Jsme dnes v situaci, která se v minulosti v českých zemích opakovaně odehrávala. Zbavili jsme se Matyáše, zbavili jsme se Karla I., zbavili jsme se dalších před nimi i po nich. Je lhostejné, zdali byli dobrými vládci, či pomýlenými. Byli institucemi, kterých je nutno si vážit. Zavrhnutí tradic a zničení institucí vede, jak správně předpověděl Edmund Burke, k revolucím. Politické společenství, které si neváží svých institucí, postrádá pevné základy, o něž se může opřít v časech krizí. V našem prostoru bohužel dochází k jevu, kdy instituce úcty nepožívají a jsou hodnoceny podle představitelů, kteří jsou jejich dočasnými držiteli. V Británii může královská rodina způsobit skandály v míře takřka neomezené, ale její postavení si nikdo reálně nedovolí zpochybnit. Je to instituce. U nás bohužel docházelo k revolučním změnám tak často, že nám toto vědomí chybí.

A tak defenestrujeme, popravujeme, vyháníme, odvoláváme a jinými způsoby se zbavujeme svých politických představitelů. A slábneme…

Poslední ukázkou tohoto jevu jsou tlaky na prezidenta republiky v souvislosti s Lisabonskou smlouvou. Je mu vyhrožováno jak z prostředí domácího, tak zahraničního, že v případě její neratifikace bude žalován, zbaven úřadu, krácen na rozpočtu své kanceláře, omezován na svých cestách do zahraničí,…

Poslední ozvěnou těchto snah jsou dohady o jeho způsobilosti vykonávat funkci. Tomáš Garrigue Masaryk byl ke konci svého posledního funkčního období tak nemocen, že mu bylo místo podpisu vyrobeno razítko. Edvard Beneš byl psychicky tak sláb, že nedokázal odporovat Klementu Gottwaldovi. A o mentální kapacitě Milouše Jakeše, a jeho schopnosti zastávat svou funkci, svědčí nejlépe jeho legendární proslov, při němž se vyznal z cítění se „jako kůl v plotě“. Nicméně, žádný z těchto našich politických představitelů nebyl ze své funkce odvolán pro neschopnost ji vykonávat. Nabízí se tedy otázka: Je na tom Václav Klaus hůře než tito tři (a mnozí nejmenovaní další)? Je snad tak fyzicky slabý, že jej musí tlačit na vozíku? Je snad tak psychicky slabý, že není schopen samostatného myšlení? Leží v kómatu? Trpí demencí? Nikoliv. Pouze v souladu s ústavou odmítá ratifikovat smlouvu, o jejíž nevýhodnosti pro stát je přesvědčen.

Proto Ústava pamatuje na rozdělení mocí. Aby legislativa nemohla převážit nad exekutivou, justice nad legislativou, exekutiva nad justicí, atd… Proto je stanoveno, že je to prezident, kdo ratifikuje mezinárodní smlouvy. Proto existuje systém brzd a protiváh. Respektování tohoto systému zajišťuje demokracii a brání před převážením jedné ze tří mocí.

Proto více než prezidenta je třeba žalovat politiky typu Gajdůškové a Lišky, kteří oportunisticky sahají na ústavní pořádek a ústavní instituce, neboť se jim nelíbí jedno konkrétní rozhodnutí. Proto více než prezidenta je třeba žalovat pochybné publicisty typu Jana Macháčka a Jiřího Pehe, kteří svými články vyvolávají revoluční bouření. Proto více než prezidenta je třeba žalovat politiky, kteří mlčí a neohrazují se proti těmto a dalším narušovatelům demokratického pořádku.

Je lhostejné, zdali se jedná o Lisabonskou smlouvu, Benešovy dekrety, vyhlášení války či zlevnění karamelových bonbónů. S dílčími rozhodnutími vždy můžeme souhlasit či nesouhlasit. A vždy se najdou skupiny pro a proti. A tato pluralita je krásou demokracie. Ale musí se odehrávat v určitém institucionálním rámci. Pokud se takového rámce zbavíme, přichází ke slovu anarchie, která již není svobodnou soutěží myšlenek, názorů či idejí, nýbrž vládou silnějšího.

Nyní je čas, kdy je třeba podpořit prezidenta. Ne proto, že se jmenuje Václav Klaus. Ne proto, že je proti Lisabonu. Ale proto, že je prezidentem.

http://tomasvana.cz/