Já, konzervativec a euroskeptik

Autor: David Hanák | Publikováno: 18.8.2005 | Rubrika: Zamyšlení
lev

Díl I.: Já, euroskeptik

Vážený výbore, vážení členové poroty, tato práce neměla vzniknout, není snad ani dostatek času ji právě teď psát. Ale mám chuť ji napsat. A to je pro mě důležité, ta chuť. Nevím, jestli přesně víte, o čem mluvím. Asi každý z nás zná jaká je chuť třeba na zmrzlinu v poledne horkého letního dne. Tak tato chuť to není. Je to chuť jiná. Je to jakési bzučení v hlavě, myšlenky, které se neodbytně vracejí při poslechu hudby, když jedu autem, jsou to myšlenky, které mě napadají a stále se derou na povrch. Neodbytně mne sžírají k tomu, abych ji popsal. Tak o téhle chuti mluvím, o chuti pokusit se vyjádřit k tématu, který jste zvolili.

V zadání 2. ročníku Přemýšlejme o Evropě a její budoucnosti píšete, že se má práce týkat otázek evropské spolupráce. Má být třeba o kultuře, identitě, nacionalismu, hranicích, Evropě. Poslední dva až tři roky o těchto věcech píši, přemýšlím a je někdy až komické, jak ony termíny mění svůj obsah i kontext ve kterém, se používají.

Tak třeba nacionalismus - dnes být označen za nacionalistu je skoro nadávka, něco jako vulgarismus. Přitom takový Palacký či Rieger by takovým označením jistě nebyl uražen. I vy mluvíte ve svém zadání o „nebezpečí nacionalismu v Evropě“ jako skoro o infekční nemoci, které je třeba zabránit. A mně to připadá komické. Lidé, jejichž tituly mají rovných 50 písmen, jsou uvedeni před dobovým předsudkem, kterému se říká „nebezpečí nacionalismu“.

O to zvláštnější je to, že soutěž mimo jiné vyhlašuje i Masarykova česká sociologická společnost. To bych rád věděl, zda oni sociologové něco od Masaryka četli, protože on byl také svého druhu nacionalista a ve Světové revoluci, se k takovému postoji hlásí.

Nenamítám pranic proti nacionalismu, jestliže se tímto označuje láska k národu, národnostní idea, jak se obyčejně říká, je velmi cenná a šlechetná síla politická, organisující jednotlivce v obětivý celek. A tyto organisované národní celky se spojují v člověčenstvo…
* Je snad i Masaryk nebezpečný ? A kdo další bude oním nebezpečím nacionalismu ? Takže vlastně ani tak nejde o nebezpečí nacionalismu, ale co vlastně ten nacionalismus je ?

Nicméně jako konservativec se takovému postoji nijak nedivím, znám sílu předsudků a i to těch předsudků, že žádné předsudky neexistují či pro zdárný vývoj existovat nemají. Dle mého názoru je lepší o svých předsudcích vědět a žít s nimi než, o nich nevědět a myslet si, že je nemám či dokonce nemají snad být. Protože předsudky mají jedinečnou sílu...Ctnost člověka se díky předsudku stává zvykem a přestává být pouhou řadou nespojitých činů. Pomocí správných předsudků se povinnosti stávají součástí naší přirozenosti…**

Věřím, že ostatní práce se budou tvářit „objektivně“, budou se snažit o komparaci, čísla, údaje, nebo různé, pokud možno neosobní údaje. Vhodná řešení, která v zadání požadujete budou mít stejnou či obdobnou povahu. Budou odkazovat, komparovat, kompilovat, analyzovat a referovat.

Já ale píši pro tu chuť, jak jsem již uvedl dříve. Tyhle všechny metody naleznete v mých dvou knížkách, které co jsem vydal a pokud je zájem, je možno si je objednat přes www.kosmas.cz.

Tuto práci jsem se rozhodl napsat, abych odhalil POSTOJ, abych Vám i dalším čtenářům ukázal, jak se z člověka stane konzervativec a posléze euroskeptik. Jestliže ony metody používat budu, pak jen pro podporu svého POSTOJE. Pochopil jsem totiž, že osobní příklad může být často daleko účelnější než ony „neutrální“ práce. Vzpomněl jsem si na Vyznání sv. Augustina, které mi pomohlo dostat se ke křesťanství. A pak na Rogera Scrutona a jeho přednášku, kde popisem svého životního příběhu a svojí češtinou několikrát rozesmál sál.

Přeji Vám tedy pěkný zážitek a snad se i zasmějete.

* str.586, Světová revoluce, T.G.M.,Orbis ,Praha,1925
** str.96, Edmund Burke, Úvahy, CDK, Brno 1997


Díl.II: Já, konzervativec: Husákovo dítě

Dnes ráno na ČT 1 diskutovali o porodnosti v České republice. Na grafu jako nějaká vysoká hora čněl rok 1971, kdy se u nás narodilo nejvíce dětí. Tak to je i můj rok narození.

Tedy jaksi nic zvláštního, ale až na jednu věc. Narodil jsem se jako Hanák, jako Hanák. Asi si říkáte, co tím mám na mysli. Vždyť jde o tak obyčejné jméno, Hanáků možná není tolik jako Nováků, ale jde o oběžné jméno, proč tedy to velké H ?

Tak to Vám vysvětlím na svém dědečkovi, Petru Hanákovi. Dědeček nesnášel lidovce a katolíky vůbec, byl národním socialistou (narozen 1906) a říkal jim „černoprdelníci“. Když se však v 50.letech ve škole zeptali koho děti budou chodit na výuku náboženství, můj dědeček jako jediný zvedl ruku. V Krnově, kam se po válce přestěhoval se ženou a dvěma syny pak dědeček otevřel okno a přes celé náměstí sledoval, zda moji dva strýcové Petr a Pavel jdou sami dva do kostela. Asi není náhodou, že dědeček byl nejmladší dítě v rodině, stejně jako můj otec Jiří, jeho třetí syn. Psychologové by nám jistě dnes zdůvodnili, že ona vzdorovitost a neochota uznávat autority je spojena s benjaminstvím v rodině. Ale já tuto vzdorovitost sleduji i u strýce Petra, stejně jako naše stejné nosy, tvary rukou, či výrůstky na nohou.

U Hanáků tak nejde jen o benjaminství, jde o životní postoj, snad přenášený v genech. Neúcta k autoritám, cynismus, arogance, ale také vtip, přemýšlivost a „ukecanost“. Můj dědeček byl úspěšný pojišťovací agent a můj otec ho v tomto směru „na stará kolena“ také úspěšně napodoboval.

Být Hanákem je tedy osud jistě nenudný. Kombinace vzdoru, vychloubačnosti, inteligence, drzosti, výmluvnosti a fyzické zdatnosti, to je skutečně výbušný koktejl. V mém synovi Sebastianovi (který je mojí věrnou kopií) pak vidím dalšího Hanáka v řadě. Když Chinaski ve své písni zpívají o Husákových dětech, jako o těch, které nebojují sami a neříkají svůj názor, pro naši rodinu to vždy tak úplně neplatilo. Můj dědeček nenáviděl komunisty, můj otec nesnášel komunisty a já je nesnáším po nich. Tenhle cit nesnášenlivosti vůči komunistům, byl v naší rodině doplněn tím, že můj dědeček kvůli nim ztratil místo krajského ředitele České pojišťovny v Opavě a v 50. letech musel nastoupit do hutí. Otec pak jako horník, a později důlní inženýr, se na šachtě setkal jak s komunisty, tak s jejími odpůrci.

Tato pocitová nesnášenlivost se pak u nás spojila s nechutí ke společenským konstrukcím. Také s tím, že my Hanáci máme být vměstnáni do konstrukcí někoho jiného. Do světa, který jsme si nezvolili a který nechceme, autoritami, které neuznáváme. To vše u nás posilovalo rodinné vazby a pocit vlastního odstupu od režimu, do kterého jsme byli vrženi a který jsme si nepřáli.

Můj dědeček, ani otec jistě nebyli nějakými disidenty, vždy pracovali pro svoji rodinu a vztah dědeček-syn-vnuk je v naší rodině vždy velice silný a já to vidím znova na vztahu svého otce k mému synu. Nebojím se to říci, byl jsem vychováván v tradiční patriarchální rodině, ve které otec jako silná osobnost určoval základní věci, jako je řád a autorita. Můj otec a dědeček se stali mými pravými vzory chování i se svými nedokonalostmi, ke kterým jsem shovívavý. Nezapomenu, jak můj dědeček vynadal tramvajačce za to, že mu přivřela kabát. Nebo jak můj otec byl schopen ve svém vzteku málem vyhodit televizi z okna, protože jsem se místo úklidu díval na nějaký program.

Myslím, že manželky to s Hanáky nikdy neměly jednoduché, ale vždy se dočkaly úcty, pomoci a někdy i porozumění.

Tyhle všechny podmínky ze mne však ještě nedělají konzervativce. Ukazují hluboký vztah v rodině, úctu k předkům, která je možná až mystická. Ukazuje na možnou úctu k vlasti jako k zemi, kde tato rodina žije. Jde o podhoubí, ze kterého se člověk může a nemusí stát konservativcem.

Nezapomenu na svůj první pocit, který bych zpětně označil za konservativní. Když jsem jel v Ostravě, svém rodném městě, tramvají, najednou jsem se sám sebe ptal: Je nutné aby se něco měnilo, nemůže zůstat vše tak, jak je ?

To byl samozřejmě jen pocit, nešlo o žádnou racionální úvahu, bylo mi také zhruba jen 13 let. Ukazuje to však na to, jak jsem podvědomě začal uvažovat. Druhá vlastnost pak byla ještě důležitější. Můj stálý zájem o knihy a informace vůbec. Byl jsem a jsem jako „houba“, která stále nasává informace. Od mala jsem miloval TV a jak říká má matka, byl jsem schopen se dívat i na monoskop. Má ochota a schopnost stále o něčem mluvit, přemýšlet a číst ze mne učinila někdy až pěkně otravné dítě, které stále „mlelo pantem“. A tak tomu prostě je až dodnes, někdy, když spustím, jsem pěkně cynický a otravný. Myslím, že nejlépe mé vlastnosti vystihuje poznámka v žákovské knížce: „Je drzý, až vyzývavý“

Má snaha přijít věci „na kloub“ zkoumat ji z více pohledů a neochota smířit se pouze s tím „že to tak je“ samozřejmě ze mne ještě nedělá konservativce, spíše by tyto vlastnosti poskytovaly prostor pro nějakého sociálního reformátora. Ale právě onen životní pocit ne-nutnosti změny a úcta k předkům ve mne uvolnily konservatismus jako životní a nevědomý postoj. „Radikální reakcionář“ ze tak se mne stal právě pro ono zvláštní spojení neúcty k současným autoritám a zároveň úcty k předkům a k rodině.

Má nezkrotná povaha a náhoda mne dovedly až na ostravskou Konzervatoř, kde jsem studoval herectví. I když studium asi není přesný výraz toho, co jsem tam dělal. Ostravská Konzervatoř 80. let 20. století nebyla nějakým zářným příkladem duchovní svobody, byla však místem, kde ideologie komunismu byly zředěny co do možná nejmenší míry. A kde jistě u profesorů nebyla žádná láska ke svobodě či snaha po tom nás o ní něco naučit, ale byla tam volnost. Značná volnost. V zahnívajícím komunismu plném přetvářky to bylo místo s možná největší volností na celé severní Moravě. A já si mohl poměrně jednoduše dělat, to co jsem chtěl. A já četl, četl, četl. Dostali se ke mně Divadelní noviny, kde byly již náznaky jistého svobodného myšlení, zúčastnil jsem se přednášky Miloše Zemana. Dozvěděl jsem se díky polské televizi o hnutí Solidarita a o amerických filmech, které byly každou sobotu na polské TV. Díval jsem se na zprávy ze světa, poslouchal s otcem BBC. Prostě jsem mohl v celku svobodně žít, jestli se to takhle dá říci o době končících 80.let.

Pak přišel rok 1989 a já se do něj aktivně zapojil. Po letech jsme se dozvěděl, že snad v Ostravské konzervatoři k 10. letému výročí uspořádali výstavu a byla tam i moje fotka. Pokud mohu dnes soudit mé tehdejší postoje, byly značně zmatené,a dokonce si je ani nijak nevybavuji. Můj pudový konzervatismus však zafungoval znova. Když se na jaře 1990 formovaly politické strany, chtěl jsme vstoupit do ČSSD, byl jsem tehdy mylně přesvědčen, že dědeček byl před rokem 1948 sociální demokrat (nevěděl jsem, že byl národní socialista) a předpokládal jsem, že pokud můj dědeček usoudil, že sociální demokracie je tou nejlepší cestou, měl bych ho následovat.

Když jsem však přišel na první schůzi, došel jsem k závěru, že s těmi lidmi nemám moc společného a stejně jako s jejich programem.

Já se však nějakým řízením osudu dostal na JAMU, na divadelní fakultu, obor herectví. Na mé celkové studium herectví pak asi nejlépe vystihne poznámka mého otce. Když se dozvěděl o mém přijetí na konzervatoř, tak prohlásil: „Mnoho povolaných, málo vyvolených“

A zde už nešlo jen o volnost, ale svobodu. Mnoho jsem se dozvěděl o Shakespearovi od Antonína Přidala, dost také o Antickém divadle. Nicméně základní osobností, která mne dodnes svým myšlením ovlivňuje byl, Vladimír Čermák, filozof a později ústavní soudce. Na jeho přednášky jsem chodil trvale a opakovaně. Nikdy nezapomenu na jeho pomněnkově modré oči a tvář aristokrata. Tak nějak bych si asi já představoval římského senátora. Muže rozvážného, schopného citovat Aischyla či Homéra. Jeho dílo Otázka demokracie, na kterém mnoho let usilovně pracoval, je jedním z největších a úplných děl o demokracii a myslím, že dokonce jedno z největších filozofických děl od českého autora vůbec.

To on mě naučil myslet v kategoriích, to on moji nezkrotnou mysl zaměstnal takovými autory jako je sv. Augustin, Platon, Aristoteles. A já až po mnoha letech vím, že Čermák není pod nimi, ale stojí vedle nich. V Pantheonu filozofie mu patří jedno z čestných míst. I on se považoval za konzervativce. Bohužel je jeho dílo jen málo čteno a o to méně pochopeno. „Leží ladem“ abych tak řekl, neboť je komplikované a komplexní, a dnešní doba spěchá už, už k závěru, aniž by prozkoumala vše potřebné. Jsme tak svědky dobové hlouposti, hlouposti dané neschopností skutečně přemýšlet. Hloupostí zapomnění a tvorbou nových nepředsudečných předsudků „objektivní“ společenské vědy.

Byl to Čermák, kvůli kterému jsem začal studovat politologii, a bude to stále on jehož si nepřestanu vážit jako autority. Ach politologie....Jak rozeznat balast od důležitého? Jak se „nenakazit“ sociálním pokrokářstvím sociologie, ekonomismem ekonomů a objektivizací „public policy“ ?

Jaké to nástrahy dnes čekají na studenty současných společenských věd? V jedné sci-fi, která popisovala totalitní systém, měli slovník, který existoval maximálně měsíc, pak vyšel nový a v něm byla nová slova, ta stará se měla zapomenout. Tak, tak nějak mi připadají dnešní sociální vědy. Vydávají stále nové slovníky. Co „včera“ bylo „in“, je dnes zapomenuto a zítra bude pouhou vzpomínkou na minulost.

Bezuzdné množení různých kateder, fakult a oborů působí jako by šlo o vymýšlení nových pouťových atrakcí. Docenti, kteří opisují práce zemřelých, či vykrádají články kolegů, někdy si kladu otázku, zda by byl schopen třeba Sokrates nebo Platon stát se profesorem ? Silně o tom pochybuji...

Scruton o dnešních univerzitách píše takto...Během velmi krátké doby jsme zjistili, že univerzita je ovládána teologií jiného druhu - bezbožnou teologií...Jistě, lidé již nejsou za své názory přivazováni ke kůlu a upalováni, prostě se jim jenom nepovede získat titul či funkci nebo, jsou-li studenty propadnou u zkoušek...Aristotelés nám říká, že všechny lidské bytosti touží vědět a znát, zapomíná však dodat, že tato jejich touha se projeví až poté, co získali jistotu, že znalosti nebudou nebezpečné. Od nepohodlných pravd se lidé odvracejí a obklopují se zdmi, jež je činí nespatřitelnými. Je těžké vybudovat takovou zeď z vlastního popudu, ve spojení s jinými a pod ochranou dobře vybavených institucí však můžete být účastní radostného budování klamu...Účelem či cílem není říkat lži, ale vytvořit přijatelnou veřejnou doktrínu. A taková doktrína je přijatelná tehdy, poskytuje-li oporu pro stabilní a vnitřně bezpečné lidské společenství. Potřeba takového společenství je obzvláště na universitě...Doktrínami nové teologie jsou tedy různá společenství formující přesvědčení. Pokud se domníváme, že rozdíl mezi muži a ženami není „kulturní konstrukcí“, ale je přirozený, pokud jsme došli k přesvědčení, že západní civilizace není jen nějakým svévolným ideologickým vynálezem, ale jedním z největších výkonů lidstva, ztělesňujícím zároveň morální vědomí, jež mladí lidé potřebují, pokud si myslíme, že cílem vzdělání není rovnost, ale rozlišování - pokud se v nás zakořenila kterákoliv z těchto herezí, stali jsme se nebezpečím pro ono společnství, jež moderní univerzita vyžaduje...Do značné míry je výtvorem státu (moderní univerzita) a plně se hlásí k etatistické představě toho jaká by společnost měla být - tedy představě společnosti bez jakýchkoli rozdílů, společnosti, jejíž všichni členové jsopu potencionálními příjemci veřejné péče a podpory...Nezaujaté objektivní hledání pravdy je pro toto nové společenství hrozbou... Otamar Vaňorný, překladatel Iliady a Odysseiy, mluví o tomto díle jako o první podmínce vyššího vzdělání. Ale je tato podmínka dnes na školách vyšších a nejvyšších plněna ? Stěží, na gender study by jistě požadovali přepis díla tak, aby alespoň polovina z postav byly ženy a místo Achilla vystupovala Xena - žena bojovnice, ze stejnojmenného amerického seriálu. Taková je ona moderní univerzita, kde chybí tradice a řád.

Doba se vymkla z kloubů, jak říká Hamlet. Být tedy nadšen z díla předků a vzdávat úctu jejich autoritě se nenosí. Žádá se pokrok, modernost, postmodernost, čím je nějaká myšlenka extravagantnější, čím více popírá lidskou přirozenost, tím lépe. Jistě se tedy ptáte: Proč „sakra“ tenhle člověk stojí o nějaký doktorát, když dnešní univerzitu vnímá takhle ? Nejprve je třeba říci, že naštěstí tak nevypadá celá, že i dnes jsou lidé, kteří na univerzitě přemýšlejí a diskutují a znají Homéra, a pak věřím, že žádná zeď klamu nevydrží věčně, neboť realita ji stejně časem zničí. Rád by se dožil chvíle, kdy univerzita bude zase místem hledání, kde střetávání názorů nebude nutně vést k ostrakizaci, kdy Platon, Aristoteles a Homér získají svoji ztracenou úctu. Kdy věta Otmara Vaňorného znova nabude platnosti.

Stejně jako s dnešním vzděláním je to s názory na EU. Čím více budeme tvrdit, že proces evropské integrace nemá v historii obdoby, čím více budeme tvrdit, že je jedinečný a neopakovatelný, tím lépe. Čím více budeme vyrábět ty největší krkolomnosti, jakým je návrh evropské ústavy tím více bude pochval, tím více potlesku, peněz a pozornosti. Čím více klamu a umělých zdí, tím lépe.

Škoda, že se návrh ústavy nedostal na módní mola. Už si představuji, jak spoře oděné modelky nosí jednotlivé návrhy, pro každou sezónu jeden. Na zimu návrh ústavy z Finska, na jaro z Holandska, na léto z Itálie a na podzim třeba z Řecka. Módní návrháři toho mají s dnešními politiky EU možná více společného, než si myslí. Také navrhují něco, co se nedá nosit.

istr.7 a 8, Roger Scruton, Idea univerzity, Bulletin OI č.132 srpen 2002

Díl III.: Já, euroskeptik

Ve svých 19 letech jsem poznal svoji ženu Susann. Má žena je Němka, a i když žijeme již dlouho v Brně a ona v Česku žije střídavě od svých 18 let už 15 let, je stále Němka. A to v tom smyslu, že pod svým „My“ má na mysli Německo. Když řekne, že „U nás je něco tak či tak“, nemá na mysli ani Brno, ani Česko, ale Německo. I když fyzicky žije v Brně, její společenství, její démos (lid), ke kterému se hlásí je stále tam, v Německu.

To samozřejmě ze mne ještě nedělá euroskeptika. Naopak, měl by být ze mě „prototyp Evropana“. Můj syn Sebastian se narodil ve Vídni, má žena je Němka, já sám plynně mluvím a čtu polsky a anglicky. To vše ze mne má činiti příznivce EU jako jednotného celku.

Není tomu tak, možná pro tu osobní zkušenost s Rakušany, Slováky, Němci, Poláky ze mne Evropan nikdy nebude.

Má žena pochází z východního Německa od Magdeburku a já tam opakovaně jezdím za svými novými příbuznými. To, co vidím, je pomalý, ale o to jistější úpadek. Právě ty opakované návštěvy mi umožňují zpětně porovnávat. Východní Němci „osis“ se cítí a jsou druhořadými. Nic z jejich původní identity a hrdosti nezbylo. Jsou „cizinci“ ve vlastní zemi, drtí je vysoká nezaměstnanost, pocit zmaru a útěk mladých a schopných do západní části. Dohnanyiho komise spolkového sněmu spočítala, že 47% všech příjmů v bývalém východním Německu pochází ze sociálního systému. Stejná komise uvedla, že do nových spolkových zemí se „investovalo“ od spojení 1,25 bilionu EUR !!!

Není hrůznějšího příkladu sociálního inženýrství, nežli je osud východního Německa. Všeobecná frustrace, byrokracie, nezaměstnanost. Lidé, kteří jsou k místu připoutáni jako nevolníci, neboť jinak ztratí možnost sociálních dávek. Vidět na vlastní oči „upravený a čistotný úpadek“ je nad všechny teorie. Tak to je obraz opravdu „jednotné“ Evropy. Když se snažíme nacpat dva rozdílné ekonomické systémy do jedněch pravidel a předpisů. Kdo sní o další integraci EU, měl by se zeptat nešťastných padesátníků třeba z Rostoku co jim sjednocení dalo. A to jsme, v rámci jednoho národa a jedné kultury, i když dvou ekonomik. Co by se asi stalo kdyby šlo o více rozdílných kultur - národů ?

Možná si řeknete, je ta kulturní vzdálenost tak velká ?

Zase Vám dám jeden příklad. Až po několikáté návštěvě ve východním Německu jsem si všiml jedné zvláštnosti. Nikde jsem v domácnostech neviděl knihy. Žádné knihy, a to nejen u mých příbuzných, ale i u jejich známých, u mladých lidí stejně jako u důchodců.

To mě překvapilo neboť v každé české rodině jsou knihy na čestném místě, slovníky, kuchařky, romány. U vysokoškoláka či obyčejného dělníka. Například můj bratr, dřevomodelář, je vášnivým čtenářem historických románů. V Německu jsem knihy neviděl. Neviděl jsem ty ohmatané hřbety, oslí rohy, či prach snášející se na nepoužívané knihy. Vím, že když zemřel můj dědeček, pak dělení knihovny a desek spolu s rodinnými fotografiem,i to byly ty nejchoulostivější věci ohledně toho, co komu připadne. Českémi obývacímu pokoji prostě jednoduše vévodí knihovna, či je alespoň součástí. V Německu je to „skleník“, prostor plný skla, fotek rodiny nebo keramiky, nikoliv však knihy.

To však má i jiné důsledky, česká společnost je přímo, „prosycena“ vlastní kulturou, narážkami na filmy, na divadelní hry. Funguje zde něco jako kulturní mytologie. Vzpomínám si, jak jsem se svojí ženou nakupoval v Tescu. Prodavačka nám řekla při pohledu na množství minerálek které jsme nakupovali: „Vy nás ale zásobujete“, já ihned reagoval „Vy nás ale zásobujete pane Karlík.“ Prodavačka se ihned rozesmála, pochopila, že jde o narážku z filmu Jáchyme hoď ho do stroje. Má žena netušila, o co jde.

V Německu jsem nic takového nezažil, dokonce jsem zjistil, že kulturní elita se zcela odlišuje od běžného Němce a má i svoji řeč: hochsprache. Zatímco návštěva divadla či muzikálu je v Česku běžnou součástí života obyčejných lidí, zde je divadlo jaksi daleko. A to ne geograficky, ale kulturně. Obviňuji snad proto Němce či lépe řečeno, východní Němce z nekulturnosti ? Není to mým cílem. Prostě jen říkám, že to, co my považujeme za běžné, např. návštěvu divadla nebo koncertu, přečtení si knihy, něco, co nazýváme všeobecným přehledem, jsem v Německu nenašel.

Jsme prostě jiní, nežijeme spolu, ale vedle sebe. O Česku se v Německu nic nedozvíte, nezajímáme je. V Česku se o Německu nic nedozvíte, nezajímáme se.

Lidé jezdí do Británie, do USA, učí se anglicky, pražská hospoda v sobotu je bližší „Pabu“ někde v Londýně nežli „knajpě“ v Lipsku. Susannino „MY“ je proto velice odlišné od toho českého. I když životní styl východních Němců se díky komunismu od toho českého příliš neliší, přesto vzdálenost narůstá.

Anglosasové jsou kulturními fenomény, kteří nás ovlivňují a já jako obdivovatel Edmunda Burka a konzervativec jsem tomu rád. Náhoda tomu chtěla, že ze sevření mezi Německem a Ruskem,jak ho definoval Palacký, nám pomohli Anglosasové. A čím trvalejší bude jejich vliv a čím s nimi budeme mít lepší vztahy, tím lépe pro naši svobodu. Proto, když vím, že se stahují bojové jednotky USA s Evropy vyvolává to ve mne obavy. Jsou tyto jednotky a jejich přítomnost, které garantovaly mír, nikoliv EU.

Pro Čechy leží ve středu Evropy neznámá země - Německo, které je nezajímá a o které příliš nestojí. Pro Němce leží ve středu Evropy neznámá malá země - Česko. Tady si kupují trpaslíky, prostitutky, benzín, jinak se o naši zemi nezajímají..

Kolik Čechů by bylo schopno říci jméno německé populární skupiny, písně, fotbalisty nebo filmu ? A kolik Němců by bylo schopno vůbec „něco“ říci o Češích ? Maximálně to, co slyšeli od sudetských Němců, kdy jméno Edvarda Beneše a „Benešovy dekrety“ se staly jen nálepkou něčeho hanlivého.

To vše by ze mne ještě nedělalo euroskeptika, možná eurorealistu, nikoliv euroskeptika. Pro uvědomění svého euroskepticismu jsem si musel přečíst knihu Johna Laughlanada Znečistěný pramen. Až tehdy jsem mnohé pochopil. Souvislosti, které před námi zůstávají skryty se odhalily a já pochopil, že myšlenka společné Evropy není produktem poválečného smiřování, ale že je v jen pokračováním myšlení nacistů o společné Evropě. Pochopil jsem, že pro zachování demokracie je nutné tuto mystifikaci odhalit a říci ji naplno. Myšlení o společné Evropě není ničím jiným, než projekcí myšlenek nacistů jen v jiném kabátě. Kdo se chce o tom přesvědčit, nechť si zmíněnou knihu přečte. Zvláště doporučuji kapitolu II. Fašisté a federalisté. Jen namátkou...I ti, kdo připouštějí existenci nacistického evropského myšlení, je někdy bagatelizují jako pouhý pokrytecký nástroj, který byl v roce 1940 vymyšlen jako fíkový list zakrývající německou agresi. Ale chronologie to nepotvrzuje. Hitler se pravidelně zmiňoval o Evropě po celou dobu, kdy byl v úřadě, tedy i před válkou...Například v roce 1937 řekl Hitler v projevu na nacistickém sjezdu v Norinberku: „Pociťujeme snad o Evropu větší zájem než jiné země. Naše země, náš lid, naše kultura a naše hospodářství vyrostly z obecných evropských podmínek. Musíme se tedy postavit proti každému pokusu o zavlečení prvků neshody a destrukce do evropské rodiny národů..“...

Chci tím snad říci, že Proevropan = nacista? To tedy určitě ne. Chci naznačit, že lidé, ať se jim to líbí, či ne, často opakují historii. Současní Proevropané často zastávají stejné konstruktivní modely jako nacisté. Ty konstrukce, které my Hanáci máme za vnucené, neodpovídající skutečnosti. A jak dokazuje Miroslav Bednář ve svém článku Schumanův Den Evropy, nejde JEN o podobnost idejí, ale i o personální propojení spojené s dirigistickým pojetím řízení společnosti. Vycházející z ideologie moderního gnosticismu, jak ji odhalil Voegelin dodal bych já. Směs konstruktivismu, dirigismu, moderního manažerismu a technokracie, to je ideologie elit EU. Proto se tak ideje současných Proevropanů podobají těm nacistickým, mají v pozadí tu stejnou nedůvěru: nedůvěru v rozmanitost, nedůvěru ve svobodu a konání jedince.

Prezident Václav Klaus v jednom ze svých článků říká, že proti myšlence společné Evropy není obrany, protože je politicky nekorektní říci ne, asi tak stejně jako na moderní univerzitě mluvit o přirozeném rozdílu mezi mužem a ženou. Pak patřím mezi politicky nekorektní. Nijak mne to však netrápí, pokud jsem přesvědčen o správnosti svých závěrů, pokud vidím, že národy žijí vedle sebe, ne spolu. Pokud vidím jak je těžké uplatňovat dva rozdílné přístupy k výchově mého syna, český, a to můj, a německý ten Susannin, pak nijak nepochybuji o jedné věci. Raději budu politicky nekorektním, budu považován za radikála či blázna, než abych se zpronevěřil svému názoru, který považuji za pravdivý, a který je především prověřen mojí každodenní zkušeností.

Díl IV.: O čem vlastně mluvíme ?

Vážená poroto, na začátku Vašeho zadání byla tato věta: Přemýšlejme o Evropě a její budoucnosti.

Tedy především jste asi měli na mysli větu tuto, Přemýšlejte o budoucnosti EU. Do značné míry si dnes lidé myslí, že EU a Evropa je totéž. Jde o další dobový předsudek. Baronka Thatcherová říká, že EU je jistá politicko-byrokratická instituce a Evropa je geografický pojem. Stejně jako Asie nebo Antarktida, nelze ho politicky použít. Kdyby jste se mne tedy ptali na budoucnost Evropy, pak musím pravdivě odpovědět, že nevím, neboť nejsem geolog ani klimatolog.

Jinak to vyjádřil prezident Klaus..“Žádná konkrétní, a proto časově podmíněná forma evropského uspořádání nikdy neměla a nemá právo ani dnes, aby si Evropu přivlastnila. Ztotožnění Evropy a Evropské unie je metodologickým omylem, je nepokorou vůči historii a současně je i mimořádnou necitlivostí...“

Tedy předpokládám, že jste se ptali na budoucnost EU, nikoliv Evropy jako kontinentu, či západní Evropy jako součásti euro-americké civilizace. Benjamin Kuras v jednom článku říká „...Deset, devět, osm, a tak dál, však to znáte. A víc než deset let to už nemůže trvat, než se Evropská unie zhroutí a rozsype. Ani snad ne následkem rozšíření jako spíše „prohlubování“ neboli těsnějšího utahování svěrací kazajky…“. Trochu mi to připomnělo věštbu z filmu Pelíšky, kdy Kodet ...dává komunistům rok, maximálně dva...

Pokud jde o moji budoucnost, jsem optimista, dál budeme chodit s naším synem do Tesca, kde mi ho pohlídá servírka z Bosny, dál budeme chodit do Le Petit Paris, malého baru kde alžírský Berber a majitel v jedné osobě mému synu udělá palačinku s čokoládou. Dál budeme ve vinotéce s Iry, kteří mají malou Mily ve stejném věku jako je můj syn diskutovat o výchově dětí.

Tedy nepředpokládám nic, čím by mě kolos EU mohl napříště výrazně poškodit, ale možná jsem přílišný optimista. Možná Berber nesplní nějaký nový předpis na pečení palačinek, Bosňanka bude propuštěna, protože zvýšené náklady na udržení hygieny dle předpisu EU a zvýšené DPH donutí majitele snížit stav. Možná, že se Irové přesunou více na východ, protože podnikání v Česku se jim po splnění předpisu EU už nevyplatí, neboť cena pracovní síly stoupne. Možná, že já sám budu ostrakizován, prohlášen za kacíře, jak se to stalo bývalému eurokomisaři Bernardu Connollymu za jeho knihu Shnilé srdce Evropy.

Tedy nemyslím si, že se něco z toho stane, spíše si myslím, že můj život bude nerušeně plynout dál, neboť budoucnost Evropy vidím vcelku optimisticky. O to méně však vidím optimisticky budoucnost EU.

Poslední eurovolby totiž ukázaly dvě zajímavé věci.

Pokles účasti voličů až na historické minimum 44%

Zvýšený úspěch levicových a pravicových euroskeptiků

Jak na tahle varování odpověděli poražení z eurovoleb? Přilili olej do ohně a schválili euroústavu. Nic lepšího pro rozpad EU učinit nemohli. Čím více budou eurooptimisté „tlačit na pilu“, tím méně se to musí do budoucna vyplatit a EU se rozpadne jako domeček z karet. Neboť instituce bez skutečného lidu - dému, jsou jen prázdnou skořápkou bez života.

A propós Démo - nebo-li lid.

Tuhle myšlenku o lidu - dému pronesl Radoslav Procházka z Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě: „...Démos tu zatial nie je. Preto si myslím, že európska ústava, jako myšlienka je vhodná aj z toho dovodu, že može vytvoriť priestor, pre uvažovanie o tom, či démos vlastne chce vzniknúť, lebo démos može vzniknúť práve týmto sebakonštruktívnym aktom, ktorým je rozvažovanie v prípade pijatia európskej ústavy...“ Velice to oblíbená myšlenka všech eurooptimistů, když už tu je ústava tak na jejím základě vznikne démos. Nic není směšnějšího, než tenhle, nebojím se říci hloupý závěr. Jen si to představte, jakmile v Československu přijali první ústavu, už tu byl na světě československý národ. Michal Mocek, komentátor z MfD a zastánce stejné hlouposti, pak říká, že po přijetí ústavy USA trvalo asi sto let než vznikl americký národ. Tedy do Britských kolonií osadníky přinesli ufoni a tito osadníci okamžitě povstali proti britské moci, vytvořili ústavu, porazili Brity a do 100 let se stali národem. Asi tak si to nějak musí představovat Mocek.

Skutečnost byla samozřejmě jiná, američtí osadníci pocházeli ze své většiny z Británie, měli vlastní ústavní systémy jednotlivých kolonií, existující více než 100 let. Británie byla dokonce ochotna kolonistům poskytnout zastoupení ve Westminsteru, kolonisté ho však prozíravě odmítli. Jaký by měli dohled nad svými zástupci 3 000 mil daleko a bez přímého spojení ?

Denis Judd, autor knihy Imperium pojednávající o Britském imperiu, tak o válce mezi Británií a Amerikou mluví jako o konci prvního, a to merkantilistického britského Imperia a dále říká: „…Třebaže desetitisíce amerických loajalistů odmítlo revoluci a často za to trpělo pronásledováním, konfiskací majetku a nakonec vyloučením z řad nově vzniklého národa, válka za nezávislost v konečné fázi byla spíše než občankou válkou konfliktem mezi dvěma státy a dvěma národy...“

Takže, žádných sto let, americký národ existoval již ve válce o nezávislost a ústava byla vyvrcholením, kdy elity nově vzniklého národa formulovaly své představy o tom, jak má fungovat stát a společnost či národ.

Démos tedy nevzniká na základě nějakého popsaného papíru, kterému vzletně říkáme ústava. Je tomu přesně naopak, papír - ústava (či ústavní smlouva, jak je libo) vzniká na základě formulací elit, které se tímto démem zaštiťují.

No tak utvoříme nový démos Evropanů, kde je problém? Vzpomínám si na podobnou diskusi v 3. ročníku, kdy Pavel Uhl, syn Petra Uhla, navrhl, že přece pokud reklamy tak lehce mění lidské myšlení, proč neudělat nějakou sofistikovanou reklamní kampaň po celé Evropě, a tak udělat ze všech Evropany. Myslím si, že tato zdánlivě bezvýznamná banalita dobře ukazuje to co jsem na počátku ukazoval na základě Rogera Scrutona a jeho kritice moderní univerzity. To je právě onen současný gnosticismus a postmodernismus, představa, že jedinec a jeho genetická a kulturní báze je jako plastelína, stačí jen tvořit.

Zatímco fandové na EURU 2004 fandí svým národním týmům, jako symbolům svých démů, stačí jen nějaká inteligentní kampaň a oni odhodí minulost a své citové vazby a budou mávat vlajkou EU a zpívat Ódu na radost.

A zde se stýkají naše témata ...Jak vlastně lze diskutovat o budoucnosti EU, když parametry diskuse jsou nastaveny tak, že vlastně žádná diskuse ani nemůže vzniknout?

Podívejme se znova na název této soutěže: Přemýšlejme o Evropě a její budoucnosti

Název nezní Přemýšlej o EU a její budoucnosti, tedy neočekává se jedinečný intelektuální výkon individua, které by bylo schopno svojí originalitou nadchnout. Očekává se kolektivní výkon, proto to množné číslo a ani se nerozlišují EU a Evropa. Nemám tím na mysli, že by snad jednu práci mělo psát více lidí, ale mělo by jít o další kamínek kolektivní zdi do společné akademické doktríny, která bude ohodnocenou prací dále vyztužena.

Máme tedy společně přemýšlet o budoucnosti naší Evropy.

V jiné oblasti společenského myšlení, totiž v psychologii vystihl tento stav Petr Bakalář takto: „...Nelze očekávat, že by v dohledné době byla politicky kontroverzní témata diskutována na akademické půdě, event. získala granty. Je to proto, že pro velkou část našich sociálních vědců je typická přinejmenším jedna z těchto charakteristik:

velmi omezená profesní úroveň (např. odmítání či přímo neznalost moderních biologicky orientovaných výkladů lidského chování, stále převládá marxistický výkladový rámec) nedostatky v oblasti tvůrčího myšlení tendence k vyhýbání se konfliktům, loyalita a obavy o vlastní kariéru naivní humanismus...“


Ať bych s Bakalářem v jeho knize v mnohém nesouhlasil, myslím si, že tento jeho závěr, ze zkušenosti ohledně diskuse s ostatními psychology, je poměrně výstižný. Zdá se, že obec psychologů na Bakalářovy závěry zareagovala, jak nejlépe mohla učinit sama pro sebe: IGNOROVALA HO

Jestli je takový postoj prospěšný danému tématu, je již věc jiná.

Díl V.: Budoucí řešení

Ve svém zadání píšete, a je to uvedeno tučně že…“Práce by měly být zaměřeny na vhodná budoucí řešení výše uvedených témat a ne pouze na analýzu současné situace.“

Připomenu zde moji oblíbenou Santayanovu maximu: Kdo si nepamatuje vlastní minulost je nucen opakovat ji

A zde jsou Vámi požadovaná budoucí vhodná řešení. Neboť dějiny jsou jako velké, stále se opakující divadlo, kde se jen mění kulisy, jak řekl Machiavelli.

Stačí jen tedy odhlédnout od barev, masek, kašírovaných kulis a budoucnost Vám vytane před očima. Nezřetelně, nejasně a mlžně, neboť v oblasti společnosti nelze budoucnost nikdy vidět přesně, natož pak znát budoucí řešení. Neboť budoucnost mně jako osoby je nejistá - jak mám pak znát budoucnost celé EU?

Přesto, EU jako projekt je utopie a jako každá utopie se jednou osudově střetne s realitou. Tak jako neexistoval Sovětský člověk, neexistuje Evropan. I když je ideologie EU ještě nejasně utopistická, i když ještě mnohé z minulé EHS funguje, již se utopie pomalu rodí. Jen se podívejte do návrhu ústavy EU a představte si na chvíli, jak by podle ní mohli skutečně fungovat instituce EU. Myslím si, že jí je realita stejně vzdálená jako federativní ústavě ČSSR z roku 1968.

Ale utopii je třeba vědomě budovat, je ji třeba přikrmovat a živit, aby nevyhasla. Jak jednou vyhasne, stane se jen zástěrkou pro cynismus. Je třeba pověry, aby mohla utopie fungovat. Náboženství potřebuje víru, utopie pověru. Utopie musí být všeobecná, potřebuje mít své Pavly Kohouty, Zdeňky Nejedlé, kulturní frontu a „dobrou věc“, pro kterou se v utopii věří. Je třeba aktivizovat akademickou obec, aby utopii „vědecky“ podpořila.

1.5.2004 jsme oficiálně vstoupili do nové utopie, do utopie, ve kterou my, čeští bezvěrci příliš nechtěli věřit, jak naznačovaly předchozí průzkumy veřejného mínění. A tak bylo třeba lsti.

Referendum roku 2003 muselo skončit buď odpovědí ANO nebo JO. A ministerstvo zahraničí tomuto cíli podřídilo pravidla hry. Dvěma sty milióny, kterými disponovalo, přispělo na referendum. Přidělilo těm, kteří říkali buď ANO nebo JO, ale nikomu, kdo říkal NE. Ten byl dehonestován a považován za radikála, to v lepším případě, nebo za nacionalistu to v horším.

To, co jsme vybudováním našich www stánek www.euroskeptik.cz učinili, nebylo nic jiného, než vybudování nového disidentu, nové paralelní polis, abych zneužil Havlova termínu. Neboť jak nazvat tu bláhovou představu, že snad dostaneme i nějaké peníze my, co jsme proti.

Benjamin Kuras, spisovatel a konzervativec, Vilém Barák, publicista a liberál, a já jsme šli do války s větrnými mlýny. A vím, že naše postoje často sdíleli i poslanci ODS či jiní veřejní představitelé, ale báli se je veřejně prezentovat. Svět se od roku 1989 znovu rozdvojil na to co se smí a má říkat a na to co si kdo skutečně myslí. Znova jsem si vzpomněl na to, jak mě otec žádal, abych nikde neříkal, co jsem slyšel na BBC. To mi bylo 10 let a psal se rok 1981.

To, že jsme se rozhodli kolem shromáždit lidi, kteří jsou proti, pořádat přednášky, roznášet a tisknout letáky, jsme učinili proto, neboť jsme to považovali za správné a čestné. Bez ohledu na to, že nešlo o přijatelné stanovisko, naopak jsme byli vždy považováni za „kazisvěty“ či ty co nepochopili, či jsou pomýlení a málo pokrokoví. A protože pravidla fair play u referenda neplatila, neměli jsme ani šanci vysvětlit svá stanoviska veřejnosti. Stáli jsme nejen proti silnějšímu týmu, ale k protihráčům patřil i rozhodčí. Ten formálně neporušil pravidla, ale fakticky znemožnil jiný výsledek, než chtěl. Referendum tak bylo legální, nikoliv však legitimní. Kdo snad nezná rozdíl mezi těmito termíny, nechť si přečte moji knížku „Legitimita v demokracii.“

Myslím si tedy, že naše budoucnost, její problémy a jejich řešení je jasné. Čím více utopie tím více přetvářky. Čím více přetvářky, tím zdánlivě měně problémů, tím zdánlivě méně nutných řešení, které požadujete, ale to, co VY rozumíte pod „vhodná budoucí řešení“ budou asi stejně pouze zdánlivá řešení. Alespoň v tomto smyslu kladete vlastní zadání soutěže.

A skutečná řešení? EU stále funguje jako lepší handl koňských handlířů. Pokud si od EHS nikdo nic víc nesliboval, bylo to v pořádku. Volná celní zóna (WTO) je od toho, aby jste se obchodnicky dohodli. Není na tom nic špatného. Přece to, že spolu děláme obchody ještě neznamená, že musíme mít stejný vkus či hodnoty. Bydlet v jednom domě, či sdílet společné známé. Když se však do handlu začnou přimíchávat utopistické fráze a začne se to brát vážně, není to dobré ani pro obchod, ani pro přátelské obchodní vztahy. Čím méně obchodu a více utopie, tím méně budoucnosti natož Vámi požadovaných vhodných řešení, protože ta skutečná prostě neexistují.

Na utopii je jediné vhodné řešení: realita, a ta zní, národy žijí vedle sebe a ne spolu.

Realita zničila Rakousko-Uhersko, SSSR, Jugoslávii a další více národnostní státy, stejně skončí EU. Jde o to, kolik nás tato zkušenost bude všechny stát. Politici totiž vsadili do banku EU až příliš mnoho. Více než veřejnost vůbec tuší.

Závěrem

Ve své krátké eseji jsem se snažil vysvětlit, jak jsem se stal konzervaticem a euroskeptikem. Jsem přesvědčen, že tyto postoje jsou zcela slučitelné a doplňují se. Naopak být konzervativcem a eurooptimistou považuji za dvě zcela se vylučující pozice. Slíbený článek Daniela Kroupy, který tyto dvě pozice zároveň zastává, stále nevyšel, a tak Vám nemohu říci žádný argument, který by tyto dva postoje dal do souladu.

Snažil jsem se Vám vysvětlit, že euroskeptikem jsem se stal díky své multinárodní rodině ve které žiji, a díky četbě. Díky poznávání dvou národů „zevnitř“ ze své vlastní zkušenosti a schopnosti reflexe dirigistických ideologií minulosti.

Snažil jsem se Vám vysvětlit, co to znamená být Hanákem, i to, že je to často jak velice zábavné, tak společensky neslušné a arogantní.

Vážená poroto,
neuvažuji ani ve snu, že moji práci ohodnotíte jakkoliv kladně, a ani neočekávám, že by se této práci dostalo z Vaší strany jakékoliv pozornosti či publicity. Spíše očekávám reakci, která je nejednodušší z Vaší strany: mlčení, snad doplněné o krátký formální dopis.

Přesto se mi snad dobře podařilo vysvětlit, co mne vedlo k tak politicky nekorektním stanoviskům jako je euroskepticismus, konzervatismus a nacionalismus.

Je to láska ke svobodě, radost z demokracie, úcta k předkům, pokora před Bohem a respekt před soukromým vlastnictvím.

Všechny tyto hodnoty současná EU neuznává a ničí je. Svobodu skrze svůj byrokratický aparát, demokracii skrze odebírání moci národním vládám, Boha skrze vlastní bezbožnost a soukromé vlastnictví ekonomickým dirigismem a regulacemi. To vše současné elity EU dělají ve jménu obecného blaha, kterému říkají mír v Evropě, aniž by si uvědomovaly, že tímto „mírem“ jen připravují další války. Jen tak namátkou, již nyní EU podporuje palestinské teroristy skrze své fondy. Mír totiž neznamená apeasment, jak si v EU naivně myslí. Před zlem se nelze schovat, lze ho ignorovat, lze ho přejmenovat či nevidět, ale nelze se schovat.

S úctou a pozdravem
David Hanák, externí doktorand FSS MU, politologie

Tato esej vznikla jako reakce na vyhlášenou soutěž Přemýšlejme o Evropě a její budoucnosti

Témata soutěže
Studenti se mohou zúčastnit soutěže podáním prací, které se budou týkat otázek evropské spolupráce. Mezi problémy, na které by se jejich práce měly soustředit, patří zejména:
otázky spojené s vstupem a členstvím České republiky, Slovenska, Polska a Maďarska a ostatních nově přijatých členů v EU, a to jak z hlediska těchto jednotlivých zemí, tak i Unie; problémy, které čekají Českou republiku a ostatní nové členy a možnosti jejich řešení;
hlavní překážky a jejich faktory, pokud jde o dosažení žádoucích cílů evropské spolupráce; možnosti a problémy překonání těchto překážek;
kulturní a kulturně politické aspekty evropské spolupráce; otázky vztahu národních identit a evropské identity;
problematika národního státu a nebezpečí nacionalismu v Evropě
kultura jako integrující a zároveň desintegrující faktor;
role a specifické problémy evropské spolupráce v souvislosti se situací ve střední a východní Evropě a přínos těchto zemí v rámci evropské spolupráce;
role vysokých škol v integraci EU;
přeshraniční spolupráce a role hranic v budoucí Evropě.
Práce by měly být zaměřeny na vhodná budoucí řešení výše uvedených témat a ne pouze na analýzu současné situace.

38185 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Existuje mnoho nevysvětleného kolem 11. září a v průběhu osmnácti let od útoku nevysvětlené ještě přibylo. Není jen shodou okolností, že přes 4 tisíce poškozených onemocnělo rakovinou?Kdo si myslel, že se nás problém islámského fanatismu a džihádismu bezprostředně netýká, byl velmi rychle vyveden z omyluJde zcela nepokrytě a nepochybně o cílený útok na naší suverenitu v oblasti justice, a do budoucna bezpochyby půjde o skvělý nástroj na trestání a vydírání neposlušných členských států EUPřátelé, pomozte, prosím, a přispějte na dobrou věc...Tehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

Eurabia.cz

Politicky nekorektní vtipy o islámu, migraci a EU aneb Již brzy zakázané a trestné?Heslo Evropského parlamentu: "Národní suverenita je kořenem nejhroznějšího zla naší doby."

FreeGlobe.cz

Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Švédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....Agent CIA promluvil: Šokující informace o tom, jak globální elita týrá děti a zneužívá je na satanistické rituály

ParlamentniListy.cz

Bomba: Babiš navrhuje zrušit poplatek pro ČT. V tomto případě…Podříznu tě! „Mašínové si zaslouží úctu,“ uvedl expert. Zabíjeli, ale... A pak se děly věci
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění