Německý nacionalismus vs. nacionalismus evropských národů

Autor: Miloslav Bednář | Publikováno: 24.2.2005 | Rubrika: Zamyšlení
Reich

„Příliš velké na Evropu, příliš malé na svět“, říká o Německu přiléhavé britské úsloví. Česká média a část české politické scény ale o německé evropské politice a o česko-německých vztazích neinformují korektně. Například opakovaně tvrdí, že česko-německé vztahy nebyly nikdy lepší než nyní. Ignorují tak podstatné skutečnosti. Současné česko-německé vztahy jsou zatím nejlepší jen ve svých moderních dějinách.

Po ukončení nadvlády komunistických totalitních režimů ve středovýchodní Evropě se v roce 1990 Německo přes námitky významných evropských státníků opět sjednotilo a stalo se tak vůdčím, od roku 1945 opravdu samostatným demokratickým státem Evropy. Evropští a američtí politici pochopitelně s napětím očekávali, jak politicky opětovně sjednocené Německo se svou klíčovou evropskou odpovědností naloží. Zda se, poučeno svými tragickými dějinami, vydá přesvědčivou cestou souvislé, hodnotově bezkonkurenční transatlantické součinnosti s USA, anebo znovu v zásadě setrvačně upadne do starých vyježděných kolejí moderní německé velmocenské geopolitiky tzv. Mitteleuropy, ohrožující transatlantické jádro světové demokratické civilizace. Nyní lze s jistotou konstatovat, že v německé politice bohužel převládlo úpadkové, nacionalistické odhodlání stát se bezkonkurenčně vůdčí politickou silou EU a Evropy vůbec v rámci strategického záměru učinit z Evropy, dominované Německem, globálního protihráče USA. Německý sociálně demokratický poslanec Evropského parlamentu Martin Schulz se koncem roku 2003 v této souvislosti vyjádřil snad nejotevřeněji, když řekl, že „rozhodující otázkou je, zda se německá zahraniční politika stane základem evropské zahraniční politiky“.

Dnešní Německo se přitom soustavně pokouší o jakési nepřímé, relativizující mravní sebe-očištění z viny za totalitní zločiny genocidy národů a likvidaci demokratických států před a v průběhu jím rozpoutané druhé světové války. Německý prezident Johannes Rau 7. září 2003 na shromáždění německého Svazu vyhnanců řekl, že nacistická evropská praxe masové brutality nezbavuje odpovědnosti za vlastní jednání „ty, kdo Hitlerovi podali ruku k mnichovské dohodě, a účastníky konferencí v Teheránu, Jaltě a Postupimi. Nezbavuje jí ani ty, kdo ve střední a východní Evropě nejdříve společně s Němci zbavili práv Židy a potom Němce, a také ne ty, kteří již v exilu po léta plánovali vyhnání. Hitlerova zločinná politika nezbavuje odpovědnosti nikoho, kdo na strašlivé bezpráví odpovídá strašlivým bezprávím.“ Německý prezident tak mimo jiné klade na jednu morální úroveň německé vyhlazováni Židů s preventivním mezinárodně právním rozhodnutím o odsunu polských a českých Němců jako občanů Třetí říše do Německa a Rakouska.

Takto formulované stanovisko hlavy německého státu přirozeně velmi zneklidňuje německé sousedy, mj. i Polsko. V Německu ale nezůstává jen u slov. Německý Svaz vyhnanců se rozhodl zřídit v Berlíně, kde se staví památník obětem holocaustu, tzv. centrum proti vyhnání. Obdobné „evropské“ centrum má být přes odpor polské veřejnosti zřízeno nejen např. v polské Vratislavi, ale hlavně v německém Zhořelci. Zhořelecké centrum má plnit klíčovou koordinačně-ideologickou funkci ve vztahu k dalším centrům, jež se prý budou rozprostírat po celé Evropě a snad i vůbec po celém světě a jež mají svým celkovým ideologickým zaměřením morálně-politicky předělávat dějiny. Přitom dochází k soustředěnému německému vládnímu úsilí zapojit do tohoto nanejvýš problematického záměru Českou republiku. Současnou německou vládní ideologii sítě revizionisticky chápaných center reprezentuje historicky a politicky neudržitelné pojetí, podle něhož bylo demokratické obrození a politická emancipace utlačovaných středo a východoevropských národů a států v 19. a 20. století vůči nedemokraticky utvářené německé a maďarské hegemonii nepřijatelnou nacionalistickou úchylkou, kterou je nyní v rámci EU nezbytné jednou provždy napravit, tedy potlačit. Přes důrazný protest světové, zejména akademické veřejnosti, vyvolaný v září loňského roku německými historiky a jejich tzv. Gerolsteinskou výzvou, je německý politický nacionalismus stále agresivnější(1)

Jeho podstatou je značně paradoxní myšlenkové klišé, jež má pozoruhodně blízko k marxismu. Místo boje s tzv. buržoazním třídním nepřítelem zaujala neméně plytká ideologie svaté války se zlem nacionalismu jako primárním nepřítelem lidstva. Věcný popis úzké souvislosti některých národních tradic (např. české a americké) s fenomény demokracie a občanské svobody a jejich srovnávání s historicky doložitelnou vůdčí nedemokratickou tradicí některých jiných národů a států (např. Německa a Ruska) je v této ideologicky vypjaté atmosféře takřka automaticky dokladem údajného nacionalismu a xenofobie. Současní zastánci věcně neudržitelné antinacionalistické ideologie do omrzení prohlašují, že realita národů a států již dávno patří na smetiště dějin coby neúnosná zhouba dobrých mravů a příčina válečného zla lidských dějin.

Je ale snadno prokazatelným faktem, že antinacionalistická ideologie, patrná především v Německu, má zřetelně nacionalistickou podstatu, kterou dokládá do značné míry konsensuální politické úsilí uskutečnit nápad s tzv. evropským centrem proti vyhnání. To je v první řadě zásadním politickým výrazem německého morálního sebeočišťování z výlučné viny na vzniku druhé světové války a barbarského vyhlazování jiných národů Němci. Německo-evropské centrum řadí svou zjevnou politickou symbolikou na tutéž morální úroveň německé vyhlazování Židů a odsun Němců z Československa a Polska nařízený vítěznými spojenci kvůli prevenci budoucí války.

Podstatou této internacionalisticky zarámované ideologie superstátního nacionalismu je zásadní popření oprávněnosti kulturní a politické podstaty Evropy jako společenství rovnoprávných demokracií bez ohledu na jejich velikost. Místo věcně podložených argumentů se v diskusi o EU a její „ústavě“ pravidelně užívají nepravdivá tvrzení, z nichž se častým opakováním staly běžné intelektuální pověry. Podle jedné z nich mají evropské nacionalismy na svědomí dvě největší válečné katastrofy v dějinách lidstva a nadnárodní evropská integrace má toto válečné dědictví nacionalismu jednou provždy překonat.

Ve skutečnosti lze snadno zjistit, že obě světové války dvacátého století vyvolalo nevyzrálé a nedemokratické Německo svým velikášským, podstatě Evropy principiálně protichůdným mocenským záměrem ovládnout evropský světadíl, aby z něj jednou provždy odstranilo přirozenou a demokratickou národní a státní rozmanitost. Byly to naopak demokratické národy a státy, jež pro Evropu zatím vždy zachránily svobodu a demokracii, neboť se odmítly vzdát vlastní suverenity a svobody. EU přitom dnes mírovými prostředky jen nepoučeně opakuje tradiční pošetilost moderního Německa, resp. jeho nevyzrálé demokratické státnosti.

Oproti nebezpečné mocenské fikci celoevropsky vnucovaného francouzsko-německého nacionalismu EU, jež nyní závažným způsobem ohrožuje existenci evropské pluralitní demokracie, stojí jako alternativní výzva tradice české, masarykovské evropské politiky. Jejím principem je koncepce politické rovnoprávnosti menších demokratických států s velkými, která má kořeny v české reformaci a její politické filosofii a udržuje si svou tradici dodnes. V této souvislosti Tomáš G. Masaryk mluvil v tradici filosofie Františka Palackého o harmonizaci principů centralizace a autonomizace jako základu demokratické jednoty Evropy. Z tohoto stanoviska česká politická filosofie již od poloviny devatenáctého století ostře polemizovala s dirigistickou tradicí francouzsko-německého liberalismu, jenž se nyní uplatňuje ve federalistické ideologii EU. Nejen Česká republika by proto měla v zásadním sporu o budoucnost Evropy důrazně podpořit evropskými velmocemi a jejich satelity vydírané Polsko.

Současný americký ministr obrany Donald Rumsfeld měl pravdu, když přímočaře mluvil o staré a nové Evropě. Stará Evropa se Mnichovem nepoučila. Tak jako v roce 1938 i nyní se v ní snoubí zbabělost před odhodlaným nepřítelem demokratické civilizace s hloupou krátkozrakostí, špatné svědomí a nevraživost k rovnoprávné svobodě druhých s nekritickou domýšlivostí. Stará Evropa francouzsko-německého jádra EU navíc dělá ze své mravní a myšlenkové deficience ctnost. Místo aby energicky hájila náboženskou snášenlivost jako úctu k individualitě druhého, dnešní Francie na školách zákonem zakázala oděvem vyjádřené přiznání k náboženské víře.

Tím veřejně odmítla podstatu v Evropě vzniklé lidské důstojnosti a z ní pocházející demokratické civilizace. Není divu, že stará Evropa rovněž nezodpovědně odmítá zahraniční politiku Spojené států amerických, které nyní lidskou důstojnost a svobodu opět brání a prosazují v celosvětovém měřítku poté, kdy je militantní islamističtí nepřátelé barbarsky napadli. Špatné svědomí staré Evropy Spojeným státům nikdy neodpustí záchranu evropské svobody a demokracie před dvojím německým a jedním ruským pokusem ji navždy zničit v první, druhé a studené světové válce. To je důvod, proč dnes ve svém antiamerickém souzvuku vytvářejí různé odrůdy evropanských federalistických nacionalistů, marxistů, politických katolíků a dirigistických kontinentálních liberálů tvrdé jádro EU.

Prezident Bush se v zásadě jen vrátil k někdejší válečné politice prezidenta Wilsona, vítěze první světové války, který v roce 1918 změnil starou Evropu v novou, demokratickou. Wilsonova a Masarykova nová Evropa ve třicátých letech podlehla staré Evropě proto, že se Spojené státy z nové demokratické Evropy neprozíravě stáhly. Po druhé světové válce již USA svou tehdejší chybu neopakovaly a tlak dnešní staré Evropy je rozhodně nedonutí k tomu, aby ji opakovaly nyní. Mravní povinností nové Evropy, jež byla z komunistické diktatury osvobozena zejména Spojenými státy, je postavit se spolu s nimi proti nepoučitelné staré Evropě, jež nyní ovládá EU, a zlomit její nedemokratickou a protiamericky zacílenou politiku.

Na dnešní intelektuální předsudek o národní rozmanitosti jako zdroji válek navazuje další současná antiliberální intelektuální fikce. Zdánlivě logicky tvrdí, že EU tím, že odstraňuje státní suverenitu hlavně svých slabých středoevropských členských států, vlastně účinně zaručuje jejich bezpečnou a stabilní existenci a tímto krokem zároveň prospěšně vyplňuje středoevropské mocenské vakuum. Prý to není špatný obchod, neboť jejich dosavadní „přílišná“ suverenita je údajně vždy musí zavést do podřízenosti evropským velmocím. Intelektuální šiřitelé této naivní pověry zcela ignorují klíčovou skutečnost, že bezpečnost, svobodu a demokracii suverénních demokratických

států střední Evropy a Evropy jako celku vůbec nezaručuje EU,ale NATO. V poměrně nedávné době se názorně prokázalo, že NATO a zejména USA Evropu účinně chrání i před politicky nezodpovědnou EU. Byla to právě ona kdo svou zaslepenou nacionalistickou politikou významně přispěl ke vzniku krvavé balkánské občanské války z devadesátých let minulého a počátku tohoto století. Pod rozhodujícím německým vlivem tehdy EU předčasně uznala nové jihoslovanské státy, aniž v nich existovaly záruky práv národnostních menšin. Byla to naopak Severoatlantická aliance, a zejména USA, kdo nakonec musel v Evropě vytvořit a zajistit mír. Tak se ukázalo, že Evropská unie, jež svou politickou nezodpovědností tuto krvavou válku do značné míry způsobila, je v evropské politice zoufale neschopná a nespolehlivá.

Základní politickou skutečností Evropy je na rozdíl od Spojených států amerických, založených na společné tradici britské politické kultury, principiální mnohost a rozmanitost státních podob suverénní demokratické vlády. Evropsky charakteristická pluralita se evropskými dějinami vytvářela krok za krokem v průběhu tisíciletí. Vládami členských států EU schválený návrh tzv. evropské ústavy názorně dosvědčuje alarmující skutečnost, že elity EU jsou tvrdošíjně odhodlány státně národní rozmanitost Evropy postupně odstranit a nahradit ji protievropsky uniformní a hospodářsky neperspektivní nedemokratickou konstrukcí, jež bude fakticky zaměřena proti NATO a zejména proti Spojeným státům americkým. Vůdčí unijní elity se tedy z evropských dějin zjevně nepoučily. Jejich neevropská konstrukce EU je proto odsouzena k postupnému nezdaru. Otázkou ale zůstává výše závěrečného účtu, kterou Evropa bude za svou pošetilost muset znovu splatit.

Jako vypjatě protievropský extremismus se po roce 1989 ukazuje soustředěný politický nátlak primárně německých a rakouských nacionalistů na Českou republiku, aby se zřekla denacifikačních zákonů, jež na někdejším československém území umožnily výkon mezinárodního práva, a aby přestala vycházet z Česko-německé deklarace. Tato extremistická politika změnila v roce 2003, tedy rok před vstupem České republiky do EU, svou podobu. Nyní se projevuje hlavně jako úsilí dosáhnout odškodnění příslušníků německé menšiny za někdejší oprávněné uplatňování poválečných mezinárodně-právních spojeneckých dohod. Svědčí o tom návrh zákona bývalého místopředsedy vlády a předsedy US-DEU Petra Mareše o odškodnění příslušníků německé menšiny, nedávno obnovený ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou.

Ministr Svoboda veřejně vystoupil se zúženou variantou dlouho připravovaného vládního „humanitárního gesta“ v podobě jednorázového, čistě exekutivního rozhodnutí o odškodnění u nás žijících českých Němců. Jde o taktickou úpravu původního návrhu místopředsedy vlády Mareše na paušální jednorázové odškodnění všech Němců žijících v ČR za údajné poválečné bezpráví. (Bývalý premiér Špidla přitom administrativně stanovil počet zhruba 1500 osob, jichž by se to mělo týkat.) Ve skutečnosti se ale ve většině případů jedná o postihy podle denacifikačních zákonů, původně prezidentských dekretů (zabavení majetku, pracovní povinnost atp.). Právně se tímto „humanitárním gestem“ obchází platné československé denacifikační zákony. Přes veškerá slovní ujišťování se vytváří nebezpečný precedens zpochybňující poválečné základy mezinárodního práva v Evropě, snadno využitelný ve prospěch současných a budoucích sudetoněmeckých žalob u evropských soudů. Mezinárodně-právně se přitom zpochybňují právní záruky dalších evropských zemí, např. Polska, pobaltských států a dalších. Tím se politicky destabilizuje středoevropský prostor jako jedna z klíčových strategických oblastí celé Evropy.

Nic přitom nebrání, aby se např. skuteční antifašisté domáhali soudní nápravy s odvoláním na tehdejší průkazně chybné uplatnění československých denacifikačních zákonů v jejich případech. Touto právně přiměřenou cestou ostatně u našich Němců již došlo ke mnoha nápravám tehdejších přehmatů.

Svobodovo „humanitární gesto“ je jednak standardní reakcí na nesouhlas v řadách sociálních demokratů a zároveň taktickou změnou vnějšího zabarvení, aby nevzbuzovalo oprávněnou nevoli veřejnosti. Za skutečné antifašisty se přitom snadno skryjí i jiné případy. Hlavní ale je, že obě verze exekutivního „gesta“ (Marešova i Svobodova) obcházejí právní platnost denacifikační legislativy. Podle situace se jen zdůrazňuje ta či ona verze tzv. „humanitárního gesta“, jež navíc protiústavně zvýhodňuje jednu skupinu poškozených vůči mnoha jiným.

Další skupiny občanů by se pak rovněž mohly začít domáhat odškodnění jak u nás, tak v zahraničí. Česká republika by po přijetí „gesta“ znejistila své spojence (USA, Velkou Británii, Polsko apod.). Stala by se mezinárodně-politicky vydíratelným státem, cílem stupňovaných sudetoněmeckých požadavků. Lze proto konstatovat, že úsilí o exekutivní „humanitární gesto“ vůči českým Němcům je ukázkou právní a politické nezodpovědnosti. Děje se tak navzdory srpnovému odmítnutí německého kancléře Schrödera uznat oprávněnost majetkových požadavků německých vyhnanců a jeho výslovnému odhodlání rozhodně proti nim vystupovat. Tento kancléřův nepochybně příznivý obrat dosavadní německé politiky je ale třeba dotáhnout do konce.

Příčinou Schröderova průlomového stanoviska je zřejmě skutečnost, že přemrštěné požadavky německých vysídlenců (nyní zejména v podobě žalob podávaných na Polsko a Českou republiku u mezinárodních soudů) mezinárodně kompromitují německou evropskou politiku, tedy postavení Německa jako vůdčího činitele EU. Nepochybně zde hrálo důležitou roli i usnesení polského Sejmu z března 2004. Polský parlament v něm prohlásil, že všechny otázky související s převzetím majetku po bývalých vysídlencích považuje za definitivně uzavřené a nijak nespadající do kompetence Evropského soudního dvora v Lucemburku či Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Totéž se týká také případných odškodňovacích požadavků. Polský Sejm dále prohlásil, že Polsko nebude vázáno jakýmkoli rozhodnutím institucí EU v této otázce.

Česká média povahu a souvislosti „humanitárního gesta“ pod vlivem sudetoněmecké propagandy mnohdy zkreslují a nepravdami soustavně klamou veřejnost. Po válce u nás např. nešlo o žádnou „etnickou čistku“ vůči Němcům, ale o mezinárodně- právně založený postih těch, kdo si po Mnichově změnili československé státní občanství na říšskoněmecké. K vyvlastnění a vysídlení došlo v rámci spojeneckého válečného rozhodnutí znemožnit Německu, aby svých menšin v jiných zemích opět využilo k vedení evropské války strategickým východním směrem. Záměr se zdařil a přispěl tak i k možnosti, aby v nekomunistické Evropě (a po roce 1989 i v její bývalé komunistické části) vzniklo integrační seskupení evropských demokracií, dnešní EU.

Například denacifikační (tzv. amnestijní) zákon, jehož zrušení na České republice před časem požadoval dokonce rakouský prezident, nelegalizoval zločiny, ale československý protinacistický odboj a v poválečné atmosféře předpokládané činy spontánní odplaty, jimž se dalo stěží zabránit. Skutečné zločiny spáchané po válce na Němcích se tehdy řešily soudně, a to přesto, že československá svrchovanost byla Sovětským svazem a s ním kolaborujícími komunisty (hlavně na ministerstvu vnitra) značně omezována. Komunistický puč nakonec zabránil soudnímu projednání dalších nejméně šesti tisíc případů trestných činů proti Němcům. Tvrdit, že se Československá republika po válce chovala vůči Němcům necivilizovaně je proto z německé strany pomluva a z české strany nesvéprávné sebemrskačství.

Souhrnně lze konstatovat, že ministrem Svobodou nedávno vymáhané, právně a politicky neúnosné odškodňovací „gesto“ vůči příslušníkům německé menšiny v České republice je výsledkem přání části berlínského ministerstva zahraničí a politické nezodpovědnosti současné české vládní koalice. Naštěstí jej však předseda vlády Gross poté, co vyslechnul důvody zamítavého stanoviska prezidenta republiky Václava Klause, v září uložil k ledu. Svobodovo jednání je však nezbytné soustavně odmítat jako nebezpečné, soustředěné úsilí současného německého politického nacionalismu vytvořit v České republice závažný právní precedens, jenž by byl v prokazatelném rozporu s platností mezinárodně právních kroků, které umožnily evropský mír, poválečnou obnovu a integraci Evropy na právních základech demokratické civilizace. Právě tak je třeba důrazně odmítnout označování kritiky současného německého nacionalismu a zásadní obhajoby mezinárodně právních základů poválečné Evropy za český nacionalismus nebo dokonce extremismus.

V českém kontextu se přitom jen v malém názorně ukazuje nebezpečný princip, jenž platí pro EU ve velkém. Je jím postupné a soustavné popírání svobody a demokracie Evropy údajnými evropskými zájmy. Tím spíše je nezbytné stále znovu bránit a prosazovat evropsky charakteristickou pluralitní svobodu a demokracii s její transatlantickou vazbou a ofenzivně ji konkretizovat proti staronovým demagogickým fikcím a předsudkům evropanského geopolitického nacionalismu.

1 Nejnověji to ukazuje případ německé novinářky Gabriely Lesserové, která působí ve Varšavě. Tato statečná žena veřejně poukázala na fakt, že projekt Centra proti vyhnání je v zásadě kontraprojektem památníku holocaustu. Opírala se přitom o agresivní výroky předsedkyně německého Svazu vyhnanců Eriky Steinbachové, která za to na Lesserovou podala žalobu k hamburskému soudu. Lesserová její krok označila za absurdní pokus umlčet nepohodlného novináře. Advokát Steinbachové dokonce Lesserové nabídl arogantní formu mimosoudního vyrovnání v podobě písemného slibu, že svou kritiku Centra proti vyhnání ukončí. Lesserová pochopitelně odmítla. Na obranu novinářky se 18. února 2004 v otevřeném dopise důrazně postavili význační polští intelektuálové a politici. Zdůrazňují, že žaloba na Lesserovou vytváří nebezpečný precedens, jenž má umlčet i další kritiky německého Centra. Dopis proto zakončují výzvou: „Má-li Erika Steinbachová odvahu žalovat Gabrielu Lesserovou, nechť má odvahu žalovat také nás, protože máme obdobně kritický názor na její činnost, jež čím dál víc škodí polsko-německým vztahům.“ Otevřený dopis již podepsalo 39 šéfredaktorů nejvýznamnějších polských novin včetně A. Michnika, tři bývalí polští ministři zahraničních věcí – Krzystof Skubiszewski, Bronislaw Geremek, Wladyslaw Bartoszewski –, známý polský politik Tadeusz Mazowiecki a mnozí další. Tato významná událost a její závažné politické souvislosti se přirozeně týkají i České republiky.

8638 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Moudrá ekonomická politika ruského prezidenta Vladimira Putina přináší své ovoce a tím bychom se měli inspirovatPomozte, prosím, bránit Vaše blízké, Vaše domovy a naši vlastTehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…Skutečný necenzurovaný životopis Tomáše Halíka. No to si tedy počtete. FaktUdálost 11. září proměnila svobodnou Ameriku v policejní stát a učininila z ní válečného štváče 21. století

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

Eurabia.cz

Orbán elegantně setřel notorického opilce a šéfa EU: Lucembursko? A co ten národ dokázal? Na co může být hrdý?Socialisté s vedením EU otevřeli italské přístavy a již mají úspěšné výsledky: Nový africký uprchlík zneužil desetiletou holčičku

FreeGlobe.cz

Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Zeman brutálně rozdráždil chvilkaře, 17. listopadu bude pořádně horko. K Babišovi řekl toto...Kalouska už nikdo normální nebere vážně. Chvilkaři by udělali nejlépe, kdyby konečně dali pokoj... Ivo Strejček sundal rukavice, odnesla to i Čaputová s Jourovou
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění