Konzervativní pohled na problémy demokracie

Autor: Marek Skřipský | Publikováno: 17.11.2006 | Rubrika: Kulturní válka
Rytíř

Ve svém pojednání se hodlám zabývat vztahem konzervativního smýšlení s fenoménem moderní demokracie. Chtěl bych uvažovat nad tím, zda je demokracie z tohoto pohledu pouze užitečným hlasovacím mechanismem anebo pevnou univerzální hodnotnou, či dokonce hodnotou z nejvyšších, jež by měla nahradit dosud přetrvávající tradiční principy a vazby. Stručně chci zmínit taktéž „třecí plochy konzervatismu a demokracie a ve druhé části zaměřím svou pozornost na konzervativní kritiku šíření demokracie mimo euroatlantický civilizační okruh.

Abychom vzájemně rozuměli diskutované problematice, rád bych nejprve vymezil dva základní pojmy o nichž bude řeč, tedy konzervatismus a demokracie.

Konzervatismus podle britského politologa Andrewa Heywooda (1) znamená politický a myšlenkový směr, jehož moderní počátky jsou spojovány se jménem Edmunda Burka a jeho prací Úvahy o revoluci ve Franci ( 1789 ). Ve své myšlenkové soustavě se opírá především o tyto základní body :

Tradice – úcta k tradičním, časem prověřeným principům, zvykům a institucím, spojená s nedůvěrou k revolučním změnám. Tradice přináší rovněž společenskou stabilitu a jednotlivci dává vědomí ukotvenosti a sounáležitosti.

Organické pojetí společnosti – Společnost je organickým celkem vyrostlým z přediva přirozených institucí jako rodina, komunita či národ. Tyto instituce je proto nutno udržet stejně jako společnou kulturu a hodnoty, které tvoří podpěru celku.

Nedokonalost člověka – Člověk je ze své podstaty špatný ( zatížen biblickým dědičným hříchem ) a je to pouze společnost, která mu v různých institucích předává hodnoty, díky nimž se stává lepším. Právě proto musí represivní instituce společnosti přísně dbát na dodržování řádu.

Hierarchie a autorita- „Souhlasím s Vámi, že mezi lidmi existuje přirozená aristokracie. Její základy tvoří ctnost a nadání“(2) tento výrok amerického prezidenta Adamse výstižně shrnuje pohled konzervativců na otázku rovnosti a hierarchie. Lidé jsou si rovni pouze před zákonem a před Bohem, v jiných aspektech veřejného života si však rovni být nemohou. Moudří a ctnostní nemohou být rovni s hloupými sprosťáky. Svoboda musí jít ruku v ruce se zodpovědností a práva s povinnostmi, přičemž přirozená autorita je zdrojem společenské soudržnosti.

Vlastnictví – Právo vlastnit majetek patří k základním vydrženým právům člověka, které navíc zajišťuje snaživost, podnikavost a spořivost lidí i jejich rodin.

Pragmatismus, zkušenost a historický vývoj – Konzervativci zdůrazňují meze lidské racionality, přičemž apriorně nedůvěřují abstraktním myslitelům, sofistům, revolucionářům a počtářům.

Tolik tedy k základnímu vymezení prvního pojmu. K postupnému rozvíjení definice bude docházet v průběhu práce na konkrétních příkladech, zejména pak tam, kde se dostane do křížku s demokracií.

Vymezit termín demokracie představuje podstatně závažnější problém než u konzervatismu. Pro tuto práci vynecháme modely starověké antické demokracie, stejně jako různých „lidových demokracií“. Podržíme se pouze obecné definice, jakož i definice současného chápání demokracie. Stejně tak rozdělení demokracie na přímou a nepřímou postrádá v této práci svou relevanci.

Politolog a filozof Roger Scruton definuje demokracii jako vládu uskutečňovanou lidem, ztělesňujícím celek. Dále dodává, že : „Na Západě je běžné…za demokracie označovat ty státy, v nichž je možné každé závažné rozhodnutí nějakým způsobem připsat lidu.“(3) Otázkou však zůstává jakým způsobem lid rozhoduje, o čem rozhoduje a také kdo představuje onen lid. Sám pojem demokracie je dosti mlhavý, už jen proto, že v jisté formě se k němu hlásili téměř všichni. Dokonce i fašisté měli svou „stavovskou demokracii“ komunisté zas demokracii „lidovou“.

Nezbývá tedy než se pokusit o definici současnou, na základě porovnání stanovisek různých současných autorů a spojit ho s pozorováním dnes prosazovaných prvků demokracie. Obecně se uvádí, že demokracie v aktuálním smyslu znamená systém založený na principu politické rovnosti, kdy moc je rozdělena co nejšířeji a nejrovnoměrněji a přitom je založena na souladu s občanskou společností.

Ano, řekl bych, že tato jednoduchá poučka odpovídá současnému pojetí demokracie asi nejlépe. Ještě bych připomenul, že tato demokracie vychází často z univerzálního konceptu lidských práv, platných vždy, všude a pro každého.

Demokracie a konzervatismus – historická stýkání a potýkání

Když se v novodobých dějinách objevila demokracie výrazně na scéně, vyvolalo to u konzervativců rozdílné reakce. Zatímco americká válka za nezávislost byla mnohými konzervativci oceňována jako v podstatě správná, Velká francouzská revoluce se stala z konzervativních pozic terčem ostré palby. Proč? Vysvětlení není složité. Obě revoluce, francouzská i americká, ve svých ústavách vyhlašovaly demokratizační principy, jenomže jejich uplatnění se diametrálně lišilo. Zatímco v USA byli „revoluční silou“ právě „ctnostní a moudří“ tedy přirozená kolonistická konzervativní aristokracie, francouzští revolucionáři to byla směs radikálních novátorů, krvelačné lůzy, pařížské ulice, šílených ateistů a do té doby neúspěšných filozofů. Podle toho také obě revoluce vypadaly.

Americká ústava sice deklarovala rovnost všech lidí před zákonem i před Bohem, nicméně tím deklarovaná rovnost končila. Američtí bojovníci za nezávislost zachovali staré ověřené instituce, kladli velký důraz na křesťanský odkaz a rozhodně nebourali uspořádání dřívějších společenských vazeb a vztahů. Z konzervativního hlediska byla tedy americká demokracie přijatelná – kolonisté bojovali za samostatnost země, kterou kolonizovali a jejíž instituce, zvyky i mechanismy vytvořili podle starého anglosaského základu.

Zato revoluce ve Francii přinesla likvidaci starých pořádků de facto do základů. Dlouholetá struktura Francie byla násilně přervána rozdělením do třiaosmdesáti departmentů, všichni lidé byli prohlášeni za absolutně rovné, likvidovaly se staré tradice i zvyky, církev byla oloupena a následně podřízena státu. Zásada jeden člověk – jeden hlas vyhoupla k moci fanatiky podporované tou nejhorší spodinou, která se chtěla díky revoluci především ekonomicky „hojit“.

„Otec konzervativní filozofie“ Edmund Burke, francouzskou revoluci ostře kritizoval. Vybírám jen několik málo citátů z jeho úžasné knihy Úvahy o revoluci ve Francii : „V každé společnosti sestávající z občanů různých skupin, bude vždy nějaká skupina stát nejvýše. Rovnostáři tudíž pouze mění a převracejí přirozený řád věcí a narušují rovnováhu společenské stavby, protože zvedají do výše to, co musí být kvůli stabilitě na zemi.“(4) V jiné pasáži kroutí Burke hlavou nad rovnostářskými a utopickými myšlenkami francouzských demokratů : „Dokud jsou posedlí těmito utkvělými představami, je marné líčit jim zvyky jejich předků, základní zákony jejich země, stabilní ústavní normy, jejichž přednosti potvrzuje přísná prověrka dlouhé zkušenosti a rostoucí síla státu a prosperita národa.“(5)

Jednou z mnoha dodnes aktuálních myšlenek jsou jeho pohledy na objektivní morální řád, které by dnes jistě různí samozvaní propagátoři „aspektů z pohledu gender“ potratáři či stoupenci homosexuální lobby označili za utlačovatelský : “…v morálce se ani žádné objevy dělat nemají, stejně jako nemá k mnoha novotám docházet ve sféře zásadních principů vlády a v ideálech svobody, jež byly známy dávno před naším narozením a budou chápány stejně dobře i poté, co naši domýšlivost zasype černá hlína…“(6)

Možná právě pod dojmem francouzské revoluce začala demokracie – alespoň ta v Evropě – získávat mezi konzervativci negativní nádech. Ne, že by konzervativní smýšlení popíralo občanská práva vzniklé na základě dědictví po generacích předků. To nikoliv, odmítalo však univerzální pojetí lidských práv a rovnosti ve všech oblastech života. Rozsah demokracie měl z tohoto pohledu tedy zahrnovat pouze „chytré a aktivní“. Konec konců i v Americe se začala objevovat varování před riziky plynoucími z přílišného demokratismu. Vzpomeňme opět na prezidenta Adamse : „To, že se všichni lidé rodí se stejnými právy je jasné. Každá bytost má svá práva, jež jsou stejně mravná a stejně posvátná jako práva kohokoliv jiného. To je stejně nezpochybnitelné jako fakt, že vesmíru vládne morální princip. Ale učit, že všichni lidé se rodí se stejnými vlohami a schopnostmi, jež je opravňují k získání stejného vlivu na společnost, stejného majetku a stejných výhod v životě, je hanebným podvodem…“(7)

S postupem času přibývalo „chytrých a aktivních“ pod jejichž tlakem musel být rozšiřován rozsah občanských práv i podílu na moci. S tím západní konzervativci neměli problém. V Británii anebo Rakousku daly dělníkům volební právo konzervativní vlády, přičemž vzestup svobod pruského a později německého státu je spojován také s konzervativní bismarckovskou politikou, byť za podpory národních liberálů.

Demokracie však představovala pouhý prostředek, nikoliv cíl. Byl to prostředek, díky němuž mohly stále více emancipované masy projevovat svou účast na veřejném životě.

Po skončení obou světových válek se demokracie etablovala jakožto volební princip a to za podpory většiny konzervativních sil. Změnili snad konzervativci názor? Nikoliv. Vždy přece věřili ve vládu zděděných práv, která jsou sice neměnná, avšak způsob jejich uplatňování není apriorně dán. Abychom uchovali řád, musíme připustit pomalé dílčí reformy, tvrdil Burke. Konzervativci demokracii přijali jako nástroj vládnutí, jako způsob vlády, který napáchá nejméně zla ze všech. Rozhodně však odmítli a doufám, že nadále odmítají , její současné vyzdvihování nad tradiční hodnoty a velmi trapné zbožšťování. Nejlépe to vyjádřil Winston Churchill : „Demokracie je tou nejhorší formou vládnutí, nepočítáme – li všechny ostatní, které se čas od času zkoušely.“(8)

Churchill tak poukázal na nedokonalost a slabost demokracie pokud existuje pouze sama o sobě, což by dnes jistý prezident na penzi nesporně považoval za „projev plíživé fašizace společnosti“.

Konzervatismus a demokracie dnes

Jak jsme si výše naznačili, konzervativci přijali demokracii v podobě takřečené umírněné demokracie. Jedná se o stav, kdy demokratický systém potvrzuje dostupnost zděděných občanských práv pro všechny občany státu, přičemž hlasovací demokratický princip jako takový se vztahuje pouze a výhradně na politický život. Ostatní sféry života by tak měly zůstat demokracii uzavřeny.

Pokrokáři se však vydali na pochod a výše zmíněné pojetí demokracie je podle nich nedostatečné a překonané. Demokratické principy prý mají prostoupit téměř každou oblast lidského konání, neboť lidé mají údajně právo rozhodovat ve všech sférách společnosti. Zejména americká nová levice a liberální levice západního světa hodlají ve jménu demokratické rovnosti – asi po vzoru Velké francouzské revoluce – narušit a zničit prověřené principy a hodnoty na nichž stály a doposud stojí jejich národy. A tak slýcháme požadavky hospodářské demokracie ( s odkazem na větší přerozdělování a uznání směrem ke třetímu světu či chudým sociálním vrstvám ) nebo dokonce požadavky demokratizace školy a rodiny. Ve jménu společenské demokracie pak máme své brány otevřít nekontrolovanému přílivu imigrantů jenom proto, že jsme si globálně rovni. Jejich přizpůsobení se bychom údajně požadovat neměli, neboť je nedemokratické. Proč? Protože všechny kultury jsou si údajně rovny a nutit někoho k asimilaci je tedy nedemokratické. Soudný člověk musí uznat, že takovéto teorie by měly katastrofické následky. Když věc funguje, nehrabej se v ní ! Toto Murphyho pravidlo si dnešní demokratičtí rovnostáři nepřipouštějí. Nedotknutelnost osobního vlastnictví je dle jejich názoru rovněž relativní a rozhodně by neměla bránit v demokratizaci společnosti.

Asociál má podle této logiky stejné právo rozhodovat o stavbě dětského hřiště v obci, jako slušný občan, žijící o dva bloky dál. Důvod je jediný. Demokracie musí být všudypřítomná a oni jsou si přece rovni. Pat Buchanan by odpověděl takto : „Všechny životní styly si nejsou rovny. Všechna náboženství si nejsou rovna. Všechny ideje si nejsou rovny…všechny ideje mají právo na to, aby byly vyslyšeny, žádná nemá automatické právo na to, aby se jí vzdávala úcta.“(9)

Demokracie se rovněž chopily feministky ve jménu „rovnosti šancí“ Následkem jejich kvót je například snížení úrovně britské armády, jak konstatovala sama Margaret Thatcherová v knize Umění vládnout. Ne, pokrokáři ( jak nazývám levicové liberály, socialisty, multikulturalisty, zelené atd. ) se hluboce mýlí. Pravdu měl naopak George Gissing, když varovně podotkl : „Doufejme, že se nedožijeme toho, že se demokracii podaří zmocnit se všech pravomocí, o něž usiluje.“(10) Kde však dnešní pokrokoví demokraté vzali svou neochvějnost ? Z jaké minulosti mohou čerpat své postoje ? Jaké historické zkušenosti jim daly za pravdu ? Vůbec žádné. Stejně jako všichni myslitelé jejich střihu se opírají o čistou abstrakci. Vykonstruovali si totiž ideu univerzálních lidských práv, které se jaksi záhadně vytvořily ze vzduchoprázdna, jejichž existence je nepopiratelná a všichni je musíme uznávat. Kde ale vzali základ těchto vždy a všude platných práv? Edmund Burke nám ukázal, že nikde : „Občanské svobody se …nenárokují na základě abstraktních principů, jako jsou „lidská práva“ ale jako práva Angličanů a odkaz předků.“(11)

Toto je zcela přesné. Nahraďte v tomto citátu slovo Angličané národem , jehož jste příslušníky a získáte výstižné objasnění původu vašich občanských práv. To se však pokrokovým demokratům nehodí. V těchto přirozených občanských právech totiž nenajdete jedinou zmínku o manželství homosexuálů, rovnosti kultur, pozitivní diskriminaci, demokratizaci školy a rodiny, či „zohlednění aspektů z pohledu gender“.

Již zmiňovaní Angličané mohou svá práva odvodit až od Magny charty z roku 1215, z Deklarace práv a mnoha dalších navazujících dokumentů. Podobný soubor konkrétních dokumentů by našel asi každý západní národ, z jakých tradic však chtějí pokrokoví demokraté odvodit ona univerzální lidská práva Listina OSN z roku 1948 ( jejíž dodržování navíc nedokázal nikdy nikdo vynutit ) k tomu nestačí, o Evropské chartě lidských práv nemluvě. Právě toto lidskoprávní tažení (které prezident Václv Klaus nazval humanrightismem) spojené s dnešním (post)moderním chápáním demokracie považuji jakožto konzervativně smýšlející člověk za naprosto mylné a nebezpečné. Je třeba upřednostnit výše popsanou umírněnou demokracii před demokracií absolutní, dát přednost vydrženým občanským právům před abstraktním konstruktem univerzálních lidských práv a namísto občanské společnosti uvažovat v intencích svobodné společnosti. Přirozeně, svoboda musí jit ruku v ruce se ctnostmi, jinak přestává být svobodou.

Do třetice John Adams : „ Nemohu tvrdit, že by demokracie byla…zhoubnější než kterýkoliv jiný vládní systém. Demokracie musí být zásadní a integrální součástí státní moci…jinak nemůže existovat svoboda mravní, ani žádná jiná…Právě tak však nemohou mravní svobody přežít, dostane – li se demokracie mimo kontrolu ostatních společenských zájmů, ostatně čistá demokracie zničí…sama sebe a skončí despotismem.“(12)

Adams se v tomto ohledu nemýlil. Demokracie sama o sobě, bez provázanosti s občanskými ctnostmi nemůže nikdy zajistit z dlouhodobého hlediska dobrou společnost. Bohužel se mi zdá, že v současnosti se (post)moderní demokracie opírá pouze o dva pilíře, z nichž oba stojí na falešné podstatě. Jedním z nich jsou univerzální lidská práva, druhým pak bezbřehá tolerance. Proč je představa univerzálních lidských práv chybná, jsem již vysvětlil, nyní bych se rád zastavil u problémů s tolerancí.

„Pouhopouhá tolerance je ctnost lidí, kteří již v nic nevěří“(13) prohlásil křesťanský filozof G.K.Chesterton, čímž musel rozčílit řady našich „tolerantů“ Jistě, člověk by měl projevit určitou zdravou míru tolerance, tolerovat mírné prohřešky druhých či nedostatky svých blízkých pokud nepřesáhnou určitou mez. Pro dobrý vývoj společnosti je však nutné netolerovat jevy, které jí podrývají. V tomto ohledu musí jít demokracie stranou, nebudeme poslouchat kupříkladu obhajobu pedofilního chování nebo asociálního způsobu života jenom proto, že se jedná o menšinový životní styl. Jak pravil Fulton Sheen : „Tolerance se týká pouze osob, nikdy však pravdy…nebo zásad. V těchto věcech tolerantní být nesmíme…Správné zůstane správným, i kdyby správně nikdo nejednal a špatné zůstane špatným, i kdyby špatně jednali všichni.“(14)

Pokrokoví demokraté dneška až příliš podléhají nutkání vystavit morální, vlastenecké a kulturní hodnoty soudům ze strany nihilistů, degenerantů, asociálů nebo kulturních revolucionářů , protože tito nositelé úpadku prý žijí stejně hodnotně jako zdravá společnost. To je přece směšné. Tolerance nemůže být takto všeobjímající a o některých kategorických imperativech zkrátka nelze hlasovat.

Měli bychom pamatovat, že lidé začínají o to více tolerovat, čím více přestávají něčemu anebo v něco věřit. Proto by tolerance neměla být ani pilířem demokracie, ani nosnou ideou společnosti.

A může jí být demokracie ?

Demokracie jako nosná idea?

Zde se dostáváme k dalšímu problému ve vztahu konzervatismu a demokracie, který částečně souvisí s předchozím tématem. Jak už jsem vysvětlil, máme na výběr mezi umírněnou demokracií, omezující demokratické principy pouze na politickou arénu a demokracií absolutní. To znamená, že pokud příznivci absolutní demokracie hodlají jejími principy prostoupit celou společnost, musí z demokracie nutně udělat nejvyšší hodnotu a nosnou ideu celé společnosti. V této kapitole se pokusím vysvětlit, proč tato představa (post)moderních demokratů není zrovna žádoucí.

Aby mohla společnost zůstat společností, tedy smlouvou zesnulých, živých a nenarozených, potřebuje hodnoty na nichž bude stát, hodnoty za něž bude bojovat a které je ochotna bránit i za cenu obětí. Tyto hodnoty jsou formovány společnou kulturou, vnímáním dějin a historickým odkazem předků. Nic takového ale demokracie nepředstavuje. Je to pouze hlasovací administrativní princip. Uznávám, že užitečný, ovšem nevychází z nitra člověka, je to pouze racionální mechanismus, nic méně a nic více. Pat Buchanan uvedl politicky nekorektní pravdu : „Obecná víra v demokracii je příliš slabá, aby si zajistila podporu solidarity Západu. Je to intelektuální koncept, který nevychází ze srdce. Lidé budou bojovat za rodinu, přátele, víru, svobodu a vlast, ale za demokracii ?…Kdyby se zítra v Indii, Francii, Itálii, nebo Brazílii chopily moci vojenské režimy, kolik Američanů by bylo přesvědčeno o tom, že tuto věc stojí za to napravit za cenu životů tisíců Američanů ?“(15) Přesně tak. Kdo z nás bude riskovat život za hlasovací mechanismus? Myslel mladý Čech, který uvažoval v březnu 1939 o útěku do ilegality na záchranu parlamentního systému, anebo mu vadilo ponížení jeho země a ohrožení jeho rodiny či přátel? Odpověď je jasná. Demokracie budiž naším politickým principem, nechtějme však jejím prostřednictvím nahrazovat tradiční hodnoty, které představuje svoboda, vlastenectví, rodina, čest nebo přátelství. Jde přece o úplně jinou kategorii.

Pokud skutečně pokrokoví demokraté zboří staré ctnosti a nahradí je kultem demokracie, spojeným s tolerancí, vážně tak oslabíme své základy. Na demokracii nelze stavět hlubokou loajalitu občanů. Thomas Eliott se roku 1939 nemýlil : „Pojem demokracie…nemá dost pozitivního obsahu, aby se postavil silám, které se vám nelíbí – mohou ho snadno proměnit.“(16)

Přesto však dnes z mnoha stran můžeme slyšet, že jedině a pouze demokracie může být tou nejlepší hodnotou, na jejíž bázi se všichni sjednotí a nastane něco na způsob pozemského ráje. Konzervativci ovšem nechovají příliš důvěry v ráj na zemi, už jen z toho prostého důvodu, že se vůbec nikdy nekonal ( a konat nebude ).

Společnost, jejíž ústředními hodnotami se stane demokracie, univerzální model lidských práv a všeobjímající tolerance, nebude fakticky ničím jiným než společností bez pevných hodnot. A protože společnosti bez kulturně zakotvených hodnot nemohou dlouhodobě existovat, dříve či později bude muset přijmout osud pozdního římského impéria. Od úpadku k zániku. Nic jiného. To je naprosto logická daň za nahrazení živého umělým, kterou zaplatíme, pokud nás strhne revoluční entuziasmus jedenadvacátého století.

Šíření demokracie?

Jestliže současní pokrokáři odmítají umírněnou demokracii a naopak zaslepeně vzývají demokracii absolutní, je pochopitelné, že jejich snem je vyvést demokracii a univerzální lidská práva i tam, kam ještě nedorazila. Tyto nadšence vůbec nezajímají kulturně historické podmínky jednotlivých oblastí. Kdyby tomu tak bylo, pochopili by, že demokracie jakožto politický systém může fungovat pouze tam, kde jsou pro ni podmínky nastavené kulturním, historickým a společenským vývojem. Tím chci říci, že demokratický systém politiky může fungovat pouze v zemích euroatlantického okruhu a nikde jinde. „Idea přirozené důstojnosti každé lidské bytosti a rovné spravedlnosti před zákonem není produktem Číny, Japonska, Afriky nebo arabského světa. Je produktem Západu.“(17) tvrdí Pat Buchanan a opět mu musíme dát za pravdu. Pokud v méně rozvinutých zemích existují uspořádání postavené na tradičním společenském vývoji a pokud nás tyto země nijak neohrožují, nemáme právo k nim vpadnout ve jménu demokracie. Občané těchto zemí mnohdy demokracii nerozumí, nechápou jí a často jí přímo odmítají jako něco cizorodého, přicházejícího odjinud. Snahy uchvatitelských demokratizátorů pak toto obyvatelstvo vnímá jako jednoznačně nepřátelský akt, což podněcuje nenávist – většinou muslimů – k západním národům. To vše si pak žádá více vojáků a peněz daňových poplatníků, aby si „neocons“ i jiní vyznavači kultu demokracie mohli hrát na spasitele světa.

Šíření demokracie do islámského světa pak může ohrozit muslimské spojence Západu i Západ jako takový. Islámský svět, to není jen Írán, Súdán nebo třeba Jemen, tedy otevřeně islamistické státy, ale rovněž Turecko, Egypt či Maroko, které – ač vyrostly v tradicích islámské civilizace – fungují jako formálně sekulární státy a jejich představitelé nechovají nenávist vůči západním národům. V těchto zmiňovaných zemích je relativně solidní míra občanských svobod, ovšem právě za tu cenu, že zde absentuje demokracie. Kdyby totiž jejich vládnoucí elity připustily princip „co člověk to hlas“ dostala by se ke slovu pologramotná islámská ulice, jež by povolala k moci ty nejradikálnější protizápadní totalitáře, pro něž občanská práva nic neznamenají. Právě proto musí například v Turecku armáda i světské elity bránit svobodu tím, že jednoduše omezí demokratické principy. Je tedy nutné si uvědomit, že demokratizace islámského civilizačního okruhu, by nutně znamenala jeho islamizaci, což by se projevilo v těch státech , které ještě islamizovány nejsou. Hlasy z Evropské unie, žádající demokratizaci Turecka, jsou z tohoto pohledu naprosto nesmyslné a bez jakéhokoliv racionálního jádra. Tady se skrývá další zajímavost : Dnešní pokrokářští demokraté postavili absolutní demokracii do role světského náboženství. Oni o demokracii neuvažují, oni v ní prostě věří. Věřit v hlasovací mechanismus je však podobně relevantní jako věřit v samotný efekt cvakání jízdenek na chod metra.

Už Russel Kirk ve svém projevu pro Heritage Foundation v roce 1990 varoval, aby víra ve svobodu nebyla nahrazena vírou v demokracii. Kirk nebyl se svým varováním daleko od pravdy.

Ovšem dosti teoretizování, pojďme tuto práci zakončit praktickým příkladem. Asi nejznámějším současným pokusem o šíření demokracie mimo euroatlantický civilizační okruh je americká intervence do Iráku. Tato válka nebyla vedena kvůli ropě, pouze Rusko a Francie se jí snažily kvůli ropě zabránit ( obě země totiž udržovaly s Husajnovým režimem nadstandartní ekonomické vztahy ) nýbrž právě proto, aby byl odstraněn protiamerický diktátor a aby si Bushova neokonzervativní administrativa mohla vyzkoušet šíření demokracie, po němž vždy tolik toužila. Co přinesla tato demokratizace iráckému obyvatelstvu? Pozitivně snad můžeme hodnotit jen fakt, že byl odstraněn bezesporu krutý a nelidský tyran, jehož pádu nikdo nelituje. Ale co dál? Irák se zmítá v občanské válce mezi sunnity a šíty, nová vláda není schopna bez podpory americké armády prosadit vůbec nic, dokonce ani rozvážení vody a potravin. Iráčtí občané jsou vystaveni většímu ohrožení života než v době Husajnovy vlády, vymahatelnost práva znatelně poklesla, naopak vzrost islámský fundamentalismus a na některých místech hrozí humanitární katastrofa. Američané navíc po opadnutí prvotního nadšení nejsou obyvatelstvem většinově vnímáni jako osvoboditelé, ale jako vetřelci, kteří tohle všechno zavinili. Nenávist Iráčanů se začíná obracet proti Západu, přičemž mnoho iráckých šítů se sympatiemi pošilhává k sousednímu Íránu, vedenému protizápadním a protiizraelským islamistickým fanatikem. Opravdu úžasné výsledky… Vzhledem k tomu, že USA představují jedinou supervelmoc, schopnou exportovat demokracii ven, rád bych stručně ukázal, jaké hlavní na americké politické scéně ohledně Iráku a vývozu demokracie existují. Následující schéma je de facto převzato z knihy Romana Jocha „Proč právě Irák ?“(18)

Neokonzervativní teorie – Je tou, která v současnosti platí. Podle ní má Amerika historicky danou povinnost šířit do světa demokracii a odstraňovat despotické režimy. Demokracie je americká hodnota se všeobecnou platností a tak jí Američané musí exportovat. V zahraniční politice tedy neokonzervativci žádnými konzervativci nejsou a praktikují čirý wilsonismus. Reprezentanty tohoto směru jsou např. George Bush, Condoleeza Riceová a Paul Wolfowitz.

Paleokonzervativní ( izolacionistická ) teorie – Po skončení studené války Americe nehrozí žádné vnější nebezpečí. Měla by se proto uzavřít do svých vlastních problémů a hájit pouze své národní zájmy, jakož i stáhnout své vojenské posádky ze světa. Intervence do ciziny jen zvyšují nenávist muslimů a jiných vůči USA. Amerika nemá povinnost řešit problémy jiných. Tuto tezi zastávají zejména Pat Buchanan a Samuel Francis.

Klasická konzervativní teorie – Představuje kompromis mezi předchozími. Amerika by podle ní přirozeně měla v první řadě hlídat vlastní národní zájmy, ale také by měla zohledňovat zájmy svých stabilních spojenců. Pokud se v nějaké oblasti vynoří tyran, který zde zasévá nestabilitu, ohrožuje americké spojence a chce se stát hegemonem oblasti ( kde se navíc nachází i strategické suroviny ) musí USA vojensky zakročit, pokud neexistuje jiná možnost. Intervence by však měla být co nejkratší a v žádném případě jejím cílem není šíření demokracie. Po vítězném zásahu je nutno předat vládu místní autoritě, která nebude protizápadní a zaručí klidný chod oblasti. Stoupencem tohoto tvrzení je John McCain nebo Samuel Huntington.

Teorie liberální levice – Šířit demokracii a lidská práva ve světě je bezpodmínečně nutné, nikoliv však proto, že by tato aktivita byla posláním Ameriky. Liberálně levicový intervencionismus na rozdíl od toho neokonzervativního postrádá vlastenecký prvek a šíření demokracie by nechal na OSN. S neokonzervativci se také rozchází v tom, že by šířil i „práva“ homosexuálů, „právo“ na potrat a genderové vzorce. To neokonzervativci odmítají neboť v hodnotové rovině přece jen zůstávají konzervativci. Liberálně levicovou teorii vyznávají třeba Bill a Hillary Clintonovi.

Teorie nové levice – Západní kultura je apriorně špatná a její národy jsou nositeli vykořisťování, xenofobie, rasismu, homofobie, plíživé fašizace atd. Proto by Západ neměl vyvážet vůbec nic. Měl by naopak prodělat katarzi, která jej nasměruje k multikulturalismu, toleranci, sociální spravedlnosti a uznání. Toto si myslí většina amerických profesorů sociálních věd.

Osobně se přikláním k rozumnému kompromisu mezi paleokonzervativní ( 40 % ) a klasickou konzervativní teorií ( 60 %), které se přes všechny rozdíly shodují v tom, že intervence do cizí země není žádná hra a rozhodně by neměla být využívána pro tak iluzorní cíl, jakým je šíření demokracie mimo svůj civilizační okruh. Životy vojáků a peníze daňových poplatníků neslouží k tomu, aby zajišťovaly demokracii někde na druhém konci světa.

Navíc tato práce pojednává o konzervativním přístupu k fenoménu demokracie a proto se domnívám, že pouze s těmito dvěma teoriemi může skutečný konzervativec souhlasit. Při vší úctě k prezidentu Bushovi či generálu Powellovi musím říci, že jejich zahraničně politická neokonzervativní koncepce nemá se skutečným konzervatismem společného téměř nic.

Marek Skřipský

člen VV o.s. Mladá pravice

Poznámky

1) Heywood, A : Politologie, str. 68 a 69

2) In : Buchanan, P. : Smrt Západu. Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci.Str. 96

3)Scruton, R. : Slovník politického myšlení, str.30

4)Burke, E. : Úvahy o revoluci ve Francii, str.60

5) Tamtéž, str. 68

6) Tamtéž, str. 95

7) In : Kirk, R. : Konzervativní smýšlení, str. 125

8) In : Heywood, A. : Politologie, str .87

9) Buchanan, P. : Smrt Západu. Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci, str. 97

10) Kirk, R. : Konzervativní smýšlení, str. 447

11) Burke, E. : Úvahy o revoluci ve Francii, str. 44

12) Kirk, R. : Konzervativní smýšlení, str. 135

13) Buchanan, P. : Smrt Západu. Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci, str. 96

14) Tamtéž, str. 335

15) Buchanan,P. : Smrt Západu. Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci, str. 360

16) In : Tamtéž, str. 361

17) Tamtéž, str. 334

18) Blíže Joch,R. : Proč právě Irák ? Příčiny a důsledky konfliktu, str. 159 - 162

4418 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Nezletilí imigranti hromadně znásilnili 14-leté děvče. Máme tady děsivou ukázku toho, co by se mohlo stát, kdyby se europoslankyni KDU-ČSL Šojdrové podařilo prosadit přijetí „syrských sirotků“Pozadí manipulovaného převratu 17. listopadu 1989. Havel byl člověk, který vlastně nikdy nepracoval, který si rád užíval alkoholu a sexu a který se nechal manipulovat svými přáteli Clintonem a AlbrightovouImigrantské „děti" hromadně znásilnily 14-letou dívku. Inspirace pro "sirotky" Šojdrové?Každý, chudý i bohatý, může díky sluníčkářům a islamizaci přijít o vše…Tehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…

euServer.cz

Presstituce není jen zaměstnání, ale také stav duchaPoliticko-rozvratná činnost „Člověka v tísni“

ePortal.cz

Kdyby stát nevyhazoval šest miliard do luftu, aby si někteří mohli vozit zadky zadarmo, a namísto toho jimi financoval ČT, měli bychom VŠICHNI tu příšernou televizi aspoň zadarmoZměny zákonů z dílny ministerstva vnitra prospívají ČSSD a nikoliv občanům

Eurabia.cz

Chorvatská policie na hranici zahájila na imigranty palbuImigranti si ulovili dvě dívky a bestiálně se na nich střídali a natáčeli na video

FreeGlobe.cz

Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?Chtějí zrušit výuku hymny na základních školách

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

VIDEO Ministr Petříček se natočil, jak hovoří s obrázkem Václava HavlaKalda na Hrad? Žantovský chce občanskou neposlušnost? Nedrážděte lidi, už začínají být opravdu hodně naštvaní, varuje novinářka ze slavné podnikatelské rodiny
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění