Intelektuálové a socialismus

Autor: Václav Klaus | Publikováno: 3.10.2005 | Rubrika: Zamyšlení
EU da ruda

1. Pokládám za samozřejmé, že čtenáři znají mírně provokativní (protože nemilosrdně zobecňující), ale velmi vlivný a významný, 56 let starý článek „Intelektuálové a socialismus“ . Zajisté vědí i to, že jej napsal F. A. von Hayek v poněkud zmatené a výrazně prosocialistické době po druhé světové válce, kdy převládala víra v sociální inženýrství a ekonomické plánování a hluboká nedůvěra v tržní ekonomiku.

Předpokládám také, že si mnozí z nás vzpomínají na Hayekovu definici intelektuálů jako “professional second-hand dealers in ideas”“, kteří jsou hrdí především na to, že nemají „žádné speciální znalosti“, kteří nejsou ochotni převzít „přímou odpovědnost za praktické záležitosti“ a kteří dokonce ani nemusí být „příliš inteligentní“ na to, aby vykonávali své „poslání“. Hayek argumentoval, že se intelektuálové spokojují se „zprostředkováním šíření myšlenek“ originálních myslitelů obyčejným lidem, které nepovažují za sobě rovné.

Hayek – před více než půl stoletím, tj. před dnešním rozmachem elektronických médií – si byl vědom ohromné moci intelektuálů vytvářet veřejné mínění. Prorocky varoval, že „je pouze otázkou času, než se názory intelektuálů stanou řídící silou politiky“. To je platné dnes neméně než v době, kdy to napsal.

Nabízí se otázka, jakému druhu idejí dávají intelektuálové přednost. Jsou intelektuálové ve své volbě idejí, jimiž se zabývají, neutrální? Podle Hayeka nikoli. Intelektuálové nezastávají a nešíří všechny druhy idejí. Naopak demonstrují jasné a v jistém smyslu velmi srozumitelné preference pro některé z nich. Dávají přednost idejím, které jim zajišťují zaměstnání a výdělek a které zvyšují jejich moc a prestiž.

Intelektuálové hledají ideje se zvláštními vlastnostmi. Hledají ideje, které posilují roli státu, protože stát je obvykle jejich hlavním zaměstnavatelem, sponzorem nebo donátorem. Podle Hayeka navíc „roste síla idejí úměrně jejich obecnosti, abstraktnosti a vágnosti“. Proto není překvapující, že se intelektuálové zajímají převážně o abstraktní, ne přímo aplikovatelné ideje. V tomto způsobu myšlení mají komparativní výhodu. Nejsou dobří v detailech. Nemají ambice řešit problém. Nezajímají se o každodenní věci obyčejných lidí. Hayek to říká jasně: „Intelektuála nezajímají technické detaily nebo praktické obtíže“. Zajímá se o vize a utopie. A protože socialistické myšlení vděčí za svůj půvab svému „vizionářskému charakteru“ (a já bych dodal nedostatku realismu a své utopické povaze), má intelektuál sklon stát se socialistou.

Podobným způsobem ve známém eseji „Opium intelektuálů“ analyzoval Raymond Aron nejen rozdíl mezi revolučním a reformním způsobem uvažování, ale rovněž – což je v tomto kontextu důležitější – rozdíl mezi sklonem k „prozaickosti“ nebo k „poezii“. Zatímco „prozaický model myšlení postrádá vznešenost utopie“ (Roger Kimball), socialistický přístup je – slovy Arona – „založený na poezii neznáma, budoucnosti a absolutna“. Jak tomu rozumím já, přesně to je sféra intelektuálů. Někteří z nás by dodali, že „poezie absolutního je nelidská poezie“.

2. Jak již bylo řečeno, intelektuálové chtějí posílit svou prestiž a moc. Když jsme v éře komunismu narazili na myšlenky Hayeka a Arona, neměli jsme žádné potíže jejich poselství porozumět. Poskytli nám tolik užitečné vysvětlení zvláštního postavení intelektuálů v naší vlastní společnosti a tehdejší době. Naši intelektuálové to samozřejmě slyšeli neradi a uznat to nechtěli, protože byli oprávněně velmi nespokojeni s absencí intelektuální svobody, které si každý intelektuál vysoce cení. Komunističtí politici však intelektuály jako své společníky potřebovali. Potřebovali jejich „obchodování s idejemi“ pro vytváření příznivého veřejného mínění, pro obhajobu svého nelidského, iracionálního a neefektivního režimu. Potřebovali jejich schopnost nabízet obecné, abstraktní a utopické ideje. Obzvláště potřebovali jejich ochotu zabývat se hypotetickou budoucností namísto kritiky reality, která byla mnohem méně růžová.

Intelektuálové v té době – a nemyslím tím éru stalinského teroru – šťastní nebyli. Byli hluboce nespokojení se svým vlastním příliš malým blahobytem. Byli frustrováni omezeními, jimž museli čelit. Jejich pozice v komunistické společnosti byla nicméně relativně vysoká a paradoxně velmi prestižní. Komunističtí vládci při svém svévolném a voluntaristickém způsobu nakládání s lidmi intelektuály využili a zneužili a byli ochotni jim to nahradit. Tím se ale intelektuálové dostali do ožehavé pozice. Nebyli „hodnoceni“ (nebo oceňováni) neviditelnou rukou trhu, nýbrž velmi viditelnou rukou vládců tehdejší společnosti. K mé velké lítosti nebyla řada intelektuálů nechtěla nebo nebyla schopna nebezpečným důsledkům tohoto uspořádání rozumět.

Nebylo pro mne žádným překvapením, když po pádu komunismu, v naší náhle svobodné zemi, kde byla prakticky přes noc odstraněna předchozí omezení lidské svobody, první frustrovaná a otevřeně protestující skupina byli intelektuálové, tedy „žurnalisté, učitelé, publicisté, rozhlasoví komentátoři, spisovatelé románů a umělci“ (použiji-li Hayekova slova). Intelelektuálové protestovali proti – pro ně – nepříjemným omezením, která přinesl trh. Velmi rychle zjistili, že svobodná společnost (a svobodné trhy) nemusí využívat jejich služby natolik, jak byli zvyklí v minulosti. Pochopili, že jejich oceňování neosobními silami nabídky a poptávky může být nejen méně příznivé než jejich vlastní sebehodnocení (Robert Nozick správně řekl, že „intelektuálové se považují za nejhodnotnější lidi“), ale i méně příznivé než hodnocení politiků a byrokratů starého režimu. Stali se proto prvními viditelnými a hlasitými kritiky nové svobodné společnosti, o níž jsme my snili celá desetiletí.

Připouštím, že byli ve své elitistické kritice trhu a nedostatečně „lidských“ zákonů nabídky, poptávky a cen relativně úspěšní. Zvláště na počátku – a obávám se, že se od té doby příliš mnoho nezměnilo – byli kritičtí vůči tržní ekonomice (a nedostatku peněz v jejich prospěch) více než zbytek naší společnosti, protože – k jejich velkému překvapení – se životní úroveň normálních občanů zvýšila, přinejmenším relativně, více než jejich vlastní. Schumpeter měl pravdu, když v knize „Kapitalismus, socialismus a demokracie“ (1942) postřehl, že „zásluhy kapitalismu nespočívají v zajištění hedvábných punčoch pro královny, ale v tom, že je mají i prosté dívky v továrně, a že na to vydávají stále méně úsilí“. Tuto jednoduchou pravdu hodně intelektuálů není ochotno přijmout.

Systém volného trhu neodměňuje „ani nejlepší, ani nejchytřejší“ (John K. Williams), nýbrž ty, kteří jakýmkoli způsobem či formou uspokojují přání a preference ostatních. Lze souhlasit s s Hayekem, že nikdo nedokáže lépe než trh zjistit „míru příspěvku jednotlivce k celkovému produktu“. Dobře víme i to, že systém volného trhu neodměňuje ty „nejctnostnější“, ani ty, kteří věří, že si to nejvíce zaslouží. Není proto divu, že intelektuálové, kteří sebe oceňují velmi vysoko, trhem opovrhují. Trhy oceňují intelektuály jinak, než by si oni přáli, a navíc fungují bez jejich dozoru. Proto jsou intelektuálové podezíraví k volnému trhu a dávají přednost tomu, když jsou veřejně podporováni. Proto upřednostňují socialismus.

Tyto argumenty nejsou nové, ale naše zkušenost z prvních dnů po tzv. sametové revoluci byla v tomto ohledu více než výmluvná. To, co se stalo, bylo učebnicovější, než kdokoli z nás očekával.

3. V prvním desetiletí 21. století se už nesoustřeďujme výlučně na socialismus. Existuje známé rčení, že bychom neměli vybojovávat staré, již neexistující bitvy. Pokládám tuto myšlenku za důležitou, i když nechci říci, že je socialismus definitivně mrtev. Domnívám se však, že existují přinejmenším dva důvody, které ospravedlňují naše dnešní zaměření se i na jiné ideologie. První je rozdíl mezi tvrdou a měkkou verzí socialismu; druhou je vznik nových „ismů“, založených na podobných neliberálních či antiliberálních názorech.

Pokud jde o první problém, lze konstatovat, že „tvrdá verze“ socialismu – komunismus – poražena byla. Je to pro nás velké vítězství, které nás však nesmí uchlácholit, protože pád komunismu automaticky nevede k systému, který bychom si přáli. Určitě samo o sobě nejde o vítězství idejí klasického (nebo evropského) liberalismu. Obávám se naopak, že se patnáct let po pádu komunismu „měkká verze“ socialismu, sociáldemokratismus, stala – pod různými názvy jako sociální stát či sociálně tržní hospodářství – dominantním modelem ekonomického a sociálního systému současné západní civilizace. Je založena na velké a paternalistické vládě, na extenzivní regulaci lidského chování a na dalekosáhlé redistribuci příjmů.

Jak vidíme v Evropě i v Americe, intelektuálové takový systém milují. Poskytuje jim peníze a sladký život. Dává jim příležitost být vlivný a být slyšen. Západní svět je stále dost blahobytný na to, aby podporoval a financoval hodně z jejich nepraktických a někdy přímo bezúčelných činností. Může si dovolit luxus zaměstnávání velkého počtu intelektuálů, kteří používají „poezii“ ke chvále existujího systému, k prosazování konceptu pozitivních práv, k obhajobě předností konstruktivického lidského záměru (oproti spontánnosti lidského jednání), k podpoře jiných hodnot než jakými jsou svoboda a demokracie.

Současné verzi světového socialismu potřebujeme porozumět, protože staré koncepty mohou opomíjet některé klíčové vlastnosti toho, co se kolem nás děje. Dokonce můžeme zjistit, že pokračující užívání termínu socialismus může být zavádějící.

4. Po úplné diskreditaci komunismu a v momentě nepopiratelné krize evropského sociáldemokratismu se stal explicitní socialismus pro většinu intelektuálů málo atraktivní. Dnes je obtížné najít na Západě intelektuála, který chce být „ in“ a mít vliv, a stále se hlásí k socialismu. Explicitní socialismus ztratil svou přitažlivost a my jej dnes nesmíme považovat za svého hlavního rivala.

Neliberální ideje začaly být formulovány, šířeny a zvěstovávány ve jménu ideologií nebo „ismů“, které se staromódním, explicitním socialismem nemají – přinejmenším formálně a nominálně – nic společného. Tyto ideje však jsou v mnoha ohledech podobné. Stále je v nich omezování lidské svobody, stále se nabízí ambiciózní sociální inženýrství, stále se vrací „vynucování dobra“ těmi, kdo se cítí být vyvoleni (T. Sowell), stále je doporučováno vytlačování standardních demokratických metod alternativními politickými procedurami. Stále je v nich pocit nadřazenosti intelektuálů a jejich ambicí.

Mám na mysli environmentalismus (s jeho heslem první Země, místo principu první svoboda), radikální humanrightismus (založený – jak přesně argumentuje de Jasay – na neodlišování práv a rightismu), ideologii „občanské společnosti“ (nebo komunitarismu), jenž není ničím jiným než novou verzí postmarxistického kolektivismu, která chce privilegia pro různé organizované skupiny a tím – v podstatě – refeudalizaci společnosti. Mám na mysli i multikulturalismus, feminismus, apolitický technokratismus (založený na nestrukturované zášti k politice a politikům), internacionalismus (a zvláště jeho evropskou variantu nazývanou evropeismus) a rychle šířící se fenomén, který nazývám NGO-ismus.

Všechny tyto ismy představují náhradní ideologie za socialismus. Všechny dávají intelektuálům nové možnosti, nový prostor pro jejich činnosti, vytvářejí nová volná místa na trhu idejí. Čelit těmto novým ismům, odhalovat jejich skutečnou povahu a zbavovat se jich může být obtížnější než v minulosti. Může to dokonce být komplikovanější než bojovat se starým, explicitním socialismem. Každý chce mít zdravé životní prostředí; každý chce překonávat osamělost uprostřed fragmentované postmoderní společnosti a účastnit se bohulibých aktivit různých klubů, sdružení, nadací a charit. Téměř každý je proti diskriminaci založené na rase, náboženství nebo pohlaví; řada z nás je proti přílišné moci státu apod. Ukázat nebezpečí těchto přístupů proto znamená foukání proti větru.

5. Tyto alternativní ideologie – s jejich nejasnou, nestabilní a ještě nepopsanou potenciální synergií – jsou úspěšné zvláště tam, kde proti nim neexistuje dostatečný odpor. Nacházejí úrodnou půdu tam, kde země (nebo celý kontinent) dlouhotrvajícími kolektivistickými sny podkopávaly svobodu (a svobodné trhy). Kde se intelektuálům podařilo získat a udržet si velmi silný hlas a společenský status. Mám teď samozřejmě na mysli spíše Evropu než Ameriku. Je to Evropa, kde jsme svědky vytlačování demokracie postdemokracií, kde nadvláda EU nahrazuje demokratická uspořádání v členských zemích EU, kde se Hayekova „paravláda“, spojená s organizovanými (protože organizovatelnými) zájmy, úspěšně prosazuje, a kde dokonce řada liberálů při své oprávněné kritice státu nevidí nebezpečí prázdného evropeismu a hluboké (nebo dokonce stále hlubší) byrokratické unifikace evropského kontinentu. Evropané tleskají formálnímu otevírání kontinentu, ale nevidí, že zrušení hranic bez skutečné liberalizace lidských akvitit „pouze“ posouvá vládu nahoru, tj. na úroveň, kde neexistuje demokratická odpovědnost, a kde jsou rozhodnutí činěna politiky jmenovanými politiky, nikoli politiky zvolenými občany ve svobodných volbách.

Evropská ústava byla pokusem ustavit tento systém i v právní formě. Byla pokusem jej konstitucionalizovat. Proto je tak důležité, že francouzské a nizozemské referendum tento proces zastavily, že přerušily onen zdánlivě nezvratný proces směrem ke „stále těsnější Evropě“, že uvedly do pohybu diskusi – v eurospeaku nazývanou – „obdobím reflexe“. Nepředpokládám, že tato povolená, shora organizovaná reflexe dojde tak daleko, aby odhalila skutečné příčiny současných evropských problémů. Otevřela však alespoň dveře. Měli bychom tuto příležitost využít a připomenout si, co dělá lidskou společnost skutečně svobodnou, demokratickou a prosperující.

Je to politický systém, který nesmí být ničen postmoderní interpretací lidských práv (s jejím důrazem na pozitivní práva, s její převahou skupinových práv a nároků nad individuálními právy a odpovědnostmi a s její denacionalizací občanství), oslabením demokratických institucí, které mají nenahraditelné kořeny výlučně v národních státech, „multikultualitou“ způsobenou ztrátou potřebné koherence různých sociálních entit a celokontinentálním „dobýváním renty“ (rent-seeking), které je umožněno rozhodováním na úrovni vzdálené jednotlivým občanům, kde jsou rozptýlení voliči ještě rozptýlenější než ve svrchovaných národních státech.

Je to ekonomický systém, který nesmí být poškozován nadměrnou státní regulací, rozpočtovými schodky, excesivní byrokratickou kontrolou, pokusy zdokonalovat trhy prostřednictvím konstruování „optimálních“ tržních struktur, vysokými dotacemi privilegovaným nebo chráněným odvětvím a firmám, nepružností pracovního trhu apod.

Je to sociální systém, který nesmí být přehlušen nejrůznějšími typy překážek, zbytečně štědrými sociální dávkami, mohutným přerozdělováním a rozsáhlým státním paternalismem.

Je to systém idejí, který vychází ze svobody, osobní odpovědnosti, individualismu a přirozené péče o jiné.

Je to systém vztahů mezi jednotlivými zeměmi, který nesmí být založen na falešném internacionalismu, na nadnárodních organizacích a na nepochopení podstaty globalizace a externalit. Musí být založen na dobrém sousedství svobodných, svrchovaných zemí a na mezinárodních paktech a dohodách.

Otcové zakladatelé Mont Pelerinské společnosti – Hayek a Friedman – vždy trvali na usilování o to, co se zdálo být politicky nemožné. Měli bychom v tomto úsilí pokračovat.

Literatura:

Aron, R., The Opium of the Intellectuals, Londýn, Secker & Wartburg, 1957
Barry N., The European Constitution: a requiem? The Freeman, Ideas on Liberty, říjen 2004
Fonte J., Democracy´s Trojan Horse, The National Interest, č. 76, léto 2004
von Hayek, F., The Intellectuals and Socialism, The University of Chicago Law Review, jaro 1949
von Hayek, F., Law, Legislation and Liberty, vol. 3, Routledge et Kegan Paul, London and Henley, 1979
von Hayek, F., The Fatal Conceit (The Errors of Socialism), Routledge, Londýn, 1990
de Jasay, A., Free-Riding on the Euro, The Library of Economics and Liberty, 17. září 2003
Kimball, R., Raymond Aron and the Power of Ideas, The New Criterion Vol. 19, č. 9, květen 2001
Klaus, V., The Third Way and Its Fatal Conceits, přednáška na zasedání Mont Pelerinské společnosti,Vancouver, Kanada, 30. srpna 1999
Klaus, V., Back to Europe or Avanti Into the European Union?, přednáška na zasedání Mont Pelerinské společnosti, Bratislava, Slovenská republika, 10. září 2001
Klaus, V., Reflections on the Current Situation in Europe, přednáška na zasedání Mont Pelerinské společnosti, Chattanooga, U.S.A., 18. září 2003
Klaus, V., The Czech Republic’s Transition, European Problems, and the Fraser Institute, in “Celebrating Freedom”, Fraser Institute, Vancouver, Kanada, 2005
Klaus, V., On the Road to Democracy: The Czech Republic from Communism To Free Society, National Center for Policy Analysis, 2005
Nozick, R., Why do Intellectuals Oppose Capitalism?, CATO Policy Report, č. 1, 1998
Schumpeter, J. A., Capitalism, Socialism and Democracy, New York, Harper & Row, 1942
Sowell, T., The Vision of the Anointed, New York, Basic Books, 1995
Williams, J. K., Intellectuals, Moralists and The Free Market, The Freeman, únor 1982, Vol. 32, č. 2.

Václav Klaus, přednáška na zasedání Mont Pelerinské společnosti, Reykjavik, Island, 22. srpna 2005, překlad z angličtiny, Newsletter CEPu, září 2005

www.klaus.cz

6188 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Horor: Holanďanka s demenciou podstúpila eutanáziu proti svojej vôli. Lekárka oslobodenáImigrantské „děti" hromadně znásilnily 14-letou dívku. Inspirace pro "sirotky" Šojdrové?Každý, chudý i bohatý, může díky sluníčkářům a islamizaci přijít o vše…Tehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…Skutečný necenzurovaný životopis Tomáše Halíka. No to si tedy počtete. Fakt

euServer.cz

Pro koho to čučkař Koudelka z BISu vlastně pracuje? Ostatně soudím, že NATO i EU musí být námi opuštěnyUž jste viděli, jak se ztrapnila Vášáryová? Blaha rozdrtil video americké ambasády o 17. listopadu

ePortal.cz

17. listopad 1939 a 1989 - pěstování kultu osobnosti Václava HavlaPokud bude Česká televize nadále vysílat podobné propagandistické paskvily jako s Václavem Moravcem, Rychetským a Čaputovou, poženou je lidé svinským krokem

Eurabia.cz

Imigrantské „děti“ na úkor tuzemskýchKniha anglického disidenta jehož na Facebooku nezveřejní: Mohamedův korán - Proč muslimové vraždí za islám

FreeGlobe.cz

Chtějí zrušit výuku hymny na základních školáchVeganství zachrání naši planetu, tvrdí slavný závodník formule 1. Dostal pádné odpovědi od svých kolegů (+ foto)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

„Duševně nenormální!“ Zeman pro PL ze Slovenska udeřil na Milion chvilek a poslal vzkaz na LetnouHrušínský vynesl hodně silný výrok směrem k Hradu. Komentátor varuje: Takový člověk u moci? Lidé s jiným názorem by skončili v lágrech nebo na oprátkách!
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění