Většinou se jedná o lidi z měkkých akademických oborů a o umělce - domnělé či skutečné -, kde stačí žvanit či působit na první signální soustavu a na city. Tito lidé vždy mají tendenci s horoucím srdcem na dlani kráčet vstříc utopickým světlým zítřkům - momentálně v náručí EU. Realita je přece pod úroveň těchto „intelektuálů".

Nechci o tom psát, ale ty humanitní obory na Karlově univerzitě jsou její ostudou. Odtamtud se šíří nejen náboženské tmářství hned ze tří fakult (Tomáš Halík), ale třeba i antropologie hraničící s magií, metafyzikou či esoterikou (Zdeněk Neubauer). Z Moravy je dobře doplňuje i zelený environmentalista (Jan Keller). Nebudu se mýlit, když napíšu, že jde vesměs o stoupence pojetí světa dle Václava Havla. Dva z výše jmenovaných byli také prvními signatáři, žádajícími odstoupení prezidenta.

Prezident je podle Ústavy hlavou státu, která dle článku 63 odstavce (1)b) RATIFIKUJE a jak je zřejmé z téhož článku odstavce (3) i ROZHODUJE o platnosti mezinárodních smluv. Potřebuje sice podmínku nutnou a to je souhlas obou komor Parlamentu, ale ten není podmínkou postačující. Jeho rozhodnutí a podpis je nezbytným předpokladem platnosti smluv. Zákonodárce to záměrně takto trojnásobně pojistil. Je třeba sice i kontrasignace předsedy vlády, ale teprve tady je třeba uplatnit náhled, že se jedná pouze o jakýsi osvědčující spolupodpis. Spolupodpis premiéra bez rozhodnutí prezidenta nemá žádnou cenu.

To jsem pokládal za nutné zopakovat, aby bylo po něcné stránce jasná nepatřičnost podobných výzev, které zevnitř podporují cizí nátlak. Lépe by to nenapsal ani Posselt, Sarkozy s Kouchnerem nebo maďarský ministr zahraničí Balázs. Švédské předsednictví se také činí. Jak prohlásila oklikou na adresu Klause švédská ministryně pro evropské záležitosti Malmströmová: „Všechny členské státy MUSÍ smlouvu ratifikovat."

A teď mají spojence i v Česku. Říká se tomu pátá kolona nebo-li kolaborace. Radost mají jistě i Cohn-Bendit, Leinen (jehož napadl impeachment mimochodem dříve), Pöttering nebo zelená europoslankyně Harmsová, která o prezidentu Klausovi prohlásila, že Češi si zaslouží něco lepšího. A nabádá, aby se českému potížistovi (myšleno České republice) nevycházelo vstříc.

Nechci dělat českým evropanským aktivistům reklamu. Přesto ocituji odstavec, který mě nejvíce nadzvedl: „Chtěli bychom Vám připomenout, že solidní a vstřícné jednání západních zemí Evropy - zejména bývalých velmocí - vůči naší republice není historickou samozřejmostí, ale je projevem určité politické a právní kultury, vyrůstající z idejí a hodnot liberální demokracie. Chceme-li patřit do společnosti evropských států založené na těchto idejích a hodnotách, měli bychom být schopni toto jednání na úrovni opětovat a respektovat elementární pravidla slušnosti. K těmto pravidlům nepochybně patří, že zájmy a požadavky politických reprezentací jednotlivých států mají být prosazovány způsobem konzistentním a předvídatelným."

Překládám: Můžeme být rádi, že nám Francouzi, Němci, Maďaři a Švédové jen nádávají. Není historickou samozřejmostí, že nás rovnou neokupují. Takže bychom si měli vzpomenout na jednotné a předvídatelné vystupování, jaké jsme si naposled měli možnost nacvičit v RVHP.

Tito signatáři se tváří, jako by za nimi stál celý národ reprezentovaný svými poslanci. Není tomu tak. Kdyby tomu tak bylo - a nejen u nás -, neměli by integrátoři takovou hrůzu z referend. A o svobodném hlasování v našem Parlamentu bych raději pomlčel. Nebýt Topolánkova přemetu vzad - s dopadem do vlastního lejna (shitu) - a jeho zavazování poslanců a senátorů až za hranicí vydírání, tak o ratifikaci by nebylo ani řeči. Nelze vyčítat prezidentovi, že zůstal konzistentní a svou funkci vykonává podle nejlepšího vědomí a svědomí.

Kontrastuje to s tím, jak nyní na objednávku německého velvyslance doslova v kalupu rozhoduje Ústavní soud o naší svrchovanosti, suverenitě a tím i existenci České republiky. Rozsudek je znám. Jde jen o to, zda Ústavní soud dopřeje České republice ještě nerušenou oslavu 91. výročí vzniku Československa nebo se vysměje i právě nadcházejícímu výročí. Kdyby rozhodoval stejně zodpovědně jako soud německý, mohli bychom mít naději, že příští oslava nebude jen truchlivou ironií s hořkou pachutí.

Ustojí tu odpovědnost politicky obklíčený prezident?

http://streit.blog.idnes.cz/