Postdemokracie naměkko a natvrdo

Autor: Ladislav Jakl | Publikováno: 3.3.2008 | Rubrika: Zamyšlení
Jakl

Jestliže demokracie je nejvlídnější formou kolektivistického násilí, co máme rozumět pod pojmem postdemokracie? Evidentně je to cosi, co by demokracii údajně mělo překonat nebo nahradit v její funkci nástroje kolektivního rozhodování, moci a vynucovaných rozhodnutí.
Za nejdůležitější považuji tezi, že postdemokracie vzniká na základě frustrace z demokracie. Její matkou je pocit některých lidí či skupin, že v demokratické soutěži priorit a zájmů se neprosazují jejich zájmy a priority podle jejich představ - a s tím se nechtějí smířit. Nevidí problém frustrace ve svých přemrštěných představách a nárocích, ale vidí je ve společenské realitě, kterou pak chtějí nepokorně a neuvážlivě měnit. A tak si hledají jiné nástroje k prosazení svých zájmů a společenských priorit.

Staří marxisté se proslavili heslem, že až do nich filozofové svět jen vykládali, ale modernímu revolučnímu filozofovi už jde o to, jak svět změnit. Už je nebavilo dvakrát měřit, chtěli rovnou řezat. Také stoupenci postdemokracie nemají dost pochopení pro zkoumání a výklad principů svobodné společnosti a principů demokracie. A z frustrace chtějí měnit to, co neumějí vyložit.

Měkká forma

Postdemokracii jako projev těchto frustrací můžeme rozlišit na tzv. tvrdou a měkkou. Rejstřík takových projevů může být totiž veliký a je chybou, pokud si pod nimi představujeme jen jeden typ činnosti. Ve vzduchu nechám například otázku, jestli jedním z takových projevů "zájmových občanských aktivit" je i teror. V každém případě jde o mnohem širší kategorii, než jen o spolky přátel keltské kultury nebo sdružení na záchranu bičítnatce křivookého.

Postdemokracie v žádném případě není jiný (pejorativní) pojem pro spontánní aktivity lidí, pro pestré projevy života společnosti. To by byl základní omyl. Svobodná, otevřená, živá společnost je přirozeným prostorem pro mnohé spontánní neorganizované i organizované aktivity. Ty slouží jejím členům k uspokojování vlastních potřeb nebo k prosazení cílů, které jistá skupina považuje za prioritu v rámci celé společnosti. Tyto skupiny se velmi zbytečně cítí dotčeny slovy o postdemokracii jako o hrozbě pro svobodu člověka. Varovná slova o postdemokracii totiž nemíří na jejich bohulibé či třeba i velmi utilitární aktivity, ale na ideologii, podle které je třeba "zastaralou" demokracii nahrazovat jinými principy a v níž nestátní struktury sehrávají jen roli mocenského nástroje.

Některé z těchto struktur se stávají nátlakovými skupinami, které si plnění svých potřeb či priorit vynucují často dosti neomaleně. Mají to v demokracii bohužel docela jednoduché, neboť plně využívají fenoménu koncentrovaného a rozptýleného zájmu. To je princip, na kterém spočívají všechny lobbismy i efektivita prosazování skupinových zájmů proti zájmům širší veřejnosti. Lze nalézt mnoho rozhodnutí, při kterých je újma rovnoměrně rozprostřena například na daňové poplatníky (takže dotčené to tolik nepálí a nemotivuje se účinně bránit), zatímco z jejich výnosu profituje malá, dobře organizovaná skupina, jejíž členové jsou vysoce motivováni.

Když každý člověk v naší republice přijde při jisté transakci o korunu, moc to nepocítí, jeho den bude vlastně stejný, jako by byl bez této ztráty. Když ale všechny tyto peníze od všech obyvatel státu dostane jeden jediný člověk, může to změnit celý jeho život. Motivace všech odepřít tento malý dárek bude mnohem menší než motivace onoho jediného příjemce z nich tyto peníze dostat. Proto je poplatník častým obětním zvířetem, které jde bez cavyků na porážku, kdykoli se skupinový zájem efektivně zorganizuje. A úplně "nejlepší" je, když zájmová skupina svůj profit propagandisticky pojmenuje jako veřejný zájem, což vidíme kolem sebe také dost často.

V této souvislosti připomenu třeba v roce 2005 celosvětově sledovaný koncert pro Afriku. Možná leckdo přehlédl, že nešlo o klasickou (spornou) charitativní akci. Diváci po celém světě nebyli vyzýváni, aby posílali své peníze na nějaká konta, ze kterých lepším (či spíše horším) způsobem budou hrazeny některé rozvojové programy pro chudé africké obyvatelstvo. Diváci byli vyzýváni k přímému politickému nátlaku. Měli psát představitelům zemí sdružených ve skupině G8, aby tito státníci svým rozhodnutím Afričanům poskytli peníze daňových poplatníků svých zemí. Politici, zvolení miliardou voličů a disponující penězi nuceně vybranými od miliardy poplatníků, měli poslouchat ne všechny ty, jejichž mandát mají, ale jen zorganizovanou nátlakovou skupinu, která "lépe" než běžný poplatník a volič ví, co se s jeho penězi má dělat. A takových případů je mnoho. Všechny jsou pokusem o preferování jedné zájmové či názorové skupiny nad jinými, a to prostřednictvím státní moci. Pořád jde ale jen o vliv na tuto moc, nikoli o její přebírání. Proto všem takovým projevům říkám postdemokracie měkká.

Tvrdá forma

Za tvrdou formu postdemokracie považuji projevy toho, kdy uvedené organizace získají přímý podíl na moci. Příkladem jsou třeba profesní komory s povinným členstvím, na které je ze zákona delegována část výkonu státní správy. Vůči svým členům se tak mohou chovat jako autoritativní státní orgán, nečlenům pak mohou třeba zabránit ve vstupu na trh. O občanovi a jeho právech tak rozhoduje nikoli stát s mandátem všech občanů, ale pouze zájmová skupina bez univerzálního mandátu.

Dalším případem jsou taková ustanovení pravidel tzv. kolektivního vyjednávání, podle kterých jsou dohody uzavřené odborovými svazy platné i pro pracoviště, kde žádné odbory nejsou. Lze tedy říci, že pracovně-právní podmínky jednoho zaměstnance určuje nikoli zákon a smlouva, ale rozhodnutí zaměstnanců úplně jiné firmy. Jiným příkladem jsou situace, kdy jednotlivá profesní sdružení či zájmové skupiny delegují či nominují kandidáty do orgánů, které jsou pověřeny výkonem státní správy (třeba mediální rady). Lze pak říci, že člen takové skupiny rozhoduje i za ty spoluobčany, kteří členy žádné takové skupiny nejsou.

Dalším příkladem jsou různá správní rozhodnutí, kdy jsou účastníky řízení ze zákona i vyjmenované zájmové skupiny (např. organizace ekologických aktivistů a radikálů), jejichž členové vlastně získávají větší rozhodovací pravomoci než veřejné, všemi občany volené instituce. Na mezinárodní úrovni pak jde o nátlakové a zájmové organizace, které - do značné míry financované penězi rozdělovanými veřejnými institucemi - často získávají práva podobná mezistátním organizacím s mandátem.

Hranice mezi tvrdou a měkkou postdemokracií není nijak ostrá. A přechod z měkké formy může být nenápadný. Stoupenci svobody jednotlivce by si měli dát pozor na obojí, ale vůči tvrdé je třeba se bránit zásadněji - proto je toto rozlišení užitečné.

Svobodnou společnost!

Již jsem uvedl, že nehodlám nikomu vyčítat, že různé zájmové skupiny důsledně sledují své zájmy. To je ve svobodné společnosti normální. Problém nevězí v aktivitách těchto zájmových skupin, odborů, komor či "neziskových" organizací. Tyto subjekty se pouze v mezích daných podmínek snaží maximalizovat svůj profit v podobě dosahování svých záměrů. Problém vězí v pravidlech, která těmto subjektům svěřují část moci. A tato pravidla jsou produktem postdemokratické ideologie. Osou této ideologie je pak pojem "občanská společnost".

Na první pohled jde jen o název, u kterého bychom spolu se Shakespearem mohli říci: "Co je po jméně, svobodná společnost i pod jiným jménem ,voněla by stejně'." Mohli bychom říkat, že občanskou společností přece může někdo rozumět i svobodnou společnost, strukturovanou spontánně vzniklými organizacemi. Ale není tomu tak. Už v samotném termínu "občanská společnost" je obsaženo jisté, nikoli neutrální vidění světa. Pokusím se to vysvětlit.

Každý z nás je nositelem mnoha rolí. Ráno vstaneme a potkáváme se s členy své rodiny jako tatínek, sestra či třeba strýček. Jedeme do práce a jsme cestujícími. V práci jsme kolegy svých kolegů. Pak jsme třeba návštěvníky koncertu či zákazníky v restauraci. Některé role se překrývají a kombinují, jiné střídají.

Býti lidskou osobností není role. To je identita. Zato býti občanem je role. Občanem jsme, když přicházíme do styku se státem nebo obcí, prostě s erárním soukolím. Občanem je člověk jako volič, jako daňový poplatník, příjemce dávek, jako objekt regulací. Je to role široká, nikoli však plně zastřešující. Není to identita.

Propagátoři myšlenky tzv. občanské společnosti mluví o občanské společnosti jako o jakémsi konkurentu státu, jako o jakési jeho alternativě, která může stát vytlačovat z některých jeho domén a přebírat některé jeho funkce ve prospěch nezávislého jedince. Ve skutečnosti ale jde o něco jiného. Prostřednictvím zdánlivého tlaku na "poobčanštění" státu prosakuje naopak sám stát, jeho charakteristiky a atributy i do oblastí, kvůli kterým nebyl vytvořen a kvůli kterým není provozován. Toto prosakování je velmi nebezpečné, dokonce nebezpečnější než samotné rozpínání státu. Je totiž méně patrné a naši svobodu omezuje nenápadněji než státní moc. Při rozpínání státu jsou jeho hranice stále zřetelné, při prosakování už nikoli.

Typického stoupence takto definovaného konceptu občanské společnosti odhalí jednoduché výroky. Třeba Ivo Mathé v roce 2002 na českokrumlovské mediální konferenci řekl, že případné omezení státních dotací pro tzv. neziskové organizace by bylo přímým ohrožením občanské společnosti. Výborné přiznání. Jestliže nám někdo tvrdí, že občanská společnost je pouze termínem pro nezávislé spontánní organizované aktivity, jak je možné, že tyto aktivity mají mít nárok na peníze násilím vybrané státem od daňových poplatníků? Jak může tyto údajně nezávislé, spontánní a přirozené aktivity ohrozit absence peněz od státu? Absence peněz od státu může přece ohrozit jen kvazistátní strukturu. Strukturu na stát napojenou, z něj žijící a státem se nechávající používat. Tedy prodlouženou ruku státní moci.

Mezi občanem a státem

Stoupence ideologie občanské společnosti poznáme i podle prohlášení typu "proč to má dělat stát, když to za něj může udělat ta či ona veřejně prospěšná organizace" nebo "je nutno zaplnit prázdný prostor mezi státem a jednotlivcem, to jen skrytí etatisté chtějí, aby stát vládl izolovaným individuím a měl tak moc pevněji v rukou". Podobné, už skoro otřepané věty prozrazují na svoje mluvčí, že zcela nechápou nebo dokonce účelově zamlžují sám princip státu jako prostor vzniku a výkonu (a vynucení) kolektivního rozhodování.

Slova o "prostoru mezi občanem a státem" jsou velmi obvyklou frází postdemokratické ideologie. Její stoupenci vyčítají svým oponentům, že chtějí tento prostor udržet jako vakuum, a tito oponenti (demokraté) se zase často zbytečně brání tvrzením, že si takové vakuum nepřejí, že tento prostor přece také chtějí mít zaplněný spontánními aktivitami lidí. Tento defenzivní postoj ale přejímá tezi postdemokratů, že takový prostor "mezi" automaticky existuje, existovat má a že spor je jen o tom, čím a jak má být zaplněn.

Tvrdím však, že prostor mezi občanem a jeho státem nemá být žádný. A velice chci zdůraznit klíčové slovo "jeho". Obhájci fráze o prostoru mezi občanem a státem totiž nevidí stát jako instituci patřící občanům, ale jako monstrum, které je třeba nějak obcházet, nahrazovat, překonávat jiným modelem kolektivního rozhodování. Postdemokracií. Proto také necítí potřebu a nutnost, aby se občan svého státu mohl přímo dotýkat. Jejich vidění vychází z představy, že stát (a politika vůbec) byl zřízen marťany, výsadkáři z jiných světů. Proto vidí smysl v paralelních strukturách nahrazujících demokracii přebíráním přímého podílu na rozhodování nebo ve vidění těchto organizací a nátlakových skupin jako prostředníka mezi občanem a státem. Tyto organizace mají podle popsané ideologie fungovat jako filtr, jako monopolní zprostředkovatel. Jako svého druhu "majitel klíčů".

Občan má právo svůj stát řídit a kontrolovat přímo. A ne že kdosi svými širokými zády odstaví občana od jeho státu se snahou získat výsostné právo na tlumočení jeho přání a zájmů. Prostor pro spontánní organizované aktivity lidí má existovat a má být nekonečně velký. Jeho poloha ale nijak nesouvisí se spojnicí mezi státem a občanem a je na ní zcela nezávislá.

Stát za stát

Další obvyklou frází postdemokratů je, že určité struktury mají vykonávat jisté činnosti za stát, místo něj, protože to je prý lepší, výhodnější, levnější, efektivnější. Má-li ale někdo dělat něco za stát (místo státu), pak se tím především přiznává, že se mluví o doménách primárně náležících státu. Od státu si je různé "náhradní struktury" jen půjčují v zájmu údajně lepší efektivity. Říkají také, že lépe než státní mašinerie bude tyto funkce plnit nestátní organizace, ale protože to vlastně dělá "za stát", chce za to od státu výhody. Přičemž stát si nad těmito "propůjčenými" aktivitami ponechává svou kontrolu. Postdemokraté tím přiznávají, že jde o činnosti, které z principu nepatří do sféry individuálního rozhodování. Zároveň s tímto přiznáním ale říkají, že stát není ideálním místem pro výkon kolektivního (a tedy jednotlivcům vnucovaného) rozhodování. Jejich cílem je od státu (a pryč ze sféry demokratické kontroly, mluvíme-li o státu demokratickém) přebírat nejen objem jakési péče či okruh činností, ale i právo obhospodařovat veřejné statky, brát si na to od státu prostředky a oprávnění rozhodovat o druhých lidech. A to je nebezpečné.

Jestliže jsme si řekli, že stát, byť demokratický, je formou násilí, pak je třeba ostří tohoto násilí držet v pevné pochvě demokratických institucí nadaných mandátem, omezených demokratickými pravidly a kontrolovaných veřejností. Prosakuje-li erár mimo demokratickou kontrolu a zároveň ponechává-li si možnost zasahovat do života lidí, užívat jejich peníze atd., pak musím opakovat, že jde o ještě mnohem větší nebezpečí než rozpínání státu. Já nechci, aby někdo dělal něco za stát. Chci, aby toho stát dělal co nejméně, ale aby to málo skutečně dělal jen on sám. Za stát může konat pouze stát. Pokud jedná jeho jménem někdo jiný, zůstane tomuto "náhradnímu" subjektu pravomoc používat proti občanům násilí, ale poztrácí se jeho podřízenost demokratickým a kontrolním mechanismům. Existují-li veřejné statky, jejichž spravování a užívání opravňuje k užití kolektivistického násilí, pak nechť jsou spravovány a užívány pod demokratickou kontrolu demokratického státu, neboť pro jeho existenci jinak není žádné jiné oprávnění. Jak snadné dělat něco "za stát", s jeho penězi a mocí v zádech, ale bez demokratické kontroly, které je stát podřízen.

Otec korporativismus

Jestliže matkou postdemokracie je frustrace, pak jejím otcem je korporativismus. Tendence dát organizacím a skupinám moc nad člověkem a fungovat paralelně se státem, nebo místo státu, nebo stát dokonce ovládat, je třeba chápat jako formu korporativismu, který s demokracií nemá nic společného. Ostatně také korporativismus vznikl z frustrace nad demokracií a z neschopnosti řešit tuto frustraci uvnitř systému. Klasickou ukázkou tohoto myšlení je tvrzení, že "jsme syti nevěcného hašteření politiků".

Tato věta by mohla velmi dobře zapadnout do některého Mussoliniho projevu nebo do Hitlerova Mein Kampfu, pochází však z české postdemokratické klasiky: z ustavujícího prohlášení hnutí Impuls 99. Tato věta není ničím menším než přímým útokem na demokracii. Kdyby její autoři chtěli zůstat na půdě demokracie, pak by se se svou nevolí obraceli na konkrétní politiky, konkrétní politické strany, mohli by je právem či neprávem (jakkoli brutálně) kritizovat a mohli by tvrdit, že oni by politiku dělali lépe. Jenže tato věta odsuzuje politiku jako systém a politiky jako "třídu". Jsou-li autoři podle svých slov syti hašteření politiků, čili legitimní soutěže lidí, kteří získali mandát svobodných spoluobčanů ve svobodných volbách, pak tím nemohou sledovat nic menšího než odstranění systému a zavedení něčeho jiného než je demokracie. A do té doby se budou pokoušet o by-passování demokratického systému jinými metodami, které nejsou postaveny na mandátu občanů, pocházejícím ze svobodných a rovných voleb.

Nebojujme jen minulé války. Každé nebezpečí pro svobodu i demokracii v době svého vzniku vypadalo líbivě. Současné největší nebezpečí pro svobodu vidím právě v ideologii, kterou jsem se tu pokusil popsat. Nenechme zemřít demokracii pro líbivý příslib postdemokracie. Měřme raději stokrát, než jednou řízneme. Z akvária uděláme rybí polévku snadno, opačně to už jde hůř. Není moc populární se těmto módním trendům postavit, ale je to životně důležité.

Autor je tajemníkem prezidenta republiky.

Revue Politika 10/2007

3122 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Apokalypsa se blíží pro jednu samostatnou kategorii - finančníky. Světová ekonomika alespoň dvojnásobně prudce splaskneAgent CIA promluvil: Šokující informace o tom, jak globální elita týrá děti a zneužívá je na satanistické rituályCírkev kráčí ke své zkáze. Byla infiltrovaná komunistyEvropská unie je od základu špatný koncept. A platí na něj základní poučka: i špatné věci jsou schopny vývoje. Vyvíjejí se však vždy v ještě horšíKaždý, chudý i bohatý, může díky sluníčkářům a islamizaci přijít o vše…

euServer.cz

Pro koho to čučkař Koudelka z BISu vlastně pracuje? Ostatně soudím, že NATO i EU musí být námi opuštěnyUž jste viděli, jak se ztrapnila Vášáryová? Blaha rozdrtil video americké ambasády o 17. listopadu

ePortal.cz

Pokud bude Česká televize nadále vysílat podobné propagandistické paskvily jako s Václavem Moravcem, Rychetským a Čaputovou, poženou je lidé svinským krokemUž i u nás przní duše dětem zpovykaní šílenci z politických neziskovek, které zločinní levicoví politici vpustili do našich škol. Je třeba to zastavit, dokud je čas!

Eurabia.cz

Údajně mu je 16, ale vypadá na 40! Tohle jsou ti dětští uprchlíci političky KDU-ČSL?Pozvánka na konferenci do českého parlamentu: Pronásledování křesťanů v 21. století

FreeGlobe.cz

Chtějí zrušit výuku hymny na základních školáchVeganství zachrání naši planetu, tvrdí slavný závodník formule 1. Dostal pádné odpovědi od svých kolegů (+ foto)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Chartistka Procházková k listopadu 1989: Když mému partnerovi Ludvíku Vaculíkovi zabránili promluvit k demonstrantům se slovy „s tebou se nepočítá“, tušila jsem...Hamáček toho má už dost. Bouchl do stolu a odhalil, jak je to se „syrskými sirotky“ z Řecka: Sedmnáctiletí Pákistánci a Afghánci. Bezpečnostní riziko pro naši zemi!
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění