reklama

Jak zblbnout národ?

Autor: Milan Vidlák | Publikováno: 14.10.2020 | Rubrika: Zamyšlení
studenti

Paní Marie L. učí na prvním stupni jedné pražské základní školy už deset let. To je dostatečně dlouhá doba na to, aby si všimla, jak se laťka vzdělanosti českých žáků plíživě pohybuje směrem dolů. Přispěla k tomu podle ní především vymoženost, pro niž se v českých luzích a hájích vžil název inkluze. Jde o snahu státu nastavit moderní vzdělávací systém tak, aby umožňoval plnit povinnou školní docházku všem dětem bez rozdílu. V takovéto moderní škole by se mělo ke každému žákovi přistupovat individuálně, aby do kolektivu zapadl, ač má nějaké omezení, které by dřív bylo důvodem pro zařazení do speciální školy. Ty se označují též jako zvláštní a jsou pro mentálně zaostalé, celkově slabé či problémové žáky přímo uzpůsobeny. V jedné třídě se tak od novely školského zákona v roce 2016 společně vzdělávají děti zdravotně postižené i děti bez postižení, děti zvláště nadané i ty se níženým IQ, Češi i cizinci, či žáci s dobrým rodinným zázemím a podporou rodičů a děti pocházející ze sociálně znevýhodněného prostředí. 

Ačkoli výsledkem měla být podle propagátorů inkluzivního vzdělávání v čele s bývalou ministryní školství za ČSSD Kateřinou Valachovou lepší spolupráce mezi dětmi, otevřenost k jinakosti a obohacení talentovanějších dětí, které se naučí pomáhat méně šťastným, i těch slabších, jež mohou získat díky navštěvování normální školy vyšší sebevědomí, stal se pravý opak. A to přesto, že na první pohled výsledky českého školství nejsou tak špatné. Kontinuálně například roste počet žáků s vyšším dokončeným vzděláním; jen za posledních patnáct let se počet vysokoškoláků v české společnosti zdvojnásobil.

Zatímco v roce 2008 drželo vysokoškolský diplom skoro milion Čechů, o deset let později to bylo již 1 636 400 osob. Počet formálně vzdělaných lidí sice roste, totéž se ale nedá říct o jejich vědomostech.  

„Mám ve třídě děvčátko, které je na zvláštní školu. Je to hodná holka, slušná a dobrosrdečná. Pozdraví, poděkuje, rozdělí se s ostatními o čokoládu, ale intelektem na běžnou výuku prostě nestačí,“ vysvětluje Marie L.

Jitušce sice pomáhá osobní asistentka, ale její limity jsou dané. Zatímco ostatní prvňáci už umí skoro celou abecedu, pokud ji tedy po koronavirové pauze opět nezapomněli, jí se písmenka pletou a je třeba se neustále vracet k tomu, co už měla znát, ale není schopna si to zapamatovat. Někdy se třeba zapomene obléct, a tak utíká ze záchodu nahatá. I to je důvod, proč do kolektivu příliš nezapadá. Děti ji sice přímo nešikanují, ale občas se jí posmívají a nemá to mezi nimi snadné.

O speciální škole, kde by jí bylo lépe, protože by se jí učivo rozdělilo do delší doby, jak opatrně navrhla třídní učitelka, a nebyla by ve stresu, nechtějí rodiče slyšet. Sami jsou absolventy Harvardu, jak se občas mezi učiteli slangově říká zvláštní škole, a moc pro ně znamená, že jejich dcerka navštěvuje „normální“ vzdělávací ústav.

Ta je tak odsouzena k tomu protrápit se celou základní školou až do konce. Podle současných zákonů má totiž téměř jistě zaručeno, že nepropadne. A to pomocí jednoduchého triku. Díky papíru z pedagogicko-psychologické poradny má totiž výrazně „snížené výstupy“. To znamená jediné: jestliže běžnému žákovi postačí průměrný objem vědomostí řekněme na trojku, Jitušce na stejnou známku stačí výkon o třetinu slabší.

Třídní učitelka navíc dodává: „I kdyby ale propadnout mohla, asi by pro mě bylo jednodušší poslat ji raději do dalšího ročníku.“ Jestliže dříve se na propadlíky hledělo úkosem a žák, který nezvládal učivo, dostal doma vynadáno, pokud školu flinkal, nebo putoval do zvláštní školy, ukázal-li se jeho deficit vědomostí nezvratitelným, dnes podobné vyčinění hrozí spíš pedagogům. Děti i rodiče jsou si současné benevolence a slabin školského systému vědomy.

Asistentka pedagoga na základce v okresním středočeském městě Petra J. zkoušela ze svého svěřence s poruchami soustředění dostat maximum, aby se jeho školní výkon přiblížil alespoň podprůměru. Jelikož byl ale Jeník velmi inteligentní, ve skutečnosti by asistentku ani nepotřeboval. Udělal si z ní spíše takovou osobní služebnou, která mu věnovala pozornost, jíž se mu od rozvedených rodičů tolik nedostávalo. S úkoly mu pomáhala víc, než by bylo zdrávo, a když se mu zdálo, že je příliš přísná, pohrozil, že to řekne doma tatínkovi. Jednou to udělal, a bylo zle. Tatínek si stěžoval u vedení školy, že synek doma plakal; prý se ve škole snaží, ale paní asistentka je na něj ošklivá a vůbec nezohledňuje jeho poruchy. Vedení školy se za Petru nepostavilo. Ta tak velmi rychle pochopila, že musí svůj přístup změnit a začít se při své práci řídit hlavním krédem – nejít hlavou proti zdi. Jeníček totiž při své inteligenci dobře ví, jak silnou má díky papíru z poradny pozici, a že si může dovolit i to, co by mu jako běžnému žákovi přece jen neprošlo.

„Moje dcera měla ve třídě mentálně postiženého, který nezvládal velký kolektiv a útočil na spolužáky. Asistentku ve třídě nakonec museli vyměnit, protože s ní bylo dítě nespokojené a hodilo po ní židli,“ svěřil se médiím s podobným příběhem dokumentarista Marek Tichý, kterým inkluze otřásla natolik, že se o ní rozhodl natočit cyklus příběhů. Připravovaným filmem chce otevřít oči veřejnosti a představit inkluzi v jejích světlých i temných stránkách. Poté, co zmapoval celou inkluzivní scénu, došel režisér k trudnému závěru: „Současná plošně pojatá inkluze škodí všem zúčastněným – dětem zdravým i postiženým, učitelům, asistentům i rodičům.“

Podobných příběhů jsou stovky a je dnes těžké najít někoho, komu by se „míchání“ dětí na jednu hromadu nepříčilo. Snad s výjimkou některých rodičů, kteří kvůli radikálnímu snížení nároků a kvality výuky mohli své dítě protlačit do běžné základní školy, kde by jinak nemělo šanci. Na stránkách k onomu chystanému filmu Postiženi inkluzí jedna z maminek postiženého chlapce poznamenává: „Proces smiřování se s postižením dítěte (mám teď na mysli mentální postižení, nikoli tělesné nebo smyslové) je pro rodiče proces dlouhý a bolestný, a je možné spadnout do smutné pasti: nechat se zlákat představou, že se dítě mezi zdravými ,chytí‘, že mu to hodně prospěje, že se začne lepšit… A bude se lepšit a lepšit… Až bude úplně v pořádku… Takže rodič leckdy až slepě bojuje o to, aby se dítě dostalo co nejvíc mezi ,normální‘ děti.“

Toto pojetí zlepšování vzdělávání se trochu podobá současnému dění v jedné továrně významné nadnárodní firmy v Česku, kde pracuje jeden můj známý a kde si vždy potrpěli na plnění tabulek a plánů, od kterého se odvíjelo odměňování i spokojenost managementu. Když jim do tabulek zasáhla koronavirová krize, i přesto, že výroba běžela dál, prudce se snížil odbyt. Tabulky se tomu sice přizpůsobily, ale ani novému cíli se nepodařilo přiblížit. A tak se plán snížil o dalších 30 procent. Všichni se tváří, že se firmě zase vede, a radují se, že se daří „plnit“. Copak to jenom připomíná?

Původně deklarovaný přínos inkluzivního vzdělávání zkrátka narazil na realitu jako Titanic do ledovce. Mohl ale někdo čekat něco jiného? Spojit nejméně bystré žáky s těmi nadanějšími do jedné třídy a očekávat zvýšení úrovně všeobecného vzdělání vypadá na první pohled tak jednoznačně nereálně a potěšile, že se člověku na mysl chtě nechtě vloudí pochybnost a otázka, co tím vším chtěl vlastně básník říci. Proč tohle stát dopustil?

Na takto zásadních politických a společenských krocích nebývá zajímavé to, jak se zdůvodňují, ale jaký je jejich skutečný důvod. Jestliže se až dosud zvídavý pozorovatel neměl čeho chytit a mohl o smyslu podezřelých a zdánlivě nelogických kroků jen spekulovat, koronavirová pandemie rázem rozdala úplně nové karty a vše do sebe začalo až nečekaně zapadat. 

Až přišel v březnu 2020 koronavirus a školy se na půl roku zavřely úplně. Rozhodnutí o zavření škol přitom ze zdravotního hlediska nedávalo na první pohled příliš smysl. Odborníci od počátku mluvili o tom, že covid-19 se dětí téměř netýká a nakažlivost v této věkové skupině je zcela zanedbatelná. A co víc, výzkumníci z londýnské University College upozornili na prostý fakt, že v dětských kolektivech se záhadný covid-19 šíří ještě pomaleji než obyčejná chřipka.

Aktuální číslo Šifry si můžete přečíst v tištěné i digitální podobě. Poštovné a balné je zdarma.

K podobnému závěru dospěla i skupina českých matematiků z „Iniciativy Model antiCOVID-19 pro ČR“, kteří srovnali data o šíření onemocnění se svými propočty. Vědci v jednotlivých scénářích zkoumali, jak by se vyvíjela situace s onemocněním covid-19, pokud by vláda v březnu nezavřela celou ekonomiku a občany neuvrhla do přísné karantény. V případě škol jejich model ukázal, že pokud by se žáci mohli dál učit ve třídách, na šíření nákazy ve společnosti by to nemělo skoro žádný vliv. Luděk Berec z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích navíc upozornil, že matematici v simulaci předpokládali stejnou přenosnost koronaviru u dětí jako u dospělých a nezohledňovali, že virus se dětem spíše vyhýbá. A když už ho dostanou, průběh je v naprosté většině bez příznaků anebo vyvolává nachlazení. „Pokud bychom na základě této informace přenosnost u dětí snížili na 50 procent námi užité hodnoty, viděli bychom ještě menší rozdíly než ty relativně malé rozdíly, které pozorujeme teď,“ řekl matematik.

Jedná se sice pořád o pouhou teorii, ale výsledky nakonec zcela jednoznačným způsobem potvrdila i praxe. Stačí porovnat statistiky dvou sousedních zemí, které zvolily opačný postup – Švédska a Finska. Švédové, jak známo, karanténu nezavedli a nechali skoro všechno otevřené, včetně základních škol; naproti tomu Finové byli přísnější a školy uzavřeli. Výsledek? Podíl dětí s covidem-19 byl v obou zemí naprosto totožný – 0,05 %. Když totiž ústavy národního zdraví ve Finsku a Švédsku provedly společnou studii, došly k jednoznačnému závěru, že zavření škol mělo na šíření koronaviru mezi dětmi naprosto nulový vliv.

Dá se tedy při vědomí, že data i logika věci hovoří zcela srozumitelnou řečí – nepočítáme-li na plný plyn jedoucí mediální šílenství –, předpokládat, že šlo jen o náhodu?

Dosavadní pozornost většiny české veřejnosti se zaměřovala na dohady, zda je virus opravdu tak nebezpečný, že kvůli tomu musíme nosit látku přes obličej; a když už ji budeme nosit, zda to má význam. Začínají se již řešit také ekonomické dopady koronavirové odstávky. Třetí důležitou oblastí lidského života a pilířem, na kterém by měla stát každá vyspělá společnost, je vzdělání. A právě vzdělávání a školství prošlo během pár měsíců tak zásadní proměnou, že lze hovořit doslova o revoluci. (…)

Jak se může stát z pologramotného žáka rázem téměř premiant? Jaké instrukce dostali ředitelé škol? Jaký vliv měly nečekané prázdniny na režim žáků i rodičů?A kam to všechno může vést? Celý článek si můžete přečíst v tištěné či digitální verzi v Šifře č. 9/2020. Předplatné objednávejte zde.

Milan Vidlák, časopis Šifra

Klíčová slova: nový světový řád  | neomarxismus  | školství


reklama
1616 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Dánská premiérka povede razii na ‚nezápadní‘ mladíky obtěžující rodilé DányProsím, pomozteDnes je snadné prohlásiti se v souladu s vlastními pocity za osobu opačného pohlaví, případně některého z dalších 57 neopačných pohlaví. I my můžeme respektovat, že se pan Vystrčil cítí být Taiwancem...Děti v základní škole učí, že „objektivnost“ a „perfekcionismus“ jsou rasistické rysy „bílé nadřazenosti“Stigma ‚bílého privilegia‘ a ‚toxické maskulinity‘ poškozuje kluky z bílé pracující třídy

euServer.cz

Na východní frontě chaos. Obávám se, že v letošním roce musíme počítat jen s těmi nejhoršími scénáři. Na Východě, na Západě, i u nás domaNepodmíněný příjem? – Cesta do pekel

ePortal.cz

Motivace některých dnes hodně slyšitelných kovidových alarmistů je velmi sporná, ne-li rovnou cynicky sobeckáKoronavirus v přímém přenosu

Eurabia.cz

Francie: Islámo-fašizmus ven !Karikatura: Muslimská nenávist Erdogana = vraždění Francouzů

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Sorosovi poskoci v Arménií vedou národ k sebezničení. Západ Arménií opustil a jedinou záchranou je RuskoMiláček Západu Navalný je lhář a skončil v exekuci za své lži ...

ParlamentniListy.cz

Zvát cizí vojska? Už nikdy, i když jsou spojenecká. Senátor Doubrava vytáhl HavlaTo se nedá brát vážně! Stonjeková k zamykání Česka. A Babišův dobrý tah
Články autora
Průzkum
Měla by Česká republika vystoupit z EU?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění