Rodina v pojetí západního feminismu

Autor: Jan Jireš | Publikováno: 13.8.2008 | Rubrika: Studie
Ester

Mým úkolem je shrnout, jak západní feminismus pojímá rodinu a jakou politickou agendu v souvislosti s rodinou prosazuje. To je obtížný úkol, protože neexistuje jen jeden feminismus, ale řada různých feministických směrů, z nichž některé si navzájem ostře odporují. Dá se říci, že všechny „feminismy“ mají jeden společný cíl: emancipaci žen/lidí z patriarchální nadvlády. Ve všem ostatním se už ovšem liší: V čem vlastně spočívá ta patriarchální nadvláda a jak se projevuje? Jaké prostředky zvolit pro dosažení emancipace? Kdo má vlastně být emancipován? Jaký má být cílový stav? V posledních několika desetiletích dochází mezi jednotlivými feminismy ke sporům i v otázkách „co je to žena“ a „co je to člověk“.

 

Rád bych jen velmi stručně nastínil tato témata a zasadil často používané pojmy feministického myšlení jako jsou „gender“, „diskurs“ a „sociální konstrukce“ do jejich intelektuálního kontextu. Nejprve se pokusím shrnout hlavní feministické přístupy a směry a jejich postoj k instituci rodiny. Pak se budu soustředit na poststrukturalistický feminismus, který je v současném západním akademickém světě nejvlivnějším feministickým směrem a ze kterého čerpá i současný „genderový“ feministický aktivismus. Závěrem se pokusím nastínit některé jeho praktické implikace.

Mnohost „feminismů“

V posledních třiceti letech se v rámci feministického myšlení střetávají tři dominantní proudy: humanistický feminismus, diferenční feminismus a poststrukturalistický či genderový feminismus.

Humanistický feminismus požaduje, aby i na ženy byly plně aplikovány principy moderního liberalismu, které byly původně vytvořeny muži a pouze pro muže. Tento typ feminismu spočívá na představě univerzální podstaty lidství, sdílené všemi lidmi bez ohledu na jejich pohlaví, a volá po důsledném dovršení osvícensko-liberálního projektu tak, aby plně zahrnul i ženy. Humanistickému feminismu tedy jde o emancipaci podřízené a marginalizované ženy do pozice člověka v moderním liberální smyslu, tedy racionální autonomní bytosti reprezentující civilizaci v protikladu k přírodě.

Humanistické feministky tvrdí, že moderní liberální projekt sice vedl ke svržení předmoderní autority panovníka a k jejímu nahrazení demokratickou společenskou smlouvou, ale že tato smlouva byla uzavřena pouze mezi muži. Sféra rodinného života byla vyčleněna z nově vytvořené demokratické veřejné sféry a zůstala místem patriarchálního panství nad ženami. Rodina je tedy především místem, kam byla žena po demokratizaci veřejného života uvězněna a kde je prostřednictvím mužské mocenské kontroly potlačováno její liberálně pojímané přirozené lidství.

Humanistický feminismus je tedy individualistický, jeho cílem je osvobodit jednotlivce. Ideálem diferencialistického feminismu je naopak prosazení politické a morální rovnosti mezi dvěma skupinami – muži a ženami. Vychází s přesvědčení, že univerzalismus humanistického feminismu je fikcí a že mezi muži a ženami existují významné rozdíly, které jsou přirozeného původu. Požaduje proto, aby byly ve veřejné sféře prosazovány hodnoty, které odpovídají specificky ženské zkušenosti péče o dítě, a aby se „mateřské myšlení“ stalo základem politiky. Rozdíly mezi muži a ženami jsou „esenciální“ povahy, neboť jsou určené přirozenou biologickou odlišností.

Míra a původ těchto přirozených rozdílů pak vedou k dalšímu štěpení v rámci diferencialistického proudu. Na jednu stranu zde najdeme radikální feministky, které vztahy mezi muži a ženami jako rozdílnými skupinami vnímají jako boj a usilují o nahrazení patriarchátu matriarchátem. Na druhou stranu v něm jsou zastoupeny i křesťanské feministky, které zdůrazňují přirozenou komplementaritu rolí mužů a žen a snaží se dosáhnout společenského uznání důležitosti ženské mateřské role a posílení jejího vlivu ve společnosti. Konečně zde najdeme směry blízké různým formám novopohanství, které předpokládají mystickou jednotu žen a Matky Přírody, kterou muži nemohou nikdy dosáhnout.

Poststrukturalistický feminismus se ostře vymezuje vůči oběma předchozím proudům a považuje individualistický i skupinový esencialismus za nepřijatelný. Univerzalistickou identitu racionálního člověka i partikularistickou identitu přírodě blízkých žen považuje za pouhé sociální konstrukty, tedy za výtvory historicky nahodilých sociálních praktik, které navíc nevědomky podpírají nadvládu tradičního patriarchátu – osvícenští liberálové, ujařmující ženy, tak přece činili právě s odkazem na jejich údajnou iracionalitu a „přírodnost“. To, že humanistické feministky předpokládají existenci přirozené lidské podstaty a diferencialistické feministky zase existenci nějakého přirozeného mužství a ženství, znamená falešnou naturalizaci těchto společenských konstruktů, tedy předstírání jejich „přírodní povahy“.

Praktickým příkladem rozporů mezi různými feministickými proudy je třeba spor o pornografii: je pornografie nástrojem mužské nadvlády nad ženami a projevem maskulinního násilí, které degraduje ženy do pozice nesvéprávných sexuálních objektů? Nebo je naopak účast žen na produkci pornografie žádoucí, neboť představuje rozšíření svobodné volby pro ženy, vymanění ženy z genderového stereotypu spořádané manželky a dobrou příležitost k podkopávání norem měšťácké morálky?

Je možné najít vnitřní rozpory i u konkrétních konceptů feministické politiky, jako je například „gender mainstreaming“. Tímto pojmem se myslí to, že při vytváření veřejných rozpočtů se má brát rovný ohled na zájmy mužů i žen – tedy že se nemají všechny obecní peníze utratit za nové fotbalové hřiště (tedy za zábavu pro muže), ale i za projekty určené ženám (například mateřské centrum). To je ale v rozporu s hlavním proklamovaným cílem poststrukturalistického feminismu, kterým je odbourání genderových stereotypů – tedy právě představy, že fotbal je „mužskou“ zábavou a mateřské centrum „záležitostí pro ženy“. Gender mainstreaming tak ve skutečnosti genderové stereotypy spíše posiluje.

Pojďme se nyní trochu více seznámit s poststrukturalistickým feminismem, který dnes na západních univerzitách dominuje a poskytuje intelektuální arzenál současnému genderovému aktivismu.

Poststrukturalistický (postmodernistický) feminismus

Poststrukturalistický nebo též postmodernistický feminismus vychází z lingvistických teorií frankfurtské školy a z teorií moci a diskursu Michela Foucaulta. Jeho východiskem je přesvědčení, že to, co vnímáme jako realitu, není nikdy svou povahou objektivní a „přirozené“, ale že je to vždy lidským výtvorem. Charakteristiky, které přisuzujeme člověku, muži a ženě, jsou vždy jen kulturními produkty. Vzhledem k tomu, že diskurs (neboli veřejná mezilidská komunikace v rámci které dochází k definování a prosazování společenských norem a hodnot), se z velké části odehrává prostřednictvím jazyka, je realita v zásadě odvozená od jazyka. Pokud nějaká realita existuje, tak pouze v rámci jazyka. Pokud pozměníme jazyk (tedy významy pojmů, které používá), změníme tím i realitu. Proto i onen velký důraz, který genderový feminismus klade na reformu jazyka.

Podle Foucaulta je diskurs projevem moci. Kdo se zmocní jazyka a diskursu, ovládne společnost. Jakýkoli výsledek diskursu (tedy jakýkoli společností sdílený význam klíčových pojmů) je pouze výsledkem aktuální mocenské dominance, která v diskursu převládla. Poststukturalistický feminismus na rodinu pohlíží zcela v duchu tohoto přístupu. To, co v posledních staletích chápe většinová společnost pod pojmy „rodina“, „muž“ a „žena“, nemá podle něj přirozený základ, ale jedná se o konstrukty hájící patriarchální mocenskou hierarchii, ve které dominují bílí bohatí heterosexuální muži. Neexistuje žádné univerzální lidství, ani mužství, ani ženství. Tyto identity nejsou přirozenými fenomény, ale jsou výsledkem společenských institucí a praktik. Všechno je jen produktem kulturní interpretace.

Poststrukturalistický feminismus odlišuje biologické pohlaví a „sociální pohlaví“ (tedy „gender“) a tvrdí, že neexistuje žádná přirozená souvislost mezi ženským biologickým a ženským sociálním pohlavím a mezi mužským biologickým a mužským sociálním pohlavím. Významy, vlastnosti, role a normy chování přiřazené biologickým ženám a biologickým mužům nevyplývají z jejich biologické podstaty, ale pouze ze společenského diskursu. Neexistují žádné vlastnosti a sociální role, které by od přirozenosti přináležely ženám nebo mužům. Představa, že mezi specificky ženské role patří mateřství a specificky mužskou rolí je být ochráncem rodiny, je příkladem takzvaných genderových stereotypů. Genderové stereotypy reprodukují patriarchální mocenskou dominanci a jejich odstranění je proto v agendě poststrukturalistického feminismu na předním místě. Tvrdí, že jakékoli poukazování na údajnou přirozenost třeba mateřské role ženy je umělou „naturalizací“ tohoto genderového stereotypu a tedy pokusem legitimizovat útlak.

Základním východiskem poststrukturalistického feminismu je tedy odhalení, že rodina založená na heterosexuálním manželském sňatku není nic přirozeného, ale že je to naopak umělý sociální konstrukt sloužící konkrétní mocenské dominanci heterosexuálních mužů nad ženami a homosexuály. Poststrukturalistky odmítají konzervativní předpoklad přirozené komplementarity rolí mužů a žen v rodině a považují ji za klasickou ukázku utlačovatelského genderového stereotypu.

Poststrukturalistický feminismus odmítá rovněž dichotomii pouhých dvou pohlaví, neboť ji považuje ze umělou a represivní, a tvrdí, že existuje celá škála pohlaví a sexuálních identit, které mohou být libovolně kombinovány. Společenské normy musí takovou půvabnou rozmanitost nejenom umožňovat, ale i oceňovat. To je samozřejmě cesta k radikální redefinici pojmu „rodina“ - ideálem je „zmnožování polymorfních bytostí neurčitého pohlaví“ a „rekonstrukce“ všech identit. Novou „osvobozenou rodinu“ tak mohou tvořit děti vychovávané například párem sestávajícím z lesbického muže a transvestity a společnost to má nejenom považovat za zcela normální, ale přímo takové uspořádání oceňovat jakožto pokrokové.

Cílem poststrukturalistického feminismu již není osvobození konkrétního ženy jakožto člověka ani osvobození žen jako skupinové identity, ale emancipace ze samotných patriarchálních identit „člověka“, „ženy“ a „muže“, které jsou falešně prezentovány jako něco přirozeného – a to jak patriarchálními konzervativci, tak humanistickými a diferencialistickými feministkami.

Emancipace od struktur patriarchální společnosti se proto nemá týkat jen „žen“, protože tím by argumentace sklouzávala do esencialismu. Poststrukturalistické feministky často zdůrazňují, že jejich zájmem je od patriarchální struktury osvobodit i biologické muže, protože i oni jsou genderovými stereotypy patriarchální struktury utlačováni – očekává se od nich, že budou schopni ochránit a zabezpečit svou rodinu, že si budou umět v každé situaci poradit a že nebudou projevovat své emoce. Poststrukturalistické feministky se například domnívají, že muž nemůže v hospodě před svými kamarády přiznat, že doma vaří, protože by ho to vystavilo posměchu a zpochybnění jeho stereotypizované mužství, takže udržování „patriarchální nadvlády“ představuje těžké břemeno i pro samotné muže, kteří by se rádi jejím „stereotypním vzorcům“ vzepřeli.

Na rozdíl od starších emancipačních hnutí se tak v současném feminismu znejasňuje rozlišení, kdo konkrétně je utlačovatel a kdo utlačovaný. Lidé utlačují sami sebe tím, že přejímají a brání genderové stereotypy. Při hájení „patriarchátu“ hrají ženy možná ještě větší roli, než muži, protože jsou to ony, kdo mají kontrolu nad výchovou dětí – dívek i chlapců. Rodina je pak chápána jako mocenská struktura, která napomáhá sociálnímu a kulturnímu utváření genderových identit a stereotypů prostřednictvím výchovy.

Fakt, že samy ženy jsou obránkyněmi utlačovatelských genderových stereotypů, poststrukturalistický feminismus otevřeně připouští a vysvětluje tím to, že jen malé procento žen se s feminismem identifikuje. Zároveň je to pro něj další způsob, jak zaplašit strašidlo feministického esencialismu, který „prezentuje muže jako pány a ženy jako oběti“, čímž se dopouští stereotypizace.

Formální institucionální útlak byl sice již z velké části odstraněn, ale zbývá útlak kulturní, jazykový a ekonomický, který mnohdy determinuje osud mužů a žen mnohem důsledněji, než otevřeně diskriminační zákonodárství. Cílem poststrukturalistického feminismu je tedy proměna jazyka, vzorců chápání reality, neformálních společenských norem a osobní identity. Nástrojem k jeho dosažení je překračování a narušování pravidel vymezených „měšťáckou morálkou“ a „podvracení“ (subversion) zkonstruovaných genderových rolí a tím i celého patriarchálního společenského řádu. Co není dostatečně „podvratné“, je reakční, a to včetně řady feministických směrů.

Inspirace Foucaultem a jeho premisou „za vším hledej mocenský boj“ je viditelná i v pohledu postsrukturalistických feministek na klasickou rodinu. Právě v rodině prý probíhá nelítostný boj o moc a následkem toho musí být rodina považována za legitimní součást politiky a nikoli za soukromou sférou. Oddělení soukromé (tedy rodinné) a veřejné (tedy politické) sféry lidského života považují za pouhý, byť poměrně rafinovaný mocenský nástroj „patriarchálního útlaku“.

S ohledem na výše řečené je nutné znovu zdůraznit, že současný feminismus se na své intelektuální úrovni nepovažuje „osvobození žen“ za svůj strategický cíl, protože tím by stvrzoval existenci kulturně zkonstruované identity „ženství“, kterou chce naopak odstranit. Jeho cílem je relativizace všech podobných identit, které jsou podle něj plodem utlačovatelského kulturního vývoje. Feminismus diferencialistek, který zdůrazňuje mateřskou sílu a hodnotu ženy, považují za zrovna tak utlačovatelský, jako byl tradiční patriarchalismus – tentokrát vůči alternativním identitám uvnitř vnucovaného ženství, například vůči lesbičkám nebo ženám, které nechtějí být matkami.

Poststrukturalistický feminismus je proto úzce spojen i s homosexuálním hnutím. Vzájemnou přitažlivost jedinců opačných pohlaví (tedy heterosexuální lásku) totiž považuje za jasný kulturní konstrukt zaštiťující se údajnou přirozeností, přičemž jeho mocenským cílem je udržovat systém vnucené heterosexuality. Patriarchální dichotomie „muž-žena“ tak není utlačovatelská jenom vůči „ženám“, ale vůči řadě alternativních identit - homosexuálům, transsexuálům, lesbičkám, transvestitům, lesbickým mužům, homosexuálním ženám a podobně.

Některé důsledky poststrukturalistického feminismu

Vedle výše naznačených strategických cílů má ale poststrukturalistický feminismus i své cíle taktické. Hodlá například využívat v praxi účinného mobilizačního potenciálu konkurenčních feministických proudů. Na teoretické úrovni by to sice vedlo k fatálním rozporům, ale představa „primátu teorie před praxí“ je koneckonců jedním z těch „utlačovatelských patriarchálních konstruktů“, které je nutné odbourat. Viz například výše zmíněnou agendu „gender mainstreamingu“.

Podobně se poststrukturalistický feminismus neštítí takticky využívat existujících institucí patriarchálního systému – například stát. Dekonstrukcí utlačovatelské dichotomie „veřejné versus soukromé“ a zařazením rodinných vztahů do sféry politična chce odstranit autonomii rodiny. Jak to ale udělat konkrétně? Třeba prostřednictvím podřízení intimního rodinného života zásahům státu. „Postmoderní“ stát se tak má stát jedním z hlavních nástrojů prosazování poststrukturalistického feminismu ve všech sférách života – poté, co sám přijal jeho agendu za svou.

A ačkoli je tím konečným cílem radikální osvobození jedince od existujících společenských norem, cesta k němu nutně vede přes zvýšenou politickou represi ve vybraných oblastech. Věcem se nemůže ponechat volný průběh, protože lidé jsou pod silným a dlouhodobým vlivem tradičních, v kultuře a jazyce zakotvených stereotypních představ o tom, co je to rodina, co je to žena, co je to muž a jak se mají lidé chovat. Musí tedy existovat síla, která emancipaci lidí od sebe samotných urychlí. Tou silou má být právě současný pečovatelský stát. Odbourání hranic mezi veřejnou a soukromou sférou a politizace rodinného života umožní, aby se soukromý život stal terčem donucující moci státu, prosazujícího genderovou agendu.

Plán je to jen zdánlivě paradoxní – podobná cesta k vytouženému cíli vedla i v případě komunismu. Aby mohla být nastolena beztřídní a bezstátní společnost dokonalé svobody a hojnosti, bylo nejprve nutné projít fází diktatury proletariátu a ostrého třídního teroru organizovaného totalitním státem.

Žádoucím cílovým stavem je pro poststrukturalistický feminismus odstranění všech společenských a jazykových norem, které jakýmkoli způsobem preferují určitý typ uspořádání rodiny a určitý typ partnerských a sexuálních vztahů. Nemají existovat žádná omezení (a to ani v podobě neformálních společenských a jazykových preferencí) na cestě k svobodnému šíření jakékoli myslitelné i nemyslitelné formy sexuálního a partnerského chování. Pouhá tolerance ze strany „tradičně“ smýšlejících a jednajících lidí ale zdaleka nebude stačit – cílem je, aby alternativní formy partnerství a výchovy dětí získaly ve společnosti (tedy i v kultuře a jazyce) minimálně stejné uznání a podporu jako heterosexuální rodina.

Závěrem je ovšem nutné zmínit, že na taktické rovině se poststrukturalistický feminismus v řadě bodů své kritiky současné konzumní společnosti shoduje například s křesťansko-konzervativním pohledem, i když jak jejich teoretická východiska, tak jejich strategické cíle se radikálně liší. Jedná se například o společnou kritiku destruktivního vlivu současného módního průmyslu, vulgarizace veřejného prostoru prostřednictvím explicitní prezentace žen jako sexuálních objektů či zpochybňování náročnosti a hodnoty práce žen v rodině.

V běžné mediální argumentaci genderového aktivismu, zaměřené na laickou veřejnost, se navíc jen málokdy setkáme s artikulací jeho radikálních filosofických východisek a strategických cílů naznačených v tomto příspěvku. Příkladem může být třeba tlak na zavádění povinné „otcovské dovolené“, který v současnosti sílí v řadě evropských zemí. Strategickou motivací genderového aktivismu, který se toto státní opatření snaží prosadit, není praktická pomoc matkám v péči o děti. To je podružný motiv. Ta rozhodující motivace se nachází na symbolické rovině – jde o rekonstrukci společenských rolí a podkopání „buržoazních hodnot“. Ale to se v běžné veřejné debatě většinou neobjeví.

I přes zdánlivou neškodnost, nebo dokonce prospěšnost, některých taktických cílů genderového aktivismu však stále zůstává zásadním předmětem sporu, zda mají být záležitosti dosud nepolitických mezilidských vztahů (jak spolu lidé mluví; jak fungují jejich rodiny z hlediska dělby práce mezi manžely; jaké jsou obrázky v dětských knihách) předmětem radikální politizace a tím legitimním polem pro zásahy státní moci. Kromě toho bychom neměli zapomínat na ten radikální strategický cíl, kterým je zásadní proměna společnosti prostřednictvím odstranění ideálu rodiny založené na trvalém heterosexuálním svazku a vzájemné závislosti a komplementaritě jejích členů.

 

Autor pracuje v Ústavu politologie FF UK. Příspěvek přednesl na konferenci OI "Rodinná politika a agenda rovnosti žen a mužů" v červnu 2OO7 a vyšel ve stejnojmeném sborníku OI.

 

www.obcinst.cz  

5563 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Francouzská policie policie, ale i celá společnost je infiltrována džihádisty. Do roku 2057 bude mít Francie muslimskou většinuČSSD pod ubohým vedením euromarxisty z Aspen Institutu Hamáčka, posluhujícího Petříčkovi a Pochemu je při posluhování Babišovi, Sorosovi, Merkelové a Allbrightové stále trapnějšíMultikulturní obohacení. Řádění imigrantů v Evropě. Podívejte se.Podle předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského jste nejspíš méněcenní a zakomplexovaní, pokud používáte pojmy „sluníčkář“, „pravdoláskař“ či „lepšolidé“...Je tragické, že v posledních letech se oslavy 17. listopadu díky médiím staly majetkem zrovna té skupiny, která oslavuje největší zloděje listopadové revoluce

euServer.cz

Presstituce není jen zaměstnání, ale také stav duchaPoliticko-rozvratná činnost „Člověka v tísni“

ePortal.cz

Kdyby stát nevyhazoval šest miliard do luftu, aby si někteří mohli vozit zadky zadarmo, a namísto toho jimi financoval ČT, měli bychom VŠICHNI tu příšernou televizi aspoň zadarmoZměny zákonů z dílny ministerstva vnitra prospívají ČSSD a nikoliv občanům

Eurabia.cz

Imigranti si ulovili dvě dívky a bestiálně se na nich střídali a natáčeli na videoKuba bombasticky oslavila své 500-letí

FreeGlobe.cz

Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?Chtějí zrušit výuku hymny na základních školách

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

„Šílené, jak se chováte k Zemanovi! Víte tohle o Havlovi?“ Karel Kříž, svědek pádu KSČ, má informace o prezidentovi. A vypráví„Znesvěcení...“ Jiří Suchý důrazně k průběhu oslav 17. listopadu
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění