Socialismus a korporativismus – základy eurofašismu

Autor: Rodney Atkinson | Publikováno: 8.1.2009 | Rubrika: Studie
Reich

Připomínám tři skutečnosti. Za prvé nátlaková moc státu a kolektivů podporovaných státem je stejně atraktivní pro korporativistické (tj. ne individuální) kapitalisty, jako pro socialisty, a že kombinace těchto dvou hnutí v korporativistickém státě je v podstatě hospodářským základem fašismu.

Za druhé toto stádium sociálního a hospodářského fašismu (vzhledem k jeho enormním napětí, které vkládá mezi organické součásti svobodné společnosti  jako jsou svobodný a odpovědný jedinec, rodina, společnost a národ) přináší s sebou politický a vojenský fašismus, který potom ohrožuje jak vnitropolitický mír tak svobodu ostatních národů.
 
A za třetí, že všechny moderní „demokratické” kapitalistické společnosti se staly natolik korporativistické, že prostřednictvím imperialistických korporativistických institucí jako je Evropská unie jsou ohroženi svobodní lidé a národy, a to i před nástupem politického a vojenského fašismu a že to vede ke mezinárodní hrozbě svobodě a demokracii v otevřené formě podle toho, jak ji bude provádět vojenská moc.
 
Korporativistický kapitalismus a socialismus byly dvěma nezbytnými složkami v předehře a v realitě německého fašismu 30. a 40. let.
 
Je obvyklé jak pro socialistické tak pro kapitalistické politické strany, když popírají, že fašismus nemá nic společného s jejich vlastní filosofií. Socialisté to vehementně popírají, protože tradičně používají tento termín k napadání svých oponentů. Během Norimberského procesu američtí korporativní kapitalisté se úzkostlivě distancovali od své nepopiratelné podpory z 30. let od těch německých korporací (jako Dresdner Bank, elektrický gigant AEG nebo IG Farben), které byly nejvíce propojeny s německým nacistickým režimem.
 
Zatímco socialisté se snaží popřít nestoudné socialistické výzvy nacistů německé dělnické třídě, korporativističtí kapitalisté ignorují nepopiratelné vysoké finanční a manažérské spojení mezi německým průmyslem a nacistickým státem a vládní upřednostňování prokazované velkým finančním institucím a zbrojovkám, často na úkor podnikatelů, drobných obchodníků a rolníků.
 
Ale zárodky fašismu byly zasety v 20. letech, kdy „středové”  strany křesťanské pravice,Liberální strana a (zpočátku radikální) Sociálně demokratická strana opakovaně opustily své voliče ve prospěch kolektivních zájmů státu, strany, odborů a velkého obchodu. „Umírněné” strany vytvořily určité druhy korporativistických institucí, které jednak nevyhnutelně dovedly k moci Adolfa Hitlera a současně mu zajistily politické a hospodářské struktury a často i legální precedenty jeho diktatury.
 
Bylo to během První světové války, kdy se zrodily mnohé případy budoucího rozladění mezi Němci. Mnoho malých podniků, trpící nedostatkem pracovních sil a bez schopnosti vydělat na velkých vládních zakázkách nebo pouze získat suroviny, zbankrotovalo. Mnoho příslušníků střední třídy bylo „proletarizováno”, zatímco jiní obchodníci po válce zjistili, že Židé prchající před persekucí z dalekého východu (tzv. „Ostjuden”, jak jim nacisté říkali) založili vlastní obchodní sítě a převzali tradiční německé trhy. Výsledkem toho, jak uvedl jeden tehdejší analytik, byl že: (1)
„Revoluční duch střední třídy byl stejně nepřátelský k burze a k marxismu začal bujet”
Poválečné revoluční hnutí smetlo monarchii, pošpinilo národ a zdánlivě dal dělnickou třídu pod kontrolu střední třídy, která tak mnoho ztratila během války. Státní válečné kontrakty a naléhavá poválečná potřeba  získat cizí valutu k placení reparací zvýhodňovalo velké korporace a koncentrovaný kapitál do státem podporovaných kartelů, které si dále znepřátelšťovaly střední třídu. Socialistický stát nahradil korporativistický stát.
 
I když to tenkrát nebylo tak zlé jako to co následovalo, velká inflace v 20. letech dále zvýhodnila dva pilíře korporativní společnosti - stát (největší dlužník všech) a velké korporace, jejichž kursy na (inflací posílené) burze a jejichž množství hotovosti jim umožnilo skutečně vydělat na inflaci. Kromě toho největší korporace a banky držely velké množství deviz, které významně posílily současně s pádem říšské marky.
Tváří v tvář manifestační nespravedlnosti vlády, daleké od ochrany ožebračených jednotlivců vytvářela zákony na ochranu těch, kdo je vykořisťovali. Jak zdůraznil Taylor: (2)
„Pár který vlastnil před válkou velký dům a měl příjem z pronájmu bytů zjistil, že v roce 1923 je cena za výměnu rozbité okenní tabule vyšší než nájem, který získali od svých nájemníků, protože úroveň nájmů byla fixována, zatímco ceny za tabulové sklo byly volné.”
 Nemůže být jasnější příklad státem podporované korporativní moci nad jednotlivcem. Jediná cena která nerostla v žádné proporci k inflaci v letech 1921 a 1923 byla cena, kterou platily banky za své peníze (banky měly jiné cesty k zisku). Ohromný zisk vyplývaly ze zapůjčení říšských marek jeden týden a jejich vrácení v mnohem znehodnocenějším kurse za týden. Banky byly ovšem největšími půjčovateli peněz a půjčovaly velkým společnostem, které měly zámořské zisky (též uspokojivé) a pro jistotu fyzické jmění. Kromě toho banky získaly akcie ve společnostech kterým půjčovaly - praxe převládající v německém bankovnictví dodnes, ale která byla v inflačních 20. letech jiným zdrojem významného zisku.
 
Jak banky vydělávaly na vlivu inflace, úspory střední třídy byly znehodnoceny. Rostoucí podíl obchodní aktivity (stát si prakticky vynucoval ze zákona kartelové dohody) na úkor drobných obchodníků a výrobců působil další odpor  a dále posílil moc korporativistického státu. Oficiální kartely v oblasti ocelářství, uhlí, cementu, tabulového skla a chemikálií byly v rostoucí míře sdružovány malými výrobními družstvy a dokonce spotřebními družstvy. V Německu v roce 1925 kombináty kontrolovaly 93% hornictví, 95% ocelářství a 87% elektrárenství. A 70% veškerého kapitálu všech německých byl v rukách pouhých 2 000 firem. A jak je jednou kolektivistický proces spuštěn, potom ti kdo jsou vyloučeni politickou mocí z obchodních trhů nemají žádnou volbu - musí buď podlehnout nebo přijmout sami podobné korporativistické struktury.
 
Dnes vidíme stejný proces ve světě ve velkém od těch dob, kdy Evropská unie začala svou kolektivistickou kontrolu zemědělství a později průmyslového obchodu. Zbytek světa pokládá za nutné vytvořit konkurenční kolektivistický systém a tedy formu hospodářských bloků, které potom vedou k nebezpečným mezinárodním třenicím. Obchodní bloky, ať už uvnitř zemí ve formě korporativistických kartelů a státních monopolů nebo mezinárodně ve formě obchodních bloků vždy přicházejí s tvrzením, že uvolňují hospodářské aktivity. Ale i kdyby omezovaly protekcionismus mezi malým počtem společností nebo zemí v rámci smlouvy (EU, NAFTA), ve skutečnosti ustanovují horší vztahy k těm mimo.
 
Nejlépe to lze ilustrovat na Jednotném evropském trhu, což je pro ty kdo věří otevřenému a svobodnému obchodu ovšem protiklad v termínech. Jednotný evropský trh není konstrukcí nacionalistů a zastánců volného obchodu, ale korporativistických politiků usilujících o jednotný stát s jednotnou vládou , jednotným úřednictvem atd. atd. Ve skutečnosti je to praxe korporativismu uvnitř zemí vedených korporativistickým kapitálem - a socialistickými odbory které s nimi jednají a korporativistickým státem, který je podporuje. -  a tím rozšiřuje tento princip na nadnárodní úroveň. Konečným krokem je zánik národů a jejich parlamentů a přenos moci na takovou geografickou, kulturní a demokratickou úroveň, kde jednotliví voliči nemohou ovlivnit události. Korporace mohou přistupovat přímo ke zdroji moci - ke státní byrokracii a politikům.
 
Výhodnou pro německé korporace , které vydělaly na velké inflaci ve 20. letech, byla i následná měnová reforma a revalvace. ale v tom momentě i ty buržoasní prvky jako byli malí rolníci, kteří předtím vydělali, protože mohli získat úvěr za záruku ve své půdě byli obráceným procesem zdecimováni - jejich dluhy se staly při absenci inflace reálným břemenem (stejně jako jsou dnes pro britské majitele domů půjčky s vysokou úrokovou mírou nastavenou v době inflace). Teoreticky by samozřejmě malí střadatelé měli vydělat na měnové reformě, protože jejich úspory by měly být placeny „reálnými” penězi. Ale je tu další důkaz moci korporativismu v Německu 20. let, když se této základní spravedlnosti postavily velké korporace a vláda omezila revalvaci na pouhých 15% původní zlaté hodnoty marky. A tak vláda přesunula natrvalo revalvaci svých vlastních dluhů na veřejnost!
 
Po útoku korporatistů na jednotlivce střední třída revoltovala ve volbách v roce 1924 s tzv. „Bojující ligou žebráků” (!), která byla zvláště úspěšná. A byly to „strany středu” a „liberální strany”, které ztratily své původní voliče podporou korporativistického státu (podobně jako dnes dvě hlavní strany v Británii) a utrpěly největší porážku. Ovšem Německá nacionální strana, které dopadla ve volbách dobře, potom podporovala koalici vedenou hlavní osobou zodpovědnou za revalvační skandály - Hanse Luthera.
Konflikt mezi německou střední třídou a nezávislými, nekolektivistickými příslušníky všech tříd ve 20. letech v Německu a jejich ekvivalenty v dnešní Británii mají Hobsonovu volbu mezi mezi několika korporativistickými stranami představujících „hlavní proud” a dvěma největšími okrajovými seskupeními - komunisty a nacistickou stranou, jejichž členská základna rychle rostla současně s rostoucí krizí a tzv. „umírněné” strany nesly všechny znaky podpory stávající situace. Pearl S. Buck elegantně shrnul volbu: (3)
„Holzman nás přišel navštívit. To co Německo potřebuje, jak řekl otec panu Holzmanovi, je silná a zdravá střední třída a že střední třída potřebuje silnou stranu střední třídy. Pan Holzman, člen sociálně demokratické strany, řekl 'Bude pro vás moudřejší spojit se s dělníky proti monopolům.' Otec odpověděl 'Bude jen dobře, pokud dělníci budou na naší straně a nebudou proti nám stávkovat'
Přišel k nám též von Bulows  a otec zopakoval 'To co Německo potřebuje je silná a zdravá střední třída a že střední třída potřebuje silnou stranu střední třídy.' A pan Bulow, ělen Německé nacionální strany, odpověděl 'Máme již tak dosti stran. Proč se nespojíte s námi? Chceme, aby byl na ulici nastolen zákon a pořádek.' Otec odpověděl 'Ale co nám zaručí, že nás nespolknete až zastavíme dělníky?' ”
Jak snadno by tento otec mohl vést stejnou konversaci se členem Labour party představujícím korporativismus státní a odborové moci, vysokých daní a inflace, a se členem Konservativní strany představující korporativismus státu a soukromých monopolů, vysoké daně, vysokou inflaci, dotované městské instituce a Konfederaci britského průmyslu s jeho pohrdáním národem. Nebo snad by otec mohl stát proti členu Liberal party se její vlastní třídou kolektivismu, pohrdáním národním státem a prvým hybatelem destrukce suverenity parlamentu novou „Evropou”.
 
Rozsah v jakém tradičně stabilní a loajální voliči ze střední třídy se mohou obrátit proti těm spojených se státní mocí bylo vidět ve 20. letech v Německu. Když jak socialisté tak komunisté navrhovali vyvlastnění majetku německé šlechty, nacionální s buržoasní strany jim odporovaly. Ale různé asociace „střadatelů a spořilů” se svým spravedlivým rozhořčením proti vládě, která stranila zájmům velkému obchodu odmítaly postavit se proti návrhům socialistů. (4)
„Argumentovali tím, že není zásadní rozdíl mezi zákonným vyvlastněním (šlechty) a faktickým vyvlastněním (střadatelů) prostřednictvím inflace.”
Ve Spojeném království se dnes podobný proces rozbíhá. Jak inflace (která nechává v klidu organisovanou práci, ale zbídačuje malé výrobce a obchodníky) vytváří prostor hospodářskému poklesu a nízká inflace, která zatěžuje zadlužené vlastníky domů, tyto (tradičně loajální) třídy se staví proti britské monarchii. Kromě toho britská střední třída nevydělává na nezodpovědné vládní podpoře rostoucích cen domů, proto by se podobné odmítání tradičních stran by mohlo uskutečnit ve Spojeném království stejným způsobem, jako v Británii ve 20. letech.
 
To co bylo v Německu nazýváno „tichá socializace malého obchodníka” má dnes svůj ekvivalent v nezávislých malých majitelích obchodů závislých na almužnách od samotného státu, který ožebračil jejich obchody. Mnozí malí, ale i větší obchodníci zjistili, že je výhodnější pronajmout svůj majetek ne spoluobčanům, ale státu. Nedávná zpráva Dolní sněmovny zdůraznila. že skandální zisk majitelů domů v Londýně byla podpora bydlení pro chudé (mnozí z nich byli imigranti) placená státem přímo majitelům.
Jinou korporativistickou paralelou s předhitlerovským Německem je státní podpora velkostatků a společností na úkor jednotlivců. Daňové úlevy pro penzijní fondy investující v uvedených společnostech, záruky za exportní úvěry inflační a zemědělské „odložené” platby, to vše je nadmíru diskriminuje na úkor velkých společností.
 
Německo 20. let svědčilo o mohutných ziscích velkých průmyslových a finančních korporací bez ohledu na velkou inflaci, skandál kolem měnové reformy, koncentraci kapitálu, státem podporované velké kartely a „skandál Osthilfe”, při kterém státní podpora obchodu skončila v soukromých pokladnách.
V nedávné době byla evidentní podobná korporativistická korupce. Ministři vlády odstoupili z parlamentu aby mohli převzít místa ředitelů a vedoucích , jejichž vedení bylo ozdravěno (monopolní) formou privatisace zvolenou těmi samými ministry. Obrovské vládní podpory penzijních fondů (a laxní legislativa) vedla ke korupci obchodníků, kteří uviděli poklady v nezdaněných fondech. Nejznámější takový případ je byl, když nějakých 600 milionů liber z peněz pensistů bylo podvodně defraudováno Robertem Maxwellem, bývalým labouristickým poslancem. Podobný ale ještě rozšířenější korupce nastala při velkých vládních podporách domovních hypoték. Mnoho právníků po celé zemi bylo shledáno vinnými z hypotéčních podvodů.
 
Ještě přesnějším ekvivalentem německého skandálu „Osthilfe” je soustavně probíhající korupce ve Společné zemědělské politice, která stojí Evropská společenství - a tedy i britské daňové poplatníky, kteří jsou na druhém místě při financování jejího rozpočtu - nějaké 4 miliardy liber ročně. Ať uš na národní nebo nadnárodní úrovni státní podpora a kontrola přináší korupci v obrovském rozsahu. To platí pro dnešní Spojené království stejně, jako to platilo pro Německo 20. let.
 
Ale stejnou důležitost mají v obou obdobích korporace, které ovlivňují - a které jsou podporovány - státem. Ve Spojeném království, kde Konservativní strana ztratila podporu jednotlivých členů (členská základna spadla od roku 1990 o více než 50% a o 80% od padesátých let) se obrátila na své korporativní dárce peněz. Výsledkem je, že jsou to korporace, které byly těmi nejvlivnějšími činiteli při formování politiky konservativní strany. Bylo to nejpatrnější na legislativě nedělního prodeje, zákonu o sázkách a ve vztazích k Evropské unii. Pokud politika neměla podporu Konservativní strany, prošla konzervativní vládou, která spoléhala na podporu hlasů Labouristů a Liberálních demokratů.
 
Fašismus ve svých ekonomických a sociálních strukturách sjednocuje státní socialismus a korporativní kapitalismus. Fašismus není pouze jinou variantou k jiným politickým hnutím v rámci demokratického systému; je alternativou demokratického systému jako celku. Tím, že přebírá to nejhorší jak ze socialismu jak z kapitalismu, vytváří silný kolektivistický stát , ve kterém nemá jednotlivec žádnou roli kromě stoupence povolených hnutí nebo korporací. Tato kombinace přirozeně vede k napětí v této straně, která těžila z krize německého korporativismu 20. let a která převzala jeho struktury - NSDAP (Nacionálně Socialistická německá dělnická strana) neboli nacistická strana.
Toto napětí bylo zjevné z jejich veřejných prohlášení. Jako reakci na stávku dopraváků nacisté v Sasku hráli korporativistickou kartou: (5)
„absolutní  odpor jakékoliv formě průmyslové sabotáže”
zatímco stejná strana v Berlíně hrála socialistickou kartou:
„bezpodmínečná solidarita s dělníky”.
Některé stranické orgány kritizovaly ty, kteří chtěli skoncovat s kapitalismem:
„skoncování s kapitalistickým systémem bylo po staletí ničím jiným než líbivé heslo … nic není nespravedlivějšího než rovnost”
zatímco jiné útočily na mezinárodní korpotativismus:
„Frankfurther Allgemeine, ústřední orgán mezinárodních finančních hyen”.
Tak to se týká Hitlerova fašismu. Nenamítal proti korporativismu, pouze proti mezinárodnímu korporativismu a „imperialistickému” Anglosaskému systému obchodu. Nenamítali proti socialismu, pouze proti mezinárodnímu socialismu a marxismu.
 Než přikročíme k analýze  socialistických prvků fašismu, připomeňme jeden další jev z konce 20. let v Německu, který má svůj obraz v dnešním Spojeném království - zdanění a znepřátelení tradičních konservativních voličů. Už jsme viděli, jak konec inflačního období je enormní zátěží na dlužníky. Největší dlužník, stát, těží z toho, když miliardy liber jeho dluhů je redukováno inflací, ale v období bez inflace musí upravit zdanění tak, aby  nahradil to, co mu jinak vydělala inflace. Nacistický leták z roku 1930 vychází z výsledné nelibosti daňového poplatníka: (6)
 „Daňová spirála je stále těsněji utažená. Jste otroky tohoto systému. Jediným vaším úkolem je pracovat a platit daně, které jsou na platy a penze ministrů.”
I po 26% zvýšení poplatků, které si přičítá k dobru současná konservativní vláda hovoří o ztrátě „dobrého pocitu”, i když nepochopila, proč tomu tak je. Vysvětlení je prosté. Vláda nejen zvýšila zdanění o 7 pencí z libry, ale plody ekonomického růstu  jdou na splácení dluhů vlády a pohledávky předlužených majitelů domů. Zdánlivě nízká inflace není způsobena ničím jiným než (nemonopolními) obchodníky tlačených úsporami zákazníků, kteří nedokáží pokrýt vyšší náklady vyššími cenami.
 
Rozsah v němž se Konservativní strana v Británii stává stále více korporativistickou stranou je možno vidět ze způsobu, kterým konservativní poslanci získávají své posty. Jeden poslanec, nekritický stoupenec legislativy Evropské unie, která rozbila demokratická a parlamentní práva britských voličů, nedávno resignoval ne z ústavních příčin nebo kvůli obraně individuálních práv svých voličů, ale protože ztratil hlas v Parlamentu, který se pokoušel povolit lokálním skupinám novin (průmysl, kde byl dříve zaměstnán) získat televizní koncesi.
 
Britská Labour party je v 90. letech dostatečně silná pro volbu kvazikonservativního vůdce. V Německu 20. let pracující socialisté, kteří byli hodně slabí, stáli za sociálně-demokratickou stranou, která měla konservativnější program - ve srovnání s nacistickou a komunistickou stranou (KPD) (jejíchž 85% bylo v roce 1932 nezaměstnaných), které obě prosazovaly mnohem radikálnější řešení.
 
Samozřejmě konfrontace mezi nacistickou a komunistickou stranou v ulicích Německa odradilo jejich bližší politické spojení více, než by se dalo očekávat. Často podporovaly stávky proti kterým se stavěly jiné strany, podporovali jistou vyvlastňovací politiku a když 54% členstva KPD ji v roce 1932 opustili, značné množství z nich přestoupilo do nacistické strany.
 
Proto nepřekvapuje - přes popírání mnoha socialistickými revisionisty - když nacistická strana sestavila svůj název i ze slov „socialistická” a „dělnická”. Hitler sám vstoupil do Německé dělnické strany v roce 1919 a doplnil slova „německá” a „národní” ve snaze získat si mnoho nacionalistů z dělnické třídy.
V roce 1920 nacistický leták hlásal její socialistickou filosofii dělnické třídy: (7)
„Jsem tvůj kolega … socialista jako vy a chci, aby manuální dělníci dosáhli rovnosti se všemi tvůrčími skupinami a chci zabavení zisků dosažených bez práce a úsilí. Stále věřím na pravdivou a spravedlivou formu socialismu, spásu pracujících mas a osvobození tvůrčích lidí z řetězů vykořisťovatelského kapitalismu.”
V roce 1921 se NSDAP sloučila s Německou socialistickou stranou a socialistický směr této strany byl nesporný ve volebním letáku z roku 1925:
„Po léta jste dřeli, aby Stát mohl platit úroky ze svého vypůjčeného kapitálu. Budete navěky zatraceni být námezdními otroky, pokud nebudete požadovat znárodnění bank a finanční ekonomiky, zrušení úrokových vykořisťovatelů a bursovních spekulantů a zrušení pohyblivého akciového kapitálu.”
Goebbels (ze severního Německa, socialističtější část NSDAP) zpočátku označoval Hitlera za „reakcionáře”, ale po setkání s ním ho prohlásil za „velkého muže”. Socialistické postoje se odrazily v dalších letácích: (8)
„náš lid byl zaprodán do rukou mezinárodního světového kapitálu. Chcete aby to pokračovalo dále? - potom volte kapitalistické strany.”
Podobný přístup britské Labour party byl vždy charakterizován odkazem na zlo „nadnárodních kapitalistů” a nespravedlnost privatisace státního průmyslu jen proto, aby byl zakoupen cizími korporacemi. A tak v nedávném xenofobním útoku na předsedu Britské strany pro referendum (Sir James Goldsmith, jehož matka byla Francouzka a který je židovského původu) poslanec Labour party Tony Banks hystericky křičel ze zadních řad v Parlamentu o „cizích milionářích” a podobná řeč vycházela od korporativistů z Konzervativní strany. Když byla naposled u moci, Labour party ustanovila drakonickou kontrolu na export kapitálu a jejich útoky na vlastnictví kapitálu bylo zřejmé z velkého zdanění úroků a příjmů z dividend a dědické daně stejně jako kontrola vyplácených dividend.
 
Ale stejně jako současná Labour party revidoval Hitler svůj socialistický program. V roce 1927 upravil článek 17 programu strany o znárodnění, stejně jako Labour party nedávno upravila svůj článek 4. Hitler vysvětloval, že „vyvlastnění půdy  pro veřejné účely bez náhrady” neznamená, že by NSDAP nerespektovala princip soukromého vlastnictví, týká se jen majetku nelegálně získaného a společností, které nefungují ve prospěch společnosti.  Připomeňme Blairův přístup k privatisovaným monopolům. Ani zdání o novém znárodnění nebo jen zavedení konkurence, Labour party stanovila daň ze zvýšeného zisku - a tak přistoupila k vykořisťování spotřebitelů.
 
Stejně jako v 90. letech Labour party, i nacismus uznal moc kapitalistického trhu, a aniž by ho ničili, využili jeho výhod aby posílili moc centralisovaného státu. (Správně) to shledali za účinnější cestu manipulace ekonomickými záležitostmi pro politické cíle.
Existuje jiné klíčové srovnání mezi britským „socialismem” 90. let a německým fašismem 20. let - moc manažérské elity loajální jen k vedení. Taylor popisuje nacistickou stranu: (9)
„… objevilo se vedoucí jádro jehož byrokratické schopnosti a absolutní loajalita k Hitlerovi znamenala, že byli spokojeni se svou manažerskou rolí v rámci neměnné hierarchie a méně nakloněni k napadání vůdců pokud jde o základní prvky stranické politiky.”
Následující leták NSDAP by mohl být snadno vydán současnou Labour party. (10)
„Člověka je nutno oceňovat ne podle jeho peněz, ale spíše podle jeho přínosu společenství. Obecné dobro před lačností jedince, to je socialismus… bez falešného marxismu a bez buržoasního sobectví.”
Posledním článkem nacistického řetězu zájmových skupin byli odcizení malí obchodníci, prodejci a drobní zemědělci. Oproti Británii 90. let, obrat malých obchodů spadl během let 1928 a 1932 o jednu třetinu a jenom v roce 1930 zkrachovalo 40 000 malých obchodů. V Británii za vlády Johna Majora (kdy byly dávky v nezaměstnanosti zkráceny z roku na 6 měsíců, a vynechalo ty s jakýmikoliv úsporami, a tedy žádné sociální zabezpečení, žádné prostředky podpory - až už neměli nic!) počátkem 30. let byla v Německu podpora v nezaměstnanosti snížena z 6 měsíců na 6 týdnů.
Ale nacistické řešení těchto důsledků korporativismu nebylo liberální a demokratické ani protistátní. Naopak, jejich řešení bylo zesílení státního vlivu, více řízení trhů a konkurence. Např. vytvořili Militantní asociaci maloobchodníků. Taylor sumarizuje jejich cíle: (11)
„Asociace slibuje, že se uskuteční návrat k středověké zlaté ekonomice, ve které konkurence n¨bude pod kontrolou korporací namísto hospodářského systému tržních sil.”
Jako v případech před nástupem Hitlera, tato řešení jsou pouze příliš typická pro „umírněné”  politické strany v Británii a v Evropě dnes. Řešení každé zájmové skupiny je založeno na státní moci na straně této skupiny, využití kolektivní moci odpovídá přesně tomu, co ke vzniku krize vedlo.
 
Dnes korporativistická konspirace tzv. „středových stran” je dělí do stejných skupin jako v Německu 20. let a rostoucí podpora neofašistických stran v Itálii, v Německu a ve Francii je doprovázena gangsterstvím extrémní levice. Pochody těch prvních a hozené rukavice těch druhých jsou pravidelnými rysy jak v 90. letech jako tomu bylo v 20. letech. A v Německu jsou to útoky na cizince, růst nacismu v ozbrojených silách, vypalování domů přistěhovalců a plné pohrdání tím,  co tisk směšně nazývá „stranami středu” je předzvěstí obnovy diktátorské politiky a sociální nenávisti velkého rozsahu - což ještě usnadňuje „volnost pohybu evropských občanů”!
 
Ve Francii, stejně jako v Německu, dosahuje nezaměstnanost přes 12% (dvojnásobek hodnoty z poloviny 20. let) trpí nezaměstnaní výtržnosti, spálili ve Štrasburku (úřední centrum nového eurostátu) 600 aut a zaútočili na úřad práce. Násilí ve městech se zečtyřnásobilo a Národní fronta získala přes 15% národních hlasů a 26% regionálních.
 
Zhroucení do extremismu lze předejít vytvořením alternativních regionálních a demokratických antikorporativistických politických vůdců v Německu, ve Francii a obecně v Evropě (a založených na jasných a srozumitelných národních demokraciích), ale jak hospodářské a sociální události směřují, je k demagogii nového Führera mnohem rychlejší a srozumitelnější cesta pro zoufalé lidi.
Násilí státu i v zdánlivě „demokratických” režimech, nemluvě o Hitlerově diktatuře, může udržet jejich hegemonii po dlouhou dobu - zejména s rozptýlením ze zahraničních výbojů a rozmanitých invazí (Britská „hovězí válka” není bez souvislosti.)
 
Dalším příkladem jak „liberální” politické strany mohou vytvářet nebezpečné ústavní struktury, které později budou použity jejich nepřáteli. Můžeme jako příklad uvést konservativní vládu, která podepsala různé smlouvy Evropských společenství na základě „korunních výsad” a srovnat to s německým presidentem Heinrichem Brüningem (z Křesťanské středové strany), který v roce 1930 dokázal vládnout presidentskými dekrety. Oba tyto příklady umožnily „demokratické” vládě obejít parlamentní proces. V Německu to nejvíce posloužilo Hitlerovi k účinnému rozkladu duchu ústavy, stejně jako Majorova vláda v Maastrichtu účinně rozložila duch i text britské ústavy.
 
A ještě jednou silnou slabinou, která dopomohla vzestupu Hitlera v Německu, byl systém proporcionální representace, který způsobil roztříštění demokratických stran. Netřeba připomínat, že stejný systém podporuje Labouristická  a Liberální strana a mohl by být vbrzku zaveden do Británie, právě mnohem chaotičtější politické systémy ve světě oceňují stabilitu, kterou přináší britský většinový systém voleb. Byl to kolaps „velké koalice” v roce 1930, jejíž existenci vyžaduje proporcionální systém, co urychlilo převzetí moci nacistickou stranou. A opravdu v roce 1969 jiná Velká koalice skončila a byla to strana pokračovatelů nacistů, NPD, která s 0,7% hlasů získala 30 křesel v německém Bundestagu.
Po Hindenburgově jmenování Hitlera kancléřem Hitler vědomě nedal dohromady koalici a vyvolal nové volby. Jak poznamenal Goebels o volebním boji jako vládní stany: (12)
„Radio a tisk máme k disposici, ani peníze nám nechybí.”
A nechyběly, protože právě před volbami byli vůdčí průmyslníci pozváni do Goeringova paláce a laskavě poskytly tři miliony říšských marek NSDAP. Stejně jako současná britská Konfederace britského průmyslu (CBI) bude zaručeně první, když nastane hrozba demokratických práv a hospodářských zájmů, tak jejich německé protějšky z roku 1933 prvé podpořily korporativistický stát. Ovšemže prohlášení Thysena, Kruppa, Siemense, Bosche a Schachta k Hindenburgovi, německé ekvivalenty CBI, stačily apelovat jak na nacionalisty tak na socialisty: (13)
„Uznáváme národní hnutí, které proniklo naším lidem na začátku éry, která prostřednictvím překonání třídních rozdílů vytvoří nezbytný základ pro znovuzrození německého hospodářství.”
Krátce po volebním vítězství byla přijata dvoutřetinovou většinou tzv. „Zmocňovací doložka” a na konci roku bylo v koncentračních táborech 150 000 politických vězňů.
Pokusil jsem se v této kapitole demonstrovat, že fašismus není exotický trik politiků spojený s fanatickým diktátorem. Je to spíše soubor myšlenek, které sdílejí v různé míře „demokratické” strany a ovšem jehož sociální a hospodářské struktury samy, často nevědomky, vytvářejí. Obrovský tlak, který tím vytvářejí na svobodný hospodářský a politický systém stejně jako na jednotlivce potom vedou ke zhroucení parlamentního státu. Jejich pokračovatelé, s využitím existujících struktur, provedou potom proces politických a vojenských stadií fašismu, nebo, v moderní Evropské unii, nadnárodní kolektivistické struktury , že válečné výboje jsou nahrazeny „mírovým” podpisem smluv a ukládáním direktiv a regulací.
 
Není náhoda, že paralely mezi 20. a 30. lety v Německu a 80. a 90. lety v Británii jsou tak silné. Tato kniha ukazuje, jak stejné myšlenky a stejná filosofie, stejné sociálně-ekonomické principy, a často i stejní jednotlivci nebo korporacem a stejný typ politiků převládal v obou obdobích.
(1)
Simon Taylor, Germany 1918 - 1933, Duckworth 1983 str. 47
(2)
Taylor, již citováno, str. 53
(3)
UPearl S. Buck, How it happens: talk among german people 1914 - 1944, New York 1947
(4)
Taylor, již citováno, str. 58
(5)
Taylor, již citováno, str. 94 a 96
(6)
tamtéž, str. 85
(7)
tamtéž, str. 63
(8)
tamtéž, str. 78
(9)
tamtéž, str. 86
(10)
tamtéž, str. 90
(11)
tamtéž, str. 98
(12)
Dokument Norimberského procesu PS 3901
(13)
Taylor, již citováno, str. 121
 
 
Z knihy Evropský úplný kruh. Korporativní elity a nový fašismus
Rodney Atkinson
Třetí vydání z prosince 1998

 
 
Rodney Atkinson BA MSc MIL vystudoval na universitách v Durhamu a Newcastlu upon Tyne než se po 6 let stal přednášejícím na universitě v Mainzu v Německu. Po návratu pracoval v pozici obchodního bankéře v londýnské City před tím, než zahájil svou vlastní činnost v nemovitostech, konferencích a publikacích. Píše o politické ekonomii s celonárodním s světovou pověstí a byl příležitostným poradcem vládním ministrům. Publikoval články v listech Daily Telegraph, The Guardian, The Times, The Financial TimesWall Street Journal. Je autorem nějakých 50 článků a politických úvah a šesti knih - Government Against People (Vláda proti lidu - 1986), The Emancipated Society (Emancipovaná společnost, 1988), The Failure of the State (Chyba státu, 1989), Conservativism in Danger (Konservativismus v nebezpečí, 1991), Your Country Your Democracy (Tvá země Tvá demokracie, 1989) a s Norrisem McWhirterem Treason at Maastrich - The Destruction of Nation State (Maastrichtská zrada - likvidace národního státu, druhé vydání 1995). Byl častým komentátorem o politických a ekonomických záležitostech v televizi a v rozhlase.
 

6848 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Český Portál i EUportal ukončují ke konci roku svou činnost a vydávání článkůNekrolog za Bohemia EnergyAmeričané se podílejí na svém zánikuJak se rozpad amerického impéria projeví v českých zemíchČas utíká. 20 let už uplynulo ode dne, kdy mrakodrapy Světového obchodního centra, které byly vystavěny tak, aby odolaly nárazu letadel, byly strženy k zemi řízenou demolicí

euServer.cz

Na co všechno mají propagandisté ČT žaludekMezi morem a covidem, aneb zrození a smrt evropské civilizace

ePortal.cz

Renomovaný ekonom odmítá přijeti eura, ale šéfka TOP09 ho naopak podporuje za každou cenuTotální krize na krajině. Prozápadní vláda tam nechá lidi umrznout a záměrně udržuje vysoké ceny plynu

Eurabia.cz

Ve Francii imigranti zapalovali auta a stříleli po policistechPolsko má v EU právo na rovné zacházení !

FreeGlobe.cz

Budou nám taky měřit penisy?Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Rusko usilovně buduje výrobny vakcíny proti koronaviruEU kašle na Evropany. Dovoluje vyvážet vakcíny z Evropy pryč a Evropané mají umírat

ParlamentniListy.cz

Peklo kvůli vakcínám. USA, země svobody? Legendární boxer nemohl mlčetPaní Witowská! Nemáte pravdu! Hejtman Vondrák šel do otáček. A začalo to lítat
Články autora
Průzkum
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění