Evropská ústava – 48 hodin po francouzském referendu

Autor: Jiří Weigl | Publikováno: 21.6.2005 | Rubrika: Zamyšlení
Vlajka - Francie

Ještě před 48 hodinami by tato debata o Evropské ústavě asi měla standardní průběh, na jaký jsme již řadu měsíců zvyklí. Od zastánců tohoto projektu bychom slyšeli tradiční zdůvodňování, že věcně v podstatě o nic nejde, že se pouze zpřehledňuje a zjednodušuje současná smluvní základna Evropské unie atd. Kritici by byli prezentování jako jacísi exotičtí zpátečníci, nacionalisté a nepřátelé spolupráce evropských národů, nad nimiž se každý rozumný a seriózní politik i občan tohoto kontinentu může pouze shovívavě pousmát, ale vážně je brát nemůže. V horším případě by se jim dostalo, tak jako již mnohokrát, přímých urážek a doporučení či dokonce příkazu k tomuto tématu mlčet, pokud by si snad troufli ve svém přesvědčení setrvat. Tak tomu u nás i v Evropě bylo až do této neděle.

Francouzské rozhodné NE Evropské ústavě nastavilo této absurdní Potěmkinově vesnici, která nám byla tak dlouho vtloukána do hlavy, nemilosrdné zrcadlo. V něm se ukázalo fatální odtržení politických elit, prosazujících všemi prostředky projekt Evropské ústavy a v širším smyslu celkové dosavadní směřování evropské integrace od občanů, jejich názorů, zájmů a preferencí. Výsledkem francouzského referenda je fakt, že Smlouva o Ústavě pro Evropu je dnes pouze historickým dokumentem, který ve své současné podobě nebude realizován, a my zde dnes o něm vedeme pouze akademickou debatu.

Evropská ústava může vstoupit v platnost pouze tehdy, ratifikuje-li ji všech 25 členských států Evropské unie. Francie tuto smlouvu v referendu odmítla, a to znamená, že tato zásadní podmínka nemůže být v žádném případě naplněna, i kdyby ji ratifikovalo všech zbývajících dalších 24 zemí. Skutečnost, že Ústavu odmítla přesvědčivá většina občanů klíčové členské země při velmi vysoké volební účasti pouze podtrhuje tento základní fakt. Pokusy bagatelizovat rozhodnutí občanů Francie, tvářit se, že se nic neděje, že jejich vůli je možno nebrat na vědomí či nějak obejít a projekt Ústavy může být nějakým způsobem přesto realizován, je výrazem nepřijatelného pohrdání demokraticky projevenou vůlí občanů. Podobné pokusy by zásadním způsobem zpochybnily demokratické zásady, na nichž evropská integrace stojí a stát musí a zpochybnily by celý smysl a cíle evropské integrace jako takové.

Diskuse o Evropské ústavě byla a je zcela legitimním procesem a právo vyjádřit své názory na její obsah a na další směřování Evropské unie musí mít každý. Neexistuje a nemůže existovat jediná zjevená pravda, i kdyby se na ní shodly politické elity všech členských zemí. Proto odmítám označování kritiků Evropské ústavy jako nepřátel evropské integrace jako takové, jako odpůrců našeho členství v EU a podobně, čehož jsme si v posledních měsících vyslechli přespříliš. Naopak, většina kritických postojů k Evropské ústavě je vedena nikoliv odmítáním integrace, ale obavou o její směřování, obavou o to, že dosavadní urychlování evropského sjednocování za každou cenu a všemi prostředky, jehož jsme v posledních letech svědky, evropský projekt ohrožuje, prohlubuje demokratický deficit a potenciálně vytváří nové antagonismy, které mohou velmi křehkou stavbu evropské spolupráce a integrace rozmetat. Postoj většiny francouzských voličů ukázal, že tyto obavy a nedůvěru k cílům a smyslu evropské integrace, jak jsou předkládány evropskou politickou elitou, chovají milióny Evropanů a nepochybně nejen ve Francii. Až dosud však vůči nim byla bruselská politika hluchá. Nyní je evidentní, že projekt Evropské ústavy evropské integraci neprospěl, ale právě naopak jej svou přílišnou ambiciózností poškodil. Z toho nemůže mít radost nikdo, komu na úspěchu evropské integrace záleží.

Proč vlastně Evropská ústava neuspěla? Základní příčinu vidím v tom, že se jednalo o další fázi před evropskou veřejností skrytého, jasně nezformulovaného a nikým neschváleného projektu na vytvoření federálního evropského superstátu se stále více centralizovaným rozhodováním nikomu neodpovědných nadstátních bruselských orgánů. Tento cíl nebyl nikdy explicitně nastolen a nikdy se o něm v žádné zemi nevedla seriózní veřejná debata, přesto však existuje a se stále větší akcelerací je jeho realizace promítána do každé nové evropské iniciativy, smlouvy a projektu.

Ideu evropského superstátu samu o sobě nezpochybňuji, je legitimní ji zastávat a prosazovat, avšak otevřeně a explicitně, nikoliv skrytě a za zády občanů evropských zemí. Její uskutečnění v nesmírně různorodé realitě dnešní Evropy je však projekt na mnoho generací a dlouhá desetiletí. Úspěch může mít jako velmi pozvolné, postupné a poučené formalizování přirozeně vznikajících ekonomických, politických, mezinárodních a mezilidských vazeb, v jejichž důsledku začne vznikat evropský „demos“ – evropský politický národ, sdílející společnou identitu, vědomí sounáležitosti a pocit solidarity. V takovém prostředí mohou fungovat přirozené demokratické mechanismy, které budou generovat všeobecně akceptovatelné a veřejností kontrolovatelné rozhodovací procedury.

Tento evropský politický národ neexistoval a dosud neexistuje a můžeme vést spory, zda vůbec kdy existovat může. Avšak předpoklady pro započetí jeho dlouhodobého postupného spontánního vzniku a vývoje položilo vytvoření společného evropského trhu s volným pohybem zboží, osob a kapitálu. Bohužel v uvažování vlivných evropských elit v posledních desetiletích postupně převládl v přístupech k nesmírně komplikovanému procesu evropské integrace postoj, který namísto respektování spontánního vývoje akcentuje voluntarismus a sociální inženýrství. Salámovou metodou postupných, stále více urychlovaných kroků se shora zavádí byrokratickými metodami umělá harmonizace a celoevropské sjednocování všech oblastí života velmi rozdílných členských zemí a evropské soustátí získává postupně stále více atributů jednotného státu.

Evropská ústava byla dalším krokem na této cestě, krokem, který měl za cíl zjednodušit rozhodování evropského centra a posílit váhu velkých zemí, jejichž politické elity byly motorem tohoto sjednocovacího procesu. Typické při tom pro tuto Ústavu, tak jako i pro další projekty např. typu společné měny, je to, že bez ohledu na jejich reálnou podstatu nejsou veřejnosti jako zásadní kroky pro vytváření evropského superstrátu prezentovány. Zdůrazňují se vždy především různé parciální aspekty a efekty, ale zásadní posun ve směru k superstrátu a centralizaci nadstátního rozhodování o dalších a dalších stránkách veřejného života nikoliv. Tak v případě eura v propagandě dominovalo popisování výhod jedné měny pro cestování občanů a snížení transakčních nákladů pro firmy, zatímco o skutečnosti, že společná měna je dlouhodobě udržitelná pouze při sjednocení fiskální a celkové hospodářské politiky, které zase vyžadují sjednocení politické, veřejnosti neobjasňoval nikdo. Veřejnost pak nerozhoduje s vědomím všech důsledků předkládaných kroků. Nemuset při cestách do zahraničí měnit peníze přivítá každý, akceptovat však současně nezbytnost fiskálního a politického sjednocení, to už je zcela jiný problém, na který se názory nutně různí, ale o tom se veřejnosti pokud možno nic neříká. Přijetí evropské měny tak bylo pokusem hospodářsky předurčit integrační kroky a ze sjednocování kontinentu učinit ekonomickou nutnost alespoň z měnových důvodů. Rizika pro evropskou ekonomiku v případě neúspěchu tohoto procesu pochopitelně řádově rostou.

V případě Evropské ústavy je to podobné. Prý je to pouze takové ne příliš povedené a přijatými kompromisy znesrozumitelnělé zpřehlednění všeho, co tu dosud v právní oblasti existuje. Význam této smlouvy je však podstatně jiný, a to v symbolické i věcné oblasti. Evropská ústava ruší dosavadní EU jakožto smluvní svazek členských států a vytváří nový právní subjekt, jakýsi federální stát sui generis, se svou ústavou, nadřazenou ústavám členských zemí, prezidentem, jednotnou zahraniční politikou a diplomatickou službou, měnou a občany. Vztah občanů k této nové entitě má být přímý, nikoliv zprostředkovaný přes členské státy jako tomu bylo doposud. EU by tak získala řadu podstatných atributů státu na úkor členských zemí. Ústava dále oslabuje jejich postavení podstatným přesunem kompetencí z národní úrovně na Evropskou komisi, Radu ministrů, Evropský soudní dvůr a Parlament. V řadě oblastí Ústava zavádí většinové hlasování s tím, že by mělo dojít k posílení váhy velkých zemí na úkor malých. Důvodem je údajně zjednodušení rozhodovacích mechanismů v rozšířené Unii.

Je třeba si však položit otázku, zda Evropa potřebuje další centralizaci a zjednodušení rozhodování v Bruselu. Máme snad pocit, že evropské byrokratické regulace všech oblastí našeho života je málo, že potřebujeme více směrnic, norem, vyhlášek a harmonizace? Jsme skutečně přesvědčeni, že další usnadnění spoutávání Evropy rigidními předpisy vznikajícími kdesi daleko mimo nás v Bruselu nikým nekontrolovatelnými byrokratickými elitami je správnou odpovědí na výzvy globalizace? Myslím, že je tomu právě naopak. Evropa a v ní především Česká republika a další nové členské země potřebují maximální pružnost, flexibilitu, možnost rychlého přizpůsobení měnícím se podmínkám ve světě, aby mohly obstát v globální konkurenci a dosáhnout reálné konvergence s nejvyspělejšími zeměmi. Namísto toho nám hrozí nucená formální konvergence s dlouhodobě neudržitelným modelem západoevropského sociálního státu, hrozící zlikvidovat ty komparativní výhody, které zatím máme. Dosavadní vývoj potvrzuje, že přes další a další proces harmonizace práva a evropské regulace se globální konkurenceschopnost EU nezlepšuje, ale naopak propadá. Krach tzv. lisabonské agendy je toho ilustrativním případem. Ani euro se nestalo slibovaným motorem rozvoje, naopak tempa růstu zemí mimo eurozónu jsou trvale viditelně vyšší, než u zemí eurozóny.

Evropská ústava navíc nepředstavuje tak jak tomu bývá u ústav obvyklé pevné rozdělení kompetencí mezi Bruselem a členskými zeměmi. Naopak otevírá prostor k přenášení dalších kompetencí na evropskou úroveň a jejich podřízení většinovému hlasování pouze rozhodnutím 25 prezidentů a premiérů bez nutnosti sjednávání dalších mezinárodních smluv a schvalování dalšího omezení státní suverenity členských států referendy. O tom, jakou reálnou schopnost bude mít jednotlivá země k zablokování takovéhoto přesunu, si nemusíme dělat v případě přijetí této Ústavy žádné iluze. Stačí dnes sledovat nátlak, jakému jsou podrobováni politici a národní parlamenty dnes při ratifikaci Evropské ústavy. Evropské orgány dostávají ústavní smlouvou v podstatě bianco šek k dalšímu růstu své moci, moci, která postrádá přímou demokratickou kontrolu občanů. Evropská ústava tak ve skutečnosti zvětšuje a nikoliv zmenšuje demokratický deficit, jímž proces rozhodování na evropské úrovni tradičně trpí.

Dalším falešným mýtem je představa, že Evropa potřebuje být akceschopnou velmocí, aby obstála v globální konkurenci. I k tomu má prý sloužit Evropská ústava. Tyto mocenské ambice bývalých evropských velmocí, které po druhé světové válce ztratily své privilegované postavení, nemohou být národním zájmem České republiky. Spodní antiamerické tóny, které lze za těmito ambicemi vycítit, představují hrozbu pro transatlantické partnerství, na němž stála a stojí bezpečnost Evropy i naší země. Evropské země jsou tradičně historicky, geopoliticky a zahraničněpoliticky velmi různorodé a násilné, z ústavy vyplývající povinné podřízení se zahraničněpolitické linii vznikající v Bruselu a zbavení jich práva provádět nezávislou zahraniční politiku jsou dalším velmi nebezpečným posunem, na nějž podle vší dosavadní evidence není Evropa připravena.

Instituce evropského prezidenta předpokládaná ústavou znamená další viditelný posun od mezistátního charakteru současných vztahů v EU k charakteristice jednotného státního útvaru. Rotující předsednictví členských zemí mělo ustoupit modelu jakési federální hlavy státu, tedy opět příklad toho, že Evropská ústava představovala velmi razantní krok směrem k vytváření evropského superstátu.

Francouzské referendum prokázalo, že dnešní Evropa není na toto plíživé sjednocení připravena. Vývoj v jednotlivých zemích je příliš rozdílný, rozdílné jsou priority a preference jejich občanů. Velkou většinu zemí očekávají velmi bolestné reformy, mají-li si udržet konkurenceschopnost a od ní odvozenou prosperitu. Jejich obyvatelstvo ale není většinou na tyto změny připraveno. Nezaměstnanost a pomalý ekonomický růst vytvářejí sociální problémy, ochota bohatých členů přispívat na rozvoj chudších zemí se snižuje, jak o tom svědčí debaty o finanční perspektivě. Tradiční politické síly jsou v mnoha zemích v defenzívě, roste nebezpečí populismu a xenofobie. To vše nejsou příliš vhodné podmínky pro to, aby bylo možno tak jako dosud bez problémů realizovat Delorsovskými metodami technokratický projekt evropského superstrátu. Občané členských zemí EU se koncentrací obtížně kontrolovatelné moci v Bruselu cítí ohroženi a citlivě na další mocenské posuny reagují. Nejsou Evropany, jsou především Francouzi, Brity, Holanďany a Čechy, nevidí smysl a přínos bruselských integračních projektů, nerozumějí jim. Čím větší moc se budou za této situace snažit evropské elity soustředit v Bruselu, tím větší riziko pro brizantní antagonismy v EU vzniká. Při pokračování dosavadního vývoje hrozí reálné nebezpečí, že vznikající evropský superstát bude více než vysněné Spojené státy americké připomínat staré Rakousko-Uhersko, slábnoucí velmoc zaostávající za nejvyspělejšími zeměmi, neschopnou reforem, s nefunkčním parlamentem a polodemokratickou formou vlády, jinak ale úctyhodnou a v mnoha oblastech hodnou obdivu, s vysokou kulturou a výkonnou byrokracií, držící soustátí různorodých národů a zemí pohromadě, celek, který nakonec skončil svorně nenáviděn všemi svými národy, jejichž soužití nakonec vedlo k averzím a konfliktům, jež vyvřely později a s jejichž důsledky se vyrovnáváme až do dnešních dnů.

Francouzští voliči nám svým nedělním NE dali šanci znovu se zamyslet, jakou Evropu chceme mít, jak jí chceme dosáhnout, uvažovat, jaké jsou skutečně nejmenší společné jmenovatele, které nás spojují. Poučme se z této lekce, využijme ji a veďme o Evropě a její integraci skutečně otevřenou a nepředpojatou diskusi. Nepoučíme-li se, jsou budoucnost evropské integrace a s ní i prosperita na našem kontinentě vážně ohroženy.

Jiří Weigl, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, Newsletter CEPu, zvláštní vydání

3883 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Ukazuje se, že fanatická feministická genderistická neomarxistická ideologie škodí samotným ženám. Muži se v důsledku kampaně #MeToo proti sexuálnímu obtěžování stále více zdráhají spolupracovat se ženamiPomozte, prosím, bránit Vaše blízké, Vaše domovy a naši vlastTehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…Skutečný necenzurovaný životopis Tomáše Halíka. No to si tedy počtete. FaktDnes je NATO paktem, který svou agresivní politikou, prosazovanou zejména americkými prezidenty, destabilizoval v podstatě celý svět

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

Eurabia.cz

Bičování mužů a žen za nemanželský sex v Indonésií. Brzy i v Evropě? Francouzský stát podporuje islamizaci formou propagace muslimské kultury ...

FreeGlobe.cz

Němečtí vědci tvrdí, že lidské rasy neexistují. Vede je k tomu věda nebo náboženství politické korektnosti?Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Že Babiše chtěli vydat dva měsíce před volbami, to opravdu není náhoda. Jiřímu Čunkovi kauza Čapí hnízdo potvrdila vlastní šílené zkušenosti se státními zástupciKdyž ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Prezidentský kandidát Jiří Hynek vypráví, co s námi dnes dělají Američané kvůli armádnímu kšeftu na vrtulníky
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění