Přesouvá se Západ na východ?

Autor: Adam B. Bartoš | Publikováno: 12.9.2005 | Rubrika: Zamyšlení
Ježíš

Již nyní jsme svědky toho, že dochází ke stěhování firem či jejich poboček - a to z důvodů čistě ekonomických - směrem více na východ. Opouštějí tradiční západní země a uchylují se do zemí bývalého komunistického bloku, které vykazují větší potenciál růstu, dosahují větší dynamiky svého hospodářství a hlavně díky nízkým daním úspěšně konkurují původním členům EU. Dnes je to případ kupříkladu Slovenska, věřím, že od roku 2006 i České republiky, podobně jako i Polska či Maďarska, kde se připravuje nástup pravice. Dochází-li k takovýmto přesunům z příčin ekonomických, bylo by tak nereálné, kdyby nastal pohyb osob mezi evropskými zeměmi i z důvodů ideologických a politických? Nemá Střední Evropa (více než tradiční západní státy) větší potenciál zachovat západní dědictví, které na západ od našich hranic spíše postupně odumírá a degeneruje? A není Střední Evropa do budoucna perspektivnějším partnerem pro USA (např. v boji proti terorismu), než protiamerickými náladami zmítané staré státy „patnáctky“?

Stará a nová Evropa

Neshody v otázce oprávněnosti amerického vojenského zásahu v Iráku, které mezi USA a jeho západoevropskými "spojenci" v oné době propukly, naznačily, že zdánlivě udržovaná jednota na obou stranách Atlantiku z dob studené války, je ta tam. Důvod je jasný: zatímco USA vzešly ze studené války jako vítěz (byly to převážně ony, kdo Sovětskou říši zla porazily, čímž se jim uvolnilo místo pro roli světové velmoci), západní země jako Francie, Anglie či Německo (přes jeho opětovné sjednocení) více a více upadly do bezvýznamnosti, alespoň co se světové politiky týče. Francie a Německo, tradičně ambiciózní státy, si to sice stále ještě nechtějí připustit, ale je tomu tak. A nezmění to ani jejich snaha tyto ambice uspokojit skrze pravomoci Evropské unie. Svůj vliv sice mohou upevňovat na kontinentu, ale v celosvětovém měřítku jsou stále ještě malými hráči. Začátek konce těchto velmocí byl nastartován již v postkoloniální éře 2. poloviny minulého století, kdy tyto země dobrovolně předaly do té doby jimi spravovaná území do rukou domorodých obyvatel (mluvíme-li o Francii či Anglii, Německo zase bylo oslabeno záměrně, pro případ, že by někdy v budoucnu opět projevilo dobyvatelské choutky). V době studené války pak západní země ve vlastním zájmu předstíraly soudržnost s druhou stranou Atlantiku, vždyť byly cele odkázány na vojenskou obranu Spojených států v případě napadení Sovětským svazem. Jakmile ale toto nebezpečí pominulo a USA upevnily svoji pozici na mezinárodní scéně, po idylické spolupráci se jen zaprášilo. Antiamerikanistické tendence jsou ve Francii jako doma minimálně od doby Suezské krize padesátých let, kdy byla Francie pod tlakem USA nucena přenechat Suezský průplav Egyptu, což Americe již od té doby nikdy nezapomene, ve skutečnosti ale sahají ještě hlouběji. Německo, ač vděčící Státům za mnohé (minimálně za poválečnou obnovu a stabilitu), se rádo přidalo k protiamerické rétorice, byť z trochu méně ideových důvodů, než Francie. Byl to především tah Gerharda Schrödera, který kromě tohoto populismu, na který Němci v poslední době rádi slyší, neměl nic jiného, co by nabídnul a co by mu mohlo vyhrát volby. A podobnou kartu vytahuje i dnes před blížícími se volbami předčasnými.

Válka proti Iráku pak vztahy vyostřila natolik, že vyvolala hysterii na obou stranách, převážně pak v Evropě. Zatímco americký ministr obrany Donald Rumsfeld se nechal slyšet, že názory Francie a Německa nemusí být názory Evropy jako takové a že tu vidí "novou Evropu", utvořenou převážně z nově přistoupivších členů EU, Chirac a Schröder se zase málem předháněli, kdo více prezidentu Bushovi ukáže, jak si umí dupnout a pohrozit USA, aby je braly vážně. Působilo to trochu komicky a představitelům staré EU mnohdy vypovídaly nervy, například tehdy, když na společné prohlášení států (nejprve Španělska, Dánska, Velké Británie, Portugalska, Itálie, Maďarska, Polska, České republiky, v druhé vlně pak Slovenska, Slovinska, Estonska, Lotyšska, Litvy, Rumunska, Bulharska, Chorvatska, Makedonie a Albánie), které podpořily Bushovu iniciativu, zareagoval francouzský prezident Chirac hysterickým a nepředstavitelně arogantním výrokem na adresu těchto (nově přistoupivších) zemí, že prý propásly dobrou příležitost mlčet. Jinými slovy, jak to, že si dovolily mít jiný názor, než má Francie s Německem. Ačkoli Rumsfeldův výrok o „staré a nové Evropě“ pak byl zjemňován a uhlazován, jisté je, že co bylo řečeno, nemůže být vzato zpět a svým způsobem to odhalilo nejen rozdíl mezi starými a novými státy EU, ale i skutečnost, že americká administrativa si je tohoto rozdílu vědoma a umí ho náležitě využít. Polsko, například, tak je věrným spojencem USA (není divu, musí se na USA orientovat, neboť je sevřeno v kleštích Ruska a Německa a toto je jeho jediná naděje, aby neskončilo tak, jako již tolikrát ve své historii), ČR ve válce v Iráku zůstala jaksi neutrální a její postoj v něčem připomínal Werichovu pohádku o „princezně koloběžce“, oblečené - neoblečené. Nicméně své jednotky jsme do Iráku vyslali a v dlouhodobé politice ODS, která bude - věřím - budoucí vládní stranou, je jednoznačná orientace na USA coby důležitého spojence neoddiskutovatelnou prioritou. Jinými slovy, existuje-li dnes rozpor mezi USA a Západní Evropou, pak mezi USA a Evropou Střední panují o to lepší vztahy (viz návštěva G. W. Bushe na Slovensku, přijetí premiéra Špidly v Bílém domě, spolupráce s Polskem apod.).

Tyto události v politickém dění dávají tušit, že EU není tak homogenním celkem, jak by se na první pohled zdálo. A že s každým dalším novým členem bude udržení jednotné politiky více a více obtížnější.

V oblasti hospodářské a pohlíženo čistě z úhlu míry ekonomického blahobytu a životní úrovně té které země, je Střední Evropa stále ještě daleko za průměrem EU a ještě několik desetiletí potrvá, než tento náskok západních zemí dožene, do budoucna to ale nemusí být jediné kritérium, dle kterého by se posuzoval úspěch zemí středoevropského prostoru. Může totiž převážit kritérium hodnotové, kdy se Západ posouvá více na východ, protože (paradoxně) země bývalého sovětského vlivu jsou více ochotny bránit některé západní hodnoty, než je tomu v západních zemích jako takových. Proč si to myslím a proč by tomu tak mělo být?

Demontáž Západu

„Západ“ (píši-li s velkým „Z“, myslím západní civilizaci jako takovou, píši-li s malým „z“, mám na mysli západ coby zeměpisný pojem, pozn. autora) totiž není jen blahobyt a prosperita. Ano, kdyby tomu tak bylo, pak by na tom byly západní země skutečně nesrovnatelně lépe, protože se mohly nerušeně rozvíjet, zatímco země ve střední a východní Evropě se potýkaly s nesvobodou a plánovaným hospodářstvím. Pro život každé země jsou možná ještě důležitější její tradice a civilizační hodnoty, nejen materiální statky. Proto nelze „Západ“ definovat jen z hlediska ekonomického (že je to ta hospodářsky silnější a úspěšnější část světa), ale mnohem spíše z hlediska ideového (že je to ta část světa, kde díky vlivu mnoha rozličných faktorů dospěla civilizace nejdále nejen v technické oblasti, ale i v kultuře a v přerodu na svobodnou, demokratickou a vzdělanou společnost). Ekonomický úspěch tohoto euroatlantického prostoru je pak toho důsledkem. Jak si – viděno z tohoto zorného úhlu – stojí západní země dnes a jak si stojí země k západu se hlásící, nicméně geograficky spadající spíše do Střední Evropy, tedy i naše země?

Na první pohled by se dalo říci, že západní země skutečně jsou o notný kus před námi – jsem ale přesvědčen, že je tak tomu právě jen v míře prosperity či technických vymožeností. Ne tak, co se odkazu „Západu“ týče. Protože zatímco zde 40 let komunistické diktatury ničilo duši českého národa, na západ od nás duši těchto národů dusil socialismus s lidskou tváří, tedy něco jen o málo bezpečnějšího, než bylo to, co jsme zažívali my zde. A zatímco u nás bylo například křesťanské dědictví systematicky ničeno vládnoucí Stranou (ale ne tak například v Polsku apod.), v západní Evropě bylo ničeno také, jen méně násilně, méně hlasitě, méně očividně, pozvolně a jakoby dobrovolně, ne na popud vlády, nýbrž pod tlakem postmoderních filosofií, směrů, hnutí a ismů. Takže zatímco nově přistoupivší země v nedávné době požadovaly zmínku o křesťanství v preambuli smlouvy zakládající ústavu EU, státy jako Francie a další takovéto snahy naprosto ignorovaly a striktně odmítaly, protože jejich cílem je sekularismus a multikulturalismus, ve kterém zdůrazňování křesťanských hodnot by bylo politicky nekorektní především vůči stále sílící muslimské minoritě.

I přes komunistickou devastaci lidské duše se dá říci, že západní myšlení i ve Střední Evropě žije - a možná má svým způsobem k onomu životu větší předpoklady, než na západě samém. Zatímco zde bylo cokoli, co představovalo Západ, násilně potlačováno, a země se proti vší své přirozenosti vlivem moci strany orientovala na Východ, na opačné straně hranic byly západní hodnoty rozmělňovány pomalým a ne tolik patrným způsobem, procesem, připomínajícím spíše evoluci, byť jsem přesvědčen, že ani zdaleka nebyl samovolný, ale nenápadně řízený marxistickými posluhovači. Jestliže se u nás vše, co jen zdánlivě připomínalo Západ, demontovalo rychlým převratem roku 1948, na západě se Západ demontoval postupně, kus po kuse, část za částí, cihlu po cihle, během celé poválečné éry až doposud. A je demontován stále dál i dnes.

Po pádu komunismu se pak stala ta věc, že země jako ČR se s chutí vrhly „do Evropy“, kde tušily Západ, aby s překvapením zjistily, že tamní vývoj mezitím dospěl tak daleko, že jediným, co z celého Západu zbylo, je již jen jeho prosperita. Západ totiž mezitím poztrácel to, co ho vždy činilo Západem, blahobyt vzrůstal (a vzrůstá i nadále), ale hodnoty a ideály byly již pošlapány, protože Západu bylo elitami vtloukáno, že by se za ně měl stydět a proto se jich sám dobrovolně vzdal. A tak, i přes rozdílný vývoj na obou stranách železné opony, můžeme říci, že výchozí pozice v zápase za zachování západního myšlení je pro obě strany poměrně stejná (byť my máme teoreticky 40 let zpoždění), že západní země nemají, krom blahobytu, žádný výraznější náskok před státy postkomunistickými. Ba se dá říci, že v něčem je pozice lepší právě pro země ze sféry bývalého sovětského vlivu, kterým bylo toto myšlení dlouho násilně odpíráno a které nyní cítí po těchto západních hodnotách vyprahlost - viz heslo "zpátky do Evropy".

Trendy, které mezitím na západě už roky probíhají, jen potvrzují, že se tyto dva prostory (západní a střední) od sebe více a více vzdalují, že západ se každým rokem více a více propadá do bažiny multikulturalismu, aby v ní popřel svoji vlastní identitu a kulturu. Střední Evropa zatím tak výrazný úpadek neprožívá, spíše je v určitém období, kdy se rozmýšlí, zda se vydá cestou západních států (tedy cestou úpadku), nebo zda si zachová svoji vlastní tvář, svoji vlastní identitu. Některé náznaky vypovídají o tom, že jsme ochotni ze západu převzít i to horší (jen proto, že je to ze západu), jindy ale můžeme vidět určitou ostražitost a střízlivost, která dává tušit, že by onen případný úpadek nemusel být nevyhnutelný.

Ideje, hnutí a trendy, šířící se ze západu, sice vnímáme jako moderní a správné, cítíme k nim určitý obdiv (po 40-ti letech, kdy jsme museli absorbovat vše východní, je to jev vcelku pochopitelný), na druhé straně jsme trochu zklamáni, protože jsme možná čekali něco trochu jiného. Neuvědomili jsme si totiž, že i na druhé straně "železné opony" se každým dnem projevoval jakýsi vývoj, kdy mnoho pilířů kdysi slavné civilizace skončilo na smetišti dějin. Prázdné místo pak zaplnily alternativní ideje a filosofické směry, východní náboženství, či jakási syntéza všeho možného dohromady. Jakoby byl Západ jaksi unaven ze svého vlastního dědictví, znechucen svojí minulostí, a cokoli, co je alespoň trochu exotické, mu připadalo lepší, než to jeho vlastní. Paradoxem je, že západní studenti v bouřlivých 60. letech volali právě po komunismu, zatímco my jsme zde zažívali trpkou zkušenost, kdy i ti největší idealisté prohlédli pravou podstatu tohoto světonázoru a věrni mu zůstali již jen ti, kterým šlo o materiální prospěch, aniž by mu sami věřili (a to i včetně jeho vrcholných představitelů). To jen dokazuje, že ne pouze střední a východní Evropa, ale Evropa celá byla ve 20. století postižena socialistickou nákazou více, než si byla ochotna připustit.

Onemocnění zvané multi-kulti

Kde je rozdíl mezi starými a novými zeměmi EU vidět snad nejvíce a neplastičtěji, je otázka multikulturalismu. Jev pro nás, i po 15-ti letech od pádu totality, nepředstavitelný. Napětí mezi většinovým obyvatelstvem a romským etnikem, problémy s rasově motivovanými výroky na adresu Ukrajinců či Vietnamců u nás pracujících a žijících, to vše se nedá ani v nejmenším srovnat s mezikulturními konflikty, které zakoušejí Francie, Německo, Holandsko či Švédsko. Důvod, proč u nás je muslimů v současné době asi tisíc, maximálně tři tisíce, zatímco v západní Evropě jich žije dohromady asi deset milionů, přičemž nejvíce jich je ve Francii (4 mil. / 7%) a Německu (více jak 3 mil. / 4,4 %), je ten, že nás přece jenom totalita držela v určité isolaci, kdy jedinými cizinci byli (s trochou nadsázky) Kubánci či - přiznávám - arabští studenti ze spřátelených zemí středního východu, kterých ale bylo minimálně ve srovnání se statisíci "gastarbeitrů", které si na západě (a především v Německu) vyžádala idea sociálního státu. Ti ho nejen začali pomáhat budovat, ale brzo zjistili, že je i výhodné se jím nechat vydržovat. Statisíce přistěhovalců se zde usadily a počaly se utěšeně množit, jejich děti mnohdy neznají jazyk nové země, ale ona jim pod heslem politické korektnosti vychází vstříc. A tak, zatímco poválečné Československo se díky odsunu sudetských Němců stalo nevídaným homogenním celkem, země na západ od nás se pod myšlenkou multikulturalismu naopak staly rasově pestrými a barevnými. Proto se i dnes někteří cizinci, přijedou-li do Čech, netají s údivem, že se zde setkávají se samými bělochy, zatímco metropole na západ od nás se doslova hemží lidmi tolika různých odstínů pleti, lidmi tolika různých národností, že mnohdy jsou tam v určitých částech města běloši dokonce v menšině. Proto jsou na okraji švédských či německých měst muslimská ghetta, věc pro nás naprosto nepředstavitelná, ale stejně tak nepředstavitelná i pro tyto země ještě pár desetiletí dozadu.

Multikulturalismus samozřejmě má svoji vysokou daň, kterou země, jež ho vyznávají, musí platit. Vedle násilí a napětí mezi většinou a menšinou je to i jistý hodnotový posun. Multikulturalismus totiž v praxi znamená, že odstraňujeme vše, co by dávalo příčinu případným třenicím, vše, co by přistěhovalcům mohlo vadit. Což je možná nejdůležitější příčina oné ztráty západních hodnot, o které píši výše. Mizí křesťanské symboly, které by mohly muslimy urážet a provokovat. Ale nejen symboly náboženské, ale i čistě národní - úvahy o změně hymny, zakázané zobrazování národní vlajky, prostě vše, co by mohli hosté z východu pociťovat jako nepatřičné, je odloženo z důvodů politické korektnosti.

Tento trend se s postupující dobou stále více a více vyostřuje a nedá se již téměř řešit. Evropa se zabývá naprostými zbytečnostmi, jako je například Evropská ústava, která současné problémy a výzvy Evropy nejenže neřeší, ale kritický stav ještě více konzervuje a hlavně odvádí sílu a pozornost od toho, co je opravdu potřeba řešit dnes, protože zítra na to již bude pozdě. Možná právě proto, více, než čímkoli jiným, žijí politici EU jen a jen problémy integrace, unifikace a dalšími pseudovýzvami, protože již nyní tuší, že nemají řešení na to, co opravdu lid trápí. Protože by museli přiznat, že jejich koncepty selhaly a protože mají strach do oněch "vosích hnízd" šťourat. V nemálo případech je to i proto, že jsou již plně ve vleku přistěhovalců, jsou jimi voleni, jsou jim poplatní a zodpovědní a nechtějí-li odejít do politického důchodu, dalšími a dalšími ústupky se udržují na politickém výsluní, a možná si ani nepřipouštějí, jak velkou cenu za to jejich vlastní země platí. A že se dopouštějí zrady na svých vlastních lidech.

Ve Střední Evropě takový vývoj zatím – bohudíky - nehrozí a v tom máme nad západními zeměmi tak ohromnou výhodu, že ji ještě ani nedokážeme patřičně ocenit. Vůbec si ani neumíme představit, jak složitý život mají a co vše prožívají, jakému teroru jsou vystaveni lidé, kteří se již bojí navštěvovat určité části svých vlastních měst, kde již i policie sama přiznává, že ztrácí kontrolu a vzdává svoji práci – to vše díky násilnickým sklonům nepřizpůsobivých - proto nezaměstnaných – proto agresivních – proto extremismu propadajících přistěhovalců. Otázka ale je, zda tomu i u nás za nějaký čas, třeba proti naší vůli, jen z jakéhosi nařízení EU, nebude jinak. Bylo by tedy bláhové snažit se západní země napodobovat a vkročit do této pochybné multikulturní slepé uličky, naopak bychom měli trvat na tom, že podobný vývoj na svém území nesmíme dopustit. Protože kriminalita a další potíže jsou jen těmi nejsnáze řešitelnými potížemi, které multi-kulti přináší. Ale rozmělnění vlastní civilizace, což je právě důsledek této ideologie, důsledek nejvážnější a nejhrozivější, je jev, který již nelze nikdy vzít zpět.

Perspektivy vývoje

Zpátky tedy k mé provokativní tezi, kterou jsem již naznačil v úvodu. Jestliže se takto k nepoznání proměňují evropské metropole a ještě více jejich předměstí, kde mnohdy muslimové zaujali pozici výrazné většiny, protože původní obyvatelstvo ustoupilo, jestliže se z podobných důvodů rodilí Švédové (například) stahují z měst pryč, protože v nich již není bezpečno, jak moc je nepravděpodobné, že by takovéto změny a stěhování lidí probíhaly – v horizontu desetiletí, možná i dříve - i na úrovni národů? Je to naopak hodně pravděpodobné.

Co mám na mysli? Jsem přesvědčen, že západní země mají nyní – po teroristických útocích v Londýně – poslední šanci vzpamatovat se a probudit v sobě zdravý rozum a taktéž potřebnou dávku sebezáchovného pudu. Odmítnout teorii multikulturalismu, deportovat extremistické živly ze svého území a své přistěhovalecké menšiny nekompromisně přinutit k asimilaci – ti, co nebudou mít zájem, nejsou na evropském kontinentu vítáni. Zní to možná příliš radikálně, ale jiné východisko není. Vlastně je – postupný zánik západního myšlení, západní civilizace, západní kultury, západních hodnot, západního dědictví. Zánik Západu. Nechat věcem volný průběh, nechat západní státy „dožít“, nechat onen tragický experiment doběhnout až do hořkého konce.

Bylo-li by tomu tak, pak je jasné, že mnoho lidí z těchto zemí, kteří se s daným stavem nehodlají smířit, by raději volilo cestu emigrace a vycestovalo do nějaké evropské země, která ještě není natolik „zdegenerovaná“, aby popřela sama sebe, která by jim nabídla jistotu klidného života, která v sobě ještě má to nejcennější z evropského dědictví. Takovými zeměmi mohou být národy Střední Evropy, které – jak jsem se snažil výše vysvětlit – dosud nepropadly úvahám o vlastní zkaženosti, ale jsou na své hodnoty hrdé a chtějí je hájit. To by mohlo poněkud změnit tvář Evropy – vedle Evropy staré, dosluhující, vymírající, zalidňované pouze muslimskou populací, a proto upadající (protože muslimové nevytváří žádné pozitivní hodnoty), chaotické, zmítající se v problémech, které již nikdo nebude mít sílu řešit, může povstat Evropa nová, společenství zemí, které by euroatlantický odkaz nesly dále, které by byly uzavřeny imigrantům z východu a proto bezpečné. Stará Evropa by dosloužila jako jedno velké ghetto, špinavé, nebezpečné a „vybydlené“, zahynula by na svoji naivitu a pýchu, s jakou potupila odkaz svých předků, Evropa Nová, poučena nezdarem té staré, by se naopak mohla vyhnout všem těmto úskalím a zůstat jako jakýsi ostrov mezi muslimským východem (Turecko apod.) a muslimským západem (Británie, Francie, Německo, Švédsko, Holandsko aj.).

Ve hře je sice mnoho proměnných - nevíme, jakým směrem se bude EU ubírat, zda do ní vstoupí Turecko či ne, jak se vyvinou vztahy s USA, zda se Evropa nakonec nevzpamatuje a neposune se politicky výrazně do prava apod. Ale budeme-li vycházet ze současného stavu, kdy západ Evropy je již dlouhou řadu let pod vlivem levice, kdy problémy s multikulturalismem sílí, za předpokladu, že v ČR a okolních zemích se dostanou k moci silné konzervativní pravicově zaměřené vlády, za předpokladu, že se neschválí euroústava, která by těmto vládám bránila vykonávat nezávislou zahraniční i domácí politiku a radikální ekonomické reformy, za předpokladu, že se možná rozpadne EU v té podobě, jak ji známe dnes a nastane například ona vícerychlostní varianta, kdy původní země EU půjdou společně dále svojí cestou (více unifikace), kdežto nově přistoupivší země si zachovají zdravý hospodářský růst a rozumnou imigrační politikou zabrání infiltraci muslimským etnikem, za předpokladu že na to budou mít více než jen jedno volební období, aby nastartované změny a reformy měly dost času na to, aby přinesly své plody, není to zase až tak nereálné, uvažovat o tom, že by se Střední Evropa - a možná právě Česká republika jako její pomyslný střed - stala centrem jakési nové západní civilizace. Civilizace, kam by navíc mohli odejít všichni nespokojení lidé konzervativního smýšlení, kterým je levicové běsnění a pohádky o pokojném soužití kultur již dlouho trnem v oku. Příliv takovýchto "mozků", inteligence, lidí silných mravních kvalit a lidí, vyznávajících západní hodnoty a to nejlepší z tradic helénsko-židovsko-křesťanské civilizace, lidí milujících svobodu a nezávislost, spolu s příchodem kapitálu a s ním ruku v ruce jdoucí prosperitou, by mohlo ze Střední Evropy a i z našich zemí učinit Evropu v Evropě, jakýsi „nový Západ“. Takový politický prostor by pak byl jednoznačně orientován na USA a byl by jeho spojencem v boji proti terorismu, což by bylo zárukou bezpečí a stability.

Je to příliš nadnesená úvaha? Jistým náznakem, že právě tohoto vlivu Střední Evropy se staré státy "patnáctky" obávají, je určité "nadržování" neslovanským státům při vyjednávání v době přistupování k EU. Evropská unie se možná bojí, aby ve středoevropském prostoru nevznikla příliš silná konkurence, příliš velký blok s příliš velkým vlivem, dost velkým na to, aby mařil ambiciózní snahy některých západních tehdy-velmocí. Již nyní jim vadí například nízké daně existující na Slovensku a připravované i v dalších okolních státech, považují to za daňový „dumping“ a obávají se odlivu firem směrem na východ, což je trend, který se již dnes odehrává. A možná, že vstup Turecka je proto tak vehementně prosazován, aby této možné příští konkurenci zabránil - tím, že Turecko jako zcela cizorodý prvek bude spojencem pro západní Evropu proti Evropě Střední a bude ji tak držet v určitých kleštích. Možná si také Brusel plánuje, že nám sem nějaký ten milion či dva tureckých imigrantů pošle jako varování a jako nebezpečný vřed, který by rozložil naši společnost alespoň tak, jako již rozložil a stále více rozkládá ty západní. Abychom si příliš "nevyskakovali".

Možná jsem až příliš pesimistický v tomto posledním odstavci a příliš optimistický v odstavci předchozím, ale zkusme se nad tím vším aspoň na chvíli zamyslet. Neposunuje se západní civilizace směrem na východ? Nemohl by ve Střední Evropě vzniknout nový Západ? Smysl by to vše dávalo. Trendy by tomu napovídaly. A vůbec - ruku na srdce - nebylo by to krásné zadostiučinění pro naši zemi po všech těch příkořích, která musela ve svých dějinách vytrpět?

5506 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Švédsko je díky gangům imigrantů ve válce... Čtěte děsivá faktaPřátelé, pomozte, prosím, a přispějte na dobrou věc...Tehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…Skutečný necenzurovaný životopis Tomáše Halíka. No to si tedy počtete. FaktItalský premiér Giuseppe Conte po jednání s šéfem Evropské rady Donaldem Tuskem v Bruselu novinářům řekl, že požaduje přerozdělování migrantů, protože plánuje, že už lodě s migranty odmítat nebude

euServer.cz

Lubomír Zaorálek, jedna z nejchmurnějších postav ČSSD, kterého v době jeho ministrování zahraničních věcí nazval lid oranžovým Schwarzenbergem...Otázka nejen pro pražskou smečku: Co je demokratičtější?

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

Eurabia.cz

Přednáška Lhoťana o rozdílech mezi křesťanstvím a islámem v beskydských Starých Hamrech - GruňiVzdělání ve Švédsku rapidně upadá. Například mnozí švédští policisté neumějí psát

FreeGlobe.cz

Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?Tyranie pánů sociálních sítí

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Agent CIA promluvil: Šokující informace o tom, jak globální elita týrá děti a zneužívá je na satanistické rituályNová šéfová Evropské centrální banky Christine Lagardeová je součást zkorumpované mafie státních úředníků

ParlamentniListy.cz

Tomio Okamura předvídá, co rozpoutá v Evropě nová italská vláda bez Salviniho. Jde o migrantyČeští právní experti jsou na nohou: Určovat, co se smí říkat a co ne? Velmi nebezpečné! Není divu, že s tím přichází zrovna Čaputová
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění