Turecko coby součást EU?

Autor: Vít Štaif | Publikováno: 16.8.2005 | Rubrika: Studie
Turecko02

Úvod

Dne 17. prosince 2004 došlo na základě rozhodnutí Rady EU k přistoupení k nové části jednání o možnosti vstupu Turecka do EU. Tato událost se stala na delší dobu předmětem pozornosti nejen politických a diplomatických kruhů, ale pochopitelně i sdělovacích prostředků a konečně i té části obyvatel EU, která se o její vývoj tak či onak zajímá. Další rovinu, ve které se tato skutečnost odrazila, pak představují různé veřejné diskuse a jiná vystoupení, jež si kladou za cíl přiblížit uvedený jev veřejnosti, nebo spíše její užší části. Možný přístup Turecka do EU patří mezi ty otázky, které její vnitřní prostředí značně rozdělují, a to hned na několika úrovních. Jde jednak o různé představy jejích jednotlivých členských států jakožto celků, dále o vnitřní rozpory mezi jejich politickými představiteli v řadách jejich vlád, zákonodárných sborů, Evropském parlamentu a dalších součástech řídící soustavy EU. Nelze samozřejmě zapomenout na prostor společnosti, i když se lze často setkat s názorem, že většina obyvatelstva EU se o její politickou činnost a vývoj buď vůbec nestará, anebo jen velice málo. Na podporu tureckého členství i proti této možné cestě vývoje se vynášela nejrůznější „pro“ a „proti“. Cílem této práce je přiblížit vývoj Turecka v oblasti reforem, které jej měly modernizovat po hospodářské, politicko – správní a společenské stránce, abych pojmenoval aspoň ty základní oblasti působnosti. V tomto rámci se věnuji také výše uvedeným „pro“ a „proti“, přičemž se pokusím vymezit, které z nich považuji za nejvýše významné. V závěru této práce potom uvádím svůj osobní názor na možnost vstupu Turecka mezi členy EU. Předesílám, že v tomto bodě jsem zcela přesvědčen, že v případě úspěchu jeho prosazení se jedná o záležitost, která jistě potrvá více let.

Vývoj osmanských a tureckých reforem v období před nástupem kemalismu

K prvním pokusům změnit podobu přímého předchůdce současného tureckého státu, Osmanské říše, tak, aby stačil míře mocenského soutěžení mezi tehdejšími státy, docházelo již v průběhu 1. poloviny18. století, tedy přibližně v období vlády absolutistického založení ve velké části střední Evropy. Turecké reformy této „první vlny“ se zaměřovaly především na oblasti podpory ne – náboženské vzdělanosti ze strany státu a vojenské výkonnosti a jejich prosazování se odehrávalo na základě ústředního rozhodování řídících státních složek. Základy občanské společnosti po „západním“ způsobu se na jejím území ještě nenacházely, ať již jde o jeho evropskou, asijskou nebo africkou část. Vzhledem k vnitropolitickým otřesům však toto úsilí nezaznamenalo výraznějších úspěchů. Podobný osud potkal tyto snahy také během druhého období modernizace státu, které se odehrálo v průběhu 90. let 18. století. Tyto pokusy pozvednout výkonnost Osmanské říše se z velké části omezovaly na jednu hlavní oblast, úroveň stavu její ozbrojené síly. K ucelenějšímu a hlavně širšímu rozsahu modernizačních změn přistoupila až skupina reformátorů – vládních pověřenců, většinou bývalých diplomatů na velvyslanectvích v západoevropských státech, ve 40. letech 19. století. Pokusili se sladit reformu dosavadní soustavy společnosti spravované na základě sítě náboženských společenství na jedné straně společně se zavedením hospodářských změn na straně druhé. Tyto dvě roviny se ovšem v podstatě navzájem vylučovaly, což se projevilo v jejich značně omezeném vlivu ve většině státu. Tito reformátoři se ovšem velmi stavěli proti možnosti zavedení ústavy, namísto dosavadní absolutistické podoby vlády prosazovali oligarchii, v níž by největší část moci získali právě oni. Ovlivnili hnutí Mladých Osmanů vzniklé v 60. letech, kteří však stáli v opozici proti této skupině a usilovali o ještě výraznější změnu vnitropolitického mocenského uspořádání v říši. Ve svých počátcích si brali za vzor skupiny karbonářů v Itálii. Šlo jim hlavně o vyhlášení ústavy a v souvislosti s ním také o omezení sultánovy moci. Prosadili velmi závažnou změnu ve vymezení příslušnosti, od tohoto období a jejich zásluhou se tak poprvé začíná používat označení „Turecko“ namísto „Osmanská říše“. K vyhlášení první osmanské ústavy a zahájení činnosti parlamentu se však přikročilo až později, v 70. letech a její platnost trvala jen velmi krátkou dobu. Mladí Osmané se dostali k moci r. 1908, a to revoluční cestou za spolupráce části armády. Ve vnitřní politice státu velmi tvrdým způsobem udržovali nadvládu Turků nad ostatními skupinami v říši, v zahraniční oblasti pak spolupracovali zejména s Německem, na jehož straně stálo Turecko také v období I. světové války. Po jejím ukončení tak patřilo mezi ty poražené státy, jimž hrozily územní ztráty. V jeho případě se jednalo jak o asijské, tak o evropské državy, jak to vyplývalo ze závěrů Sévreské smlouvy z r. 1920.

Éra kemalismu

M. Kemal tehdy patřil k nejvyšším představitelům armády, těšil se pověsti válečného hrdiny a vedl odpor proti takovému uspořádání poválečného Turecka. Dá se říci, že do značné míry v tomto svém úsilí uspěl. Vítězství tažení proti Řecku způsobilo změnu oproti předchozím podmínkám z dohody z r. 1920, což se projevilo při vymezení podmínek lausannské smlouvy, které Turecko postihly mnohem méně, než dosavadní smlouva. To umožnilo jeho další politický vzestup. Po sesazení posledního sultána na základě rozhodnutí Velkého národního shromáždění, vyhlášení republiky a volbách r. 1923, v nichž zvítězila Republikánská lidová strana, získal úřad prezidenta, práci hlavy státu ovšem vykonával, byť mimo – úředním způsobem, už v průběhu r. 1922. Toto místo si udržel až do své smrti r. 1938. Turecko tak dostalo republikánské, ovšem zdaleka ne demokratické zřízení, šlo o autoritářský stát, který ovšem strpěl umírněnou opozici. Období jeho vlády hluboce zasáhlo podobu tureckého státu a společnosti. Všechny jím řízené změny vycházely ze zásady „šesti šípů“, a kladly si za cíl modernizovat Turecko po „západním“ způsobu, aby obstálo v soutěži s ostatními státy. Tak již r. 1924 zrušil kalifát, čímž zcela odstranil dosavadní pojetí úlohy hlavy státu, na jehož základu sultán vykonával nejen nejvyšší světskou moc, ale také zastával úlohu vůdce muslimského společenství. Také další reformy se nesly ve znamení „Kulturkampfu“ proti přílišnému vlivu islámu, sem patří zrušení odděleného náboženského školství a části právního řádu, vycházející z islámu, jíž nahradilo občanské právo převzaté na základě švýcarské předlohy. Islám ztratil postavení státního náboženství. S těmito změnami bezprostředně souvisí přijetí latinky namísto arabského vzoru pravopisu, zákaz nošení některých, pro muslimské společenství příznačných součástí oděvu a zavedení gregoriánského kalendáře. Kemal neusiloval o to, aby „jeho“ Turecko získalo podobu mnohonárodní říše, ale národního státu. Tvrdil, že za prohru v I. světové válce mohl civilizační rozdíl. Vymezení Turků vychází podle něj jednak z vlastního vyjádření / „jsem Turek“ /, používání turečtiny a místa pobytu, Turecka. Během jeho vlády docházelo k tvrdému postihu některých ne – tureckých národů, především Arménů a Kurdů, což v případě Arménů v období let 1920 – 1923 dospělo až do podoby vyhlazování a vyhánění. Požadavek kurdského státu nikdy nepřijal. Kemalismus sice samozřejmě nehlásal žádné uzavírání se Turecka před ostatním světem, zřekl se však výbojů v oblasti Střední Asie. V hospodářské oblasti usiloval o co možná nejvyšší míru soběstačnosti jakožto ochrany proti vykořisťování Turecka ze strany „západních“ států. Velká jeho opora se nacházela v armádě, která střežila zachování jeho zásad i po smrti jeho zakladatele.

Turecko po 2. světové válce

Turecku se podařilo udržet se stranou bojů II. světové války a po jejím ukončení se stalo významným spojencem USA a od r. 1952 členem NATO. Tím došlo k porušení kemalistického důrazu na neutralitu. Na jeho území došlo k výstavbě vojenských základen USA. Kemalisté z Republikánské lidové strany si udrželi moc až do r. 1950, kdy je ve vládě vystřídala Demokratická strana, jejíž program se zaměřoval především na prosazení volného trhu. V průběhu následujících dvou desetiletí došlo dvakrát k vojenskému převratu, který odstavil předchozí vládu od moci. Důvody těchto kroků pocházely jednak z neutěšeného hospodářského stavu, který vystřídal vzestup z počátku 50. let, dále z úplatkářství vládních špiček a zanedbávání potřeb armády. Turecko si proti sobě poštvalo ostatní státy v NATO, a Řecko zvláště, když vojensky obsadilo severní část Kypru v r. 1974. To se potvrdilo vyhlášením obchodního embarga ze strany USA v období 1974 – 1978. Během 2. poloviny 20. století došlo několikrát k zákazu činnosti politických stran a vyhlášení stanného práva. Tato opatření si kladla za cíl zavést obnovení veřejného pořádku. V 1. válce v Perském zálivu v letech 1990 – 1991 podpořilo Turecko proti – irácké spojenectví, tento tah se však v něm samém stal předmětem velké vlny kritiky, stejně tak jako jeho těsná spolupráce s USA. Z tohoto důvodu žádala předsedkyně vlády T. Cillerová co nejrychlejší ukončení sankcí OSN proti Iráku. Navzdory své účasti v irácké válce se setkalo se skutečností, že se nemůže spoléhat na podporu z NATO. V 1. polovině 90. let začalo více než předtím zaměřovat na šíření svého vlivu v muslimském světě. Podílelo se na vyzbrojování bosenských Muslimů a snažilo se založit širší spojenectví s některými středoasijskými státy, někdejšími oblastmi SSSR, s nimiž jej spojují kulturní vazby. „Tah do Střední Asie“ ovšem poněkud zbrzdily jeho hospodářské možnosti a změna v úřadu prezidenta r. 1993.

Vstup do EU? Pro a proti

O členství v ES usilovala turecká politika už v 50. letech, jde tedy již o dlouhodobý směr jeho vývoje. Zatím ovšem dosáhlo r. 1996 pouze celní unie s EU, a to ještě díky nátlaku USA na EU. Během jednání v Kodani v prosinci 2002 se dočkalo částečného úspěchu, který spočíval v zárukách co nejrychlejšího začátku vstupních rozhovorů, pokud Turecko splní požadované podmínky. V případě jeho úspěšného přijetí rozhodně nepůjde o hospodářsky slabý stát, což dokládá rychlost jeho hospodářského růstu. Tuto skutečnost ovšem doprovází značná nezaměstnanost. V jeho hospodářské oblasti tvoří nejslabší místo zemědělství, takže v případě jeho přijetí do EU půjde patrně o oblast, v níž se zavede přechodné období pro snazší přizpůsobení. Protože jde o stát, jehož územím vedou trasy přísunu dodávek energie, zlepšila by se tak její dostupnost pro EU. Také výše uvedené vztahy k středoasijským státům by se mohly hodit pro rozšíření jejího vývozu. Jeho územní základna by mohla dopomoci v otázce rozrůstání se jejího vnitřního tržního prostředí. Turecko vlastní nejen nezanedbatelné hospodářské, ale i mocenské přednosti, kterých by si EU měla zejména vážit. Ovládá zásoby vody, které nezbytně potřebují Irák a Sýrie, ze států s převážně muslimským obyvatelstvem udržuje nejvíce vztahy s Izraelem a jeho politika nestála v posledním desetiletí v nepřátelském poměru k žádnému členu EU s výjimkou Řecka. Toho si ostatně cenily USA už v 50. letech, a to se jednalo o celkově mnohem slabší stát. Míra růstu počtu jeho obyvatelstva nepatří také mezi něco, co by pro EU mohlo znamenat nějakou zásadní hrozbu. Značná část obyvatelstva sice žije v porovnání s poměry v EU v nedostatku, navzdory tomu ovšem míra některých s tím souvisejících záporných jevů, hlavně alkoholismu a zločinnosti, nepřesahuje meze únosnosti, což se týká i chudých předměstí velkoměst. Někteří členové EU, zejména Německo, projevují obavy před možností přílivu tureckých přistěhovalců. V této oblasti se EU bude zřejmě snažit dosáhnout jeho omezení, a nelze vyloučit, že takové opatření získá dlouhodobější povahu. Hlavní hrozbu vidí hlavně v konkurenci na trhu práce, vyplývající z možnosti volného pohybu turecké pracovní síly. Jeho povolení se na území všech jejích států s velkou pravděpodobností nezavede, jak to již ukázala odpověď některých z nich na vstup České republiky, a to i když se jedná o mnohem méně lidnatý stát. Jako další nevýhoda vyplývající z možného tureckého členství v EU se často a zcela právem uvádí otázka střežení jeho východní hranice proti vstupu teroristů, pašeráků, přistěhovalců bez patřičného povolení a jiných nežádoucích osob na její území. Vzhledem k přírodním podmínkám jde tamní účinnou ostrahu jen ztěží, pokud vůbec, zajistit a tuto skutečnost by nezměnila ani spolupráce s bezpečnostními silami z dalších států EU. Ostatně, už jejich přítomnost by vyžadovala souhlas Turecka, které by jej však k něčemu takovému nejspíše nedalo. Jak však ukázaly útoky islamistů v Madridu v březnu 2004, EU nezvládá ani účinnou ochranu vlastního území, a to v mnohem snáze přístupných oblastech. Podobnou zkušenost také zakouší ozbrojená přítomnost USA v Iráku, a to i navzdory své vojenské a technické vybavenosti, která jistě stojí výše, než její úroveň u ozbrojených sil kteréhokoliv státu v EU. Státům, které v současnosti drží značný podíl míst v parlamentu EU, především Německu a Francii, by jistě nevyhovovaly nutné změny v jeho uspořádání a stejně tak i zisk značné moci Turecka v Radě EU. Jinou stinnou stránku tureckého členství by nepochybně znamenalo navýšení těch výdajů unie, které se vážou k zabezpečování přizpůsobování se nových členů, což by EU, zejména při současné úrovni svého hospodářského růstu, jistě velmi brzy a výrazně pocítila.

Souboj kultur?

Této oblasti jsem vyhradil zvláštní kapitolu, protože se názory, které z ní pochází, ozývají velice často a neméně důrazně, a to na všech úrovních. Sem patří poukazy na to, že Turecko se co do vymezení své zeměpisné polohy nachází jen nepatrnou částí svého území v Evropě, že se od evropských států liší dějinami a kulturou, anebo, že vykazuje značné nedostatky ve svém vnitropolitickém a společenském uspořádání. Turecko sice leží převážně na asijském území, to by však samo o sobě nemělo sloužit coby důvod proti jeho členství v EU. Když úzce spolupracuje se zcela asijskými státy, jako Izraelem, proč by se její součásti měly nacházet jen na evropském území? Turecko patří mezi státy, kde většina obyvatel vyznává islám. Jeho podoba se však vyznačuje oproti jiným poměrně značnou snášenlivostí. Islamismus zaznamenává od 80. let 20. století značný vzestup, a to i v armádních kruzích, které předtím zastávaly zcela kemalistické, tedy ne – náboženské přesvědčení. V 80. letech se některým islámským skupinám jakožto protivníkům levicové opozice dostávalo přímé vládní podpory. Aby vyhověly rostoucímu vlivu politického islámu, začaly vládní špičky zavádět takové změny, které by mu nějakým způsobem vyšly vstříc a současně s tím snížily ohlas islámských zélótů, což se do značné míry podařilo. Vláda prezidenta Ozala ukázala, že propojení upraveného kemalismu spolu s velmi „pro – západní“ zahraniční politikou na jedné straně a zdůrazňováním významu islámu na straně druhé, nemusí bránit zavedení pořádku a růstu hospodářství. Znamenají tedy odlišnosti v dějinách a kultuře překážku pro vstup Turecka do EU a hrozbu její společně sdílené příslušnosti? Ne, protože se žádná taková příslušnost nevyskytuje. Cokoliv takového by v nejlepším případě znamenalo jen pouhý přelud. Jde o spojenectví různých států, z nichž většina leží na evropském území a EU samotná by se měla ve vlastním zájmu začít právě takto chápat. Příchodem muslimského člena by snad mohl začít přechod k co možná největšímu růstu mezi - vládní stránky její podoby na úkor nadnárodního pojetí. Právě takový její vývoj by napomohl při její přeměně na sdružení převážně hospodářské povahy a co možná největší omezení, nebo dokonce odstoupení od představ o „společné“ zahraniční a bezpečnostní politice jejích členů. Jejich vztahy v těchto oblastech v období od teroristických útoků proti USA 11. září 2001, totiž velmi výrazně ukazují, že provádění takovéto „společné“ politiky zvládnou pouze velice málo. Nejlépe to vyplývá z jejich chování od začátku války v Iráku r. 2003, která ještě ani zdaleka neskončila, stejně tak jako značné rozpětí postojů jednotlivých členů EU v této rovině. Vnitřní politické a společenské prostředí Turecka jistě vykazuje mnohem vyšší vliv autoritářských, než demokratických prvků. Bez takového přístupu by však nešlo udržet současnou úroveň veřejného pořádku. Zhroucení státu nebo rozpad jeho území zpravidla provázejí ještě mnohem zápornější jevy, než jaké vykazuje současný turecký stát. Mezi nejpřednější povinnosti každého státu patří zachování svého současného území. Kemal upřel ve 20. letech 20. století Kurdům právo na jejich samostatný stát. I když současné oblasti s většinovým kurdským osídlením tvoří poměrně jednotné území, vzhledem k podobě kurdské společnosti by se jejich stát utopil ve vzájemném nepřátelství jejich klanů. Skutečnost, že 3 prezidenti Turecka, mezi nimi T. Ozal, pocházeli právě z řad Kurdů, ukazuje, že nejde o skupinu, jejímž členům by se na základě pouze tohoto důvodu odpírala příležitost pro vzestup, a to i včetně možnosti dosažení nejvyšších míst ve vedení státu. EU ostatně při přijímání nových členů klade přespříliš velký důraz na to, jakou úrovní demokracie a zohlednění lidských práv se uchazeč může vykázat. Tím se dopouští značné chyby hned několikrát. Vnitřní politika jejích vlastních členů se často dostává do přímého střetu s takovým přístupem, což ukazuje zavedení „šátkového zákona“ ve Francii a dlouhodobý vztah německé vlády k tureckým přistěhovalcům. Jde o kroky, u kterých se zdaleka nedá jednoznačně říci, zda vyhovují úředně vyhlašovanému významu lidských práv, kterým se EU tak honosí. Kromě toho může takto dosáhnout zmaření tureckého vstupu, a možná přijít o jinak velmi žádoucího spojence. Namísto snahy ukázat, že „kulturně odlišný“ stát může najít místo v jejích kruzích, by se lpěním na takových zásadách, zcela rozporných s povahou zahraniční politiky, jen podílela na výstavbě euro – ghetta. Idealistické pojetí politiky vede zcela jistě do nebezpečné bažiny zélótství. Ta potom končí buď ve snaze o uzavření se do sebe a omezení se na nejnutnější styky s ostatním světem, v horším případě ovšem v přesunu k přemrštěnému užívání síly coby prostředku ku dosažení jejích cílů, anebo ještě hůře, k pojetí síly coby cíle. Zdá se ovšem, že většina nejvyšších představitelů států, mezinárodních společenství a ostatních vlivných skupin v prostředí mezinárodní politiky, si toto příliš neuvědomuje, a to i navzdory bohaté zkušenosti získané během celého období vývoje lidského rodu, jež oprávněnost takového tvrzení často dokládá.

Závěr

Turecko se vyznačuje strategicky velmi významnou polohou a značnou rychlostí svého hospodářského růstu. Nelze pominout početnost jeho obyvatelstva a vliv na mnohé z muslimských států Středního Východu, vzniklých po zániku SSSR. Z muslimských států jde o jeden z těch s největší mírou demokracie, což by si EU mohla přeložit jako další důvod pro jeho přijetí. O přijetí ostatně již dlouho a vytrvale usiluje. Jak jsem se vyjádřil v prvních částech své práce, jeho dějiny vykazují již velmi dlouhou zkušenost s modernizačními reformami, přičemž ty, jež se zde zaváděly ve 20. století, z velké části uspěly. EU by měla více zohlednit jeho hospodářský, politický a vojenský význam a méně si všímat odlišností jeho vnitropolitické strany a společnosti. V těchto oblastech ukázalo velkou snahu o takové změny, které by aspoň zčásti vyhověly vstupním požadavkům. EU by však měla přihlédnout k tomu, že některé její požadavky zde půjdou jen těžko splnit, protože tím by Turecko ohrozilo svou vnitřní bezpečnost, jde hlavně o otázku odboje některých kurdských skupin a jejich teroristický způsob jeho vedení. Žádná z obou zúčastněných stran se při použití násilí nevyhne porušování lidských práv. Tento střet navíc patrně bude trvat nadále. EU by tak ke svým dosavadním ohniskům terorismu v Baskicku, na Korsice, v Severním Irsku a možná i na jiných místech svého dnešního území „získala“ spolu s novým členem ještě i kurdský terorismus. Vzhledem k tomu, že se dosud nepodařilo v žádné z uvedených oblastí zajistit nastolení pořádku, nelze to čekat ani zde. Přesto jsem přesvědčen, že důvody pro turecké členství v EU převažují nad stinnými stránkami vyplývajícími z tohoto kroku. Snad se tedy EU zachová tak chytře, podobně jako to v 17. století udělal první ministr Francie a kardinál v jedné osobě, A. Richelieu, když uzavřel i navzdory „kulturní odlišnosti“ spojenectví s tureckým sultánem proti Habsburkům, a nedojde ke krachu tak slibného vývoje, ať už z jakýchkoliv příčin.

Seznam literatury

Glenny, Misha. Balkán 1804 – 1999. Nacionalismus, válka a velmoci. BBart. Praha 2003.
Hobsbawm, Eric. Věk extrémů. Krátké 20. století 1914 – 1991. Argo. Praha 1998.
Huntington, Samuel. Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Rybka Publishers. Praha 2001.
Kaplan, Robert. Přicházející anarchie. Pavel Mervart. Červený Kostelec 2003.
Kaplan, Robert. The Ends of the Earth. Vintage Books. New York 1996.
Kaplan, Robert. Warrior Politics. Why Leadership demands a Pagan Ethos. Vintage Books. New York 2001.
Kissinger, Henry. Potřebuje Amerika zahraniční politiku? BBart. Praha 2002.
Kissinger, Henry. Umění diplomacie. Od Richelieua k pádu Berlínské zdi. Prostor. Praha 1999.
Kohn, Hans. Geschichte der nationalen Bewegung im Orient. Kurt Vowinckel Verlag. Berlin – Grunewald 1928.
Kohn, Hans. Die Europaisierung des Orients. Schocken Verlag. Berlin 1934.
Kolektiv autorů. Politické dějiny světa v datech I. – II. Svoboda. Praha 1980.
Luňák, Petr. Západ. Spojené státy a západní Evropa ve Studené válce. Libri. Praha 1997.
Terner, Erich. Stát Izrael. Kora. Pardubice 1996.

Encyklopedický zdroj
Teed, Peter. Moderní oxfordský slovník 20. století. Iris. Praha 1994.

Elektronické zdroje
www.amo.cz – Asociace pro mezinárodní otázky, diskuse.
www.die.gov.tr – státní statistický úřad Turecka.
www.evropska-unie.cz – český web o EU.
www.tbmm.gov.tr – turecký parlament.
www.turkishpolicy.com – web vztahující se především k turecké vnitřní politice.
www.zaman.org – zpravodajský web – hospodářské a politické události v Turecku.

Autor je studentem politologie FF UK

5988 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Moudrá ekonomická politika ruského prezidenta Vladimira Putina přináší své ovoce a tím bychom se měli inspirovatPomozte, prosím, bránit Vaše blízké, Vaše domovy a naši vlastTehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…Skutečný necenzurovaný životopis Tomáše Halíka. No to si tedy počtete. FaktUdálost 11. září proměnila svobodnou Ameriku v policejní stát a učininila z ní válečného štváče 21. století

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

Eurabia.cz

Orbán elegantně setřel notorického opilce a šéfa EU: Lucembursko? A co ten národ dokázal? Na co může být hrdý?Socialisté s vedením EU otevřeli italské přístavy a již mají úspěšné výsledky: Nový africký uprchlík zneužil desetiletou holčičku

FreeGlobe.cz

Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Zeman brutálně rozdráždil chvilkaře, 17. listopadu bude pořádně horko. K Babišovi řekl toto...Kalouska už nikdo normální nebere vážně. Chvilkaři by udělali nejlépe, kdyby konečně dali pokoj... Ivo Strejček sundal rukavice, odnesla to i Čaputová s Jourovou
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění