Bezženství a zdrženlivost duchovních v kanonickoprávním a teologickém vývoji. K dějinám celibátu

Autor: Stanislav Přibyl | Publikováno: 26.5.2013 | Rubrika: Studie
knez2

1. Situace v rané církvi

 

Významná novozákonní svědectví potvrzují, že bezženství bylo již v církvi prvního křesťanského století velmi ceněným osobním stavem. Podle matoušovské tradice sám Ježíš vyzdvihuje ty, kteří se manželství „zřekli pro království nebeské“.[1] Také Pavel formuluje princip: „Je pro muže lépe, když žije bez ženy.“[2] Život v bezženství se mu jeví jako vhodnější pro službu Bohu: „Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen.“[3] Mezi Ježíšovým výrokem a Pavlovým postojem je bezesporu určitá afinita: „I když Pavel necituje žádné Ježíšovo vyjádření o panictví, výrok uvedený v Mt 19,12 o těch, kteří se stali ,eunuchy‘ pro nebeské království byl nový, a mohl ovlivňovat smýšlení křesťanů ještě před Pavlem.“[4]

Přesto však se po duchovních služebnících v dobách rané církve nepožadoval život bez ženy. Podle pavlovských pastorálních epištol se měli duchovní naopak vyznačovat vzorným rodinným životem. První list Timoteovi požaduje, aby byl episkop (biskup) „jen jednou ženatý“, „dobře vedl svou rodinu a měl děti poslušné a počestné“.[5] Také jáhni (diakoni) „ať jsou jen jednou ženatí, ať dobře vedou své děti a celou rodinu“.[6] Požadavek jen jednoho manželství zde již implikuje pro duchovní zákaz tzv. digamie, totiž druhého sňatku po ovdovění.

Je zřejmé, že pronikání gnostických nauk a praktik do organismu rané církve, včetně přemrštěných asketických aspirací, zapříčinilo v církvi zpočátku určitou podezíravost vůči zpochybňování manželského života duchovních, jak o tom svědčí například list biskupa Ignáce Antiochijského, adresovaný Polykarpovi ze Smyrny počátkem druhého křesťanského století: „Kdo dokáže vytrvat ve zdrženlivosti ke cti těla Páně, ať tak žije bez vychloubání. Kdyby se vychloubal, zhyne, a kdyby se vyvyšoval nad biskupa, bude zahuben.“[7] Ozvěnou této protiasketické tendence se jeví ještě pátý kánon významné pseudoapoštolské sbírky Canones 85 Apostolici, sepsané pravděpodobně až na přelomu 4. a 5. stol.: „Biskup nebo kněz nebo jáhen nesmí odvrhnouti od sebe svoji manželku pod záminkou zbožnosti. Zavrhne-li ji však, budiž zbaven úřadu (suspendován), a bude-li nepovolným, budiž zbaven duchovenské hodnosti.“[8] Přesto však již počátkem 3. století africký církevní spisovatel Tertulián vysoce cení panictví i celibát jako stav, který na sebe dobrovolně berou četní klerikové: „Proto mnozí nositelé církevních svěcení vděčí za své postavení zdrženlivosti: ti, kteří upřednostnili oddat se Bohu a znovuobnovili čest svého těla tak, že již sebe sama odevzdali jako synové onoho (budoucího) věku.“[9]

 

2. Manželství kleriků bez zákazu zdrženlivosti

 

Plošné zavedení povinné zdrženlivosti kleriků mělo však při jednání Niceského koncilu (r. 325) narazit na odpor egyptského biskupa Pafnutia, jehož autoritativní názor posléze převážil: „Biskupové se rozhodli zavést v církvi nový zákon: Ti, kteří byli zasvěceni do svatých tajemství – jako biskupové, kněží a diakoni – a kteří se ještě jako laici oženili, nemají se svými manželkami obcovat. Když se rozhodli o té záležitosti poradit se, povstal Pafnutius a hlasitě prohlásil, že těm, kteří již byli zasvěceni, se nemá vkládat na jejich šíje těžké břemeno. Manželství si zaslouží velkou úctu a manželské lože se má považovat za neposkvrněné. Nařízení církve že by přineslo ještě větší škodu církvi.“[10] Ačkoli toto líčení církevního historika Sokrata „Scholastika“ (cca 380 – 450) se dnes všeobecně považuje za smyšlené,[11] jeho dopad je pro disciplínu kleriků v mnoha církvích křesťanského Východu dodnes určující. Manželky duchovního měly ovšem splňovat určité předpoklady, jak je připomínají zmíněné „apoštolské“ kánony: „Ten, kdo si vzal za manželku vdovu nebo rozvedenou, nebo hříšnou ženu, nebo otrokyni či herečku, nemůže býti biskupem, ani knězem, ani jáhnem, ani vůbec ve stavu duchovních osob. Ten, kdo měl za manželku dvě sestry za sebou, nebo neteř, nemůže být přijat do kleru…“.[12]

Nejradikálnější permisivitu vůči manželství kleriků vykazuje ovšem disciplína Asyrské (Východoasyrské) církve, která se od hlavního proudu světového křesťanstva odštěpila již po třetím ekumenickém sněmu, slaveném roku 431 v Efesu, a to v důsledku christologické hereze biskupa Nestoria (cca 381 – 451): „V nestoriánské církvi byli kněží ženatí a schvalovalo se i druhé manželství po smrti prvé ženy. I dnes mohou kněží v Asyrské církvi přijmout manželství po kněžském svěcení.“[13] To také odpovídá skutečnosti, že již někteří syrští autoři patristického období, jako Teodor z Mopsuestie nebo Teodoret Cyrský, nekvalifikují pokyny pavlovských epištol o jediné ženě duchovních jako zákaz dalšího (druhého) sňatku, nýbrž jako striktní požadavek věrnosti té ženě, se kterou žijí: „Pokud on poté, co odehnal manželku, spojil se s jinou, je hoden pokárání a podléhá obvinění. Jestliže však od něj odloučila první manželku moc smrti a naléhání přirozenosti jej pudí ke druhé…, pak nechť přistoupí ke druhému manželství.“[14]

 

3. Zakotvení překážky svěcení

 

Disciplína platná ve všech ostatních církvích křesťanského Východu i v církvi katolické, a to jak latinského obřadu, tak i církví katolických východních je důslednější. Již první kánon neocézarejské synody (cca mezi roky 314 – 325), místního sněmu, jehož ustanovení jsou dodnes uznávána jako součást kanonickoprávního řádu v církvích byzantského obřadu, stanoví: „Ožení-li se kněz, budiž svržen se své hodnosti. Spáchá-li smilstvo nebo cizoložství, budiž zcela vypuzen z obecenství církevního a převeden do třídy kajícníků.“[15] Ancyrská synoda (r. 314), požívající téže normativní autority, uvádí do vzájemného vztahu manželství a svěcení diakonů: „Jestliže kandidáti jáhenství při samém ustanovování prohlásí a oznámí, že mají potřebu se oženiti a nemohou bez toho přebývati, tací nechť, ožení-li se, potom zůstanou ve svém sloužení, jelikož jim to bylo povoleno od biskupa. Ale jestliže někteří, zamlčivše to a přijavše rukopoložení s tím, že se nebudou ženiti, vstoupili potom do manželství, tito nechť přestanou konati jáhenskou službu.“[16]

Je zřejmé, že jsme již v případě těchto právních pravidel svědky manželské překážky svěcení. Také disciplína východních církví spojených s Římem, nejnověji upravená roku 1990 vydaným Kodexem kánonů východních církví (Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium), která jinak respektuje manželství jejich kněží,[17] zakotvuje manželskou překážku pro ty, kteří již svěcení přijali: „Neplatně se pokouší o uzavření manželství, kdo přijal vyšší svěcení.“[18] Na duchovní, kteří ji svým jednáním nerespektují, uvaluje trestní sankci: „Klerik, který se pokusil uzavřít zakázané manželství, ať je propuštěn ze stavu kleriků.“[19] Kodex také stanoví pro přijetí nebo výkon svěcení překážku pro toho, „kdo nedovoleně uzavřel manželství, třebaže jen občanské, když mu v tom bránila překážka manželského svazku anebo vyššího svěcení anebo veřejného slibu čistoty anebo uzavřel manželství se ženou, která byla vázána platným manželstvím anebo veřejným slibem čistoty“.[20] Obdobné kánony o manželské překážce, trestní sankci a překážce svěcení (iregularitě) obsahuje také Kodex kanonického práva latinské církve z roku 1983, který ovšem navíc váže kleriky celibátní disciplínou.[21]

Čtěte také:

´Církev je sexuální žumpa!´prohlásil Goebbels

Homosexualita je prvotní příčinou sexuálního zneužívání kněžími

Co kněz to sodomita? Aneb skutečný rozsah homosexuální deviace v církvi

Duch II. vatikánského koncilu a sexuální revoluce. Pedofilie a nárůst homosexuálů v řadách kněžstva

Jsou homosexuální a pedofilní devianti pouze mezi katolickými knězi?

 

 

4. Požadavek zdrženlivosti u ženatých duchovních

 

Ještě v době pronásledování církve římskou státní mocí se ovšem prosadila povinná zdrženlivost kleriků v Hispánii, jak o tom svědčí synoda v Elviře, slavená na samém počátku 4. století: „Bylo rozhodnuto, že se biskupům, kněžím a jáhnům, jakož i všem duchovním ustanoveným ke službě, uloží následující zákaz: mají se zdržet svých manželek a nesmí plodit děti. Každý kdo tak bude činit, bude vypuzen z čestného duchovenského stavu.“[22] Je zřejmé, že podobně jako v případě návrhu téže disciplíny, proti níž se měl ohradit Pafnutius, se nejedná o příkaz bezženství, nýbrž spíše (či „pouze“) pohlavní zdrženlivosti. Již apoštol Pavel, tak jako tehdejší rabínské školy, připouští u manželů abstinenci za duchovním účelem, avšak ta má být pouze dočasná: „Neodpírejte se jeden druhému, leda se vzájemným souhlasem a jen na čas, abyste byli volni pro modlitbu. Potom zase buďte spolu, aby vás satan nepokoušel, když byste se nemohli ovládnout.“[23]

Svoji roli zde jistě sehrála inspirace praxí starozákonního kněžstva, neboť v době přinášení obětí se měli áronovští kněží – v rámci široce pojaté kultické čistoty – zdržovat pohlavního styku: „Podle názorů z 1. století po Kr. se velekněží musejí přinejmenším v časové blízkosti své služby zdržet jakékoli sexuální aktivity.“[24] Tuto souvislost prozrazuje na Západě například římský biskup, papež Siricius (+399), jenž potvrzuje závazek zdrženlivosti pro kleriky, přičemž diakony (jáhny) označuje starozákonním způsobem jako „levity“: „Dozvěděli jsme se totiž, že velmi mnozí kněží a levité dlouhou dobu po svěcení plodí potomstvo jak z vlastních manželství, tak i z hanebných cizoložství, a své jednání brání pod záminkou, že ve Starém zákoně je kněžím a služebníkům plození dovoleno. Proč ale byli kněží vyzváni, aby v roce svého úřadu bydleli v chrámu daleko od svých domovů? Z toho důvodu totiž, že ani nesměli se svými manželkami tělesně obcovat, aby tak Bohu přinášeli v čistotě svědomí a jasnosti bohulibou oběť.“[25]

Církev severní Afriky stvrdila tutéž disciplínu na kartáginském sněmu (390), přičemž i zde jsou jáhnové označováni starozákonním termínem: „O zdrženlivosti Aurelij, biskup, řekl: Na dřívějším sněmu, když byl vznesen dotaz o způsobu zdrženlivosti a čistoty, bylo uznáno za dobré, aby ti, kdož jsou ustanoveni na tyto tři stupně (tj. biskupové, kněží a jáhni) byli samým posvěcením svázáni svazkem čistoty, jak sluší na svaté biskupy a kněze Boží, levity a služebníky, při posvátných úkonech, aby byli ve všem zdrženliví a mohli obdržeti to, co v upřímnosti prosí od Boha, abychom i my podobně zachovávali to, co bylo předáno apoštoly a od dávných dob udržováno. Usneseno, aby biskup, kněz a jáhen a všichni, kdož se dotýkají svatých věcí, zachovávali čistotu a zdržovali se žen.“[26]

Také na křesťanském Východě potvrzuje Epifanius ze Salamíny (cca 315 – 403) zdrženlivost jako běžný způsob života kleriků, kteří přijali vyšší svěcení. Nepřímo tak vyvrací Sokratovo svědectví o domnělém odmítnutí této disciplíny z Pafnutiova podnětu: „Slyšeli totiž, že biskup má být bezúhonný, muž pouze jedné ženy, zdrženlivý (unius uxoris virum, continentem); podobně i jáhen a kněz.“[27]

K radikální změně disciplíny kleriků, ovšem pouze těch s nejvyšším stupněm svěcení, došlo v byzantské východní církvi koncem 7. století, kdy byla zavedeno povinné bezženství pro biskupy. Ustanovení „pětišestého“ Trullánského sněmu (r. 692) o povinném celibátu pro biskupy, resp. zakotvení, že napříště budou biskupové vybíráni pouze z řad řeholních kleriků, mělo rovněž politické souvislosti. Jedinou silou, která se totiž v obdobích obrazoboreckých bojů ukázala být schopna čelit masivnímu nátlaku ikonoklastických císařů, bylo právě mnišstvo. Tato zkušenost vedla v církvi ke „mnišské revoluci“, jejíž výsledkem byl mj. přechod k řeholnímu způsobu života biskupů: „Dozvěděli jsme se, že v Africe a Lybii a v jiných místech někteří z tamních bohumilých představitelů i po vykonané nad nimi chirotonii nezanechali společného života se svými manželkami a stávají se tak úrazem a pohoršením pro druhé. Majíce pak úsilovnou péči, aby vše bylo zařízeno na prospěch svěřeného stádce, uznali jsme za dobré, aby od nyní se nedálo nic podobného.“[28] Sněm tehdy také zpečetil osud manželek těchto biskupů: „Žena toho, komu je udělována hodnost biskupská, napřed podle dohody se rozlučuje od svého muže a po jeho rukopoložení na biskupa nechť vstoupí do monastýru, daleko od sídla tohoto biskupa vybudovaného, a nechť ji biskup vydržuje. Ukáže-li se hodnou, budiž ustavena v hodnost diakonisy (jáhenky).“[29] Na dodržování tohoto opatření dohlíželi k tomu určení tzv. synkelové: „Když bylo biskupům 12. kánonem VI. všeobecného sněmu (692) zakázáno žít společně se svými ženami, vzali si nejen do svého domu, ale do cely jednoho mnicha, který byl svědkem a strážcem jejich nevinného života.“[30] Postupně pravomoci synkelů narůstaly a dnes jsou nositeli výkonné moci v eparchiích, takže jejich úloha odpovídá působení biskupských vikářů v diecézích západní církve, přičemž první z nich pak funkci generálního vikáře: „V každé eparchii ať je ustanoven protosyncell, který má řádnou zástupní pravomoc podle norem obecného práva a pomáhá biskupovi v řízení celé eparchie.“[31]

Jestliže se biskupové většiny východních církví vybírají důsledkem dějinného vývoje téměř výlučně z řad řeholního kléru, stojí za touto staletími osvědčenou praxí vysoké ocenění až apoteóza mnišského stavu, jenž se osvědčil v nejrozmanitějších turbulencích života církve: „Monastýry se stávaly duchovní oázou v dobách úpadku lidské společnosti a civilizačních krizí. Po celou dosavadní existenci křesťanství se mnišstvo aktivně zapojovalo do těžkého zápasu církve s heretiky a všemi jejími nepřáteli a tvořilo v církvi nepřemožitelnou sílu. Mnišstvo poskytlo křesťanským misiím obrovskou službu a dalo církvi nesčíslné množství krásných hierarchů – velkých a svatých lidí pro službu v církvi.“[32]

 

5. Prosazení kněžského celibátu na Západě

 

Celibát pro kněze v latinské církvi Západu byl pak jako plošně závazný pro kněze (presbytery) zaveden v době vrcholícího boje o investituru, opět tedy v souvislosti se snahou církve nebýt nadměrně závislou na státní moci. Toto úsilí charakterizovalo tehdy heslo „svoboda církve“: „Kategorie libertas Ecclesiae je v církevním myšlení velmi dávná. Jako pojem byla definována již v 11. století pro označení nezávislosti církevní moci na jakékoli veřejné moci a stala se praporem reformního hnutí v církvi.“[33] Jedná se o projev gregoriánské reformy, takto nazvané podle papeže Řehoře VII. (1073 – 1085): „Pro Řehoře VII. byl celibát jedním ze základních prvků veliké reformy, kterou hodlal úspěšně uskutečnit: Non liberari potest ecclesia a servitute laicorum, nisi liberantur clerici ab uxoribus – ,Církev se nemůže osvobodit od služebnosti laikům, pokud se neosvobodí duchovní od manželek‘ (Ep. III.,7). Církevní celibát se tak stává jedním ze základních požadavků ,svobody církve‘.“[34]

Řehořovo úsilí bylo posléze korunováno ustanoveními dvou po sobě následujících ekumenických sněmů, slavených ovšem již po schizmatu Říma s Konstantinopolí, tedy pouze na Západě. Roku 1123 stanovil První lateránský koncil ve svém sedmém kánonu: „Zcela zakazujeme kněžím, jáhnům a podjáhnům žít s konkubínami nebo s manželkami…“.[35] Druhý lateránský koncil pak v roce 1139 dovedl tento zákaz do důsledků nesmlouvavým ustanovením šestého kánonu o zrušení dosud existujících manželství kleriků.[36] Existují ovšem také interpretace, podle kterých se vlastně těmito opatřeními nic příliš revolučního neudálo: „S poukazem na 1 Kor 9,5 se argumentuje tak, že Petr a ostatní apoštolové spolu vodili manželku jako sestru. Nové je na předpisech gregoriánské reformy vlastně jen to, že se ze starocírkevního předpisu zdrženlivosti stal všeobecný zákaz manželství a manželská překážka. Zdrženlivost, resp. bezženství, tak utváří v západní církvi konkrétní podobu církevního úřadu od nejranějších dob, snad již apoštolských, jistě však raně poapoštolských.“[37]

 

6. Reformační zpochybnění celibátu a následný vývoj v katolické církvi

 

Protestantské reformaci byl církevní zákon celibátu trnem v oku. Reformátoři tepali dobové zlořády v církvi a navíc vysoce oceňovali hodnotu křesťanského manželství. Luterská Augsburská konfese (1530) se dovolává též starocírkevní praxe ženatých duchovních: „Když tedy je tu zřejmý rozkaz Boží, když je znám obyčej církve, když nečistý celibát působí tolik pohoršení, cizoložství a jiných zločinů hodných toho, aby je dobrá vrchnost trestala, pak je přece divné, že se v ničem nepostupuje ukrutněji než proti manželství kněží. Bůh káže, aby se manželství prokazovala čest; zákony ve všech dobře zřízených státech, i u pohanů, ozdobily tento stav největšími poctami. Nyní však jsou krutě stíháni hrdelními tresty, a to dokonce kněží, proti smyslu církevních zákonů, pro nic jiného než pro manželství.“[38]

Na Tridentském koncilu (1545 – 1563) se katolická církev proti „novotám“ reformátorů, včetně odmítání kněžského celibátu, ohradila mj. formulacemi exkomunikací (anatemat): „Kdyby někdo řekl, že duchovní, ustanovení svátostným svěcením, nebo řeholníci, kteří složili slib čistoty, smějí uzavřít manželství, a že pokud jej již uzavřeli, je navzdory církevnímu zákonu nebo jejich slibu platné (…), budiž vyobcován.“[39] Dikce zákonodárce prvního Kodexu kanonického práva z roku 1917 prozrazuje, že celibát byl pojímán jako závazek posvátný (i když odlišný od řeholního slibu čistoty), čemuž také odpovídala kvalifikace jeho porušování: „Duchovní s vyšším svěcením jsou vyloučeni z uzavření manželství a jsou povinni zachovávat čistotu tak, že prohřešujíce se proti ní dopouštějí se svatokrádeže (sacrilegii rei sint)…“.[40]

Druhý Vatikánský koncil (1962 – 1965) potvrzuje vůli katolické církve i nadále uchovat celibátní disciplínu, ovšemže s výjimkou s ní hierarchicky spojených východních církví.[41] Do obecně závazné kanonickoprávní normy pak transformuje požadavek celibátu duchovních (kromě trvalých jáhnů) pokoncilní Kodex kanonického práva z roku 1983: „Duchovní jsou povinni zachovávat dokonalou a trvalou zdrženlivost pro Boží království, a proto jsou vázáni celibátem, který je zvláštním Božím darem, jímž se mohou duchovní snáze a s nerozděleným srdcem svobodněji věnovat Kristu a službě Bohu i lidem.“[42]

 

7. Závěrem

 

Je zřejmé, že bezženství duchovních se v dějinách církve neopíralo jen o teologické a asketické základy. Považovalo se totiž často za určitý předpoklad úspěchu v úsilí o nezbytnou vnitřní autonomii církve. V současné době se ovšem stále znovu nastoluje diskuse o smyslu povinného celibátu kněží v katolické církvi latinského obřadu. Záruka celibátu jako prostředku upevnění svobody církve již nemá za dnešní situace relevantní význam; navíc ovšem asketické a teologické principy, na nichž je celibát založen, protiřečí duchu doby (Zeitgeist).

Encyklika papeže Pavla VI. o kněžském celibátu z roku 1967svědčí o tom, jak je v liberálnímprostředí dnešního Západu katolická církev nucena čelit nejrozmanitějším námitkám akritikám církevního zákona, který předpokládá pověření kněžskou službou pouze u těch, kteří jsou zároveň nadáni charismatem zdrženlivosti: „Při všem co už má věda zjištěno, není správné stále ještě opakovat, že celibát je protipřirozený, jako by se protivil legitimním fyzickým, psychologickým a citovým požadavkům, jimž by bylo nutno vyhovět, aby lidská osobnost rostla a zrála v každé dimenzi. Člověk, stvořený jako Boží obraz a podobný Bohu (Gn 1,26-27), není jen tělo, a pohlavní pud v něm není všechno. Člověk je také a především rozum a vůle a svoboda. To jsou mohutnosti, kterými převyšuje svět a za vyššího než svět se má pokládat. Ony ho činí pánem jeho fyzických, psychologických a afektivních žádostí.“[43] Vposledu je možno celibát pochopit pouze ve světle víry: „Lze vycházet z toho, že i sám zákonodárce, který tento požadavek vyjadřuje formou zákona, se opírá skutečnost, postižitelnou pouze vírou – o vedení církve Kristovým Duchem, který si přeje mít církev takto uspořádanou. Rozhodnutí kandidáta není jeho soukromou věcí. Tou by se stalo jen při zdobrovolnění celibátu. Tím by ale dobrovolnému celibátu byl vzat charakter znamení.“[44]

 

doc. JUDr. Stanislav Přibyl Ph.D., JC.D.



[1] cf. Mt 19,12.

[2] 1 Kor 7,1b.

[3] 1 Kor 7,32b.

[4]FITZMYER, Joseph A., First Corinthians. A New Translation with Introduction and Commentary, New Haven – London 2008, s. 313.

[5] 1 Tim 3,2.4; cf. Tt 1,6.

[6] 1 Tim 3,12.

[7] Pol 5,2a – epistulárium Ignáce z Antiochie in: Patrologia Graeca 5, s. 643–727.

[8] Pravidla svatých apoštolů, pravidlo 5, in: Pravidla všeobecných a místních sněmů i sv. otců pravoslavné církve, Praha 1955, s. 5–18, s. 6.

[9] TERTULLIANUS, De exhortatione castitatis 13,4 – in: MIGNE J.-P. (accurante), Patrologia latina 2, s. 978.

[10] SOCRATES, Historia ecclesiastica 1,11, in: MIGNE, J.-P., Patrologia graeca (PG) 67, s. 101–104; in: NOVÁK, Josef (přel.), Sokrates Scholasticus: Církevní dějiny, Praha 1989, s. 33.

[11] cf. DI BERNARDINO, Angelo (diretto da), Dizionario patristico e di antichita cristiane. Volume II, Casale Monferrato 1983, s. 2567.

[12] Pravidla svatých apoštolů, pravidlo 18 a 19, in: Pravidla všeobecných a místních sněmů…, s. 8.

[13] SLODIČKA, Andrej, Staroorientálne ortodoxné cirkvi, Poznań 2009, s. 130.

[14] THEODORETUS, Interpretatio epistulae I ad Timotheum, in: PG 82, s. 805–806.

[15] Pravidla svatého místního sněmu neocaesarejského, pravidlo 1, in: Pravidla všeobecných a místních sněmů…, s. 79.

[16] Pravidla svatého místního sněmu ancyrského, pravidlo 10, in: ibid., s. 76.

[17] CCEO, kán. 758 §3.

[18] CCEO, kán. 804.

[19] CCEO, kán. 1453 §2.

[20] CCEO, kán. 762 §1, 3°.

[21] CIC/1983, kán. 1087; kán. 1394; kán. 1041, 3°.

[22] kán. 33, in: DS (Henrici Denzinger Enchiridion symbolorum definitionum et declarationum de rebus fidei et morum) 119.

[23] 1 Kor 7,5.

[24] BERGER, Klaus, Zölibat. Eine theologische Begründung, Leipzig 2009, s. 48.

[25] List „Directa ad decessorem“ biskupovi Himeriovi z Tarragony, c. 7 §8-9, in: DS 185.

[26] Pravidla svatého místního sněmu karthagenského, pravidla 3 a 4, in: Pravidla všeobecných a místních sněmů…, s. 105. 

[27] Panarion 59,4 – in: PG 41, 1021–1022.

[28] Pravidla šestého svatého všeobecného sněmu…, pravidlo 12, in: Pravidla všeobecných a místních sněmů…, s. 41–42.

[29] Pravidla šestého svatého všeobecného sněmu, cařihradského, jinak trullského, konaného ve sloupové síni císařského paláce, pravidlo 48, in: Pravidla všeobecných a místních sněmů…, s. 52.

[30] MIRKOVIČ, Lazar, Pravoslávna liturgika I., Prešov 1994, s. 69.

[31] CCEO, kán. 245.

[32] JACOŠ, Ján, Cirkevné právo, Prešov 2006, s. 119.

[33] DALLA TORRE, Giuseppe, La citta sul monte. Contributo ad una teoria canonistica sulle relazioni fra Chiesa e Comuita politica, Roma 1996, s. 101.

[34] GAUDEMET, Jean, Storia del diritto canonico. Ecclesia et Civitas, Milano 1998, s. 338.

[35] in: Conciliorum Oecumenicorum Decreta, Bologna 2002, s. 191.

[36] ibid,s. 198.

[37] KASPER, Walter, Zölibat als Lebensform – allein und doch nicht einsam, in: KASPER, Walter, Die Kirche und ihre Ämter. Schriften zur Ekklesiologie II, Freiburg – Basel – Wien 2009, s. 310–324, s. 315.

[38] Augsburské vyznání 23,5 –  in: Čtyři vyznání. Vyznání augsburské, bratrské, helvetské a české, Praha 1951, s. 85.

[39] Canones de sacramento matrimonii 9, in: Conciliorum Oecumenicorum Decreta…, s. 755.

[40] CIC/1917, kán. 132 §1.

[41] Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis 16, in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Kostelní Vydří 2002, s. 329–331.

[42] CIC/1983, kán. 277.

[43]Pavel VI., Sacerdotalis coelibatus 53, in: Acta Apostolicae Sedis 59 (1967), s. 657–697.

[44] SKOBLÍK, Jiří, Přehled křesťanské etiky, Praha 1997, s. 174.

Klíčová slova: Katolická církev  | křesťanství
5816 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Děti v základní škole učí, že „objektivnost“ a „perfekcionismus“ jsou rasistické rysy „bílé nadřazenosti“Prosím, pomozteDnes je snadné prohlásiti se v souladu s vlastními pocity za osobu opačného pohlaví, případně některého z dalších 57 neopačných pohlaví. I my můžeme respektovat, že se pan Vystrčil cítí být Taiwancem...Stigma ‚bílého privilegia‘ a ‚toxické maskulinity‘ poškozuje kluky z bílé pracující třídyThe New York Times je anti-bílý a anti-americký

euServer.cz

Na východní frontě chaos. Obávám se, že v letošním roce musíme počítat jen s těmi nejhoršími scénáři. Na Východě, na Západě, i u nás domaNepodmíněný příjem? – Cesta do pekel

ePortal.cz

Motivace některých dnes hodně slyšitelných kovidových alarmistů je velmi sporná, ne-li rovnou cynicky sobeckáKoronavirus v přímém přenosu

Eurabia.cz

V Saúdské Arábii napaden francouzský konzulátIslámista podřezal a pobodal věřící v katedrále v Nice!

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Sorosovi poskoci v Arménií vedou národ k sebezničení. Západ Arménií opustil a jedinou záchranou je RuskoMiláček Západu Navalný je lhář a skončil v exekuci za své lži ...

ParlamentniListy.cz

Historky z Ria. Všichni divní típkové z Prahy. Zasvěcené pojednání o restauraci, kvůli které Prymula musel vrátit ministerstvoPo koule mu nesaháš! Železný z ČT a šťastný herec. Je zle
Články autora
Průzkum
Měla by Česká republika vystoupit z EU?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění