Poslední zima v Dixie (povídka)

Autor: Tomáš Bandžuch | Publikováno: 29.2.2008 | Rubrika: Kulturní válka
Battle flag

Čas se zastavil. Nad kvítky bavlny líně bzučely včely a odkudsi zdáli sem doléhal smích dětí. Snad i hodiny na římse ustaly ve svém věčně odměřeném tikotu, který rámoval jednotlivé vteřiny života v domě.

Jonathan Smith se zaklonil, labužnicky nasál vůni tabáku a nechal tenký proužek šedomodrého dýmu rozplynout ve vzduchu provoněném ostrým letním sluncem. Léto ve Virginii. Usmál se. Je snad na celém božím světě něco krásnějšího než virginské léto, jemná vůně tabáku a malá láhev domácí brandy v ruce?

„Zatracený vedro, jak v tom můžete takhle vysedávat na zápraží?“

Smith lenivě pootevřel jedno oko a usmál se na mladíka v propocené vojenské uniformě: „Nazdar Pate. To víš, člověk se potřebuje trochu ohřát.“

Jenže to zjevně nebylo to, co by chtěl Patrick O'Brien rád slyšet. Odkašlal si a pohledem zavadil o své pravé rameno.

„Hmm…“ Smith otevřel i druhé oko. Ano, Patovo rameno, něco se tam lesklo. Ale co by to mohlo být. S čím by se mu tenhle kluk ze sousedství chtěl tak moc pochlubit. S námahou na tu malou lesklou věc zaostřil…

A vzápětí prudce vstal a stiskl Patovi ruku: „Pan poručík… Pate, Pate… Nebo mám spíš říkat pane poručíku O'Briene? Bože, jako by to bylo včera, cos chodil na můj pozemek střílet vrabce. A teď, pan poručík armády Spojených států… Počkej až tě uvidí Liz, ta bude překvapená, kdo to k nám přijel. Liz! Tak sakra Liz! Kde ta holka krucinál vězí?“

Patrick mezitím vykroutil ruku z ocelového Smithova sevření, ale vedlo to jen k tomu, že se dostal do jeho neméně drtivého objetí.

„Třeba… Třeba…“ vyrážel ze sebe lapajíc po dechu: „Třeba zase učí vaše otroky počítat. však víte...“

Smith ho konečně pustil: „Asi máš pravdu. Jinak by tady už byla. A vůbec, proč pan poručík stojí? Posaď se.“

A ukázal na pohodlné houpací křeslo, z nějž teprve před malou chvílí vstal. Sám se pak natáhl po bíle natřené židli, která až dosud stála nepovšimnuta v koutě.

Bílá, pomyslel si Patrick, jako celé tohle Smithovo sídlo. Bílá, jež svítila na dálku a jako maják vedla poutníka neomylně k domu nejbohatšího plantážníka v tomhle koutě Virginie. . Ne, že by on sám pocházel z kdovíjak chudé rodiny, ale přepych tohoto domu ho lákal už jako malého kluka, když sem jezdíval se svým otcem, jemuž se dostalo té pocty být právním zástupcem ctihodného pana Jonathana Smitha.

„Dáš si?“ hrdlo láhve jemně zacinkalo o kraj skleničky.

Patrick se usmál, vzal do ruky sklenku a pomalu s ní otáčel proti horkému červnovému slunci: „A jak se daří vám? A jak Elizabeth?“

„To víte mladíku, není to co to bývalo. Cla, poplatky, federální vláda… Ale co. Snad to nějak přežijeme.“

„A co otroci?“ zeptal se Patrick, jedním lokem vyprázdnil sklenku a rozkašlal se.

Smith se ušklíbl: „Ale jistě. Zrušení. Ve Washingtonu o tom mluví pořád dokola. Jenže, jestli ti to jako loajálnímu důstojníku můžu říct, tak ty, co jsou nejvíc pro zrušení vědí, jak to tady na jihu vypadá snad jenom z obrázkových knížek. Jim tak nějak nedochází, že bez toho, aby na negry někdo dohlížel se to tady zvrhne v anarchii. Blázni. Neříkám, že to jednou nebude potřeba, ale teď ne, Pate, teď ne.“

Patrick si rukou setřel pot ze zátylku: „Nojo, pane Smith, to víte. Jenže se zkuste podívat do deklarace nezávislosti. Tam máte že lidé se rodí svobodní a sobě rovní…“

Smith vyprskl: „Proboha, Pate... Nikdo třeba nebude popírat, že tady Ben,“ a pohledem zavadil o vysokého usměvavého černocha, který k nim mířil po štěrkem vysypané cestě od brány: „jako otrok propuštěný na svobodu by mi měl být před každým soudem naprosto roven. Jenže, Pate, Ben si tu svobodu sakra zasloužil a tak si jí umí vážit. Jenže ti ostatní? Co udělají se svobodou, která jim jen tak spadne do klína?“

„V tom případě si svobody ovšem neváží ani spousta bílých – z těch by jste taky udělal otroky?“

Smithovo obočí se stáhlo do zakaboněných oblouků: „Poslyš mladíku…“

Dál se nedostal. Ben, který mezitím došel až k nim se plantážníkovi uklonil a aniž by čekal na vyzvání, zašeptal mu naléhavě cosi do ucha.

Plantážník strnul. A jen jeho střídavě blednoucí a rudnoucí tvář dávala najevo, že v jeho těle přeci jen ještě je nějaký život. Pak jen zachrčel: „Kde jsou?“

„Jeho jsem svázal a ji jsem zamkl u sebe.“

„Dobře, Bene, moc dobře.“ řekl Smith pomalu a pak se otočil k O'Brienovi: „Pate, omluvíš mne prosím na okamžik. Musím si vyřídit jistou naléhavou záležitost. Zatím si můžeš zajít podívat támhle do skladu. Na půdě tam mám takové vojenské starožitnosti, třeba se ti něco z toho bude líbit. Vím jak jsi to měl jako kluk rád.“

Pak se zvedl a potácivým krokem se vydal za Benem.

Patrick O'Brien na terase osaměl.

 

***

„První.“ zasyčel John Smith.

Karabáč opsal v lenivém odpoledním vzduchu syčivý oblouk a zakousl se do mladíkových zad.

Špatně sbitými prkny dveří se dovnitř stodoly draly tenké proužky světla, v nichž se zaleskla čerstvá stružka krve.

Ben znovu pozvedl bič a pozorně se na Smitha zadíval. Čekal. Čekal, podobný ebenové soše, na jediný pokyn svého pána.

„Parchante,“ zasípal Smith a sklonil se k mladíkovi, jehož ruce byly pevně přivázány k trámu: „já ti tolik věřil. Já se tě ujal, když se tvůj otec zastřelil. Staral jsem se o tebe jako o vlastního. A ty mi… Řekni proč, proč jsi to udělal?“

Mladík vzdorovitě mlčel.

„Druhá.“

Karabáč zasvištěl mezi proudy světla, dopadl a mladík se hryzl do rtu, až mu z očí vytryskly slzy.

 „Takže nic?“ pokračoval Smith: „Ty zatáhneš mou jedinou dceru na seník, chceš ji zprznit a nic? Trpěl jsem tě, trpěl celé tři roky. Ale to dnes skončilo. Je ti patnáct, můžeš jít – tak táhni, Jamesi Carolsi. Proklínám den, kdy jsem si tě sem vzal. Den, kdy jsem věřil, že z tebe může být něco pořádnýho...“

Mladík konečně zdvihl hlavu a v jeho hnědých očích plál temný plamen nenávisti: „Lže! Lže vám! Nic z toho se nestalo. Chce vás jenom poštvat proti mně. Copak to nevíte? Takový jsou všichni. Jako zvířata. A vy mu věříte. Tomu svinskýmu negrovi. Tomu zkurvysynovi.“

Ben stál nehnutě. Jen bič se mu v truce nepatrně zachvěl.

Smith udělal krok dozadu a promnul si dlaní obličej.

„Třetí, Bene“ zašeptal: „tentokrát za tebe, protože kdo urazí tebe, jako by urazil mě.“

Karabáč dopadl potřetí. Carols to nevydržel a bolestivě vykřikl.

„Poslyš, ty spratku,“ začal Smith: „Ben mi slouží od svých deseti let, kdy jsem ho koupil. Za celou tu dobu sloužil věrně, takže jsem ho po třiceti letech propustil. A on mi zůstal dál věrný. Je stokrát lepší než ty, alespoň se mi nikdy nepokusil znásilnit dceru.“

„On ne“ pokusil se zasmát přes bolest vystřelující ze zad James: „ale ten jeho poskok. Ten Jon, všiml jste si, jak po ní pokukuje. Mně od ní tenhle negr odehnal jenom pro to, že si jí šetří pro svýho poskoka.“

Smith se hryzl do rtu. Jen klid. Klid. Vždyť ten parchant se teď tak krásně podřekl...

„Takže ty se přiznáváš, že jsi s ní měl tyhlety úmysly a že ti je tady Ben překazil.“

Carrols vyděšeně sykl. Došlo mu to. Příliš pozdě.

„Bene, dáš mu ještě deset ran. A pak ho odsud vyženeš. Ať si táhne kam chce, ale sem už nevkročí…“

„Aby jste se nedivil Smithi…“ zavrčel James.

„Dvanáct ran, Bene. Ať si to zapamatuje. A s Elizabeth si nedělej starosti. S tou si to vyřídím sám.“

Otočil se a vyšel ze stodoly. Ušel sotva pár kroků když se kdesi za ním ozval svist Benova karabáče následovaný bolestivým řevem Jamese Carollse.

 

***

Ticho.

Neskutečné zimní ticho posledního dne roku 1864.

A pak se to ozvalo. Rychlá štěkavá rána.

Poručík armády Spojených států amerických Peter Callahan se zachvěl. Poslední, prosím, ať je to poslední výstřel, který jsem v tomhle mizerném roce slyšel.

Už celý měsíc bojovala jeho jednotka pod velením generála Stonemana v jihovýchodní Virginii a zneklidňovala tak velení jižanských armád. Konec války byl na spadnutí a tahle spanilá jízda panenskou provincií jej měla za cíl ještě o něco přiblížit tím, že připraví starou dobrou Dixie o cenné zásoby.

Bojovali u Marionu, bili se u Saltville, likvidovali olověné doly a odsolovací nádrže. Pro pana poručíka to bylo jeho první tažení a v duchu se modlil aby bylo poslední. Ano, měl výcvik, dalo by se říci, že dokonce kvalitní. Kvalitní výcvik, vždyť jeho strýc byl plukovníkem unionistické armády. Jenže, nic ho nepřipravilo na to, jak mu před čtrnácti dny u Marionu jižanský voják namířil revolver do obličeje. Tohle nebylo cvičení, tady šlo o život.

Kdyby ta zbraň neselhala, ležel by teď v mělkém hrobě, místo tváře sešklebenou masku z krve. Otřásl se.

To kratičké selhání revolveru. Chvilka. Chvilka, která stačila, aby on vytáhl svou vlastní zbraň a naládoval do jižana celý zásobník. Pak jen padl na kolena a zvracel… Nikdo si toho naštěstí nevšiml. Snad.

O pět dní později, už po dobytí Saltville ho generál pověřil velením jednotky třiceti kavaleristů. Jejich úkol byl prostý – měli křižovat krajem a hlásit všechny případné přesuny nepřátelských vojsk.

A Callahan věděl.

Generál ho potrestal za jeho trestuhodnou zbabělost. Zvracet vprostřed bitvy… Jak ubohé. Bylo jasné, že tady v okolí se žádná jednotka schopná ohrozit Stonemanovu armádu nenachází a že ho chce mít generál z očí. Vždyť i jeho jednotka byla složená z kriminálníků, kteří se dali k armádě jen proto, aby utekli vězení a s nimiž měl Stoneman od samého začátku tažení jen samé potíže. Bylo jasné, že by generál nepovažoval za žádnou velkou ztrátu, kdyby se tahle jednotka už nikdy nevrátila.

A nejhorší z nich byl pan desátník. Formálně to měl být jeho podřízený, jenže tenhle chlap měl přirozené charisma vůdce lupičské bandy – to kterého se vyděšenému pětadvacetiletému Callahanovi tak zoufale nedostávalo. A tak v jednotce za těch pět dní, co operovali samostatně, bylo vše tak, jak rozhodl pan desátník. Věděl, že jakýkoli pokus dát ho zastřelit by skončil rychlou dezercí pro jeho muže a ještě rychlejší smrtí pro jejich poručíka.

Poručík každou noc usínal s rukou na revolveru a v duchu se děsil toho, že ho jeho vojáci ve spánku zavraždí. Stokrát chtěl od nich nepozorovaně utéct. Jenže zaprvé bylo kolem nepřátelské území a za druhé si až příliš živě dokázal představit, jak by jej přivítal generál, kdyby se vrátil k armádě bez své jednotky.

Tak se bezcílně potloukali krajem a jeho muži pod velením pana desátníka rekvírovali, zabíjeli a vesele proháněli ženské.

Až v poledne posledního dne roku narazili na pětičlenou konfederační patrolu.

Vojáci vykřikli. Přesila šest na jednoho? A ten jižan, není to náhodou kapitán? Nemá takhle u sebe pan kapitán peníze?

Třeskly revolvery, koně zaržáli, zařinčely šavle a byl konec. Jižané nemohli zvítězit.

Poručík Callahan stál v povzdálí. Zbabělec, jsem zbabělec, nadával si, ale přesto nedokázal pobídnout koně k jedinému skoku, k jedinému kroku směrem k bojujícím.

Jižané padli ze sedel, jeho vojáci se k nim vrhli a začali se rvát o jejich peníze a cennosti. Jeden z konfederačních vojáků se pohnul a zasténal. Poručík sesedl z koně a udělal k raněnému několik kroků. Když neprokáže statečnost v bitvě, snad alespoň u raněných…

Dřív než on však přistoupil k raněnému pan desátník. Bez náznaku veselosti se usmál, zamířil svým revolverem doprostřed jižanova čela a stiskl spoušť.

Rychlá štěkavá rána.

Poručík armády Spojených států amerických Peter Callahan se zachvěl. Poslední, prosím, ať je to poslední výstřel, který jsem v tomhle mizerném roce slyšel.

Pan desátník sklouzl pohledem z mrtvoly a jeho temné oči spočinuly na Callahanovi.

Panebože, zašeptal poručík, teď mě zastřelí. Zastřelí, a pak se on i ostatní s veselou myslí rozjedou po Virginii a budou tu loupit a vraždit a to vše mým jménem. Pokusil se hmátnout po svém revolveru... No tak... Ale jeho chvějící se ruka nedokázala pouzdro zbraně otevřít.

„Pane poručíku,“ pan desátník nasadil sladký úsměv: „zvítězili jsme.“

Poručík nechápal...

„Ovšem jejich velitel uprchl. Musíme ho najít a zneškodnit, než o nás podá zprávu...“

Komu, chtěl zařvat Callahan, komu si ty idiote myslíš, že v tomhle zplundrovaným kraji může podat zprávu. Navíc teď, když už je Stoneman na odchodu….

„Promiňte,“ řekl potichu Callahan s pohledem upřeným na revolver v desátníkově ruce: „pane desátníku, nedomnívám se...“

„Pane poručíku, dovoluji si vám připomenout generálovy rozkazy. Chcete snad zklamat jeho důvěru, s níž vám svěřil tuto jednotku.“

Zmetku, zavrčel v duchu Callahan.

„Ale vždyť ani nevíme, kam jel. Může začít sněžit a stopy se ztratí.“

„Vím kam jel.“ odsekl desátník.

A poručík cítil z jeho hlasu takovou jistotu, že ani on o pravdivosti této věty nezapochyboval. A rovněž nezapochyboval o tom, že každá další námitka by pro něj mohla skončit kulkou v čele.

„Dobrá pane desátníku, dělejte jak myslíte.“

„Ano, pane.“ zasalutoval ledabyle pan desátník a otočil se na vojáky, jejichž přetahování o cennosti ukradené padlým se pomalu ale jistě začínalo měnit ve rvačku: „Tak, kurva, chlapi, na koně. Jedeme. To tady nechte, to jsou jen tretky, ještě dneska večer z nás budou boháči.“

Prosím, pomyslel si naposledy Callahan, ať už tenhle mizerný rok skončí.

 

***

„Pitomci,“ zavrčel Ben a praštil pěstí do stolu, až převrhl kalamář.

Mladý černoch, sedící na opačném konci cíle Benova úderu, si jen povzdychl a hmátl pro piják, aby rychle se zvětšující inkoustovou skvrnu sprovodil ze světa, než napáchá nevýslovné škody na jeho celodenní práci.

„Povídám, že to sou pitomci.“ řekl Ben ještě jednou, ale jeho pěst zadržel tentokrát kus nad stolem káravý mladíkův pohled.

„Vám se to mluví,“ mladík zmačkal piják do kuličky a hodil ho kamsi za hlavu: „vždyť vy už jste skoro patnáct let svobodný.“

„Žvásty,“ mávl rukou Ben: „tohle neprospěje nikomu. Co třeba ty, Jone? Ty seš, pokud vím, pořád otrok. Tak proč venku s ostatníma nečekáš na to, až tě osvobodí hrdinná Unionistická kavalerie.“

„Ale,“ pokrčil rameny Jon: „u mě je to něco jiného. Já se nemusím dřít na poli, já jenom sedím v účtárně a sepisuji čísla.“

„Jo, a kdo tě to takhle naučil?“

„Přeci tenkrát ještě slečna Elizabeth.“

„Fajn, a učila vás mladý všechno co věděla. A tebe si vybrali jako účetního, protože jsi měl na čísla hlavu. Byl jsi nejlepší.“

Jon přikývl.

„No tak vidíš. A myslíš si, že kdyby jsi byl od narození svobodnej, že by jsi svým zadkem zahříval tuhle židli? Kdepak, kamaráde, to by jsi chcípal zimou někde ve škarpě. Neříkám, že je tahle služba nějakej med. Ale uvědom si, že tě tady paní Elizabeth naučila číst, psát a počítat. Myslíš si, že bys tohle uměl, kdybys byl svobodnej?“

Jon se nad Benovou obhajovací řečí jen usmál: „Jenže vy vidíte jen tu naši plantáž a naši paní Elizabeth. Jsou stovky jiných plantáží, kde jsou na tom otroci daleko hůř než my.“

„A co je mi po nich,“ vyštěkl náhle starý černoch: „mě zajímá jenom jak se máme my. A můžu ti říct, že nebejt toho, že jsem jako mladej dřel, rozhodně bych teď neměl co mám. Tedy – pro mě tohle bylo dobrý. Tečka.“

Zvenku se ozval křik.

Jedou. Přijíždějí a vezou sem novou dobu.

Ben hleděl z okna pokrytého jíním na příjezdovou cestu, po níž se k davu jásajících černochů pomalu blížil oddíl unionistických kavaleristů.

Jon usedl ke kamnům a opět se zahloubal do výpočtů. Musí tuhle práci do večera stihnout. Už se dost zapovídal s Benem a nemohl si dovolit luxus pohledu na přijíždějící změnu.

Křik venku zesílil a tu a tam jím proniklo krátké zaštěknutí výstřelu.

Aha, střílejí na oslavu, pomyslel si v koutku mysli Jon a sepsal jedničku.

Pak náhle veškerý hluk venku umlkl a celou místnost prostoupilo nezvyklé ticho. Mladík sečetl sloupec čísel, výsledek dvakrát podtrhl, pak si dovolil luxus krátkého pohledu na Bena a strnul. Benovy vlasy jako by během toho krátkého okamžiku o odstín zbělely, oči měl chorobně vytřeštěné a ruce se mu nekontrolovatelně třásly.

„Co je vám?“ Jon vyskočil ze židle.

„Do skladu.“ zachrčel v odpověď Ben.

Jon nechápal. Co ve skladu? Vždyť tam bylo jen pár starých mušket někdy z počátku století. To, čemu starý pán říkával vojenské starožitnosti, to, co mladý pán, když byl doma, celé hodiny láskyplně opravoval, leštil a čistil. Říkával, že to jednou bude mít nedozírnou cenu.

Jon přistoupil k Benovi blíž a přitom se mimoděk podíval z okna. Nasucho polkl.

„Do skladu.“ přisvědčil.

 

***

„Hej chlapi,“ zařval pan desátník: „uvítací výbor.“

Vojáci pohlédli na houf černochů, kteří, ačkoli stáli bosi ve sněhu, jim vesele mávali, a rozchechtali se. Tak tohle bude stát za to.

Poručík Callahan jel vprostřed kolony a se zoufalstvím v čích hleděl na nádherné bílé jižanské sídlo, k němuž zcela jistě pan desátník jeho muže vedl. Ne, ne… Bože, prosil jsem tě, aby alepoň letos už byl klid. A teď… Dovedl si to představit. Třeskot výstřelů. Jek služebných. A celá noc plná drancování, zakončená velkolepou vatrou ze zplundrovaného domu.

A ti černoši. Blázni. Blázni! Utečte! Nevíte co se na vás řítí. Jaký že pro Vás bude Nový rok 1865. Nevítejte, nejásejete. Utíkejte! Zachraťe se! Prosím…

Jeden z vojáků spatřil matný lesk stříbra mezi ňadry jedné z černošek. Přijel k ní blíž, sklonil se… Černoška k němu vztáhla ruce a její oči byly plné slz, snad děkovala… Pan desátník se křivě usmál…

A pak se to stalo.

Pohledem oka stěží znatelný pohyb a malý stříbrný křížek se ocitl ve vojákově triumfálně zdviže?é ruce. Černoš?a vyděšeně vykřikla a natáhla se po šperku. Voják ji hrubě odstrčil, nějaký černoch cosi zakřičel a vrhl se po vojákovi.

Vzduchem zasvištěla šavle a černoch padl na zem s rozraženou lebkou. Lidí podél cesty se zmocnila panika, vráželi do sebe a několik z nich vběhlo pod kopyta vojenských koní. Ti se začali vzpínat. Vojáci kleli, jak se je snažili zkrotit. Náhle zazněl výstřel. A po něm druhý. Další a další vojáci vytahovali své revolvery a pálili po těch nebohých lidech, kteří se se zoufalstvím v doširoka rozevřených očích pokoušeli uniknout.

Pak dozněl i poslední výstřel a rozhostilo se ticho. Na cestě zůstalo ležet pět nehybných těl.

Pan desátník se vztyčil ve třmenech a pohlédl za prchajícími. Pak se otočil k vojákům a mávl rukou směrem k domu: „Jedeme.“

 

 ***

Jonathan Smith seděl ve svém křesle a upřeně hleděl na dveře.

Hleděl, ale nepohnul se.

Věděl co se tam venku děje. Věděl, že ti, kteří teď venku střílí za okamžik vtrhnou do domu. Že budou rabovat. Věděl, že tak se chovají armády odedávna a že on nemá z tohoto pravidla věčnosti výjimku.

Věděl, ale nepohnul se.

Cítil neskutečný hněv nad těmihle bandami, které tak pustoší jeho rodnou Virginii. Které táhnou krajem, a teď, když už je ztracená věc skutečně ztracena, jen se smíchem loupí a znásilňují. Teď když je konec války, skutečná disciplinovaná armáda odejde a zůstanou tu jenom tihle lupiči. Cítil strašlivý hněv nad pokořením své vlasti.

Cítil, ale nepohnul se.

A bál se. Ovšem že se bál. Bál se toho, že se lupiči nespokojí jen s ním a s těmi skvosty v hale. Bál se, že půjdou dál. Tam, kde za tichého kňourání jeho vnoučat Elizabeth ošetřuje svého manžela, který přijel před hodinou poraněný od unionistické šavle. Bál se toho, co ta banda s nimi všemi udělá.

Bál se, ale nepohnul se.

Venku se ozval oplzlý smích a kdosi vzal za kliku. John Smith zatoužil mít v ruce svou pušku a střelit po tom, kdo teď projde dveřmi. Rána, trocha dýmu... Toužil zemřít jako muž se zbraní v ruce.

Toužil, ale nepohnul se.

Nepohnul se už přes dva roky. Od té doby, co mu tělo spoutala svým neuviditelným řetězem mrtvice.

 

***

Ben s Jonem našli uprchlíky snadno – schovávali se zanejbližším křovím.

Třásli se zimou a strachem, ale vypadalo to, že na obojí zapomněli. když spatřili Bena v trojrohém klobouku s mušketou přes rameno a Jona s dvěma pistolemi zastrčenými za hedvábnou šerpou.

„Takže,“ řekl Ben slavnostně pomalým hlasem a hrdě pozdvihl hlavu: „ pánové a dámy, kdo měl pravdu?“

A, aniž by čekal na odpověď, dodal: „Pochopitelně že já, protože vás by nic kloudnýho nenapadlo a jenom by jste se tady schovávali, než tamty svině odjedou.“

A rukou mávl ke statku.

„A co máme dělat?“ zeptal se jeden z černochů v křoví: „Vždyť jsou ozbrojený.“

„A já mám co?“ vyštěkl Ben a nadhodil si mušketu na rameni: „Ve skladu je toho spousta a všechno je to použitelný. Tak co? Jestli nechcete, tak nechoďte, ale já jdu a rozbiju jim hubu až odsud budou odjíždět.“

A slovo, jež nalezlo úrodnou půdu se stalo skutkem.

 

***

„Héj, chlapi,“ zasmál se desátník: „porozhlídněte se tady a trochu si užijte. Já skočím zatím dovnitř vyříkat si to s majitelem.“

Nemusel je ani pobízet většina se stejně podle jeho rozkazu zařídila ještě před tím, než jej vyslovil.

Desátník sesedl z koně, vytáhl z pouzdra revolver a zamířil k domovním dveřím. Zkusmo vzal za kliku – odemčeno.

Usmál se a bez zaklepání vstoupil.

 

***

„Ale...“ cizincovou tváří přelétl krutý úsměv.

Jonathan Smith mírně pootočil hlavou: „Kdo jste?“

„Starý známý, dá se říct...“

„Odejděte!“

Cizinec se rozesmál: „Ale kdepak, drahý pane Smithi, já už jsme odsud odcházel jednou, a nebylo to moc příjemné. Teď tady zůstanu, a bude to příjemnější.“

V cizincově hlase bylo něco povědomého, něco dávného a stokrát raději zapomenutého. Jenže, který démon to vylezl z inferna nepaměti? Jak ho poznat? Hlas a postava se můžou změnit, ale nenávist – nenávist vtepaná do očí ta se nemění. Nikdy.

„Carrolsi. Jamesi Carrolsi. Bastarde.“

„Gratuluji, drahý Smithi, když jsem se doslechl, že vás ranila mrtvice, měl jsem strach, aby vám to nesebralo rozum. Přeci jenom, kdyby vám ho zbylo tolik, kolik ho maj ty vaše negrovský zvířata, byla by to o dost menší zábava.“

„Vypadněte Carrolsi a už se nevracejte.“

„Kdepak,“ ušklíbl se Carrols: „když jsme se viděli naposled byl jsem svázanej a ten váš černej poskok do mě řezal. Teď jste svázanej vy...“

James Carrols se prudce rozmáchl a udeřil Smithe zaťatou pěstí do tváře. Takovou silou, že se kolečkové křeslo, v němž plantážník seděl, málem převrhlo.

„To byla první, teď přijde druhá.“

A znovu udeřila pěst. Smith se rozkašlal a z rozraženého koutku úst mu ukápla malá rubínová kapka.

„Tak.“ narovnal se pomalu Carrols: „A teď mi pověz, kde je Elizabeth O´Brienová.“

„Zmetku,“ zachrčel Smith.

„Třetí.“

Plantážník tiše zasténal.

„I kdybych ti měl tu tvoji držku rozkopat, povíš mi to. Myslíš, že nevím, koho si tvoje dceruška vzala? Myslíš, že jsem ho nepoznal, když jsem ho dneska dopoledne postřelil. A myslíš, že my nedošlo, že tvůj zeť se pojede schovat domů. Můj drahý Smithi, dneska budeš tancovat, jak budu chtít já.“

Smith s rozraženým retem už nedokázal mluvit. Ale zavrtění hlavy Carrolsovi stačilo...

Pomalu pozdvihl revolver a přiložil jej k plantážníkovu čelu, které se orosilo ledovým potem.

Úsměv - krutý úsměv v očích za muškou. V očích které naznaly slitování.

Pan desátník James Carrols a Jonathan Smith s tvářemi jen pár desítek palců od sebe.

Smith zavřel oči. Modlil se. Modlil se s vroucností, jakou ještě nikdy nezakusil. Prosím, bože všemohoucí, ať mne ten bastard zabije, ale pak ať táhne a jí nechá na pokoji...“

Zahřměla rána a Smithova hlava poklesla.

„Ale copak?“ rozesmál se Carrols.

Smith překvapeně zamrkal a zdvihl tvář ke svému trýzniteli. Zátylkem ucítil otvor v opěradle svého křesla - takže Carrols vystřelil těsně vedle jeho hlavy. Rána co nejpodobnější smrti.

„Ne, to by jste měl moc lehký. Původně jsem vás sice chtěl zastřelit, ale tak nějak mi došlo... že ona je Liz v zadním pokoji a ošetřuje svého raněného muže.“

Plantážník vyděšeně polkl.

„Á koukám, že jsem uhodil na správnou strunu. Ale nebojte se, já vás tam dovezu a vy budete mít tu čest spatřit, jak vám Vaši dceru přefikne desátník unionistické armády.“

„Svině.“ vyšlo takřka bezhlasně z rozbitých úst. Ale Carrols se jen ušklíbl a zatlačil do kolečkového křesla. To se pohnulo a plantážník Jonathan Smith byl tak přízrakem, který se vynořil v poslední den roku z podivné minulosti, vezen k pohaně své dcery.

Chtěl křičet, ať uteče, ať vezme zbraň a brání svou čest, ať tu nechá svého bezmocného otce. Chtěl, ale nemohl - Carrolsova pevná ruka odvedla své dílo.

S rostoucí hrůzou počítal dveře, které je od ní dělily...

První... druhé... třetí... Teď!

A v odpověď zazněl hlas Jamese Carrolse: „A vida polomrtvý pan kapitán a jeho pečující žena. No tak Liz“ – Smith ucítil chladivé ústí zbraně na svém spánku – „jestli nechceš, aby to tady tatík schytal, dej mi rychle revolver tvého ctěného pana manžela a ty ostatní věcičky taky.“

 

***

Carrols zahodil kamsi za sebe do tmy chodby poslední pistoli, kterou mu Liz podala.

Triumfálním zrakem přeletěl pokoj a znovu se usmál. Bezbranní, všichni jsou bezbranní. Jak pan kapitán bezmocně chrčící do bezvědomí svůj život na lůžku, tak jeho rozkošná žena, tak ty tři malé děti, co se tisknou k tatínkově posteli. O starém panu Smithovi nemluvně.

„A teď si, kotě, vykasej sukně. Doděláme to, co jsme spolu kdysi začali.“

Elizabeth o krok ustoupila.

„Nebo budu bohužel nucen pana Smithe jako nenapravitelného rebela zastřelit.“

Smith sice nesouhlasně vrtěl hlavou, ale Carrols mu revolver ještě víc zaryl do vrásčité kůže na spánku.

„A pak, pak tě dám svejm mužům z mý jednotky, který si s tebou pohrajou.“

Další krok.

„No tak. Bude to!“ vyštěkl Carrols: „Vyber si – buď já, nebo já a moji chlapi.“

Elizabeth zavrávorala.

„Děvko,“ zařval na ni Carrols: „nejsi nic, než ta nejobyčejnější kur...“

Hlas mu odumřel v hrdle a napřažená ruka klesla. Co, co se to sakra děje? No tak. Ucítil na hrudi podivné teplo. Bolestivé teplo. Sáhl si tam, odkud mu vystřelovala bolest do celého těla. Po jeho ruka stékala jakási horká a lepkavá tekutina.

Co? Kdo? Že by kapitán O´Brian? Ne ten napůl ležel a napůl seděl v posteli a navíc byl v takovém stavu, že by nedokázal ani pozdvihnout ruku s revolverem. A ostatní.... Vždyť nikdo z nich zbraně neměl.

Padl na kolena. Svět zčernal a ztichl.

Neviděl, neslyšel. Ale cítil. Cítil onu děsivou bolest, která však pomalu ustupovala. A myslel. Myslel na to, co zanedbal. Koho podcenil. Vždyť on nikdy nechyboval. Tak kdo? Koho měl už dřív sprovodit ze světa...?

Padl na zem.

Bolest zmizela, a tak na chvíli zůstala jen ona myšlenka třepotající se v prázdnu. Ale nakonec odlétla i ona.

 

***

Peter Callahan zůstal stát před domem. Osamělý velitel vprostřed svých rabujících mužů. Poděšeně se rozhlédl. Bože, co jsem to jen udělal. Proč jsem té stvůře v těle mého desátníka nezabránil...

V domě kdosi promluvil.

Callahan naslouchal ale nerozuměl. Něco se musí stát. Něco přece musí přijít.

Výstřel...

Poručík hmátl k pouzdru a ladným pohybem vytáhl revolver. Bože jak snadné...

Ale ten výstřel. Z domu zazněl přeci výstřel...

Callahan stál a nevěřícně hleděl na svou ruku, která svírala chladivý kov zbraně. Ano – zasyčelo to v koutku jeho mysli. To je ono.

Výstřel v domě...

Nadechl se. Jak jen to bylo lehké vytrhnout zbraň z pouzdra, když se z domu ozval ten výstřel.

Musí něco udělat. Nenechá přece celou plantáž vyrabovat a spálit. Vždyť tu musí být spousta nevinných lidí. Nevinných lidí, kteří uvidí pohled pana desátníka se vším jeho pohrdáním. Lidí, kteří budou na konci časů žalovat toho, kdo je neochránil, přestože mohl. Ne! Při zbrani, jíž třímá v rukou, ne. Ten jediný pohyb mu dal odpověď.

Prudce se otočil a vběhl do domu.

Prázdný...

Ale tam, tam kdesi v dáli zní hlasy. A mezi nimi ten, jehož se děsil nade všecko na světě. Ale strachu je třeba se postavit, jinak nás ovládne a udělá z nás zubožené spoluviníky své hrůznosti.

„..to co jsme spolu začali.“

Slyšel a tápal v mlhách chodbou tam, kde mělo padnout rozhodnutí.

„Nebo budu bohužel nucen pana Smithe jako nenapravitelného rebela zastřelit.“

Zastřelit. Ne. Už ne. Už nikdy ne.

Desátníkova záda se jasně rýsovala v osvětleném obdélníku dveří. Stačí pozvednout zbraň a stisknout spoušť. No tak, pane poručíku Callahane, že by jste přeci jen byl takový zbabělec, který nedokáže vystřelit na vraha? Už jsem si o vás myslel, že by z vás něco mohlo přeci jen být.

„Ne.“ zaskuhral poručík neslyšně v odpověď tomu neviditelnému, ale o to hroznějšímu hlasu ve své mysli: „Prosím, ne.“

„A pak, pak tě dám svejm mužům z mý jednotky, který si s tebou pohrajou.“

Mojí jednotky? Tahle jednotka nikdy jeho nebyla a nikdy nebude. Té jednotce má přece velet on - je to jeho povinnost. A rozhodně nemá jen dělat šaška, za kterého se schovají násilnosti. A právoplatnému veliteli začala ve spáncích divoce hučet krev.

„No tak. Bude to! Vyber si – buď já, nebo já a moji chlapi.“

Zase moji. To děsivé slovo.

Callahan neviděl. Všude kolem něj se prostíral oceán černé mlhy, v němž posměšně ozvěnou znělo ve všech nekonečných obměnách slovo „Moje.“

Moje...

„Ne...“

Moje, moje...

„Nikdy...“

Moje, moje, moje...

„NE!“

A rukou mu trhl zpětný ráz výstřelu.

„Ne tvoje, ale moje. Tak to má být a tak to bude na věky.“

Mlha se rozplynula a poručík Peter Callahan spatřil vyděšenou tvář mladé ženy. A dole na zemi u jejích nohou ležel pan desátník. Bez jediného pohybu. V karmínové kaluži.

A zase to tu bylo. Ona závrať jíž pocítil u Marionu. Žaludek se mu obracel naruby, ale tentokrát věděl že musí vydržet. A že vydrží.

Strojeně se oné ženě uklonil: „Poručík Peter Callahan armáda Spojených států. Velice se omlouvám za nepřístojné chování svého desátníka. Už nikdy se to nebude opakovat.“

Žena se mu mírně uklonila a bylo vidět, že zmatek, jež se jí zračil ve tváři, ještě zesílil. Přesto se zachovala jak se na pravou dámu z jihu sluší: „Elizabeth O´Brienová. Děkuji vám pane poručíku.“

Poručík si až teď všiml dalších lidí v místnosti. Starce v kolečkové křesle, tří dětí tísnících se v koutě a v posteli...

„Ehm...“ odkašlal si.

Elizabeth sledovala jeho pohled a nasucho polkla.

Callahan se jejím rozpakům usmál. Vždyť dnes může být velkorysý.

„Jeho šavli.“

Chvíli jim to trvalo. Chvíli. Ale pak jí i tomu starci došlo, že to jediné, co si žádá jménem vítěze, je slib. Prostý slib stvrzený předáním zbraně.   

 

 ***

Unionistická armáda odjížděla. Na památku tu po ní zůstalo sedm mrtvých černochů, několik rozbitých lahví kořalky a vypálený prasečí chlév.

A v jejich čele se hrdě nesl mladý pan poručík Peter Callahan. Jeho muži jeli potichu za ním a jejich pomalé mozky stále ještě přežvykovaly fakt, že jejich vůdce byl z toho domu vynesen s prostřelenou hrudí. Pohřbili ho o kus dál po cestě. A s ním další dva, kteří se opovážili proti panu poručíkovi reptat.

Věděli, že jim poslední den roku přinesl změnu. Ale už věděli také, že se jí podřídí. Nikdo z nich nedokázal tasit tak rychle, jak předvedl pan poručík. A navíc tu byly věci pana desátníka a těch dvou, které pan poručík rozdělil mezi mužstvo. A kořist zavazuje.

Poručík Callahan vzhlédl ke slunci, které se pomalu nořilo za vrcholky hor. Tak končil rok 1864. I jemu jeho poslední den přinesl změnu. Válka je u konce a on věděl, že i po jejím skončení zůstane u armády. Ale než se tak stane, tak se pokusí trochu tyhle lotry vycepovat. Začal tím, že zastřelil ty největší buřiče a věci, které si naloupili rozdělil mezi ostatní mužstvo. On sám kořist nepotřeboval. Pro něj byla největší výhrou šavle, která jej teď v rytmu koňského kroku tloukla do stehna – vždyť patřila jižanskému kapitánu. Co na tom, že mu ji předala jen jeho žena, vždyť tenhle kapitán bude mít to štěstí, že už do války nevyjede.

Ještě jednou pohlédl na slunce. Ne, zítřka se nebál. Zítra se spojí s hlavní armádou, podá zprávu a pak se vrátí domů. Zítra. Prvního ledna.

Rok 1864 je mrtvý, ať žije rok 1865 a v něm především poručík Peter Callahan.

Unionistická jednotka odjížděla a každý její člen byl zabrán do vlastních myšlenek.

A tak se stalo, že si vojáci všimli temných stínů v lese, až když vyšlehly ohnivé jazyky a zahřmělo několik ran.

 

***

Vzpomněl si, že když byl malý spadl jednou do řeky a málem se utopil.

Voda na něj tlačila ze všech stran. A vzduch. Neměl žádný vzduch. A pak se náhle vynořil a nadechl k novému životu.

A teď to bylo stejné.

Jen místo vody mu tlačily na hruď obvazy a málem utonul temném proudu horečky. Ale pak přišlo svobodné nadechnutí spolu s otevřením očí.

Jeho myšlenky se vzápětí roztočily ve zběsilém víru, aby se ustálily na dvou otázkách. Kde jsem? Jak jsem se sem dostal?

A pak ji uviděl. Stála u okna a hleděla kamsi do zasněžené krajiny. Aniž by to tušila dala mu odpověď na první otázku a značně napověděla na druhou.

Kapitán Patrick O´Brien se pohnul a sykl bolestí. A tvář jeho ženy, té nadevše milované Liz se k němu otočila. Slza. Stačila jediná slza, která jí skanula po víčku. A vzápětí už klečela u jeho lůžka a usmívala se.

A kapitánovi se postupně vybavovala celá jeho šílená jízda, kdy zraněný prchal z bojiště domů. Vzápětí se tak k radosti připojil i strach.

„Liz,“ zachrčel: „musíte pryč... Ty i děti... Určitě mě sledovali a...“

Elizabeth mu přiložila prst na ústa: „Tiše, neboj. Oni nepřijedou. Vím to.“

„Oni mě nesledovali?“

„Ne, určitě ne. Mají jiné starosti.“

Ale kapitán si všiml, že jeho žena na okamžik uhnula pohledem. Neříká mu pravdu. Znal ji dobře a věděl, co znamená onen kradmý pohyb zpod přivřených víček. Ale co mu tají?

Než se však stihl zeptat na tuhle třetí otázku, ozvalo se tiché zaklepání.

„Dále.“ řekla Liz.

Do místnosti vstoupil Ben.

„Co potřebujete Bene?“

„Ehm.... Paní... Víte... Jak ty unionisti odjížděli, tak jsme si na ně počíhali. Víte v lese. A vzali jsme si na to ty pánovy starý pušky. A to by jste nevěřila, jak byli všichni hned hotový. Z nás prosím nepad ani jeden... Jon tvrdí, že to jako bylo tím překvapením.“

O´Brien kývl. Tak tohle mu manželka zatajila... Ale když tu sakra byli, proč je nechali na pokoji?

„A pane abych nezapomněl.“ pokračoval Ben aniž by se zabýval nevyřčenou čtvrtou otázkou: „my jsme jim tohle sebrali. Je to vaše, že ano pane kapitáne.“

A starý černoch položil obřadně před kapitána konfederační armády šavli, na níž se stále ještě skvěla krev poručíka Petera Callahana, který s prostřelenou hlavou marně čekal na svůj nový rok.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Soubor:Confederate National Flag since Mar 4 1865.svg

  

 

3121 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Studenti na výzvu švédské fanatické aktivistky Grety Thunbergové „stávkují za klima“. Kdyby šli raději vysazovat stromky či uklízet ulice a parky! Migrační vlna nabírá na síle. Na řecké ostrovy, jejichž infrastruktura už teď praská ve švech kvůli náporu migrantů, se v blízké době chystá doplout z Turecka až několik tisíc dalších lidíUSA hledají záminky k napadení Íránu. Je to zase klasika – americká propaganda a americká vláda opět lžou. Hůř než kdy Rudé právo tiskloDojení krav je stejné jako sexuální zneužívání, objevili genderoví vědci New York UniversityUkazuje se, že fanatická feministická genderistická neomarxistická ideologie škodí samotným ženám. Muži se v důsledku kampaně #MeToo proti sexuálnímu obtěžování stále více zdráhají spolupracovat se ženami

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

Eurabia.cz

Proud uprchlíku/imigrantů z Řecka přes Balkán směrem k nám zesiluje! Poděkujte Němcům a EU, kteří vyzývají k nebránění migraciNeziskovky v Německu zuří. Odmítají, aby byli uprchlíci vyšetřování kvůli věku. 40 % uprchlíků lže o tom, že jsou děti

FreeGlobe.cz

Němečtí vědci tvrdí, že lidské rasy neexistují. Vede je k tomu věda nebo náboženství politické korektnosti?Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

„Západ se bál našich výrobků.“ Herec, kterému budou nadávat, o 30 letech po sametu. A o jiných hercích„Zeman? Vůdce hyen!“ Drsná dohra show prezidenta: Zase Polčák!
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění