Prorok konzervatismu Russell Kirk proti nepřátelům trvalých věcí

Autor: Ladislav Bátora | Publikováno: 23.10.2009 | Rubrika: Kulturní válka
kirk

K patnáctému výročí úmrtí Russella Kirka (1918–1994)

 
Britský filosof Roger Scruton v roce 1997 v předmluvě k druhému vydání Kirkovy monografie o Edmundu Burkovi konstatoval: „Byl svědomím dnešní Ameriky, stejně jako Burke byl svědomím Británie doby osvícenství.“ A mnozí mu dávají za pravdu. „Dílo Russella Kirka by mělo patřit k základnímu vzdělání každého – konzervativního nebo liberálního – Američana, který se vážně a do hloubky zamýšlí nad budoucností své vlasti,“ upozornil zase v roce 1999 americký historik Alf Mapp.
 
Oba výroky jsou posmrtným vzdáním úcty možná největšímu americkému filosofovi druhé poloviny minulého století a nepochybně nejzarputilejšímu křísiteli nefalšovaného konzervatismu a tradicionalismu. Russell Kirk zemřel před patnácti roky, ráno 29. dubna 1994.
 
Autor jedné knihy?
 
Je sice pravda, že Kirk se proslavil především svým dílem The Conservative Mind, jež vyšlo poprvé v roce 1953, kdy mu bylo teprve třicet pět let, ale to rozhodně neznamená, že byl „autorem jedné knihy“; i když českému čtenáři se to tak jevit může tato jeho původně disertační práce, v níž sumarizuje a analyzuje vývoj angloamerických konzervativních názorů „od Burka po Santayanu“ (v pozdějších vydáních „po Eliota“), je bohužel zatím jedinou Kirkovou knihou přeloženou do češtiny (Konzervativní smýšlení, Občanský institut, 2000).
 
Již v roce 1951 Kirkovi totiž vyšla tiskem Randolph of Roanoke: A Study in Conservative Thought, což bylo téma diplomové práce z oboru americké dějiny na Duke University, a během následujících desetiletí se počet jeho knižně vydaných titulů (včetně beletrie) zaokrouhlil na třicet. Zmiňme alespoň ty nejznámější z nich: A Program for Conservatives (1954), The Intelligent Woman’s Guide to Conservatism (1957), The American Cause (1957), Edmund Burke: A Genious Reconsidered (1967), Enemies of the Permanent Things: Observations of Abnormity in Literature and Politics (1969), Eliot and His Age: T. S. Eliot’s Moral Imagination in the Twentieth Century (1971), The Roots of American Order (1974),The Politics of Prudence (1993), The Sword of Imagination (1995), Redeeming the Time (1995).
 
Zásady konzervativního myšlení
 
Některé z uvedených knih jsou vlastně sborníky přednášek a zvláště v jejich případě je třeba litovat, že se překladu do češtiny sotva kdy dočkáme, protože „neokonzervatismus střižený evropeismem“ (nebo vice versa) je u nás už bezmála státní doktrínou, a kdo by tedy našel odvahu dělat si zle vydáváním knih opravdových konzervativců, jež politici i novináři režimu Pravdy a Lásky vesměs považují za „extremisty“... Přitom právě ony pozdější knihy dokumentují, jak Kirk postupně upřesňoval svou představu o významu tradice a řádu pro zachování naší civilizace. Ukázkově to lze demonstrovat na příkladu jeho cizelování „zásad konzervativního myšlení“.
 
Konzervativním smýšlení z roku 1953 se Kirk totiž ještě domnívá, že jich je šest: „Víra v transcendentní řád neboli v přirozený zákon, který vládne společnosti i svědomí... Zalíbení ve vzkvétající rozmanitosti a tajuplnosti lidské existence – oproti ochuzující uniformitě, rovnostářství a utilitaristickým cílům většiny radikálních systémů... Přesvědčení, že civilizovaná společnost potřebuje vrstvy a třídy – v protikladu ke koncepci beztřídní společnosti... Přesvědčení, že svoboda a majetek jsou úzce svázány: stačí oddělit majetek od soukromého vlastnictví a vše propadne vládě knížete temnot... Víra ve zvyklosti a nedůvěra k sofistům, počtářům a ekonomům, kteří chtějí provést přestavbu společnosti podle abstraktních schémat... Poznání, že změna nemusí automaticky znamenat prospěšnou reformu; překotná inovace obvykle není pochodní pokroku, nýbrž zničujícím požárem.“
 
O nějakých třicet let později, v pravidelném cyklu přednášek pro Heritage Foundation, trvale zaznamenaných ve sborníku The Politics of Prudence, již Kirk vypočítává deset zásad (přičemž ale v úvodu jako obvykle upozorňuje, že konzervatismus není náboženství ani ideologie, takže nemá žádné svoje Písmo svaté nebo Kapitál):
 
„Za prvé, konzervativec věří, že existuje věčný mravní řád. Onen řád byl stvořen pro člověka a člověk byl stvořen pro něj: lidská povaha je stálá a mravní pravdy jsou trvalé.
 
Za druhé, konzervativec lpí na obyčejích, konvencích a kontinuitě. Právě staré obyčeje umožňují, aby lidé spolu žili v míru. Ničitelé obyčejů bourají víc věcí, než si uvědomují nebo přejí.
 
Za třetí, konzervativci věří v to, co by se dalo nazvat zásadou osvědčených receptů. Konzervativci cítí, že současní lidé jsou trpaslíci na ramenou obrů a dohlédnou do větší dálky než jejich předkové právě a jen díky oné mohutné postavě těch, kteří nás v čase předešli... Konzervativci tvrdí, že se nedá předpokládat, že bychom my, současníci, dospěli k nějakým báječným novým objevům na poli morálky, politiky nebo vkusu.
 
Za čtvrté, konzervativci se nechávají vést zásadou obezřetnosti... Liberálové a radikálové jsou, podle konzervativců, neobezřetní: ženou se totiž za svými cíli, aniž berou nějak v potaz riziko nových zlořádů, horších než ty, které chtějí odstranit.
 
Za páté, konzervativci respektují zásadu rozmanitosti... V zájmu zachování zdravé rozmanitosti musejí v každé společnosti existovat třídy a vrstvy, rozdíly v hmotných podmínkách a spousta dalších nerovností. Jedinými opravdovými projevy rovnosti jsou rovnost při Posledním soudu a rovnost před spravedlivou soudní instancí; všechny jiné pokusy o rovnostářství nutně vedou ke společenské stagnaci přinejmenším.
 
Za šesté, konzervativci se podřizují zásadě nedokonalosti. Konzervativci vědí, že lidská povaha je – nepolepšitelně – zatížena jistými nebezpečnými rysy. Protože člověk není dokonalý, nelze nikdy stvořit nějaký dokonalý společenský řád... Pokusy o nalezení Utopie nutně končí katastrofou; konzervativci říkají: nejsme stvořeni pro dokonalé věci.
 
Za sedmé, konzervativci jsou přesvědčeni, že svoboda a vlastnictví spolu úzce souvisí. Vyvažte majetek ze soukromého vlastnictví, a Leviathan se stane pánem všeho. Velké civilizace stojí na základech soukromého vlastnictví.
 
Za osmé, konzervativci prosazují dobrovolné sdružování a odmítají nedobrovolný kolektivismus... V autentické obci se všechna rozhodnutí, která přímo ovlivňují životy občanů, přijímají lokálně a dobrovolně.
 
Za deváté, konzervativci vnímají potřebu obezřetného omezování moci a lidských vášní... Stát, ve kterém jednotlivec nebo malá skupina mohou bez kontroly ovládat vůli svých spoluobčanů, je despocií, přestože by se sám třeba nazýval monarchickým, aristokratickým nebo demokratickým.
 
Za desáté, uvážlivý konzervativec chápe, že jak stálost, tak i proměnlivost musejí být v rozjitřené společnosti brány v potaz a uváděny v soulad. Konzervativec se nestaví proti sociálním vymoženostem, třebaže pochybuje, že existuje nějaká síla jako mystický Pokrok, s oním velkým písmenem na začátku slova, která by někde ve světě opravdu fungovala. Když společnost kráčí v nějaké oblasti kupředu, obvykle zároveň upadá v oblastech jiných... Inteligentní konzervativec se proto snaží o smíření požadavků na stálost a požadavků na pokrok. Domnívá se, že liberálové a radikálové, slepí a hluší k oprávněným požadavkům na stálost a ve snaze co nejrychleji nás dosmýkat do nějakého pochybného Pozemského ráje, hazardují s odkazem předků, který nám byl svěřen.“
 
Nepřátelé trvalých věcí
 
A co Kirk na druhou stranu vyčítá souhrnně odpůrcům konzervatismu? Již v Konzervativním smýšlení napsal, že radikalismus po roce 1790 vždy útočil proti zvykovému uspořádání společnosti a opíral se přitom o zhruba pět východisek:
 
„Za prvé, přesvědčení, že je možné přivést člověka k naprosté dokonalosti a dosáhnout neomezeného pokroku společnosti, neboli tzv. meliorismus. Radikálové věří, že vzdělávání, pozitivní zákonodárství a změna prostředí může vyprodukovat lidi podobné bohům. Za druhé, pohrdání tradicí. Rozum, touha po uspokojení a materialistický determinismus se preferují jako nejlepší průvodci na cestě ke společenskému blahobytu, kdežto formální náboženství se zavrhuje a místo něho se společnosti vnucují nejrůznější ideologie. Za třetí, politické rovnostářství. Řád a privilegium se odsuzují, přičemž deklarovaným ideálem radikálů je totální demokracie čím přímější, tím lepší. Za čtvrté, ekonomické rovnostářství. Na odvěká vlastnická práva, zejména na právo vlastnit půdu, se téměř všichni radikálové dívají s podezřením. Za páté, radikály sjednocuje odpor k Burkově pojetí státu jako Božího ustanovení i k Burkově koncepci společnosti jako věčné pospolitosti, kterou sjednocuje mravní vazba mezi mrtvými, živými i dosud nenarozenými – společnosti pojímané jako společenství duší.“
 
Pozoruhodné také je, že se Kirk jako jeden z mála nepřizpůsobil všeobecně panujícímu vypočítavému podlézání mladé generaci a v jedné své přednášce varoval před infantilizací společnosti: „Stárnutí nutně neznamená, že se člověk stává čestným, statečným a moudrým; ale nejsou to ani atributy mládí. Tím nejméně vhodným, komu bychom měli věřit, ať už se to týká sféry veřejné či soukromé, je ‚humanitář s gilotinou‘, nadšenec, který je přesvědčen, že svět ležel v temnotách, dokud se on, ve své mravní dokonalosti, lidstvu nezjevil. Na to, aby se z vás stal destruktivní pomatenec, nemusíte být pokročilejšího věku. Potřebujete jen dostatek arogance – a ‚víry v hudbu‘, v ten iracionální rytmus věčné adolescence.“  
 
To jsou ovšem jen poměrně obecné charakteristiky „hříchů“ radikálů a liberálů, jak je Kirk viděl v polovině minulého století. Dožil se ale i počátků toho dnešního multikulturalistického, environmentalistického, humanrightistického a podobného běsnění a nerozpakoval se tomu všemu čelit – jak vyplývá (nejen) z názvů některých kapitol jeho úplně poslední knihy Redeeming the Time: Švindl s multikulturalismem, Nespravedlnost rovnosti, Iluze „lidských práv“, Degradace demokratického dogmatu...
 
Velmi stručně řečeno: Kirkovým dobrovolným životním údělem byl boj za uchování takzvaných „trvalých věcí“. Pojem „trvalé věci“ (v originále „the permanent things“) převzal Kirk od svého světonázorového vzoru a později i přítele T. S. Eliota a ve shodě s ním si byl vědom, že boj proti nepřátelům trvalých věcí je „předem prohranou válkou“.
 
Poznání, že jde o „ztracenou kauzu“, nás ovšem nezbavuje povinnosti svádět každodenní dílčí bitvy o záchranu tradičních hodnot. Vyžaduje to naše svědomí a snad zároveň o pár okamžiků oddalujeme konečnou pohromu. I to málo stojí za to.
 
S mečem imaginace
 
Rok 1993 byl pro Kirka plný událostí a jubileí.
 
Vyšly mu další dvě knížky – ostrý políček „démonu multikulturalismu“ s názvem America’s British Culture a soubor přednášek The Politics of Prudence, který výslovně dedikoval svým čtyřem dcerám jako průvodce při hledání životních postojů: „To my four daughters – Monica, Cecilia, Felicia, and Andrea – now embarking hopefully upon the turbulent sea of modern discontent. May they steer clear of Scylla and Charybdis...“
 
Zároveň to byl rok oslav na počest Kirkových pětasedmdesátin a čtyřiceti let od prvního vydání Konzervativního smýšlení. S tím souvisící přednáškové turné Kirka fyzicky velmi vyčerpalo a lékař mu v prosinci doporučil měsíční klid na lůžku. Zdravotní stav Kirkův se však počátkem roku 1994 začal rapidně zhoršovat a 16. února jej lékař otevřeně informoval, že mu zbývá už sotva pár měsíců života.
 
Kirk to vzal na vědomí, a zřejmě právě proto doplnil svůj takřka již dokončený životopis The Sword of Imagination: Memoirs of a Half-Century of Literary Conflict ještě o epilog Is Life Worth Living?, ve kterém opravdu hledá (a nachází) odpověď na otázku, zda „stojí za to žít“. Mimo jiné uvádí (autobiografii sepsal v neobvyklé er-formě), že „Kirk sledoval během celého svého života tři cíle: Jedním z nich byla obrana trvalých věcí... Druhým bylo vést spořádaný a nezávislý život... A třetím bylo oženit se a vychovat děti, které dospějí k přesvědčení, že služba Bohu je tou nejdokonalejší svobodou... A tato tři přání se mu splnila; je za to vděčný. Po moci nad jinými a po hromadách peněz nikdy neprahnul; těchto úkolů byl zproštěn.“
 
A na samém konci onoho epilogu – jsou to vlastně Kirkova poslední „knižní“ slova – říká:
 
„Lidstvo má za to, že bohatec neprojde uchem jehly na onen svět. Protože není zatížen mamonem, Kirka tenhle problém nijak neznepokojuje; jeho ošuntělý starý ruksak mu na to putování od rozkladu k neporušitelnosti bude stačit. Bude si ale smět, alespoň v představě, vzít s sebou do té jiné říše bytí, za hranice času, svůj mogulský meč? Jeho čepel by mohla zahnat některé ze strážců – jichž se staří Egypťané tak báli – u Těsné brány. Je přece docela možné, že správná představa může mít vykupitelskou sílu i tam, stejně jako ji má zde. Nuže, kupředu.“
 
Doslovně vzato to ale docela poslední věty Kirkova životopisu The Sword of Imagination (tedy: Meč představivosti) vlastně nejsou... Úplný závěr totiž tvoří kratičký úryvek ze Shakespearovy komedie Konec vše napraví:
 
„Mně samému je milý dům s malými vrátky, příliš těsnými, jak myslím, než aby se jimi velcí tohoto světa protlačili. Někteří, kdož se přihnou, snad; většina jich jest příliš zmrzlá a choulostivá a půjde raději květnatou cestou k široké bráně a velkému ohni.“
 
Ráno 29. dubna 1994 Russell Kirk tiše zesnul v přítomnosti své manželky Annetty a dvou ze čtyř dcer. Na jeho nočním stolku ležela z noci otevřená Shakespearova hra. Konec vše napraví.
 
Dalších patnáct promarněných let
 
James A. Person v monografii Russell Kirk: A Critical Biography of a Conservative Mind vzpomíná, že v den Kirkova pohřbu, 4. května 1994, otiskly The Detroit News jeden jeho něco přes rok starý projev. Alespoň pár úryvky z něho se rozlučme s Russellem Kirkem i my:
 
„Na samém konci dvacátého století se z našich životů kvapem stává dětská hra na četníky a zloděje v globálním rozměru – s únosci a rukojmími, s ideologií ospravedlňující každou ohavnost... To je perspektiva, se kterou jsou konzervativci konfrontováni. A jejich povinností je vzkřísit mravní řád a politický pořádek, třebaže je to úkol, který by porazil i Herkula. Jejich protivníky jsou čtyři jezdci z Apokalypsy – obzvláště pak jezdec čtvrtý, který nese jméno Revoluce... Vzepřeme-li se oněm čtyřem jezdcům, může se nám ještě podařit, že trvalé věci nepřipadnou za trofej Chaosu a Temnotě.“
 
Uběhlo dalších patnáct let...
 
Te Deum 4/2009
 
 

pozn. EUportalu.cz: Snad jen dodat, že Russell Kirk byl přítelem Pata Buchanana a politicky ho podporoval. Pat označil Dr. Kirka svého přítele a učitele. 

 

5375 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Česká televize je bez jakékoliv parlamentní kontroly, je to stát ve státě To je síla a šok. Takhle vypadá islamizovaná Anglie, žádná fake news, ale osobní zkušenost redaktora světoznámého deníkuTahle směska okoukaných vykopávek a beznadějných eurohujerů chce, abyste je volili...Potřebujeme 260 000 imigrantů ročně, hlásí z NěmeckaPřátelé, pomozte, prosím, abychom mohli dále vycházet

euServer.cz

Madeleine Albrightová a obchod s drogami, prostituce, krádeže aut a obchod s orgány zavražděných. 11. výročí vyhlášení samostatnosti KosovaProfesor Martin C. Putna navrhl, aby televizím TV Barrandov a TV Prima byla odňata licenze – a to za vyslovení názorů, se kterými on a spolu s ním i pražská kavárna, nesouhlasí

ePortal.cz

Velké změny neřídí konspirátořiBrexit: Tvrdý? Chaotický? Divoký? Čistý!

Eurabia.cz

Blíží se eurovolby a boj o pozici leadera vlastenců zesiluje. Okamuroví se hroutí SPD a sám Okamura obviňuje ostatní vlastenecké kandidáty ze spiknutí proti němuTrump lump? Kubánský prezident kritizoval imperiální výhrůžky USA vůči Venezuele

FreeGlobe.cz

Veganští rodiče málem umořili své dítě k smrti. Čím ho krmili? (+ foto)Prvními Švédy byli prý Somálci! Takovou vědu šíří dokument veřejnoprávní televize (+ foto)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životHliník sa nachádza v mnohých vakcínach/vysoká hladina jedovatého hliníku v mozgu autistov

eOdborar.cz

Vyjádření Českomoravské konfederace odborových svazů k tragické smrti operátora v Kvasinách Vedení neziskovky se má jak prasata v žitě a česky občan to platí aneb realita neziskovky podporující uprchlíky

ParlamentniListy.cz

Věděl příliš mnoho: Plukovník Komárek ukazuje, kdo a jak odposlouchával Babiše a zadal Čapí hnízdoPodvodník Altner, podojil nás. Drsná slova z ČSSD, jde i o Zemana
Články autora
Průzkum
Měla by Česká republika vystoupit z EU?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění