Co je Lisabonská smlouva

Autor: Jan Zeman | Publikováno: 7.5.2008 | Rubrika: Studie
EU otaznik

Čtvrteční hlasování Senátu parlamentu ČR potvrdilo, že pochybnosti o Lisabonské smlouvě sílí. Ze 70 přítomných senátorů na čtvrteční schůzi pléna jich 48 hlasovalo pro přijetí návrhu nechat Lisabonskou smlouvu přezkoumat Ústavním soudem. O návrhu schválit ratifikaci Lisabonské smlouvy, který byl také na pořadu schůze, se tedy nakonec vůbec nehlasovalo, neboť podle českého právního řádu má přezkum ústavnosti návrhů naštěstí přednost před jejich schvalováním (na rozdíl třeba od Německa).

Pro návrh hlasoval jako jeden muž klub ODS, včetně místopředsedy vlády pro záležitosti EU Alexandra Vondry - který návrh na přezkum přes počáteční váhavé stanovisko zástupce předkladatele nakonec také podpořil.

 
Podpora přezkumu Ústavním soudem i na straně KDU-ČSL

Ještě více překvapující je ale podpora návrhu ze strany pěti senátorů KDU-ČSL (a to včetně jejího předsedy Jiřího Čunka), strany, která si ještě minulou sobotu na svém sjezdu (na návrh Cyrila Svobody) odhlasovala usnesení, že bude ratifikaci Lisabonské smlouvy podporovat.

Změna stanoviska nastala poté, co s vážnými výhradami k Lisabonské smlouvě vystoupil senátor Josef Kalbáč - jak na mimořádné schůzi klubu KDU-ČSL, tak později v zásadním projevu v plénu. Jeho stanovisko rovněž výrazně v mnohých ohledech podpořil senátor Luděk Sefzig, předseda senátního výboru pro záležitosti Evropské Unie (který se zúčastnil i oné mimořádné ranní schůze klubu KDU-ČSL před rozpravou a hlasováním) a jenž spolu s dalšími právníky dokonce vypracoval k Lisabonské Smlouvě poměrně kritické interní stanovisko v písemné formě, a který je též hlavním spoluautorem otázek Senátu Ústavnímu soudu.

Stojí rovněž za zmínku, že senátora Josefa Kalbáče v souvislosti s jednáním o ratifikaci Lisabonské Smlouvy přijal v úterý i prezident Václav Klaus (který je závažnou kritikou rozšiřování pravomocí EU také dobře znám) - aby si navzájem vyjasnili některé principiální postoje. Otázky kolem Lisabonské Smlouvy jsou totiž natolik složité, že cítil jako svou povinnost seznámit se svými názory i prezidenta a ujistit se, zda je jeho postoj nehlasovat pro přijetí Lisabonské Smlouvy postaven na dobrých základech - jak v rovině věcné, tak především i politické. Jedná se zde totiž o těžce vybojovanou suverenitu české státnosti i budoucnost Evropy - a při tom by snad měly jít obvyklé rozdíly v politickém vidění na domácí scéně poněkud stranou. Protože: není snad suverenita hlavním základem státnosti? A není to snad právě prezident, kdo bu měl být jejím hlavním garantem? Je tedy snad logické a čestné, že senátor, který o ní má rozhodovat, požádal o tuto konzultaci.

Proti přezkumu jen 4 senátoři

Proti návrhu přezkumu Lisabonské Smlouvy u Ústavního soudu se vyslovili jen čtyři senátoři, všichni z Klubu otevřené demokracie. Hlasování se zdrželo 18 senátorů napříč spektrem (s výjimkou ODS, která má v Senátu většinu). Stenozáznam velmi zajímavé rozpravy, ve které bylo řečeno mnoho argumentů pro i proti Lisabonské smlouvě lze nalézt ZDE V rozpravě zazněly i poměrně podivné výroky - jako například z úst Petra Pitharta: "Text smlouvy je nehajitelný, a přesto je třeba tu smlouvu ratifikovat.", nad čímž poněkud vázne zdravý rozum. Jiní senátoři pak naopak zmínili tlak, který je na zákonodárce ze strany Bruselu vyvíjen - aby smlouvu ratifikovali "Jaký je to spolek, jehož člen může být trestán za to, jak hlasoval? Je svobodný?" ptal se senátor Jiří Pospíšil. K tomu dodal senátor Jaroslav Kubera: "Druhá věc, která je naprosto zásadní, že jsme vydíráni v tom, že jedině ANO je správně. Pokud přistoupíme na teorii, že musíme říci jedině ANO, tak je skutečně lepší hned jak bude tato Lisabonská smlouva ratifikována, z Evropské unie vystoupit. Protože jestli NE má jinou hodnotu v demokracii než ANO, tak tam opravdu nemáme co dělat." Senátor Jiří Oberfalzer mluvil přímo o nevýhodách smlouvy: "Myslím si, že je na nás, abychom přistupovali ke smlouvám, které přinejmenším vyváží výhody a nevýhody a zajistí tak České republice do budoucna rovnoprávné nebo dokonce lepší postavení, zejména lepší, než bylo doposud. Já jsem přesvědčen, že Lisabonská smlouva tuto funkci neplní. Výhody, které nám přináší, jsou myslím z hlediska váhy výrazně menší než nevýhody." O tom, že je Lisabonská Smlouva kompromis, se mluvilo v rozpravě opravdu hodně a mnozí tímto kompromisem smlouvu obhajovali, senátor Luděk Sefzig k tomu vtipně poznamenal: "A další moje poznámka je poznámka o kompromisu - mnohokrát to slovo tady padlo, mě několikrát napadla replika Margaret Thatcherové, která říkala, že kompromis je tím nejhorším řešením, že to je řešení, které někdo na začátku nechtěl."

Zrychlené řízení?

Senátoři též následně přijali usnesení, které žádá Ústavní soud, aby se případem zabýval ve "zrychleném řízení" - nic takového však patrně nemá oporu v českém právním řádu. Někteří poslanci ODS považují takovou žádost za politický "nátlak" na Ústavní soud a proto hlasovali proti němu.

Výhrady formální i věcné

Obecně se dá říci, že výhrady vůči Lisabonské smlouvě v senátu sílí. Věcné výhrady se týkají především možnosti výrazné ztráty suverenity rozhodování na straně ČR a i s tím souvisejícím většinovým rozhodováním - které ČR oproti současné situaci výrazně znevýhodňuje. Ty formální především k nesrovnalostem ohledně oficiálního znění smlouvy.

Potíže s formalitami a čtením smlouvy

Výhrady ke smlouvě se rovněž dále konkretizují - a to s tím, jak se postupně senátoři seznamují s jejím obsahem. To samo ale není jednoduché - protože Lisabonská smlouva - která je společnou novelou "Smlouvy o Evropské Unii" a "Smlouvy o založení Evropského Společenství" - má sama přes 200 stran a není k dispozici jejich konsolidované znění s vyznačenými změnami (jak nicméně vyžaduje §89 resp. §108 zákona o jednacím řádu ČR), je třeba zdůraznit, že není k dispozici, protože jeho vydání Generální sekretariát EU v Bruselu na nátlak některých nejmenovaných členských zemí EU zakázal, na což si stěžovali už poslanci ve sněmovně. Rovněž ono trojí číslování velice četných článků smlouvy (1. stávající, 2. podle Lisabonské smlouvy, 3. Lisabonskou smlouvou nově zaváděné) způsobuje nejeden zmatek.

Vondrovo ministerstvo sice nakonec po nátlaku Parlamentního Institutu vydalo "samizdatové" konsolidované znění, založené na znění v úředním věstníku EU, resp. jeho elektronické podobě EUR-LEX , nicméně za jeho správnost ani české ministerstvo, ani EU zjevně neručí (politici ho sice považují za "oficiální zdroj", nicméně EUR-LEX sám za zveřejněná znění právních textů EU odmítá nést zodpovědnost, ačkoliv jeho "disclaimer" je na stránkách uveden patrně pouze v angličtině, což samo o sobě lze považovat za alarmující - a částečně to i vysvětluje postoj českých politiků k úřednímu věstníku) - a tak jako tak v něm stejně nejsou vyznačeny rozsáhlé Lisabonskou Smlouvou prováděné změny ve stávajících smlouvách o EU, ani změny, které podle vyjádření ministerstva zahraničí stále probíhají (co se týče slaďování a upřesňování českého znění - za účasti hned několika resortů). Vyvstává tedy otázka, nebyl-li akt podepsání novely smluv o EU v Lisabonu předčasným, čistě politickým aktem - když do dneška není k dispozici její konečné znění v národních jazycích, natožpak ona konsolidovaná znění smluv s vyznačenými změnami (které jsou Lisabonskou Smlouvou výrazně měněny) a která český právní řád k procesu ratifikace patrně výslovně vyžaduje, a které by patrně výrazně usnadnily čtení novel smluv o EU (zaváděné Lisabonskou Smlouvou) zákonodárci.

Námitka článku 55 SEU

V této souvislosti vzniká další závažná námitka: platný článek 55 Smlouvy o Evropské Unii (SEU) a článek 358 Smlouvy o založení Evropského Společenství (smlouva se nicméně v LS přejmenovává na "Smlouva o fungování Evropské Unie" - "SFEU") - výslovně vyžadují úřední znění a protokol uložení a předání všech národních znění v ověřeném opisu vládám jednotlivých zemí, citace:

Čl 55 SEU: Tato smlouva, sepsaná v jediném vyhotovení v jazyce anglickém, dánském, francouzském, irském, italském, německém, nizozemském, portugalském, řeckém, španělském, bulharském, českém, estonském, finském, litevském, lotyšském, maďarském, maltském, polském, rumunském, slovenském, slovinském a švédském, přičemž všechna znění mají stejnou platnost, bude uložena v archivu vlády Italské republiky, která předá její ověřený opis všem vládám ostatních signatářských států.

Čl. 358 SES (SFEU): Na tuto smlouvu se vztahuje článek 55 Smlouvy o Evropské unii.

Oba v současnosti platné články výslovně vyžadují úřední znění a přesný protokol nikoli pro Lisabonskou Smlouvu jako takovou, ale přímo pro smlouvy, které Lisabonská Smlouva pozměňuje. A jako platné se tedy velmi patrně vztahují i na nová znění smluv podle Lisabonské Smlouvy. Vláda ČR by tedy, podle mého názoru, každopádně měla trvat na vydání oficiálních konsolidovaných znění SEU a SFEU od EU resp. Italské vlády podle protokolu v čl. 55. SEU. A domnívám se též, že bez dodržení tohoto ustanovení může být řádné projednání a případná ratifikace v parlamentu ČR z věcného hlediska velmi ztížena absencí oficiálních českých znění smluv - které LS mění (a nutno říci konsolidovaných, s vyznačenými změnami) - a z toho formálního se pak samotná případná ratifikace může stát až aktem, který by mohl být považován za právně sporný od samého počátku - nedošlo-li ani k náznaku dodržení zmiňovaných článků ze strany EU resp. Italské vlády, jako podstatná náležitost uzavření smluvního aktu. (Nutno dodat, že tento problém se patrně týká už znění uvedených smluv - už z doby našeho přistoupení k EU!) Platné primární právo EU každopádně tedy viditelně vyžaduje české oficiální znění zcela jinou cestou, než je "úřední věstník" EU.

Formální otázka ratifikace

Vzniká takto opravdu otázka, jak je možné ratifikovat mezinárodní smlouvy - resp. jejich společnou novelu - od níž neexistují platné úřední opisy v archivu ministerstva zahraničí (jak potvrdil ministr Karel Schwarzenberg, který se o tuto otázku právě na podnět senátora Josefa Kalbáče resp. jeho poradců hlouběji zabýval), pro což vyžaduje konsolidovaná znění s vyznačenými změnami i český zákon o jednacím řádu. Otázka, jak je možné ratifikovat něco, co vlastně není k dispozici oficiálně a v souladu s primárním právem EU. Nebyl by to opravdu špatný začátek nové právní subjektivity EU (podle zbrusu nového článku 47 SEU)?

Co je Lisabonská smlouva a jak vznikla

Lisabonská smlouva je mezinárodní smlouvou, která novelizuje stávající hlavní smlouvy o EU. Naprosto drtivá většina prováděných změn je převzata z původní "Evropské ústavy", vytvořené nevoleným Konventem na základě mandátu z Laekenu a odmítnuté v roce 2005 referendy v kolébkách evropské demokracie Francii a Nizozemí. Lapidárně řečeno tam chybí pouze ona vlajka a hymna (za jejichž zvuku a plápolání nicméně Lisabonská smlouva byla podepsána zástupci členských zemí EU v Lisabonu) a přímé zahrnutí textu nové Listiny práv a svobod do textu smluv, jakkoli zahrnuje výjimky, které si z Listiny některé státy v Lisabonské Smlouvě už vyhradily v oblasti sociálních práv. Jako plus Lisabonské smlouvy oproti původní "euroústavě lze nicméně považovat alespoň onen princip "obousměrné flexibility", na jehož dohodnutí se podílela i česká Vláda, a který zavádí obousměrné dohadování o kompetencích mezi Bruselem a jednotlivými členskými státy a případné předání kompetencí zpět na úroveň členských států, pokud řízení z Bruselu nebude fungovat, jestli je to ale opravdu výhoda není tak jasné - k tomu se Luděk Sefzig vyjádřil ve svém projevu v plénu takto: "Tento prvek těší i mě a mnohé, kteří mají rádi dynamické procesy, i když víme, že v mnohém, zejména co se týče kompetencí, je často výhodnější místo dynamického předávání pravomocí mít spíše výčet, mít katalog těchto pravomocí."

Je Lisabonská Smlouva ústavou?

Převažujícím politickým názorem je v současné době to, že Lisabonská smlouva není "ústavou". To je z formálního hlediska pravda - jedná se o mezinárodní smlouvu - nicméně co politici už většinou v této své argumentaci zamlčují (zavádějící argumentace tohoto druhu je například patrná z projevu Alexandra Vondry v plénu) je to, že "ústavou" nebyla ani odmítnutá "euroústava", neboť se v jejím případě jednalo také o mezinárodní smlouvu - úplně stejně, jako je tomu v případě Lisabonské Smlouvy. Z věcného hlediska lze ale o tvrzení - že se nejedná o ústavu - vážně pochybovat. Obsah smlouvy splňuje drtivou většinu obvyklých náležitostí ústavy státu - od právní subjektivity, přes ustavování četných orgánů a funkcí, demokratického procesu, až v neposlední řadě o definici jeho legislativních procesů, či zpochybňování jurisdikce a tedy hranic členských států v opravdu velké řadě oblastí života a pravomocí. Dá se říci, že se zachovává téměř pouze jen ono "geografické" vymezení hranic. Senátor Jaroslav Kubera k otázce, zda je Lisabonská Smlouva ústavou v rozpravě poznamenal: "O tom, že Lisabonská smlouva je převlečená ústava, snad nepochybuje nikdo, a nikdo nás nebude přesvědčovat, že je to něco jiného, že se prezident jmenuje jinak, že se nebudou používat symboly, ony se budou používat nadále, jenom se to tak nebude jmenovat, že ministr zahraničí se bude jmenovat vysoký představitel nebo jinak, že nejdůležitější starostí EU teď je, aby budoucí prezident, zvaný jinak, měl dostatečně reprezentativní sídlo, servis, aby byl aspoň na úrovni budoucího amerického prezidenta, aby to vypadalo, že Unie je taky taková velmoc, to je evidentní a média už to oprávněně kritizovala." Zdá se tedy, že přinejmenším některé senátory výše zmíněná argumentace vlády a Bruselu, že Lisabonská smlouva ústavou není, také vůbec nepřesvědčuje. Senátor Jiří Pospíšil si k "doublespeaku" a nejasné dikci smlouvy, připomínající občas usnesení politických výborů z dob totality, přisadil: "Tato Lisabonská smlouva je jednoduše slušněji oblečena Evropská ústava, která třídně zakryla exponovaná místa. Irský ministerský předseda to řekl jasně, když pravil, že nechápe, proč nechtějí; chtějí takové prkotiny s názvy, co nemají žádný význam, ale na druhé straně proč jim nevyhovět, když to obsah smlouvy nijak nemění. To řekl irský premiér. A já bych řekl, že měl pravdu i můj postoj k takto maskované ústavě, je stejný jako byl k Evropské ústavě. Prý byla stručná. Bez příloh, které byly její součástí, měla 'jen' tři sta stran. Prý byla sebevědomá a elegantní. Jak byla stručná, tak je i elegantní. Jedna elegantní a sebevědomá formulace - taky měla být sebevědomá - zněla např.: 'Členské země bezvýhradně a aktivně podporují zahraniční politiku EU'. Tak elegantní, stručná a sebevědomá formulace se nedává ani do smlouvy o kapitulaci poraženým zemím. " Často se též argumentuje tím, že Lisabonská Smlouva není ústavou, protože Česká republika může stále z EU vystoupit (jakkoli lhůta se Lisabonskou Smlouvou prodlužuje na dva roky) a proto se jedná o smlouvu. Tento argument ale v realitě moc nefunguje - protože jak by asi Česká republika, ve středu Evropy, mohla z EU vystoupit, i kdyby sebevíce chtěla, když by byla touto unií ze všech stran obklíčena, je to skutečně reálné? Je vůbec zajímavé, že někteří eurooptimisté začínají debatu tímto argumentem o vystoupení, to tedy opravdu nedělá budoucí EU moc dobrou vizitku.

Podstatné změny institucí EU - její nově a opravdu rozsáhle rozšířené kompetence a pravomoce na úkor členských států zůstává oproti odmítnuté "euroústavě" prakticky beze změny. Rovněž původně navrhované funkce prezidenta a ministra zahraničí EU se pouze přejmenovaly na "předsedu" (a to navíc pouze v českém znění - například v anglické "president" zůstává a už dnes se spekuluje, kdo jím bude - například už v této souvislosti zaznělo jméno Tony Blair) a "vysokého komisaře pro zahraniční a bezpečnostní politiku" - což poněkud zavání spíše hraním se slovy, než podstatnou změnou, jakkoli ji eurooptimističtí politici tak rádi a při každé vhodné příležitosti zdůrazňují jako něco výrazně podstatného při uplatňování svého tlaku na urychlené přijetí Lisabonské smlouvy členskými zeměmi. Dlužno říci, že pod tímto tlakem Lisabonskou smlouvu už ratifikovalo 11 zemí, ačkoliv třeba dosud neexistuje oficiální a konečné znění smluv, které novelizuje - ve znění po novele, a některé státy kvůli ní možná opravdu budou muset změnit své ústavy.

Už z "Evropské ústavy" vyplývalo, že většina rezortů kompetencí vlád členských zemí má přejít do výlučné nebo sdílené pravomoce EU. Rovněž v podstatě téměř obecný přechod z konsenzuálního na většinové hlasování v Radě a Komisi EU - výrazně znevýhodňujícího právě menší země jako Česká republika - oproti současnému stavu - zůstává v Lisabonské smlouvě zachováno. Stejně jako zostření a zkrácení procesu udělování sankcí za liknavost v zavádění norem EU členskými státy. Je tam nově dokonce i možnost přímého pozastavení výkonu hlasovacího práva členské země (za současného výslovného zachování povinností) v případě, že její činnost začne byť jen "hrozit", že začne kolidovat s cíli a hodnotami EU - které jsou definovány velmi vágně a příliš široce, navíc s jasným ideologickým podtextem. Takováto "gumová" ustanovení Lisabonské smlouvy vzbuzují velmi oprávněně závažné obavy i až o demokratickou budoucnost Evropy. Stejně tak vzbuzuje obavy četné napojení smluv na četné další dokumenty mezinárodního práva - včetně Charty OSN, či zahrnutí institucí jako je Evropská Centrální Banka mezi základní orgány EU - dokonce s pravomocemi týkajícími se legislativního procesu EU.

Výhrady k celkovému ladění Lisabonské smlouvy

Výhrady jsou též k ladění dokumentu, který je plný deklamací, duplicitních ustanovení, protokolů a prohlášení, včetně všemožných výjimek, jeho velké nepřehlednosti, jakož i k jeho výrazně levicovému charakteru, co se týče ve smlouvě deklarovaných doktrín společenských a hospodářských (pro něž se mezi kritiky už vžilo sarkastické označení "eurosoc"). Nasnadě je vážná otázka, zda by základní ustavující dokumenty EU měly mít vůbec jakýkoliv ideologický podtext.

Otázka ochrany lidských a občanských práv

Co se týče budoucnosti ochrany občanských a lidských práv, kritika směřuje především k výraznému převedení stávajícího "třetího pilíře" (policejní a justiční spolupráce, "vnitra") výrazně do působnosti EU - především do působnosti nově zakládaných institucí "europol" a "eurojust", jakož i převod velké části jurisdikce Evropského soudního dvora pro lidská práva na Evropský soudní dvůr - který však má zatím zkušenosti pouze s ochranou trhu a hospodářské soutěže - a vznikají tedy oprávněné obavy o osud budoucího rozhodování ve věcech občanských a lidských práv. Někteří politici se netají rozpaky, zda Listina není pouze politickou deklarací, která nemusí mít plnou právní závaznost, vzhledem k podivnému způsobu jejího přijímání - některé státy si z ní už dokonce, jak už jsem uvedl, v Lisabonské Smlouvě sjednaly výjimky, její právní síla je pouze deklarována v Lisabonské smlouvě, aniž by byla jako taková ratifikována národními parlamenty - avšak přesto je součástí senátního tisku, což zavání pokusem ratifikovat ji jaksi "mimochodem" ale bez její diskuse - neboť hlasovat se bude patrně o celém tlustém senátním tisku 181, v kterém je zahrnuta.

Otázky kolem přezkumu

Nyní se tedy Lisabonskou Smlouvou bude možná zabývat Ústavní soud. Píšu-li možná, píšu to proto, že zatím není vůbec jasné, jestli - z důvodu celé řady procesních pochybení v samotném ratifikačním procesu - Ústavní soud nesmete přezkum rovnou se stolu - a to třeba právě z důvodu, že neexistuje oficiální text, který by byl vytvořen a předán na základě onoho článku 55 SEU (jakožto primárního práva EU) - a že tedy vlastně není možná nic, co by bylo vůbec možno legálně ratifikovat a proti čemuž by Ústavní soud vůbec mohl zkoumat, zda to odpovídá české Ústavě, či má parlament právo a mandát to ratifikovat beze změny české Ústavy. V této souvislosti je třeba říci, že otázky senátu směrem k Ústavnímu soudu se týkají i souladu Lisabonské smlouvy s prvním článkem Ústavy. Lze se oprávněně domnívat, že jeho případná změna (vypuštění "svrchovanosti") - aby byla ratifikace případně možná - padá jen velmi těžko do úvahy (jakkoli někteří o změnách v Ústavě ČR - aby "konvenovala" Lisabonské smlouvě - skutečně už uvažují), neboť by to mohlo být možným ohrožením základů demokratického právního státu podle článku 9 Ústavy ČR. Někteří též poukazují na to, že přesun rozhodování o Lisabonské smlouvě na Ústavní soud je jakýmsi "alibismem" přesunu odpovědnosti za věcnou argumentaci demokratického postoje zákonodárce na někoho jiného. Např. senátorka Alena Gajdůšková v rozpravě řekla: "Prosila bych vás, aby vaše řeč byla jasná - ANO, ANO, NE, NE. Podezřívám vás totiž z toho, že celá ta hrátka obracením se na Ústavní soud je jenom hra o čas, je jakási hra na schovávanou, že jde jenom o to, aby ČR odložila rozhodování o ratifikaci Lisabonské smlouvy s nadějí, kterou tady zřejmě představil pan senátor Kubera, a on to přímo řekl, že některá z dalších členských zemí Lisabonskou smlouvu neratifikuje. A my potom budeme moci udělat totéž." Z politického hlediska taková obava z alibismu a čekání na rozhodnutí druhých jistě není lichá, neboť výsledek přezkumu bude jistě brán jako vyjádření názoru podpořeného výraznou autoritou. Ono to skutečně vypadá tak, že se čeká, až někdo ono "nepopulární" rozhodnutí smlouvu neratifikovat udělá - "hlavně abychom to nebyli my". Převažuje ale názor, že přezkumem se nemůže nic zkazit a že to každopádně může vnést další světlo do nesmírně složité problematiky velmi rozsáhlé Lisabonské Smlouvy a jejího přijetí. Lisabonská Smlouva a její případná ratifikace je totiž bez diskuse skutečně zcela bezprecedentně zásadním aktem nejen v dějinách České republiky, ale celé Evropy. Popřejme tedy Ústavnímu soudu šťastné, nezávislé a odpovědné rozhodování.

Osobní názor na závěr

Závěrem bych chtěl uvést svůj čistě osobní názor. Myslím si, že integrace Evropy do celku EU již značně pokročila a tento útvar tedy ústavu opravdu potřebuje - aby se jasně vymezily jeho pravomoci a působnost. Principiálně tedy nesouhlasím s názorem pana ministra Alexandra Vondry, který v předmluvě k onomu "samizdatovému" konsolidovanému znění smluv o EU podotýká, že EU ke koncipování ústavy ještě "nedozrála". Myslím si, že je naopak v tomto ohledu už poněkud přezrálá. Bylo by také naivní a možná i pošetilé myslet si, že evropský integrační proces je pouze hrozbou suverenitě jednotlivých členských zemí. Integrační proces má svá neoddiskutovatelná pozitiva a přináší mnohé výhody a výrazná zjednodušení formalit styku, provozu a vzájemných aktivit mezi členskými zeměmi EU. Nejsem tedy žádným "euroskeptikem", jak by mohl někdo namítnout. Nicméně formu, jakou tomuto procesu chce dát celý proces započatý v Laekenu, vyúsťující do Lisabonské Smlouvy, považuji za nešťastný. "Euroústava" nebyla v referendech odmítnuta jen jakousi náhodou. Hlavní výtky vzniklé ve veřejné diskusi směřovaly především k výše zmíněným výhradám, které zákonitě neutichly ani po její reformulaci do novel stávajících smluv o EU prostřednictvím Lisabonské Smlouvy - a to především proto, že principy, na kterých byla "euroústava" založena se bez opravdu podstatných změn promítají i do Lisabonské smlouvy.

Nyní však veřejná diskuse výrazně chybí a lze se dokonce domnívat, že se ze strany vrcholných politiků, kteří s Lisabonskou Smlouvou přišli, nebo ji podporují, vlastně jedná o záměr. A to se mi opravdu nelíbí. Myslím si, že zatím ne příliš jasnou identitu evropské státnosti by bylo mnohem šťastnější vytvářet a zjasňovat krátkou, kompaktní a průměrně vzdělanému evropanovi srozumitelnou ústavou (a ne dokumentem, který je těžko srozumitelný i zákonodárcům). Ústavou, která by vznikla (a také byla schválena) procesem schvalování voleným konventem zástupců členských států, jimž by byl k takovému procesu a účasti na něm dán opravdu nezpochybnitelný mandát přímo ze strany voličů - nikoliv spletí orgánů, jejichž mandát k takovému delegování pravomocí je vůbec více než sporný. Ústavou, která by nebyla dokumentem "na 30-40 let dopředu" (jak se k uspořádání podle Lisabonské Smlouvy někteří vyjadřují), ale ústavou, o jejíchž tvůrcích by i po staletích mohlo oprávněně panovat obecné přesvědčení, že se jedná o "otce zakladatele" - tak jako je tomu například u tvůrců Ústavy Spojených států - které dodnes znají lidé jménem a dodnes občas žasnou nad jejich hlubokou tehdejší prozíravostí. Ne, samozřejmě, nevyzývám k opsání Ústavy Spojených států, z historie ale známe osvědčený způsob, jak ústavu podobných útvarů jako EU schvalovat (a jak naopak nikoli - tím narážím na dobu, kdy byly Spojené státy konfederací - což se poměrně záhy neosvědčilo) - a těmi bychom se měli inspirovat.

Myslím si, že EU, ve stavu, ve kterém se nyní nachází, už opravdu ústavu potřebuje. Jsem však po důkladném studování Lisabonské Smlouvy opravdu dalek názoru, že právě ona je řešením konstituce EU, které by po formální i věcné stránce bylo řešením šťastným a rozumným. A je to právě proces její ratifikace, problémy a kritické názory, které se v jeho souvislosti objevují (a nejen v České republice), které vznášejí významné otazníky nad tím, zda je skutečně tato cesta tou, kterou bychom měli jít. Osobně si myslím, že by bylo lepší počkat na nadcházející české předsednictví v EU a využít jej k začátku prosazování návrhu skutečné Ústavy EU, hodné toho jména, jakož i transparentního procesu jejího schvalování - kterému by bylo opravdu možné dát přídomek demokratický - tedy na základě opravdové účasti občanské společnosti Evropy v něm. Drtivá většina států Evropy, včetně těch opravdu velkých, je už členem EU, nacházíme se tedy v době, kdy je možné takový proces bez závažných výhrad zahájit. Z praktického hlediska je potřebný, spousta lidí se na něm může podílet, včetně stávajících politiků napříč spektrem - od zapřísáhlých "eurooptimistů" až po skalní "euroskeptiky", včetně sblížení či smíření jejich postojů k EU - která by každopádně měla respektovat názory z obou stran tohoto spektra - má li se právem nazývat demokratická . A nebo - buďme realisté - si na něm třeba udělat onu "eurokariéru". Takže není ani nereálný, co do možné politické motivace případných aktérů.

5768 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Jezte lidské maso, jako boj ke klimatické změně, doporučuje švédský profesorŠvédsko je díky gangům imigrantů ve válce... Čtěte děsivá faktaPřátelé, pomozte, prosím, a přispějte na dobrou věc...Tehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…Skutečný necenzurovaný životopis Tomáše Halíka. No to si tedy počtete. Fakt

euServer.cz

Odstranění pomníku maršála Koněva z náměstí Interbrigády je vítězstvím fašizmu v naší zemiLubomír Zaorálek, jedna z nejchmurnějších postav ČSSD, kterého v době jeho ministrování zahraničních věcí nazval lid oranžovým Schwarzenbergem...

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

Eurabia.cz

Vzdělání ve Švédsku rapidně upadá. Například mnozí švédští policisté neumějí psát Přednáška Lhoťana o rozdílech mezi křesťanstvím a islámem v beskydských Starých Hamrech - Gruňi

FreeGlobe.cz

Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?Tyranie pánů sociálních sítí

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Agent CIA promluvil: Šokující informace o tom, jak globální elita týrá děti a zneužívá je na satanistické rituályNová šéfová Evropské centrální banky Christine Lagardeová je součást zkorumpované mafie státních úředníků

ParlamentniListy.cz

Tak se mi zase ozval... Pohlavní údy a konečníky létaly! Ivan Vyskočil se znovu střetl s mužem, který mu nabízel milion za odmítnutí vyznamenání od ZemanaSpisovatel: Rusofobie je dneska in. Kdo má čím menší díru do zadku, ten nejvíc ví, jak nás Rusové ohrožují. Nebo největší díru?
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění