Pryč od liberalismu

Autor: Richar Weaver | Publikováno: 1.6.2007 | Rubrika: Kulturní válka
Battle flag

Z anglického originálu Up From Liberalism (kapitola z autorovy knihy Life Without Prejudice and Other Essays vydané v roce 1965)
přeložil Michal Semín.


Existuje rčení od Williama Butleye Yeatse, že člověk začíná chápat svět zkoumáním pavučin v rozích svého vlastního pokoje. Moje vlastní zkušenost tuto moudrost jen potvrzuje; a protože soudobý ideál směřuje opačným směrem, konfrontuje mládež nejprve abstrakcemi univerzalismu, kolektivismu a internacionalismu, chci se vyjádřit ve prospěch dějinného a konkrétního jakožto prvků vzdělání.

Toto poznání jsem nezískal zadarmo a bez úsilí, neboť prakticky každé přesvědčení, jež dnes mám, jsem získal navzdory propositional sense a obecnému impulsu, pocházejícímu z většiny mého formálního vzdělání. To je zčásti výsledkem jistých zvláštních okolností, ale především, jak jsem o tom dnes přesvědčen, výsledkem faktu, že Spojené státy mají sklon k institucionalizaci chaotického a povrchního typu vzdělání a jeho prosazení v duchu podnikatelské efektivity. Tím snad nechci tvrdit, že bych byl moudřejší než jiní z mojí generace, neboť i já byl naplněn bezobsažnými aspiracemi, jež z tohoto typu vzdělání činily cosi dobrého, a rovněž jsem upadl do většiny z jeho otevřených pastí. Doufám však, že pohled zpět na dobu minulých 25 let, představující značnou názorovou proměnu, mi dává právo posuzovat; a dále si přeji, abych v tomto svém svědectví představil vzdělání jako jeden z ověřených prostředků k vylepšení údělu člověka.

Narodil jsem se na jihu Spojených států a když mi bylo sedmnáct let, zahájil jsem svá studia na University of Kentucky. Vícekrát jsem si uvědomil, jak mne tehdy vystihovala vlastní charakteristika Charlese Peguyho, když byl na počátku své profesní dráhy na Ecole Normale: "ponurý, horlivý, stupidní". University of Kentucky byla universitou, jež by byla v Evropě považována za "provinční", ale dnes jsem toho názoru, že kdyby byla ještě "provinčnější" v pravém slova smyslu a nenapodobovala by dominantní americký model, byla by určitě lepší. Jako v případě většiny našich státem podporovaných universit dané doby rostl počet jejích posluchačů a výukových prostor a zároveň ztrácela na hodnotě; navíc se zde prosadil "výběrový" systém, kdy sedmnáctiletí studenti, často s nevalným dosavadním vzděláním a omezeným rozhledem, určovali ve výsledku vyučujícím, v čem je mají vzdělávat. Po mnoha vrtkavých pokusech jsem na konci svého vysokoškolského studia dosáhl obstojného vhledu do dějin - ne však do podstaty - literatury a filosofie.

Profesoři, působící na této universitě, byli většinou upřímné duše ze středozápadních universit, a mnozí z nich - zvláště ti z oboru ekonomie, politických věd a filosofie - byli, vědomě či nevědomě, sociální demokraté. Četli a rozšiřovali časopis The Nation, přední liberální časopis své doby; sporadicky se pokoušeli organizovat liberálně či pokrokově zaměřená klubová setkání; a samozřejmě významně promítali svoje stanoviska do vlastního vyučování. Nebylo ve mne nic, co by mne před jejich učením chránilo, a tak jsem již před nástupem do třetího ročníku byl plně přesvědčen, že budoucnost patří vědě, liberalismu a rovnostářství a že všichni, kteří tyto trendy odmítali, jsou lidmi hloupými či zlomyslnými.

Toto přesvědčení nebylo oslabeno, musím dodat, ani skutečností, že můj ročník graduoval v květnu roku 1932, tedy v době, kdy Velká krize dosáhla svého vrcholu. Absolventi školy brali zavděk jakoukoli prací, která byla k mání, a mnozí, samozřejmě, nenašli práci žádnou. Tehdy se zdálo, že nějaká politická obnova je nezbytná, a tak jsem v tom roce vstoupil do Socialistické strany. Moje rozčarování z levice začalo hned s tímto prvním praktickým krokem.

Jak jsem se později dozvěděl, bylo složení naší malé místní organizace Socialistické strany dosti typické pro socialistické organizace ve světě. Na jedné straně ji tvořila skupina akademiků - učitelů a studentů - intelektuálně formovaných a s jasnými představami o cílech, ale politicky nezkušených a svým temperamentem nepřizpůsobeným světu politiky. Na druhé straně zde byla přibližně stejně početná skupina "lidí města", které nelze přesně popsat, neboť jsou blíže neurčitelní. Byli to excentrici, hledači novot, oběti vlastního neklidu; a většina z nich byla ohledně povahy a účelu socialismu beznadějně zmatená. Pamatuji se, jak jsem byl šokován, když jeden z nich navrhl, abychom ke svým veřejným shromážděním přizvali hudební skupinu hrající ve stylu "hillbilly"; podobné skupiny jsou hojně využívány k přilákání davu a ke konání zábavy při politických kampaních na americkém Jihu. Zdálo se mi, že to je zcela v rozporu s tím, čeho chceme dosáhnout. Dnes už vím, že po praktické stránce byla tato osoba schopnější, než jsem byl já; hudba "hillbilly" by bezpochyby přilákala více posluchačů a získala více hlasů než suchopárné představování problémů naší země, což jsem považoval za povinnost socialisty. Jsem však přesvědčen, že takto bychom socialismu nedosáhli. Tedy tyto dvě skupiny si navzájem nerozuměly a je mi záhadou, že spolu mohly po takovou dobu spolupracovat.

V průběhu svého dvouletého členství, během kterého jsem byl sekretářem místní organizace, jsem zjistil, že i přes určitou intelektuální přitažlivost socialistického programu si nikdy neoblíbím členy tohoto hnutí jakožto osoby. Jevili se jako suchaři, jako svéhlaví lidé s povrchními cíli; jejich časté vídání a podílení se s nimi na společných činnostech mne této nechuti navíc nezbavovalo. Obávám se, že jsem svoje povinnosti plnil s upadajícím nadšením, a na konci tohoto celého období jsem již zřetelně pociťoval, ačkoli jsem tomu nijak nečelil, že toto není to, co by mi poskytovalo stálé uspokojení.

Mezitím přišla další zkušenost, jež moje myšlenky nasměrovala stejným směrem. Jako graduovaný student jsem nastoupil na Vanderbilt University, abych usiloval o získání vyšší akademické hodnosti v literatuře. Vanderbilt byla další z řady provinčních universit, byla ale rozvíjena inteligentními lidmi využíváním těch možností, které přemýšlivý provincialismus umožňuje. V tu dobu byla střediskem myšlenkové školy zvané "jižanský ruralismus". Jednalo se o jednu z nejskvělejších skupin ve Spojených státech, ale postoje a názory jejích členů byly téměř v každém ohledu protikladem k socialismu a jiným čistě ekonomickým řešením. Někteří jejich program považovali za pouhé staromilství: jiní jej obviňovali z fašismu, neboť odmítal vědeckost a racionalismus jako nejvyšší měřítko správného, přijímal značnou část místních tradic a dokonce nacházel určité ospravedlnění pro existenci sociálních tříd. Ale zde, k mému značnému překvapení a rostoucímu zmatení, jsem zjistil, že navzdory nesouhlasu v otázkách společenské a politické doktríny mi byli lidsky sympatičtí. Zdáli se mi více lidští, více štědří, méně dogmatičtí než ti, se kterými jsem spolupracoval pod opačným praporem. Se zneklidněním jsem si začal uvědomovat, že pro posouzení určitého hnutí by spíše než jeho rozumářské zdůvodnění či přísliby, které nabízí, mohlo být rozhodující to, jací lidé je tvoří. Nakonec je možné, že důkazy oprávněnosti společenských schémat existují a posteriori spíše než a priori. Byl by to špatný obchod, při kterém by došlo k výměně neracionalistického světa, v němž je vám každý milý, za svět racionalistický, ve kterém vám milý není nikdo. Tehdy jsem si naléhavost této věci tolik neuvědomoval, ale intelektuální vyspělost a osobní šarm ruralistů mi moji tehdejší vazby velice znejistily.

Navíc jsem měl během svého pobytu na Vanderbilt University to velké štěstí, že jsem mohl studovat u výjimečného učitele literatury a ve stejné míře dobrého psychologa Johna Crowe Ransoma. Pochybuji, zda-li by někdo z velkého počtu studentů, kteří se ocitli pod jeho vlivem, mohl vysvětlit, jak tohoto výsledku dosahoval. Kdybychom to posuzovali jen na základě jeho vnějších pohybů a okamžitých výsledků, viděli bychom, že žádné velké pracovní úsilí nevyvíjí a že ani nedosahuje mnoha úspěchů. Měl však dar zasazovat do myslí živá semínka. Mnohdy až po delším časovém odstupu od přednášky - po týdnu, měsíci nebo i roce - jste si uvědomili, že vás některá z jeho myšlenek svojí hloubkou nenechává na pokoji, a přáli jste si, aby byl učitel po ruce, aby mohl přidat další vhled do věci. Ta z Ransomových myšlenek, která mne v té době zvláště zaměstnávala, byla myšlenka "neortodoxní obrany ortodoxie", kterou rozpracoval ve své vynikající knize God Without Thunder [Bůh bez hřmění]. Začal jsem si uvědomovat, že mnoho tradičních postojů v našem světě utrpělo šrámy nikoli z důvodu vlastních nedostatků, ale z důvodu hlouposti, pošetilosti a intelektuální lenosti těch, od kterých by se čekalo, že z různých důvodů budou takové obrany schopni.

Bylo to znepokojující poznání, neboť třicátá léta byla dobou, kdy téměř všechny tradiční americké ideologie byly na ústupu, a já se nikdy nedomníval, že tento ústup může být dán jejich vlastním selháním. Snad by se i dalo uvést něco v jejich prospěch, snad jejich úpadek byl dán selháním schopnosti jejich hlasatelů hovořit moderním jazykem či nedostatkem schopností opatřit si určité vzdělání, každopádně byla moje intelektuální zvědavost probuzena. Vyzkoušel jsem některá levicová řešení a zjistil jsem, že mi příliš nevoní; je možné, že jsem byl od starších a tradičnějších řešení odvrácen z důvodu jejich starobylosti a trvání na postojích, které se zdály být v moderním kontextu nedůležité. Tento proces pro mne nebyl vůbec snadný a Vanderbilt University jsem opustil vklíněn mezi dvě alternativy. Nikdy jsem nic ze socialismu a centralismu v praxi nezažil a masového člověka jsem nikdy nepotkal; byla tu též jistá neochota vzdát se postojů, jež jsem kdysi veřejně zastával, také snad z důvodu určité marnivosti mladého muže. Přesto jsem pociťoval mocnou přitažlivost ruralistického ideálu jedince ve spojení s ritem přírody, malého vlastnictví a společnosti pluralitního uspořádání.

Opustil jsem universitu a přijal jsem místo vyučujícího na velké vysoké škole technického zaměření v Texasu. Říká se, že ve Spojených státech je Kalifornie ztělesněním materialismu a Texas ztělesněním naturalismu. Zjistil jsem, že pokud jde o tu část Texasu, kde jsem působil, je toto rčení pravdivé. Setkal jsem se zde s nespoutanou přízemností, podněcovanou technologií, organizací ve velkém měřítku a samolibým přijetím úspěchu jako cíle života. Navíc jsem tu byl nucen spatřit, že lev aplikované vědy a beránek humanitních studií si vedle sebe pokojně nezalehnou, ale že lev, nenajde-li se neochvějný ochránce řádu, beránka požere. Domnívám se, že moje obrácení se k poetické a etické vizi života se datuje od chvíle tohoto kontaktu s jejím sterilním protikladem.

Velice ostře si vzpomínám, jak mi na podzim 1939, když jsem jedno odpoledne projížděl přes monotónní prérie Texasu, abych započal třetí rok svého zdejšího působení, vytanula myšlenka jakoby zjevená, že se nemusím vracet do tohoto zaměstnání a že nemusím pokračovat ve vyznávání liberálních klišé, která se mi nyní zdála být beze smyslu. Uvědomil jsem si, že moje názory byly utvářeny s bázlivým ohledem na to, co bylo považováno za intelektuálně přijatelné, a že jsem se vždy ohlížel na to, co druzí, jejichž zájem o pravdu jsem začal pociťovat jako ne příliš intenzivní, činí nebo co si myslí. Je to obrovský zážitek probudit se v kritický okamžik k poznání, že má člověk svobodnou vůli a že vzdát se uctívání falešných idolů je vcelku uskutečnitelný čin. V každém případě, na konci toho roku jsem s touto nepříjemnou prací skončil, abych začal, ve svých třiceti letech, se vzděláváním nanovo.

Mezitím jsem začal s poznáváním svých vlastních nedostatků a začal si uvědomovat, že ten typ vzdělání, který umožňuje pronikat do vlastní povahy věcí, mi byl odepřen. Konkrétně řečeno, začal jsem ve větším měřítku studovat dějiny Americké občanské války, přičemž jsem preferoval záznamy přímých účastníků, vojáků i civilistů, kteří nesli na svých bedrech její tíži; zvláště mne zajímali ti, kteří dosáhli určitého stupně přemýšlivosti a pokusili se podat vysvětlení svého jednání nebo prostředků, jež zvolili. Allan Tate má v jedné ze svých básní verš "V zabíjení je víc než pouhý komentář". Moudrost tohoto výroku bude zřejmá také těm, kdo studují zabíjení, v němž jsou zabijáky i zabíjenými celé národy, tedy války. Abych to vyjádřil prozaicky: pouhý komentář historika vás nikdy nepřivede k získání vnitřního pocitu z války nebo velkého revolučního procesu. Proto je třeba číst svědectví jejich účastníků z obou stran a ve všech souvislostech; a často ten nejlepší vhled nalezneme v nahodilé poznámce neznámého vojína či zdravotní sestry nebo v úsilí nějaké nepříliš vzdělané osoby o vyjádření vlastních pocitů.

Kdysi jsem slyšel o člověku, jehož celoživotním koníčkem bylo zkoumat důvody, proč se za různých okolností lidé domnívají, že je ospravedlněna lež. Jsem toho názoru, že je stejnou měrou hodnotné a snad i zajímavější poznávat důvody, které lidé udávají pro přechod od užívání rozumu k užití síly. V kterém okamžiku nám rozum říká, že již není dále využitelný? Americká občanská válka, protože byla bojem občanským, s vypracovanou ideologií na obou stranách, zanechala k tomuto studiu bohaté množství materiálu.

Z hlediska mého obecného cíle jsem začal věřit, že jednou z cest, jak dosáhnout vzdělání, jež vede k pochopení a vcítění se, je vzít si za předmět některé z historických období a ponořit se do něj takovým způsobem, že lze myslet jeho myšlením a hovořit jeho jazykem. Cílem by bylo vzít tuto kapitolu ztracené zkušenosti a naučit se ji poznávat ve třech, ne-li ve čtyřech rozměrech. To by znamenalo pochopit, proč určité činy, které se dnes jeví jako šílené, se tehdy jevily jako neotřesitelně rozumné; proč věci, které byly vytvořeny s námahou a starostlivostí, padly za oběť válečné vřavě; proč muži, kteří seděli v Senátu a v debatách užívali sylogismů a entymém, se chopili kordů proti sobě navzájem. Téměř každá učebnice historie vám poskytne určitý rámec dané doby, ale co vám zprostředkuje její naléhavost? Právě to jsem si přál objevit.

Také jsem dnes přesvědčen o tom, že se sluší, abych něco všeobecného řekl ve prospěch studia dějin prohraných bojů. Snad by naše vzdělání bylo ve výsledku lidštější, kdyby musel každý blíže poznat některý ucelený ideál, jenž neuspěl ve svém úsilí uchovat se při životě. Nemusí se přitom jednat o věc, která se rozhodovala ve válce; jsou záležitosti ve společenském, politickém a náboženském životě, které pro tento účel poslouží stejně dobře. Je dobré, aby se každý alespoň jednou připojil k poraženým a podívat se na "pokrok" dějin očima těch, kdo ustoupili do pozadí. Nevím o lepším způsobu, jak vytvořit protiváhu "whigovské" teorii dějin s jejím předpokladem, že vše, co zvítězilo, si vítězství zasloužilo - tohoto pragmatického zvulgarizování starší teorie prozřetelnosti. Zkoumání a pochopení prohraných bojů má jistý vliv na přetváření historie ve filosofii. Poznáváme, a to v dostatečném počtu případů, činících nás pokornými, dobré stránky záležitostí, které pohřbil čas, stejně jako se člověk mnohdy více poučí od zavražděného hrdiny tragédie než od nějakého břeskného Fortinbrase, který vstoupí na scénu v závěru děje oznámit své vítězství a vyhlásit budoucí uspořádání věcí. Bylo by zvrácené tvrdit, že tak je tomu v případě každé historické prohry; existuje však mnoho analogií k tomu, aby si toto tvrzení zasloužilo střízlivé posouzení. Tedy nejen Oxford, ale každá universita by měla být do jisté míry "domovem prohraných zápasů a neuskutečnitelných projevů věrnosti". Měla by na ně uchovat vzpomínku s jistým rozlišujícím stupněm důstojnosti a snažit se zachovat při životě to, co v nich bylo dobré, a stavět se tak proti pragmatickému verdiktu světa.

Co se mne týče, strávil jsem tři roky četbou historie a literatury Občanské války, se zvláštním zřetelem k poražené straně. Lidé, kteří se v ní projevili, byli lidští, až příliš lidští, stále tu však zůstávalo tajemství obklopující vášeň, která je pojila dohromady; do tohoto tajemství jsem však ještě nebyl schopen proniknout. Ale v tuctu různých cest minulosti jsem objevil sám sebe, což je přinejmenším důležitý aspekt sebepoznání.

K závěru svého studia jsem publikoval svůj první článek "Starší religiozita Jihu". Jednalo se o pokus vysvětlit proč Jih, přestože vynakládal úsilí na obranu institucí, které většina světa morálně odsuzovala, vykazoval intenzivnější religiozitu než jeho protivníci. Byl to první pokus o neortodoxní vysvětlení ortodoxie a ukázalo mi to, jak mnoho musí být ještě v historické revizi tohoto druhu učiněno, aby bylo možno ukázat nedostatečnost povrchní liberální interpretace.

Pohlédnu-li na celý tento obor, mám v jeho princip dostatečnou důvěru. Cílem je odstranění klišé zevšeobecňování, sloganů, které jsou uchovávány jenom proto, že poskytují službu soudobým institucím, a samozřejmě vyhnutí se droze ekonomické interpretace. Henry Adams pociťoval nutkání učinit něco podobného uprostřed kraválu v Americe své doby a jeho zkoumání jej vedlo - tohoto bezkrevného, sebezpochybňujícího potomka puritánů z Nové Anglie - k rozjímání o tajemství Panny Marie. Zdá se mi, že nějakým odpovídajícím způsobem přinutí tento proces kteréhokoliv poctivého hledače k poznání, že cesty, jimiž se ubírají společenské a politické síly, jsou mnohem skrytější, než je moderní svět schopen pochopit, a pokud jej toto zjištění nepovede k osvojení nějakého vyznání, bezpečně jej to odvede od snadných konstrukcí těch, kdo si nepřejí pochopit to, co je mimo dosah praktického užitku. Zatímco konvenční učebnice historie ponechávají člověka sebejistého a nevědomého, tyto multidimenzionální přístupy by jej měly naplnit údivem. Již před dávnou dobou mi imponoval výrok Schopenhauerův, že se člověk nemůže stát filosofem, není-li čas od času schopen podívat se na svět, jako by byl živým obrazem. Tento způsob odstupu, vyvolaný potlačením instinktu být svémocný, se mi zdá jako nutná podmínka k pochopení situace člověka.

Pokus nahlížet dějiny ve všech jejich dimenzích a v plnosti jejich detailů vedl přímo k přesvědčení, že tento svět skutečných věcí a skutečných událostí je právě ten svět, který chtějí levičáci naší doby odstranit; a tato politika se mi nyní jevila jako sebestředná a arogantní. Nesouhlasím s názorem, že cokoli, co existuje, má k tomu zvláštní oprávnění. Naopak, mám značný sklon stranit tomu, kdo prohrává, či dávat přednost možnému před již existujícím, pokud je to rozumné; a jsem si vědom rčení, že Bůh má zalíbení ve vytváření velkých věcí z malých. Do této míry se považuji za reformátora nebo dokonce rozvraceče. Ale zdá se mi, že žádné situace se nikdy neukazují v přehledných a jednoduchých souvislostech. Většinou se představují takovýmto způsobem: máme před sebou ohromující řád stvoření, který je do velké míry neproniknutelný. Některé z bezprostředních vztahů příčin a účinků můžeme uchopit a s nimi manipulovat, ačkoli i zde naše smělost často překročí rozumnou míru a my zjišťujeme, že ve snaze dosáhnout rovnováhy v některé věci narušíme rovnováhu u dvou věcí jiných. Existuje dvojí tvrzení, které lze jen stěží popřít: žijeme ve vesmíru, který nám byl dán, v tom smyslu, že jsme jej nestvořili; a příliš toho z něj nepoznáváme. V obraze, kdysi užitým jedním filosofem, jsme obyvateli plodného a dobře uspořádaného ostrova, obklopeného oceánem ontologického tajemství. Nepatří se, abychom v této situaci toho příliš předpokládali. Nejde o to tvrdit, že cokoli existuje, je také správné; jde o uznání, že to, co je, existuje se značnou silou (dokonce i inercie je úctyhodnou formou síly) a v síti vztahů, které jsme jen zčásti rozluštili. Proto pospíchejme pomalu. Je velice snadné upadnout do domýšlivosti, když přemýšlíme o vztazích člověka ke stvořenému všehomíru. Věda - ať už úmyslně, či ne - vydláždila domýšlivosti cestu; a ta politická hnutí, která se na vědu odvolávají, aby ospravedlnila svůj rozchod s minulostí, si často činila z těchto domýšlivých postojů jeden ze svých pilířů. Postupně jsem ztrácel sympatie s politickými a společenskými doktrínami, vycházejícími z představy všehomíra, kterému dominuje člověk, a stále více jsem se přikláněl k tomu sdílet s Waltem Whitmanem přesvědčení, že "myš je dosti velkým zázrakem na to, aby vyděsila sextiliony pohanů".

Dalším důsledkem uvažování o tomto problému bylo, že jsem jej začal nahlížet v teologických pojmech. Jak jsem již naznačil, "autorita faktu" je rčením, které mne příliš neuspokojuje, neboť jej lze snadno, při nedostatku pozornosti, přetvořit v idolatrii okolností, což je jeden ze stavů, jež jsou nejméně duchovní. Přesto existuje způsob, jak termín "autorita faktu" užívat smysluplně. Pouze to vyžaduje, abychom pod pojmem "fakt" rozuměli to, co teologičtí filosofové myslí pod výrazem "substance". Popírání substancí je jednou z největších herezí, a právě v této věci se mnoho ze soudobého radikalismu ukazuje jako hříšné. Stálá válka, kterou vede proti čemukoliv, co má ve světě statut, nebo proti všemu jednotlivému, partikulárnímu, jedinečnému, co ve světě existuje a co nelze zasadit do nějakého racionalistického vzorce, není ničím jiným než maskou pro popírání substance. Pokud jedna nevzdělaná třída lidí vychází z toho, že vše, co je, je správné, pak druhá třída lidí vychází z přesvědčení, že vše, co je, je špatné. Měli-li bychom se mezi nimi rozhodnout - a doufám, že se mi podaří ozřejmit, že se takto rozhodovat nemusíme - pak by se ta druhá skupina jevila jako více blasfemická než skupina první, protože provádí všeobecné odsouzení stvoření, jež nám nepatří a jež vykazuje známky tvůrčí moci, kterou nevlastníme. Úmysl takto radikálně popřít veškerou substanci nebo ji vtisknout do forem vytvořených výlučně lidskou myslí představuje teologický omyl; je agresí člověka proti řádu skutečnosti. Toto prosáklo do každé oblasti našich životů. V reportážích o úspěšných výstupech na Mt. Everest hovořili britští členové expedice o "dobytí" hory, ale nepálský průvodce, který byl jedním ze dvou, kdo vystoupali na vrchol, hovořil o touze setkat se s Buddhou, který na vrcholu přebývá. Rozdíl mezi těmito postoji je hrozivým příkladem moderní západní mentality s její metafyzikou pokroku prostřednictvím agrese.

Máme zde další pozvání k přemítání o jednom z nejstarších a nejhlubších postojů, všeobecně nazývanému "zbožnost". Válka radikálů proti substanci je přímým odmítnutím této kvality. Je pravda, že s tímto pojmem je spojeno mnoho případů klamu, a to ve slovech i skutcích, takže člověk riskuje, vnáší-li jej do jakékoliv moderní diskuse o etice a náboženství.

Přesto vše se mi zdá, že označuje postoj ke skutečnostem, které jsou nesrovnatelně rozsáhlejší a větší, než je člověk sám, skutečností, bez kterých je člověk nesnesitelně neomalený, domýšlivý a lehkovážný tvor. Po pravdě řečeno nevím, jak mohou být společnosti soudržné bez nějaké míry tohoto starobylého a dnes vysmívaného pocitu. Velká vážnost tohoto života se vyjadřuje jako určitá pietas či úcta k tragédii existence, když už nic jiného. Pieta je další z těch ortodoxií, která se vytratila, neboť její obhájci nedokázali ukázat, v čem je nezbytná. Svou obhajobu vystavěli na pozicích, které lze snadno zpochybnit, a to, co mohli snadno uhájit, učinili sterilním. Pokud je tento pojem výlučně spojován s vyhýbáním se slabostem a méně závažným nectnostem, pak se zdá, že není naděje k obnovení oné živé ideje, kterou představuje. Když ale člověk prokáže, že návyk uctívání poskytuje plnou sílu pro společenskou a politickou soudržnost, udeříme jeho nepřátele způsobem, který činí tento útok nepřehlédnutelný.

Vědomí toho, že zbožnost je odpovídající a konstruktivní postoj k určitým skutečnostem, mi pomohlo rozvinout to, co Russell Kirk nazývá "zalíbení pro rozrůstající se různost a tajemství tradičního života". Dnes pociťuji, pohlížím-li zpět na svůj dosavadní vývoj, že tento postoj byl ve mne vždy přítomen, ale že byl potlačen dogmatickými, utilitárními, podstatně vzpurnými doktrínami liberalismu a scientismu, takže to pro mne znamenalo jakési znovunalezení ztracené schopnosti údivu a okouzlení. Tato obnova mi přinesla uspokojení, které je, alespoň v rámci mé zkušenosti, nesrovnatelné s čímkoli, co liberalismus a scientismus mohou nabídnout.

Právě to pociťuji, kdykoli se navracím na Jih, jak to činím každé léto. Je bezpočet způsobů, kterými mne Jih zklamává; je tam však cosi v jeho zemité nehybnosti a v nepoddajném humanismu jeho lidu, nyní bojujícímu proti všepronikavému industrialismu - a jen s nepatrnou znalostí toho, jak takový boj vést - co mi napovídá, že toto je, v dobrém i ve zlém, moje rodná zem. Dnes se často říká, že naděje pro svět spočívá v internacionalismu. To je možná pravda, ale rovněž platí, pravdou o řád vyšší, že nemůže být internacionalismus bez pevného, inteligentního provincialismu. A to proto, že na ničem jiném internacionalismus spočívat nemůže.

Je přesto nade všechno důležité, jak jsem se již pokusil ukázat, vymezit hranici mezi úctou k tradici, protože je tradicí, a úctou k tradici, protože vyjadřuje šířící se tajemství přesahující naše poznání. V prvním případě se jedná o pouhou modloslužbu nebo poctu nahodilosti, která dala vznik některým z nejvíce primitivních, úzkoprsých a škodlivých postojů, které se v lidstvu projevily. Jedná se o uctívání tradice a poměrů, vycházející ze strachu, nedůvěry a slabosti imaginace, a pro toto je termín "reakce" vhodný. Nelze doufat, že z takto negativního postoje může vzejít něco dobrého. Ale ten druhý postoj je výrazem úcty a současně též tvořivosti; uctívá spíše ducha než modlu; a umožňuje člověku, aby svým nepatrným dílem pomohl Prozřetelnosti. Svobodná vůle by postrádala smysl, kdyby naše jednání svět nepoznamenávalo. Některé věci musíme změnit, ale musíme se vyhnout tomu, abychom je měnili z pýchy a nesmyslné domýšlivosti. A vždy musíme mít na paměti, čím má člověk být.

Radikál současně s tím, že usiluje o popření substance, usiluje o popření existence zla, což je další z velkých herezí. To se dnes projevuje, jak jsme toho všichni svědky, formou předpokladu zdokonalitelnosti člověka, přiměřenosti sociálních a politických zásahů, vedoucích ke spáse jednotlivce, a všemi způsoby státního inženýrství, které mají nahradit starou ideu vykoupení. Nehledě na dilema, do kterého nás popření zla uvádí, vnáší do našeho morálního, intelektuálního a kulturního života řadu destruktivních omylů. Přináší například pochlebování veřejnému mínění, idelizaci průměrnosti, a spolu s nim také ducha vzpoury proti všemu, co zahrnuje sebekázeň, trvalé úsilí a službu autonomním ideálům. V zahraničních demokraciích se setkáváme s myšlenkou, že kritizovat kohokoliv pro cokoliv je věrolomné, že slabí a ničím nevázaní, neřestní lidé mají stejný nárok na respekt a ocenění jako kdokoliv jiný, a když se člověk rozhodne státi se zvířetem, má na to jakési přirozené, nezcizitelné právo. Zdá se mi, že není možné této myšlence oponovat bez toho, že byhom uznali existenci zla a povinnosti proti němu bojovat. Také v této otázce moderní radikalismus selhal.

Bylo řečeno, že rozčarování z lidské povahy většinou obrací mysl ke křesťanství. Vím, že v mém období dětinského optimismu se zdál pojem dědičného hříchu něčím archaicky směšným. Nyní, dvacet let poté, a po zkušenosti světové války, neexistuje pojem, který by tajemství člověka vyjadřoval tak hluboce. Dědičný hřích je parabolickým vyjádřením prastarého sklonu člověka jednat v rozporu s tím, co poznává jako dobré. Každý by měl mít tu schopnost tento sklon dosvědčit, nejen z jeho pozorování, ale i ze svého osobního života. A na této skále se devět desetin socialistického receptu na universální štěstí rozbíjí. Socialisté navrhují, že člověku nabídnou mír a hojnost; a zdá se, že si neuvědomují, že je může člověk odvrhnout a nahradit je zločinem a hromaděním. Lidé tak jednali již dříve, ať už jako jednotlivci nebo národy. Pro reformisty by bylo realističtější začít starým předpokladem, že srdce člověka je zoufale zpustlé a že potřebuje vnější pomoc v podobě milosti. Přinejmenším platí, že nemůžeme stavět na písku, totiž na názoru, že je člověk dobrý, když tomu tak není. To, zda získal svůj hříšný stav od Adama, je snad otázkou k diskusi na jiné rovině; je ale zřejmé, že jej zdědil a že potopí každé řešení, které je založeno na samolibé víře v touhu člověka jednat vždy správně. Nelze ničeho dosáhnout, je-li vůle na scestí, a její náprava je právě tím úkolem, který si moderní radikalismus není schopen uvědomit.

Je jenom realistické poukázat na to, že pojem dědičného hříchu, není-li přímo anti-demokratický, demokracii přísně omezuje. Demokracie má potíže s tvrzením, že se člověk mýlí, jedná-li jako příslušník výrazných majorit. Ale i z politických důvodů je toto třeba odmítnout; a proto jsou v téměř všech zastupitelských režimech vytvářeny ústavy a organické zákony, jež jsou považovány za hlavní sjednocovatele těchto států. Ústava je "lepší já" takového státu, schopné pokárat a omezit ono "nižší já", dostává-li se na scestí. Kdyby se masy každého elektorátu v každé době rozhodovaly správně, byly by ústavy jen jakýmisi podivnými břemeny. To znamená, že ono rozlišování, co je hluboce správné a přirozené, od toho, co správné není, má být přeneseno také do našich individuálních životů, kde dává meze naší vlastní neukázněnosti.

Ze všech těchto důvodů ti, kdo tvrdí, že zlo je jen špatným snem nebo nahodilostí dějin či výtvorem několika protispolečensky zaměřených lidí, nám pouze připravují půdu pro ještě větší zklamání a neštěstí. Je nutné uznat, že zlo je pronikavou, proteovskou silou, schopnou rozbít plány, jež slibují slušný úspěch, ale také schopnou omezení odpovídajícím duchovním pohledem či energií. Toto činí problém zlepšování jedince i společnosti souvislý se známými lidskými dějinami v závislosti na různých fázích ekonomického a technologického vývoje.

Naléhavost faktu zla jsem si ještě více uvědomil díky strašlivým událostem Druhé světové války. To vyvolává břitkou otázku, zda tvrzení o moderní a "pokročilé" civilizaci nebyla vyvrácena přítomností tohoto největšího původce utrpení. Nejen že se války stávaly čímsi častějším, stávaly se rovněž více absolutními či méně rozlišujícími v otázkách cílů a užitých prostředků.

Způsob vedení války západními spojenci ve mne vyvolával rostoucí zklamání. Moje studium Americké občanské války mne přivedlo k poznání principu, že s pokračujícím průběhem války se mění její podstata, ale nebyl jsem připraven na to spatřit míru, do které může morálně ospravedlnitelný cíl zdegenerovat. Moje víra v poctivost našeho počínání byla otřesena incidentem, k němuž došlo někdy v polovině konfliktu. Na tuto událost si mnozí již nepamatují, protože se týkala především malého státu; neboť jaká je hodnota malého státu ve světě, ve kterém je vše rozhodováno Velkou Čtyřkou, Trojkou či Velkým "něčím"? Jedná se o zradu na Finsku ze strany Velké Británie a Spojených států - Finsku, jež pozvedlo svou morálku a do jisté míry i sílu proti ruskému nepříteli. Pociťoval jsem, že může-li být Finsko radostně hozeno za potravu vlkům ve spěchu za vítězstvím a odplatou, je třeba očekávat ještě horší věci, což se také stalo. Jaltská konference se mi v době, kdy noviny byly přeplněny těmi nejfantastičtějšími poctami a velebením, jevila jako příklad politického šílenství.

Souhrnně řečeno, zdálo se mi, díky našemu skvělému tisku, Úřadu pro válečné informace a našim politickým vůdcům, že téměř nikdo ve Spojených státech nevěděl, o čem tato válka vlastně je. Vzpomínám si, jak jsem jedno podzimní ráno roku 1945 seděl ve své kanceláři v Ingleside Hall na University of Chicago, přemítaje o tom, nebylo-li by možné vyvodit ze základních příčin omyly moderního života a myšlení, jež způsobily tento holokaust a zajistí existenci dalších. Během dvaceti minut jsem zachytil na papír řadu názvů kapitol, a tak byl dán vznik knize nazvané Ideas Have Consequences. Nejprve se zdálo, že jejím osudem je stát se jen succés de scandale, neboť velice výrazně vybočovala z linie současného uvažování o těchto otázkách. Ale mnoho dopisů čtenářů, které jsem později obdržel, mne ujistilo, že i jiní lidé se trápili stejnými otázkami a že jsem pouze vyřkl to, co si bezpočet lidí myslí. Dalším potvrzením pak byl ten typ opozice, kterou kniha vyvolala v život.

Může se to jevit jako poněkud zvláštní, ale je tomu tak, že základní téma knihy vzešlo ze zapomenutého ideálu rytířskosti. Moje čtení dějin vedlo k přesvědčení, že tento ideál měl kdysi značnou schopnost držet moc na uzdě a že obsahoval jednu představu, jež v soudobém způsobu odstraňování následků válek chybí - představu čehosi duchovního, co stálo nad samotnou válkou a zahrnovalo v sobě obě strany konfliktu. Nikdy jsem neměl víru v představu ukončení válek dosažením rozhodného a dalekosáhlého vítězství. Idea "války k ukončení všech válek" je hodna leda tak nějakého kašpárka. To, čeho takové snažení ve skutečnosti dosáhne, je rozšíření semínek války do větší šíře a snad i jejich hlubší zakořenění. Nebere vůbec v úvahu nesmiřitelnou povahu lidské přirozenosti.

Oním hluboce zajímavým rysem rytířství bylo to, že nabízelo plán, jak je možné potlačit válku a pokračovat ve vytváření civilizace. Nevycházelo ze snadno odmítnutelných zjednodušení, jakým je například tvrzení, že "veškerá válka je vražděním". Naopak, pokoušelo se zacházet s válkou či lidským soubojem jako s jedním z projevů civilizace, jakkoli nebezpečným, který je však možno udržet pod kontrolou. Válku pod praporem rytířství lze přirovnat k tomu, co pojišťovací společnosti nazývají "přátelským ohněm". Je pro člověka užitečným, pokud je omezen na krb či jiné jemu vykázané místo. Ale oheň, který tento vymezený prostor překročí, přestává být přátelský; je nepřítelem a může způsobit rychlou a strašlivou zkázu. Podobně kontrolované válčení nebo válka s omezenými cíli jsou přátelským ohněm; ale válka, jež má cíle neomezené, se vymkne kontrole a může, se zbraněmi, které má dnes k dispozici, uvrhnout celou civilizaci ve zničující plameny. A zde je ten problém: co je tím, co je schopné válku podřídit kontrole nebo omezit její účinky tak, aby neničily civilizaci? Bylo by absurdní tvrdit, že rytířskost dosáhla všeho, co si jako ideál vytyčila; existují epizody ve věku rytířství, které je rozhodně nešlechtí. Nicméně se zde jednalo o umírňující vliv; a učinilo jednu věc, jež se zdá být ve srovnání s řešeními, která jsou navrhována dnes, realističtější. Trvalo na to, že i v průběhu války, kdy jsou vášně nejvíce vybuzeny, se člověk nesmí stát neomezeným zabijákem. Existují ve válce určité ohledy, které není možno zapudit z důvodu nenávisti či strachu. Je tomu opravdu tak, neboť i váš nepřítel má určitá práva a tato práva musíte respektovat, i když máte v danou chvíli na mysli jeho zničení. Někomu se to může jevit jako paradoxní, ale uvažme to za pomoci analogie. Moderní války se v rostoucí míře připodobňovaly lynčujícím skupinám. Lynčující skupina jedná z přesvědčení, že vina pachatele je absolutní a bezvýhradná, a jediné, co má cenu, je jeho okamžité zabití. K tomu poslouží cokoli: bití, střelba z pistole, strom s lanem. Samozřejmě, že je tato myšlenka v rozporu se soudní procedurou. Právo nikdy nepohlíží na obžalovaného, jako by jeho vina byla absolutní a tak všeobecně zřejmá, že by nemohl na svoji obhajobu vyslovit jediné slovo. Právě naopak, i ten nejodpornější vrah má právo na ochranu policie a na soudní řízení podle zákona, při kterém má možnost vyjádřit svoje stanovisko.

Právo v takových případech udržuje ideu podobnou rytířskosti, a to v tom ohledu, ve kterém stanoví, že nikdo - dokonce ani "nepřítel společnosti" - nemůže být zcela zbaven svých práv. V moderních mezinárodních válkách se však od této ideje rychle upouští. Nyní je cílem nepřítele zcela rozdrtit, přičemž muži, ženy a děti jsou vhozeni do jediného pytle; jde o to přeměnit zemi na "atomový popílek", abych zde citoval strašidelný výraz, který jsem nedávno zahlédl v novinách. A dalším krokem, zůstane-li vůbec něco uchováno, je vyžadování bezpodmínečné kapitulace. Není třeba žádné další analýzy, abych ukázal, že toto směřuje k opaku ideje rytířskosti, a sice tím, že vše vtahuje do šílenství a destrukce války a neumožňuje ani to, jak se mi zdá, aby z nich byl vytažen alespoň vítěz.

Jsou dokonce tací, kdo tvrdí, že moderní technologie užívané ve válce činí ze všech představ, jako je ta spojená s rytířstvím, něco fantaskního. Tvrdí, že neexistuje způsob, jak technologii omezit, neboť je do té míry rozvinutá, že je-li užita pro destruktivní cíle, nemůže přinést nic jiného než úplné zničení. Je možné, že jako fakt je to nevyvratitelné. Je-li tomu opravdu tak, pak se zdá, že se zde jedná o další důkaz, že jsme dovolili vědě dosáhnout bodu, kdy nám již nedovoluje být lidskými bytostmi. Pokud jsme se dostali do pozice, kdy naše jediná volba je mezi možnostmi vyhodit do povětří a být vyhozen do povětří, pak tento stav vyvrací představu, že jsme pozvedli vládu nad našimi životy.

Situace ve světě nemůže doznat žádného zlepšení, dokud lidský duch nevyváží a nakonec nepřeváží onu hektickou virtuozitu ve vynalézání technologií. Smrtící past, do které nás zavedla pýcha moderního světa nad technologií a vynalézáním, není příliš často zachycována ve své pravé povaze. Tato pýcha přivodila ve světě dosud nevídaný stav nestability. Jediný způsob, jak tuto nestabilitu alespoň dočasně přemoci, spočívá v přísné, centralizované kontrole společenského života. A jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je ponechávat lid v mentalitě války. Toho lze dosáhnout buď tak, že jej plníme touhou po dobývání, nebo tím, že jej ponecháváme ve strachu před skutečným nebo imaginárním nepřítelem. Pak je v rukou trumf pro všechny možné příležitosti. Dojde-li k nějakému uvolnění nebo odporu vůči kontrolám, pak aby byla opozice umlčena a učiněna nevěrohodnou, je třeba dovolávat se "národní bezpečnosti". My dnes ve Spojených státech žijeme právě v tomto stavu. Zdá se, jako by existovala volba jen mezi chaosem a neustálou přípravou na válku, přičemž problém, který je s touto přípravou na válku spojen, spočívá v tom, že vždy také k válce vede. Také zde do hry vstupuje technologie, aby toto dilema učinila ještě krutější, neboť způsobuje, že je válka v rostoucí míře totální a nihilistická a chybí možnost vést ji civilizovaným způsobem. Od této chvíle, říká Maurice Samuel, bude lidstvo žít ve stínu své vlastní démonické všemohoucnosti, a to je kalamita takových rozměrů, že ji téměř nikdo není schopen čelit. Pravděpodobnost, že svět neužije atomové zbraně, bude-li v jejich výrobě pokračovat, je nekonečně malá.

Jak se tento trend projevuje i v těch nejnepatrnějších okamžicích našich životů lze ukázat na příkladu jedné malé události. Před několika lety stála na okraji kampusu University of Chicago malá kavárna. Nebylo to nic zvláštního, stavba to byla beze stylu či okázalosti; ale každé odpoledne se zde scházeli členové fakulty svobodných umění k šálku kávy a přetřásali různé myšlenky a názory, aby se alespoň na hodinu vymanili ze svých zaběhnutých profesionálních kolejí; dalo by se říci, že se scházeli, aby byli praktikujícími humanisty. Dnes je toto místo pokryto nestvůrnou šedou stavbou, v níž probíhá atomový výzkum; po kavárně se slehla zem a ony přívětivé Kaffeeklatsches se již více nekonají.

Hlavním výsledkem toho, co dnes považuji za svou reedukaci, je naprosté vystřízlivění z liberalismu, jenž byl prvním stupněm mého přemítavého života. Liberalismus je útočiště vyhledávané intelektuální zbabělostí, protože esencí liberálního postoje je to, že žádný postoj nezastává. Může být, za určitých předpokladů, že v některých přechodových fázích, kdy povaha věcí není úplně zřejmá, má liberální nebo nezúčastněný postoj své oprávnění. Ale nikdy to nemůže být něco, na čem lze stavět. Je stavem mysli před tím, než si na věc učiníme svůj názor. Vysvětlení, proč byl liberalismus povýšen do statutu filosofie pro dnešní dobu, je třeba nejspíš hledat v tom, že se náš svět rychle rozpadá. Vytváří proto zdání, že nic není stálého a vše podléhá změně, že samotný pojem pravdy je kamenem úrazu pro adaptaci, zatímco rozpad probíhá dál.

I když toto připustíme, je snadné rozpoznat, jak absence postoje vhání liberála do rozporů, ničících jeho věrohodnost. Je obhájcem individualismu a lokálních práv, ale když se objeví nějaký silný člověk, slibující spásu skrze "vedení", stane se liberál nerozlišitelným od totalitáře. Odtud onen totalitární liberál současnosti, contradictio in adiecto, toto ztělesněné nebezpečí pro vládu založenou na právech. V čase míru je liberál často hlasatelem pacifismu, ale jakmile se na obzoru objeví něco, co mu není po chuti, volá ihned do zbraně. V otázce výchovy věří v přirozenou dobrotu dítěte a hnusí se mu tělesné tresty, věří však v oprávněnost trestání národů atomovými zbraněmi, dokud se nepodvolí.

Často se říká, že zatímco naše poznání světa přírody rychle vzrůstá, naše poznání přirozenosti a ducha člověka nikoli, a že většina našich potíží pramení z této nerovnováhy. Domnívám se, že je naše situace ještě horší, že totiž naše poznání přirozenosti a ducha člověka upadá, a to nikoli relativně, ale absolutně. Nikdo nemůže studovat řeckou filosofii nebo středověké křesťanství nebo jiná velká světová náboženství bez toho, že by si uvědomil, že tyto pohlížely na člověka jako na tvora skvostně stvořeného a pokoušely se ho vést s odpovídající představivostí a jemností. Dnes, žijíce ve stínu démonické technologické všemohoucnosti, se pokoušíme postupovat kupředu s představou takových neotesaností jako homo economicus, "přirozeně dobrý" člověk a podobně. Samozřejmě že to nezabírá a čím více je v našem kontextu obhajujeme, tím jsme katastrofě blíže.

Naše vzdělání bude muset nějakým způsobem znovuobjevit ztracený pohled na člověka jako tvora s rozumem a vůlí. Prostřednictvím výcviku bude muset spojit vjedno myslitele a konatele, dialektika a rétora. Samotné poznání, včetně vědeckého, je bezmocné a vůle bez poznání je slepá a destruktivní. Úkolem budoucnosti je tedy překonat prázdný racionalismus a scientismus minulých dvou století a usilovat o sjednocení člověka v bytost, která poznává a po tom, co zná, také touží.

www.obcinst.cz

3081 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Václav Havel omilostnil v roce 1990 pedofilního vraha Jaroslava Oplíštila a ten poté odnesl z nemocnice Na Bulovce sedmiměsíční holčičku Barborku, kterou pedofilně zneužil a zavraždil. Nyní je na svoboděNejtěžší otázka pro Trumpa: Jak dostat USA z okraje útesu smrti? Má napětí v Zálivu ještě mírové řešení? Jsou Saúdové opravdu kamarádi Ameriky? Válka s Íránem zničí světŘízená invaze pokračuje: Už nejde o Syřany, stěhuje se sem Afrika. Elity chtějí sebevraždu Evropy. Nový mechanismus přerozdělováníPomozte, prosím, bránit Vaše blízké, Vaše domovy a naši vlastTehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

Eurabia.cz

Uprchlíci již obohacují Německo. V Hessensku již oženili a vdali 125 děti ...Proud uprchlíku/imigrantů z Řecka přes Balkán směrem k nám zesiluje! Poděkujte Němcům a EU, kteří vyzývají k nebránění migraci

FreeGlobe.cz

Němečtí vědci tvrdí, že lidské rasy neexistují. Vede je k tomu věda nebo náboženství politické korektnosti?Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Sesadit Zemana, řekla Němcová. Zdeněk Zbořil má pro ni vzkaz. A nejen pro ni„To je průser, řekl jsem si...“ Ondřej Hejma uvolněně o ČT a primátoru Hřibovi. A socha Koněva? Vtipné srovnání
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění