Evropská unie a její politika zahraničního obchodu

Autor: Petr Mach | Publikováno: 20.5.2005 | Rubrika: Ekonomika
Globe

Požadavek volného mezinárodního obchodu patří mezi základní principy klasického liberalismu. Tento požadavek se opírá o filosofický princip svobody jednotlivce a o ekonomický princip efektivnosti mezinárodní dělby práce na základě využívání komparativních výhod.

Evropská unie klasický princip volného obchodu v zásadě nesdílí. Místo toho je inspirována zcela opačnou ideologií. Jako alternativu volnému trhu rozvíjí politiku "jednotného trhu", jakožto rozsáhlého ekonomického bloku podléhajícího jednotné regulaci, který soutěží s jinými bloky ve velikosti HDP a potažmo v míře globální politické moci. Logickým projevem "blokového" myšlení Evropské unie je tendence rozšiřovat vlastní jurisdikci, paralelně doprovázená protekcionismem vůči vnějšímu světu.

EU jako obchodní blok

"Blokové" myšlení Evropské unie má hlubší historické a filosofické kořeny. Zatímco anglosaský svět byl po staletí inspirován doktrínou svobodného obchodu (free trade), pro kontinentální Evropu a zejména německé intelektuální prostředí byla z hlediska obchodu řídící doktrínou ideologie Grossraumwirtschaft, tj. ideologie regulované ekonomiky na velkém prostoru. Tato doktrína stála za sjednocením Německa v 19. století i za expanzí Hitlerova Německa.[1]

Proč byla a je doktrína Grossraumwirtschaft tak lákavá? Grossraumwirtschaft umožňuje uchovat regulaci pomocí jejího rozšíření za hranice národního státu a zároveň těžit z rozšíření obchodního prostoru. Regulovaný obchod v rámci velkého obchodního bloku má z hlediska svých obhájců jasné přednosti: Regulovaná ekonomika na malém prostoru je slepou uličkou, protože přichází o plody mezinárodní dělby práce vyplývající z existence různých komparativních výhod jednotlivých částí Země. Na druhé straně otevření ekonomiky při zachování hospodářsko-politické nezávislosti jednotlivých zemí zas činí hospodářskopolitickou regulaci neúčinnou. Liberalismus v zahraničním obchodě je tedy jasně nevhodný pro stát, který chce být politickým, kulturním a hospodářským hegemonem. Hospodářská regulace prováděná v rámci velkého prostoru je tak způsobem, jak eliminovat některá negativa protekcionismu malých států a přitom nepřipustit hospodářský liberalismus nezávislých národních států vystavených konkurenci právních řádů.

Ideologie Grossraumwirtschaft je samozřejmě hluboce neliberální. Friedrich August Hayek v roce 1944 tváří v tvář nacistické verzi evropského hospodářského bloku varoval, že taková politika je nutně cestou do otroctví: "O plánování v mezinárodním měřítku platí ještě více než o státním plánování, že nemůže být ničím jiným než otevřenou vládou železné ruky, kdy malá skupina lidí vnucuje ostatním takovou životní úroveň a takové zaměstnání, které pro ně uzná za vhodné. Jediné, co je naprosto jisté, je fakt, že hospodářství ve velkém (Grossraumwirtschaft), o které usilují Němci, je možné realizovat jen prostřednictvím nadřazené rasy, Herrenvolk, která své cíle a myšlenky bezohledně vnucuje ostatním ... Chcete-li řídit ekonomický život lidí zastávajících velmi odlišné ideály a hodnoty, berete tím na sebe úkol, který vyžaduje použití síly. Stavíte se do role,v níž sebelepší úmysly nemohou zabránit tomu, abyste z nutnosti jednali způsobem, který některým z dotčených lidí musí připadat hluboce nemorální. "[2]

Poválečný vývoj v Evropě však ukázal, že politiku expanze obchodního prostoru podléhajícího jednotné regulaci lze provádět i bez války. Jak uvádí Charles Sabel z Columbia Law School, "z francouzsko-německého hlediska jednotný evropský trh a jednotná měna vytvořily Grossraumwirtschaft mírovou cestou." [3] Místo zprofanovaného výrazu Grossraumwirtschaft je dnešním hospodářskopolitickým zaklínadlem Evropy pojem Jednotný trh. K jeho dosažení se nepoužívá jako nástroj válka, ale dobrovolné mezistátní smlouvy. V nich je zemím kolem evropského jádra nabízen přístup na společný bezcelní trh výměnou za podřízení se jednotné regulaci. Tato regulace však v některých ohledech překonává i vize organizování hospodářství v Třetí říši. Např. v rámci Společné zemědělské politiky EU jsou jednotlivým členským zemím přidělovány produkční kvóty a ceny jsou regulovány prostřednictvím intervenčních nákupů: EU tak centrálně řídí v jaké členské zemi se bude pěstovat kolik cukru a kolik cukr bude stát, kolik se má do které členské země dovážet banánů,[4] jak velké musí být klece pro slepice při produkci vajec[5], atd. atd.

Regulaci takového rozsahu je ale nemožné udržet tváří v tvář mezinárodní konkurenci. Logickým průvodním znakem ideologie jednotného trhu je proto snaha na jedné straně rozšiřovat oblast platnosti regulace a na druhé straně se bránit importu zboží nezdraženého takovou regulací, jaká panuje v EU.

EU svůj protekcionismus halí do poslání hájit "evropské hodnoty" a evropský "sociální systém". Snahu dirigovat a stanovovat podmínky ostatním označuje jako odhodlání zavést "společná pravidla" namísto "bezbřehého liberalismu". Jak uvedl dlouholetý komisař pro zahraniční obchod Evropské unie Pascal Lamy, "Věřím, že nemáme na výběr – musíme prostě násilí trhu omezit pravidly. Věřím, že právě Evropa je pro nás hlavním mechanismem pro zavedení takových pravidel a limitů pro vymezení pozitivní disciplíny na trhu. Mám na mysli to, co jsme si zvykli v Evropě nazývat ‘Sozialmarktwirtschaft‘, jako systém, který klade lid před tržní počty." [6] Výstižně tuto evropskou ideologii vyjádřil nedávno také německý kancléř Gerhard Schröder, když prohlásil: "Že bychom tzv. rozvojové země ponechali volné hře tržních sil, absolutně nepřipadá v úvahu. To je důvod, proč jsme tak neochvějně pro politickou kontrolu procesu globalizace, pro vynucování politických a etických principů ve světové ekonomice … Právě kvůli touze zachovat historicky vyvinutý a kulturně atraktivní evropský model jsme my Němci – a rozhodně nejen my – odhodláni sjednotit a rozšířit Evropskou unii." [7]

Obchodní politika EU byla dlouhou dobu doménou zástupců Francie a Německa. Tato politika se ale nezmění ani za nového komisaře pro zahraniční obchod, Brita Petera Mandelsona. Jak uvedl nový komisař ve svém slyšení před Evropským parlamentem, "Pokud jde o zahraniční obchod, nejsem simplicistní ‘liberál‘ ... Pro naše evropské hodnoty je prvořadý zájem o práva pracujících, sociální práva a ekologickou udržitelnost. Světový obchodní systém musí v těchto oblastech spočívat na společných pravidlech." [8]

Rozšiřování obchodního bloku podléhajícího jednotné regulaci, tj. expanze Evropské unie, a omezený obchod s okolním světem zůstává ústředním principem obchodní politiky Evropské unie.[9]

Zahraniční obchod - doména EU

Do května 2004 byla Česká republika suverénním státem, který mohl na mezinárodní scéně uzavírat obchodní dohody. Měli jsme vlastní celní sazebník, uzavřeli jsme Středoevropskou dohodu o volném obchodu (CEFTA), byli jsme řádným členem Světové obchodní organizace (WTO) s hlasovacím právem.

Nyní podléháme obchodní politice Evropské unie. Politika zahraničního obchodu, tj. stanovování dovozních cel a jednání o podmínkách zahraničního obchodu se třetími stranami, je výlučnou pravomocí EU. Členské země nemají žádnou pravomoc provádět svoji vlastní obchodní politiku. Např. jednání v rámci Světové obchodní organizace o liberalizaci světového obchodu se neúčastní ani Velká Británie, ani Německo, ani Česká republika, ale výhradně EU jako taková. Cla a kvóty na dovoz ze třetích zemí určuje EU přímo pomocí nařízení a nemusí, jako v případě směrnic, čekat na jejich implementaci národními parlamenty. EU nepotřebuje na změny v politice zahraničního obchodu ani souhlas Evropského parlamentu a nařízení vydává přímo Evropská komise nebo Rada ministrů.

Světová obchodní organizace (WTO), která vznikla v roce 1995 transformací Všeobecné dohody o mezinárodním obchodu a clech (GATT) a sdružuje většinu zemí světa, je mezivládní platformou pro jednání o liberalizaci globálního obchodu. Má povahu mezivládní organizace, kde změny pravidel obchodu musí být odsouhlaseny všemi stranami, přičemž za 25 členských zemí EU jedná ve WTO Evropská unie jako celek.

Samotná existence WTO vyplývá z přesvědčení, že volný mezinárodní obchod je prospěšný. Podle trendu poklesu celních sazeb se zdá, že existence WTO je úspěšná. Za posledních 20 let poklesla díky dohodám GATT a WTO průměrná evropská cla z 12 % na méně než 4 %.[10] Dochází i k postupnému omezování dovozních množstevních kvót. Např. k 31.12.2004 vypršela desetiletá dohoda, která umožňovala v rámci WTO uplatňovat kvantitativní kvóty na dovoz textilu. Od ledna 2005 by tak EU neměla omezovat dovoz textilu pomocí kvót. Mělo by tak padnout 210 kvót na dovoz textilu z 11 zemí.[11]

Zdá se ale, že každé odstranění cel nebo dovozních kvót je doprovázeno vztyčením nových, "netarifních" bariér. Ve vztahu k vnějším zemím EU prosazuje "podmíněný" volný obchod, tj. volný obchod pro ty, kdo jsou ochotni aplikovat na zboží určené pro evropský trh evropské standardy. Tato politika EU se vztahuje nejen na země, které jsou adepty na členství, ale i na země mimoevropské. Na posledním summitu WTO v mexickém Cancúnu EU požadovala, aby se pravidla WTO pro vztyčení "legálních" obchodních bariér rozšířila na situaci, kdy zboží není vyrobeno v souladu s určitými sociálně-ekologickými standardy. Jak uvedl v reakci na evropské návrhy bývalý australský velvyslanec při GATT Alan Oxley, "požadavky na ‘sociální ochranu‘ by znamenaly, že by země třetího světa musely uplatňovat standardy prvního světa, což by zničilo jejich šance rozvinout své komparativní výhody … Když EU nemůže tento koncept prosadit v rámci WTO, kde pravidla na tomto základě omezovat dovoz neumožňují, aplikuje EU tuto strategii alespoň pomocí bilaterálních a regionálních obchodních dohod." [12] EU jasně deklarovala, že liberalizaci zemědělskými produkty v rámci WTO podpoří pouze za podmínky, že budou přijaty evropské standardy environmentální politiky.[13] Proto v Cancúnu zkrachovaly snahy liberalizovat obchod se zemědělskými produkty.

V obchodních vztazích EU platí jednoduchá rovnice. Čím větší a čím vzdálenější od EU je daná země, tím obtížněji jí EU vnucuje své podmínky. Pravidla EU tak spíše přijímají evropské země, které by bez obchodních vztahů s EU byly výrazně poškozeny, zatímco země, jejichž zahraniční obchod je pro EU důležitý a pro které je současně evropský trh méně podstatný, nemají podmínky EU zapotřebí přijímat.

Směrnice Evropské komise explicitně umožňují omezit import ze zemí, které nevyhovují parametrům evropských "práv dělníků" a "environmentálních standardů". Zemím třetího světa Evropská unie brání v exportu výrobků, v nichž mají komparativní výhody. Navíc, své "přebytky", které jsou pouze a jedině důsledkem centrálního řízení evropského zemědělství pak pod cenou do těchto zemí vyváží, ničí tím tamní podnikatele a ještě takovou akci neváhá označovat za humanitární pomoc.

Vyžadování sociálně-environmentálních standardů ze strany EU představuje samozřejmě protekcionismus, který má chránit nejen evropské výrobce před levnější konkurencí, ale i celý evropský model sociální a ekonomické regulace jako takový. Je třeba si uvědomit, že globální liberalizace rozhodně není v zájmu zastánců EU jakožto ekonomického bloku. Globální liberalizace obchodu podkopává globální ambice EU: výhled na liberalizovaný obchod snižuje atraktivitu členství v EU. K čemu by 25 zemí Evropy potřebovalo EU s jejími byrokratickými předpisy a většinovým hlasováním, kdyby měly volný obchod v rámci Evropy zajištěn globální dohodou?

Dohody v rámci WTO umožňují ad hoc nasazovat nadměrná cla pod záminkou ochrany před "dumpingem". Jak si postěžovala např. Margaret Thatcherová, "Dokonce i v rámci systému daném WTO existuje mnoho způsobů, jak může EU poskytovat skrytou ochranu svým výrobcům – třeba prostřednictvím ‘antidumpingových‘ opatření." [14] Evropské unii tak nic nebránilo omezit např. dovoz igelitových tašek z jihovýchodní Asie. Stačí označit určité výrobky jako dumpingové. EU detailně zkoumá, kolik se dané věci prodává na tamním trhu, kolik se jí exportuje do EU, jaké jsou kde ceny apod. Když např. Komise stanovila "antidumpingová" cla na igelitové sáčky a tašky dovážené z Thajska na 47,2 %, na indonéské pytlíky 74,3 % a na thajské 94,9 %, argumentovala při tomto výpočtu tak, že "Komise cla vypočetla tak, aby se jimi odstranila újma evropským producentům igelitových tašek s ohledem na jejich přiměřený zisk, který Komise stanovila na 5 % obratu." [15] Podobně EU stanovuje "antidumpingová" cla na elektroniku, dopravní prostředky, textil, atd.

Takto může EU postupovat zejména vůči třetímu světu, který neohrožuje Evropskou unii recipročními opatřeními. Pokud jde o USA, je situace jiná. Vzájemný obchod dosahuje objemu miliardy dolarů denně a každé reciproční opatření je velmi bolestivé. Když WTO označila evropské restrikce dovozu amerického hovězího masa za nedovolené, EU raději platila Spojeným státům kompenzace 100 milionů dolarů ročně, než aby dovoz amerického hovězího povolila.[16]

Deklarovaná i realizovaná snaha omezovat výši základních cel ale vede k tomu, že státy, které se chtějí bránit dovozu, poukazují na všelijaké důvody, díky nimž mohou označit dovoz za dumpingový. Místo toho, aby se liberalizoval obchod mezi suverénními státy, zkoumá se vnitřní politika jednotlivých států. Za nedovolenou podporu se pak považují nejen dotace, ale i odlišné daně. V roce 2003 EU a USA přistoupily na arbitráž u WTO, která měla rozsoudit, zda daňové úlevy poskytované americkým exportérům nepředstavují nepovolený dumping. Arbitráž rozhodla v neprospěch Spojených států. Když potom předseda Sněmovny reprezentantů Denis Hastert musel prosazovat změnu zákona o dani z příjmu podle přání Evropské unie, postěžoval si: "Před 230 lety jsme vybojovali revoluci, aby nám Evropané přestali říkat, jaké mají být v naší zemi daně, tak je mi absolutně prosti srsti, že se tím musíme vůbec zabývat. Ale musíme to udělat." [17]

Nabízí se tedy otázka, zda původní snaha liberalizovat zahraniční obchod nevede v rámci WTO plíživým způsobem ke standardizaci národních fiskálních systémů.

Fiskální význam cel pro EU

Obchodní bariéry mají pro EU nejen ochranářský význam, ale i podstatný fiskální význam. EU si na svých hranicích bere v průměru 3,5 % z hodnoty dováženého zboží[18]. Ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi EU zatěžuje importy zhruba dvojnásobnými sazbami.

Tab. 1: Celní zatížení EU a dalších vybraných států

Průměrné clo na dovážené zboží
Evropská unie3,5%
Spojené státy2,0%
Japonsko2,0%
Norsko2,0%
Island1,3%
Švýcarsko1,0%

Zdroj: Heritage Foundation

Cla představují pro Evropskou unii jeden z jejích hlavních zdrojů peněz, které nutně potřebuje na vlastní regulační aktivity. Cla vynášejí Evropské unii ročně přibližně 10 miliard euro (300 miliard korun), což pokrývá čtvrtinu evropských zemědělských dotací, které představují takřka polovinu rozpočtu EU. Atraktivnost cel pro EU spočívá i v tom, že jejich výši nemusí s členskými zeměmi složitě vyjednávat – na rozdíl od svých ostatních finančních zdrojů. Cla může EU měnit ze dne na den pomocí ihned platných nařízení a jejich výnosu se rozhodně nechce vzdát.

Jakákoliv celosvětová jednání o liberalizaci světového obchodu proto narážejí nejen na to, že cla jsou pro EU protekcionistickým nástrojem, ale také na skutečnost, že jsou pro ni rovněž důležitým fiskálním zdrojem. Těchto 300 miliard korun je vytaženo z kapes občanů zemí Evropské unie, zdražuje celou škálu dovážených výrobků a je využíváno k dalšímu zdražování potravin skrze intervenční nákupy.

Vztah EU k malým nezávislým jurisdikcím

Projekt rozšiřování Evropské unie je českému čtenáři dostatečně známý. Cenou za přístup na evropský trh je rozsáhlý systém nařízení a směrnic určujících parametry výrobních procesů, daní, podmínek prodeje, ochrany zaměstnanců, atd. V důsledku protekcionismu evropského bloku vůči vnějšku bylo hlavním argumentem proti odmítnutí vstupu varování, abychom se nestali "izolovaným ostrůvkem".

Zvláštní obchodní vazby má EU vůči malým evropským nezávislým jurisdikcím, které neusilují o členství v EU. Vztah EU k těmto zemím je poznamenán zřetelnou nevyvážeností. Zatímco EU jejich trh nepotřebuje, ony trh EU potřebují. Většinu z nich EU proto dokázala výměnou za jejich přístup na evropský trh přimět k přijetí velké části evropské regulační legislativy, některé dokonce k přímým finančním platbám ve prospěch EU.

EU si tak díky své velikosti může v obchodních jednáních s evropskými nečleny EU diktovat podmínky, které se téměř blíží závazkům, které by plynuly z přímého členství. "Když zastupujeme zemi se 4,5 milionu obyvatel a proti vám stojí EU, v níž žije stokrát víc lidí, nemáte na výběr. Nezbývá než podmínky přijmout," [19]uvedl poslanec Norského parlamentu Inge Loenning v reakci na to, že Norsko, země, která není členem EU, musí platit členským zemím EU do roku 2009 ročně 210 milionů euro za to, že její firmy mají bezcelní přístup na trh EU. Obdobně se vyjádřil premiér Islandu Halldór Ásgrímsson, který doslova uvedl, že "politika EU vůči severským zemím připomíná neokolonialismus." [20] EU po Islandu žádá nejen, aby dodržoval normy výroby zboží učeného pro evropský trh a odváděl přímé platby do strukturálních fondů EU, ale požaduje i pro Islanďany zvlášť citlivé omezení rybolovních práv Islandu v Severním moři ve prospěch rybolovních práv EU. S Andorou, Monakem, Lichtenštejnskem a Švýcarskem zas EU vyjednala dohodu, podle které tyto bankovní země musí výměnou za volný obchod s EU zavést daň z úroků ve výši 35 procent a výnos odvádět Evropské unii.[21]

Může volný obchod zvítězit?

Je Evropa odsouzena k modelu velkého regulovaného bloku, k protekcionismu před vnější konkurencí a k vysokému daňovému zatížení? Zůstane alternativní liberální model pro Evropu – volný obchod – jen snem liberálních teoretiků?

Grossraumwirtschaft byla silná myšlenka a Jednotný trh i Evropský sociální model jsou také silné myšlenky. Ale Volný obchod a Konkurence právních řádů jsou také silné myšlenky. Současná defenzíva idejí volného obchodu a konkurence právních řádů nemusí být konečným osudem Evropy.

Ve vývoji poválečné Evropy zvítězil podpisem Římské smlouvy v r. 1960 na regulaci založený Evropský hospodářský prostor nad svobodomyslným Evropským společenstvím volného obchodu[22]. Od podpisu Římské smlouvy Velkou Británií je EFTA spolkem pár malých zemí, které samy o sobě neposkytují velké plody ze sdílení komparativních výhod.

I když se dnes EFTA jeví jako málo významná skupina, evropským liberálům poskytuje světlo naděje. Ztratí-li Evropská unie kvůli přílišné regulaci svoji atraktivnost spočívající zejména ve společném trhu, může EFTA povstat jako Fénix z popela a nabídnout volný trh bez regulace jako alternativu k přeregulované EU. Katalyzátorem se může stát další průlom v evropské regulaci, Evropská ústavní smlouva, která opět rozšiřuje regulační pravomoci EU. Jak napsal nedávno britský týdeník The Economist, "země, které odmítnou novou evropskou ústavu, budou mít právo zůstat v EU. Mohou ale také vyjednat nový typ spolupráce. Pak mohou Švýcarsko a Norsko posloužit jako model pro takovou novou spolupráci." [23]

Odkazy

C. Booker – R. North: The Great Deception: The Secret History of the European Union. Continuum. London 2003.

F. A. Hayek: Cesta do otroctví. Barrister & Principal 2004.

J. Laughland: Znečištěný pramen. Nedemokratické počátky evropské ideje. Prostor 2001.

A. Oxley – K. Osborne – L. Marty: Environmental Trade Barriers. Australian APEC Study Center 2003.

C. Sabel – J. Zeitlin: Active Welfare, Experimental Governance, Pragmatic Constitutionalism:

The New Transformation of Europe. University of Wisconsin-Madison 2003.

G. Schröder: European Economic Policy – Trends and Opportunities. Berlín 4.9.2001

M. Thatcherová: Umění vládnout. Prostor 2004.

Autor je výkonným ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku


[1] Podrobnosti o ideologii Grossraumwirtschaft viz Laughland (2003)

[2] Hayek (2004), str. 182

[3] Sabel (2003), str. 2

[4] Např. Nařízení Komise 1892/2004 z 29.10.2004 určuje pro nové členské země pro rok 2005 kvótu na dovoz banánů na 460 tisíc tun, což je asi 100 gramů na osobu na týden.

[5] Směrnice Rady EU č. 74/1999

[6] "Role Evropy v dnešním globalizovaném světě". Projev na Konferenci o globalizaci, 31.5.2004 v Amsterodamu.

[7] Gerhard Schröder, v projevu na konferenci SPD 4. 9. 2001 v Berlíně. Citováno v Laissez Faire (září 2001), str. 3

[8] V Evropském parlamentu 4.10.2004

[9] Nutno však říci, že EU není jediným obchodním blokem, který je nevstřícný ke globální liberalizaci. Podobně Indie od nezávislosti razila doktrínu soběstačnosti ("Swadeshi"), která se vnějším protekcionismem a vnitřní regulací velmi podobala evropskému modelu Grossraumwirtschaft.

[10] Thatcheroá (2004), str. 293

[11] Tisková zpráva Evropské komise 13.12.2004

[12] Alan Oxley: Trade Places?, publikováno 24. 2. 2004 na www.techcentralstation.com

[13] Oxley (2003), str. 8

[14] Thatcherová (2004), str. 293

[15] Nařízení Komise č. 47/1997

[16] BBC News, 2.12.2002

[17] The Economist 18.12.2004, str. 50

[18] Před převzetím evropského celního sazebníku činilo průměrné clo v České republice (v roce 2001) 2,2 % a např. Estonsko neuplatňovalo žádná cla.

[19] Hospodářské noviny 12.10.2004

[20] V projevu 9.9.2004 (http://www.framsokn.is/framsokn/frettir/utanrikismal)

[21] Rozhodnutí Rady EU z 20. října 2004

[22] Booker-North (2003), str. 92

[23] The Economist 8.10.2004, str. 23

3990 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Řádění norského sociálního úřadu Barnevernet. Doslova krade lidem děti pod různými nesmyslnými záminkami typu, že děcko dostalo na zadek a podobněVědci přišli na to, že ti, kteří uprchlíky nechtějí, nejsou xenofobové, ale svědomití a pečliví lidé používající rozum. Emoční centra, a tedy ani strach, se totiž v postojích odmítačů nezapojujíVíce než polovina Poláků (58 %) si myslí, že Německo by jejich zemi mělo vyplatit odškodnění za škody napáchané za druhé světové války. České republice Německo dluží až patnáct tisíc miliard korunPřátelé, pomozte, prosím, a přispějte na dobrou věc...Tehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…

euServer.cz

Odstranění pomníku maršála Koněva z náměstí Interbrigády je vítězstvím fašizmu v naší zemiLubomír Zaorálek, jedna z nejchmurnějších postav ČSSD, kterého v době jeho ministrování zahraničních věcí nazval lid oranžovým Schwarzenbergem...

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

Eurabia.cz

Muslimové ve Skotsku usiluji zákeřný způsobem o zrušeni zákazu ženské obřízkyNěmecka vláda utratila zhruba 125 milionu korun, aby zaměstnala dva syrské uprchlíky ...

FreeGlobe.cz

Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Švédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....Agent CIA promluvil: Šokující informace o tom, jak globální elita týrá děti a zneužívá je na satanistické rituály

ParlamentniListy.cz

Odporné. Vy maloměšťáci... Zdeněk Zbořil ke konci kauzy Čapí hnízdo: Je to plán Putina!„Zeman umře?“ Sranda z Babiše a Soukupa: To jste si předplatili na ČT. Nový pořad
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění