Evropská unie nepoučitelná

Autor: Adam B. Bartoš | Publikováno: 17.10.2005 | Rubrika: Zamyšlení
EU otaznik

Když obyvatelé evropských národů dostali na jaře po dlouhé době příležitost vystavit kartu politickým elitám, zastupujícím je v evropských strukturách, nemohlo zřejmě vysvědčení politiků dopadnout jinak, než dopadlo. Roky budované a posilované odcizení mezi lidmi a jejich „zástupci“, neustále se rozšiřující propast mezi sterilním prostředím bruselských paláců a domácnostmi, ve kterých žijí lidé s reálnými starostmi, vydalo své plody v podobě – pro europolitiky a euroúředníky – hořké pilulky. A hned dvou - francouzské i holandské. NON a NEE, které obyvatelé těchto národů do Bruselu vzkázali, jakkoli bylo zapříčiněno konkrétními problémy té dané země (obavy z Turecka, obavy ze ztráty sociálních hodnot apod.) bylo myšleno především jako NE jakémukoli bezhlavému a zbrklému sjednocování evropského kontinentu v jeden velký superstát (a politici EU to moc dobře věděli, ač se tvářili, jako že tomu nerozumí). Euroústava, která k němu měla připravit ještě lepší podmínky, než jaké skýtaly všechny dosavadní smlouvy (ačkoli tento záměr úzkostlivě tajila a popírala), si zkrátka důvěru občanů a národů nezískala a procesu ratifikace byl téměř v samém začátku zasazen zdrcující úder.

Následné reakce byly smíšené – od zjevné arogance (že toto NE neplatí, že to jen Francouzi a Nizozemci dostatečně nepochopili vznešené cíle tvůrců tohoto dokumentu a měli by si své hlasování po nějaké době zopakovat) až k naděje vzbuzujícím úvahám, že by možná přece jen nebylo od věci poněkud „ubrat plyn“, více lidem naslouchat, více debatovat, více vysvětlovat a hlavně Evropskou unii, tak jak je, reformovat. Ztělesněním tohoto „blýskání na lepší časy“ se jevilo britské předsednictví EU, které se téměř v té samé době zahajovalo – skýtalo určitou naději, že vedle skomírajícího a unaveného Německa a Francie, by Anglie (sice také levicová, ale přesto poněkud vitálnější a rozumnější) měla mít více síly a odvahy pustit se do tolik potřebných reforem. Reforem, které by Evropskou unii více přizpůsobily 21. století, jeho výzvám a potřebám, které jsou tolik odlišné od těch, na které jsme byli zvyklí v letech devadesátých.

O schvalovací proces Evropské ústavy se nejprve rozpoutal zběsilý boj, kdy euroskeptici a euroskepticky se tvářící země přirozeně požadovaly jeho ukončení, kdežto zklamaní představitelé EU a politici proevropsky laděných vlád až hystericky prosazovali jeho pokračování, prý z toho důvodu, aby i další země měly příležitost se k dokumentu vyslovit. Když se však i Velká Británie nechala slyšet, že ratifikace smlouvy u ní není na pořadu dne, skončila celá záležitost zametením pod koberec – nikdo neřekl, že ústava končí, nikdo ale také nemá odvahu její schvalování za daných podmínek dále prosazovat a proto se vše přešlo mlčením, odsunulo se do budoucna a s největší pravděpodobností bude zase vytaženo, až emoce trochu opadnou a euroskeptické vášně se ze svého kulminačního bodu vrátí do normálního stavu.

Nakonec se tak ukázalo, co již roky tvrdil prezident Klaus a za co byl dennodenně ze strany eurooptimistů peskován – že Evropa není na další sjednocování připravená, že proces unifikace je nepřirozený a umělý a že euroústavní dokument je dokumentem špatným, zbytečným a nežádoucím. Dnes mu mnozí tiše přitakávají a současný vývoj vlastně přiznává, že měl pravdu, ačkoli oficiálně a nahlas to nikdo říci nechce. To, že z politických špiček byl jediným odvážným a významným kritikem celého záměru právě český prezident, a že se jeho postoj nakonec ukázal jako jediný prozíravý a správný, nás tak aspoň může hřát u srdce – i malá země, jako je ta naše, mohla k debatě přispět tak zásadním způsobem, byť byly Klausovy výroky neustále zpochybňovány a napadány a ve všem tom oslavném proevropském hlaholu zněly jaksi osamoceně.

Avšak to, co na začátku léta vypadalo tak nadějně (když se Tony Blair s chutí opřel do kritiky Evropské unie a požadoval její zásadní reformy), vzalo brzy za své. Červencové teroristické útoky a následná vyšetřování a do dnešních dnů trvající debaty o potřebných protiopatřeních odčerpaly hlavní pozornost a úsilí britské vlády. Tyto naléhavé úkoly si přirozeně pozornost zasluhují a je dobře, že si Británie počíná vůči teroristickému nebezpečí poměrně odvážně (a některé další země ji v tom napodobují), nicméně na reformu Unie tak již nyní mnoho času nezbývá. Polovina období, které Blair na předsednictví měl, je pryč a zbývající čas hrozí tím, že bude vyplněn neplodnými diskuzemi o turecké otázce.

A právě zde se ukazuje, jak je Evropská unie, její instituce a její představitelé, nepoučitelná. Jestliže se po referendech alespoň trochu zdálo, že se politické špičky „chytly za nos“ a jsou poněkud pokornější, že se napříště budou více snažit reflektovat přání těch stovek milionů lidí, které zastupují, je dnes vše zase, jako dříve. Bruselská arogantní tragikomedie vstoupila do dalšího dějství. Ačkoli více jak polovina veškerého evropského obyvatelstva je proti vstupu Turecka do EU (v některých národech, jako je třeba Rakousko, je to až 80% obyvatel, ve Francii a Německu kolem 70%), Unie předstírá, jakoby tyto hlasy a nálady ve společnosti neslyšela a s Tureckem vyjednávat začala. Přístupové rozhovory budou sice trvat možná až deset či patnáct let (tím se nás snaží uchlácholit – za tu dobu prý může být vše jinak), nicméně fakt, že evropská politická elita již znovu a tak nepokrytě ignoruje názory veřejnosti, ukazuje, že se EU z krize, kam se po referendech dostala (a kterou všichni její představitelé se zoufalstvím v očích přiznávali), vůbec nepoučila. Pokračuje tedy trend, kdy politici nevidí, neslyší a nevnímají (nebo spíše nechtějí vidět, slyšet a vnímat to), co hýbe lidmi kolem nich – trend, který byl poslední dobou tolik diskutován, až to dávalo naději na změnu. Nicméně změna nepřišla, EU ve stejném stylu pokračuje i nadále, oprávněnou kritikou zřejmě netknuta.

Rovněž druhá naděje na změnu, volby v Německu, které by v případě jasného vítězství konzervativní CDU-CSU znamenaly zásadní německé vykročení doprava a tím by byly zároveň i silným impulsem pro podobné změny na evropském poli, byla promarněna. To, co mělo Německo postavit na nohy, a co mohlo svým způsobem pomoci nastartovat obrodný proces i v evropských strukturách, se nekonalo. Levice sice o procento prohrála, v reálu to ale znamená, že její pozice je téměř neotřesená a byť se socialistický "Leviathan" zmítá v křečích, Německo na něm bude zřejmě dále klusat vstříc propasti naprostého krachu. Možná společná velká koalice CDU-CSU a SPD nalezne sílu učinit nějaké razantnější kroky, ale mnohem spíše se dá očekávat pokračování dosavadního neutěšeného stavu. Do jaké míry byl výsledek voleb zapříčiněn například bývalým východním Německem (volícím především levicově) či jinými faktory nebo jejich kombinací, asi není v tuto chvíli podstatné. Podstatné je ono poselství, které volbami Němci své vládě, ale i Evropě, sdělili – nemají chuť k reformám, bojí se jich, nejsou přesvědčeni, že je jich třeba. Sociální stát se stále těší velké oblibě. Když si to spojíme s francouzským referendem, které znamenalo víceméně to samé - strach, že Francouzi přijdou o své sociální výhody a navyklé pohodlí (jakkoli pro věc smetení euroústavy i tento motiv byl dobrý) - je jasné, že západní Evropa, nebo alespoň Německo s Francií, které se jí snaží udávat směr, se bude stále více a více propadat do morálního úpadku, ekonomické stagnace a totálního vyprázdnění své vlastní kultury v rámci módního multikulturalismu. Taková je totiž situace v těchto zemích dnes a taková bude s největší pravděpodobností i nadále, protože konzervativní a pravicové síly, které jediné mohly tyto trendy zvrátit, nenalezly dostatečně velké porozumění a potřebnou podporu pro své koncepty.

Jedinou příznivou změnou na mapě Evropy je tak o to razantnější nástup pravice v Polsku, kde zvítězivší konzervativní PiS sestaví vládu s liberální OP a kde bude i úřad prezidenta zastávat kandidát jedné z těchto dvou stran, v každém případě tedy pravicově orientovaný člověk. Přitom výhra pravice byla naprosto zdrcující, v polském sejmu zasednou tři silné konzervativní strany (kromě PiS a OP i Liga polských rodin) a populistická, ale euroskeptická „Sebeobrana“, kdežto levice bude nyní mít své možnosti velice omezené. To jen potvrzuje rozdíl mezi střední a západní Evropou. Je sice pravda, že v Polsku vládla levice doposud, nicméně už to je úspěch, když si jsou voliči ochotni přiznat, že dosavadní politický kurs země je dále neudržitelný a dají šanci opozici. V Německu, i když všichni tuší totéž, nenašli dost síly změnu uskutečnit, protože sociální stát zapustil v myslích lidí dostatečně silné a hluboké kořeny. Střední Evropa tak prokazuje větší odvahu a chuť k reformám, větší míru zdravé sebekritiky a snahu dát věci do pořádku, zatímco Evropa západní se z levicových pout jen tak vymanit nedokáže. To je ostatně její věc - do té doby, dokud to však bude hlavně ona, kdo tvoří podobu EU, bude to i pro nás znamenat mnohé svízele. Polská cesta ale ukazuje, že i tak je změna možná, i když bude zároveň zajímavé sledovat, jak se na čerstvě pravicové Polsko bude Brusel tvářit…

Autor je členem VV Mladé pravice (www.pravice.org)

3908 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Moudrá ekonomická politika ruského prezidenta Vladimira Putina přináší své ovoce a tím bychom se měli inspirovatPomozte, prosím, bránit Vaše blízké, Vaše domovy a naši vlastTehdy se Havel dozvěděl, že se stane prezidentem… George Soros hovoří o svých setkáních s Václavem Havlem a Karlem Schwarzenbergem…Skutečný necenzurovaný životopis Tomáše Halíka. No to si tedy počtete. FaktUdálost 11. září proměnila svobodnou Ameriku v policejní stát a učininila z ní válečného štváče 21. století

euServer.cz

Krutá nemoc Karel Gotta. Pražská kavárna a ubožáci na FB si mohou opět do mistra kopnoutJako republika jsme Koněva prohráli

ePortal.cz

Glosy: O zahraniční politice a Andrejově beztrestnostiNaděje pro Izrael? Švédská ministryně zahraničí Margot Wallström odstupuje

Eurabia.cz

Orbán elegantně setřel notorického opilce a šéfa EU: Lucembursko? A co ten národ dokázal? Na co může být hrdý?Socialisté s vedením EU otevřeli italské přístavy a již mají úspěšné výsledky: Nový africký uprchlík zneužil desetiletou holčičku

FreeGlobe.cz

Černý raper integrovaný v Evropě vyzývá k zotročení a zabíjení bělochů (+ video)Špiclovali Židi Trumpa a nasadili na něj odposlechy?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Zeman brutálně rozdráždil chvilkaře, 17. listopadu bude pořádně horko. K Babišovi řekl toto...Kalouska už nikdo normální nebere vážně. Chvilkaři by udělali nejlépe, kdyby konečně dali pokoj... Ivo Strejček sundal rukavice, odnesla to i Čaputová s Jourovou
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění