Přístup Evropského soudního dvora k principu subsidiarity

Autor: Tomáš Břicháček | Publikováno: 4.9.2008 | Rubrika: Studie
Bolšnac 20

 

 

PŘEDMLUVA AUTORA PRO EUPORTÁL:

 

Uvědomuji si, že následující článek není příliš záživné čtení, proto si dovolím čtenáři nabídnout jeho shrnutí v jediné větě. Vzpomínám si, že když jsme tento text probírali v kroužku redaktorů euPortálu, jeden kolega shrnul otázku přístupu ESD k subsidiaritě třemi slovy: "Kašle na to!" Pod toto lapidární, ale úžasně výstižné vyjádření, se mohu bez výhrad podepsat.

 

1. Úvod

   Princip subsidiarity patří k nejčastěji diskutovaným institutům evropského práva. V minulosti se mu dostávalo přívlastků jako ústavní princip, jeden z obecných principů, strukturální princip Evropské unie,[i] „klenební svorník“ politické organizace Společenství (J. Delors)[ii], či „pravidlo zdravého rozumu“.[iii] Na druhé straně jej kritici označují za „papírového tygra“,[iv] či prázdné slovo, které nic neznamená a umožňuje, aby si pod ním každý mohl představit něco jiného (V. Klaus).[v]

   Byla to Maastrichtská smlouva, která tento princip subsidiarity zakotvila jako základní zásadu evropského práva, když do Smlouvy ES vložila nový článek 3b (dnes čl. 5), jehož druhý odstavec stanoví: „V oblastech, které nespadají do jeho výlučné pravomoci, vyvíjí v souladu se zásadou subsidiarity Společenství činnost pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě na úrovni členských států, a proto z důvodu jejich rozsahu či účinků jich může být lépe dosaženo na úrovni Společenství.“ 

   V době Maastrichtu do principu subsidiarity mnozí vkládali velké naděje, jiní naopak obavy. Jedni jej považovali za zázračný lék proti evropskému centralismu,[vi] druzí se obávali, že bude brzdou pro integrační proces.[vii] Někteří v něm viděli naopak katalyzátor přesunu moci do Bruselu.[viii] Je zřejmé, že principu subsidiarity se odpočátku dostávalo nejrůznějších, často protikladných výkladů.

   Přesto existuje slovo – resp. jeho různé verze v jednotlivých jazycích - na kterém se při hodnocení současné definice principu shodne velká část komentátorů. Je jím latinská ambiguitas (angl. ambiguity, fr. ambigüité, šp. ambigüedad), která v češtině znamená zároveň nejasnost, obojakost, dvojznačnost, nejednoznačnost, mnohoznačnost. Důvodem je velká vágnost a neurčitost této definice, jež vyvolává mnohé otázky.[ix]

   Základní problém tkví v samotném jádru vymezení principu, v kritériích “nemůže být dosaženo uspokojivě” a “může být lépe dosaženo... z  důvodu … rozsahu či účinků”,[x] jejichž ověřování je v nauce označováno jako test subsidiarity.[xi]Je zřejmé, že jde o velice vágní termíny, které jsou otevřené nejrůznějším subjektivním výkladům.[xii] Další problém představuje navázání pole působnosti principu jednak na pojem „výlučných pravomocí,“[xiii] jednak na „cíle zamýšlené činnosti,“[xiv] což jsou opět kritéria, která mohou být vykládána různě, a to i způsobem, který pole působnosti principu velice zužuje.

   Dodatečná pravidla pro aplikaci principu obsažená v závěrech Evropské rady v Birminghamu (říjen 1992), Edinburghu (prosinec 1992), v meziinstitucionální dohodě z října 1993 a posléze v Protokolu o používání zásad subsidiarity a proporcionality připojenému k Amsterodamské smlouvě (1997) se převážně týkají povinností institucí ES/EU při aplikaci principu, zejména pak Komise (povinnost odůvodňovat návrhy z hlediska souladu s principem, povinnost předkládat výroční zprávy o aplikaci, závazek široce konzultovat návrhy apod.). Zde se mluví o procesní či procedurální subsidiaritě. K samotnému upřesnění podstaty principu - tedy tzv. materiální neboli hmotné subsidiarity – v první řadě ke kritériím testu subsidiarity prakticky nedošlo. Vodítka zakotvená v bodě 5 Protokolu - podle kterých by ve prospěch činnosti Společenství mluvila nadnárodní povaha zamýšlené činnosti, nebo fakt, že činnost na úrovni Společenství by přinesla jasné výhody - k upřesnění konceptu v podstatě nepřispívají. Jak si všímá de Búrca, z velké části znovu přinášejí široké politické otázky v neurčitých termínech a neposkytují právní kritéria na jejich zodpovězení.[xv]

   Patnáctileté výročí podpisu Maastrichtské smlouvy je příležitostí k analýze dosavadního působení principu subsidiarity v komunitárním právu. Tato práce se věnuje jedné z oblastí, které pro takovou analýzu připadají do úvahy na předním místě, judikatuře Evropského soudního dvora (ESD). Její rozbor by měl nejen ukázat, jakým způsobem Soud přistupoval ke kontrole dodržování principu a jaké byly jeho závěry, ale také zda vnesl trochu světla do jeho definice prodchnuté ambiguitou, což od něj někteří očekávali.[xvi]

 

2. Místo soudní kontroly a její modality

   Princip subsidiarity je zakotven ve formě závazné právní normy jako základní zásada komunitárního práva a jeho dodržení je podmínkou legality každého právního aktu či činnosti v oblasti nevýlučných pravomocí Společenství. Soudům EU přísluší kontrolovat dodržování této zásady a zrušit akty, které ji porušují coby nelegální.[xvii]

   Jde o kontrolu ex post, jež přichází ke slovu až po přijetí toho kterého aktu či uskutečnění jednání.[xviii] Představuje jistý protipól k dohledu nad respektováním principu subsidiarity v rámci legislativního procesu, který mají vykonávat samy instituce ES/EU v rámci svých pravomocí a který je označován jako kontrola politická.[xix]    

   Ač se vyskytly takové návrhy, pro zkoumání dodržování principu subsidiarity nebyl nakonec zaveden žádný zvláštní postup. Je tedy třeba využít standardních procedur. Ve zprávě z prosince 1990 určené pro mezivládní konferenci předcházející uzavření Maastrichtské smlouvy ESD konstatoval, že dodržování principu subsidiarity může být zkoumáno v řízení o žalobě pro neplatnost, v řízení o předběžné otázce a v řízení podle tehdejšího článku 184 (dnes 241) Smlouvy ES.[xx]

   Nauka předpokládá jako pravděpodobného žalobce členský stát, který byl přehlasován v Radě ve věci, kde se hlasuje kvalifikovanou většinou.[xxi] Zde se mluví o „modelových případech“ na subsidiaritu.[xxii] Žaloba na neplatnost ze strany Komise nebo Evropského parlamentu pro porušení principu subsidiarity Radou je sotva pravděpodobná.[xxiii] 

   Ve všech řízeních je příslušný ESD kromě žalob na neplatnost podaných soukromými osobami proti aktům, které jsou jim určeny nebo se jich bezprostředně a osobně dotýkají. Tyto žaloby spadají pod jurisdikci Soudu prvního stupně.[xxiv]

  

3. Přehled judikatury

   Na úvod je třeba předeslat, že počet případů týkajících se subsidiarity, které musely doposud soudy EU řešit, je malý. Navíc ve většině z nich bylo porušení subsidiarity použito jen jako vedlejší argument.[xxv] Zásadním zjištěním je, že soudy EU doposud nikdy neprohlásily za neplatný ani jeden právní akt Společenství pro rozpor s principem subsidiarity.[xxvi]  

   V následujícím rozboru je judikatura rozdělena do čtyř bloků. První se věnuje případům, kde se soudy EU vyjádřily alespoň částečně k materiální subsidiaritě. V druhém bloku jsou podrobněji analyzovány dva rané, “modelové” případy na subsidiaritu (tj. žaloby na neplatnost podaných přehlasovanými členskými státy) z první poloviny 90. let, které v mnohém předznamenaly další vývoj judikatury. Dále je samostatně uveden případ, ve kterém ESD prohlásil napadený akt za neplatný, ovšem z jiného žalobcem rovněž tvrzeného důvodu než pro porušení subsidiarity. V poslední skupině jsou typově podobné případy z poslední doby týkající se harmonizačních předpisů přijatých na základě čl. 95 Smlouvy ES.

 

3.1 Výroky soudu k materiální subsidiaritě

   Příspěvek soudů EU k vyjasnění materiální subsidiarity byl dosud minimální. V tomto ohledu lze uvést jen hrstku výroků, které paradoxně zazněly vesměs v případech, kde hrál princip okrajovou roli.

   Tak v raném rozsudku ve věci SPO a další v. Komise (T-29/92) Soud prvního stupně konstatoval v odkazu na jeden z argumentů žalobců, že „pokud jde o porušení principu subsidiarity, … shledává, že druhý odstavec článku 3b [dnešní 5 - TB] Smlouvy ES nebyl ještě v platnosti, když bylo rozhodnutí přijato, a tento článek nemá retroaktivní účinek.” Soud dále konstatoval, že “princip subsidiarity nebyl před vstupem Maastrichtské smlouvy v platnost obecným právním principem, na základě kterého by měla být přezkoumávána legalita aktů Společenství.”[xxvii] Tento přístup potvrdil ESD v případě Kellinghusen (C-36/97).[xxviii] Judikatura tak hned v počátku objasnila časovou působnost principu subsidiarity coby právního principu, odmítla, že by princip subsidiarity existoval jako obecný princip komunitárního práva před tím, než byl zakotven jako základní zásada Maastrichtskou smlouvou. Dále potvrdila, že definicí principu je toliko článek 5 odst.2 Smlouvy ES, což je důležité vzhledem ke spekulacím, které se zpočátku objevovaly v nauce.[xxix] Posledně zmíněný závěr potvrdilo mnoho následných rozsudků.[xxx]

   Ve známém případu Bosman (C-415/93) ESD řešil soulad pravidel, která uplatňovaly fotbalové svazy pro přestupy profesionálních fotbalistů s komunitárním právem. ESD, který sporná pravidla označil za neslučitelná s ustanoveními o volném pohybu osob, v odpovědi na argument německé vlády, jež hájila autonomii fotbalových svazů s poukazem na princip subsidiarity, konstatoval, že aplikace tohoto principu nesmí vést k omezování práv, která dává jednotlivcům Smlouva ES.[xxxi]

   Ve věci British American Tobacco Ltd a Imperial Tobacco Ltd (C-491/01) ESD vyjasnil svůj pohled na rozsah působnosti principu subsidiarity ve věcech, kdy je právním základem čl. 95 Smlouvy ES. Konstatoval, že princip se zde použije v rozsahu, v jakém čl. 95 nedává Společenství výlučnou pravomoc upravit hospodářské činnosti na vnitřním trhu, ale pouze pravomoc ke zlepšení podmínek pro jeho vytvoření a fungování formou odstranění překážek volného pohybu zboží a volného poskytování služeb nebo odstranění překážek soutěže.[xxxii] O tomto případu se dále zmíníme v rámci případů týkajících se článku 95 SES.

 

3.2 Rané modelové případy

    Prvním důležitým případem k principu subsidiarity je Spojené království v. Rada (C-84/94). Spojené království napadlo žalobou na neplatnost směrnici 93/104/EHS známou jako směrnice o pracovní době,[xxxiii] která mj. harmonizovala maximální délku týdenní pracovní doby, minimální délku denního a týdenního odpočinku či roční dovolené.[xxxiv] Británie známá svou liberální úpravou pracovního trhu tento zásah odmítala. V Radě však byla přehlasována. Nyní se domáhala prohlášení neplatnosti celé směrnice, resp. alternativně některých jejích ustanovení. Namítala vadný právní základ, porušení principu proporcionality, zneužití pravomocí a porušení podstatných procedurálních požadavků.[xxxv]

   Porušení subsidiarity Británie použila jako vedlejší argument pro podporu tvrzení o vadném právním základu a o porušení principu proporcionality.[xxxvi] Ve své argumentaci vycházela ze závěrů edinburského vrcholného setkání a meziinstitucionální dohody, které už obsahovaly v mnohém podobná vodítka jako pozdější Protokol.[xxxvii] Tvrdila, že komunitární normotvůrce plně neuvážil ani adekvátně neprokázal přítomnost nadnárodních aspektů v dotyčné oblasti, které nemohly být dostatečně upraveny národní legislativou, ani že by ponechání národní legislativě bylo v rozporu s požadavky Smlouvy ES nebo podstatně poškodilo zájmy členských států nebo že by činnost Společenství přinesla jasné výhody ve srovnání s činností na národní úrovni. Tvrdila, že je na institucích Společenství, aby prokázaly, že cílů směrnice může být lépe dosaženo na komunitární úrovni než činností členských států, a v tomto případě k takovému prokázání nedošlo. Dále měla za to, že článek, který byl použit jako právní základ (tehdejší čl. 118a Smlouvy ES) by měl být vykládán ve světle principu subsidiarity, který podle ní neumožňuje přijetí tak široké a imperativní úpravy, jako byla sporná směrnice s ohledem na rozdílný rozsah a povahu úpravy pracovní doby v jednotlivých členských státech.[xxxviii]

   Soud hned v počátku konstatoval, že jeho funkcí není přezkoumávat vhodnost opatření přijatých komunitárním normotvůrcem a jeho přezkum se má omezit na legalitu sporného opatření.[xxxix] Tato zmínka byla první indikací, že kontrola dodržování subsidiarity bude velmi omezená. Vycházeje z této pozice, Soud odmítl postupně všechny argumenty žalobce o porušení principu.[xl]

   ESD konstatoval, že jakmile Rada shledala nutným zlepšit existující úroveň ochrany zdraví a bezpečnosti pracovníků a harmonizovat podmínky v této oblasti, dosažení takového cíle zavedením minimálních požadavků nutně předpokládá činnost na úrovni Společenství.[xli] Podle Soudu Radě v dotyčné oblasti příslušela široká míra uvážení a soudní kontrola využití tohoto uvážení se musí proto omezit na zkoumání, zda nedošlo ke zjevné chybě nebo zneužití pravomoci nebo zda dotyčná instituce zjevně nepřekročila meze uvážení. V tomto ohledu ESD konstatoval, že když Rada dospěla k závěru, že sporná opatření jsou nutná k dosažení cíle ochrany zdraví a bezpečnosti pracovníků, nedopustila se žádné zjevné chyby. Stejně tak se podle Soudu Rada nedopustila zjevné chyby, když měla za to, že cíl harmonizovat národní legislativu týkající se zdraví a bezpečnosti pracovníků nemůže být dosažen méně omezujícími opatřeními než těmi, která byla obsažena v předmětné směrnici.[xlii]

   Soud odmítl i argumenty týkající se procesní stránky subsidiarity. V jeho očích preambule směrnice, ač neobsahovala žádnou zmínku o subsidiaritě, obsahovala dostatečné odůvodnění potřeby komunitární úpravy. Ukazovala prý totiž, že „Rada považovala za nutné v zájmu zlepšení ochrany zdraví a bezpečnosti pracovníků přistoupit k harmonizaci národních právních úprav pracovní doby." Soud znovu zopakoval, že "sledování takového cíle... harmonizací minimálních požadavků nutně předpokládá činnost na úrovni Společenství.“[xliii] Absenci explicitní zmínky o principu subsidiarity nekvalifikoval jako porušení procedurální subsidiarity.

   Soud neuznal ani jiné argumenty žalobce a žalobu vyjma jediného, méně významného žalobního nároku zamítl.

 

   Ve věci Německo v. Rada EU a Evropský parlament (C-233/94) ESD rozhodoval o žalobě na neplatnost směrnice 94/19/ES o systémech pojištění vkladů, resp. některých jejích ustanovení, kterou podalo Německo. Směrnice, která byla přijata na základě tehdejšího článku 57 (dnes 47) Smlouvy ES, zavazovala členské státy zavést systém povinného pojištění vkladů a zakládala jeho minimální standardy. Německo mělo kvůli některým aspektům směrnice, které pro naše účely nemá význam podrobněji rozebírat, obavy o konkurenceschopnost německých bank.[xliv]

   Ve své žalobě argumentovalo především chybným právním základem a porušením principu proporcionality. Subsidiarita byla i v tomto případě v podstatě vedlejším argumentem. Německo se právě tak jako Británie v předchozím sporu soustředilo na procesní stránku principu.[xlv] Namítalo, že instituce Společenství musejí dávat detailní odůvodnění, aby vysvětlily, proč je Společenství v té které věci oprávněno jednat s ohledem na princip subsidiarity. Tvrdilo, že komunitární normotvůrce v tomto případě takové odůvodnění nepodal – neukázal, v jakém ohledu její cíle nemohly být dostatečně dosaženy činností členských států, nebo důvody, které svědčily pro činnost Společenství v této oblasti.[xlvi] Jakékoli výslovné vysvětlení souladu směrnice s principem v preambuli opravdu absentovalo. Německo v tomto smyslu odkazovalo na tehdejší článek 190 Smlouvy ES (dnes 253), který ukládá komunitárním institucím všeobecnou povinnost dávat odůvodnění svých aktů, tak aby byly patrny okolnosti, které sloužily jako pozadí jejich přijetí. Připomeňme, že jde o případ z doby před přijetím Protokolu, který tuto povinnost obsahuje. Německo argumentovalo, že uvedená povinnost předkládat důvody, na nichž je legislativa založena, vyžaduje zdůvodnění z hlediska základních faktických a právních úvah, o něž se opírá, což obsahuje i soulad s principem subsidiarity.[xlvii]

   Soud v úvodu své argumentace konstatoval, že žalobce netvrdí porušení materiálních požadavků principu, ale nedostatky v odůvodnění.[xlviii] V další argumentaci se pak soustředil na to, aby ukázal, že, ač ne explicitně, takové odůvodnění dáno bylo. Nejprve se zachytil zmínky v preambuli, podle které je třeba zabývat se situací, která může nastat, když se vklady v peněžním ústavu, jenž má pobočky v jiných členských státech, stanou nedostupnými, dále tvrzení, že je nutné zajistit harmonizovanou minimální úroveň pojištění vkladů, ať se tyto vklady nachází kdekoli ve Společenství, a konečně konstatování, že rozhodnutí týkající se příslušného systému pojištění vkladů v případě platební neschopnosti pobočky situované v jiném členském státě, než má peněžní ústav své sídlo, má přeshraniční dopady. To podle Soudu dokladovalo, že v očích komunitárního normotvůrce cíl této činnosti mohl vzhledem k rozměrům zamýšlené činnosti být nejlépe dosažen na úrovni Společenství.

   Soud rovněž odkázal na zmínku v preambuli, podle které předchozí doporučení Komise pro činnost členských států v dané věci nepřinesla žádoucí výsledky, a komunitární normotvůrce proto shledal, že cíle činnosti nemohlo být dostatečně dosaženo členskými státy.

   Soud uzavřel, že v důsledku uvedeného je „zřejmé, že... Parlament a Rada vysvětlily, proč považovaly svou činnost za souladnou s principem subsidiarity, a tudíž splnily povinnost dát odůvodnění stanovenou v článku 190 Smlouvy. Výslovný odkaz na tento princip nemůže být vyžadován.“[xlix]

   Jak si všímá A. Estella, argumentace Soudu byla méně povrchní než v britském případě, nicméně přístup soudu i nadále nešel příliš do hloubky. V podstatě to jediné, co Soud udělal, aby odůvodnil svůj pohled, bylo citování stručných tvrzení v preambuli. Soud ve skutečnosti opravdově neposuzoval, jestli citované odstavce preambule ukázaly nevyvratitelně, že test subsidiarity mluvil ve prospěch činnosti Společenství. Soud ani obecně neřekl, za jakých okolností jsou požadavky procesní subsidiarity ještě splněny, a kdy už nikoli.[l] B. Flynn vyvozuje, že ESD se v tomto ohledu spokojí s minimálním standardem.[li]

 

3.3 Případ Tabákové reklamy (C-376/98)

   Z judikatury týkající se principu subsidiarity je velmi často zmiňován případ Tabákové reklamy (C-376/98), řízení o žalobě na neplatnost směrnice 98/43/ES, kterou podalo Německo. Jedním z žalobcem tvrzených důvodů neplatnosti měl být právě rozpor s principem subsidiarity. Kromě toho, že šlo o případ mediálně známý, je zmiňován také proto, že tentokrát opravdu došlo k tomu, že ESD sporný akt zrušil. Důvodem zde ovšem nebyl rozpor s principem subsidiarity, ale vadný právní základ. Když soud konstatoval vadu právního základu, neanalyzoval již dále ostatní argumenty žalobce, a tedy již dále nezkoumal ani porušení subsidiarity.[lii]

 

3.4 Novější typové případy k harmonizaci (čl. 95 SES)

   Nejdůležitější případy týkající se subsidiarity, které ESD rozhodoval v posledních několika letech, byly typově podobné. Týkaly se harmonizačních směrnic, jejichž právním základem byl čl. 95 Smlouvy ES.

   První z nich, případ C-377/98, nazývaný Biotechnologie, byl dalším z modelových případů na subsidiaritu, ve kterém šlo o žalobu na neplatnost nizozemské vlády proti směrnici 98/44/ES o právní ochraně biotechnologických vynálezů. Žalobce tentokrát tvrdil přímo rozpor s principem subsidiarity, popřípadě, že chybí odůvodnění, z něhož by bylo možné vyčíst, že byly splněny požadavky principu.

   Soud tyto argumenty odmítl ve dvou stručných odstavcích: „Cíle sledovaného směrnicí, tj. zajištění hladké fungování vnitřního trhu předcházením nebo odstraněním rozdílů mezi právní úpravou a praxí různých členských států v oblasti ochrany biotechnologických vynálezů, by nemohlo být dosaženo samostatnou činností členských států. Jelikož rozsah této ochrany má bezprostřední účinky na obchod a tudíž na intrakomunitární obchod, je jasné, že vzhledem k rozměru a účinkům zamýšlené činnosti dotyčného cíle může být lépe dosaženo Společenstvím. Soulad s principem subsidiarity je nutně implicitní v preambuli směrnice, ve které se konstatuje, že za absence činnosti na úrovni Společenství, rozvoj různé právní úpravy a praxe různých členských států brání správnému fungování vnitřního trhu. Proto se jeví, že směrnice, pokud jde o princip subsidiarity, uvádí dostatečné důvody.“[liii] Soud následně zamítl celou žalobu.

   Po tomto případu následovaly další velmi podobného druhu, ve kterých dal ESD vždy analogickou odpověď. Tak v řízení o předběžné otázce ve věci C-491/01, ESD rozhodoval o platnosti směrnice 2001/37/ES týkající se obchodu s tabákovými výrobky, a to vedle dalších šesti důvodů také pro tvrzené porušení principu subsidiarity. Žalobci v hlavním řízení tvrdili, že komunitární normotvůrce nerespektoval při vydání směrnice tento princip. Podle jejich mínění nebylo třeba přijímat dotyčnou směrnici, protože již dříve byly přijaty dvě směrnice, které harmonizovaly národní právo za účelem odstranění překážek na trhu tabákových výrobků. Dále tvrdili, že komunitární normotvůrce neprokázal, že členské státy nebyly schopny přijmout opatření k ochraně veřejného zdraví..

   Soud konstatoval, že „cílem směrnice je odstranit překážky, které přináší rozdíly, jež stále existují mezi právními úpravami členských států ohledně výroby, uvádění na trh a prodeje tabákových výrobků, a ohledně současného zajištění vysoké úrovně ochrany zdraví v souladu s článkem 95(3) Smlouvy ES. Takový cíl nemůže být dostatečně dosažen členskými státy samostatně a žádá si činnost na úrovni Společenství, jak ukazuje různorodý vývoj národních úprav. Z toho vyplývá..., že cíle zamýšlené činnosti může být lépe dosaženo na úrovni Společenství.“[liv]

   Stejný přístup Soud uplatnil ve spojených věcech C-154/04 a C-155/04, když odpovídal na předběžnou otázku mířící na soulad některých ustanovení směrnice 2002/46/ES týkající se doplňků stravy s principem subsidiarity. Soud konstatoval, že cílem sporných ustanovení (zákazu uvádět na trh ve směrnici specifikované zboží) je odstranit překážky vyplývající z rozporů mezi vnitrostátními právními předpisy týkajícími se ve směrnici specifikovaných doplňků stravy. ESD konstatoval: „Ponechat členské státy upravit obchod s doplňky stravy, které nejsou v souladu se směrnicí ..., by znamenalo, že by nadále pokračoval nestejnorodý vývoj právních předpisů členských států, a tedy by přetrvávaly překážky obchodu mezi členskými státy a narušení soutěže ohledně těchto výrobků.  Z toho vyplývá, že daného cíle není možné dostatečným způsobem dosáhnout pouze jednáním na úrovni členských států, ale tento předpokládá i jednání na úrovni Společenství. V důsledku toho mohlo být tohoto cíle lépe dosaženo na posledně uvedené úrovni.“ Na základě této mělké argumentace poté Soud argument o porušení principu odmítl.[lv]

   Analogickou argumentaci najdeme dále např. v případu C-103/01.[lvi]

   Jen na okraj upozorněme na skutečnost, která zřejmě dobře ilustruje postoj ESD k principu subsidiarity. Soud si v nových případech zvykl citovat v odůvodnění hned po článku 5 odst. 2 první větu bodu 3 Protokolu, podle které zásada subsidiarity nezpochybňuje pravomoci svěřené Smlouvou Evropskému společenství, jak jsou vykládány Soudním dvorem.[lvii] Podle Ch. Ritzera a spoluautorů je takovéto zdůrazňování bodu 3 Protokolu nešťastné, protože může být vykládáno tak, že dle Soudu princip subsidiarity nemá žádné omezující účinky.[lviii]

 

4. Základní poznatky z dosavadní judikatury

   1) Celkově právní nauka hodnotí dosavadní přístup ESD jako velmi zdrženlivý a význam subsidiarity v jeho judikatuře jako malý.[lix] Podává se, že Soud projevuje neochotu princip aplikovat, či jej aplikovat v jiném než minimalistickém pojetí[lx]  a doposud se vyhýbal opravdovému zkoumání jeho dodržování.[lxi]

   2) Celkově dosavadní judikatura soudů EU prakticky nepřispěla k vyjasnění principu.[lxii] Za její jediný opravdový přínos lze označit jasný přístup soudů k otázce, kde je princip subsidiarity definován a kdy se stal součástí evropského práva.

   3) Soud opravdově nezkoumá dodržení hmotné stránky subsidiarity a hodlá v tomto ohledu postihovat pouze zjevnou chybu komunitárního normotvůrce.[lxiii] Je těžké představit si situaci, ve které by mohl dospět k názoru, že k takové zjevné chybě došlo.[lxiv]

   Tento postoj není překvapivý. Všímavý pozorovatel zaznamenal, že soud jej naznačoval již v citovaném vyjádření pro mezivládní konferenci z prosince 1990. Konstatoval tehdy, že princip subsidiarity má značně politický nádech, nicméně že to neznamená pro ESD nový problém. Odkazoval přitom na případy zkoumání proporcionality, které podle něj také často měly politickou povahu. Řekl zároveň, že ve vztahu k porušení principu subsidiarity bude používat omezenou kontrolu a bude postihovat jen zjevnou chybu (erreur manifeste) v uvážení komunitárního normotvůrce či zneužití pravomocí.[lxv]

   Podle A. Chicharro Lázarové zavedení takovéto kontroly znamená, že věci jsou ponechány tak, jak byly před zakotvením principu subsidiarity.[lxvi]

   4) Zdá se, že veškerá harmonizační opatření Soud automaticky považuje za souladná s principem subsidiarity a de facto je tedy vylučuje z přezkumu. Jinak řečeno - každá harmonizace se stává imunní proti testu subsidiarity.[lxvii] Soud tedy nezkoumá záměr komunitárního zákonodárce provést harmonizaci ve vztahu k cílům ve Smlouvě, ale za cíl, vůči kterému se poměřuje činnost na národní a komunitární úrovni, považuje samotnou harmonizaci. Takový přístup podle mého názoru znamená, že cíl je zaměňován s prostředkem.

   A. Estella na adresu argumentace ESD v nových typových případech na harmonizaci konstatuje, že tato judikatura ukazuje, že Soud neaplikuje kritéria Protokolu a potvrzuje široké hranice pro obcházení testu subsidiarity.[lxviii]

   5) Soud není důsledný ve zkoumání dodržení procesních požadavků subsidiarity. Vykazuje především velmi vysokou míru benevolence vůči nedostatkům v odůvodnění na straně komunitárního zákonodárce. Jeho přezkum je v tomto ohledu velmi povrchní a nedrží se důsledně Protokolu.[lxix] Jak je zřejmé např. z případu pojištění vkladů (C-233/94) či Biotechnologie (C-377/98), Soud se spokojil jen s minimálními důkazy o tom, že subsidiarita byla vzata v úvahu při přijímání dané legislativy, a nevyžadoval důkazy o hlubším zkoumání kritérií subsidiarity.[lxx]      

   6) Nauka vyvozovala, že Společenství musí odůvodnit oprávněnost svého konání ve vztahu k principu subsidiarity a že na Společenství spočívá důkazní břemeno, že test subsidiarity mluví ve prospěch jeho konání.[lxxi] Zdá se však, že dosavadní judikatura vyznívá naopak in dubio pro communitate. [lxxii]

 

5. Důvody současného stavu

   Při hledání důvodů současného stavu na poli soudní kontroly dodržování principu subsidiarity bývá v první řadě zdůrazňována vágnost a politický charakter principu. Kritéria testu subsidiarity jsou neurčitá a nechávají komunitárnímu normotvůrci velkou míru diskrece. Způsob využití této diskrece je podle mnohých problémem spíše politickým než právním. Řeší se zde vlastně více otázka vhodnosti než legality.[lxxiii] Z toho se vyvozuje, že úkol posuzovat dodržení subsidiarity pro soudy EU není snadný. Podle J. Foyera je těžké si představit jinou účinnou kontrolu ze strany soudů než právě postihování zjevné chyby.[lxxiv]

   Od počátku bylo zpochybňováno, zda jsou soudy těmi pravými orgány pro posuzování primárně politické zásady. Již v době předmaastrichtských jednání se v tomto ohledu vyjadřovali skepticky i někteří soudci ESD. Např. L. Mackenzie-Stuart na jedné konferenci v té době prohlásil: “Rozhodovat o tom, jestli je ta která činnost vhodnější, nutná nebo účinnější na úrovni ES, je esenciálně otázkou politickou. Není to druh otázky vhodný pro ESD. Pro takový problém není vůbec vybaven.“[lxxv]

    K otázce, proč byla dosavadní judikatura k subsidiaritě tak minimalistická, řekl na jedné nedávné právnické konferenci předseda ESD Vassilios Skouris toto: “Není to proto, že by Soudní dvůr tento princip přehlížel. Smlouva nedává komunitárnímu zákonodárci neomezené pravomoci. Existují přísná kritéria, pokud jde o přijetí harmonizačních opatření: musí existovat rozdíly v národních právních úpravách, které mohou omezit základní svobody. Harmonizace práva by také měla být v souladu s principem proporcionality, se kterým je princip subsidiarity úzce spojen.” Skouris argumentoval, že pokud jsou všechna tato kritéria splněna, prostor, který má Soudní dvůr pro výkon nezávislé kontroly subsidiarity je velmi omezený.[lxxvi]

   Argumentace vágností a politickým charakterem má podle mého názoru svoje rezervy, a je-li použita Soudem, je poněkud alibistická. Jednak nevysvětluje, proč Soud kritéria subsidiarity ve své judikatuře neupřesnil a nezaložil ustálenou aplikační praxi, když v tolika jiných případech aktivismem nešetřil. Dále by toto vysvětlení nebylo dostatečnou omluvou pro benevolenci Soudu k nedostatkům dodržování procesní stránky principu.

   Jako významnější příčinu současného stavu vidím prointegrační zaměření Soudu. Podává se, že dojde-li k rozhodování o tom, zda má v té které věci konat Společenství či členské státy, ESD není nestranným arbitrem, nýbrž jedná jako instituce oddaná evropské integraci. Jeho judikatura přece od počátku činnost komunitárních institucí spíše povzbuzovala, než omezovala. Jak poznamenává A. Chicharro Lázarová, při rozhodování o tvrzeném porušení principu subsidiarity je ESD uveden do nepříjemné situace, kdy musí zvažovat, zda přistřihnout křídla jiné instituci Společenství.[lxxvii]

   Podle A. Estelly je subsidiarita v pohledu ESD konceptem směřujícím proti integraci, a ten ji proto vnímá jako hrozbu. Způsob, jakým Soud doposud k principu přistupoval ve své judikatuře, tak chápe jako obranu proti této domnělé hrozbě.[lxxviii]

   Je třeba rovněž zdůraznit malý počet případů, kdy je subsidiarita použita ve sporu jako argument. Podle posledních dvou výročních zpráv Komise k zlepšení normotvorby se týkaly principu subsidiarity v roce 2005 jen čtyři rozsudky Soudního dvora či Soudu prvního stupně[lxxix], pro rok 2004 je uváděno šest rozsudků Soudního dvora.[lxxx] Ani v prvních letech po Maastrichtu nebyla tato čísla vyšší. A. Estella zmiňuje v období 1995-98 třináct případů celkem u obou soudů, přičemž princip subsidiarity hrál ve většině z nich jen marginální úlohu.[lxxxi] I nové případy ukazují, že subsidiarita je užívána žalobci spíše jako vedlejší argument.

   Příčinu lze v raných případech, kdy ještě nebylo jasné, jak se Soud k principu postaví, hledat nejspíše v nedůvěře k zatím neprověřenému principu.[lxxxii] V nových případech již v podstatě není čemu se divit. Strana, která chce obstát ve sporu, nevsadí na princip, který doposud žádný spor nevyhrál.

 

6. Závěr

   Přehled dosavadní judikatury ukazuje, že ESD se postavil k principu subsidiarity velice zdrženlivě. Pokud jde o materiální subsidiaritu, jsou zřejmé dvě věci: Soud dal jasně najevo, že bude postihovat jen zjevnou chybu v uvážení komunitárního normotvůrce. Zároveň nikterak nepomohl upřesnit vágní definici zavedením určité výkladové praxe pro kritéria testu subsidiarity. V důsledku toho je těžké představit si situaci, kdy by bylo možné zjevnou chybu konstatovat.

   Ve světle tohoto přístupu Soudu se zdá být iluzorní představa o důkazním břemenu na straně Společenství, že test subsidiarity mluví ve prospěch jeho konání.  

   Pokud jde o procedurální subsidiaritu, kontrola Soudu je nedůsledná. Soud především projevuje velkou benevolenci vůči nedostatkům v odůvodnění na straně komunitárního zákonodárce. Jeho přezkum je v tomto ohledu velmi povrchní a nedrží se důsledně Protokolu.

   Dalším problémem je přístup Soudu k harmonizačním předpisům. Zdá se, že v těchto případech ESD považuje za cíl samu harmonizaci a neaplikuje test subsidiarity na samotný záměr komunitárního zákonodárce provést harmonizaci ve vztahu k cílům ve Smlouvě. Jak jsem již uvedl výše, takový přístup podle mého názoru znamená, že cíl je zaměňován s prostředkem.

   Ze všech těchto skutečností vyvozuji, že kontrola dodržování principu subsidiarity ze strany ESD v současné době prakticky neexistuje.

   Nelze než souhlasit s názorem N.W. Barbera, podle kterého dosavadní judikatura ukazuje, že subsidiarita ponechaná v rukou Soudu sotva bude hrát významnou roli v omezení legislativní pravomoci Společenství.[lxxxiii] B. Flynn mluví v této souvislosti o vzniklém vakuu v kontrole, které je třeba zaplnit správným politickým užíváním principu.[lxxxiv] Od podobných úvah vedla cesta k mechanismu „včasného varování“ předvídanému evropskou ústavní smlouvou, v jehož rámci měly být do kontroly dodržování principu zapojeny národní parlamenty. Tento nový druh politické kontroly, jež vzhledem k neúspěchu ústavní smlouvy nebyl dosud zaveden, je již ovšem tématem pro jinou diskusi.

 

Vyšlo v časopise Právník, č. 2/2008



[i]Schilling, T.: Subsidiarity as a Rule and a Principle, or:
Taking Subsidiarity Seriously
, http://www.jeanmonnetprogram.org/papers/95/9510ind.html [1995]

[ii] Chicharro Lázaro, A.: El principio de subsidiariedad en la Unión Europea, Aranzadi Editorial, Cizur Menor [2001], str. 68-75

[iii] Dehousse, R.: Réflexions sur la naissance et l´évolution du principe de subsidiarité, in: Delpérée, F.: Le principe de subsidiarité, Bruylant, Brusel [2002], str. 362

[iv] Berger, D.D.: Wie funktioniert die EU, Info für selbst-denkende Bürger, http://www.ungleich.de/Seiten/eufuncpages/subsidiari.htm [2003]

[v] Rozhovor V. Klause pro Hospodářské noviny o Evropské unii, 10.12.2001, http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=pgtVYBCgSm9o

[vi] Ritzer Ch.; Ruttloff, M.; Linhart, K.: How to Sharpen a Dull Sword – The Principle of Subsidiarity and its Control, in: German Law Journal, Vol. 7, No. 9 [2006], str. 733

[vii] viz např. výrok někdejšího soudce P. Pescatoreho citovaný v Hirsch, G.: Le principe de subsidiarité dans une perspective comparatiste, in: Delpérée, F.: Le principe de subsidiarité, Bruylant, Brusel [2002], str. 48

[viii] srov. např. výrok P. Seguina citovaný v Clergerie, J.-L.: Le principe de subsidiarité, Ellipses, Paříž [1997], str. 160

[ix] z mnoha příkladů uveďmě: de Búrca, G.: Reappraising Subsidiarity’s Significance after Amsterdam, Harvard Law School, Harvard Jean Monnet Working Paper 7/99, Cambridge, MA [2000], http://www.jeanmonnetprogram.org/papers/99/990701.html nebo d´Onorio, J.-B.: La subsidiarité. Analyse d´un concept, in: La subsidiarité – De la théorie a la pratique, Colloque national des juristes catholiques, Téqui, Paříž [1995], str. 38;

[x] Chicharro Lázaro, A.: cit. dílo, str. 125

[xi] např.: viz Tichý, L.; Arnold, R.; Svoboda, P.; Zemánek, J.; Král, R.: cit. dílo, str. 92-93; Ritzer Ch. ad.: cit. dílo, str. 737-738 ; Louis, J.-V.; Ronse, T.: L´ordre juridique de l´Union européenne, Bruylant, Brusel [2005], str. 18 

[xii] Ritzer Ch. ad. cit. dílo, str. 739-40 ; Chicharro Lázaro, A.: cit. dílo, str. 125

[xiii] Chicharro Lázaro, A.: cit. dílo, str. 129; de Búrca, G.: cit. dílo, http://www.jeanmonnetprogram.org/papers/99/990701.html

[xiv] de Búrca, G.: cit. dílo, http://www.jeanmonnetprogram.org/papers/99/990701.html

[xv] tamtéž

[xvi] viz např.: Běhan, P.: cit. dílo , str. 205

[xvii] Chicharro Lázaro, A.: cit. dílo, str. 172

[xviii] Ritzer Ch. ad..: cit. dílo, str. 740

[xix] Chicharro Lázaro, A.: cit. dílo, str. 161, 163

[xx] tamtéž, str. 188

[xxi] Chicharro Lázaro, A.: cit. dílo, str. 190 // Wathelet, M.: La subsidiarité au sein de l´Union européenne: le procéssus décissionelle, in: Verdussen, M. (ed.): L´Europe de la subsidiarité, Bruylant, Brusel [2000], str. 18

[xxii] Estella, A.: The EU Principle of Subsidiarity and its Critique, Oxford University Press, Oxford [2002], str. 141

[xxiii] Chicharro Lázaro, A.: cit. dílo, str. 190

[xxiv] Běhan, P.: cit. dílo, str. 202

[xxv] Estella, A.: cit. dílo, str. 141

[xxvi] Bausili, A.V.: Rethinking the Methods of Dividing and Exercising Powers in the EU: Reforming Subsidiarity and National Parliaments, Jean Monnet Working Paper 9/02, [2002], str. 10 ; Chicharro Lázaro, A.: cit. dílo, str. 181

[xxvii] T-29/92, SPO a další v. Komise, Rec.1995, p.II-289, b. 330, 331

[xxviii] Ritzer Ch. ad..: cit. dílo, str. 741 ; C-36/97, Kellinghusen,  Rec.1998, p. I-6337, b. 35

[xxix] srov. např. koncepci T. Schillinga ve zde citovaném díle, pojetí v Steiner, J.; Woods, L.: Textbook on EC Law, Oxford Press, 8. vyd., Oxford [2003], str. 48 nebo pojetí v Struys, M.L.; Flynn, L.: La subsidiarité au sein de l´Union européenne: la dimension jurisdictiomnelle, in: Verdussen, M. (ed.): L´Europe de la subsidiarité, Bruylant, Brusel [2000], str. 202

[xxx] srov. např. zde citované případy C-491/01, b. 177 nebo spojené věci C-154/04 a C-155/04, b. 101 

[xxxi] C-415/93, Bosman, Rec.1995,p.I-4921, b. 81, S9; Wathelet, M.:cit. dílo, str. 190

[xxxii] C-491/01, British American Tobacco (Investments) a Imperial Tobacco, Rec.2002, p.I-11453, b. 179

[xxxiii] Estella, A.: cit. dílo, str. 142

[xxxiv] C-84/94, Velká Británie v. Rada, Rec.1996, p.I-5755, b. 2, 9

[xxxv] tamtéž, b. 2, 9

[xxxvi] tamtéž, b. 46, 54

[xxxvii] Estella, A.: cit. dílo, str. 145-146

[xxxviii] C-84/94, Velká Británie v. Rada, Rec.1996, p.I-5755, b. 46, 54

[xxxix] tamtéž, b.. 23

[xl] Estella, A.: cit. dílo, str. 145-146

[xli] C-84/94, Velká Británie v. Rada, Rec.1996, p.I-5755, b. 47, 55

[xlii] tamtéž, b. 58, 60, 66

[xliii] tamtéž, b. 80, 81

[xliv] Estella, A.: cit. dílo, str. 148-150

[xlv] Estella, A.: cit. dílo, str. 151

[xlvi] C-233/94, Německo v. Parlament a Rada, Rec.1996, p.I-3671, b. 23

[xlvii] tamtéž, b. 22-23.

[xlviii] tamtéž, b. 24

[xlix] tamtéž, b. 26-28

[l] Estella, A.: cit. dílo, str. 154-155

[li] Flynn, B.: Reformed Subsidiarity in the Constitution for Europe - Can it deliver on expectations?, Institut européen d’Administration Publique, Working Paper 2005/W/07, str. 26

[lii] Estella, A.: cit. dílo, str. 140; Ritzer Ch. ad..: cit. dílo, str. 746

[liii] C-377/98, Nizozemí v. Parlament a Rada, Rec.2001, p.I-7079, b. 32, 33

[liv] C-491/01, British American Tobacco (Investments) a Imperial Tobacco, Rec.2002, p.I-11453, b. 179-185

[lv] Spojené věci C-154/04 a C-155/04, Alliance for Natural Health a další; National Association of Health Stores a další, Rec.2005, p.I-6451, b. 105-108

[lvi] C-103/01, Komise v. Německo, Rec.2003, p.I-5369, b. 46, 47

[lvii] viz např. cit. případ C-491/01, b. 177, 178 nebo cit. spojené věci C-154/04 a C-155/04, b. 101, 102

[lviii] Ritzer Ch. ad..: cit. dílo, str. 742

[lix] Flynn, B.: cit. dílo, str. 25 ; Estella, A.: cit. dílo, str. 158; Ritzer Ch. ad..: cit. dílo, str. 760

[lx] Flynn, B.: cit. dílo, str. 25; Labouz, M.-F.: Droit communautaire européen général, Bruylant, Brusel [2003], str. 258; Barber, N.W.: Subsidiarity in the Draft Constitution, European Public Law, Volume 11, Issue 2 197, 2005

[lxi] Ritzer Ch. ad..: cit. dílo, str. 740

[lxii] Ritzer Ch. ad..: cit. dílo, str. 747; Scheu, H.CH. – příspěvek na konferenci Princip subsidiarity a národní parlamenty EU [12.3.2007]

[lxiii] Estella, A.: cit. dílo, str. 156-157; Wathelet, M.:cit. dílo, str. 199

[lxiv] Estella, A.: cit. dílo, str. 156-157

[lxv] Chicharro Lázaro, A.: cit. dílo, str. 180; Běhan, P.: cit. dílo, str. 202 a násl.

[lxvi] Chicharro Lázaro, A.: cit. dílo, str. 180

[lxvii] Flynn, B.: cit. dílo, str. 25

[lxviii] Estella, A.: cit. dílo, str. 156 a násl.

[lxix] Estella, A.: cit. dílo, str. 156 a násl.

[lxx] Flynn, B.: cit. dílo, str. 26

[lxxi] Wathelet, M.:cit. dílo, str. 154; Chicharro Lázaro, A.: cit. dílo, str. 147

[lxxii] Ritzer Ch. ad..: cit. dílo, str. 758

[lxxiii] viz např. Chicharro Lázaro, A.: cit. dílo, str. 173; Dehousse, R.: cit. dílo, str. 364; Bausili, A.V.: Rethinking the Methods of Dividing and Exercising Powers in the EU: Reforming Subsidiarity and National Parliaments, Jean Monnet Working Paper 9/02

[lxxiv] Foyer, J.: cit. dílo, str. 140

[lxxv] Mackenzie-Stuart, L.: Evaluation des vues exprimées et introduction a une discussion-débat in: Subsidiarité: défi du changement, in:  Subsidiarité : défi du changement : actes du Colloque Jacques Delors "La subsidiarité - principe directeur des futures responsabilités en matiere de politiques communautaires?", Institut européen d'administration publique, Maastricht [1991], str. 45-46 

[lxxvi] Vassilios Skouris on use of subsidiarity by European Court of Justice, ECJBlog, 21.4.2006, http://courtofjustice.blogspot.com/2006/04/vassilios-skouris-on-use-of.html

[lxxvii] Chicharro Lázaro, A.: cit. dílo, str. 190; Foyer, J.: La subsidiarité dans le Traité de Maastricht, in: La subsidiarité – De la théorie a la pratique, Colloque national des juristes catholiques, Téqui, Paříž [1995], str. 141

[lxxviii]Estella, A.: cit. dílo, str. 174-175

[lxxix]Zpráva Komise „Zlepšení tvorby právních předpisů v roce 2005“ podle článku 9 Protokolu o uplatňování zásad subsidiarity a proporcionality (13. zpráva) [2006], KOM(2006) 289 v konečném znění, cs

[lxxx] Zpráva Komise „Zlepšení tvorby právních předpisů v roce 2004“ podle článku 9 Protokolu o uplatňování zásad subsidiarity a proporcionality (12. zpráva) [2005], KOM(2005) 98 v konečném znění, cs

[lxxxi] Estella, A.: cit. dílo, str. 140

[lxxxii] Nešpor, M.: Principy subsidiarity a proporcionality v evropském právu, dipl. práce, MU, Brno [2006] str. 66

[lxxxiii] Barber, N.W.: cit. dílo, str. 199-200

[lxxxiv] Flynn, B.: cit. dílo, str. 6

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

6113 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Horor: Holanďanka s demenciou podstúpila eutanáziu proti svojej vôli. Lekárka oslobodenáImigrantské „děti" hromadně znásilnily 14-letou dívku. Inspirace pro "sirotky" Šojdrové?Každý, chudý i bohatý, může díky sluníčkářům a islamizaci přijít o vše…Tehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…Skutečný necenzurovaný životopis Tomáše Halíka. No to si tedy počtete. Fakt

euServer.cz

Pro koho to čučkař Koudelka z BISu vlastně pracuje? Ostatně soudím, že NATO i EU musí být námi opuštěnyUž jste viděli, jak se ztrapnila Vášáryová? Blaha rozdrtil video americké ambasády o 17. listopadu

ePortal.cz

17. listopad 1939 a 1989 - pěstování kultu osobnosti Václava HavlaPokud bude Česká televize nadále vysílat podobné propagandistické paskvily jako s Václavem Moravcem, Rychetským a Čaputovou, poženou je lidé svinským krokem

Eurabia.cz

Imigrantské „děti“ na úkor tuzemskýchKniha anglického disidenta jehož na Facebooku nezveřejní: Mohamedův korán - Proč muslimové vraždí za islám

FreeGlobe.cz

Chtějí zrušit výuku hymny na základních školáchVeganství zachrání naši planetu, tvrdí slavný závodník formule 1. Dostal pádné odpovědi od svých kolegů (+ foto)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

„Duševně nenormální!“ Zeman pro PL ze Slovenska udeřil na Milion chvilek a poslal vzkaz na LetnouHrušínský vynesl hodně silný výrok směrem k Hradu. Komentátor varuje: Takový člověk u moci? Lidé s jiným názorem by skončili v lágrech nebo na oprátkách!
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění