Uvedu příklad, jak Evropský soudní dvůr škodí českému rodinnému zlatu. Zpochybnil práva Budvaru v Rakousku. A to způsobem velice příznačným pro důsledky, které jsme si nadřazením unijního práva naší legislativě vykoledovali.

Jak známo, Budvar se od roku 2000 soudí s americkým pivovarem Anheuser-Busch o ochranu svých známek po celém světě. Skóre je zatím 82 : 26 ve prospěch Budvaru, 7 sporů skončilo nerozhodně nebo smírem. Dokud se tedy do celé věci nezamotala Evropská unie, český Budvar nad svým mocným a mnohem bohatším soupeřem vyhrával.

Teď jde o spor v Rakousku o značku „Bud". Nedávno v obdobném sporu s Lucembursku v první instanci Budvar vyhrál. Rakouský soud však požádal o radu Evropský soudní dvůr. A došlo k nečekanému zvratu, ačkoliv označení „American Bud", o nějž ve sporu jde, je pro pivo pocházející z jiného státu než Česká republika v rozporu s ustanoveními dvoustranné smlouvy uzavřené mezi Rakouskem a bývalou Československou socialistickou republikou v roce 1976! Přitom označení „Bud" je v souladu s touto smlouvou chráněným označením, které je vyhrazeno výlučně pro české produkty.

Evropský soudní dvůr však konstatoval, že  značka "Bud" nemůže být v EU chráněna na základě dvoustranných smluv mezi státy, protože jí je nadřazeno unijní právo. Budějovický Budvar však tuto značku v celounijním seznamu chráněných výrobků zaregistrovanou nemá. Česká republika během svého vstupu do EU v roce 2004 požádala jen o ochranu názvů "Budějovické pivo", "Českobudějovické pivo" a "Budějovický měšťanský var".

K tomu soud uvedl: "Nařízení o ochraně zeměpisných označení a označení původu má vyčerpávající charakter, takže brání použití režimu ochrany stanoveného v takových smlouvách mezi dvěma členskými státy, jako jsou dotčené dvoustranné smlouvy." Soud se drží teze, že pokud jsou ve dvoustranné smlouvě i specifická ustanovení o způsobu vaření, přísadách či chuti, nemá Budvar na ochranu své značky právo, protože ji smí poskytovat jen unijní právo.

Jedná se o předběžné rozhodnutí, jímž se v EU dociluje jednotného výkladu práva. Národní soudy by pak měly rozhodovat v souladu s těmito judikáty. A tento princip může zvrátit nejen dosud očekávaný úspěch v Lucembursku a v Rakousku, ale může to mít nedozírné následky i v dalších zemích EU.

Právní jistoty se rozsypaly, ačkoliv Budějovice jsou nepochybně v Česku a lze také s úspěchem pochybovat, zda Anheuser-Busch vaří vůbec pivo (jak je my chápeme). Avšak pomněme také, že americký pivovar loni koupila skupina Inbev, tedy belgická skupina, která u nás vlastní i Staropramen a Ostravar. Tento silný hráč v rámci EU je nebezpečnějším soupeřem než původně externí americký pivovar. A nic si nenamlouvejme o rovnosti velkých a malých hráčů v EU.

Budvar má celkem registrováno na 380 známek ve více než 100 zemích celého světa. Jeho postavení v Evropě je však vážně ohroženo naším vstupem do EU.

 

Co mi nejvíce na celé věci nejvíce vadí? Raději jsem měl napsat „děsí". Ta zpupně, nemravně a proti všem právním zásadám uplatněná retroaktivita. Platná bilaterární smlouva v inkriminovaném případě byla uzavřena dávno před naším vstupem do EU. Přesto ji Evropský soudní dvůr z hlediska unijního práva považuje za neplatnou.

Ještě si můžete myslet, že jsou Benešovy dekrety nezpochybnitelné a nemohou podlehat v EU revanši?