reklama

Poslušnost státu za každou cenu? Kdy přestává státní zákon vázat ve svědomí

Autor: Radomír Malý | Publikováno: 8.6.2020 | Rubrika: Studie
soud

Katolická morálka přikazuje ve shodě s Písmem sv. poslušnost státní autoritě s výjimkou situace, kdy její nařízení jsou v rozporu buď s přirozeným mravním zákonem, nebo s katolickou naukou, tj. kdy jejich uposlechnutí by znamenalo dopustit se hříchu. Tady katolický křesťan nesmí poslechnout. Jenže konkrétní aplikace může být širší, než si myslíme. Ne vždy je hříšnost plynoucí z uposlechnutí pochybného státního nařízení zřejmá. V minulosti jsme byli mnohokrát svědky státních příkazů a zákonů, které na první pohled nebyly sice nemravné a proti víře, ale hloupé, stupidní. Rozpor s morálkou a vírou byl v nich skrytý až sekundárně, jak ukážeme v dalších odstavcích.

V 16. století protestantský arciheretik Jan Kalvín disponoval v Ženevě neomezenou mocí a přinutil kantonální radu k vydání zákona, jenž zakazoval hlasitý smích a projev radosti na veřejnosti pod trestem těžké pokuty nebo vězení. Mohl takový příkaz ve svědomí vázat? Měli občané morální povinnost jej poslechnout? Hloupé nařízení vydal také v Rakousku v 80. letech 18. století osvícenský císař Josef II. Nebožtíci neměli být pohřbíváni v rakvích, ale v pytlech – a dokonce se to „ekologicky“ zdůvodnilo péčí o lesy. Venkovský lid se postavil na odpor, někde dokonce hrozilo povstání, panovník proto musel toto nařízení odvolat. Nevyskytl se jediný katolický moralista, jenž by pokáral rakouské, české či moravské vesničany za hřích neposlušnosti nebo rebelie vůči legitimní státní autoritě.

Problém je tedy na první pohled složitější. Ale jen do té doby, než si uvědomíme katolickou nauku o přirozených právech člověka, jak ji komplexně formuloval v 16. století španělský dominikán a profesor univerzity v Salamance Francisco de Vittoria. Tato přirozená práva v katolickém pojetí jsou něčím zcela odlišným od ideologie lidských práv v osvícenství a v liberalismu. Podle katolické nauky vycházejí shora, od Boha, jsou nezměnitelně člověku dána – a to pokřtěnému i nepokřtěnému (Vittoria je formuloval v kontextu obrany pohanských indiánů v Latinské Americe), zatímco podle osvícensko-liberální koncepce předložené Hobbesem a Rousseauem vycházejí zdola, lid si je může pomocí parlamentu nebo všenárodního plebiscitu formulovat podle vlastních přání bez ohledu na to, jestli budou či nebudou odporovat přirozenému mravnímu zákonu, který Bůh vložil do lidského srdce.

Již hluboko ve středověku postupně do r. 1300 stanovili církevní juristé (už ve 12. stol. tzv. Graciánova Decreta) práva člověka plynoucí z přirozeného zákona. Papež Innocenc IV. ve 13. století odmítl názor, že tato práva náleží pouze pokřtěným osobám a stanovil, že se týkají i nepokřtěných. 1) Jmenovitě se jednalo o právo na život, vlastní sebeobranu i obranu druhých, právo na nedotknutelnost vlastní osoby, právo na majetek a jeho nezcizitelnost, právo na svobodnou volbu stavu, právo volně se pohybovat a cestovat atd. 2) Vittoria o tři století později toto dále rozpracoval v přednášce „De potestate civili“, obsažené ve spise „Reductiones Theologicae“, kde tvrdí podobně jako středověcí právníci, že „tato práva nesmí člověku odejmout žádný lidský vladař…ten nemá jurisdikci nad právy zakotvenými v přirozeném zákoně: proto jsou tato práva nezcizitelná…“ 3) Dále potom Vittoria uznává výjimku z tohoto striktního pravidla v případě zločinců představujících nebezpečí jak pro jednotlivce, tak i pro společné dobro celku, a zároveň přiznává státní moci oprávnění omezit nebo i zcela eliminovat tato práva v extrémních případech, když jde o životy a bezpečnost poddaných. Týká se to války, přírodních katastrof a morových epidemií. Jinak jsou tato tzv. přirozená práva člověka neodňatelná jakoukoliv státní mocí a pokud ta k tomu sáhne, katolík není takovými zákazy ve svědomí vázán.

Jezuita a teolog přelomu 16. a 17. století Francisco Suaréz jde ještě dál a ve spise De legibus ac Deo Legislatore dokonce na několika místech říká, že poddaný má právo neposlechnout světskou moc nejen tehdy, když přikazuje hříšné jednání, ale i tehdy, když vydává hloupé a zdravému rozumu odporující zákony, nebo když byť v dobré snaze zajistit obecné dobro sáhne na přirozená práva člověka v situaci, kdy to není nutné. Podle Suaréze k omezení přirozených práv člověka může vladař sáhnout za přesně stanovených podmínek: Musí být zřejmé, že jde o ochranu životů obyvatelstva a jiné, mírnější prostředky se použít nedají, dále pak daná opatření musí být rozumná a přiměřená závažnosti nebezpečí, které hrozí. Poddaný podle Suaréze není vázán poslušností vůči světským zákonům nejen v případě, kdy uposlechnout by bylo evidentně hříšné, ale i tehdy, když vladař vydává nesmyslná nařízení motivovaná jeho svévolí a nikoli péčí o obecné dobro, nebo když s odvoláním na domnělé nebo skutečné ohrožení života bere člověku přirozená práva, ačkoliv to není nutné a neodpovídá požadavku přiměřenosti. Ve všech těchto případech Suaréz považuje dokonce za oprávněné postavit se hromadně na odpor takové vládě, která se stala tyranií a tím ztratila svoji legitimitu. 4) Identické názory, byť ne tak pregnantně formulované,  nalezneme též u Suarézova současníka, řádového spolubratra, kardinála a církevního učitele sv. Roberta Bellarmina ve spise Disputationes de controversiis Christianae fidei a rovněž u téměř sto let staršího kardinála Cajetana, vlastním jménem Tomas de Vio z dominikánského řádu v knize Opera omnia. 

Proto katolík – a vůbec občan, podřízený světské moci, se nijak neproviňuje hříchem neposlušnosti vůči státní autoritě, když odmítne např. respektovat nařízení ženevského kantonu o zákazu smíchu na veřejnosti, nebo císařského ediktu Josefa II. o povinném pohřbívání zemřelých v pytlech místo v rakvích. Ve smyslu nauky výše uvedených církevních spisovatelů, kteří všichni jsou Církví uznáváni za plně katolické, je neposlušnost a odpor proti takovým zákonům a opatřením naprosto legitimní a zcela v souladu s katolickou morálkou. Smích je totiž nedílnou součástí lidské přirozenosti a nerozlučně k ní patří, proto když vláda vydá zákaz smát se na veřejnosti, tak mrzačí lidskou přirozenost a tím překračuje svoji pravomoc, neboť svévolně a uzurpátorsky sáhla na  přirozená práva člověka. Dále potom pohřbívání v rakvích se vyvinulo v křesťanské Evropě s požehnáním Církve jako projev úcty k mrtvému tělu, které má být v soudný den vzkříšeno. Světská moc nemá proto žádné právo toto měnit a znehodnocovat tuto důstojnou praxi na základě čistě utilitárních důvodů. Tady jde – byť nepřímo – o zásah do náboženských práv občanů a cynismus tyranů, kteří pohrdají úctou k zesnulým. Toto je autentická katolická sociální nauka.

Aplikace katolické nauky tváří v tvář koronavirové krizi

Koronavirus se stal celosvětovou pandemií a drtivá většina států poslala lidi do domácí karantény, zavřela většinu obchodů kromě těch nejnutnějších, hospody, divadla a kina, ale také náboženské objekty a kostely. Lidé nesmějí ven, katolíci nemohou jít ani na mši sv. Jsou taková opatření opravdu adekvátní situaci, tzn. přiměřená aktuálnímu nebezpečí, jak požadují výše uvedení vykladači katolické nauky v této věci?

Objektivní statistiky dokazují, že nikoliv. Dnes se mnoho odborníků ve světě i u nás pozastavuje nad tím, že u koronaviru sahají vlády k absurdně tvrdým nařízením, ačkoliv počet nakažených i obětí tvoří zhruba desetinu tohoto počtu u obyčejné chřipky. V sousedním Německu např. při celosvětové pandemii asijské chřipky r. 1970 zemřelo s touto nemocí během asi dvou měsíců 30 tisíc lidí, zatímco dnes s koronavirem je to 3800 (údaj k 16.4.). U nás tenkrát zemřely s asijskou chřipkou 2 tisíce lidí, dnes s koronavirem je to v řádu necelých dvou stovek (údaj k 16.4.). V Německu se r. 1970 nakazily asijskou chřipkou přes 3 miliony lidí, zatímco dnes koronavirem cca 135 tisíc (údaj k 16.4), u nás tenkrát lehlo do postele s asijskou chřipkou skoro půl milionu lidí, dnes na koronavirus onemocnělo oficiálně přes 6 tisíc, a když k tomu připočteme i ty případy, které nejsou známy, tak může jít o číslo kolem 15 tisíc. Všechno se pohybuje ve statistice nepatrného zlomku jednoho procenta.

Státní moc argumentuje ve prospěch drastických opatření nebezpečím italského scénáře, kdy tamní zdravotnický systém situaci nezvládá. Jenže i tam při aktuálním počtu (k 16.4) 165 tisíc nakažených a 21 tisíc zemřelých se pohybujeme u zlomku jednoho procenta v poměru k počtu obyvatelstva. Jestli italské zdravotnictví není schopno poskytnout každému potřebnou pomoc a nechává některé nemocné bez pomoci umírat, pak je třeba udělat pořádek v něm a ne nahnat zdravé lidi do domácího vězení a všechno zavřít. Jak to asi dělali Italové r. 1970, kdy počet nakažených asijskou chřipkou a úmrtí v souvislosti s ní byl v celé Evropě zhruba desetinásobný? Přesto k tak dramatickým omezením přirozených práv člověka evropské vlády nesáhly, dokonce ani ty komunistické ne. Pouze se uzavřely na nějaký čas školy, zakázaly se návštěvy v nemocnicích, domovech důchodců a charitativních zařízeních, zrušily se masové sportovní a kulturní akce, zavedla se některá povinná hygienická opatření (dezinfekce apod.), ale továrny, obchody, restaurace a místa náboženského kultu fungovaly bez jakéhokoliv omezení. Pandemie asi za dva až tři měsíce pominula. A nešlo jen o asijskou chřipku r. 1970. Ředitel nemocnice v Motole a exministr zdravotnictví Miloslav Ludvík v rozhovoru pro www.idnes.cz 16.4   připomenul, že jenom za poslední kvartál loňského roku u nás zemřelo cca 700 lidí s obyčejnou chřipkou. Letošní úmrtí s koronavirem je tedy hluboko i pod tímto číslem. Každoročně s chřipkou u nás zemře cca 1500 lidí a onemocní více než 100 tisíc občanů. Logicky to nutí k položení závažné otázky na adresu jak naší vlády, tak i všech vlád světa, které sáhly k tak absurdně tvrdým rozhodnutím: Proč se u chřipky tak drastická opatření s omezením svobody lidí včetně možnosti jít do kostela na bohoslužby nedělají, ale u korony ano? To dosud nikdo ze zodpovědných činitelů nevysvětlil. Tváří v tvář této skutečnosti je proto nutno ve smyslu výše uvedené katolické nauky považovat dosavadní vládní opatření za nepřiměřená a nerozumná, nesmyslně a svévolně omezující přirozená práva člověka. To dnes konstatuje stále více odborníků virologů a epidemiologů.

Co to v praxi znamená? Že nás tato nařízení nezavazují ve svědomí a můžeme je klidně porušovat? Tady veliký pozor! Koronavirus není žádná rýma. I když u 80-90 procent infikovaných má mírný, někdy i téměř nezaregistrovaný průběh, u lidí s chronickými nemocemi může vyvolat vážné zdravotní komplikace, které dokážou způsobit i předčasnou smrt, nehledě k tomu, že i u zdravých osob může natrvalo poškodit plíce. To jsou shodné názory lékařů specialistů a je třeba brát je vážně. To zavazuje i nás, katolíky. I v případě chřipek a jiných virových onemocnění vlády vyhlašují nařízení omezující kontakty s lidmi, jak jsme napsali výše. Jde o obvyklý a osvědčený postup v takových situacích. Ten bychom právem očekávali od naší reprezentace i od jiných vlád také u současné koronavirové krize. Vlády jej sice aplikovaly, ale přidaly k němu ještě navíc opatření omezující základní přirozená práva člověka.

Katolík proto akceptuje jako zavazující ve svědomí všechno, co se zavádí v případě jiných epidemií. Bude dbát na dostatečnou hygienu, bude se ve společnosti chovat ohleduplně k ostatním tak, aby riziko nákazy co nejvíce snížil, nebude se domáhat vstupu do nemocnic nebo domovů pro seniory apod. Přijme i nová a dosud u nás neznámá opatření, pokud jsou rozumná a nepostrádají logiku, např. roušky nebo povinnou dezinfekci rukou před vstupem do objektu. Pokud onemocněl koronavirem a má nařízenou karanténu, je samozřejmě pod hříchem vázán ji dodržovat, tady se jedná o ohleduplnost k jiným. Pokud je ale zdravý, tak nemá žádnou morální povinnost nechodit vůbec ven, např. do přírody, neboť to patří k jeho přirozeným právům. Naše vláda nešla tak daleko, český občan může přece jen relativně svobodně vyjít z domu, ale v některých jiných zemích (Itálie, Slovensko) je to striktně zakázáno s výjimkou cesty do práce a nezbytných nákupů. Zdravý rozum, jímž je třeba se vždycky řídit, jasně říká, že tady ve srovnání s chřipkou a dalšími virovými omezeními existuje neproporcionalita, že takové opatření je neadekvátní situaci, neboť koronavirus není středověký mor, při němž umírala absolutní většina dané populace, ani španělská chřipka let 1919-20, která zabila na celém světě desítky milionů lidí. Pouze v takových případech by byla tak drastická nařízení přiměřená a platilo by staré římské pořekadlo „dura lex, sed lex“ (tvrdý zákon, ale zákon). Jenže za toho stavu, jaký je dnes, se jejich autoři podobají pověstnému Škrhólovi z písně Jiřího Suchého, který, když mu král poručil zabít vosu sedící na jeho nose, vzal na ni sukovici. Zabil nejen vosu, ale i krále.

Ano, koronavirus může u minimálního počtu nakažených, kteří mají jiné chronické choroby, vyvolat nebo urychlit smrt. Jenže současná přehnaná drastická opatření mohou vyvolat větší počet úmrtí než sám koronavirus. V mnoha nemocnicích u nás i ve světě se kvůli koronaviru odkládá terapie u nemocných rakovinou nebo jiné akutní zákroky pro zachování zdraví a života. Kolik pacientů v důsledku toho zemře, to nám média určitě nesdělí. Řada psychicky slabších občanů si sahá na život, protože nesnáší nucené odloučení od svých drahých a nadekretovanou samotu. Světová ekonomika zažije po odeznění pandemie vážný kolaps, mnoho malých a středních podnikatelů zkrachuje a spousta lidí s celými rodinami přijde o práci a obživu, řada z nich také spáchá sebevraždu, jako tomu bylo za velké hospodářské krize 30. let. Je reálný předpoklad, že škody způsobené opatřeními proti koronaviru budou tak mnohem větší, než škody způsobené samotným koronavirem. Jak moudrá je tady katolická nauka, která vyžaduje přiměřenost nezbytných ustanovení!

A ještě horší budou – a již dokonce jsou – duchovní a morální škody takových nařízení, které známý světící biskup z kazašské Astany mons. Athanasius Schneider nazývá „sanitární diktaturou“. Zakázány jsou veřejné bohoslužby, a když kněz nebo biskup to nerespektuje, čeká ho vysoká pokuta. To vede slabší charaktery k udavačství jako za nacismu a komunismu, tyto případy se staly za koronavirové pandemie i v České republice. To nás ale přivádí k tomu nejdůležitějšímu tématu: Reagovali církevní představitelé – u nás i ve světě -na státní opatření správně podle katolické sociální nauky?

Církevní reprezentace a její reakce na zavření kostelů

Katolická církev nikdy v minulosti nebránila sanitárním opatřením, vyhlášeným legitimní světskou mocí, naopak je vždycky podpořila. Kromě přirozených prostředků potírání epidemie spoléhala však také na ty nadpřirozené, proto když úřady v dobách morových epidemií někdy zavíraly i kostely a zakazovaly bohoslužby, někteří biskupové a kněží se zasazovali alespoň za částečnou možnost věřících účastnit se mše sv. a kajících pobožností za odvrácení infekce. Nejednou to přineslo své požehnané ovoce ve formě jejího zastavení, např. na konci 6. století, když papež sv. Řehoř Veliký zavedl v době morové epidemie v Římě kající procesí – a mor náhle přestal.

Jenže toto přirovnání je poněkud mimo. My neřešíme mor ani jinou masově smrtelnou nakažlivou chorobu, nýbrž koronavirus, jenž tyto účinky, jak je rozvedeno výše, postrádá. Surová opatření většiny států světa více či méně znemožňující jakékoliv pohyby a kontakty osob s povinností zavřít objekty hospodářské aktivity působí kolaps ekonomiky a vůbec sociálního života. K tomu přistupuje i zákaz bohoslužeb.

Ve smyslu katolického postoje, jak jej vyložili Vittoria, Suaréz, sv. Bellarmin aj., jsou tato nařízení nepřiměřená danému nebezpečí, a proto církevní představitelé by měli podle toho postupovat. Papež a biskupové jsou reprezentanty  učitelského úřadu Církve a z toho jim plyne poslání vyjadřovat se k aktuálním problémům současnosti pod zorným úhlem Božího zjevení. Tak to dělali v minulosti vždycky. Nepřísluší jim zaujímat stanovisko k odborným záležitostem světských nauk, v tom  je třeba respektovat specialisty, ale tam, kde je to spojeno s morálním aspektem, musí být magisterium slyšet, ať už se jedná o vědecký výzkum, léčebné metody, sport, kulturu atd. Kde běží o mravnost, tam nesmí hlas církevního magisteria nikdy chybět.

Ještě v nepříliš dávné minulosti tomu tak skutečně bylo, papežové nebo biskupové dané země se k aktuálním etickým problémům spojeným např. se surovostí některých sportovních disciplín nebo s operací v narkóze vyjadřovali, jakož i ke kultuře, literatuře, filmu, divadlu apod., nemluvě samozřejmě o satanských ideologiích nacismu, komunismu a zednářského liberalismu a pronásledování věrných katolických křesťanů. Uplatnili tady nadpřirozený pohled Božího zjevení a upozornili na Desatero a církevní doktrínu. Žel toto dnes schází. Církevní autorita se příliš často slepě podřizuje státním autoritám, aniž by zaujala kritický postoj ve spektru zjevené pravdy. To se projevilo markantně právě za současné koronavirové krize.

Papež František a absolutní většina biskupů kapitulovali a akceptovali znemožnění věřícím účasti na bohoslužbách a svátostech. Odůvodnili to – stejně jako státní moc – nutností chránit obyvatelstvo před nákazou a tím šetřit jeho životy. Přitom jim muselo být dostatečně známo, jak uvádíme výše, že koronavirus nelze srovnávat s morem nebo s fiktivní bílou nemocí stejnojmenného dramatu Karla Čapka. Rovněž tak museli vědět, že u chřipkových virů, jež mají za následek mnohem větší počet nakažených i mrtvých, úřady nikdy k tak tvrdým opatřením nesahají. Proč se tedy nepokusili žádat světskou vládu, aby tuto disproporci, kterou kritizovalo a kritizuje i mnoho odborníků z rezortu, náležitě vysvětlila? Proč se neřídili výše rozvedenou katolickou naukou v této věci, která připouští drastická omezení přirozených práv člověka pouze v krajních případech, kdy jsou všichni ohroženi na životě?

Obhájci jejich postoje argumentují, že státní moc nejedná z pohnutek nepřátelských katolické víře, jde jí pouze o zdraví, životy a bezpečí občanů – a proto je třeba ji v tomto podpořit a přijmout všechna omezení včetně těch, která se týkají účasti na mši sv. Možná mají pravdu. Nevidím do nitra pánů Babišů, Vojtěchů, Hamáčků aj., nebudu jim tedy podsouvat a priori špatné úmysly. Nezpochybňuji ani další argument apologetů chování většiny biskupů, že politikové při svých nařízeních vycházejí z expertíz špičkových specialistů. Inu, právě tito odborníci nejsou ve svých názorech jednotni, nicméně to není nejdůležitější.

Klíčovou je tady úplně jiná skutečnost. Za dramatickým omezením přirozených práv člověka nestojí totiž jednotlivé vlády včetně té naší, to jsou jen pěšáci na šachovnici. Tím, kdo tady rozhoduje a diktuje, je Světová zdravotnická organizace (WHO). Naši strůjci tvrdých opatření se právě na ni neustále odvolávají. Otázka o dobré vůli a poctivých úmyslech nemůže proto směřovat k našim politikům, ale k WHO a potažmo OSN, které za ní stojí. A tady hovořit o dobré vůli a poctivých úmyslech by bylo obdivuhodně naivní.

Kdo stojí v čele WHO? Tedros Adhanom Ghebreyesus z Etiopie, komunista, který má ruce od krve z doby, kdy bolševici v jeho zemi vládli. Aktivně a významně se podílel na vraždách politických odpůrců. Do své funkce prezidenta WHO byl zvolen především zásluhou komunistické Číny. WHO je finančně závislá na nadaci manželů Billa a Melindy Gatesových, podporují ji rovněž manželé Clintonovi (Bill Clinton, bývalý prezident USA, jeho žena Hilary, bývalá kandidátka na prezidenta v minulých volbách), dále nadace nechvalně známého miliardáře Georgese Sorose a také nadace Davida Rockefellera. Všichni tito jmenovaní jsou vášnivými propagátory potratů, antikoncepce, pornografie, genderismu, gejovství a povinné sexuální výchovy ve školách. WHO již mnoho let vyvíjí nátlak zejména na rozvojové země, aby přijaly zákony v tomto duchu, a tlačí na maximální liberalizaci v tomto směru.

Lze tady mluvit o dobré vůli a pohnutkách nikoli nepřátelských katolické víře a nauce? Ani omylem. Program, který sleduje WHO a ti, kdo ji štědře financují, je jednoznačně protikřesťanský a usilující o celosvětové prosazení nemorálních zákonů za každou cenu při nevybíravosti v prostředcích. Papeži a biskupům by proto mělo být jasné, že když tato organizace a její mecenáši, nepokrytě bojující za civilizaci bez Boha a jeho přikázání, nutí vlády s odvoláním na koronavirus nadekretovat občanům drastická omezení jejich osobní svobody, zejména pak svobody jít na bohoslužby, pak to má souvislost a musí být za tím nějaký určitý záměr. Tím není nic jiného než to, aby koronavirová krize umožnila těmto služebníkům pekla lépe a rychleji uskutečnit jejich plány.

To dokazuje nejmarkantněji kampaň vedená mainstreamovými médii, jež vlastní právě ti, kteří financují WHO. Lidem se tady sprostě lže, koronavirus je líčen jako jedna z nejhorších smrtelných chorob minulosti i současnosti, záměrně se vyvolává panika a hysterie. Občané jsou vyděšeni strachem, mnozí se bojí vůbec „vystrčit nos“, a proto bez protestů, mnohdy naopak ještě z vděčností se nechají připravit o své základní svobody. Přitom jde v naprosté většině o lživou manipulaci. Nedávno jsem měl možnost sledovat jednoho polského publicistu žijícího ve Velké Británii (www.youtube.com/match?v=7tgOghqchTk), který demaskoval podvodný snímek stovek rakví připravených pro oběti koronaviru v Itálii, jenž oběhl televizní zpravodajství celého světa. Ve skutečnosti šlo o fotografii z r. 2013 (!!!) z Lampedusy, kde zahynuly stovky uprchlíků a ty rakve byly připravené pro ně. Popře snad někdo se zdravým rozumem, že je tady snaha „někoho“ vyvolat panický strach? Média líčí, jakoby se v Itálii na koronavirus masově umíralo, jenže celkový počet úmrtí v této zemi od počátku letošního roku je srovnatelný s úmrtím za stejné období loňského roku, kdy žádný koronavirus tady nebyl.  Přesto Itálie nařídila drastická opatření, kdy lidé jsou bezdůvodně nahnáni do domácího vězení. Je pravdou, že v této zemi existují občané, kteří se onou nemocí nakazili a umírají proto, poněvadž pro ně chybí přístroje na dýchání, což je ale šlendrián tamního zdravotnictví, podobně jako ve Španělsku, nehledě k vysokému procentu populace seniorů s chronickými nemocemi, u nichž koronavirus, stejně jako chřipka, přináší zhoršení jejich stavu a větší riziko úmrtí. Stejně tak televizní zpravodajství v celé Evropě předkládá srdceryvná zpravodajství z anglického Manchesteru, kde prý tři prestižní kliniky praskají ve švech, záchranky neustále odtud vyjíždějí a vracejí se s lidmi v tom nejhorším stavu. Mnou uvedený polský publicista se tam ale vydal a zjistil, že u žádné z těch klinik se zhola nic neděje, je tam ticho a prázdno (nafilmoval to), sem tam nějaký člověk odtud vyjde nebo tam vejde. Ptal se také vrátných v uvedených nemocnicích, jestli předtím k nějaké hrůze popisované médii nedošlo, a dostal zápornou odpověď. Televizní zpravodajství na celém světě rovněž ukazuje, jak na jednom ostrově ve státě New York jsou pohřbívány do hromadného hrobu v rakvích stovky nebožtíků, zemřelých na koronavirus. Jenže odborníci na pohřebnictví potvrdili několika americkým médiím, že se stoprocentně jedná o prázdné rakve, kdyby v nich byli mrtví lidé, tak by je pohřební zřízenci nezvedali tak snadno a lehce. Tak jsme tedy podvodně manipulováni.

A čemu to slouží? Strach z koronaviru má urychlit totální liberalizaci potratů. Novozélandský parlament právě s odvoláním na infekci koronaviru odhlasoval neomezenou volnost abortů, dosud omezených do určitého týdne těhotenství, s odůvodněním, že prý žena po této časové hranici se může nakazit a porod potom ohrozit buď ji samotnou, nebo její dítě. V řadě zemí jsou chrámy zavřeny, ale potratové kliniky otevřeny. A tam, kde nákaza přinutila úřady některé z těchto vražedných provozoven přece jen zavřít, např. ve Velké Británii a v Irsku, jsou ženy vystaveny medicínskému tlaku a poučování, aby, když otěhotní a dítě nechtějí, si samy provedly doma chemický potrat, který se tak stal legálním a je doporučován, ne-li téměř přikazován. Kanadská vláda financuje potraty z fondu proti koronaviru, neboť to považuje za součást boje s touto nemocí. V dubnu přes 100 rádoby „humanitárních“ organizací zaslalo výzvu WHO a OSN, aby prosadily právě kvůli koronavirové krizi totální liberalizaci potratů na celém světě (www.katholisches.info: Inmitten der Corona Krisis 16. 4. 2020).

A jde také o eutanázii. Řada italských lékařů poukazuje na to, že počet seniorů údajně zemřelých na koronavirus (přesněji: s koronavirem, nikoli přímo na něj), bude třeba nejméně o 40 procent snížit. Příčinou smrti některých z nich je totiž něco mnohem horšího. Reprezentant těchto zdravotníků doktor Gulisano (www.katholisches.info: Der Fall Giusy 9. 4. 2020) to dokládá mimo jiné i svojí osobní zkušeností. Jeho 79letá pacientka křestním jménem Giuseppina (Giusy) náhle onemocněla, nemohla dýchat. Dcera ji dopravila do nemocnice, kde jí provedli mj. i test na koronavirus. Aniž by řekli, jestli je pozitivní či negativní, hospitalizovali matku a sdělili dceři smutnou zprávu, že pro ni není pomoci, že během tří dnů zemře, oni ale, že jí podají morfium, takže  nebude trpět. Vyděšená dcera ihned dr. Gulisanovi zavolala a ptala se, co má dělat. Ten jí řekl, ať si okamžitě vezme matku na revers domů, že on bude k nim jezdit a starat se o ni. Ukázalo se, že šlo o zápal plic, do deseti dnů paní Giusy byla zdravá jak rybička a dokonce „běhá jak srnka“. Kdyby zůstala v nemocnici, zemřela by a oficiální diagnóza úmrtí by samozřejmě zněla: koronavirus. Šlo tedy o jasný případ eutanázie, dr. Gulisano říká, že toto se děje běžně nejen v Itálii, ale i v řadě jiných evropských zemí. Záměrně vyvolaná koronavirová krize tak napomáhá tiché eutanázii, kdy usmrcení staří pacienti se jednoduše prohlásí za „oběti koronaviru“.

To souvisí s plány Billa Gatese, hlavního financiéra WHO, na „depopulaci planety“, neboť lidí, zejména starší generace, je prý na světě příliš mnoho. Tento záměr ohlásil na shromáždění v roce 2010, pořádaném organizací TED, kde přednášejí též Bill Clinton a Al Gore. Podobně se vyjádřila i prezidentka Evropské centrální banky Christine Lagarde, která prohlásila, že prý staří lidé žijí příliš dlouho a „mělo by se s tím něco dělat“ (snap4face.com).

Pozadí tvrdých opatření eliminujících přirozená práva člověka není tedy sanitární, nýbrž ideologické a (a)morální. Tady se Církev musí vyjádřit, toto je její doména,  proto nelze omluvit, že její reprezentace se tohoto poslání tak snadno zřekla. Tu neběží pouze o požadavek umožnění bohoslužeb, nýbrž o celkové zaujetí stanoviska k této pandemii a k nepřiměřeným opatřením naprosté většiny vlád. Nositelé magisteria to nedělají, a pokud, tak hovoří pouze tak jako papež František o trestu „Matky Země“, nikoli trestu Božím, jímž tato nákaza – a hlavně to vše, co ji doprovází – skutečně je.

Církevní hodnostáři, kteří se vyjádřili a zaujali jasně katolické stanovisko, by se dali spočítat na prstech. Především je to mnou výše zmíněný k Tradici se klonící světící biskup z kazašské Astany mons. Schneider, který v poselství katolíkům celého světa (www.duseahvezdy.cz 10. 4. 2020) nazývá opatření vlád omezující lidskou svobodu „sanitární diktaturou“ nahrazující totalitní diktatury nacismu a komunismu. V rozhovoru pro tradiční katolický časopis The Remnant (www.duseahvezdy.cz 4. 4. 2020) pak tento hierarcha ostře kritizuje většinu katolických biskupů světa za to, s jakou lehkostí se podrobili státnímu požadavku uzavření kostelů pro veřejnost. Podobně se vyjadřuje i emeritní arcibiskup kazašské Karagandy mons. Jan Pawel Lenga, žijící v Polsku. Biskup ze španělské Alcaly mons. Antonio Reigh Plá, známý svým bojem proti legalizaci homosexuálních sňatků, odmítl ve své diecézi respektovat státní příkaz zavřít kostely pro veřejnou bohoslužbu a nakonec dosáhl u guvernéra dané oblasti souhlas. Mons. Reigh  také pokládá celosvětová omezení svobod občanů za neakceptovatelná z pohledu katolické nauky. V zájmu spravedlnosti chceme ještě pochválit jednotlivce mezi biskupy, kteří se otevřeně vyjadřují proti zákazu bohoslužeb v Itálii, v Polsku, v USA  i na Slovensku (nedávno trnavský arcibiskup Július Orosch) a poukazují na to, že zatímco mnohé továrny a hypermarkety zůstávají otevřené, kostely naopak zavřené. Nutno vysoko ocenit i všechny kněze, kteří vycházejí do ulic se Sanctissimem, aby požehnali obyvatelstvu, kteří navzdory omezením nebo i zákazu zpovídají, kteří dokonce jako výraz statečnosti celebrují tajně v kostele i pod hrozbou vysoké pokuty mši sv. V Itálii se někteří staří a nemocní duchovní sami nakazili a zemřeli, když obětavě sloužili nemocným jako zpovědníci, ano, jeden z nich, když potom se nedostávalo dýchacích přístrojů, ten svůj dal mladšímu pacientovi a zemřel. To jsou hrdinové, kteří zachraňují čest a pověst Církve. V Německu představený tradičního Bratrstva sv. Filipa Neriho P. Gerhard Goesche dokonce žaloval stát za uzavření chrámů.

Žel ale převažující většina hierarchů kráčí opačným směrem. Někteří dokonce sami omezují bohoslužby ještě dříve, než to stát po nich žádá. Nejdále v tomto směru zašel katolický biskup švédského Stockholmu mons. Anders Arbolius, který zavřel všechny chrámy své diecéze, aniž by švédská vláda, která praktikuje poměrně volnou taktiku boje s koronavirovou nákazou, mu to vůbec nařizovala. Mnoho biskupů USA pod hrozbou církevních trestů zakazuje kněžím, aby věřící zpovídali. Episkopáty naprosté většiny zemí projevily, až na malé výjimky jednotlivců, souhlas s danými opatřeními státu a poslušně zrušily veřejnou bohoslužbu.

Ptejme se ale, co měli dělat a co bychom měli od nich očekávat. Bojovat o znovuotevření chrámů by bylo poněkud málo. Od papeže a biskupů se čeká vyjádření k současné krizi na principu katolické nauky. Samozřejmě by od nich musela zaznít slova výzvy věřícím, aby dodržovali všechny rozumné a adekvátní příkazy světských vlád a také nabídka pomoci všem postiženým. Zároveň ale svět by měl od nástupců apoštolů uslyšet jasný protest proti nepřiměřenému odnímání přirozených práv občanům a proti využívání koronavirové pandemie k urychlení plánů na nový světový pořádek, v němž by potraty, sexuální zvrhlosti a eutanázie byly naprostou samozřejmostí a občan by za projev nesouhlasu s tím byl tvrdě trestán. To jsme s výjimkou výše zmiňovaných biskupů a ještě i několika dalších jednotlivců vůbec nečetli a neslyšeli. Nepochopitelné, od toho přece tady jsou, aby tlumočili ve světle evangelia a Tradice postoj Katolické církve.

Na základě toho mohou poté vstoupit v jednání s vládou a trvat na tom, že uzavření chrámů je pro Církev nepřijatelné, neboť potřeba mše sv. a svátostí je pro věřící v nadpřirozeném řádu totéž, jako v přirozeném řádu potřeba jíst a dýchat.  Mohou poukázat i na fakt, že státy, v nichž kostely zůstaly věřícím přístupné pro bohoslužbu (Maďarsko, Bělorusko), nevykazují o nic větší počet nakažených než jiné, což je jen dalším důkazem nesmyslnosti tohoto opatření. Nejlepším argumentem je ale africká Tanzánie, kde prezident John Magufuli, praktikující katolík, odmítl uzavřít chrámy a prohlásil, že „s Kristem v eucharistii se vždy cítí bezpečně“.  Tanzánie má přitom 54 mil. obyvatel – a navzdory otevřeným kostelům bez jakéhokoliv omezení pouze 94 nakažených koronavirem a 2 případy úmrtí (údaj ze 17. 4. 2020), tedy je na tom nesrovnatelně lépe než ČR, která zavírá svatyně.

Signifikantní je zde ještě další skutečnost, která odhaluje současný stav Katolické církve. Přesvědčil jsem se osobně, že o přístup ke mši sv. a dalším svátostem bojují pouze katoličtí tradicionalisté a řeckokatolíci. Klasickým NOMákům je to většinou jedno, výjimku mezi nimi tvoří pouze ti, kteří přece jen zaujímají vstřícný postoj k Tradici a snaží se věřit katolicky ve smyslu pravé nauky. Jak to, že věřícím NOM v drtivé většině mše sv. nechybí? Zde je patrný reálný výsledek liturgické reformy r. 1969. Jestli chápou mši jen jako shromáždění věřících, spolčo nebo připomínku večeře Páně, tak se s nemožností účastnit se jí lehce smíří. Kdo ovšem věří, že je zde přítomen živý Kristus, Umučený a Zmrtvýchvstalý, který zpřítomňuje svoji kalvárskou oběť, pro toho je ztráta mše sv. citelnou újmou. NOM celou svojí skladbou vede věřící k tomu, aby reálnou přítomnost Pána na oltáři nevnímali, což je podstatný rozdíl proti tradičnímu a také byzantskému ritu, pro něž je naopak toto ústředním a nejdůležitějším tajemstvím. Proto katolík tímto obřadem „odchovaný“ na mši sv. tolik lpí. Pro klasického NOMáka naproti tomu není reálná přítomnost Páně na oltáři tím podstatným, pokud vůbec v ni věří a nedává přednost různým neomodernistickým teoriím, které toto zpochybňují.

Ani většina biskupů ve světě už ve zpřítomnění Kristovy kalvárské oběti na oltáři nevěří, jinak by více bojovali za otevřené kostely v době koronavirové krize. Je vůbec otázka, jak akceptují ostatní katolické pravdy, fakticky popírané i na nejvyšších místech kultem pachamamy, německou „synodální cestou“ požadující podávat sv. přijímání i cizoložníkům, oslavou protestantského arciheretika Luthera aj. Jak lze od nich očekávat jménem Církve katolické stanovisko, když jim chybí to nejdůležitější: katolická víra?

Koronavirus spolu se svým důsledkem, tj. uvržením téměř celého světa a zejména Katolické církve do sanitární diktatury, je proto Božím trestem za nevěru, rouhání a perverzní porušování Božích zákonů. To se děje i v samotné Církvi. Každý Boží trest vždycky byl a je pobídkou, aby se hříšníci vzpamatovali, činili pokání a změnili své smýšlení a život. Opatření státní moci znemožňující bohoslužby brzy skončí. Vyvodí z toho naši nejvyšší představitelé poučení a dle příkladu ninivského vladaře roztrhnou šat a vyhlásí půst? Pokud ne, lze se obávat dalšího, pravděpodobně ještě horšího trestu. Ale tomu, kdo svou naději vložil do Pána, všechno napomáhá k dobrému. V tom je naše síla a jistota.

Radomír Malý

 

 

1)  Woods Thomas E.: Jak Katol. církev budovala západní civilizaci, Res Calritatis Praha 2008, str. 158

2)  Woods…..tamtéž, dále Pennighton Kenneth: The History of Rights in Western Thought

3)  Tamtéž str. 118 a 158

4)  Tierney Brian: The Idea of Natural Roghts: Studies on Natural Rights, Boston College Law Review 33

Klíčová slova: právo


1500 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

EU nepomáhá, ale škodí. Čím dříve z ní odejdeme, tím lépe! Čeští občané jsou nespokojeni s EU. Vy je mi divíte? Diktát 5G před branami: Vysílač povinně i do nočního stolku? Další smrtící zátěž. Z kritiků dělat blbce? Studie i petice se množí. Co s těmi, kdo budou vzdorovat? Spánek, DNA, děti a rakovinaEvropská unie jasně prokázala, že podporuje sluníčkářskou gender homosexualistickou ideologii a že se vměšuje do vnitřních záležitostí našeho suverénního státu.Vážení čtenáři, pomozte nám prosímSluníčkáři napadli starší ženu, která se rozhodla postavit proti tomu, že „protirasističtí“ demonstranti v americkém Portlandu ničí fasádu budovy v jejím sousedství

euServer.cz

Nová ruská ústava Kalousek ví stejně dobře jak to ví generál Flynn, že hnutí Blak Lives Matter je jen dočasnou zástěrkou toho, co má přijít po něm. Což je nová barevná revoluce fašistického střihu

ePortal.cz

Prosíme o pomoc. Buď se budeme bránit, nebo náš svět zanikneRasismus je zpátky a sílí

Eurabia.cz

Švédové složitě budovali policejní stanici v "neexistující" no-go zóně, teď řeší jak zajistit bezpečnost policistůNěmecko s Ruskem proti USA: Nord Stream 2 !

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Ruská armáda má technologií, kterou nemají Američané. Armáda USA je zděšenaByl zprovozněn nový most mezi Ruskem a Čínou

ParlamentniListy.cz

Český generál nekompromisně: Běloruská společenost není připravena Lukašenka odstranit. Vliv USA a EU na tamní dění? Kdyby to zkusily, tak... Divoká privatizace bytů, to je hlavní problém. Místostarosta pražského obvodu popisuje, co napáchal populismus devadesátých let
Články autora
Průzkum
Měla by Česká republika vystoupit z EU?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění