Spojené státy Evropské nebo silná Evropa?

Autor: Adam B. Bartoš | Publikováno: 29.4.2005 | Rubrika: Studie
USA-EU

Nadšenci a příznivci federalistického pojetí Evropy neskrývají svůj zájem vytvořit Spojeným státům americkým konkurenci v podobě silné, jednotné, hospodářsky zdatné, efektivní velmoci, s jednotnou zahraniční politikou, s jednotnou obranou, která by vyvažovala roli USA v dnešním světě a působila jako protiváha jejich velmocenským snahám.

Nápad je to na jednu stranu dobrý, ale míří trochu jiným směrem, než by bylo třeba. Ano, USA potřebují v Evropě silného spojence, chceme-li to nazvat konkurencí, pak budiž (zdravá konkurence ostatně vždy prospívá všem zúčastněným stranám), ale problém Evropy je v tom, že nechce být pouze partnerem USA, ale právě onou protiváhou. Silné protiamerikanistické tendence vykreslují USA jako nebezpečnou zemi (jak se ostatně nedávno vyjádřili obyvatelé Evropy na dotazník EU, koho považují za největší hrozbu světovému míru, většina označila právě USA a jeho blízkovýchodního spojence Izrael) a Evropa místo, aby s Amerikou spolupracovala a těžila z oboustranného spojenectví, hystericky křičí, zdráhá se, vyhrožuje, trucuje a svým způsobem hází USA klacky do cesty. Ráda by totiž hrála důležitější roli, než hraje, ale neuvědomuje si, že vším, co dělá, se jen odsuzuje do pozice "toho vzadu". Není špatné, když má Evropa tendence oprášit své, antikolonialistickým hnutím 2. poloviny 20. století potlačené, ambice na vliv ve světě. Zvláště v dnešní době, kdy se o své místo na zemi hlásí militantní islamismus či probouzející se Indie a Čína, bude jen dobře, když Spojené státy budou mít za spojence silnou sebevědomou Evropu. Ale ať už bude docházet k naplnění vizí Samuela P. Huntingtona o střetu civilizací, nebo ne, vždy bude nesmírně důležité, zda bude Západ na obou stranách Atlantiku vystupovat jednotně (čímž bude mít větší šanci čelit jakýmkoli hrozbám), nebo rozpolceně, jako je tomu nyní. Přičemž ona rozpolcenost je tragickým nebezpečím ani ne tak pro Spojené státy, protože ty jsou víceméně dostatečně silné ubránit se vlivu cizích civilizací samy (až už v podobě přímého vojenského ohrožení nebo pouze vlivu kulturnímu, pokoušejícímu se Západ rozložit zevnitř), zatímco Evropa by v případě takového nebezpečí velice rychle podlehla. Svým chováním tak vlastně jedná proti svým vlastním zájmům.

Přitom je třeba říci, že touha Evropy mít vliv není a priori špatná. Pokud to není touha jen Německa nebo jen Francie po dávno zašlé slávě, pokud je to touha Evropy jako kontinentu, Evropy jako seskupení demokratických států. Je třeba také říci, že by i USA o takovouto silnou Evropu stály. Amerika často volá po tom, aby bylo možné zvednout sluchátko a zavolat do Evropy, co si myslí (společná zahraniční politika, která je ale z pohledu některých menších států v EU nežádoucí, jakkoli se může zdát pro Státy praktickou a výhodnou). USA by stejně tak stály o Evropu vojensky silnou, schopnou se nejen ubránit, ale zároveň i dostatečně vyzbrojenou, aby byla ochotná po boku Spojených států zasáhnout tam, kde je třeba. Aby břímě boje proti bezpráví neleželo jen na USA (protože OSN je jen vyčpělou a neschopnou organizací), aby obrana před mocenskými choutkami některých silných států (Sovětského svazu v minulosti, Číny v budoucnosti), jaderným nebezpečím států-darebáků (Írán, Severní Korea...) či před nebezpečím teroristických útoků ze strany fundamentalistických fanatických uskupení (Ál-Kaida) neležela jen na bedrech Ameriky, ale aby v tomto boji za zachování Západní civilizace pomáhala Evropa sehrát důležitou roli.

Robert Kagan ve své knize "Labyrint síly a ráj slabosti. Amerika, Evropa a nový řád světa" píše, že "mnozí doufali, že propojení v jedinou politickou a hospodářskou jednotku...umožní Evropě znovu získat starou slávu v nové politické podobě, "Evropa" se měla stát novou velmocí nejen po stránce hospodářské a politické, ale i vojenské...znovu měla hrát v celosvětovém měřítku první ligu." (str. 38). Většina Američanů to, byť se smíšenými pocity, vítala, protože by se tak obnovil studenou válkou narušený multipolární svět. A dále uvádí, že kdyby Evropa tato očekávání naplnila, svět by podle všeho vypadal jinak a místo potýkání se s nerovnováhou sil Starého a Nového světa by mohl nastat pro obě strany výhodný vztah, kdy by Evropa převzala část zodpovědnosti za bezpečnost světa a USA by zase braly větší ohled na evropské zájmy při formování své zahraniční politiky. Tato očekávání však "Nová" Evropa podle R. Kagana nenaplnila a to převážně díky své vojenské zaostalosti, která, ač je zřejmá a naplno se například projevila při konfliktu na Balkáně, není stále pro Evropu prioritou ji odstranit. "Devadesátá léta ve skutečnosti nezažila vzestup evropské supervelmoci, ale ve srovnání se Spojenými státy další úpadek evropské vojenské síly".

Evropa je tak ve své obraně i nadále závislá na Spojených státech, užívá si jejich ochrany (raketového deštníku apod.), ale přitom jí vadí důsledky této technologické převahy USA, které zavazují Státy hrát úlohu policisty všude tam, kde jsou ohroženy zájmy Západu jako takového. Bez uzardění a jakoby se samozřejmostí, na jakou si navykla již z dob studené války (kdy byla chráněna před mocným Sovětským svazem převážně díky vojenské zdatnosti USA) přijímá tuto ochranu, která ji samotnou nic nestojí (sama na obranu vynakládá jen minimální prostředky a ušetřené peníze tak rozhazuje na pochybné experimenty se sociálním státem), ale přitom žehrá, když USA hrají hlavní roli v celosvětovém měřítku, což je přitom jen logickým důsledkem této jejich vojenské převahy, která nemá obdoby u žádné jiné země dnešního světa. USA jsou skutečným hegemonem se všemi výsadami i zodpovědností a závazky, které z tohoto statutu plynou, mají své strategické zájmy, mají obezřetnou politiku, která je nutí myslet několik kroků dopředu, zažehnávat nebezpečí i tam, kde se neprojevilo ještě v plné síle (tedy vlastnost, která Evropě totálně chybí, což se nejviditelněji ukázalo v předvečer 2. světové války) - odtud metoda preventivních úderů a zastrašování - zcela jistě využívají všech prostředků, aby si svůj vliv udržely co možná nejdéle, ale to neznamená, že v dnešním světě není místo pro další velmoc, Evropu, která převezme část těchto závazků i onoho toužebně vyhlíženého vlivu. USA by si přály silnou Evropu, ale dnešní Evropa je zkrátka příliš slabá.

Evropa by tedy měla být velmocí. Zatím je ale jen na nejlepší cestě stát se superstátem, což ale neznamená totéž. Vojensky a ekonomicky zaostává za USA nepředstavitelným způsobem a i když to ekonomické zaostávání je přece jenom menší než ono vojenské, přesto cíle a snahy Lisabonské agendy zůstanou dlouho dobu pouze zbožným přáním evropských politických elit. Jediné, v čem je Evropa "úspěšná" (a co přitom na obě výše zmíněné výzvy - vojenské a ekonomické - bude mít vliv spíše negativní než naopak) je ono pověstné "plíživé sjednocování", kdy se EU osekáváním pravomocí jednotlivých členských států snaží učinit z kontinentu jednotný federativní stát, ale za příliš vysokou cenu ztráty suverenity jednotlivých národů a jejich podřízení se nedemokratickému byrokratickému systému. Systému, který je tak snadno zneužitelný, protože nekontrolovatelný, běžnými občany ani jednotlivými státy neuhlídatelný a jako takový nebezpečný a zájmy Evropy vlastně zrazující. Nová Evropa tak nutně neznamená Lepší Evropu. Spíše naopak. Dnes, v předvečer schválení Evropské ústavy a tím pádem za soumraku klasických nezávislých svéprávných a suverénních národů, se sice můžeme tlouci v prsa pod dojmem, že ony Spojené státy Evropské máme na dosah, ale tato jediná změna je spíše prohrou Evropy, než jejím vítězstvím. A je-li vítězstvím, pak spíše jen vítězstvím Pyrrhovým, vítězstvím, které nám brzy zhořkne na jazyku, ztratí svoji chuť a zbude po něm jen nepříjemné pálení žáhy.

EU se svými současnými problémy, výzvami, názory, hodnotami a důrazy, může být tedy maximálně jen a pouze oním superstátem, ale zdaleka ne vytouženou velmocí, natož supervelmocí, a už vůbec ne hypervelmocí, jak některé politické špičky Evropy závistivě nazývají USA. Stát se superstátem není nic těžkého, stačí jen schválit připravovanou Ústavu (eufemisticky nazývanou Smlouvou), je to ale zároveň krok velmi kontraproduktivní, protože k cíli nevede. Je-li cílem Evropy být světovou velmocí, cesta k této velmoci nevede přes superstát, jak by se mohlo možná na první pohled zdát, ale přes spolupráci suverénních, na Bruselu nezávislých, států.

Co tedy brání Evropě, aby se stala důstojným spoluhráčem USA na světovém kolbišti?

Předně to, že se zabývá úplně jinými problémy, než které by měla skutečně řešit. Měla by zapomenout na nesmyslné tendence potlačit suverenitu jednotlivých států a posilovat neefektivní model federalistického vládnutí, protože to je to, co ji ještě více oslabuje. Systém se sice může zdát na první pohled funkční, při bližším zkoumání však zjistíme, že je naopak zpomalujícím faktorem hospodářského růstu (který podmiňuje onu vojenskou vyspělost), že ohrožuje princip demokracie, že pošlapává svobodu a nezávislost jednotlivých národů a jejich občanů. Suverénní národy Evropy, spolupracující a volně mezi sebou obchodující, navzájem se inspirující, budou vždy zárukou silné Evropy více, než - byť s těmi nejšlechetnějšími úmysly - shora, centrálně ovládaná Evropa, s monopolem na pravdu, s tendencemi řídit životy svých obyvatel.

Jaké jsou tedy skutečné výzvy pro Evropu? Jaké jsou konkrétní kroky, které by měla učinit, pokud se chce dělit o vliv ve světě spolu se svým transatlantickým protějškem? Jak by mohla zvýšit svoji prestiž a stát se pro USA důstojným a respektovaným, respektování hodným partnerem, který bude čelit problémům 21. století?

1. Evropa vymírá a stárne

Evropa vymírá a evropská populace stárne. Bude-li tento trend pokračovat stejným tempem, bude průměrnému Evropanovi v roce 2050 52,7 let, zatímco v Americe bude průměrný věk občana 36,2 let. Stárnutí ale není hlavním problémem. Z 20 zemí s nejmenší porodností jich je 18 v Evropě. Jediný z 47 evropských států, jehož porodnost je taková, že zaručuje do budoucna neklesající stav obyvatelstva, je muslimská Albánie. Žilo-li v Evropě v roce 2000 494 milionů Evropanů v rozmezí 15-65 let, v roce 2050 jich bude již jen 365 milionů, navíc třetina Evropanů by v té době byla starší 60ti let.

Problémy z toho vznikající jsou nasnadě - kolaps sociálního státu, což je věc sama o sobě pozitivní, ne tak již ale kolaps štědře nastaveného pensijního a důchodového systému, který je jeho součástí, a nedojde-li k jeho reformě včas, bude pro občany EU velice bolestivý. Současný odtažitý přístup k práci (jako jsou časté dovolené, krátký pracovní týden, zneužívání sociálních dávek a vůbec neochota pracovat, neustálé stávky, výhody pro zaměstnance postihující jejich zaměstnavatele, brzký odchod do důchodu aj.) nebude již dále možný, bude-li chtít Evropa držet alespoň krok se svým spojencem na druhé straně Atlantiku. Dalším problémem je přistěhovalecká otázka, kdy na místo vymírajících či prací pohrdajících Evropanů přicházejí cizinci z Východu, převážně muslimského, posilují zde své menšiny a hrozí během pár let z menšin učinit většinu, se všemi hrozivými důsledky, které z toho plynou. Evropská unie nejenže nijak nereguluje příliv těchto lidí, tradičními hodnotami Západu pohrdajícími, ale ještě jim otevřeně nabízí svoji náruč, štědře se o ně stará a bojem za pochybnou rovnoprávnost své vlastní obyvatele oproti nim znevýhodňuje. Problém, který, nebude-li včas řešen, hrozí katastrofickými důsledky pro celou evropskou kulturu.

Přitom je jasné, že jakákoli - byť dobře míněná a zamýšlená - snaha zvýšit porodnost evropských žen, se musí nutně setkat s nezdarem, protože není způsobena sociálními příčinami, ale zkrátka ztrátou vědomí důležitosti tradičních konzervativních hodnot, jako je úcta k životu, důraz na manželství a rodinu apod. Důraz se klade více na kariéru a úspěch, než na vychovávání budoucích generací, které by nesly náš odkaz.

2. Evropská ekonomika je ohrožována socialismem třetí cesty

Hospodářský růst Evropy sice existuje, Evropa se sice snaží konkurovat americkému trhu či trhům asijským, ale tento růst by mohl být mnohem vyšší, kdyby nebyl podvázaný převládajícím liberálně-kolektivistickým pohledem, který se snaží omezovat trh různými regulacemi, který bojuje více za práva zaměstnaných a diskriminuje živnostníky, který si tak nedokáže poradit s nezaměstnaností, zvyšuje daňové zatížení, zdražuje hodnotu práce, svými nesmyslnými zásahy deformuje tržní podmínky apod. EU je socialistickým molochem (Leviatanem) se socialistickým pohledem na svět již od dob Francouzské revoluce. Evropští intelektuálové a evropský politický establishment se nepoučil z pádu komunismu, neodvrhl socialistickou doktrínu jako falešnou a zavádějící ani tehdy, když se ona sama takovou ukázala, ale stále ještě se ji snaží držet při životě. Stále ještě si nechce přiznat, že štědrý sociální stát je již za svým zenitem a je do budoucna neudržitelný. A ačkoli se vlády jednotlivých evropských zemí vydaly cestou snižování daní a osekávání výdajů, krocením onoho Leviatana, tedy směrem opačným, a to i včetně některých vlád socialistických (Německo), v EU jako takové socialistický experiment stále má své zastánce, což návrh Evropské ústavy jen dosvědčuje a tyto tendence podporuje a uzákoňuje. EU (respektive některé velké státy, které její podobu formují) se netají touhou harmonizovat daně ve všech členských zemích ("harmonizovat" přitom je jen jiné slovo pro "zvyšovat") a staví se proti jednotlivým vládám tehdy, když se ony snaží svoji vlastní ekonomiku zefektivnit a rozhýbat. Evropská ústava jim totiž bere všechny možné páky, způsoby a nástroje, jak tento svůj hospodářský růst ovlivňovat a pasuje EU do role toho, kdo bude centrálně řídit hospodářství celé Evropy. Z EU je již dnes socialistický experiment s nejasnou budoucností, který vidí svoji zaostalost a drážděný neustále se vzdalujícími Spojenými státy, kterým se chce rovnat, mumlá něco o dohnání a předehnání, ale prakticky dělá vše proto, aby stál na místě. Evropská ústava jeho konec jen urychlí, protože dává EU ještě více pravomocí, které bere jednotlivým členským zemím. Tím jim bere možnost, aby mezi sebou volně soutěžily, zdravě si konkurovaly, vzájemně se ovlivňovaly a positivně se inspirovaly (tak jako se opozice v ČR inspiruje úspěchy vládních reforem na Slovensku). Namísto toho svými neomalenými sebezničujícími zásahy do jejich ekonomik, které lze vidět již dnes a kterým by schválení Evropské ústavy otevřelo stavidla naplno, sama jakýkoli růst ničí už ve svém zárodku.

3. Evropa je neschopná své obrany, neschopná boje

Evropa potřebuje posílit výdaje na svou obranu tím, že na ni nebude vynakládat jen 2% HDP, ale alespoň tolik, kolik činí USA dnes (3%) nebo kolik budou dávat později (4% či více), chce-li s nimi udržet krok. A nejen udržet, hlavně nejprve onen krok dohnat, protože technologická a vojenská zaostalost Evropy za USA je propastná, hluboká a bude trvat několik let, než se ji podaří překlenout. Přitom USA v té době budou zase o několik kroků dále, než jsou nyní, protože výdaje na vojenské účely (i třeba kvůli boji proti terorismu) neustále navyšují. Zásah NATO na Balkáně zcela odhalil tuto nerovnováhu mezi evropskou a americkou připraveností a způsobil oprávněný pocit studu na straně Evropy. Chce-li Evropa být spoluhráčem ve světovém dění, musí ze své obrany učinit prioritu. Peníze doposud zbytečně vyhazované na financování neufinancovatelného štědrého blahobytného evropského ráje (což bylo způsobeno již v dobách studené války, kdy obranu Evropy proti agresivitě SSSR zajišťovaly USA a Evropa si tak zvykla na vysoký životní standard, který nebyl dosažen prací a podnikavostí širokých vrstev obyvatel, ale štědrým státním zaopatřováním), tyto peníze bude muset Evropa nyní přesměrovat a uvážlivě investovat do důležitých oblastí, přičemž obrana je první z nich. 20. století se svými totalitarismy i začátek 21. století s hrozivými útoky z 11. září, ukázalo, že svět není lepší a bezpečnější, jak by si možná mnozí intelektuálové a idealisté přáli, ukázalo, že obrana bude vždy důležitá, protože válka je projev vlastní lidstvu v každém století a nebude tomu jinak.

4. Evropa odvrhuje západní hodnoty, na kterých vyrostla a které pomáhala tvořit

Evropa by se měla jasně vymezit proti globalizačním tendencím dnešní doby v tom smyslu, že by měla odhodit pochybný multikulturalismus a opětovně se přihlásit k tradici a dědictví svého Západního myšlení, vycházejícího z řecko-židovsko-křesťanských kořenů. Evropa by se měla postavit po bok Spojených států v boji proti silám, které se snaží kořeny naší západní civilizace podkopávat, ať už takovými silami je fanaticky islamismus ohrožující ji zvenčí nebo levicový postmodernismus rozežírající ji zevnitř. V případě islámu to znamená zdravou a obezřetnou imigrační politiku doma, respektive odvážné zapojení se do spojenecké koalice ve válce USA proti terorismu v zahraniční politice. To předpokládá odhodit svoji politiku appeasementu, zavírání očí před zlem a jeho relativizování, politiku pacifistického odmítání jít do ozbrojeného konfliktu. V případě tolik v Evropě rozšířeného postmodernismu (který je ostatně příčinou nerozhodnosti a nečinnosti v onom případě prvním) by bylo žádoucí v Evropě zformovat dostatečně silné konzervativní hnutí, které by zbytky tradičních hodnot pomohlo zachránit a obnovit, které by opět vrátilo Evropě schopnost rozlišovat dobro od zla, nebát se zlo označit zlem. Evropa, kde Západní myšlení téměř zahynulo pod doktrínou kolektivistických liberálů, má-li obstát v současném světě, má-li ubránit svoji vlastní civilizaci před jejím totálním vyprázdněním, musí odhodit svůj postmodernismus (kde je vše dovoleno), relativismus (kdy každý názor může být pravdivý) a nihilismus (nic nemá smysl) a jiné nebezpečné -ismy, které ji ohrožují.

Po liberální revoluci, která v Evropě převládá od 18. věku a deformuje myšlení obyvatel starého kontinentu již 3 století, musí přijít konzervativní vzpoura, návrat k tradicím, který Evropu vrátí opět do hry. Hnutí, které upřednostní svobodu před rovnostářstvím, a které bude ochotné za tuto svobodu bojovat proti silám, které ji potlačují, a to i za použití vojenské převahy. Evropa musí oživit Západ v sobě, který zatlačila, zašlapala a sama odepsala. Musí se vrátit ke svému dědictví.

Přičemž tento poslední čtvrtý krok je úplně ten klíčový, aby bylo vůbec možné učinit ty předcházející. Jedině tehdy, když si budeme vědomi odkazu předchozích generací, když se nebudeme stydět přiznat se k helénsko-židovsko-křesťanským hodnotám, když odmítneme postmodernismus, který tyto hodnoty ničí, teprve pak bude Evropa silná postavit se proti socialistickému světonázoru (který je proti křesťanskému v přirozené opozici), s odmítnutím socialistického experimentu přijde ruku v ruce ekonomická prosperita a spolu s ní možnost posílit výdaje na obranu. Přirozeným důsledkem návratu k západnímu myšlení bude i opětovné nastartování růstu populace. Pak se Evropa stane plnohodnotným spojencem USA, protože ty, narozdíl od Evropy, základní povědomí o důležitosti všech výše zmíněných tvrzení stále ještě mají (nevymírají a nestárnou, jsou ekonomicky vyspělé, jsou schopné obrany i útoku proti nepříteli a jsou schopné ubránit nejen svoji zemi, ale i její hodnoty, protože jsou si jich vědomy).

Závěr

Evropa by měla být velmocí, měla by obnovit svoji váhu v současném světě. Neměla by se snažit stavět se proti Spojeným státům, ale naopak jim být důstojným spoluhráčem a spojencem. Cesta k nabytí ztraceného vlivu přitom nevede přes politickou cestu stále těsnějšího a nepřirozeného, pouze z centra řízeného upevňování, utužování a sešněrovávání evropského kontinentu do podoby jednotného superstátu, ale řešením klíčových otázek, které byly dosud zanedbávány. Stane se tak odvrhnutím sebezničujících socialistických, liberálně-kolektivistických idejí a návratem k tomu nejlepšímu z tradice západního dědictví. Následné nastartování ekonomického růstu a okamžité zvýšení výdajů na obranu, které odstraní jeho technologickou zaostalost ve vojenské oblasti, vrátí Starému kontinentu opět ztracený vliv na globální dění, vliv, který díky vyspělosti (a nebojím se říci - nadřazenosti) Západní civilizace jako takové, není pouze možný, nýbrž i nutný.

Prvním krokem k tomuto obrození západu na Evropském kontinentu, k ustavení Evropy jako silné geopolitické jednotky s celosvětovým dosahem a vlivem na dění kolem sebe, rozhodně není ratifikace Evropské ústavy, ale její co nejdůraznější odmítnutí co největším počtem států, aby toto odmítnutí nemohlo být zpochybňováno a přehlasováno. Národy Evropy musí ukázat, že jsou to právě ony, které nesou západní civilizaci a na kterých proto záleží, a že bezejmenní byrokraté bruselského superstátu a bezejmenní architekti Nové Evropy nemají nárok na moc, kterou si již po desetiletí "plíživě" uzurpují.

3738 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Pomozte, prosím, bránit Vaše blízké, Vaše domovy a naši vlastÍrán a Čína připravují pro USA ropnou a plynovou „bombu“Pozdně komunistický režim nás chránil před jinými totalitami - ekologickou a multikulturní. Na konci socialistického režimu ale došlo k tomu, že estébácké kádry se dokázaly dohodnout se Sorosovými lidmiŘada výzkumů shodně ukazuje, že v evropských zemích s každou další generací klesá IQ, a to i když je zohledněna imigrace. Evropská civilizace: Jako přežrané myši?Tichá invaze mladých bolševiků: Ministerstva, neziskovky placené státem, ČT, ČRo a spol. Už se ani neskrývají. Kdo je kdo? Tady je máte přehledně

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

Eurabia.cz

Orbán elegantně setřel notorického opilce a šéfa EU: Lucembursko? A co ten národ dokázal? Na co může být hrdý?Socialisté s vedením EU otevřeli italské přístavy a již mají úspěšné výsledky: Nový africký uprchlík zneužil desetiletou holčičku

FreeGlobe.cz

Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Šok pro ČT: Nejen Zeman a Babiš! Takhle je to s rušením poplatků za TVPlukovník Šlachta promluvil. I o kauze Nagyová. Mnohým se to nebude líbit
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění