Kde je skutečná podstata sporu o Evropskou unii a její ústavu?

Autor: Václav Klaus | Publikováno: 29.10.2004 | Rubrika: Zamyšlení
Evropa VK

Vynechme zcela nezainteresované, pro které je širší společenský kontext nezajímavý a pro které je Praha stejně daleko jako Brusel (což je sám o sobě argument, který nijak nepodceňuji a apriorně neodmítám). Vynechme zcela naivní, kteří věří v jakoukoli, naděje vzbuzující utopii, ať už jí byl v minulosti socialismus a komunismus nebo v současnosti evropeismus, který se v dnešní době pro řadu lidí stal alternativní neliberální či postliberální ideologií. Vynechme zcela politicky frustrované, kteří dospěli k názoru, že ve svých vlastních zemích (řekl bych raději ve svých domácích constituencies, ale neumím to říci česky) nikdy - nebo v dohlédnutelné budoucnosti - nezvítězí a ty, kteří dnes nad nimi vítězí, nenávidí natolik, že je jim jedno, kdo je porazí a kdo je vystřídá v rozhodování o veřejné sféře jejich vlastních zemí.

Pak musí existovat nějaký důležitý argument, který některé z našich spoluobčanů, kteří do žádné z výše uvedených skupin nepatří, vede k tomu, že se bez váhání smiřují se ztrátou národní (i státní) suverenity a že souhlasí s dobrovolným předáním významné části rozhodovací pravomoci do vzdáleného nadnárodního centra, které žádným způsobem nemohou přímo kontrolovat. Musí to být více než nezainteresovanost, naivita nebo politická frustrovanost. Musí to být nějaká – aspoň na první pohled - pozitivní myšlenka. Hledejme ji a přemýšlejme o tom, je-li skutečně „pozitivní“, myšleno ve smyslu přínosná.

Stačí ekonomický výklad?

Jedním z možných pohledů, který by mohl vysvětlovat a obhajovat přesun z národní do nadnárodní sféry, je pohled ekonomický, ale já myslím, že je většinou ekonomicky znějící argumentace chybně používána. Ekonomie sice mluví o úsporách plynoucích z většího rozsahu ekonomických aktivit (tzv. returns to scale), ale chybně se z toho dedukuje, že větší je automaticky lepší. Pletou se výhody plynoucí z velikosti trhu s politickou centralizací kontinentu. Předpokládá se, že spolu na trhu soutěží kontinenty (a ne jednotlivé firmy). Věci tohoto typu řada lidí, kteří se považují za ekonomy, skutečně tvrdí, ale to se dá snadno vyvrátit.

Zdánlivě významnější je to, když tito lidé zdůrazňují rozdíl mezi soukromými a veřejnými statky a když z toho vyvozují, že existují natolik významná „public goods“ na kontinentální úrovni, že je třeba společnost řídit a regulovat právě na této nadnárodní úrovni. A když se navíc domnívají, že to vyžaduje výslovnou politickou centralizaci kontinentu (resp. že pro různé společné aktivity jednotlivých zemí nestačí ad hoc smluvní základ). To je uvažování špatné. Všechny tyto (a další podobné) argumenty z ekonomické dílny mohou být důvodem pro výklad a obhajobu uskutečňování ekonomické integrace, založené na otevírání se, na liberalizaci, na odstraňování bariér pohybu lidí, zboží, peněz (při jen elementárním rozsahu nutných pravidel hry), ale že nemohou být důvodem pro dalekosáhlou politickou, sociální a legislativní unifikaci kontinentu. Koneckonců, původní koncepce Evropské unie (či tehdy společenství) byla založena právě na myšlence společného trhu, čili na integraci ekonomické.

Jakkoli tyto argumenty v myšlení řady Evropanů svou roli hrály, nemyslím si, že rozhodující impuls k přesmyčce od integrace k unifikaci přišel v Evropě právě z této oblasti. Je to částečně i proto, že neúspěch komunismu přesvědčil snad dostatečně všechny minulé snílky, kázající nám o výhodách ekonomického centralismu a dirigismu, že tudy cesta nevede. Pád komunismu ale všechny z nich nevyléčil. Naprostý kolaps trh odmítajících komunistických ekonomik vůbec neznamenal porážku demokratického socialismu či sociálně tržních modelů západoevropské provenience, které trh také nemají v oblibě. Rozdíl je v tom, že antitržní postoje dnes nejsou hlásány a prosazovány pomocí hesel o státním vlastnictví a centrálním plánování jako v polovině dvacátého století, ale pomocí hesel o regulaci trhu, o eliminaci údajně nespravedlivých komparativních výhod, o sjednocování tzv. standardů (neboli široce definovaných podmínek hospodaření), o vylepšování konkurence úřednickým vytvářením „optimálních“ struktur trhu (tzv. antimonopolní či hospodářskou soutěž vytvářející politika), atd. Ani tyto argumenty však nestačí. Tyto názory a z nich plynoucí hospodářská politika jsou jistě hlavní příčinou současného evropského ekonomického zaostávání, ale asi nejsou hlavní příčinou urychlující se evropské politické unifikace, ke které došlo nikoli náhodou až po pádu komunismu. (Ekonomické problémy Evropy nejsou předmětem tohoto textu.)

Nabídl bych - jako vsuvku - ještě jeden, a to složitější typ ekonomické argumentace. Před více než půl stoletím si Ronald Coase položil otázku a na počátku devadesátých let za to dostal Nobelovu cenu za ekonomii, proč vzniká firma a proč je tak velká, jaká je. Odpověď hledal v tzv. transakčních nákladech a dospěl k závěru, že v určitých situacích je výhodné přímo používat cenový systém a mechanismus tržní směny mezi izolovanými jedinci, zatímco jindy je lepší vytvořit z těchto jedinců firmu, uvnitř níž cenový systém a trh nefungují. P. Bolton, G. Ronald a E. Spolaore ve studii „Economic Theories of the Break-up and Integration of Nations“ (Brusel, ECARE, září 1995) tuto slavnou otázku R. Coaseho připomínají a pro svůj účel ji parafrázují slovy: „Proč vznikají státy? Proč není celý svět integrován do jednoho státu?“ Proto se zabývají efektivností, čili náklady a výnosy různých stupňů politické integrace, a zcela podle očekávaní dospívají k - alespoň pro mne intuitivně zcela samozřejmému - závěru, že „nákladem zvětšující se politické integrace je zvyšující se neefektivnost vládnutí“. Tato argumentace by ovšem byla spíše vhodnou cestou pro zpochybňování evropské integrace, nikoli cestou zdůvodňování jejího permanentního rozvíjení a prohlubování. Pohled je to však nesporně produktivní.

Argumentace právnického typu

Klíčový faktor zvratu Evropy od ekonomické integrace k politické unifikaci vidím v oblasti práva. Je to i proto, že politici byli a jsou více ovlivňováni pragmatickými právníky (a s nimi spřízněnými dušemi v oblasti některých dalších společensko-vědních disciplín) než teoretickými ekonomy. Rozhodující podle mého názoru byl posun politického uvažování, který vedl ke vzniku nového mezinárodního právního řádu (mimochodem, žádný mezinárodní ekonomický řád - kromě zcela živelné a ničím nespoutané globalizace - nevznikl). Ten je založen na zásadním zpochybnění tzv. westfálského systému národních států (používám termín národní stát, i když bych za přesnější považoval termín „kolem jednoho národu vybudovaný stát“). V jiné terminologii by se dalo říci, že ve světě – a zejména v Evropě – po druhé světové válce nastal výrazný pohyb k evidentnímu internacionalismu a univerzalismu.

Jeho vlastním obsahem se stala myšlenka základních lidských práv (pro vyjasnění pointy zdůrazňuji lidských, nikoli občanských práv, které byly základem právního řádu předcházejícího). Již samo slovo lidská práva implikuje internacionální, evropskou či celosvětovou platnost, občanská práva naopak implikují platnost v prostoru definovaného občanství – tedy v prostoru jednoho státu. Lidská práva, která by měla být platná na celém světě, jsou touto doktrínou považována – jak přesně říká yalský profesor práva Rubenfeld (v článku „Two World Orders“, The Wilson Quarterly, podzim 2003) – za něco, co je „mimo dosah normálních politických procesů“ (já bych dodal „uvnitř jednoho státu“). Je to něco, co vzniká mimo politiku národního státu, něco, co přichází odjinud. Není-li však ono něco produktem demokratické pluralistické politiky, pak je produktem rozumu, pak je produktem pravdy, kterou disponují jen někteří vyvolení (ale nevolení), pak je ohrožením demokracie. Tak ostře to cítí někteří z nás. Já se mezi ně počítám.

Není žádným tajemstvím, že východiskem k tomuto náhledu na svět byla specifická interpretace druhé světové války, která je od té doby v samotném základu této univerzalistické a spolu s tím i evropské unifikační myšlenky. Ta byla založena na tom, že neskutečná tragédie této války, desítky milionů mrtvých, byla způsobena nacionalismem, jinak řečeno, národní suverenitou či svrchovaností plynoucí z westfálského právního řádu. Toto uspořádání podle nositelů těchto myšlenek umožnilo patologický vývoj uvnitř jednotlivých zemí a jeho hrozivý důsledek - světovou válku. (O půlstoletí později byla stejným způsobem interpretována válka v bývalé Jugoslávii.). Na tomto základě pak – skoro bych řekl logicky - vznikl koncept, který chce internacionalismem, nadřazeností mezinárodního práva nad právem národním, bránit vývoji tohoto typu, bránit válkám.

Tento postoj jsem nikdy nechápal, resp. považoval jsem ho za mylný. V tomto smyslu do jisté míry musím souhlasit s V. Bělohradským (ze srpna 2001), že „evropské totalitarismy nedělali zaslepení nacionalisté, jak nám nalhávají ideologové evropského federativního superstátu, ale arogance velkých evropských národů“, i když bych viděl ještě i jiné příčiny vzniku válek a totalitarismu, ale o to teď nejde. Interpretaci druhé světové války tak zvaným nacionalismem tedy nepovažuji za správnou, ale v každém případě ji považuji za málo relevantní jako východisko pro budování budoucího „řádu“ evropského kontinentu. Dnešní přesvědčivé vítězství demokracie a neválečných ambicí ve všech evropských zemích není důsledkem evropanství jako vnějšího faktoru měnícího vývoj uvnitř zemí. Je důsledkem vnitřního vývoje jednotlivých evropských zemí. Jsou demokratické, protože tomu odpovídá jejich politický systém. Jejich zákony vznikly demokratickým procesem, nikoli tím, že jim byly vnuceny zvnějšku. (A že se nedaří importovat zákony z ciziny, dokazuje jak balkánský problém, tak i dnešní Irák i Afganistán.)

Evropská unie v současnosti (a ještě více v budoucnosti, bude-li přijata ústava EU v podobě blízké návrhu loňského Konventu) nadřazuje svůj právní systém národním právním systémům, což zjevně odráží víru v internacionalismus a univerzalismus. Druhou stranou téže mince je apriorní nedůvěra internacionalistů a univerzalistů v to, co se děje uvnitř jednotlivých států, kde autonomní politický proces participativní demokracie může konec konců vést k nejrůznějšímu vývoji. To už jsme ale jenom krůček od prosazení názoru, že jsou expertně vznikající racionalistické, byrokraticky neutrální a apolitické postoje vykladačů a věrozvěstů univerzální ideologie lidských práv legitimní a že oprávněně mají nadnárodní, supranacionální charakter a všeobecnou platnost. Jeb Rubenfeld toto nazývá „internacionálním konstitucionalismem“, založeným „na univerzálních principech, které jsou odvozovány ze zdrojů mimo vlastní demokratický proces a touto cestou omezují stát jako takový“. Domnívá se, že v Evropě tento přístup v poslední době již zvítězil, zatímco v Americe stále ještě „ústavní práva nejsou chápana jako něco, co získává autoritu z univerzálního práva, ale z demokracie“. Dále to posunuje John Fonte (v citovaném článku): „Pod povrchem názorů na univerzalitu vždycky najdeme specifickou politickou agendu vlivné skupiny pokrokových aktivistů“ a „pod maskou univerzalismu vidíme touhu po moci“. V Evropě podle Rubenfelda z vnějšku dosazovaná „lidská práva přesahují národní politiku“. I u nás, v postkomunistické zemi, v současnosti vítězí tato univerzalistická doktrína.

Výsledkem toho je konflikt mezi demokracií a nepoliticky vznikajícím mezinárodním právem. Někteří toto cítíme velmi silně a proto mluvíme v EU o demokratickém deficitu, jiní to necítí a myslí si, že mezinárodní, v tomto případě evropské právo je nesporným, nezpochybnitelným ideálem. Někteří se přimlouváme za Evropu demokracií, jiní chtějí evropskou demokracii. Někteří máme strach z elitismu a z nekontrolovatelnosti evropských zákonodárců, jiní se radují z Evropy jako z „demokratického megastátu“. Někteří bychom chtěli žít i nadále ve světě (či v Evropě), kde dominuje spolupráce států, jiní preferují systém mezinárodního práva, což znamená potlačení států a jejich svrchovanosti. Některým z nás by stačilo „dobré sousedství“ (jako výchozí systémový princip), jiní chtějí fenomén sousedství zrušit.

Evropeismus – jako zástupná ideologie

Z toho všeho se vytvořil evropeismus, který se v průběhu posledních desetiletí po diskreditaci tradičních (protože neskrývaných) kolektivismů stal důležitou náhradní levicovou ideologií (ač se snaží tvářit neideologicky a stylizuje se do kategorie pouhého politicky korektního uvažování). V tomto smyslu evropeismus patří do novodobého módního fenoménu, který Francis Fukuyama dokonce označil za „konec historie“ nebo který John Fonte (v National Review, říjen 1997) označil za „post-west syndrom“ (spíše konec Západu). O samotné Evropě Fukuyama nedávno dodal, že: „evropské vzdání se národní suverenity ve prospěch supranacionální organizace je výrazem víry v konec historie“ (v textu „Has History Restarted Since September 11, CIS, Sydney, 2002).

Někteří autoři jdou ještě dále. A. Rankin ve své studii „What´s Wrong with the European Ideal“ (New Europe, Londýn, 2000) velmi důrazně ukazuje na substituční či náhražkový charakter tohoto přístupu. Podle něho „evropeismus dosáhl kvazináboženského významu a velmi často je náhražkou za přemýšlení o konkrétních problémech“. Navíc se tento anglický autor domnívá, že evropeismus má i svou ideologickou stránku, která se dá charakterizovat „odklonem od individuality a různosti a příklonem k sociálnímu konstruktivismu.“

Tato líbivá ideologie, líbivá protože novým, navíc bezbolestným způsobem slibuje lepší zítřek (zdánlivě všichni získávají, nikdo neztrácí), obracející se kolektivisticky na různě strukturované skupiny lidí (bez důrazu na zodpovědnost jednotlivce), opírající se o nová společenská hnutí jako je feminismus, ekologismus, pacifismus a humanrightismus, je výsledkem aktivity intelektuální, výsledkem aktivity dnes nesmírně vlivné intelektuální skupiny, která v tomto novém - nadnárodním - prostoru pro sebe objevila nové možnosti uplatnění. Je to nová verze elitářského aktivismu, který se v posledním půlstoletí přesunul z národní do nadnárodní sféry a díky tomu se ještě více vzdálil od tamní autentické demokratické kontroly.

Tato má úvaha je sdělením o tom, že odpůrci nadměrné evropské unifikace, mezi které se počítám, nechtějí internacionalismus (jako nový právní řád), že nechtějí expertně dodanou legislativu, že se radši chtějí i eventuálně mýlit s legislativou vznikající standardním demokratickým politickým procesem, a že se jim nelíbí nová, náhražková ideologie, zvaná evropeismus.

I francouzská revoluce v roce 1789 ve své deklaraci lidských práv používala slovník univerzálních práv a zapomněla přitom na demokracii. Neudělejme podruhé stejnou osudovou chybu.

Převzato z www.klaus.cz

3345 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Apokalypsa se blíží pro jednu samostatnou kategorii - finančníky. Světová ekonomika alespoň dvojnásobně prudce splaskneAgent CIA promluvil: Šokující informace o tom, jak globální elita týrá děti a zneužívá je na satanistické rituályCírkev kráčí ke své zkáze. Byla infiltrovaná komunistyEvropská unie je od základu špatný koncept. A platí na něj základní poučka: i špatné věci jsou schopny vývoje. Vyvíjejí se však vždy v ještě horšíKaždý, chudý i bohatý, může díky sluníčkářům a islamizaci přijít o vše…

euServer.cz

Pro koho to čučkař Koudelka z BISu vlastně pracuje? Ostatně soudím, že NATO i EU musí být námi opuštěnyUž jste viděli, jak se ztrapnila Vášáryová? Blaha rozdrtil video americké ambasády o 17. listopadu

ePortal.cz

Pokud bude Česká televize nadále vysílat podobné propagandistické paskvily jako s Václavem Moravcem, Rychetským a Čaputovou, poženou je lidé svinským krokemUž i u nás przní duše dětem zpovykaní šílenci z politických neziskovek, které zločinní levicoví politici vpustili do našich škol. Je třeba to zastavit, dokud je čas!

Eurabia.cz

Pozvánka na konferenci do českého parlamentu: Pronásledování křesťanů v 21. stoletíMuslimští imigranti chystali v Německu obrovský teroristický útok

FreeGlobe.cz

Chtějí zrušit výuku hymny na základních školáchVeganství zachrání naši planetu, tvrdí slavný závodník formule 1. Dostal pádné odpovědi od svých kolegů (+ foto)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Klaus ml. trhal aktivisty na kusy. Chtějí nás zničit! Zazněl tvrdý vzkazMilion chvilek: Šok! Zdeněk Svěrák na speciálním místě. A také ČT. Další VIDEO
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění