Umíráček nad Paktem stability*

Autor: Marek Loužek | Publikováno: 22.7.2005 | Rubrika: Ekonomika
Graf

Vedle neúspěchu lisabonské strategie a neprosazené liberalizace služeb naplňuje ekonomické rubriky posledních týdnů změkčení fiskálních pravidel EU. Proč veřejné finance v EU i dalších západních zemích vykazují sklon ke schodkům? Jak se stavět k nedávnému změkčení Paktu stability? Nechovají se velké země jako černí pasažéři a nepřenášejí náklady na ostatní členy EU?

Politický cyklus

Veřejné finance se ocitly v paradoxu: ačkoli se zlepšují techniky managementu veřejných financí, jejich celková bilance se spíše zhoršuje. Podle optimistů by v rovnováze na politickém trhu vládní deficity neměly existovat. Jenže opak je pravdou. Ekonomická teorie, zejména tzv. teorie veřejné volby, přinesla pokrok ve zjištění, proč politický cyklus může ze své podstaty vytvářet neefektivní stavy veřejných financí.

Schodky jsou důsledky racionální reakce politických aktérů na poptávku voličů. Pravice usiluje především o nízké daně; v situaci vysokých výdajů k tomu slouží rozpočtový deficit. Naopak levice usiluje především o vysoké výdaje; v situaci nízkých daní k tomu poslouží rovněž rozpočtových deficit. Realita proto bude přinášet deficit bez ohledu na fakt, že formálně obě strany dávají přednost rozpočtové rovnováze.

Ani ostrá volební soutěž nezaručuje rovnováhu veřejných financí. Teorém středového voliče ukazuje, proč se levicová i pravicová strana posunují do středu, aby maximalizovaly volební zisky. To se projevuje zejména v systémech dvou stran (Británie, USA), ale v praxi i v politice evropských koaličních vlád, které jsou z podstaty věci kompromisem mezi různými programy politických stran.

Není divu, že utvořit koalici, která by měla zisk z reformy veřejných financí, je téměř nadlidský úkol. Každá strana se liší v představě, jak reformu provést. Ačkoli existuje shoda v tom, že status quo je oboustranně nevýhodný, neznamená to ještě, že se strany opravdu pokusí tento stav změnit. Pokud totiž udělají reformu financí volebním tématem, riskovaly by, že zvítězí protistrana a provede svoji reformu.

Rozpočtové deficity se nejvíce kumulují kvůli zpoždění fiskálních reforem v koaličních vládách. Strany se snaží dotlačit protivníka, aby provedl nepopulární opatření. Protože navzájem neznají ochotu ustupovat, postupně zhoršují situaci, až jednomu z nich dojde trpělivost. K určité stabilizaci nakonec dochází, ale opožděně. Pokud jsou voliči apatičtí, může nastat zpomalení, nebo dokonce zastavení reforem.

Fiskální pravidla

V 60. a 70. letech 20. století vznikla teoretická opozice proti neokeynesiánskému plýtvání – nová klasická makroekonomie, ekonomie strany nabídky i teorie veřejné volby. Převládl názor, že smysluplnější než diskreční zásahy politické autority, které vedou k rozkolísání hospodářského cyklu, jsou jasná fixní pravidla. To platí nejen pro měnovou, ale i pro rozpočtovou politiku.

Ke nejznámějším rozpočtovým pravidlům patří pravidlo vyrovnaného rozpočtu, stanovení limitů pro výdaje státního rozpočtu či zavedení horního limitu pro státní dluh či jeho podíl na HDP. Někteří dokonce navrhují originální institucionální řešení – delegaci určitých pravomocí na fiskální výbor, který by podobně jako centrální banka byl nezávislý na vládě. Toto řešení však naráží na problém demokratického deficitu.

V roce 1974 zavedly USA do rozpočtového plánování střednědobý výhled, aby provázaly příjmy a výdaje v delším horizontu. V roce 1982 se objevil první návrh zákona o vyrovnaném rozpočtu, který schválil Senát, ale nikoli Sněmovna reprezentantů. V roce 1985 byl přijat Gramm-Rudmanův zákon o snížení deficitu, podle něhož měl schodek v průběhu pěti let klesnout až k vyrovnanému rozpočtu. To se však v praxi nesvědčilo, protože mezitím byly upravovány podmínky platnosti zákona.

V roce 1990 byl v USA předložen další zákon o vyrovnaném rozpočtu, k jehož schválení scházelo pouhých sedm hlasů ve sněmovně reprezentantů. V roce 1995 přišel další pokus, kdy zákon neprošel v americkém Senátu o jediný hlas. Je zajímavé, že expanzivní rozpočtovou politiku prováděli za uplynulých dvacet let republikánští prezidenti (Reagan, Bush starší a mladší), zatímco demokrat Clinton hospodařil s rozpočtovým přebytkem.

Všechna fiskální pravidla navrhovaná v dobré víře teoretickými ekonomy čelí v praxi problému - jak překonat přirozenou zájmovou opozici. Opozice pochází ze strany expertů, kteří investovali svou lidský kapitál do obhajoby statu quo. K tomu se přidává tlak byrokracie na ministerstvech, která bojuje o to, aby škrty nepostihly právě ji. Prosadit proto vyrovnaný rozpočet proti takové zájmové koalici je nesmírně obtížné.

Pakt stability

Fiskální pravidla v EU vycházejí z tzv. maastrichtských kritérií, která před vstupem do eurozóny definují kromě cenové, kurzové a úrokové stability i dvě fiskální kritéria: poměr plánovaného či skutečného schodku veřejných financí nemá překročit 3 % HDP a poměr veřejného dluhu v běžných cenách nemá přesáhnout 60 % HDP. Výjimky však platí pro případy, kdy se tyto indikátory dostatečně snižují a blíží se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.

Tato kritéria byla potvrzena v tzv. Paktu stability v roce 1997, v němž se členské země zavázaly, že ve střednědobém horizontu dosáhnou vyrovnaného nebo přebytkového rozpočtu. Evropské komisi a Radě mají každoročně předkládat programy stability. Státy s dočasnou výjimkou pro zavedení eura a ty, které se neúčastní třetí fáze hospodářské a měnové unie, mají povinnost předkládat tzv. konvergenční programy.

Fakt, že v definici fiskálních pravidel existovaly již dříve „únikové klauzule“, která ve svém důsledku změkčovaly závaznost tvrdých číselných mantinelů, příliš nepodporuje názor, že by tato pravidla byla příliš rigidní a svazující. Problém není v samotné existenci těchto výjimek, nýbrž spíše v tom, že ani po deseti letech rozpočtových pravidel nebyl přesně konkretizován jejich obsah.

Neujasněný a benevolentní systém Paktu stability umožňuje velkým členským státům jako Německo a Francie využívat sílu vůči ostatním členům EU. Když např. vládní schodek v SRN v letech 2003 a 2004 narostl nad 3 % HDP, navrhla Komise zavedení sankcí. Ačkoli SRN hlasovat nemohla, Francie, Itálie a Británie spolu s několika malými zeměmi stačili v Radě zablokovat zavedení sankcí.

Rovněž Francii, která rovněž od roku 2003 překračuje povolená 3 % HDP, se podařilo zablokovat zavedení sankcí. Hlasovací koalice v Radě byla identická, s jediným rozdílem: když nemohla hlasovat Francie, podpořilo ji na oplátku Německo. Benevolentní zacházení s Německem a Francií v případě porušení Paktu stability ostře kontrastuje s přísným postojem vůči Řecku, Portugalsku či Irsku.

Je třeba přiznat, že zavedení maastrichtských kritérií přispělo pozitivně k fiskální konsolidaci EU. Za příznivým globálním vývojem se však skrývá různý vývoj dílčích národních fiskálních politik. Zatímco zejména malé země se s nároky evropských fiskálních pravidel dokázaly úspěšně vypořádat, velké země tuto příležitost promeškaly a dávají špatný příklad ostatním.

Změkčení a politické důsledky Dosavadní zkušenosti s vynucovacími mechanismy nejsou nejlepší. Problém není, že by tyto mechanismy neexistovaly. Spíše jsou ve ztrátě politické vůle k dalšímu prosazování nezbytné fiskální konsolidace, která výrazně rozrušila politickou snahu dodržovat dříve přijaté závazky. Selhala jednoznačně Rada ministrů, která nedokázala všechny hříšníky přinutit ke správnému chování.

Evropský soudní dvůr rozhodl ve věci stížnosti Evropské komise proti zástupcům členských států, kteří zabránili standardnímu průběhu sankcí proti SRN a Francii. Soudci sice na jedné straně konstatovali rovnost členských států před unijními smlouvami; na druhé straně potvrdili rozhodovací právo Rady ministrů, v níž mají velké státy větší počet hlasů. S finančními sankcemi a plněním závazků si proto velké státy nemusejí dělat starosti.

Pesimismus ohledně dalšího vývoje Paktu potvrdil i nedávné rozhodnutí Evropské rady z 22.-23.března 2005 v Bruselu. Bylo dohodnuto, že základní limit rozpočtového schodku na 3 % HDP a schodek veřejného dluhu na 60 % HDP zůstane nezměněn: porušení rozpočtových pravidel bude i nadále následováno varováním Komise a doporučením, v jakém časovém horizontu a jak by měl být nepovolený deficit narovnán.

Na druhou stranu bylo dohodnuto, že sankce nebudou uvaleny, jestliže porušení daných pravidel bude malé a dočasné a finance budou použity na alespoň jeden z následujících účelů: pečování o stabilitu; dosažení evropských politických cílů, především sjednocení Evropy; investice do vzdělání, inovací, vývoje a boje proti nezaměstnanosti; veřejné investice; snižování zadlužení a penzijní reforma.

Nekonečný seznam výjimek, na který se fiskální kritéria Paktu stability a růstu nevztahují, vyvolává pochybnosti. Jde o tak dlouhý výčet, že se pod něj dá při troše šikovnosti zahrnout polovina rozpočtových výdajů, včetně výdajů na sjednocení Německa apod. Skandální je, že zatímco pravidla paktu stability určená pro členy eurozóny se změkčila, maastrichtská kritéria, která mají splnit zájemci o zavedení eura, zůstávají stejná.

Důvody k obavám

Obavy před rozvolněním fiskální disciplíny v EU jsou na místě z několika důvodů. Jednak role rozpočtové politiky stoupla v situaci, kdy členské státy ztratily možnost autonomně používat nástroje měnové politiky. Dříve bylo možné používat měnový kurz či diskontní sazby k ovlivňování hospodářských veličin. Dnes, kdy měnovou politiku provádí Evropská centrální banka ve Frankfurtu, není po ruce nic jiného než fiskální politika.

Za druhé, při existenci společné měny necítí jednotlivé vlády přímou odpovědnost za její stabilitu a chovají se jako „černí pasažéři“: projevují silnější sklon k tomu, aby problémy řešily rozpočtovým schodkem. Využívají faktu, že negativní dopady jejich plýtvavé expanzivní politiky se rozředí na celé území unie, zatímco se mohou těšit ze společných výhod cenové stability.

Za třetí, značný rozsah emitovaných dluhopisů, jimiž vláda svůj deficit kryje, povede na kapitálovém trhu, kde se tyto obligace umisťují, k omezení přímých investic a tlaku na růst úrokových sazeb. To je standardní efekt vytlačování. Ať už jsou dluhopisy ke krytí schodků vydány v národních měnách či eurech, vytlačuje to přímo domácí investice a podlamuje hospodářský růst.

Za čtvrté, Evropská centrální banka nebude nečinně přihlížet, ale bude se snažit naplnit svůj hlavní cíl – udržet cenovou stabilitu. Pokud by rozvolnění fiskální disciplíny ohrožovalo stabilitu eura, nebude váhat a zpřísní měnovou politiku. Zvýšení úrokových sazeb či povinných minimálních rezerv v eurozóně by – přinejmenším krátkodobě - utlumilo hospodářský růst a zvýšilo nezaměstnanost.

Měl pravdu bývalý předseda Komise Romano Prodi, že Pakt stability je stupidní? Deziluzi je možné mít z chování velkých členských států, nikoli Paktu stability jako takového. Tvrdé lpění na 3 % limitu vede vlády k tomu, aby se uchylovaly ke „kreativnímu“ účetnictví (prodej vysílacích licencí, zpětné revize fiskálních dat apod.). Zejména se to děje v situaci, kdy odchylky v řádu několika málo desetin procenta jsou pod úrovní statistické chyby.

Na druhé straně velké státy nemohou překračovat tříprocentní hranici schodku veřejných rozpočtů, aniž by vyvolaly odpor menších zemí. Hořký pocit, že malému státu se při pokutování ze strany Evropské komise žádné zastání nedostane, je nepříjemný. Evropská unie by měla hledat skutečné příčiny bobtnání veřejných výdajů a narůstání schodků – varovat před sociálním státem.

Politické odkládaní nezbytných fiskálních reforem je nejlepší cestou k tomu, že stav veřejných financí se bude dále zhoršovat. Není vyloučeno, že černé pasažérství velkých členů EU nakonec zohlední finanční trhy. V případě dalšího strkání hlavy do písku a ignorování evidentních fiskálních problémů mohou finanční trhy začít vyžadovat vyšší cenu za financování závazků těchto vlád.

*

Je ironií osudu, že rozpočtovým Paktem stability chtělo Německo vyvézt do zbytku Evropy svou „kulturu stability“. Je to přitom právě SRN, která překročila klíčové pravidlo již poněkolikáté. K opakovanému porušení vymezených závazků došlo v posledních letech zejména ze strany velkých evropských států. Oficiálně však nikdo pomalý zánik Paktu stability přiznat nechce a Brusel utvrzuje veřejnost, že pravidla stále platí.

Poslední vývoj dosvědčuje, že Němci a Francouzi – ačkoli vehementně požadují od ostatních členů unie ústupky v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky - nejsou ochotni nést své náklady evropské integrace. Prosazují vyšší daně a bojkotují liberalizaci obchodu se službami uvnitř EU. Jejich změkčování Paktu stability přivede k narušení důvěryhodnosti společné unie i celého evropského projektu.

Marek Loužek, Centrum pro ekonomiku a politiku

3387 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Studenti na výzvu švédské fanatické aktivistky Grety Thunbergové „stávkují za klima“. Kdyby šli raději vysazovat stromky či uklízet ulice a parky! Migrační vlna nabírá na síle. Na řecké ostrovy, jejichž infrastruktura už teď praská ve švech kvůli náporu migrantů, se v blízké době chystá doplout z Turecka až několik tisíc dalších lidíUSA hledají záminky k napadení Íránu. Je to zase klasika – americká propaganda a americká vláda opět lžou. Hůř než kdy Rudé právo tiskloDojení krav je stejné jako sexuální zneužívání, objevili genderoví vědci New York UniversityUkazuje se, že fanatická feministická genderistická neomarxistická ideologie škodí samotným ženám. Muži se v důsledku kampaně #MeToo proti sexuálnímu obtěžování stále více zdráhají spolupracovat se ženami

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

Eurabia.cz

Proud uprchlíku/imigrantů z Řecka přes Balkán směrem k nám zesiluje! Poděkujte Němcům a EU, kteří vyzývají k nebránění migraciNeziskovky v Německu zuří. Odmítají, aby byli uprchlíci vyšetřování kvůli věku. 40 % uprchlíků lže o tom, že jsou děti

FreeGlobe.cz

Němečtí vědci tvrdí, že lidské rasy neexistují. Vede je k tomu věda nebo náboženství politické korektnosti?Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

„Západ se bál našich výrobků.“ Herec, kterému budou nadávat, o 30 letech po sametu. A o jiných hercích„Zeman? Vůdce hyen!“ Drsná dohra show prezidenta: Zase Polčák!
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění