Evropská unie - trh nebo kartel vlád?

Autor: John O'Sullivan | Publikováno: 23.7.2008 | Rubrika: Studie
EU otaznik

Je pro mne vždy radost vracet se do Prahy. Poprvé jsem toto úžasné město navštívil v temnějších dnech roku 1971. V tomto roce jsem do Prahy přijel z poněkud uvolněnější atmosféry v Budapešti a okamžitě mě sklíčila ponurá nálada tohoto města a jeho obyvatel. Vedle všudypřítomného útlaku tehdy vládl pocit beznaděje, neboť již potřetí během třiceti let zde byla potlačena svoboda a nezávislost kombinací působení vnějších i vnitřních nepřátel. Jen málo lidí zůstalo optimisty. Mnozí se odevzdali jednotvárné a kontrolované budoucnosti.

Vlastně to, co jsem neviděl, bylo důležitější, než co jsem viděl — zejména, že mnoho lidí naopak potichu odporovalo a vytvářelo si vnitřní únik z totality, ať už se jednalo o předvádění divadelních her v domácnostech či o filozofické přednášky v utajení pořádané intelektuály, kteří přes den pracovali jako hlídači nebo topiči. Později jsme na tehdejším Západě získávali alespoň určitou představu o odporu prostřednictvím her Toma Stopparda, děl Rogera Scrutona v Británii, Charty 77 či díky mezinárodnímu příkladu Václava Havla. I tak jsme byli překvapeni náhlým vzedmutím „sametové revoluce“ a dramatickým koncem totalitní moci, která se pouze den předtím ještě zdála jako trvalá a dokonce nepřekonatelná.

Od té doby jsem Prahu navštívil mnohokrát. V roce 1996 jsem byl jedním ze zakladatelů Nové atlantické iniciativy na významném Pražském kongresu, s poselstvím, že Češi, Slováci a ostatní národy střední a východní Evropy, jakožto nepopiratelní Evropané, by měli být neprodleně přijati do moderních evropských a atlantických institucí. Jsem rád, že se tak do velké míry již stalo.

Avšak největší změny se udály díky úsilí českých občanů samotných: při každé mé návštěvě se mi zdá, že Praha je stále více prosperující, civilizovanější, svobodnější, stylovější a opravdu svébytnou metropolí. Jsem opravdu velmi potěšen, že mohu opět být v tomto svobodném a civilizovaném městě.

Měl bych se ostatně rovněž přiznat k něčemu, co stejně za okamžik bude zřejmé: nejsem žádný ekonom. Profesí jsem novinář. Tím pádem jsem jedním z těch, které jednou Friedrich Hayek nazval „obchodníky s myšlenkami z druhé ruky“. Někteří lidé mají úspěšnou kariéru v podnikání, politice a dokonce i v akademických kruzích, aniž by měli s myšlenkami vůbec cokoli společného. My s nimi máme co do činění alespoň z druhé ruky. A to nám přináší jednu výhodu: zkoumáme je poté, co již byly po nějaký čas používány. Vidíme, jak se jim vedlo mimo přednáškovou místnost v reálném světě. Vidíme, jestli je jejich fungování v praxi v nějakém vztahu k jejich zamýšlenému využití.

 

Evropský projekt

V tomto kontextu mi dnes dovolte obrátit pozornost k jedné konkrétní myšlence —k „evropské myšlence“ . A protože je to myšlenka, která je už v praxi realizována, použiji přesnější název, a sice „evropský projekt“.  Přiznám se upřímně, že při vyřčení této fráze — evropský projekt — skřípu zuby. Ale to alespoň částečně kvůli slovu „projekt“.

Občanská politika jako činnost by měla být směrována k vytváření rámce pravidel, díky němuž se budou jednotlivci i skupiny moci věnovat svým zájmům a aspiracím co nejsvobodněji. Projektová politika vždy představuje pokus naverbovat občany k nějaké rozsáhlé činnosti zvolené jejich vládci. Rozdíl, který spatřuji mezi občanskou a projektovou politikou, se podobá Oakeshottově rozlišování mezi „občanským sdružením“ a „podnikovým sdružením“ a Hayekově rozlišení mezi pravidly řízenou „nomokracií“ a cílem řízenou „teleokracií“.

Popravdě, v každodenní občanské politice vždy existuje určité nevyhnutelné minimum donucování. Například zdanění je požadováno pro udržení společných služeb — a daně jsou zřídkakdy dobrovolné. Avšak donucování omezené na zajištění zdrojů pro společné služby a vymáhání společných pravidel je méně náročné a snesitelnější, než donucování vyžadující rekrutování občanů k realizaci ambicí jejich vládců.

Musíme rovněž připustit, že projektová politika je legitimní, dokonce nevyhnutelnou formou politiky v případech, kdy národ svádí boj o přežití. Tehdy se projektem stává vítězství ve válce a občané jsou legitimně za tímto účelem odváděni.

Avšak méně důležité „projekty“ představují donucování občana za účelem provádění snů jeho vládců, což se nachází naprosto mimo rámec potřeb běžného života. Taková politika totiž zastírá rozdíl mezi bojem o přežití a ostatními politickými programy, jako například zajišťování zdravotní péče pro občany. Životy tří generací Evropanů byly nezměrně sužovány vládci s „projekty“, kteří vlastně udělali zločin z toho mít soukromé cíle a ambice.

Politické „projekty“ jsou proto inherentně podezřelé a měly by být omezovány na minimum. Fráze typu „evropský projekt“ nasvědčuje, že se tak neděje. Co tedy je „evropský projekt“? A jaký je „cíl“ či „podnik“, k němuž směřuje? Jak se jednoduše uvádí v dokumentech Evropské unie, jedná se o „těsnější spojení“ mezi Evropskými a národy.

Z čistě teoretického hlediska by to mohlo mít řadu možných výsledků:

1. Nový evropský stát, případně vysoce centralizovaný unitární stát, spíše jako federace, řízený centrálními institucemi;

2. Volnější evropská konfederace fakticky řízená národními vládami;

3. Zóna volného obchodu pokrývající většinu všech existujících evropských států;

4. Postupný kulturní vývoj směrem k evropské „civilizaci“ politicky decentralizované směrem dolů na úroveň dnešních regionů, avšak spojená společnými právními předpisy a standardy;

5. Nebo konečně nějaký nový „celek“, který by nebyl ani národním státem ani nadnárodním subjektem, ale postmoderním kompromisem mezi těmito různými druhy organizace, ve kterém by regiony, národní stáry a federální instituce měly překrývající se suverenitu nad občany s několika identitami a loajalitami.

Jsem si jist, že by tak inteligentní a nadaný národ, jako jsou Češi, mohl vymyslet ještě další typy teoretické Evropy. V praxi se však debata nevede o konečné stanici, ale o směru, kterým evropský vlak jede.

Zastánci evropského projektu zdůrazňují, že musíme za všech okolností směřovat k „těsnějšímu spojení“. Dokonce se mohou lišit i v názoru, jaká je konečná stanice — většina z nich jsou federalisté, někteří jsou příznivci výše zmíněného postmoderního euro-subjektu — ale všichni si přejí postupovat „vpřed“ k těsnějšímu spojení. V rámci smluv mají skutečně evropské soudy ústavní odpovědnost vydávat rozhodnutí, jež nutí evropské vlády a národy následovat tento směr.

Druhý tábor — většinou označovaný jako euroskeptici — je skeptický obecněji. Nemají za to, že by se politika musela nutně ubírat nějakým konkrétním směrem, a už vůbec ne směrem k nevyhnutelnému cíli. Nemají rádi myšlenku vládců verbujících občany k nuceným pochodům do budoucnosti. Odmítají požadavky, že máme historickou povinnost směřovat k „těsnějšímu spojení“. Proto upřednostňují decentralizované koncepty evropského spojení, jakým je zóna volného obchodu, které ponechávají pravomoci uvnitř stávajících národních států či se dokonce snaží o navrácení pravomocí, které si nyní uzurpuje Brusel.

Spor mezi příznivci evropského projektu v jeho nejčistší formě — budu je nadále nazývat „eurofilové“ — a euroskeptiky o tom, zdali se historie ubírá nějakým směrem, a jestliže ano, zda to povede k unifikovanému evropskému státu v nějaké podobě, představuje životně důležitou debatu. Má vážné a nebezpečné implikace pro dvě instituce, konkrétně demokracii a tržní ekonomiku, které se pouze nedávno bezpečně staly součástí našich životů. A my riskujeme, že budeme tato nebezpečí ignorovat, jestliže evropský projekt těsnějšího spojení nepodrobíme běžné kritice v rámci demokratické diskuse.

 

Demokratické deficity

V posledních dvou letech jsme zažili menší, skřípající krizi týkající se ústavní smlouvy Evropské unie. Její odmítnutí nizozemskými a francouzskými voliči v referendu vyvolalo krizi. Z právního hlediska by měla referenda krizi naopak ukončit, protože podle předpisů EU by odmítnutí smlouvy jedním členským státem mělo znamenat její zánik k listopadu minulého roku. Namísto toho summit EU rozhodl prodloužit konečné datum pro její ratifikaci bez omezení.

Odložení ratifikace se stalo nástrojem pro záchranu ústavy. V souladu s tímto rozhodnutím Irsko, Polsko a Dánsko rychle odložily svá referenda o ústavní smlouvě (protože věděly, že by tehdy hlasování končilo neúspěchem). A úřady EU se rozhodly Ústavu lehce přepsat, přejmenovat ji na smlouvu a předložit ji k ratifikaci — ne voličům v referendu, ale lépe předvídatelným poslancům národních parlamentů.

Toto odhodlání tlačit na pilu se dalo naprosto očekávat. Souvisí to přímo s pojetím, že „těsnější spojení“ představuje jediné legitimní směřování politiky. Z toho plyne, že jediný legitimní výsledek diskuse o ústavní smlouvě je její ratifikace. Takže tato otázka bude kladena znovu a znovu, dokud všechny členské státy neodpoví správně.

Stále ještě čekáme na ratifikaci, po níž ústavní smlouva vstoupí v platnost. Avšak některá z jejích zásadních ustanovení již byla zavedena v rámci dřívějších smluv — a rozhodně se nejedná o nevýznamné body. Evropská obranná agentura European Defense Procurement Agency již byla vytvořena, funguje a utrácí příjmy z daní, i když ještě právně neexistuje. Ministr zahraničí EU (neboli v žargonu EU „vysoká představitel“) také ještě neexistuje — i když se již najímá a školí více než tři tisíce členů jeho diplomatického sboru.

Brusel může v tomto pololegálním postupu bezpečně pokračovat, protože poslední verze ústavní smlouvy nebude předložena v jakémukoli referendu, které by mohlo mít nežádoucí výsledek. Pouze Irsko uspořádá referendum, protože to vyžaduje jeho ústava, ale očekává se kladný výsledek. Britové, Francouzi a Nizozemci zřejmě tentokrát referenda nezorganizují — i když nizozemští a francouzští voliči již dříve tu samou smlouvu odmítli a současná britská vláda se ve svém posledním volebním programu výslovně k uspořádání referenda zavázala.

Možná bychom tento postoj mohli pochopit, kdyby byl motivován potřebou čelit nějaké krizi. Skutečně se ze strany evropských vůdčích představitelů a funkcionářů objevilo tvrzení, že EU utrpí „institucionální paralýzu“, jestliže ústava bude dva roky po sobě poražena. Avšak praxe od té doby dokázala, že tato tvrzení byla naprosto nepravdivá. Počet legislativních nástrojů Komise a Rady (směrnice, nařízení a rozhodnutí) přijatých v roce 2003 byl 1557. Tento počet mírně poklesl na 1477 v roce 2004 a poté vzrostl na 1534 v roce 2005 a vyskočil na plných 3255 v roce 2006. Místo aby se množství legislativy EU od odmítnutí ústavy Francouzi a Nizozemci zmenšovalo, ve skutečnosti narostlo (jsem v pokušení dodat běda!).

Popírání přání voličů je běžnou praxí Evropské komise, evropských vlád uvnitř EU a eurofilů obecně. Toto odhodlání již EU dvakrát v minulosti dobře posloužilo, a to když dánští voliči v roce 1992 odmítli Maastrichtskou smlouvu a když se irští voliči vyslovili proti Smlouvě z Nice v roce 2001. Tyto nepohodlné skutečnosti byly jednoduše smeteny stranou; v následujícím roce se uspořádala referenda nová; a když bylo výsledkem obou z nich „ano“, krize byla prohlášena za překonanou a celá záležitost se uzavřela. Žádné třetí referendum nebylo navrženo.

Abychom však byli spravedliví, zastánci těsnějšího spojení již dlouho připouští, že EU má „deficit demokracie“. Bohužel však toto přiznání považují za řešení problému — „Ano, nejsme zaslepení, uznáváme, že EU má demokratický deficit,“ — a u toho zůstanou. Odvážnější povahy občas navrhnou nějaké řešení, avšak takové návrhy vždy bývají v protikladu proti řízené povaze projektu. Uveďme tři z nich.

Zaprvé, dlouho zaznívala kritika skutečnosti, že Evropská komise má v EU monopol na zákonodárnou iniciativu. Jak si posteskl týdeník „The Economist“, tato situace poskytuje „paušální právo veta“ na evropskou legislativu subjektu, který se kompletně skládá ze jmenovaných úředníků. Představuje to skandální popření demokratických zásad. Ale očividně se s tím nedá mnoho dělat, protože Komise je označována za „hnací sílu“ evropského projektu, která ho řídí správným směrem. Občasné pokusy zamaskovat tuto byrokratickou moc demokratickým převlekem jsou téměř komicky nedostatečné. Zde je jeden takový pokus z nedávného zasedání Evropské rady: „Německo navrhlo, že jestliže se třetina národních parlamentů vysloví proti návrhu, bude Komise muset předložit ,odůvodněné stanovisko‘, v němž vysvětlí, proč s legislativním předpisem přichází, avšak nebude povinna ho stáhnout“.

Za druhé, dalekosáhlá Charta základních práv EU je součástí nové ústavní smlouvy. Poskytne evropským soudům pravomoc rušit, novelizovat či potvrzovat zákony ve dvaceti sedmi zemích od Estonska po Portugalsko podle vlastního výkladu volně formulovaných zásad a přání. Protože evropská legislativa je nadřazená vnitrostátním zákonům, konečnou instancí pro rozhodování o sporných politických tématech bude soud v Bruselu či Štrasburku. O některých záležitostech, nad nimiž ztratily kontrolu národní parlamenty, budou nyní rozhodovat soudci někde daleko v cizích městech, kteří nemusejí nezbytně znát „místní“ tradice a právní praxi. Tato skutečnost je výsměchem myšlence demokratické odpovědnosti.

Za třetí, nejevidentnější případ je poskytnutí více pravomocí demokraticky volenému Evropskému parlamentu. To je logicky spatřováno jako nejpřímější odpověď na deficit demokracie v Evropě. Avšak tato myšlenka naráží na společenskou a politickou skutečnost, kdy Evropský parlament, stejně jako Evropská unie samotná, je z demokratického hlediska vysoce nedokonalý subjekt.

Demokracie je totiž víc než pořádání voleb, počítání hlasů a jmenování vítězů do úřadu. Než budou moci volební procedury vytvořit skutečnou demokracii, musí nejprve existovat společné politické uvědomění, jež dá vzniknout celonárodnímu veřejnému mínění, na které budou moci všechny politické strany směrovat svá prohlášení v diskusi, jež bude otevřená všem tématům, která voliči mohou pochopit. Krátce řečeno, musí existovat politická komunita, vůči které budou demokratické instituce a volení zástupci skutečně odpovědni.

Není těžké vytvořit krátký seznam minimálních zásad – jakési minimalistické metapolitiky – jež jsou pro demokratickou politiku nezbytné. Jestliže tak učiníme, bude jasné, že se jedná zároveň o zásady národního státu.

Zaprvé, musí existovat společný jazyk a kultura, které utvářejí společné politické uvědomění, umožňující aktivní politickou diskusi. Za druhé, je potřeba, aby existovala politická komunita a společný osud, kdy se poražení ve volbách nebudou muset obávat vyloučení či dokonce fyzické likvidace poté, co se jejich oponenti dostanou k moci. A za třetí, nestačí pouhé společné zájmy sdružující národ, ale musí existovat společné prvořadé zájmy, pro které budou lidé připraveni činit oběti — dokonce i obětovat život.

Všechny evropské národy požívají těchto zásad samostatně. Ale Evropská unie jako celek disponuje jen druhou z nich – občané členských států EU se již nemusejí obávat, že budou po neúspěchu v evropských volbách vyloučeni.

Co se dalšího týče, Evropa mluví různými jazyky. Má rozdrobenou politickou kulturu. Neexistují celoevropské politické strany zastávající společné programy – uskupení ve Štrasburku spíše představují party nedobrovolných spolubydlících. I jedno slovo – například subsidiarita – má v různých zemích různé významy. A jak uvedl historik Noel Malcolm, odborník na Bosnu a Kosovo, ve své práci o suverenitě: lze si možná představit myšlenku společných finsko-portugalských zájmů, ale něco jako převažující společný finsko-portugalský zájem je pouhou fantazií.

Jestliže žádná z ústředních institucí EU — ani Komise, ani Soudní dvůr, ani Parlament — nemůže zajistit demokratický způsob správy na hodnověrném základě, zůstává jedinou alternativní strukturou evropského vládnutí taková, která by soustředila moc do národních vlád a parlamentů členských států. Koneckonců, dnešní Evropa se skládá z demokratických národních států existujících v nedemokratické Unii. Nějaká podoba mezivládního modelu (intergovernmentalismu) je tedy jedinou možnou podobou demokratického evropanství. Eurofilové o tom nechtějí uvažovat, natožpak to připustit, protože si uvědomují, že by to (a) zbrzdilo užší spojení, (b) umožnilo, aby se různé evropské státy vyvíjely nezávisle na základě principu „variabilní geometrie“, a (c) zmařilo rozvoj „spojeného“ (tedy uniformního) evropského státu.

Z jejich odmítnutí (a setrvávání na cíli užšího spojení) pak vyplývá permanentní přijímání EU jako struktury byrokratické vlády. Někteří byrokrati přijímající rozhodnutí ve všech těchto institucích EU se mohou titulovat soudci, vládní ministři, poslanci nebo komisaři. Ale funkčně zůstávají „byrokraty“. Oni a „kandidáty na členy“ v této byrokratické mašinérii z řad nevládních organizací a národních parlamentů představují jedinou skupinu, která má společné evropské politické uvědomění a kulturu. Z historického hlediska je to varovné, protože sami sebe neblaze považují za „předvoj“ evropské integrace.

Jak odvádějí svou práci? Handlování, bez jakéhokoli vztahu k politické diskusi v jakémkoli státě, určuje rozhodování v džungli nejrůznějších výborů. Ty často zasedají v utajení a bez zápisu o přijatých rozhodnutích. Určení viny nebo zodpovědnosti za rozhodnutí je často prakticky nemožné. A když se ukáže, že jsou přijatá rozhodnutí nepopulární, musí národní vlády občanům vysvětlovat, že se s tím nedá nic dělat — vládní činitelé v nedávné době například vysvětlovali, že není možné dělat změny v ústavní smlouvě, protože ta je - zvláštní formulace – „politicky závazná“.

 

Kartely, trhy a skutečnost

Byrokracie někdy mohou vyprodukovat dobré politiky. Avšak takový přínos bývá jen dočasný, protože byrokracie přirozeně inklinuje k akumulování většího podílu moci, což má za následek nadměrnou regulaci s postupně ochromujícím účinkem. V případě Evropské unie je možné dlouhodobý posun k nadměrné regulaci vysvětlit základní povahou EU, kterou představuje kartel mezi vládami. To je odvážné tvrzení. Dovolím si ho zdůvodnit.

Uvnitř EU vždy existovalo napětí mezi zásadami vnitřního volného trhu zakotveného v Římské smlouvě a regulační tendencí evropské byrokracie. Příznivci volného obchodu a hospodářské soutěže mohli uvádět zásadu „vzájemného uznávání“ národních standardů jako řádný základ vnitroevropského obchodu. Ale regulační impuls byl značně posílen, když Maastrichtská smlouva, zavádějící jednotný evropský trh, přinesla myšlenku, že skutečně volný obchod vyžaduje „jednotné podmínky“ napříč celou Unií. Jako postulát ekonomické teorie to nedává smysl. Obchod se téměř bez výjimek uskutečňuje mezi nerovnými (v jakémkoli smyslu slova), neboť je realizován lidmi, kteří vyměňují to, co mají, za to, co chtějí. Obchodníci sami nejlépe posoudí, jestli je obchod spravedlivý, nebo ne.

Ale tato „zásada“ posloužila evropské byrokracii jako výmluva pro rozšíření svých pravomocí nahrazením „vzájemného uznávání“ národních předpisů jejich „harmonizací“. To přeměnilo smlouvu, která měla údajně volný obchod rozšířit, na nástroj pro posílení regulace — a s postupem času přeměňuje EU z obchodu mezi vládami na kartel mezi nimi.

Kartel slouží jako nástroj pro zvyšování cen pomocí omezení hospodářské soutěže. Cena, kterou vlády stanoví spotřebitelům a podnikatelským subjektům, se skládá z daní a předpisů. Když vlády chtějí přilákat investice, být atraktivní pro vysokopříjmové skupiny a podporovat začínající podniky, omezí regulaci a sníží daně. Jiné vlády pak budou také muset omezit regulaci a snížit daně, aby mohly soutěžit o tyto omezené zdroje. Výsledný trh vládních služeb bude mít tendenci omezit velikost a vměšování vlády a zároveň umožní, aby na základě soutěže mezi vládami vznikl nejlepší mix daní a regulace. V zásadě jak mezivládní model tak federalismus tento druh zákonné konkurence umožňují. EU se tak mohla vyvíjet na základě obchodování mezi vládami.

V praxi se však z EU stal mezivládní kartel, v jehož rámci Brusel „harmonizuje“ různé národní úpravy (i některé daně) s cílem vytvoření jednotných standardů napříč Unií. Taková harmonizace směřuje téměř bez výjimky „vzhůru“ směrem k těsnějším a dražším nařízením, protože odvětví postižená hospodářskou soutěží bývají aktivnější než spotřebitelé, kteří z ní mají výhody. A přináší to i jiné škodlivé důsledky.

Jak by mohl předpovědět jakýkoli ekonom, tato situace vede k narůstající neoptimální alokaci zdrojů v čase. Proč tedy, když Tony Blair a další vůdčí osobnosti EU volali po efektivnější ekonomice a racionálnějších prioritách (tedy méně výdajů na podpory pro zemědělce a více na vědecký výzkum), jim vždy podobné politiky jakoby unikly? Proč poté, kdy podobné politiky byly přijaty, jako v případě „lisabonské strategie“, jsou jejich výsledky omezené a neuspokojivé? A jak je možné, že EU tvrdohlavě odmítá reformu společné zemědělské politiky a dále vydává 40 % svého rozpočtu na 4 % své hospodářské činnosti, i když je každému jasné, že je to bláhové?

Odpověď je, že EU jako byrokratický vládní kartel stále více transformuje ekonomické priority v priority politické — a ty jsou motivovány neekonomickými úvahami. Odrážejí zájmy mocných skupin — hledačů renty, jako jsou francouzští zemědělci a španělští rybáři — s úzkými vztahy s byrokracií, a nikoli s učebnicovou hospodářskou teorií. Takové skupiny se nevzdají cenných výsad, jednoduše protože nemaximalizují návratnost investic, ani nepřinášejí optimální ekonomické výsledky pro EU. Státy zastávající zájmy těchto skupin budou trvat na tom, aby se jim „zaplatilo“ za to, že se zřeknou některých výsad, tím, že dostanou nějakou jinou výhodu — například sídlo nějaké agentury EU v jejich zemi. V netržním politickém systému rozdělování — jakým je i vládní kartel — se zásada „ruka ruku myje“ stává standardní metodou směrování investic. To vede k systematicky špatné alokaci zdrojů v čase.

Vskutku by bylo potřeba odvážných opatření, aby se ztráty udržely v mírných mezích, či dokonce se jim zamezilo nastavením racionálnějších priorit. Proto by nás přetrvávání výdajů na společnou zemědělskou politiku nemělo překvapovat. Existuje nějaká alternativní politika?

 

Tabulka 1. Společensko-vědný diagram

Konstruktivististický racionalismus

 

Sociální model

Ekonomika

‹---------›

 

Tržní model

 

Adaptivní evolucionismus

Antiamerická protiváha

Mezinárodní vztahy

‹---------›

Atlantické spojenectví

Supra-

nacionalismus

Vládní struktura

‹---------›

Mezivládní uspořádání

 

Abychom se mohli zamyslet, jak by taková politika mohla vypadat, dovolte mi obrátit se k politologii a načrtnout teoretický diagram. Ukážeme si, že když destilujeme různé spory ohledně politiky EU, zůstanou nám tři velké diskusní okruhy. Každá z těchto debat jistým způsobem představuje spektrum názorů pohybujících se zleva doprava. První spektrum v oblasti politické ekonomiky směřuje od sociálního modelu vlevo k tržnímu modelu vpravo. Druhé spektrum v oblasti mezinárodních vztahů se pohybuje od antiamerického modelu protiváhy EU nalevo k atlantickému modelu napravo. Třetí spektrum v oblasti vládní struktury směřuje od supranacionalismu nalevo k intergovernmentalismu napravo.

Můžeme říci, že existují jisté příbuzné podobnosti spojující stanoviska, jež lidé vůči těmto modelům zastávají. Označil jsem politiky na jedné straně jako „adaptivní evolucionismus“ a na straně druhé jako „konstruktivistický racionalismus“, jež zhruba odpovídají občanské politice a na druhé straně projektové politice. Příznivci sociálního modelu v ekonomice budou podporovat jak model „protiváhy“ Evropy v zahraniční politice, tak nadnárodní model evropské integrace. A příznivci tržního modelu se budou přiklánět k opačným pólům daným spekter.

Podobné vzájemné vztahy jsou spíše tendencemi než absolutně pevnými stavy. Některé obzvlášť logické osoby se octnou na stejných extrémních koncích všech tří spekter. Exprezident Jacques Chirac zastával sociální model, model protiváhy a nadnárodní model. Britští konzervativci budou směřovat k opačným pólům všech tří spekter, než prezident Chirac — alespoň já osobně ano. Ale ostatní si vybírají.

Myslím si, že je možné popsat současného předsedu Evropské komise Manuela Barrosa jako supranacionalistu, jenž je však blíže tržnímu než sociálnímu modelu a který jako zastánce atlantického modelu není příznivcem konceptu protiváhy USA v zahraniční politice EU. Většina východoevropanů, kvůli zkušenostem s RVHP, jsou v současnosti příznivci tržního modelu a upřednostňují intergovernmentalismus a atlantický model. Ale tyto tři preference se mohou jemně změnit, jestliže by jejich zastánci podlehli pokušení větších subvencí z Bruselu. Gordon Brown v Británii se považuje za přívržence tržního modelu, intergovernmentalistu a zastánce atlantického modelu, ale žádné z těchto tří tvrzení by při analýze neobstálo. A tak dále.

Na první pohled by se zdálo pragmatičtější a rozumnější kombinovat různé pozice ze tří spekter. Ale existují důvody pro spojitost různých přístupů mimo požadavky politického dogmatu.

Zvažme nejprve vztah mezi spektry v oblasti politické ekonomie a vládní struktury ve světle aktuálních sporných otázek. Předpokládejme například, že by si Gordon Brown opravdu přál, aby se v EU rozvíjel flexibilnější pracovní trh, který by vedl ke snížení pracovních nákladů a tím pádem i nezaměstnanosti. Musel by se pak vypořádat se skutečností, že mnoho francouzských voličů odmítlo Euroústavu právě proto, že uvěřili — nesprávně podle mého názoru i podle mínění francouzské vlády — že by ústava oslabila jejich ceněný sociální model podle „anglosaského“ vzoru. Žádný francouzský politik by nemohl zvítězit ve volbách, kdyby obhajoval něco, co Francouzi bizarně označují jako ultraliberální „modernizace“.

Zde vstupuje do hry vládní struktura. V mezivládní Evropě (někdy označované jako „zóna volného obchodu“) nemusí být odlišnost názorů zvlášť důležitá. Francouzská i britská vláda by realizovaly své osobité hospodářské politiky v prostředí „jurisdikční konkurence“. A následoval by nekonečný boj statistických údajů s cílem zjistit, který model daní a regulace je efektivnější.

V nadnárodní Evropě by však takové uspořádání „žij a nech žít“ bylo nemožné. Požadavek na společné politiky a „harmonizaci různých národních regulací“ přinutil obě země přijmout stejný soubor pravidel. Tato pravidla by nepochybně byla určitým kompromisem mezi tržními a sociálními intervencemi. Ani jedna z obou zemí by nebyla spokojená; podobný kompromis by zřejmě postrádal výhody obou přístupů a nikdy by nedokázal převahu jednoho systému nad druhým prostřednictvím soutěže. Jestliže má skutečně existovat v Evropě tržní konkurence, musí se EU silně přiklonit k mezivládnímu pólu spektra.

Sociální model v ekonomickém spektru rovněž naráží na model atlantismu diplomatického spektra. Důvody nejsou nijak záhadné. Sociální model po francouzsku zvyšuje domácí průmyslové náklady a snižuje konkurenceschopnost. Jestliže je možné tyto náklady exportovat do jiných členských zemí EU prostřednictvím harmonizace, vzrostou náklady v rámci celého kartelu. S vyššími náklady na celém kontinentě pak EU musí buď mezinárodně exportovat své předpisy nebo upravit různé celní i mimocelní překážky obchodu. Zřejmě pravděpodobně učiní oboje. USA v současné době protestují vůči pokusu EU zavést novou a nákladnější regulaci chemického průmyslu prostřednictvím „kulturní výjimky“ z pravidel WTO, Číňané se na EU zlobí kvůli omezení dovozních kvót. Čím ambicióznější je sociální model, tím více protekcionismu je třeba, a tím pravděpodobnější je, že tato situace přeroste v obchodní spory, a s postupem času povede k dalšímu znepřátelení aliančního spojence.

A to samé platí — i když to není tak zřejmé — o vztahu mezi druhým a třetím spektrem. Nadnárodní model nemusí být nutně důvodem pro diplomatickou rivalitu s USA, takový postoj je nicméně pravděpodobnější. Supranacionalisté z EU mají pro své vlastní národně budovatelské účely sklon k podporování antiamerikanismu, přičemž se opírají o jinak roztříštěnou evropskou identitu. Fundamentální supranacionalismus rivalitu umožňuje. Mezivládní Evropa by jednoduše nemohla být rivalem USA, i kdyby si to přála. Nebyla by schopna udržet konzistentní společný postoj. Neměla by ozbrojené síly. Nikdy by se nedokázala sjednotit v opozici vůči americkým politikám, protože by vždy některé státy byly na straně USA. Atlantismus by pak byl jedinou možnou smysluplnou a účinnou zahraniční politikou.

Podle tohoto modelu tedy supranacionalismus v kontextu EU brání nejen hospodářské racionalitě, ale i pokračování dobrých transatlantických vztahů. Byrokratická vláda a eurokartel si téměř dokonale vzájemně vyhovují, stejně jako má mezivládní model tendenci upřednostňovat (nikoli však garantovat) volný obchod a trhy. Všechny špatné věci jdou ruku v ruce —a většina (přinejmenším) dobrých věcí také.

 

Ideologie uniformity

Jestliže by se Evropa měla stát efektivní, či dokonce energickou ekonomikou, museli bychom reformovat celou institucionální a právní strukturu EU a přepsat její stávající smlouvy. Museli bychom nahradit regulační harmonizaci zásadou „vzájemného uznávání“ národních standardů. Museli bychom transformovat současný vládní kartel do trhu mezi vládami, v jehož rámci by evropské státy mezi sebou soutěžily prostřednictvím nabídky různých mixů daní a regulace, s cílem přilákat investice a talenty. A protože existující politiky skvěle svědčí zájmům evropské byrokratické vládnoucí třídy, museli bychom provést politické reformy tak, aby se EU a její instituce staly více demokratické, liberální a flexibilní.

V současné době existuje jen malá naděje na prosazení podobných politik. Nedávné zasedání Evropské rady totiž ukázalo, že se pohybujeme naprosto opačným směrem: jeden pozorný diplomat si povšiml, že bylo vypuštěno několik klíčových slov z předtím kolujícího návrhu „mandátu“ pro novou evropskou smlouvu. Narozdíl od předešlých návrhů již text nesliboval „svobodnou a ničím nenarušenou soutěž“. Nově zvolený francouzský prezident Nicholas Sarkozy se v klidu setkal s Angelou Merkelovou (jejíž země podle principu šestiměsíční rotace předsedala Evropské radě) a přesvědčil jí, aby tato urážlivá fráze byla vypuštěna. Tony Blair, Gordon Brown ani ostatní neuspěli, aby byl tento text do návrhu znovu zapracován, a nyní tvrdí, že se jedná o bezvýznamný ústupek, který je vyvážen jinými ustanoveními navrhované smlouvy. Ale fakt, že si Sarkozy — společně s německou kancléřkou — prosadil své, bezvýznamný není.

Je to symbolické vítězství Maastrichtské nad Římskou smlouvou — a francouzského etatismu nad anglosaským liberalismem. Ovlivní to soudní výklad ústavní „reformní smlouvy“ směrem k větší regulaci a menší konkurenci. A pro politiku to tedy časem přinese významné důsledky.

Výhradu vůči tomuto vyškrtnutí nemám snad z obavy, že by nyní Sarkozy projížděl s kohortou Peugeotů a jiných „národních šampiónů“ touto nově vzniknuvší mezerou. To by ostatně mohl i v otevřené, decentralizované a flexibilní Evropě založené na jurisdikční konkurenci. Ale to by musel soutěžit s ostatními ekonomikami fungujícími na základě liberálnějších modelů, takže bychom mohli posoudit, který z modelů je nejlepší. Co je legitimně znepokojující na Sarkozyho skromném, drobném triumfu, je fakt, že jím byla evropská ústavní smlouva přepsána. Může to být nyní uváděno jako ospravedlní společné evropské politiky favorizování průmyslových vítězů a subvencování národních šampiónů. Samozřejmě, že to zabere čas a odhodlání, ale Sarkozy má obojího dostatek.

Sarkozy má na své straně ještě něco jiného. Základní ideologií EU je uniformita —zda uniformita liberální či statická nehraje roli, dokud se všechny státy pohybují stejným směrem. Takže když Sarkozy bude dál prosazovat svou věc, politici, vlády a státy, které se nyní považují za liberální, mohou najednou shledat, že byly vmanévrovány do colbertovské politiky hospodářského nacionalismu na úrovni Evropy. To neočekávaly a asi se jim to nebude líbit. Nicméně jak jsem varoval, to je povaha „projektové“ politiky.

 

Autor byl poradcem britské premiérky Margaret Thatcherové

 

přednáška pro Centrum pro ekonomiku a politiku Europe: a Cartel of Governments or a Market?

 7. listopadu 2007

 

www.cepin.cz

 

Přednáška Johna O´Sullivana na CEPu 7. listopadu 2007

U mikrofonu ředitel CEPu Petr Mach

Hovoří John O´Sullivan

Lukáš Petřík hovoří s Johnem O´Sullivanem, vedle něj Juraj Lajda, vydavatel O´Sullivanovy knihy v nakl. Ideál

 

3523 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Horor: Holanďanka s demenciou podstúpila eutanáziu proti svojej vôli. Lekárka oslobodenáImigrantské „děti" hromadně znásilnily 14-letou dívku. Inspirace pro "sirotky" Šojdrové?Každý, chudý i bohatý, může díky sluníčkářům a islamizaci přijít o vše…Tehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…Skutečný necenzurovaný životopis Tomáše Halíka. No to si tedy počtete. Fakt

euServer.cz

Pro koho to čučkař Koudelka z BISu vlastně pracuje? Ostatně soudím, že NATO i EU musí být námi opuštěnyUž jste viděli, jak se ztrapnila Vášáryová? Blaha rozdrtil video americké ambasády o 17. listopadu

ePortal.cz

17. listopad 1939 a 1989 - pěstování kultu osobnosti Václava HavlaPokud bude Česká televize nadále vysílat podobné propagandistické paskvily jako s Václavem Moravcem, Rychetským a Čaputovou, poženou je lidé svinským krokem

Eurabia.cz

Imigrantské „děti“ na úkor tuzemskýchKniha anglického disidenta jehož na Facebooku nezveřejní: Mohamedův korán - Proč muslimové vraždí za islám

FreeGlobe.cz

Chtějí zrušit výuku hymny na základních školáchVeganství zachrání naši planetu, tvrdí slavný závodník formule 1. Dostal pádné odpovědi od svých kolegů (+ foto)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

„Duševně nenormální!“ Zeman pro PL ze Slovenska udeřil na Milion chvilek a poslal vzkaz na LetnouHrušínský vynesl hodně silný výrok směrem k Hradu. Komentátor varuje: Takový člověk u moci? Lidé s jiným názorem by skončili v lágrech nebo na oprátkách!
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění