František dovedl k dokonalosti naprostý úpadek takzvaného „pokoncilního katolictví“ s jeho povrchní liturgií, opomíjením boje proti světu, tělu a ďáblu...

Autor: odjinud | Publikováno: 9.1.2020 | Rubrika: Kulturní válka
bergoglio2

PETER KWASNIEWSKI bilancuje více než půl století snahy Církve o takzvané přiblížení se tomuto světu, jež vedlo pouze k její vleklé krizi a hrozivému rozkladu - právě tak jako v celé západní společnosti

Bystří pozorovatelné dění ve Vatikánu – lépe řečeno každý myslící člověk – vědí už několik let, že od papeže Františka, který je jednou z hlavních příčin problémů, jimiž Církev dnes trpí, nemůžeme očekávat, že významnější mírou přispěje k jejich řešení. To zahrnuje i neřešení sexuálního zneužívání v Církvi a smrtícího vlivu progresivistických prelátů. Měsíc za měsícem vidíme, že perónistickému pontifikovi je to jedno.

Mnozí autoři však poukazují na to, že tento pontifikát je přes veškeré zlo ve skutečnosti obrovským darem Boží Prozřetelnosti. Vždyť František jasně ukázal nad veškerou rozumnou (nebo nerozumnou) pochybnost – dalo by se dokonce říci dovedl k dokonalosti – naprostý úpadek takzvaného „pokoncilního katolictví“ s jeho povrchní liturgií, opomíjením boje proti světu, tělu a ďáblu a neustálými kompromisy s vládnoucími liberálními silami.

Z kolečka čtverce

Všichni víme, o čem je řeč. Sám jsem kysi patřil k „talmudickým“ akademikům, kteří se snažili z každého čtverce v šestnácti koncilových dokumentech udělat kolečko. Chválil jsem ortodoxii jejich textů a lamentoval nad jejich zanedbáváním či překrucováním ze strany lidí, kteří je uloupili. Věděl jsem, že v mentalitě loajálního katolíka věty vždy začínají „jen kdyby“: „Jen kdyby se nová liturgie sloužila řádně …”; „jen kdyby se nový katechismus všeobecně vyučoval…”; „jen kdyby lidé všude následovali vedení našeho velkého polského papeže“ (později „velkého německého papeže“).

V tom jsem žil. Od té doby jsem se přestěhoval do většího a krásnějšího příbytku zvaného katolická tradice. Už mě unavovalo bydlení v nově postavené, údajně energeticky úspornější a ekologičtější, ale ve skutečnosti jen chatrné, profukující, fluoreskující, škůdci zamořené, rozpadající se budově vyprodukované jediným ekumenickým koncilem, který neformuloval žádnou slavnostní definici a nevydal žádné slavnostní odsouzení. Díky podrobnému studiu autorů, jako je Wiltgen, Davies, Amerio, Ferrara, de Mattei a Sire, jsem pochopil, že lupiči nepřišli po koncilu, ale že jimi byli lidé na koncilu, kteří ho chytře řídili směrem k progresivismu a modernismu, po němž tajně toužili, a kteří v dokumentech plánovitě rozmisťovali „časované bomby“ – nejednoznačné formulace, jež bylo možno vykládat tak či onak a jež se pak skutečně obracely tam a zase zpátky v nekonečné válce mezi liberály a „konzervativci“ všech ražení a na všech úrovních.

Pochopil jsem, že nová liturgie JE problém – nejen evidentně špatný způsob, jak se po celém světě celebruje, ale sama o sobě, ve svých oficiálních knihách, svých textech, svých rubrikách. Ani nový katechismus se svou mlhavou upovídaností a opomíjením obtížných bodů, například toho, že muž je v manželství hlavou, nebyl žádným kouzelným řešením; vlastně byl v poslední době degradován na zrcadlo vládnoucího Narcise, což mu dává přibližně stejnou hodnotu jako rozhovorům v letadle. A především jsem pochopil, že „následování papeže“, kamkoli se pohne na souši, na moři i ve vzduchu, nejenže není řešením, ale je velkou částí problému.

A co je tím problémem? Zatmění jakékoli koherentní představy o tom, co to je, bylo a vždy bude katolictví, a to zatmění chtěné, protože „lidé více milovali tmu než světlo, neboť jejich skutky byly zlé” (Jan 3,19).

Čtěte ZDE: Zhouba křesťanstva: Přizpůsobení se světu. Rozbití komunit, kompromisy a ústupky. Jsme tam, kde nás ďábel chtěl mít. Kdo má strach z Pravdy? Poničenou katedrálu musíme obnovit takovou, jaká původně byla

Stožár odstraněn

Liturgie, kterou nám dal Pavel VI. s laskavým přispěním arcibiskupa Bugniniho a jeho hvězdného Consilia, je vskutku liturgií povrchní, která nemůže odpovídat velikosti Boží slávy ani naplňovat důležité potřeby lidské duše. Mnozí lidé nic jiného neznají a jejich neutěšená situace mi připomíná černobílé fotografie dlouhých front lidí čekajících na kus chleba v sovětském Rusku. To není to, co Církve svému lidu v liturgii poskytovala v minulosti: královskou hostinu, záblesk nebe, společenství se svatými a anděly.

Netvrdím, že předkoncilní liturgie byla vždy dokonalá, neboť víme, že nebyla, ale obřady Církve v sobě měly hutnost a krásu, které bohatý liturgický život vždycky umožňovaly a nezřídka i zajišťovaly. Dnešní katolíci, kteří se vracejí k tradiční liturgii, často žasnou: „A o tohle nás připravili?““ Ano, o to nás připravili: o neporovnatelnou školu modlitby, pevný stožár, o nějž se mohla opřít naše slabost, útěšnou krásu, která naši k zemi připoutanou duši lákala do nebe – to nám vzali a ti, kteří to učinili, přesně věděli, co dělají a proč.

Zmínil jsem „opomíjení boje proti světu, tělu a ďáblu“. To je příznak pokoncilního katolictví. Bojovat proti světu? Ale kdepak, musíme s ním vést dialog, chápat ho, sympatizovat s ním, smiřovat se s ním, hledat s ním styčné body, recyklovat jeho odpad a přejímat jeho slogany. Zmizely všechny dávné mešní modlitby, které hovořily o duchovním boji, ďáblových klamech a nutnosti askezí přemáhat naši padlou přirozenost. Všechno se odbylo uznáním toho, že dobré je všechno a všichni (jen kdyby o tom věděli).

Z křestního obřadu byly odstraněny důkladné exorcismy, které v něm byly od apoštolských dob vzhledem ke zjevené pravdě, že lidstvo je od Pádu pod vládou satana a občané nebe musejí být z jeho vlivu vyrváni. Dny postu a újmy se rušily vpravo vlevo; místo obnovy staré tradice (jak tvrdili komentátoři) byla tradice ignorována nebo odbývána jakožto povrchní. Jediný směr byl dolů: dispenzování, zjednodušování, zkracování, rušení.

Co se sebeovládání týče, sexuální morálka křesťanského lidu všude na světě, a především na Západě, z něhož vzešly koncilové dokumenty a reformy, je na dosud nevídaném dně, nejen kvůli nečekané intenzitě antiautoritářské revoluce z roku 1968, ale ještě více v důsledku zásadní ztráty víry ve spásnou pravdu a osvobozující moc Božích přikázání.

Čtěte ZDE: Antikrist na trůně: Jste jen zvířata. Pryč od Krista, milujte planetu. Ve shodě s pohanskými požadavky OSN. Řím klesá do ďábelských hlubin. Přijde již brzy Boží trest? Na Titaniku se zpívá a tančí nad modlami

Trpké plody

Dnes sklízíme shnilé plody této ztráty víry, nedostatku sebeovládání, odstranění veškeré askeze a boje z křesťanského pojetí života, bláhového optimismu, který se v Církvi rychle šířil v šedesátých letech 20. století a zrodil ďábelského potomka v podobě „nietzscheovského katolicismu“. Jde o kontinuální kompromis s vládnoucími silami liberalismu, podrývání požadavků Evangelia, potlačování tvrdých pravd i lásky k Bohu nade všechno a jen kvůli Němu samotnému. Končí to „klaněním se nicotě“ – nihilismem koncentrovaným v nezapomenutelném obrazu kněze, později kardinála Svaté církve římskokatolické, zneužívajícího chlapce, který byl náhodou prvním, koho dva týdny po svém kněžském svěcení pokřtil.

Dlouho jsem se domníval, že Jan Pavel II. a Benedikt XVI. bojovali dobrý boj proti těmto revolučním reinterpretacím křesťanství. Ale po několika ostře sledovaných mezináboženských setkáních, líbání koránu, knižních rozhovorech obsahujících dialektické odpovědi na každou otázku a podobně mě nadšení pro ně jako pastýře přešlo, jakkoli jsem obdivoval jejich filosofické či teologické spisy (které ovšem nejsou hlavním úkolem papeže).

Byl to systémový šok, když jsem si uvědomil, že tito papežové, byť měli bezpochyby dobré úmysly, plavali spíše v jezeře otrávené limonády než v oceánu tradice, přičemž jediný rozdíl byl v tom, že měli dost sil plavat dál a občas vykřiknout k nebi prosbu o pomoc, místo aby se utopili a klesli ke dnu jako mlýnský kámen s kardinálem přivázaným kolem krku.

Posledních šest let není náhlou katastrofou, která se zčistajasna vynořila odnikud; je to koncentrát uplynulých padesáti let, poslední dějství tragédie, která eskaluje až k tomuto bodu. Bergoglio je destilát všech nejhorších sklonů Roncalliho, Montiniho, Wojtyły a Ratzingera bez kterékoli jejich dobré vlastnosti.

Františkovi předchůdci byli rozpolcení a nedůslední progresivisté; on je přesvědčený modernista. Tak jako politický konzervatismus je pomalá verze liberalismu, je pokoncilní katolicismus pomalou verzí modernismu. Čím dřív to lidé pochopí, tím dříve odmítnou celý selhavší, trýznivý experiment aggiornamenta ve prospěch jednoznačného přijetí katolické víry v její odvěké a věčně mladé liturgii, její velkolepě harmonické a komplexní nauce, její náročné, život zachraňující mravnosti.

Nezapomínejme, že jak Jan Pavel II., tak Benedikt XVI. se angažovali v setkáních v Assisi, že nikdy nezpochybnili „strhávání bašt“, „obrácení se ke světu“ a vítání modernity, které bylo typickým rysem 2. vatikánského koncilu; že jednou rukou povzbuzovali feminismus, zatímco druhou se snažili ho omezovat; a především jmenovali a povyšovali mnoho biskupů a kardinálů, pod nimiž dnes trpíme.

Na hlavách předchůdců

Všechno není jen Františkova vina: on je vlastně jen neradostnou sklizní toho, co oni zaseli, a to přestože demoluje značnou část toho, co vybudovali. Nakonec jsou jen dva důvody, proč se konalo konkláve, které zvolilo Bergoglia: Wojtyła a Ratzinger. Všeobecně vzato jsou oni příčinou toho, že máme světový episkopát složený z nepatrné menšiny tradičních biskupů (čímž myslím biskupy, kteří věří, kážou, učí a prosazují katolickou víru, tak jak ji mimo jiné učil tridentský koncil) a z obrovské většiny urputných liberálů, bezzubých konzervativců a formalistických byrokratů.

Kdyby byl Jan Pavel II. strávil méně času cestováním po světě a psaním masivních, náročných, dnes povětšinou zapomenutých encyklik (se zářnou výjimkou Veritatis splendor) a více svou nejdůležitější povinností, to jest prověřováním a vybíráním prokazatelně věroučně ortodoxních a mravně bezúhonných biskupů oddaných posvátné liturgii, mužů bez nejmenší stopy liberalismu či laxnosti, mohla dnes Církev být naprosto někde jinde. Totéž lze říci o milovaném, ale značně neefektivním profesorovi, který se stal papežem Benediktem XVI. Jeho introvertní osobnost se 11. února 2013 změnila z omluvitelné povahové zvláštnosti v noční můru.

Tito dva papežové rovněž věděli – jak se dnes stále podrobněji ukazuje – o zkaženosti na vysokých místech v Církvi a zřídka přijali rozhodná a přísná opatření, aby ji vykořenili. Bergoglio nepřirozenou neřest oslavuje, zatímco jeho předchůdci ji tolerovali. Bergoglio bezostyšně povyšuje nepřátele katolické víry, s nimiž se jeho předchůdci báli bojovat.

Čtěte ZDE: Mýtus a realita papeže Benedikta XVI. trvá: Chtěl zachránit církev před modernisty? Proč „slezl z kříže“? Znal celé tajemství z Fatimy. Revolucionář František byl připraven již před ním

Pohřbít

Lze alespoň říci, že se praktikující a věřící katolíci probouzejí z dogmatické dřímoty?

Kéž by tomu tak bylo. Bohužel, schopnost lidské mysli ignorovat realitu, i když ji má přímo před očima, je až příliš skutečná, a schopnost ideologie oslepovat a ohlušovat je právě tak neblaze známá. Avšak před těmi, kdo mají oči k vidění a uši k slyšení, se pravda vynořuje v plném světle: katolická víra, tak jak věřili a víru prožívali naši předkové, víra, kterou znala a milovala plejáda svědků, tato katolická víra je něčím naprosto odlišným od toho, co dnes propaguje Vatikán. To, co nabízí nový režim, je pomíjivé, křehké a vnitřně rozporné a pohromadě to drží jen silou.

Alternativa je rovněž jasná: komplexní, ale vnitřně konzistentní náboženství, které učili Otcové a učitelé Církve, vychutnávali mniši a mystici, autoritativně hlásaly velké koncily, jednomyslně kodifikovaly stovky katechismů a především jasně, jásavě ztělesňovaly velké liturgické rity Východu i Západu, společné dědictví všech pravověrných křesťanů, kteří se klanějí třikrát svaté Trojici v nepřerušené tradici.

Toto, toto je katolictví. Nic jiného. Nehledejme ho tam, kde ho nelze najít. Nenapínejme a nelámejme si krk ve snaze najít nějaký způsob, jak se na novoty dívat, jako by šlo o tradici, protože to není možné. Nepřehlížejme velké problémy kvůli věcem méně důležitým. Vraťme se k jediné pravé víře, která starou evangelizací obrátila svět.

Co osvobodí každičkého katolíka od posledních iluzí o údajném „novém jaru“ druhého vatikánského koncilu? Nevím. Je možné, že některé ze žárlivého sevření nového paradigmatu vysvobodí až smrt, ale určitě existují mnohé známky toho, že jeho přízrak mizí spolu s tím, jak mnozí lidé nacházejí cestu zpět k božské víře Kristově.

Koncilní éra, která oficiálně začala v roce 1962, oficiálně skončila McCarrickovou aférou a Viganogate v roce 2018. Padesát šest let střídavě hýřivého a lenošivého života se této lidské podobě Církve postaralo o srdeční chorobu. Zemřela na náhlou zástavu srdce.

Pohřběme ji do neposvěcené půdy s upřímným přáním, aby odpočívala v tichém hrobě a nikdy nevstala z mrtvých.

Zdroj.

1114 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Celý svět v pavučině: Falešná hra sociálních sítí. Týká se úplně každého z vás. Cenzurují se již i prostá fakta. Dosáhne vůbec někdo na všemocné korporace? Petice za svobodu slova a nový alternativní webTurecko páchá válečné zločiny zcela v souladu s neveřejnou politikou USA a EUPodpořte prosím EUportal.czDnes je snadné prohlásiti se v souladu s vlastními pocity za osobu opačného pohlaví, případně některého z dalších 57 neopačných pohlaví. I my můžeme respektovat, že se pan Vystrčil cítí být Taiwancem...Viktor Orbán prohlásil, že středoevropské národy by se měly semknout, aby zachovaly své křesťanské kořeny v době, kdy západní Evropa experimentuje s homosexualismem, přistěhovalectvím a ateismem

euServer.cz

Nepodmíněný příjem? – Cesta do pekelÚtok na Navalného nebo na naši první signální soustavu?

ePortal.cz

Pomozte nám, prosímPovinná solidarita: Necháme se raději podplatit - nebo donutit? Orwellův newspeak. Bude EU kšeftovat s "bílým" masem?

Eurabia.cz

Sirotci 1,90 m s fousama: fb típnul dalšího politikaŠvédsko končí: Muslimské země zneužily azylovou a imigrační politiku pro expanzi islámu

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Miláček Západu Navalný je lhář a skončil v exekuci za své lži ...Mýtus malé produktivity Čechů aneb jak český otrok dře na německý blahobyt

ParlamentniListy.cz

Saša Vondra v hospodě naplno: Babiš se vždycky bije v prsa, ale v Bruselu je měkkej. Jádro, prachy. A pak došlo na diktaturu plukovníka PrymulyKarel Gott pozval Havla domů... Dusné svědectví. A mnohem více
Články autora
Průzkum
Měla by Česká republika vystoupit z EU?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění