantů by měly být dostatečné k tomu, aby do společnosti přinášeli nové myšlenky, nový styl a nové dovednosti, aniž by ji přitom dovedli ke zlomovému bodu či za něj. A jak tento bod charakterizovat? Vše, co o něm lze říci, je to, že je rozpoznatelný podle výsledků: asimilují se imigranti bez větších problémů do společnosti v nové zemi, anebo zůstávají opevněni v kulturních ghettech, kde hlodají staré nenávisti a nové zášti, jak je tomu zjevně ve Francii?

Tato kritéria nejsou ničím víc než zdravým rozumem; opravňují nás tak k tomu, abychom odpovědi ponechali na obyčejných lidech a nevyhrazovali jejich hledání intelektuálům a právníkům, jejichž jedinou kvalifikací je to, že si mistrovsky osvojili žvanění o soucitu a lidských právech.

John O'Sullivan je šéfredaktorem United Press International,bývalým poradcem Margaret Thatcherové-premiérky Jejího Veličenstva, bývalým šéfredaktorem konzervativního časopisu National Review a členem čestné rady OI.

Z anglického originálu How Not To Think About Immigration publikovaného v časopisu The Salisbury Review, Vol. 21, No. 3, jaro 2003, s. 6-11,

přeložil Jaromír Žegklitz.

Bulletin OI 1.7.2003

www.obcinst.cz

5165 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Horor: Holanďanka s demenciou podstúpila eutanáziu proti svojej vôli. Lekárka oslobodenáImigrantské „děti" hromadně znásilnily 14-letou dívku. Inspirace pro "sirotky" Šojdrové?Každý, chudý i bohatý, může díky sluníčkářům a islamizaci přijít o vše…Tehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…Skutečný necenzurovaný životopis Tomáše Halíka. No to si tedy počtete. Fakt

euServer.cz

Pro koho to čučkař Koudelka z BISu vlastně pracuje? Ostatně soudím, že NATO i EU musí být námi opuštěnyUž jste viděli, jak se ztrapnila Vášáryová? Blaha rozdrtil video americké ambasády o 17. listopadu

ePortal.cz

17. listopad 1939 a 1989 - pěstování kultu osobnosti Václava HavlaPokud bude Česká televize nadále vysílat podobné propagandistické paskvily jako s Václavem Moravcem, Rychetským a Čaputovou, poženou je lidé svinským krokem

Eurabia.cz

Imigrantské „děti“ na úkor tuzemskýchKniha anglického disidenta jehož na Facebooku nezveřejní: Mohamedův korán - Proč muslimové vraždí za islám

FreeGlobe.cz

Chtějí zrušit výuku hymny na základních školáchVeganství zachrání naši planetu, tvrdí slavný závodník formule 1. Dostal pádné odpovědi od svých kolegů (+ foto)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

„Duševně nenormální!“ Zeman pro PL ze Slovenska udeřil na Milion chvilek a poslal vzkaz na LetnouHrušínský vynesl hodně silný výrok směrem k Hradu. Komentátor varuje: Takový člověk u moci? Lidé s jiným názorem by skončili v lágrech nebo na oprátkách!
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění