reklama

Prázdné kostely i o nedělní mši: Jde o úpadek Církve po II. vatikánském koncilu. Zjevené Boží slovo a mravní zásady v prachu? Základ v rodinách a školách. Východisko z krize existuje!

Autor: Radomír Malý | Publikováno: 26.1.2020 | Rubrika: Kulturní válka
katedrala

RADOMÍR MALÝ analyzuje známé důvody úbytku věřících, nabádá rodiče ke svědomitému formování svých dětí a naznačuje cestu naděje a návratu ke Kristu

Sledoval jsem nedávno v televizním zpravodajství rozhovor s jedním pekařem, který peče hostie. Říkal, že dnes jich produkuje o polovinu méně než koncem 90. let, protože věřících citelně ubylo. Nepověděl nic nového a objevného, my ze starší generace praktikujících katolíků můžeme srovnávat „dříve a nyní“.

Tam, kde před asi 20 lety ještě ve všední den byla na mši svaté obsazena všechna místa, dnes i v neděli sedí v každé lavici jenom jeden člověk. V jisté venkovské farnosti, kde ještě před 10 lety chodilo v neděli do kostela 200 lidí, dnes přichází pouhých 90. Statistiky diecézí uvádějí každoroční pokles nedělních účastníků bohoslužeb o 1 - 2 tisíce.

Nedělní povinnost

Smutná čísla. Kdykoliv se toto téma otevře, nastane vzájemné obviňování, kdo za to může. Kněží vytýkají věřícím rodičům, že víru dětem nepředávají, ti zase na oplátku si stěžují na kněze, že se mládeži nevěnují, a na biskupy, že permanentnímu vyprazdňování kostelů nečinně přihlížejí. Jenže ukazovák namířený na někoho se slovy „ty za to můžeš“ nic nevyřeší. Pomoc přinese pouze hluboká analýza tohoto procesu.

Ta je ale zdrcující. Už od apoštolských dob se evangelium šířilo dvojím způsobem: misiemi a tím, co bychom mohli nazvat „přirozenou reprodukcí víry“, kdy starší generace ji předává svým dětem a vnukům. Ani jedno, ani druhé u nás (a stejně tak jinde) nefunguje a fungovat nebude.

Princip totiž netkví v rodinách, které nejsou schopny víru tradovat následujícím generacím, ani v duchovenstvu, jež neví, jak na to. Příčina spočívá přímo v samotné formě současného liberálního katolicismu, který ovládl Církev. Pokud po něm chceme, aby víru předával dalším generacím, pak jde o totéž jako chtít po autu bez motoru, aby jezdilo. Ne, v současné neomodernistické struktuře Církve nikdy nebude lidí v chrámech na nedělní liturgii přibývat, jenom ubývat.

Proč? Vysvětlení je jednoduché. Pravověrný katolík vždycky věděl a ví, co je mše svatá: nekrvavé zpřítomnění krvavé kalvarské oběti Kristovy pro naši spásu. Jde o nejvyšší hodnotu, s níž se může člověk v pozemském životě setkat, proto účast na ní alespoň v neděli je samozřejmostí a nezbytností, jestliže chci dosáhnout věčného života u Pána. Krom toho Církev nedělní přítomnost na nedělní a sváteční liturgii přikazuje pod těžkým hříchem, její zanedbání bez vážného důvodu (nemoc, nezbytná péče o nemocného…) připravuje duši o posvěcující milost. Toto vědomí je odpovědí na otázku, proč v dřívějších dobách byly kostely v neděli stále plné, i když generace odcházely a přicházely.

Čtěte ZDE: Svět proti křesťanům: Nepřítel nemá meze ani zábrany. Strategie podlézání a doprošování? My jsme si válku nezvolili - ona přišla k nám. Vlažní nemají budoucnost. Časné je stínem věčného: Jen se modlit a bojovat!

Trans... něco

Jenže pokoncilní liberální katolicismus na rozdíl od předkoncilního tradičního není postaven na neměnných a jistých pravdách, na ochotném přijetí všeho, „co Bůh člověku zjevil a skrze neomylnou Církev předkládá k věření“, jak praví známá katechismová definice, ale na kantovsko-hegeliánském relativismu, který základní nauku zpochybňuje. Dříve Církev vždycky věřila v reálnou přítomnost Spasitele v eucharistii a učila transsubstanciaci, tj. že chléb a víno se při vyslovení konsekračních slov knězem stávají Tělem a Krví Božího Syna.

Dnes se místo toho pozvolna prosazuje víra v transsignifikaci nebo transfinalizaci, jak psali už v 60. letech autoři Holandského katechismu (Schillebeeckx, Schonenberg), což znamená, že chléb a víno při konsekraci jenom „změní“ svůj cíl a znamení, tudíž přítomnost Pána v eucharistii je nejasná a nezřetelná, zrelativizovaná.

Chodit tedy do kostela na nedělní mši proto, abych se setkal s živým Pánem, není již až tak docela pravdou a jistotou. Ježíšovu přítomnost mohu podle této původně protestantské teorie zakusit nejlépe a nejúčinněji ve společenství shromážděných věřících, jenže abych tam Pána cítil a prožíval, to závisí na lidském faktoru. A když ten nefunguje, když např. mám s lidmi z komunity nějaké spory, tudíž Kristovu přítomnost tam necítím, proč bych na takové bohoslužby chodil?

A církevní přikázání účasti na nedělní mši sv. pod těžkým hříchem? Dnes se v morální teologii relativizuje samotný pojem hříchu, natož pak hříchu těžkého. Zpochybňuje se úplně všechno, co bylo dřívějším generacím katolíků předkládáno jako neomylné pravdy zjevené samotným Bohem: posvěcující milost, výlučnost Ježíše Krista jakožto jediného Spasitele, jeho vykupitelská oběť na kříži, jeho zázraky, spása pouze v Katolické církvi atd. Úcta prokazovaná i na nejvyšších místech nekřesťanským kultům a božstvům relativizuje dogma spásy pouze v Ježíši Kristu, rozmělnění tradiční morálky zakazující sex mimo manželství a stejnonopohlavní vztahy potom vede ke zpochybnění katolické mravouky jako celku. Hlásat za tohoto statu quo, že neúčast na nedělní mši sv. bez závažného důvodu je těžkým hříchem, pomáhá pak asi tolik jako mrtvému zimník.

V praxi to funguje tak, že starší generace liberálních katolíků, jichž je v naší církvi většina, ještě jaksi ze setrvačnosti do kostela v neděli na novou mši chodí, protože v jejich povědomí je to z dřívějších dob totality, kdy křesťanství bylo hlavním nositelem odporu proti ní, zakódováno jako jakási morální čest, i když jejich víra v reálnou přítomnost Pána v eucharistii je pochybná. Ale jejich děti, které již byly vychovány v široké „nabídce idejí“ a nasávaly do sebe synkretistické představy o Ježíši jako zakladateli velkého světového náboženství na stejné úrovni s jinými, např. s Mohamedem, Buddhou nebo indickými mudrci, již tuto povinnost vůbec nechápou.

Ano, na nedělní liturgii chodí, když je oslovuje kněz nebo mají tam kamarády, s nimiž si rozumí. Když ale toto zmizí, kněze přeloží jinam, kamarádi odejdou za prací nebo za studiem, nový duchovní je pak spíše odpuzuje než přitahuje, nevidí rozumný důvod, proč by měly každou neděli být přítomny na mši. To jdou raději k protestantům, když je tam někdo zavede a ony náhodou zjistí, že je to tam lépe oslovuje, nebo se oddají všelijakým nekřesťanským kultům, nebo se stanou pouhými vyznavači konzumismu s pouhou „vírou“, že „něco nad námi přece musí být“, případně úplnými ateisty nebo agnostiky. Strach o věčnou spásu nemají, protože – pokud ve věčný život ještě věří – k Bohu po smrti lze dospět i v jiných náboženstvích a kultech, ne pouze v Katolické církvi, vždyť ona sama toto přece teď učí!

Čtěte ZDE: Zhouba křesťanstva: Přizpůsobení se světu. Rozbití komunit, kompromisy a ústupky. Jsme tam, kde nás ďábel chtěl mít. Kdo má strach z Pravdy? Poničenou katedrálu musíme obnovit takovou, jaká původně byla

Misie naprázdno

Jsme svědky téhož procesu, který proběhl v evropských protestantských denominacích již na počátku 20. století. Ony také převzaly do svých nauk kantovsko-hegeliánský relativismus, Harnack, Bultmann, Dibelius a další jejich teologové zpochybnili základní věroučné pravdy, Kristus byl podle nich pouhým člověkem a nikoli Bohem, byť člověkem vysoce moudrým a morálním. Křesťanství tak bylo postaveno na stejnou úroveň s jinými kulty, případně i s náboženstvím podle „vlastní tvořivosti“. Pravidelná účast na nedělních bohoslužbách se tak stala zbytečná, pokud pastor věřícího přímo a bezprostředně neoslovil a nenadchl. Protestantské kostely a modlitebny se tak začaly rychle vyprazdňovat.

Jen totální ignorant může dnes tvrdit, že Katolická církev ve své neomodernistické podobě neprochází tímtéž vývojem. Již spisovatel Stefan Zweig, který nebyl věřícím křesťanem, napsal, že každé náboženství, které přestává věřit ve vlastní neomylnost, je odsouzeno k zániku.

V Církvi před II. vatikánským koncilem platilo, že věřící si již od útlého dětství osvojovali základní pravdy víry, dogmata, jako neomylnou nauku zjevenou samotným Bohem, která nikdy nemůže být korigována. Dnešní neomodernistické církevní struktury vedou věřící od útlého dětství naopak k tomu, že to, co Církev hlásala a hlásá, podléhá vývoji, proto za -x- let už nic z toho nemusí platit, nota bene – jak se vyjádřil generál jezuitů Sosa – „nemáme žádný magnetofonový záznam Kristových výroků“. Proto se klade hlavní důraz nikoli na objektivní věčné pravdy (ty se naopak zpochybňují, ne-li přímo popírají), nýbrž na samostatné svobodné myšlení člověka, aby si vytvořil svůj vztah k Bohu a adekvátní duchovní život sám bez jakýchkoliv závazků a příkazů. S tím bytostně souvisí, že se už netrvá na tom, aby věřící plnil náboženské povinnosti, to by přece odporovalo jeho svobodě, která se dnes tolik zdůrazňuje.

Čili jinak řečeno: nevadí, když nebudeš praktikujícím katolíkem pravidelně navštěvujícím mši svatou a přistupujícím ke svátostem, stačí jen, když si sám vytvoříš nějaký svůj ryze individuální vztah k Bohu, svou „vlastní“ podobu víry. Liberální neomodernistická pokoncilní církev tudíž nemá ve své náplni vychovávat další generace praktikujících katolíků, postrádá už přímo ve své nejhlubší podstatě to, co lze nazvat „přirozenou reprodukcí víry“, obsahuje sama v sobě prvek autodestrukce. Nelze proto u ní očekávat, že dojde k opětnému „naplňování kostelů“, naopak nutno počítat naprosto zákonitě s pravým opakem. S takovou vnitřní výbavou nemohou pochopitelně fungovat ani misie, proto máme dnes „misionáře“, kteří se chlubí, že během řady let svého působení nikoho nepokřtili.

Jak s dětmi

V takovém prostředí musí u nás katolíci žít a předávat víru svým dětem. Lze to vůbec? Uveďme modelový příklad. Ve farnosti žije vzorná, zbožná a pravověrná katolická rodina. Otec i matka se s dětmi pravidelně modlí, vzorně je vedou k Bohu, řádně chodí na mši sv., chlapci ministrují. Doma je vyučují podle Tomáškova katechismu. Navenek všechno v pořádku.

Jenže ouha! Farář i učitel(ka) náboženství smýšlí neomodernisticky a ve výuce i v soukromých rozhovorech bourají u dětí to, co rodiče s námahou postavili. Doma se děti dozvídaly o druhé základní pravdě katechismu, že Bůh je nejvýš spravedlivý, dobré odměňuje a zlé trestá. V kostele, na faře a ve výuce náboženství však slyší, že Bůh je nejvýš milosrdný a nikoho netrestá, jeho milosrdenství prý vylučuje, aby někdo skončil v pekle kromě snad Jacka Rozparovače, Hitlera, Stalina a dalších sadistických vrahů. Bůh odpouští i tehdy, když člověk úmyslně neopouští život v těžkém hříchu a pokračuje v něm.

A ještě horší situace často nastane, když rodiče dají děti na církevní školu. Tam se mohou od některých pedagogů například dozvědět, že Bůh nestvořil přímo a bezprostředně nesmrtelnou duši jakožto princip lidského intelektu, ta se prý postupně vytvářela a vyvíjela při procesu evoluce v rámci „hominizace“ zvířecích předků člověka. Tím je zpochybněna pátá základní pravda katechismu o nesmrtelné lidské duši. A může být ještě hůř, když děti od pedagogů církevní školy slyší v rozporu s tím, co jim vštěpovali doma rodiče, že mohou klidně sexuálně spolu žít i před manželstvím, jen mají dát pozor, aby nedošlo k otěhotnění, proto ať berou antikoncepci.

Rodiče jsou v oblasti víry svým dětem první a základní autoritou. Potom ale následuje vyšší autorita, církevní, která má tu rodičovskou podporovat a být s ní zajedno. Není-li tomu tak, potom dochází na známá Kristova slova, že „království proti sobě rozdělené zpustne“. Když mladý člověk slyší doma autentickou katolickou nauku, ale v církevním prostředí něco jiného, co pravdy víry relativizuje, má z toho v hlavě pořádný galimatyáš. A výsledek? Opouští život víry a stává se buď nepraktikujícím náboženským synkretistou, nebo konzumním materialistou, jenž maximálně tak ještě řekne, že „něco nad námi musí být“ – a tím to končí.

Čtěte ZDE: Půl století kocoviny: Odpočívej v pokoji, moderní katolictví. Schopnost lidí ignorovat realitu. Dialog se zlem nikam nevede. František darem Prozřetelnosti: Hrůza je vidět v plné nahotě. Vinu nesou i jeho předchůdci

Nutný soulad

Buďme ale spravedliví a postavme opačnou modelovou situaci. Ve farnosti je poctivý a pravověrný kněz, jenž se snaží předávat farníkům autentickou katolickou nauku. Jenže narazí právě u věřících rodičů svých ministrantů, kteří jsou nadšeni Halíkem a dalšími neomodernistickými „mudrci“. Když kněz káže o homosexuálních párech jako o lidech v těžkém hříchu nebo když odmítá udělit rozhřešení ženě, která si nechala zavést nitroděložní tělísko, a mladým lidem žijícím sexuálně ještě před svatbou, když mluví o islámu nebo o buddhismu jako o falešných náboženstvích, může se brzy dočkat toho, že oni si budou stěžovat u biskupa a označí jej za „netolerantního“, „rozdělujícího farnost“ apod. Jaký to bude mít vliv na mládež této farnosti, není těžké uhodnout. Jestliže neomodernistická pseudonáboženská výchova není už sama o sobě schopna zformovat z dětí praktikující katolíky, potom konflikt liberálních rodičů s konzervativním farářem odpad jejich potomstva od víry ještě urychlí.

Existuje tady vůbec ještě nějaké řešení? Naštěstí ano. V naší republice již déle než 20 let působí Bratrstvo sv. Pia X. (FSSPX). Na jeho mších jednoznačně převažují lidé střední a mladé generace, ve značné míře právě ti, kteří byli již zformováni u něj. Tady se není třeba obávat nefunkčnosti tradování víry nastupujícím generacím, což platí nejen u nás, ale všude tam, kde Bratrstvo působí. A nemusí se jednat pouze o ně. Existují i jiná tradiční bratrstva s tím samým ukazatelem, ba i některé farnosti, kde si pravověrně smýšlející kněz, sloužící tradiční ritus, dokázal vytvořit společenství stejně smýšlejících věřících, kteří potom s jeho pomocí a pod jeho vedením předávají víru svým dětem.

Tady hned se nám rýsuje jeden důležitý a nepostradatelný prvek: soulad ve výchově mezi rodičovskou a církevní autoritou. Dítě nesmí slyšet ve věci víry a mravů od kněze nebo učitele náboženství něco jiného než od rodičů. A potom je zde další závažná okolnost: škola. Tam dochází k nejtěžšímu střetnutí postojů dětí, zformovaných rodiči a kněžími, s postoji jiných: spolužáků a učitelů.

Víme z naší historie přelomu 19. a 20. století, že právě tento konflikt, kdy zejména studenti středních škol slýchali od profesorů biologie, fyziky a dějepisu něco opačného od toho, co nasáli do sebe doma a v rodné farnosti, a pokud katecheta nebyl schopen získat si jejich autoritu svým chováním a vzděláním (mnozí z nich byli propadlí tehdejšímu modernismu odsouzenému sv. Piem X.), odpadali od víry a často se stávali bojovnými antiklerikály. Za komunistů tato diskrepance rodičovské a školské autority nebyla až takovou tragédií, protože komunistická škola myslící mladé lidi spíše odpuzovala než přitahovala, jenže dnes je situace složitější. Ve snaze odvést mladého člověka od pravé víry Kristovy se postupuje záludněji a rafinovaněji.

Východisko

Proto tam, kde to aspoň trochu jde, je pro pravověrné katolické rodiče dobré přistoupit na formu domácí školy. V současných strukturách Církve jim nelze doporučit ani církevní školu, pokud není přímo zřízena tradičním kněžským bratrstvem, což je ale realitou v zahraničí, nikoli u nás.

Pak teprve bude přirozená reprodukce víry fungovat. Nesmíme si to samozřejmě představovat tak, že automaticky všechny děti takto vychované se stanou praktikujícími věřícími, protože člověk i přes sebelepší základy, které dostal v rodině i v Církvi, má svobodnou vůli a může podlehnout svodům tohoto světa. Přesto však kořeny toho, co dostal, zůstávají, a takto zbloudilý se po nějakém čase většinou vrací k víře svých rodičů, zvláště pak když k tomu připojíme modlitbu za jeho obrácení.

Obecně ale nelze zpochybnit, že všude tam, kde autentická náboženská výchova opravdu funguje jak na úrovni rodičovské, tak i církevní autority, existuje maximální a reálná naděje, že se podaří.

Východisko z krize tedy existuje, stačí jen najít odvahu a vydat se správnou cestou.

Zdroj.

Klíčová slova: Katolická církev  | křesťanství  | neomarxismus  | liberalismus


584 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Reklama severského kartelu SAS přesvědčuje, že neexistuje nic takového jako skandinávská kulturaBritská okultisticky založená profesorka feminismu vyzývá k vyhynutí lidstva, aby se tak bojovalo proti klimatické změněPomozte nám, prosím, bez Vás to nedáme. Byla by škoda, kdybychom po 15 letech existence museli skončitVystoupení z Evropské unie je výhodné. Zde máte faktaVatikán přispěl z výnosu Svatopetrského haléře peníze na film s explicitní homosexuální scénou

euServer.cz

Čeho všeho se chvilkaři budou muset ještě dopustit, než na ně padne zákon?Levice opustila pracující třídu a přeběhla k migrantům, k LGBT a posedlostí Gretou, hořekují švédští komunisté

ePortal.cz

V případě, že by se nepodařilo déle sehnat více peněz, činnost Eportalu bude ukončenaPropaganda na výbornou: Jak to funguje u ČT

Eurabia.cz

O NEOMARXISMU A FABIANISMUMuslimové a přátele islámu z TOP09 volí v Teplicích na senátora neomarxistu Bergmana

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

To podělali? Milion chvilek: Jasné informace. Nebudou rádiChceme, aby lidi pili v hospodě, ne doma! Vytočený Babiš novinářku nešetřil. Padla silná slova
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění