Evropská ústava proměňuje Evropskou unii ve stát de facto

Autor: Miloslav Bednář | Publikováno: 31.3.2005 | Rubrika: Studie
Proletáři spojte se

Evropské dějiny lze plným právem chápat jako sled událostí, probíhajících v rámci trvalého napětí mezi tendencemi a pohybem jednak k centralizaci, jednak k autonomizaci. Toto základní filosoficko-dějinné a filosoficko-politické zjištění vytváří vlastní podstatu, červenou nit dějin Evropy. Zároveň ale i formuluje hlavní myšlenku rozhodujícího proudu moderní české tradice filosoficky založených úvah a z nich vycházejících politických koncepcí, orientovaných na reálné evropské možnosti, jak dospět k evropské jednotě na demokratickém civilizačním základě.

Úsilí proměnit politickou mapu Evropy do faktické podoby jediného státního útvaru není v evropských dějinách nové. Jeho prvním, nanejvýš poučným a Evropskou unií značně opomíjeným případem byla starověká Římská říše a její dějinný osud. Římské západní císařství usilovalo o rozšíření svého státu na tak rozsáhlou, zejména evropskou územní a kulturní oblast, jež se již nedala politicky zcentralizovat, zvládnout, a tak věrohodně státně začlenit. Jediným možným řešením takto neudržitelného stavu pak byla autonomizace, tedy značný stupeň osamostatnění jednotlivých soudržných celků odlišných území čím dál více pouze formálně spadajících pod římskou státní pravomoc. Přirozeným následkem takto vzniklé podoby římské, svým záběrem téměř celoevropské státnosti bylo její politické rozčlenění do jednotlivých státních útvarů, jež započaly v zásadě dodnes pokračující vývojovou éru samostatné státní existence při vědomí vzájemné spojitosti dané sdíleným římským, přesněji ale řecko-římsko-křesťanským kulturním dědictvím. Tento rozhodující státoprávní post-římský vývoj Evropy, k němuž se v časových měřítcích evropských dějin poměrně záhy bez závažnějších problémů připojily další politické evropské celky, jako byl například i český stát, vytvořil základní politický charakter fenoménu Evropa.

To ukázkově dokládá povaha nástupnické středověké římské říše a v zásadě i těch evropských státních celků, jež se úspěšně rozvíjely mimo její formální svazek. Středověká římská říše neměla státně federativní, nýbrž výrazně konfederativní uspořádání. Jeho hlavním rysem bylo dynamické skloubení politické samostatnosti jednotlivých evropských států s uznáním podvojné autority centrální světské, tj. císařské, a duchovní, tj. papežsko-církevní křesťanské moci. V daném ohledu je klíčovou skutečností náboženský křesťanský princip převahy moci duchovní nad světsko-politickou a jejich souběžná autonomie. Tímto principem se jednotlivé členské státy středověké římské říše řídily v souladu se svým tradičním, individuálně autonomním prostředím rovněž ve svém státoprávním, tedy politickém rámci. Evropské státy mimo hranice středověké římské říše vytvářely spolu s ní jediný evropský celek nazývaný křesťanstvo a zároveň až do vzniku reformace uznávaly autoritu jediného evropského duchovně mocenského centra. Reformace tuto jedinou centrální evropskou duchovní instituci omezila jen na katolické státy. Společné uznávání autority hlavních křesťanských náboženských zásad na druhé straně ale reformace obohatila důrazem na nezastupitelnost individualit náboženského křesťanského svědomí a na něm založené moderní evropské, později euro-americké demokratické civilizace.

Takto po tisíciletí ukotvená, prohlubovaná, tříbená a rozvíjená bytostně pluralitní povaha evropanství je neslučitelná s každou jednostranně pojatou snahou potlačit evropskou různorodost politických, nyní demokratických tradic ve prospěch jediného celoevropského státoprávního útvaru. Prvním post-římským případem této slepé evropské vývojové cesty byl až Napoleonův dobyvačný pokus z počátku devatenáctého století. Napoleonovo tažení Evropu sice napomohlo postupné demokratizaci zatím absolutisticky ovládaných státoprávních částí Evropy počínajíc Německem hlavně směrem na Východ, Jih a Jihovýchod našeho kontinentu.

Na druhé straně ale osudově selhalo ve střetu s tradiční kulturně založenou různorodostí evropských politických národů, jíž v zásadě nelze podřídit jediné kodifikované zákonně-správní soustavě.

Po Napoleonovi následovalo jako svého druhu pozdní odveta německé, tentokrát již výslovně a jednoznačně protidemokraticky zacílené válečné úsilí podmanit si Evropu a svět v Německem inspirované první světové válce. Rovněž i tento první německý projekt podmanění Evropy logicky ztroskotal na základní pluralitní kulturně politické podstatě Evropy v podobě odporu politicko-národních individualit proti německé centralizaci. Na straně demokraticky orientovaných evropských států a národů se do první světové války zapojily z nejlepších evropských tradic vzniklé Spojené státy americké, aby tuto válku rozhodly ve prospěch demokratické civilizace založené na projektu úzké poválečné součinnosti samostatných demokratických států Evropy. Tak se mohlo začít uskutečňovat Masarykovo, Palackým inspirované, dodnes nanejvýš aktuální pojetí volné evropské federace jako skloubení principů centralizace a autonomizace na charakteristicky evropském pluralitně demokratickém základě, konkretizovaného v rovnoprávnosti malých demokratických států s velkými. Jeho pokračováním se stalo francouzským ministrem zahraničí Briandem politicky reprezentované úsilí z r. 1929 o vznik Spojených států evropských, uskutečněné na půdě Společnosti národů.

Druhý, tentokrát již totalitní válečný pokus Německa tomuto vývoji Evropy a světa jednou provždy zamezit a z Evropy učinit jediný totalitní, Německem řízený celek, opět ztroskotal na soudržném odporu spojených demokratických národů. Vzápětí po druhé, Německem tentokrát již přímo vyvolané světové válce se Evropa stala rozpolceným územím polarizujícího střetu globálních dobyvačných plánů totalitního komunistického Ruska, ovládnuvšího její východní polovinu, s demokratickým svobodným světem, vedeným Spojenými státy americkými.

Spojené státy americké jako rozhodující demokratický stát světa proto jednoznačně podporovaly realizaci záměrů sjednotit a v osudovém střetnutí s komunistickým totalitním ohrožením demokratické civilizace posílit demokratickou část Evropy. Prvním nositelem projektu Spojených států evropských, který v zásadě navazoval na jeho původní masarykovsko-wilsonovskou a briandovskou tradici, a měl plnou podporu Spojených států, se stal Winston Churchill, jenž s ním veřejně vystoupil ve známé curyšské rozhlasové řeči v září r. 1946. Jeho aktivity nicméně zastínil pluralitní demokratické podstatě Evropy značně protichůdný plán evropské federace Jeana Monneta a Roberta Schumana z r. 1950. Jejich projekt spočíval v záměru prostřednictvím nadstátně centrálně řízené ekonomické součinnosti postupně vytvořit z Evropy de facto státně centralizovaný útvar, jenž by zároveň vyloučil opakování německo-francouzské politicko-vojenské rivality, stojící u zrodu dvou evropských, následně světových válek.

Souběžným, teprve od počátku šedesátých let opatrně vyslovovaným strategickým záměrem takto pojatého centralizačního pojetí evropské federace se stala politická mocenská konkurence tímto nadstátně postátňujícím způsobem integrované, demokraticky výrazně deficitní Evropy, vedené německo-francouzským velmocenským tandemem, se Spojenými státy americkými. V době studené války přirozeně vše zastiňoval střet demokratického světa s komunistickým ohrožením a z něj vyplývající nezbytnost rychle stabilizovat a upevnit poválečnou demokratickou Evropu. Proto byla americká podpora Schumanovu a Monnetovu pojetí evropské integrace, jež svými hlavními rysy dodnes určuje cestu od Evropských společenství k nynější Evropské unii, opět zcela jednoznačná. Obdobně jako tomu bylo nedávno předtím u Churchillova podstatně odlišného, pluralitnímu základu evropské demokracie mnohem bližšího projektu.

Dnešní, demokratické politické různorodosti Evropy protichůdný postup evropské integrace vede od Schumanem a Monnetem vytvořené, v první řadě nadstátní koncepce Evropského společenství uhlí a oceli, Euratomu a Evropského hospodářského společenství, přes Evropský jednotný akt k maastrichtskému ustavení Evropské unie, následující amsterodamské a krátce nato dosud platné nicejské smlouvě až k nynějšímu, členskými vládami EU podepsanému, členskými státy dosud z valné části neratifikovanému textu. Nápadně překotný postup od smlouvy ke smlouvě, a dnes již smlouvě výslovně zřizující jakousi ústavu Evropské unie, se vyznačuje rozhodujícím, stále zjevnějším vůdčím rysem této značně unikátní etapy evropských dějin.

Je jím očividné úsilí krok za krokem odstraňovat státní ústavní svrchovanost evropských demokracií ve prospěch tzv. evropského federalismu. Tento pojem znamená v rámci nynějšího, dosud uskutečňovaného typu evropské integrace postupné faktické zřizování jakési unitárně státní institucionální struktury Evropské unie, jež se po právní stránce jednoznačně nadřazuje ústavní demokratické svrchovanosti členských států. Text diskutované Smlouvy zřizující ústavu pro Evropu tuto skutečnost stanovuje klíčovým článkem I-6 charakteristicky nazvaným Právo unie. Jeho stručné a jasné znění je následující: „Ústava a právo přijaté institucemi Unie má ve výkonu na ni převedených kompetencí přednost před právem členských států.“ Zde je nezbytné dodat, že zákonodárství Evropské unie se ve srovnání s tradičně evropským, tedy římským pojetím zákona jako meze svobody jednání, jež nestanovuje, co občan má dělat, ale co dělat nesmí, kloní k opačnému, francouzsko-německému pólu. Jinými slovy, v tzv. evropském právu zřetelně převažující pozitivní normy, tedy zákonné předpisy, jež výslovně předepisují, co mají občané dělat.

Zákony Evropské unie jako převážně takto vytvářené zákony stojí nad ústavou a zákony demokratických členských států EU. Jinými slovy, evropské demokratické státy začleněné do Evropské unie předávají právní svrchovanost právu unijních institucí. Přijetím Smlouvy zřizující ústavu pro Evropu v právním smyslu přestávají existovat jako samostatné svrchované státy.

Této základní skutečnosti logicky odpovídá změněné mezinárodně právní postavení Evropské unie, jež výslovně stanovuje následující článek I-7 diskutované Smlouvy zřizující ústavu pro Evropu, nazvaný Právní subjektivita. Jeho lapidární znění stanovuje, že „Unie má právní subjektivitu.“ Od r. 1958, kdy vstoupila v platnost smlouva ustavující Evropské hospodářské společenství, měla právní subjektivitu tehdejší evropská společenství. To znamená, že jejich členské státy se již na mezinárodní scéně při uzavírání obchodních a jiných ekonomických smluv s jinými státy nemohly rozhodovat jako samostatné právní subjekty. Ratifikací Smlouvy zřizující ústavu pro Evropu by však ztráta jejich mezinárodně právní svrchovanosti zahrnovala i zbývajících oblastí, kde dosud existovala, tedy oblast soudní, policejní, zahraniční politiky a obrany.

Posledně jmenovaná sféra obrany zahrnuje důležitou výjimku v podobě výslovného uznání existujících suverénních závazků, jež vyplývají ze souběžného členství některých, ve skutečnosti ale většiny, členských států EU v NATO jako „základu jejich kolektivní obrany a fóra jejího uskutečňování“ (čl. I-41-7). Tato formulace do textu Smlouvy zřizující ústavu pro Evropu začleňuje podmínku, jíž si do amsterodamské Smlouvy o Evropské unii z r. 1997 prosadila jediná Velká Británie jako zásadní výhradu, jež umožnila její souhlas se Společnou bezpečnostní a obrannou politikou Evropské unie.

V případě Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU, jak ji formuluje Smlouva zřizující ústavu pro Evropu, se lze setkat s námitkou popírající ztrátu zahraničně-politické svrchovanosti členských států s poukazem na jednomyslný způsob rozhodování Evropské rady v této unijní politice. Pravidla jednomyslného rozhodování Evropské rady o zahraniční politice, jak je stanoví Smlouva zřizující ústavu pro Evropu, ale takovou námitku neopodstatňují. Samotnou existenci jednomyslného rozhodování o společné unijní zahraniční politice totiž fakticky popírají. Podle čl. III-300-1 evropské ústavy probíhá údajně jednomyslné rozhodování Evropské rady o přijetí tzv. evropského rozhodnutí následovně:

Každý člen Rady, tedy vrcholný zástupce členského státu ve funkci premiéra, resp. ministr zahraničí, může prohlásit, že se zdržuje hlasování. To znamená, že nesmí hlasovat proti, a tak návrh vetovat. Označení takto stanoveného způsobu hlasování jako hlasování jednomyslného proto vůbec není na místě, neboť takové hlasování vylučuje možnost dané návrhy vetovat nesouhlasem jednoho členského státu, nebo i více takových států, pokud jejich počet nedosáhne alespoň jedné třetiny počtu členských států a zároveň jedné třetiny počtu obyvatel EU.

Zdrží-li se členský stát takto stanoveného, údajně jednomyslného hlasování, musí navíc akceptovat, že tzv. evropské rozhodnutí přijaté proti jeho vůli zahraničně-politicky zavazuje Evropskou unii, jíž je členem. Tedy o skutečném jednomyslném hlasování nemůže být v zahraniční politice EU řeči. Takový členský stát je přitom navíc povinen „zdržet se jakéhokoliv jednání, jež by mohlo být v rozporu, nebo překážkou unijního jednání založeného na tomto rozhodnutí, a ostatní členské státy budou respektovat jeho pozici.“ Takový respekt ostatních ale předpokládá, že se takový stát nebude moci suverénně rozhodovat a podle toho svobodně jednat podle své vůle. Jinak řečeno, nemusí souhlasit, ale nesmí jednat samostatně. Jedině tuto jeho faktickou zahraničně politickou pasivitu budou ostatní členské státy respektovat. Souhrnně řečeno, skutečné jednomyslné hlasování a následné suverénní rozhodování a svobodné jednání nesouhlasícího státu, nebo i více takových států, Smlouva zřizující ústavu pro Evropu v zahraniční politice znemožňuje, a to přesto, že je verbálně stanovuje.

Tuto skutečnost dále podtrhuje následující druhý paragraf uvedeného článku 300, jenž s výjimkou vojenských a obranných záležitostí stanovuje v oblasti společné zahraniční politiky rozhodování Rady kvalifikovanou většinou, nikoli již tedy údajně jednomyslně. Rozhodování kvalifikovanou většinou se týká strategických zájmů a cílů Unie, návrhů podávaných ministrem zahraničních věcí EU, následných evropských rozhodnutí realizujících již uskutečněná, takzvaně jednomyslně přijatá evropská rozhodnutí a rovněž evropských rozhodnutí jmenujících zvláštní zástupce EU, podřízené unijnímu ministru zahraničních věcí.

Rozhodování kvalifikovanou většinou je v Evropské unii, a to zejména ve Smlouvě zřizující ústavu pro Evropu, nejrozšířenějším předepsaným způsobem přijímání rozhodnutí. Princip rovnoprávnosti malých členských států s velkými se jím v zásadě popírá, a to v souladu s dosavadním vývojovým trendem tohoto, postupně stále větší rozsah tzv. evropských politik zahrnujícího způsobu hlasování. Tato skutečnost vyplývá ze srovnání textů jednotlivých, po sobě následujících evropských integračních smluv. Ve Smlouvě zřizující ústavu pro Evropu ale již u tohoto typu hlasování zcela převládá populační princip, tedy nesrovnatelně vyšší váha hlasu velkých členských států EU. Oproti stále platné smlouvě z Nice se např. váha hlasu České republiky snižuje téměř o polovinu, zatímco váha hlasu Německa je v porovnání se smlouvou z Nice dvojnásobná. Jinými slovy, nadstátní povaha touto smlouvou zřizované Evropské unie vytváří nadvládu evropských velmocí s jejich případnými souputníky a faktickými vazaly nad menšími členskými státy.

V Evropské unii se ale většinou nehlasuje, neboť zde de facto převládá metoda tzv. evropského konsenzu, kdy se možný odpor proti rozhodnutím velkých států a jimi do značné míry fakticky ovládaných unijních institucí likviduje rozmanitými typy kompromisů založených na nátlaku zpravidla finanční povahy.

Faktické odstranění ústavní svrchovanosti členských státu Evropské unie Smlouva zřizující ústavu pro Evropu dále umožňuje v čl. I-14 výčtem tzv. sdílených kompetencí, jež Evropská unie může členským státům ponechat jedině tehdy, rozhodne-li se je nevykonávat. Fakticky svrchovanou pravomoc Evropské unie tak evropská ústava stanoví pro oblast vnitřního trhu členských států, významnou část sociální politiky, ekonomické, sociální a územní soudržnosti, zemědělství a rybolovu, životního prostředí, ochrany spotřebitele, dopravy, trans-evropských sítí, energie, oblasti svobody, bezpečnosti a justice a značné části sféry veřejného zdraví.

Ve věci Smlouvou zřizující ústavu pro Evropu fakticky odstraňované státní ústavní svrchovanosti členských států se vyskytuje námitka poukazující na pravomoci parlamentů jednotlivých členských států, jež poprvé zavádí právě evropská ústava. Ustanovení příslušného protokolu evropské ústavy ale takovou námitku neopravňují. Podle textu Protokolu o roli národních parlamentů v Evropské unii mají být tzv. národní parlamenty, tj. parlamenty demokratických členských států EU, včas informovány o chystaných návrzích unijních zákonů a mají podle Protokolu o uplatnění principů subsidiarity a proporcionality příslušné unijní instituce do šesti týdnů seznámit se svým případně odmítavým stanoviskem. Příslušné instituce EU mají taková odmítavá stanoviska vzít v úvahu. To ale konkrétně podle ustanovení čl. 7 téhož protokolu ve skutečnosti znamená, že se daný návrh unijního zákona musí přezkoumat jedině tehdy, zahrnuje-li nesouhlas s ním nejméně jednu třetinu hlasů přidělených parlamentům členských států (pro oblasti součinnosti v soudnictví a policii stačí jedna čtvrtina), kdy každý parlament disponuje dvěma hlasy. Po takovém přezkoumání se ale příslušné unijní instituce mohou rozhodnout danou zákonnou předlohu buď neměnit, nebo doplnit, či stáhnout, a udat důvody takového kroku. Nesouhlas třetiny, ve výjimečných případech čtvrtiny hlasů přidělených Unií parlamentům členských států s návrhem unijního zákona tedy vůbec nemusí způsobit jeho zamítnutí, jež zůstává výlučně v pravomoci navrhující unijní instituce. Ta se názory parlamentů členských států, tedy ani jejich odmítavými stanovisky, vůbec nemusí řídit.

Parlamenty členských států EU tudíž podle Smlouvy zřizující ústavu pro Evropu nemají žádnou suverénní pravomoc, jež by je opravňovala zamítnout návrhy zákonů EU, předkládané unijními institucemi. Parlamenty členských států tak nemohou zamítnout zákony Evropské unie, s nimiž nesouhlasí. Proto v souladu s klíčovým článkem I-6 evropské ústavy o přednosti práva EU před právem členských států nejsou parlamenty ani v návrhové fázi jeho tvorby suverénním zákonodárným sborem.

Ze všech uváděných důvodů je zřejmé, že Smlouva zřizující ústavu pro Evropu po právně ústavní stránce zavádí via facti téměř naprosto novou státní suverenitu po demokratické stránce výrazně deficitního unitárního státu Evropská unie, jež odstraňuje v demokratickém ústavním smyslu nepochybně zcela legitimní a reálnou ústavní svrchovanost evropských demokratických států. Česká republika je tak nyní objektem v evropských dějinách již šestého, logicky vždy neúspěšného pokusu státně zcentralizovat Evropu. Jeho určitá pochopitelnost v době studené války do značné míry překrývala a dosud zakrývá jeho evropsky nerealistickou podstatu.

Nyní se zejména na zcela očividné nemožnosti dodržovat tzv. pakt stability a růstu, jenž určuje podmínky existence společné měny dvanácti členských států EU, velmi poučně v malém prokazuje skutečnost, jež platí ve velkém pro hlavní rysy dosavadního postupného postátňování Evropy, jak k němu dochází v podobě od r. 1950 prosazovaného a v dlouhodobém ohledu fakticky uskutečňovaného konečného cíle federalistického pojetí evropské integrace. Výsledné poučení zní: Tento způsob jak zřídit politickou evropskou jednotu je neslučitelný s pluralitním základem politiky a demokracie Evropy, a proto nemůže být úspěšný.

Je proto nejvyšší čas, aby evropské demokracie, a to zejména členské státy Evropské unie, začaly uskutečňovat v tradiční transatlantické součinnosti s USA původní, skutečně perspektivní, protože s politickou podstatou Evropy identický projekt věrohodně demokratické evropské jednoty. Smlouva zřizující ústavu pro Evropu je však s tímto nezbytným krokem zodpovědných evropských demokratů a jejich států v zásadním rozporu.

4259 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Pomozte, prosím, bránit Vaše blízké, Vaše domovy a naši vlastŘada výzkumů shodně ukazuje, že v evropských zemích s každou další generací klesá IQ, a to i když je zohledněna imigrace. Evropská civilizace: Jako přežrané myši?Tichá invaze mladých bolševiků: Ministerstva, neziskovky placené státem, ČT, ČRo a spol. Už se ani neskrývají. Kdo je kdo? Tady je máte přehledněTehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…Skutečný necenzurovaný životopis Tomáše Halíka. No to si tedy počtete. Fakt

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

Eurabia.cz

Orbán elegantně setřel notorického opilce a šéfa EU: Lucembursko? A co ten národ dokázal? Na co může být hrdý?Socialisté s vedením EU otevřeli italské přístavy a již mají úspěšné výsledky: Nový africký uprchlík zneužil desetiletou holčičku

FreeGlobe.cz

Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Murínův nářez: Zeman věděl, čím Srby potěší. Kosované sami chápou, že jsou umělým státem kvůli základně USABomba: Babiš navrhuje zrušit poplatek pro ČT. V tomto případě…
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění