Prokletí euronacionalismu - Proč by si USA měly dát pozor na EU

Autor: John O'Sullivan | Publikováno: 28.2.2005 | Rubrika: Zamyšlení
Hitler vlajka

Zahalený nacionalismus

Jak tomu v politice bývá vždycky, první podezření při jakémkoli výlevu emocí padá na nacionalismus - v tomto případě na eronacionalismus Evropské unie, která o etablování ESDP neusiluje z důvodů vojenských potřeb či dokonce z důvodů strategických; jde o pouhý vojenský výraz její rašící suverenity či státnosti. Tomu, aby tuto skutečnost lidé vnímali jasněji, brání fakt, že tento specifický nacionalismus je maskován.

Huey Long jednou prohlásil, že pokud fašismus někdy pronikne do Ameriky, dojde k tomu pod praporem nějaké antifašistické strany. V případě EU se stalo něco velmi podobného. Euronacionalisté se nejvíce pyšní tím, že EU je ztělesněním antinacionalismu, který překonal pochmurné dědictví malých evropských nacionalismů, údajně odpovědných za dvě světové války a dokonce ještě dnes ohrožujících mír na Balkáně. Položení základů EU v polovině 50. let vedlo k ujištění, že evropské národy jako Francie a Německo spolu již nikdy nebudou válčit; USA by měly být za tento úspěch vděčny, protože to znamená, že američtí chlapci již nikdy nebudou nuceni umírat v evropských občanských válkách. Tyto argumenty jsou na euro-amerických konferencích předkládány s natolik předvídatelnou pravidelností, že mě někdy napadá zrýmovat je na melodii "Over There".

Každý jednotlivý bod těchto tvrzení je nicméně naprosto falešný nebo výrazně zpochybnitelný. Začněme s tím, že je poněkud zvláštní charakterizovat jako antinacionalistické hnutí, jež tvrdí, že Evropané jsou jediným, kulturou spojeným národem, jehož očividným osudem je vytvořit jeden stát s vlastní vlajkou, měnou, občanstvím, zahraniční politikou, ozbrojenými silami a vládou. Všechna jiná hnutí s těmito cíli jsou považována za hnutí nacionalistická.

Není rovněž pravdou, že příčinou světových válek byl nacionalismus. Polovina zemí angažujících se v první světové válce - zejména ty, jež ji rozpoutaly - byla mnohonárodnostními říšemi (Rakousko-Uhersko, carské Rusko). Podle soudu historiků byla válka výsledkem militaristických ambicí imperiálního Německa, a to v kontextu soupeření mezi státy různého typu.

Druhá světová válka vyvrací euronacionalistické argumenty dokonce ještě přesvědčivěji, neboť byla zapříčiněna střetávajícími se ambicemi dvou velkých nadnárodních ideologií, jež obě jsou vůči nacionalismu nepřátelské: nacismem s jeho vírou v rasovou hierarchii překračující hranice národů a komunismem s jeho vírou v třídní hierarchii překračující hranice národů. Lokální nacionalismy v Británii a v okupované Evropě dodávaly jistou morálku potřebnou k odporu proti těmto zločinným ideologiím, zatímco euronacionalismus, tak jak v té době existoval, byl nacisty a jejich vichystickými kolaboranty používán coby ospravedlnění jejich strategických ambicí.

A konečně, EU není ani tak příčinou současného míru v západní Evropě jako spíše jeho důsledkem. Data jsou zde rozhodující. Evropské společenství uhlí a oceli (jež bývá považováno za předchůdce EU) bylo založeno v roce 1951, dva roky po založení NATO. "Život" EU započal v roce 1957, dva roky poté, co se součástí sil NATO staly ozbrojené složky Německa. Jinými slovy, Francouzi a Němci byli vojenskými spojenci, společně přijímajícími velení amerických generálů, ještě před tím, než se pustili do formování EU. Toto vše bylo možné proto, že USA byly vojensky pevně usazeny v Evropě, díky čemuž se žádná evropská mocnost nemusela obávat svých sousedů. Jedinou událostí, která by americké vojáky mohla zatáhnout do řešení evropských sporů, by bylo stažení amerických jednotek (k němuž by mohlo dojít, pokud by Kongres dospěl k závěru, že díky ESDP jsou zde zbytečné), následované oživením starých rivalit v novém evropském kontextu.

Tyto historické otázky jsou důležité, neboť Evropské unii se tím, že se sama vydává spíše za protilátku proti evropskému nacionalismu než za jeho nejnovější ztělesnění, podařilo uniknout zpod kontroly toho, zda se naopak právě tímto směrem neubírá. Některé velmi problematické aspekty euronacionalismu však existují: je to především fakt, že v rámci Evropy lze spatřovat dvojznačný přístup k demokracii, navenek pak Evropa rozvíjí velmocenské ambice, jež hrozí vyvoláním konfliktu se Spojenými státy. Nedávno např. belgický ministr zahraničních věcí doporučil Rakušanům nekonat referendum, dokud si vláda nebude jista, že jeho výsledek nebude příznivý pro EU. A v souvislosti s irským referendem ohledně smlouvy z Nice položil zlověstnou otázku: "Může snad jedna jediná země stát v cestě evropskému pokroku?" Je pravda, že euronacionalisté připouštějí, že EU trpí "demokratickým deficitem", a to nejen v rámci politických postojů typu poznámek belgického ministra zahraničí, ale i v rámci politických struktur EU; např. v tom, že pravomoc navrhovat nové evropské normy spočívá v rukou nevolené a z velké části nikomu se nezodpovídající Evropské komise. Zároveň se ovšem zdá, že tito euronacionalisté jsou přesvědčeni, že pouhým přiznáním této skutečnosti je celá věc vyřešena. Čas od času navrhované reformy EU se těchto zásadních problémů demokratické odpovědnosti dotýkají jen velmi okrajově.

Globální ambice

To, co stojí v centru pozornosti USA, jsou však mezinárodní ambice EU. Euronacionalisté, kteří byli v otázce svých velmocenských ambicí obvykle rezervovaní, je nyní přiznávají otevřeně - ovšem zaobalené do uklidňujícího hávu. Tvrdí, že unipolarita (tj. stav, kdy USA s pomocí početných slabších spojenců uplatňují širokou geopolitickou nadvládu) je stavem nezdravým a nestabilním, že klade nadměrnou zátěž na bedra USA i jiných a že si proto žádá určité vyvážení ze strany sjednocené Evropy. Tento argument nalézá sluchu u progresivního křídla amerického zahraničněpolitického establishmentu, které je nespokojeno s americkou geopolitickou mocí a s některými zájmy (např. s odporem proti Kjótskému protokolu), jež tato moc prosazuje. Euronacionalistický argument ve prospěch multipolarity však není jen chybný - situace, v níž několik mocností soutěží o nadvládu je očividně méně stabilní než ta, kdy všichni uznávají nadprůměrnou sílu jedné; je také zásadně neslučitelný s euronacionalistickým argumentem, že právě několik střetávajících se nacionalismů vyvolalo v roce 1914 první světovou válku. Pokud by brali své vlastní historické argumenty vážně, museli by s americkou geopolitickou převahou ochotně souhlasit.

Někteří euronacionalisté, kteří nahlížejí váhu těchto věcí, se snaží Ameriku uchlácholit tím, že EU bude jejím loajálním partnerem při udržování mezinárodního pořádku. Právě takovýto požadavek byl obšírně pojednán v deníku Washington Post v článku Charlese Granta s názvem "Euro-svaly: EU se stává supervelmocí, a to je dobré i pro USA". Grant, ředitel Centra pro evropskou reformu, je zkušeným polemikem, ale dokonce i on občas příliš spoléhá na čtenářovu důvěřivost. Tvrdí například, že "nejúspěšnější evropskou zahraniční politikou ze všeho je politika rozšiřování", neboť to přinutí bývalé komunistické satelity reformovat jejich ekonomiku a zvýšit jejich "standardy demokracie, občanské společnosti a lidských práv"; ve skutečnosti však EU dosud, 12 let po pádu Berlínské zdi, nepřibrala jediného nového člena. Je to tedy naopak rozšiřování NATO - které musely USA mocně prosazovat proti lhostejnosti Evropy -, jež podpořilo reformní hnutí v postkomunistickém světě. Pokud šlo o rozšíření zóny stability a prosperity za vlastními humny, chovala se EU naprosto bláznivě.

Zbytek Grantova článku spočívá v řadě ujištění, že USA budou mít mnohem lepší pocit, pokud si již nebudou moci prosazovat svou v mezinárodní politice - anebo vlastně doma. Takhle podle jeho názoru USA vzdorovaly, třeba při rozhovorech o volné obchodní soutěži, poukazováním na národní suverenitu, ale zákaz EU týkající se fúze General Electric-Honeywell ukazuje, že "národní či místní suverenita v otázce regulace monopolů je zastaralou představou". Podobně nástup eura (za předpokladu, že euro přestane ztrácet) "by mohl omezit americkou svobodu za určitých okolností obratně manévrovat" a "zdražit půjčky kapitálu, který USA potřebují k financování jejich současného obrovského deficitu". A obecně si USA "musí uvědomit, že jejich jednostranné kroky bez ohledu na to, co si Evropané nebo jiní myslí, nebudou vždy tím nejlepším způsobem, jak prosazovat americké zájmy a vliv". Tato poslední těžká tautologie stěží zamaskuje náznak hrozby, skryté ve všech těchto přátelských postřezích.

Pro Evropu - a proti Americe

Tuto hrozbu vysvětluje fakt, že jakákoli evropská supermocnost hodná toho jména by nevyhnutelně předestřela své vlastní zájmy - a ty by se nutně musely čas od času střetnout se zájmy USA. Tak zkrátka mezinárodní politika funguje a nijaká porce řečí o tom, že EU bude supermocností zcela nového typu, nemůže tuto skutečnost zamaskovat.

V případě EU je posun k soupeřící a možná i nepřátelské politice způsoben nejspíše dvěma dalšími faktory. První spočívá v tom, že mnohé z psychologických pohnutek směřujících k euronacionalismu pramení z antiamerikanismu. Existuje nespočet výroků, v nichž prominentní Evropané tvrdí, že důvodem k evropské integraci je nepřátelství vůči USA. Námitky, jež jsou vždy v těchto případech vznášeny, praví, že podobné výroku pocházejí z nereprezentativních francouzských zdrojů (těmi jsou např. současný francouzský president, jeho předchůdce, stávající předseda vlády apod.), ve skutečnosti jsou však tyto názory sdíleny v mnohem širší míře. Jejich nositeli jsou lidé tak odlišní, jako třeba levicový švédský politik Goran Persson, který nedávno před demonstranty v Götteborgu prohlásil, že evropské sjednocení je nezbytné kvůli vyvážení přílišné moci USA, nebo konzervativní zahraničněpolitický mluvčí německých křesťanských demokratů Karl Lammers, který opakovaně prohlašuje, že americká hegemonie je problémem, na nějž může odpovědět jen sjednocená Evropa.

Druhým faktorem je evropská politická kultura, která - i když se stát od státu liší - obecně stojí nalevo od americké. Je mnohem etatističtější, mnohem více spjatá s ideou zaopatřovacího státu, více straní mezinárodním organizacím, více se angažuje v otázkách kontroly zbrojení a obecně je byrokratičtější a méně demokratická než ta americká.

V alianci složené s jedné supervelmoci obklopené evropskými spojenci - vzhledem k tomu, že někteří z nich, především Británie, stojí politicky blíže Spojeným státům než svým kontinentálním sousedům - působily takové ideologické rozdíly poměrně málo problémů. Vytvoření Euro-atlantické unie zahrnující EU a USA by vyvolávalo méně problémů, neboť taková aliance by držela na uzdě a smiřovala názorové rozdíly mezi evropskou sociální demokracií a americkým kapitalismem prostřednictvím standardní politické diskuse. Rozdělením Západu na dvě přibližně stejné poloviny však maximalizujeme pravděpodobnost konfliktu mezi dvěma břehy Atlantiku.

Odtud tedy pramení rostoucí počet evropských stížností na americký "unilateralismus". Při podrobnějším pohledu se tyto nářky vždy smrsknou na americký nesouhlas s instinktivním či bolestně dosaženým evropským konsensem. A odtud také čerstvý seznam evropských iniciativ, jenž ukazuje, že zpochybňování vůdčí role USA ve světové politice je vedeno spíše zběsilou touhou než odporem zrozeným z nezbytnosti. Jmenujme alespoň některé: návštěva delegace EU v Severní Koreji poté, co president Bush dal na srozuměnou, že Amerika by mohla vůči stalinistickému zločinnému režimu zaujmout tvrdší postoj; tichá spoluvina na spiknutí s cílem zbavit USA členství v Komisi pro lidská práva OSN v Ženevě; a konečně pokus EU omezit americký vliv na Středním Východě poukazováním na to, že politika USA není dostatečně nestranná (tj. je příliš nakloněna Izraeli).

Na těchto a dalších evropských krocích každého zarazí to, že naprosto nijak nesouvisejí se žádnými skutečnými evropskými zájmy. Zdá se, jako by byly podnikány výhradně s cílem pozlobit Strýčka Sama - jako by nebyly výsledkem soupeřících zájmů, leč pouhého pocitu rivality samotné. I přes to pochopitelně může existovat na společných zájmech založená úzká spolupráce mezi EU a USA v otázkách obchodní politiky, to však stěží vyváží záměrné diplomatické výpady EU vůči Spojeným státům.

A jak daleko může toto soupeření dojít? Euronacionalisté se snaží konejšivým hlasem tvrdit, že EU je jakýmsi jiným typem supermocnosti, jejímž hlavním prostředkem je "měkká moc" mezinárodních dohod a nikoli vojenský aparát. ESDP je dle této teorie jakýmsi druhem vznešené policejní síly, jež má být použita toliko v případech lokálního nebezpečí a jež není žádným soupeřem NATO. V rámci dohledné budoucnosti to možná platí. Avšak emocionální síla euronacionalismu evropských politických elit, touha hrát významnou roli na světové scéně, pokušení antiamerikanismu a historická fakta by neměly být podceňovány. Evropa je dostatečně bohatá a technologicky vyspělá na to, aby byla v krátké době schopna vybudovat velkou vojenskou moc, bude-li to zapotřebí. A pokud by EU pokračovala v diplomatických střetech s USA, její vedoucí představitelé by mohli docela dobře dojít v jisté chvíli k závěru, že nadále nemohou spoléhat na USA (a tedy NATO) při obraně svých zájmů týkajících se - například - přístupu ke středovýchodním či středoasijským zásobám ropy. Americko-evropské soupeření by pak mohlo dosáhnout kritické fáze - a obě strany by pak mohly začít hledat spojence spíše v Asii než na druhé straně Atlantiku. Rusko, jak známo, již o realizaci takového scénáře usiluje.

Prozatím však jde o politickou verzi sci-fi. Cílem současné evropské zahraniční politiky je vybudovat svět, v němž by nikoli USA, ale Evropská unie přizpůsobovala zahraniční politiku k obrazu svému. Na poli ochrany životního prostředí dnes EU vyzývá Japonsko a Rusko k připojení se ke Kjótskému protokolu s tím, že v takovém případě bude dostatek signatářů k tomu, aby se tato smlouva stala právně závaznou i pro USA. To však není tak nevinný význam výrazu "měkká moc". Víra v to, že USA by byly smlouvou, již nikdy neratifikovaly, přinuceny ke snížení emisí kysličníků uhlíku, když byl takový návrh americkým Senátem zamítnut poměrem hlasů 95 : 0, samozřejmě je - nebo by měla být - politickou fantazií. Znamenalo by to porušení americké ústavy, zásah do státní suverenity a byl by to výraz naprostého nepochopení principu demokratického vládnutí - jak prozíravě upozornil Jeremy Rabkin z Cornell University. To se ale EU nezdá nijak podivné či fantastické - a nezdálo se to ani bývalým eurokratům, kteří právě takovou myšlenku obhajovali na istanbulské konferenci -, neboť je to přesně ten způsob, jakým EU funguje uvnitř. Politikové a byrokrati se shodnou na nějakém novém návrhu, ten zhmotní v nějaké smlouvě a pak, řečeno nesmrtelnými slovy belgického ministra zahraničí, "může snad jedna jediná země stát v cestě evropskému pokroku?" - i kdyby tou zemí měly být USA?

Lze v tom něco podniknout? Jen málo věcí, avšak prvním krokem musí být pochopení toho, že euronacionalismus je vichrem vanoucím Evropou a že začne bičovat i USA, pokud mu nebude do cesty postavena žádná překážka. Americké vládě to prozatím nedošlo. Však také v polovině července 2001 prohlásila Condoleezza Rice v připraveném projevu na přednášce v National Press Club následující:

President... bude rovněž pokračovat i v dalším, co začal... [jde o] skoncování s lety smíšených signálů a rozporné mimiky vycházející z Washingtonu s cílem dát najevo, že USA vítají snahu EU ukout Evropskou bezpečnostní identitu [ESDP - pozn. překl.]. President dal jasně najevo, že tuto vynořující se identitu vítáme, pokud zůstane přátelská vůči NATO a se zásadami NATO slučitelná. Jsme připraveni přivítat EU jako subjekt zahraniční politiky, jestliže bude připravena převzít skutečnou odpovědnost.

z Bulletinu OI č. 121 září 2001

John O'Sullivan je šéfredaktorem agentury UPI, spolupředsedou Nové atlantické iniciativy, čestným šéfredaktorem National Review a členem čestné rady Občanského institutu. V minulosti pracoval rovněž jako poradce britské premiérky Margaret Thatcherové.

Z anglického originálu "The Curse of Euro-Nationalism" publikovaného v časopisu National Review, Vol. LIII, No. 15, August 6, 2001, s. 33-36,

přeložil Jaromír Žegklitz.

6237 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Západ se stává stalinistickou tyranií: Univerzitám i médiím v USA i Evropě vládnou maoisté. Svoboda slova jen pro toho, kdo s námi souhlasíDevastace Evropy a České republiky pokračuje, tentokrát nikoliv pod záminkou „pomoci uprchlíkům“Veřejnoprávní džihád. Český rozhlas ve svém pořadu Interview Plus dával prostor názorům bývalého pražského imáma Samera Shehadeha, který byl nyní obžalován z účasti na teroristické skupiněKaždý, chudý i bohatý, může díky sluníčkářům a islamizaci přijít o vše…Tehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…

euServer.cz

Pro koho to čučkař Koudelka z BISu vlastně pracuje? Ostatně soudím, že NATO i EU musí být námi opuštěnyUž jste viděli, jak se ztrapnila Vášáryová? Blaha rozdrtil video americké ambasády o 17. listopadu

ePortal.cz

Už i u nás przní duše dětem zpovykaní šílenci z politických neziskovek, které zločinní levicoví politici vpustili do našich škol. Je třeba to zastavit, dokud je čas!Stávkovat či nestávkovat? Ve školství zdaleka nejde jen o platy!

Eurabia.cz

Švédský stát a města financují dotacemi islamizaci a islámský extremismus Svátek Nezávislosti: Polsko jako proponent křesťanské civilizace v EU

FreeGlobe.cz

Chtějí zrušit výuku hymny na základních školáchVeganství zachrání naši planetu, tvrdí slavný závodník formule 1. Dostal pádné odpovědi od svých kolegů (+ foto)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Vích (SPD) Plukovník Eduard Stehlík je historik, nikoliv bojovník a veteránNeustále cpou legendu o Havlovi, lidé už jsou otrávení. Spisovatel a náš první diskžokej Černocký probral také zaháčkované příbuzenstvo Erika Taberyho
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění