Proč odmítnout Lisabonskou smlouvu

Autor: Tomáš Břicháček | Publikováno: 12.9.2008 | Rubrika: Zamyšlení
Bolšnac 04

Ač to často není zcela zřejmé, hlavním tématem naší zahraniční politiky je dnes otázka ratifikace Lisabonské smlouvy. Neprávem jí bývá věnována menší pozornost než americkému radaru či nárazovým mezinárodním krizím lokálního významu typu nedávné rusko-gruzínské války. Právě Lisabonská smlouva (LS) má totiž potenciál ovlivnit budoucnost naší země více než cokoli jiného na současné domácí i zahraniční politické scéně. Následující zamyšlení je věnováno změnám, které tento dokument přináší.

Hodnotíme-li pozitiva či negativa čehokoli, je korektní nejprve výslovně uvést názorové pozice, ze kterých vycházíme a na základě kterých přidělujeme kladná či záporná znaménka. Hned v úvodu se tedy přihlašuji k ideálu EU jako otevřeného, volného společenství nezávislých, demokratických států, soustředěného převážně na spolupráci hospodářskou a organizovaného na mezivládní bázi; společenství, kde těžištěm politického rozhodování jsou národní státy coby ideální organizační jednotky společnosti, v rámci kterých lze – na rozdíl od nepřehledných a stěží ovlivnitelných mezinárodních struktur – rozvíjet opravdovou demokracii. EU by naopak neměla mít v žádném případě ambice přeměnit se v (super)stát, v rámci kterého by se národní státy staly pouhými regiony, ani ve  vojensko-politický blok soupeřící se Spojenými státy. Smluvní rámec Unie by měl být v maximální míře ideologicky neutrální, aby na národní úrovni neomezoval politickou soutěž.

V rámci takovéto Evropy si přeji zachovat Českou republiku v souladu s literou její Ústavy jako svrchovaný a demokratický právní stát – stát, který rozhoduje o svých vlastních záležitostech v maximální míře sám, který je ovšem zároveň otevřen přátelské spolupráci se svými evropskými sousedy.

Následující zamyšlení je určeno všem těm, kteří se dívají na evropskou integraci právě takto, a kteří si kladou otázku, jak smlouva přibližuje či vzdaluje Evropskou unii tomuto ideálu.

Poměřujeme-li LS prizmatem uvedených názorových východisek, vidíme, že přináší četné změny pozitivní, neutrální i negativní. Poslední skupina bohužel mohutně převažuje. Základní změny obsažené ve Smlouvě jdou od vize volného společenství nezávislých států s ideologicky neutrálním ústavním rámcem o 180 stupňů jiným směrem, a vzdalují nás od něj mílovými kroky. S ohledem na to je v následujícím textu věnován hlavní prostor záporným změnám. Hovořit však budu i o pozitivech, jakkoli jsou nepočetná. 

Hlavní negativa Smlouvy

Mohli bychom být přehlasováni ve více oblastech než doposud

LS by výrazně rozšířila počet oblastí, v rámci kterých se v Radě uplatní hlasování kvalifikovanou většinou. Je třeba zdůraznit, že nad takovými oblastmi ztrácí Česká republika kontrolu. Může zde být rozhodnuto takříkajíc „o nás bez nás“. Můžeme být přehlasováni, přičemž jsme vázáni i rozhodnutími, která byla přijata proti naší vůli.

Jakkoli v rámci některých oblastí, jako je zejména vnitřní trh, lze snad přiměřené použití tohoto způsobu hlasování ospravedlnit potřebou efektivity rozhodování, zásadní problém nastává tehdy, když se mají stejným způsobem řešit citlivé otázky spojené se svrchovaností státu. Už podle stávajících smluv se takto rozhodovalo o mnoha klíčových oblastech, jako je azylová politika, ilegální přistěhovalectví, justiční spolupráce v civilních věcech aj. LS bohužel přidává ještě choulostivější okruhy jako je trestní právo, úprava legálního přistěhovalectví, možnost vytváření nových specializovaných soudů EU a další.

V dosavadním vývoji evropské integrace jde o vůbec největší posun od jednomyslnosti k většinovému hlasování. Zůstává již jen několik oblastí, v nichž je jednomyslnost zachována. Jde např. o oblast daní, většinu rozhodování v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, systémy sociálního zabezpečení, operativní policejní spolupráci či rozhodování o jazykových pravidlech a sídlech institucí EU.

Jak uvidíme dále, LS zavádí zjednodušené mechanismy pro přechod k většinovému hlasování bez nutnosti klasické revize Smluv v rámci všech činností Unie, u kterých Smlouvy vyžadují jednomyslnost, s výjimkou rozhodnutí souvisejících s vojenstvím nebo obranou.

EU by získala nové pravomoci na úkor členských států

LS svěřuje Evropské unii nové pravomoci. Jednak zavádí zcela nové právní základy (kompetenční ustanovení), jednak v různé míře rozšiřuje právní základy stávající.

Určit rozsah nárůstu pravomocí, který z nových či rozšířených právních základů vyplývá, není snadný úkol. Nestačí pouhé srovnání dosavadního znění zakládacích smluv a znění polisabonského. Zakládací smlouvy ve svém dosavadním znění totiž obsahují mnohé právní základy, které umožňují velmi široký výklad (srov. zejména články 95 a 308 Smlouvy ES).

Při pohledu do sekundárního práva tak zjistíme, že Společenství, resp. Unie již bylo aktivní v mnoha oblastech, pro které nyní LS vytváří nový právní základ, a to pod hlavičkou právních základů obecněji definovaných. Jde např. o energetiku, ochranu práv duševního vlastnictví, cestovní ruch či civilní ochranu. Některé z nově formulovaných pravomocí institucím EU již také dříve „vysoudil“ ESD (srov. např. oblast uzavírání mezinárodních smluv se třetími zeměmi). LS tedy v uvedených případech do jisté míry legitimizuje již probíhající činnosti.

Některé nové právní základy ovšem předjímají činnost EU v oblastech, kde doposud v zásadě aktivní nebyla, jako je sport, vesmírná politika, spolupráce správních orgánů při aplikaci evropského práva, prevence kriminality či právní úprava osobních dokladů.

Vedle stanovení nových právních základů nárůst pravomocí může probíhat i rozšiřováním existujících právních základů. To je případ mj. azylové politiky, přistěhovalecké politiky, společné bezpečnostní a obranné politiky, ochrany životního prostředí, justiční spolupráce v civilních věcech či veřejného zdraví.

Sama Evropská komise zhodnotila rozsah nových pravomocí své zprávě Reformovat Evropu pro 21. století následovně:„nové a posílené právní základy v oblasti energetické politiky, veřejného zdraví a civilní ochrany a nová ustanovení o klimatických změnách, službách obecného zájmu, výzkumu a technologickém rozvoji, územní soudržnosti, obchodní politice, vesmíru, humanitární pomoci, sportu, cestovním ruchu a správní spolupráci...“.

Jistě se nadějeme toho, že tyto právní základy zafungují jako pobídka k rozsáhlejší činnosti EU na mnoha frontách.

 

EU by radikálně posílila v oblasti vnitra a justice

Převratnou změnou by dle LS prošla oblast policejní a justiční spolupráce v trestních věcech. Vzhledem k tomu, že do této sféry patří mimo jiné trestní právo hmotné a procesní a některé aspekty organizace policie, tj. citlivé jádrové oblasti svrchovanosti každého státu, kde navíc hrozí zásahy do základních práv občanů, nebyla tato oblast doposud svěřena do pravomoci nadnárodního Evropského společenství, ale byla koncipována jako určitý systém institucionalizované mezivládní spolupráce vyznačující se několika specifiky: Jednotlivá rozhodnutí zde byla přijímána jednomyslně a žádný stát tedy nemohl být přehlasován. Namísto právních nástrojů Společenství se zde uplatňovaly zvláštní akty s jiným právním režimem, u kterých bylo mj. vyloučeno, aby se jich přímo dovolávaly soukromé subjekty. Role Evropského soudního dvora (ESD) zde byla omezená. Komise zde neměla monopol na legislativní iniciativu, ale sdílela toto právo s jednotlivými členskými státy. Evropský parlament (EP) se zde přímo nepodílel na rozhodování, ale byl jen konzultován.

Toto uspořádání založené Maastrichtskou smlouvou, pod které původně spadala celá oblast spolupráce ve věcech vnitra a justice, bylo eurocentralisty považováno od počátku za provizorní řešení. Stěžovali si na údajnou těžkopádnost, pomalost, nepružnost a neefektivitu jednomyslného hlasování a na omezenou roli EP a ESD. Tlačili na přesun oblasti do pravomocí Evropského společenství a zavedení většinového hlasování. Tyto tužby částečně naplnila Amsterodamská smlouva (1997), částečně aktivistická judikatura ESD z posledních několika let. LS znamená pro třetí pilíř definitivní zánik. Materie pod něj spadající má být zasazena do institucionálního rámce dosavadního prvního pilíře. Mimo jiné to znamená, že v celé oblasti se budou přijímat klasické prvopilířové právní nástroje se vším, co k nim patří (např. doktrína přímého účinku, odpovědnost státu za škodu způsobenou neprovedením směrnice atd.). ESD získá stejně široké pravomoci, jaké má v prvním pilíři, a jeho moc nad celou oblastí tak dramaticky vzroste. EP bude v zásadě spolurozhodovat s Radou.

Obavy je třeba mít zejména z nového postavení ESD, který bude moci nyní naplno rozvinout svůj prointegrační aktivismus. Ani plné zapojení EP není možno kvitovat s nadšením, a radovat se spolu s federalisty ze zvýšení "demokratické kontroly"; lze totiž předpokládat, že bude, stejně jako v oblastech, kde spolurozhoduje již nyní, tlačit na co nejvýraznější činnost Unie. Smlouva v celé oblasti dramaticky rozšiřuje hlasování kvalifikovanou většinou. Jednotlivé státy tedy budou moci být přehlasovány, a to i v rámci velmi choulostivých oblastí, jako je harmonizace skutkových podstat některých trestných činů, harmonizace práv osob v trestním řízení, úprava struktury a úkolů agentur Eurojust a Europol. V určitých věcech se sice jako doprovodné opatření zavádí tzv. záchranná brzda umožňující členskému státu, který se domnívá, že by se přijetí dotyčného návrhu dotklo základních aspektů jeho systému trestního soudnictví, zastavit legislativní proces v Radě a předat věc k jednomyslnému rozhodnutí Evropské rady. Tento institut se však zdá být problematický; jednak se netýká všech oblastí, kde se zavádí většinové hlasování, jednak není vůbec jisté, jak bude fungovat v praxi, a konečně při dalších revizích smluv lze předpokládat tlaky na jeho vyškrtnutí.

Problémem jsou i ustanovení umožňující de facto rozšiřovat pravomoci Unie bez klasické revize zakládacích smluv, a to toliko na základě jednorázového jednomyslného rozhodnutí Rady a souhlasu EP (srov. vymezení aspektů trestního řízení či skutkových podstat trestných činů, které lze harmonizovat). Smlouva dále dláždí cestu k vytvoření evropské prokuratury, když umožňuje, aby na základě jednomyslného rozhodnutí Rady se souhlasem EP byl vytvořen Úřad evropského veřejného žalobce, který by vystupoval jako prokurátor (státní zástupce) před národními soudy.

Otevřela by se cesta k centralizované zahraniční politice EU

Závažnými změnami má projít společná zahraniční a bezpečnostní politika EU, doposud organizovaná na čistě mezivládním základě. Dle LS by získala řadu nadnárodních prvků a byla by celkově posílena.
Do jejího čela by byl postaven tzv. vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který  by byl jmenován Evropskou radou kvalifikovanou většinou se souhlasem předsedy Komise. Vysoký představitel by předsedal Radě pro zahraniční věci, tj. jedné ze sestav Rady EU, zároveň by byl místopředsedou Evropské komise, kde by nahradil dosavadní funkci komisaře pro vnější vztahy. Náleželo by mu každodenní řízení společné zahraniční a bezpečnostní politiky, v rámci které by měl široký prostor pro předkládání návrhů Evropské radě a Radě. Dále by byl pověřen vedením politického dialogu jménem EU a vyjadřováním postoje Unie v mezinárodních organizacích. Jako místopředseda Komise by byl koordinátorem vztahů se třetími státy, které spadají do kompetencí Evropského společenství v rámci jednotlivých prvopilířových (komunitárních) politik.

Celkově je zřejmé, že vzniká hybridní funkce na pomezí mezi Radou a Komisí, která je nadána značnými kompetencemi a která má značný potenciál pro to, být v budoucnu dále posilována. Není divu, že euroústava ji označovala nepokrytě jako „ministra zahraničí“ (!). Nově také Smlouva přináší možnost, aby byla vytvořena na základě rozhodnutí Rady učiněného kvalifikovanou většinou pravá diplomacie EU. Navíc dosavadní delegace Evropské komise ve třetích zemích se mají přeměnit v zastoupení EU coby součást zmíněné diplomacie. Vznikly by tak tedy jakési ambasády EU, u kterých si lze představit, že by jednou v budoucnu mohly nahradit ambasády členských států.

Závažnou změnou je také skutečnost, že se rozšiřují možnosti hlasování kvalifikovanou většinou na úkor jednomyslnosti. Doposud se většinové hlasování uplatnilo jen ve třech specifických případech rozhodování s omezeným významem. LS je rozšiřuje na situace, kdy Rada přijímá rozhodnutí, které vymezuje akci nebo postoj Unie, na návrh, jenž jí předkládá vysoký představitel na základě zvláštní žádosti, kterou mu Evropská rada předala z vlastního podnětu nebo z podnětu vysokého představitele (jinak řečeno, když si vysoký představitel sám řekl o to, aby mohl předložit návrh). Toto ustanovení dává vysokému představiteli velký prostor, pokud jde o předkládání návrhů Evropské radě.

Smlouva dává Evropská radě pravomoc jednomyslně přijmout rozhodnutí, jímž stanoví, že Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou v případech jiných než právě uvedených, tj. hlasování kvalifikovanou většinou může expandovat bez klasické revize smluv pouhým exekutivním aktem do celé oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky vyjma výslovně stanovené výjimky věcí, které mohou mít implikace v obranné či vojenské oblasti.

V případech podléhajících většinovému hlasování se může použít „záchranná brzda,“ která by umožnila každému členskému státu „ze zásadních důvodů státní politiky, které musí uvést“ rozhodnutí zablokovat. Jsou zde nicméně pochybnosti o fungování tohoto institutu v praxi a lze předvídat snahdy o odstranění při příštích změnách smluv.
Smlouva se snaží zdůraznit loajalitu členských států vůči EU a její zahraniční politice. Stanoví, že dříve než členský stát podnikne jakékoli  kroky na mezinárodní scéně nebo přijme jakýkoli závazek, který by mohl mít dopad na zájmy Unie, má povinnost vést v Evropské radě nebo v Radě konzultace s ostatními členskými státy (čl. 32 SEU). Postoj Unie k určité otázce, je-li přijat, má v Radě bezpečnosti pokud možno přednést vysoký představitel (čl. 34 SEU).

Otevřela by se cesta k vojenskému rozměru EU

V rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky je třeba zvláště zdůraznit posun v oblasti obrany. Do zakládacích smluv se předně dostává velmi významný závazek vzájemné pomoci členských států při napadení některého z nich. Nový čl. 42. odst. 7 SEU stanoví: „Pokud se členský stát stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci, v souladu s článkem 51 Charty Organizace spojených národů. Tím není dotčena zvláštní povaha bezpečnostní a obranné politiky některých členských států.“ Závazek je poněkud zmírněn dovětkem „Závazky a spolupráce v této oblasti jsou v souladu se závazky v rámci Organizace Severoatlantické smlouvy, která zůstává pro ty členské státy, které jsou jejími členy, základem jejich společné obrany a fórem pro její provádění,“ přesto je zde zjevná podoba se závazky ve smlouvách zakládajících vojenské pakty.

Jen pro srovnání, článek 5 Washingtonské smlouvy, která ustavuje Severoatlantickou alianci (NATO), zní takto: „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.“

Dalším novým prvkem, který může vzbuzovat obavy ohledně vytváření vojenského paktu a evropské armády, je kategorické prohlášení obsažené v novém článku 42 odst. 2 SEU, podle kterého „Společná bezpečnostní a obranná politika… povede ke společné obraně, jakmile o tom Evropská rada jednomyslně rozhodne.“ Dosavadní znění smluv hovoří toliko o tom, že obranná politika by mohla vést ke společné obraně.

LS dále otevírá možnost. k vytváření „mnohonárodních sil“ pro mise EU. Dochází také k rozšíření právního základu pro možné vojenské mise Unie či k zakotvení ustanovení o tzv. Evropské obranné agentuře, která vznikla již dříve dle rozhodnutí Rady.
Celkově lze říci, že změny, které přináší LS v oblasti obrany, posouvají Evropskou unii směrem k vojenskému paktu a k vytvoření unijních vojenských jednotek. V dlouhodobé perspektivě se mohou ukázat jako mezistupeň k vytvoření centralizované obrany evropského státu.

Vznikly by nové kvazistátní orgány EU

LS vytváří, resp. umožňuje vytvoření četných nových kvazistátních orgánů. Nejvýznamnějším krokem v tomto směru je jistě vytvoření funkce předsedy Evropské rady, kterého bude volit Evropská rada, a který nahradí dosavadní rotující půlroční předsednictví členských států. Pravomoci spojené s touto funkcí, která je všeobecně označována jako „evropský prezident“ jsou vymezeny velmi skromně. Smlouva říká, že a) předsedá Evropské radě a vede její jednání, b) ve spolupráci s předsedou Komise a na základě práce Rady pro obecné záležitosti zajišťuje přípravu a kontinuitu jednání Evropské rady, c) usiluje o usnadnění soudržnosti a konsensu uvnitř Evropské rady, d) po každém zasedání Evropské rady předkládá zprávu Evropskému parlamentu. Dále zajišťuje na své úrovni a v této funkci vnější zastupování Unie v záležitostech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky, aniž jsou dotčeny pravomoci vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (čl. 15 SEU).
Jakkoli však budou zatím pravomoci „evropského prezidenta“ omezené, jeho vytvoření jistě bude mít velkou symbolickou roli. Také lze v souladu s dosavadní integrační logikou očekávat, že příští revize smluv budou roli „prezidenta“ posilovat.
Dalším orgánem s obdobným symbolickým významem a potenciálem k nabalování dalších pravomocí je Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a jemu podléhající diplomacie EU, o kterých byla řeč výše.
Novým kvazistátním orgánem by mohl být rovněž zmíněný evropský veřejný žalobce (prokurátor), jehož případné ustavení by podléhalo jednomyslnému rozhodnutí Rady.
Vznik výše uvedených orgánů by o další krok přiblížil EU směrem ke státu, a to nejen v rovině symbolické. Do budoucna lze očekávat tlaky na posílení každého z uvedených orgánů a na to, aby získaly pravomoci „hodné“ jejich titulům.
 
EU by mohla být do budoucna podstatně posilována bez nutnosti změny smluv

LS zavádí velmi široké spektrum možností pro posilování EU mimo klasický postup revize smluv předpokládající přijetí textu na konferenci zástupců vlád členských států a ratifikaci všemi členskými státy. Podívejme se na ty nejdůležitější z nich:
Propříště má být možné přejít v rámci jakéhokoli rozhodování předvídaného v rámci politik EU, kde se vyžaduje jednomyslné hlasování, k hlasování kvalifikovanou většinou. Jedinou výjimkou jsou rozhodnutí související s vojenstvím nebo obranou.
Iniciativa na takový přechod se oznámí národním parlamentům. Pokud žádný z nich ve lhůtě šesti měsíců od tohoto oznámení nevyjádří nesouhlas, změna může být přijata, a to na základě jednomyslného rozhodnutí Evropské rady a se souhlasem Evropského parlamentu.
V případě společné zahraniční a bezpečnostní politiky by bylo možné přejít k hlasování kvalifikovanou většinou toliko na základě jednomyslného rozhodnutí Evropské rady bez kontroly národních parlamentů.
Smlouva dále rozšiřuje působnost dosavadního čl. 308 SES neboli tzv. doložky flexibility, podle kterého Společenství smělo přijímat „vhodná opatření“ nad rámec explicitních pravomocí, pokud to bylo „nezbytn[é] k dosažení některého z cílů Společenství v rámci společného trhu“. Rada rozhodovala v takovém případě jednomyslně na návrh Komise a po konzultaci s EP. Podle nové úpravy se má tato možnost vztahovat nejen na cíle v rámci společného trhu, ale na cíle v rámci všech politik EU vymezených Smlouvami s výjimkou společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Nově je kromě jednomyslného rozhodnutí Rady třeba souhlasu EP.
Smlouva obsahuje dále i speciální flexibilní ustanovení umožňující prohlubování integrace  v rámci jednotlivých politik, zejména v oblasti justiční a policejní spolupráce v trestních věcech.
Celkově je zřejmé, že LS vytváří v nebývalé míře prostor pro posilování Unie mimo postupy obvyklé v mezinárodním právu a mimo plnohodnotnou demokratickou kontrolu na národní úrovni. Bez jakékoli další revize zakládacích smluv mezinárodní smlouvou může být vytvořena zcela jiná EU než ta, kterou známe dnes. Mohla by to být Unie, ve které by se o daních, zahraniční politice či sociálních systémech hlasovalo kvalifikovanou většinou, Unie se společným generálním prokurátorem, Unie se společnou obranou. Výmluvný je přitom fakt, že i přes deklarovanou oboustrannou flexibilitu jsou výše zmíněná překlenovací ustanovení a další flexibilní ustanovení zřetelně formulovány ve prospěch posilování Unie a nepočítají s opačným směrem.  

Ústavní rámec EU by se ideologicky posunul doleva

LS představuje doposud nejvýraznější krok k jednosměrné, levicové ideologizaci smluvního rámce EU. Již platné znění zakládacích smluv obsahuje řadu ustanovení, která odrážejí ideologický vliv postmoderní levice. Nová smlouva jde výrazně dál a zapleveluje primární právo levicovými postuláty a floskulemi v dosud nevídané míře.
Nejzávažnějším krokem v tomto směru je faktické začlenění tzv. Charty základních práv EU do primárního práva, k čemuž dochází tím, že LS jí dává stejnou právní sílu, jakou mají zakládací smlouvy. Tato doposud právně nezávazná politická deklarace je výkladní skříní evropské postmoderní levice. Práva, zásady a politické postuláty, které jsou v ní bez ladu a skladu shromážděny, jdou daleko nad rámec Evropské úmluvy o lidských právech či naší Listiny základních práv a svobod.
Nový status Charty s sebou přináší soudní vymahatelnost práv v ní obsažených. V mezích její působnosti ji budou muset aplikovat národní soudy, hlavní prostor se ovšem otevírá pro ESD, popř. Soud prvního stupně (nově nazývaný jako Tribunál). Ty budou moci na rozdíl od Evropského soudu pro lidská práva jen v nemnohých případech rozhodovat o přímých žalobách soukromých osob, a to tehdy, bude-li rozhodovat o žalobách na zrušení jim adresovaných individuálních aktů orgánů EU. Hlavním zdrojem příležitostí posuzovat akty či činnost orgánů EU z hlediska souladu s Chartou však budou zcela jistě předběžné otázky národních soudů. Soudnímu dvoru se otevírá obrovský prostor k protintegračnímu aktivismu ve výkladu, kterým může podstatně formovat právní i politickou realitu EU. Lze se především obávat, že bude zasahovat do právních řádů členských států a činnosti jejich orgánů.
Důvody k těmto obavám bývají bagatelizovány s odkazem na výslovná ustanovení o aplikaci, podle kterých je Charta „určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie”, zatímco členským státům výhradně tehdy, „pokud uplatňují právo Unie.“ Jiné ustanovení zdůrazňuje, že Charta „nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie, ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii, ani nemění pravomoc a úkoly stanovené v dalších částech Ústavy.“ Tyto konejšící hlasy ovšem nemíří na podstatu věci. Dle uvedených ustanovení sice národní orgány nejsou povinny uplatňovat Chartu tehdy, pokud neaplikují evropské právo. Základní problém je ovšem v tom, že evropské právo, které bude muset být propříště v souladu s požadavky Charty, neustále narůstá a expanduje do nových a nových oblastí. Navíc, bude-li ESD posuzovat otázku, zda se v daném případě aplikuje evropské právo, zpravidla zvolí maximalistický výklad. Z uvedeného vyplývá, že míra použití Charty na úkor národních standardů, resp. Evropské úmluvy se tak bude stále rozšiřovat.

Nezapomínejme na neblahé okolnosti vzniku a prosazování LS

LS je s nepatrnými odchylkami pořád stejná euroústava, jen v novém balení. Všechna negativa zmíněná výše by tedy zrovna tak platila ve vztahu k euroústavě. Jde o téměř stejný obsah, který je recyklován a vrací se nám v jiné formě.
Hlavní rozdíly spočívají čistě v symbolické rovině, a to ať už jde jak o symboly v úzkém slova smyslu, jako je evropská vlajka, hymna atd., které z textu vypadly, tak o symbolickou rovinu v širším slova smyslu, která spočívá v odstranění části kvazistátní terminologie (ústava, ministr zahraničí, evropské zákony, atd.) či výslovné zmínky o přednosti práva EU před právem členských států. Také byla nově zdůrazněna tzv. „oboustranná flexibilita“, která má spočívat v tom, že smlouvy mohou být revidovány nejen za účelem rozšíření, ale i omezení pravomocí svěřených Unii.
Symboly v užším smyslu se přitom stejně budou používat nadále, tak jak se používaly už dávno před sepsáním euroústavy. Odstranění kvazistátní terminologie na obsahu institutů samotných nic nemění. Judikatura o přednosti evropského práva bude platit nadále. Pokud jde o možnost revize smluv směrem k omezení pravomocí integračního celku, to bylo možné od počátku, jen to nebylo výslovně zdůrazněno.   
V příběhu transformace euroústavy na LS se na straně evropských politických elit setkáváme s koňskou dávkou arogance moci, ignorance vůle občanů, kteří v referendech odmítli euroústavu, porušování slibů daných voličům a jejich úmyslné klamání.
Politické elity si daly záležet na tom, aby neopakovaly chyby z minulosti. Text nové smlouvy neměl být přímočarý a neměl nazývat věci pravými jmény, aby zbytečně neprovokoval. Text měl být, zdá se, nesrozumitelný, aby odradil větší část potencionálních zájemců od četby. Obsah změn měl být vtěsnán do stávajících smluv, aby bylo možné vydávat jej za pouhou další z mnoha revizí a aby bylo možné vyhnout se referendům. Občané, kteří v referendech euroústavu odmítli, byli ostatně od počátku ze strany elitářů dehonestováni tvrzeními, že stejně nevěděli o čem hlasují, protože text smlouvy pro ně byl moc složitý, nebo, že dávali najevo spíše postoj k svým vládám a nikoli k samotnému textu. 

Pozitiv jako šafránu

LS obsahuje i některá mírná zlepšení oproti současnému stavu. Jde nicméně jen o hrstku dílčích změn, které v celkovém souhrnu nemohou bohužel ani částečně vyvážit škody vyplývající z výše rozebraných negativ.
Jedním z takových pozitiv je lepší klasifikace pravomocí EU. Ty mají být nově rozděleny na výlučné, sdílené a podpůrné, což jsou kategorie, které lze nalézt v judikatuře ESD i v právní nauce, nicméně v zakládacích smlouvách doposud chyběly a rozdělení jednotlivých pravomocí do těchto kategorií nebylo v minulosti v jednotlivých případech nesporné. Proto by výslovná úprava napomohla větší přehlednosti. V celkové perspektivě však jde o zlepšení relativně malé, protože zůstává hlavní problém, kterým je fakt, že jednotlivé pravomoci jsou vymezeny velice vágně v návaznosti na široké cíle, často bianco pro celá odvětví lidské činnosti a nikoli pro jednotlivé konkrétní úkoly. Možnosti expanze evropské regulace jsou tak nezměrné.
Pozitivně lze hodnotit též zavedení výslovné úpravy pro vystoupení členského státu z Unie, která doposud ve smlouvách chyběla. Nyní jsou stanovena jasná pravidla, jak pro ukončení členství na základě dohody s členskými státy (které bylo samozřejmě fakticky možné už nyní), tak pro jednostranné vystoupení.
Určitým pozitivem je i určité alespoň omezené zapojení národních parlamentů do legislativního procesu EU, zejména do kontroly principu subsidiarity, stejně tak požadavek, aby Rada při projednávání legislativních návrhů zasedala veřejně.

Závěr

Podtrženo a sečteno, z hlediska ideálů načrtnutých v úvodu tohoto zamyšlení LS zjevně neobstojí.
Zaprvé, v mnoha směrech posouvá EU blíže k opravdovému státnímu celku. Posiluje totiž její pravomoci, rozšiřuje hlasování kvalifikovanou většinou, a to i do velmi citlivých oblastí, vytváří nové kvazistátní orgány, dláždí cestu k centralizované zahraniční politice a obraně, vytváří velký prostor pro budoucí posilování Unie mimo rámec klasických postupů revize zakládacích smluv.
Zadruhé, smlouva nepřiměřeně ideologizuje ústavní rámec integrace, když jej staví na východiscích postmoderní levice. Zároveň dává soudní moci velký prostor pro prosazování těchto východisek zvláště tím, že činí z Charty základních práv EU právně závazný nástroj obsahující soudně vymahatelná práva. Je zde tak nezanedbatelné riziko omezení politické soutěže na Unijní i národní úrovni; prosazovat alternativní politiku by mohlo být čím dál obtížnější.
Zatřetí, vznik a prosazování smlouvy je zatížen břemenem arogance moci, ignorance vůle občanů, kteří se v referendech vyslovili proti euroústavě a porušování slibů ze strany politiků.
Začtvrté, smlouva nepřináší významná pozitiva, která by alespoň částečně vyvažovala její zápory.
Z výše uvedených důvodů nepochybuji o tom, že Česká republika by Lisabonskou smlouvu neměla ratifikovat.

 

Psáno pro server www.kurzy.cz

5891 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Povinné kvóty Bruselu a hrozba sankcí jsou tu znovu. Prosazují je společně Francie a ItálieMůj dům – můj hrad, to je princip, který hájí hnutí SPD. Navrhujeme novelu trestního zákoníku, která má posílit práva slušných lidí, kteří jsou přepadeniNový kurs Františkovy Církve: Animismus a pohanství. Co přinese Amazonská synoda? Dialog s duchy namísto posvátné nauky. V souladu se všemi zvrácenými ideologiemi naší dobyVáclav Havel omilostnil v roce 1990 pedofilního vraha Jaroslava Oplíštila a ten poté odnesl z nemocnice Na Bulovce sedmiměsíční holčičku Barborku, kterou pedofilně zneužil a zavraždil. Nyní je na svoboděPomozte, prosím, bránit Vaše blízké, Vaše domovy a naši vlast

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

Eurabia.cz

Evropská imigrační politika slouží venezuelskéIslamizace Británie pokračuje mílovými kroky

FreeGlobe.cz

Němečtí vědci tvrdí, že lidské rasy neexistují. Vede je k tomu věda nebo náboženství politické korektnosti?Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Greta v OSN: To sralo i mě, řekl příznivec. Maňásek, blázen. Šikanujete ji, vy kritici! zaznělo. Češi se s tím ne*erouDoktor Hnízdil: Zeman je robot, vyrobili ho Rusové a Číňané. Babiš je postižený
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění