Již na základních školách se učí, že moc výkonná, zákonodárná a soudní jsou na sobě nezávislé. Kupříkladu wikipedie říká: „Demokratický, svobodný systém věnuje velkou pozornost ústavním pojistkám, které omezují moc státu a zabraňujícím zneužití moci ve sféře lidských práv. Moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní jsou na sobě nezávislé, demokraticky kontrolovatelné a vzájemně vyvažované do rovnováhy. Naproti tomu vláda v totalitních režimech uplatňuje jednoty moci - neexistuje dělba na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní." (Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Politick%C3%A1_moc). A nebo se snad paní senátorka vidí v Evropském totalitárním státě jako jedna z funkcionářek potlačující demokracii? Skoro to tak vypadá, ale paní senátorko, mýlíte se a jsem přesvědčen, že i vědomě lžete, protože si nemyslím, že byste byla natolik hloupá, abyste neznala základní státovědecké postuláty známé již od dob Montesquie.

Musí tedy prezident ratifikovat Lisabonskou smlouvu?

Lisabonská smlouva je tzv. mezinárodní smlouvou prezidentskou, protože podléhá režimu čl. 63 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR: „Prezident republiky dále sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy." Odstavec 3 tohoto článku říká, že „Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 (tedy i ratifikace mezinárodní smlouvy - pozn. autora) vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády." Z výše uvedeného plyne jasný záměr ústavodárce ponechat hlavní rozhodovací pravomoc na Prezidentu České republiky a nemůže být tedy jakýmkoliv způsobem přinucen ratifikovat takovou mezinárodní smlouvu, i když vysloví souhlas s ratifikací obě komory Parlamentu. Takový výklad Ústavy dále podporuje čl. 50, který upravuje tzv. prezidentské veto, které ovšem může být přehlasováno Poslaneckou sněmovnou. Stanoví-li tedy ústavodárce v některém případě zamítnutí prezidenta možnosti překonání takového zamítnutí a v jiném případě nikoliv, je zřejmé, že tím dává najevo vůli ponechat hlavní rozhodovací pravomoc v rukou prezidenta.

Dalším důležitým ustanovením v Ústavě je čl. 49 „K ratifikaci mezinárodních smluv ... je třeba souhlasu obou komor Parlamentu". Jestliže Ústava ČR říká, že Parlament musí nejdříve dát souhlas k ratifikaci mezinárodní smlouvy, nelze interpretovat dále povinnost prezidenta takovou smlouvu ratifikovat. Tedy buď prezident dostane souhlas k ratifikaci nebo „příkaz", obojí však dle mého názoru nelze.

Jsem tedy přesvědčen, že je zcela v pravomoci Prezidenta České republiky ratifikovat či neratifikovat Lisabonskou smlouvu. Souhlas s ratifikací Parlamentem České republiky, je dle mého názoru sice nezbytným prvkem ratifikačního procesu, nicméně neukládá povinnost Prezidentu ČR tuto smlouvu ratifikovat.

http://silhanek.blog.idnes.cz/