Anatomie kapitulace aneb Jak Západ ustupuje muslimům

Autor: Bruce Bawer  | Publikováno: 11.7.2008 | Rubrika: Kulturní válka
Mohamed - karikatura

Islám dělí svět na dvě části. Část ovládaná islámským právem šaríja se nazývá Dar al-Islam, Dům podřízení. Vše ostatní je Dar al-Harb, Dům války, nazývaný tak proto, že vyžaduje válku, svatou válku neboli džihád, aby byl přiveden do Domu podřízení. V průběhu staletí nabýval džihád různé podoby. Před dvěma staletími muslimští piráti zajímali lodi a zotročovali jejich posádky, což vedlo USA k dvěma tzv. barbarským válkám 1801-05 a 1815. V posledních dekádách byly zbraněmi džihádu teroristické bomby; použití letadel jako raket 11. září byla jen varianta této metody.

 
Co ovšem poznal málokdo, že totiž Ajatolláh Chomejní zahájil v roce 1989 svoji fatwou proti Salmanovi Rushdiemu nový druh džihádu. Místo západních budov či lodí, napadl Rushdie základní západní svobodu – svobodu slova. V dalších letech pak jiní islamisté rozšířili tento druh džihádu, podkopávají základní svobody západních společností a rozšiřují v nich platnost šaríje.
 
Dosáhli ohromujících úspěchů. Jmenujme jen dvě snad nejvýznamnější události: úkladnou vraždu Theo van Gogha za jeho film o útlaku žen v islámu a globální vlnu násilností, vražd a vandalizmu po zveřejnění karikatur Mohameda v dánských satirických novinách. Obě měly ohromný účinek na západní společnost. Z různých motivů – od strachu přes ujeté sympatie až po multikulturní ideologii – začali se mnozí lidé, ale zejména západní elity, dojemně zajímat o to, co fundamentalisté cítí, myslí a „brali na to ohled“, což de facto znamená, že si zvnitřnili příkazy šaríje a dobrovolně přijímají status dhimmi.
 
Dá se tomu říci kulturní kapitulace. Dům války – pomalu a jistě a v případě Evropy ani ne moc pomalu – přechází do Domu podřízení.
 
V této jízdě k šaríji hrají roli řidiče často západní média s jejich obvyklým předsudkem, že my jsme ti špatní. Když holandský sociolog a posléze politik Pim Fortuyn začal upozorňovat na nebezpečí, které islamizace představuje pro demokracii, elitní žurnalisté označili za hrozbu jeho. Srovnávali ho dokonce s Mussolinim a Hitlerem. Muž, který ho zavraždil – multikulturalista, nikoli muslim - vysvětloval svůj čin tím, že Fortuynovy názory na islám byly „nebezpečné.“
 
Snad nejlépe dokumentuje tuto morální inverzi BBC. Typickým případem bylo jeho zpracování události s psychoterapeutem Johnem Cassonem. Ten vyjádřil veřejně své zděšení nad faktem, že vysoký imám v Manchesteru je pro trest smrti za homosexualitu. BBC případ prezentovalo jako – Cassonovu snahu diskreditovat islám. V červnu 2005 vysílalo BBC „dokumentární“ pořad Jsem muslim, žádnou paniku (Don´t Panic, I´m Islamic), kde se snažilo vylíčit obavy z radikálního islámu jako naprosto přehnané – pár týdnů před tím, než muslimské bomby vybuchly v londýnském metru a autobusech. V prosinci 2007 se ukázalo, že pět z dokumentárních objektů „neškodných muslimů ze sousedství“ bylo zapojeno do těchto teroristických útoků a že producent BBC, přestože o tom věděl, nepředal tyto závažné informace policii.
 
Mlčky dávaný souhlas s muslimskými požadavky a hrozbami je rozšířený. Po muslimských násilnostech následujících publikaci karikatur Mohameda v dánských novinách se jen velmi málo periodik odvážilo je přetisknout jako gesto solidarity. Vydavatelé obvykle prohlašovali, že důvodem je jejich respekt k islámu. Je ovšem velmi pravděpodobné, že hlavním motivem je strach. Typickým je v tomto směru přední norský karikaturista Finn Graff, který často zobrazoval Izraelce jako nacisty, ale který nyní odmítá nakreslit cokoliv, co by mohlo vzbudit „oprávněný“ hněv muslimů. 
 
Minulý rok se stala podobná příhoda ve Švédsku – umělec Lars Vilks nakreslil Mohameda jako psa, načež velvyslanci z muslimských států žádali zavést ve Švédsku omezení projevu. Reportér CNN Paul Newton to komentoval tak, že díky událostem s dánskými novinami by snad Vilks už „mohl být poučen“, The Economist zase Vilkerse vylíčil jako excentrika, kterého nesmíte brát moc vážně a kladně kvitovali fakt, že švédský předseda vlády – na rozdíl od dánského – pozval velvyslance k „rozhovorům.“
 
Špičková média pravidelně velmi málo referují o činech fundamentalistických muslimů nebo se snaží zatemnit jejich podstatu. Při násilnostech ve Francii v roce 2005, které byly de facto formou džihádu proti nemuslimským sousedům, uběhly týdny, než se o nich americké sdělovací prostředky vůbec zmínily (a evropské až po nich, poznámka překladatele) a když to udělaly, snažily se neodhalovat jejich muslimskou identitu, téměř žádné například necitovaly jejich výkřiky Allahu akbar, místo toho hovořily o výbuchu frustrace ze sociální nespravedlnosti.
 
Když se objevily průzkumy mínění a studie, média také často prezentovala jejich výsledky absurdně a snažila se je nechat rychle zapadnout. Novináři v roce 2007 vítězoslavně oznamovali, že 80 % procent amerických muslimů mezi 18 a 29 lety je proti sebevražedným atentátům. Faktický výsledek tohoto průzkumu, že totiž dvojciferné procento amerických muslimů tyto vražedné akce podporuje (a to jsou navíc asi jen ti, co se dobře nenaučili takíju, pozn. překladatele), jaksi z prezentace výsledků „vypadl“ a Washington Post, USA Today a další průzkum prezentovali jako „Američtí muslimové odmítají extremizmus.“ V roce 2006 ukázal průzkum Daily Telegraphu, že 40 % britských muslimů chtějí v Británii šaríju – přesto většina reportérů nadále tvrdí, že něco takového chce jen nepatrná menšina.
 
Po každé větší teroristické akci od 11.září tisk téměř povinně publikoval příběhy západních muslimů, co se bojí „antimuslimské nálady“, aby nenápadně přesouval pozornost z reálných násilných činů spáchaných islamisty k imaginárním, páchaných nemuslimy – tato „nálada“ se samozřejmě nikdy nezhmotnila. Knihy Bat Ye’Or či Roberta Spensera, které říkají pravdu o šaríji a džihád, zůstávají v médiích typu New York Times nepovšimnuty, zato tyto elitní tiskoviny dodávají legitimitu myslitelům typu Karen Armstrongové či Johna Esposita, jejichž cukrkandlové prezentace islámu byly dávno zdiskreditovány vším, co se odehrálo od 11. září.
 
Média také vytvářejí portréty fundamentalistů, na kterých tito vypadají naprosto neškodně. V New York Times se například v roce 2006 objevila až něžná třídílná prezentace brooklynského imáma Reda Shata, vykreslujícího ho jako hrdinského stavitele mostů mezi kulturami. Pochopitelně se v ní neobjevilo, že imám neumí anglicky, odmítá podat ruku ženě, chce zakázat hudbu a podporuje Hamás a sebevražedné atentátníky. Dílo získalo Pulitzerovu cenu.
 
Tak vypadá „odvážný“ nový svět dle médií: Ti, kdo chtějí popravovat nevěřící, utlačovat ženy a popravovat odpadlíky a homosexuály, jsou , pokud se zrovna teď neomotávají výbušninou, „umírnění“, zatímco ti, kdo nazývají věci pravými jmény, jsou „islamofóbové.“
 
Zábavní průmysl za médii nijak nezaostává. Zatímco za 2. světové války vzniklo v Hollywoodu mnoho filmů, podporující válečné úsilí, dnešní filmy a televizní show až na nepatrné výjimky chodí okolo islámu po špičkách a snaží se vykreslovat v nejhezčích barvách. Točí se show o hodných muslimech konfrontovaných s antimuslimskou „bigotností a fundamentalizmem.“ Pokud přece jen někdo chce z linie „islám = náboženství míru“ vybočit, jsou tu islámské lobbistické skupiny, které ho vracejí do stáda. Například Výbor pro americko-islámské vztahy lobboval u Paramount Picture o změnu záporného hrdiny v Součtu všech obav (Sum of All Fears 2002) na změnu záporného hrdiny z islamisty na neonacistu.
 
Nejinak je tomu ve světě umění. Ti samí umělci, kteří se jinak snaží co nejvíc šokovat a kdekoho urážet, vyjadřují názor, že islám je třeba „respektovat“. Muzea a galerie v tichosti sundávají obrazy, které se mohou dotknout muslimů a schovávají do skladů rukopisy, týkající se Mohameda. Britský umělec Grayson Perry, jehož díla nemilosrdně zesměšňují křesťanství, je jeden z těch, kteří přiznávají, že nejde o politickou korektnost, ale o strach: „Důvodem proč jsem přestal ve svém umění útočit na islám, je to, že se bojím, že mi někdo prořízne krk.“
 
Přední liberální intelektuálové a akademici ukazují šokující ochotu zradit liberální hodnoty, pokud přijde na „nutnost“ uklidnit muslimy. V roce 2001 vynikající norský antropolog a odborník na islám v souvislosti s vysokým počtem znásilnění spáchaných muslimy na nemuslimkách napomenul norské ženy, aby si „uvědomily, že žijí v multikulturní společnosti a přizpůsobily se tomu.“ Vysoce oceňovaní odborníci Ian Buruma z Bard College a Timothy Garton Ash z Oxfordu zuřivě odmítali tezi, že podporují kulturní kapitulaci a vyzývali k „přizpůsobení se“. Co tím má na mysli, pak Buruma upřesnil ve své knize Vražda v Amsterodamu, kde citoval amsterodamského starostu Joba Dojena, který volal po „přizpůsobení se muslimům“ včetně těch, kteří „záměrně diskriminují jejich ženy“.
 
Ayaanu Hirsi Ali, protože odmítla dělat ve své svobodě kompromisy, nazval Garton Ash „jednoduchou, osvícenecky fundamentalistickou“, čímž ji implicitně přirovnal k muslimským fundamentalistům, kteří ji chtějí zabít. Buruma ji zase v několika svých článcích nazval „nedůtklivou naivkou“.      
 
Islámské právo šaríja dává muži právo bít svou ženu, nařídit sňatek své dceři a zabít ji, pokud odmítne. Rowan Williams, arcibiskup z Canterbury a jeden z britských nejznámějších intelektuálů, navrhl v únoru instituci paralelního systému práva šaríja v Británii. „Nemyslím,“ řekl BBC, „že bychom hned mohli udělat závěr, že celý tento právní systém jako věda i jako praxe je v nějakém zásadním rozporu s lidskými právy, prostě jenom zrovna neodpovídá tomu, jak my jim rozumíme.“ (Tenhle výrok by se měl tesat do mramoru, napadá mi, že za komunizmu jsme tady taky, jak nám tehdy tvrdili, měli demokracii a svobodu, jen trošilinku jinak, než jsme jim rozuměli - poznámka překladatele).
 
Dalším prominentním přizpůsobovatelem je profesor humanitních studií na Kolumbijské univerzitě Mark Lilla. Jeho esej v New York Times Magazine byla tak zdlouhavá a malátná a psaná tak akademicky, že si možná mnoho čtenářů až dokonce neuvědomilo, že vytyčuje cestu přímo k šaríji. „Naprosté sladění muslimů s moderní liberální demokracií nelze očekávat,“ píše tam, pro Západ „je úkolem dne to nějak zvládnout, ne bránit nějaké vysoké principy.“ Profesor Noah Feldman z Harvardu zase příznivě srovnal šaríju s britským právem a popsal „islamistickou“ snahu obnovit starou ideu úlohy práva jako „smělou a noblesní“.
 
Pokud naše základní západní hodnoty odmítají hájit tisk, umělci a prominentní liberální myslitelé, nelze se divit, že se toho bojí i naši političtí vůdci. Když noviny v Oslu, Magazinet, v roce 2006 přetiskly dánské karikatury, džihadisté pálili dánské vlajky a podpálili dánské velvyslanectví v Sýrii. Namísto postavení se proti vandalům, norští představitelé se obrátili na vydavatele novin, pana Selbekka, a víceméně mu vyčetli vypálení velvyslanectví a nutili ho k omluvě. Nakonec přišel na vládou sponzorovanou tiskovou konferenci a tam se pokořil před shromážděním imámů, jejichž vůdce mu pak veřejně odpustil. Po tomto příšerném zážitku pak Selbekk konstatoval, že „Norsko urazilo dlouho cestu, při které se svoboda slova stala rukojmím islamistů.“ Jako by tato kapitulace nebyla dostatečně ponižující, odcestovala pak ještě do Kataru oficiální norská delegace, aby snažně žádala o přijetí Selbekkovi omluvy Qaradawiho – muže, který podporuje sebevražedné atentátníky a vraždy židovských dětí. Jak napsal norsko-irácký spisovatel Walid al-Kubaisi, „Setkat se za těchto okolností s Yusufem al-Qaradawim byl totéž jako dát islamistům garanci, že s nimi budou konzultovat, jak mají vládnout Dánsku.“
 
Pozice OSN v otázce svobody slova vs. „respekt“ k islámu je jasná a jasně taky vítězí nad hodnotami, se kterými bylo OSN zakládáno. „Nežertujte o náboženství jiných lidí,“ poučoval Kofi Annan po incidentu s Magazinetem, „musíte mít respekt k tomu, co je pro jiné lidi svaté.“
 
I jiné západní vlády podporují rozšiřování Dar al-Islam. V září 2006, když se filozof Robert Redeker po své kritice islámu začal skrývat, protože dostával otevřené výhružky smrtí, to Domique de Villepin, tehdejší předseda francouzské vlády, komentoval slovy „Každý může svobodně vyjádřit své mínění, ale musí současně také samozřejmě respektovat jiné.“ Poučení z případu Redeker je o tom, jak řekl, „jak ostražití musíme být, abychom si byli jisti, že se lidé v naší společnosti vzájemně respektují.“
 
Když G. W. Bush, léta po 11. září, konečně veřejně uznal, že Západ je ve válce s islámským fašizmem, zuřivá reakce muslimů a multikulturalistů ho přiměla k návratu k prázdnému pojmu „válka s terorem.“ Britské ministerstvo zahraničí shledalo sám tento termín urážlivým a zakázalo svým členům jeho používání – spolu s výrazem „islámský extremizmus.“ V lednu se ministerstvo vnitra rozhodlo začít islámský terorizmus nazývat „antiislámskou aktivitou.“
 
Norský parlament schválil bez veřejné diskuze v roce 2005 zákon, kriminalizující urážky náboženství a břemeno důkazu dal na „urážejícího“. Minulý rok nejslavnější právník této země Erling Staff zdůvodňoval, že trest za zabití ze cti musí být nižší než jiné vraždy, protože je arogantní chtít po muslimech, aby převzali naše společenské normy. V roce 2007 zase frankfurtský soudce odmítl žádost muslimské ženy o rychlý rozvod s jejím manželem, který ji brutálně zneužíval, odvolávaje se na šaríju. Konec konců Korán dává manželovi právo bít svoji ženu.
 
Naopak ti, kdo se nechtějí podřídit novým příkazům doby založeným na šaríji a vyjadřují otevřeně svá stanoviska, riskují postihy. Oriana Fallaci umírající na rakovinu čelila obžalobě za hanobení islámu v Itálii, tři roky před tím se musela hájit v podobné věci před soudem francouzským. Naštěstí nebyla shledána vinou. Kanadský nakladatel Ezra Levant a novinář Mark Steyn se museli zodpovídat před tribunálem pro lidská práva, první pro přetištění karikatur z Jyllands-Posten, druhý pro kritické psaní o islámu.
 
Naproti tomu džihádisté a jejich podporovatelé jsou často vyznamenáváni. V roce 2005 povýšila královna Alžběta do rytířského stavu Kabala Sacranieho z Muslimského výboru Británie, muže který volal po smrti Salmana Rushdieho. Ten samý rok britský starosta Ken Livingston vychvaloval jako „pokrokového“ Qaradaviho a v odpověď homosexuálnímu aktivistovi, který upozorňoval, že Qaradawi obhajoval trest smrti pro homosexuály, spustil sáhodlouhou tirádu vychvalující Qaradaviho jako učence a očerňující pověst aktivisty. Snad vůbec nejlepší však bylo vystoupení Pieta Heina Donnera, který v roce 2006 jako ministr spravedlnosti v Holandsku, kde budou mít muslimové brzy většinu ve velkých městech, řekl, že pokud chtějí voliči v Holandsku zavést šaríju, „bylo by hanbou říci ´to nesmíte!‘.“
 
Jestli vám ještě nepřipadá dhimifikace politiků dost šokující, zkusme se podívat, jak podléhá islámskému tlaku jednání silových složek. Minulý rok, když britská stanice Channel 4 ukázala „umírněné“ muslimské kazatele, jak volají po bití manželek a dcer a vraždách gayů a odpadlíků, šla policie do akce – nahlásila stanici Ofcomu, vládnímu úřadu pro komunikace, za „šíření rasové nenávisti.“ Ke cti Ofcomu budiž řečeno, že stížnost odmítl. Den po vysílání tohoto pořadu ohlásil komisař Sir Ian Blair plány na začlenění muslimských vůdců do antiteroristické služby. Plán byl naštěstí později uložen k ledu.
 
Jak si všiml kanadský muslimský reformista v roce 2006, když bylo v Torontu zatčeno 17 teroristů za přípravu „vlastního 11. září“ pro Kanadu, policie se vůbec nezmínila, že by to mělo něco společného s islámem. Když rotterdamský umělec po vraždě Van Gogha nakreslil na ulici fresku s andělem a příkazem Nezabiješ, policie v obavách z nelibosti muslimů zlikvidovala fresku i videozáznam o její likvidaci. V červenci 2007 byla plánovaná televizní výzva k pomoci při pátrání po muslimském pachateli znásilnění stornována, aby nepodněcovala „rasistické nálady.“ V srpnu přinesly Times of London zprávu o „Asiatovi“ (britské krycí slovo pro „Muslim“), který měl ve Velké Británii sex s asi stovkou bílých dvanáctiletých dívek, ale úřady nic nepodnikly z obavy „z rozrušujících rasových souvislostí.“ Samozřejmě, že ani Times ani vládní úředníci si „nevšimly“, že nejde o problém rasy nýbrž náboženství.
 
Imunní nejsou ani armádní činitelé. V roce 2005 americký velitel v Iráku, generál-poručík John R. Vines vyučoval svůj štáb o islámu, přičemž jim dal seznam literatury s díly Karena Armstronga a Johna Esposita. O dva roky později vyjádřil plukovník David Kilcullen svoji nelibost nad používáním slova džihád. V lednu 2008 propustil Pentagon Stephena Coughlina, stálého odborníka na šaríju a džihád, za jeho názor, že terorizmus je motivován džihádem. Pravděpodobně na nátlak muslimů. Po velkém veřejném ohlase, který to vyvolalo, nebyl nakonec Coughlin propuštěn, ale „jenom“ přeložen na jiné místo na ministerstvu obrany.
 
Dost příkladů. Musíme si uvědomit, že kulturní džihádisté nenávidí naše svobody, protože odporují šaríji, kterou na nás chtějí aplikovat. V USA jsou v omezování svobody slova i dalších svobod o mnoho méně úspěšní než v Evropě, v neposlední řadě díky prvnímu dodatku k ústavě, i když i zde je snaha vyhovět jejich tlaku vysoká.
 
Klíčová otázka pro lidi Západu je: Milujeme své svobody tolik, jako oni je nenávidí? Mnoho svobodných lidí si natolik navyklo na svobodu a pohodlí nemuset ji hájit, že jsou její obrany neschopni ani když je smrtelně ohrožena, popřípadě zcela neschopni vůbec rozeznat, že je ohrožena. Pokud jde o muslimy žijící na Západě, průzkumy jasně ukazují, že mnozí z nich, i když nejsou aktivními džihádisty, jsou připraveni pasivně přihlížet, jak jejich souvěrci přetahují Západní svět do Domu podřízení. Těžko od nich také můžeme očekávat, že budou stát za našimi svobodami, když za nimi nebudeme stát my.
 
Pro Eurabia.cz z angličtiny přeložil Martin Horák
 
Zdroj: http://www.city-journal.org/2008/18_2_cultural_jihadists.html
 
titulek redakčně upraven 

2782 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Proč feministkám nevadí radikální islám?Emisní povolenky na děti na spadnutí. Zelení extrémisté jsou často diagnostikováni s psychickou poruchou – ekologickou úzkostíPoměr vojenských sil mezi USA, Ruskem a EU – přehledně a na jednom místěPozadí manipulovaného převratu 17. listopadu 1989. Havel byl člověk, který vlastně nikdy nepracoval, který si rád užíval alkoholu a sexu a který se nechal manipulovat svými přáteli Clintonem a AlbrightovouImigrantské „děti" hromadně znásilnily 14-letou dívku. Inspirace pro "sirotky" Šojdrové?

euServer.cz

Presstituce není jen zaměstnání, ale také stav duchaPoliticko-rozvratná činnost „Člověka v tísni“

ePortal.cz

Kdyby stát nevyhazoval šest miliard do luftu, aby si někteří mohli vozit zadky zadarmo, a namísto toho jimi financoval ČT, měli bychom VŠICHNI tu příšernou televizi aspoň zadarmoZměny zákonů z dílny ministerstva vnitra prospívají ČSSD a nikoliv občanům

Eurabia.cz

Nacionalisté z Walesu se zbláznili. Chvěji udělat z Anglie útočiště pro všechny uprchlíky a podporují islámVideo: Napadení při akci pálení Koránu v Norsku

FreeGlobe.cz

Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?Chtějí zrušit výuku hymny na základních školách

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Milion chvilek? Ovčáček překvapil: Vidím jasný plán. TOP 09 bude koukatKlaus to odpálil, Trikolóra je ve Sněmovně, ukázal průzkum. Sílí SPD a ANO. Zato Fialova ODS je v hrůzostrašné situaci
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění