Ladislav Jakl: Krajní pravice – jako třeba já – hájí svobodu

Autor: Petr Žantovský | Publikováno: 17.12.2009 | Rubrika: Rozhovory
jakl2

V těchto dnech vychází knižní interview, které pořídil s Ladislavem Jaklem, tajemníkem presidenta Václava Klause, ředitelem politického odboru KPR, ale také rockerem a bývalým novinářem- u příležitosti jeho životního jubilea - publicista Petr Žantovský. V Českých médiích publikovali na pokračování několik ukázek z této knihy. Kniha nese název Rocker na Hradě.

 

EUportal přeje vše nejlepší Ladislavu Jaklovi k jeho dnešním padesátinám!

Rocker na Hradě –1.

Tento rozhovor vzniká u příležitosti vašich padesátin. Zeptám se vás tedy rovnou: máte dojem, že jste v tomto věku dosáhl všeho, oč jste usiloval? Že jste spokojen s tím, co jste docílil?

Spokojen? To ani zdaleka. Když mi bylo pětadvacet, myslel jsem si, že v padesáti budu mít tak pět dětí. A že muziku, kterou jsem tehdy nosil v hlavě, budu hrát před plnými halami pro tisíce lidí. Se spokojeností je to vůbec tak, že přichází, když se realita shoduje s očekáváním. A já jsem asi v mnoha věcech maximalista i detailista, nespokojený skoro se vším. Nemyslím tím ale životní postoj nebo převládající náladu, myslím tisíce drobných konkrétních nespokojeností. Nespokojenost si ale nelze nechat prosáknout do základního životního postoje. To by si člověk toho jedinečného daru, daru života, nikdy nemohl dost cenit a náležitě ho vychutnat. V té otázce je ale schovaná ještě jedna věc: to usilování. Já určitě pořád o něco usiluju, snažím se postrkávat věci kolem sebe směrem, o jehož správnosti jsem přesvědčen. Že bych ale usiloval sám pro sebe o nějaké cíle, to mi není podobné. Vůbec neodsuzuju někoho, kdo má o své kariéře či životních cílech své jasné představy, postupuje podle nich, jim také podřizuje cokoli jiné a jejich splnění pak věnuje třeba i ohromné úsilí. Já ale takový nejsem. Už jsem to říkal mnohokrát, ale klidně to zopakuji: pro sebe jsem si žádné cíle – tedy čeho chci dosáhnout – nekladl. Vždy jsem se snažil chovat se podle nějakých svých představ o správném chováním, říkat to, co jsem považoval za správné, dělat to, čemu věřím. A ono mě to vždy samo někam dokutálelo, leckdy v mému velkému překvapení.

Myslíte, že tento symbolický věkový předěl znamená něco podstatného pro váš další život a další usilování či směřování? Máte dojem, že byste měl udělat při té příležitosti nějaký revoluční zlom v tom, v čem a jak žijete, čím se zabýváte?

Počítáme shodou okolností na desítky. Někdo jiný by mohl za zlom považovat třeba rovných pětadvacet tisíc týdnů. Spíš je v naší kulturní tradici zrovna tento moment považovat za určitou bilanční hranici. Tak se k tomu přidávám. Ale faktem je, že to určitá příležitost ke zlomu je. Rozejít se s mládím a začít být dospělý. Jenže nevím, jestli jsem schopen a ochoten k něčemu takovému se odhodlat. Pár týdnů na to ještě mám.

Označil byste se za ambiciózního člověka? Máte na horizontu nějaké cíle či vidiny, které vám stojí za oběti a o nichž byste mohl prohlásit, že to je vysněná meta – jako pro herce středního věku role Hamleta?

Trochu už jsem na to odpovídal. Mou ambicí je prosazovat myšlenky, kterým věřím. Když pak zazní, mají nějakou váhu a třeba jsou i realizovány, mé ambice jsou dokonale naplněny. Ambice ve smyslu dosažení nějakého formálního cíle pro sebe, to nemám. Spíš než ambice mám přání: aby mi více lidí více rozumělo. Protože někdy mě nepochopení dost roztrpčuje. Ale za to si určitě mohu také sám.

Banální, ale nezbytná otázka: když se podíváte zpátky na těch 50 let, je něco, co byste udělal úplně jinak, něco, co jste nedokázal, něco, čeho doopravdy litujete, něco, v čem jste selhal, v čem jste sám sebe zklamal?

Kdybych to měl vypočítal, tak by tuhle knížku neuvezl ani náklaďák. Určitě se mi nepovedly některé věci mého osobního života, o kterých se zas tak nehrnu do detailu vykládat. A pak je každý den dost věcí, které si vyčítám, že jsem měl udělat lépe. Určitě si vyčítám, že jsem se nenaučil větší pracovitosti, že nejsem více vzdělaný. A že jsem se mnohokrát strašlivě choval ke svému zdraví.

Máte dojem, že naše životy jsou nám předem aspoň v hrubých obrysech narýsovány, že naše aktivní spoluúčast je může změnit v detailech, ale nikoli zásadně, do protisměru? Co vám říká fatalismus?

Budu si asi hodně protiřečit. Svým založením jsem určitě fatalista. Sám na sebe chystám různé pasti, jejichž důsledky povinně přijímám. V tomto smyslu nejednám, jak mi co přelétne přes nos. I desky si pouštím ve stanoveném pořadí, a ne podle náhodné nálady. Takových malých trochu bizarních fatalistických projevů mám kolem sebe stohy. Lidé kolem mě je znají a vědí, že určitou věc prostě neudělám, protože odporuje pravidlu, které jsem si stanovil. Říkají, je to tvoje pravidlo, tak ho změň. Jenže to já už neumím. Není to určitě charakterový klad, ale ani zápor. A skýtá určitou jistotu jak pro mne, tak pro mé okolí. A teď to protiřečení: život nás jednou za čas postaví před zásadní rozhodnutí. A to je zcela na nás. Pár takových rozhodnutí, a život jde úplně jinak. Bohužel nikdy nemůžeme vele sebe postavit běh věcí, jak se udály, a jejich stínovou variantu, lišící se právě nějakým rozhodnutím. Pokud by to šlo a mohli bychom porovnávat vedle sebe dvě paralelní minulosti nebo paralelní budoucnosti, jsem si jist, že bychom se moc divili, jak dalekosáhlé důsledky může jedno rozhodnutí mít. Když tak ale o tom přemýšlím, tak zas v rozporu ty dvě myšlenky nejsou.

Říká se, že cenu člověka poznáš až ve chvíli, kdy už ti chybí, kdy odešel, kdy je pozdě mu za cokoli děkovat. Máte ve svém životě takové postavy, jimž dlužíte takové opožděné poděkování – a pokud ano, tak v jakém smyslu a za co?

Ach, to je velké a bolestné téma. Za poslední léta mi po sobě umřelo několik nejlepších kamarádů. Nenahraditelných. Jejich odchod znamenal strašlivou ránu do mého světa. Vždy zchudl, zmenšil se. Já si moc cením toho, že mi život přivedl do cesty hodně skvělých, zajímavých a inspirativních lidí. Vždy jsem věděl, že o vztahy se má pečovat, že se mají pěstovat jako květiny. A někdy i patřičně zalévat. Když ale pak přijde tak hrozná rána, vždycky si říkám, že to mělo být víc.

Dáte na vzory? Jsou pro vás podstatné příklady a ikony? Je pro vás někdo a něco autoritou?

Nějak ne. Jsem člověk spíš obecný a abstraktní, než konkrétní. Příkladem jsou pro mne spíše některé myšlenky, postoje, hodnoty, než lidi. Jistěže tím, že bez svých původců a nositelů by tyto myšleny, postoje či principy nemohly existovat, že na nás promlouvají jen ústy lidí z masa a kostí, ale když on jeden člověk zpravidla bývá nositelem principu jednoho, a ten jiný si najdu raději u někoho jiného.

Myslíte, že jste nezávislá osobnost?

Uf. Já nevím, jestli nezávislost je dobře nebo špatně. Mohu opakovat fráze, že každý je na něčem závislý. Ale dám dva příklady. Člověk je jako figura z modelíny. Když ji špatné promícháte, je vidět, z jakého barevného válečku který kousek pochází. Kdežto když je promíchána dobře, jistě každý kousek figurky původně patřil k nějaké barevné tyčince, ale už to není tak patrné. Vlivy se promíchaly, přetvořily, aktivně posunuly. V dětství jsem se hodně zajímal o různé záhady historie, Přišla za mnou jedna spolužačka, se kterou se stýkám dodnes, a řekla mi: co blbneš, že se pořádně neví, jak se stavěly pyramidy. Tady mám článek, kde je to přesně popsané a namalované. A já na to: ten článek i tu teorii znám. Ale znám ještě dvacet dalších, a tak nevím, který z nich má pravdu. Člověk musí mít ke své nezávislosti nějaký svůj fundament. Když je moc mělký, spolkne ho náhodný kontext. Dá se do nějaké party nebo klubu, a ten vyplní celý jeho život. Urči jeho životní styl. Když má své vlastní zázemí, vezme si od té „party“ jen to, co mu má dát, rozhodně – budu-li třeba závodní plavec – nemusím kopírovat názory plavců třeba na existenci mimozemských civilizací. Budou pro mě autoritou jen pro plavání. Možná to vysvětluju kostrbatě, ale zjednodušeně bych řekl, že pokud svět člověka spoluutváří faktorů hodně, a faktorů pestrých, k žádnému se neupne a v tomto smyslu bude nezávislý. A to si myslím o sobě.

Co si myslíte o plánování? Plánoval jste někdy svou životní dráhu? Nebo převládala improvizace? Když dnes přemýšlíte o příštích věcech, nesvádí vás to přece jen k větší plánovitosti, ke snaze dohnat dosud promeškané?

Některé věci plánuju možná až komicky dopředu. Před 17 lety jsem třeba uspořádal bilanční koncert s názvem Rockový účet Ladislava Jakla. A už tehdy jsem si naplánovat, že každých pět či šest let budu pořádat další, aby mi čtvrtý vyšel akorát na padesátiny. A tak se stalo. Plánuju strašně dopředu různé akce, víkendy, léto. Životní dráhu ale ne. Třeba se v tom ale polepším, až konečně dospěju. Zameškané věci se asi plánováním dohnat nedají, ale pocit, že jsem nestihl strašně moc věcí, ten mám skoro trvale.

Co si slibujete od téhle knihy? Proč jste vlastně přistoupil na podobnou „průběžnou inventuru“?

Vlastně jsem chtěl dát dohromady různé své sebrané spisy, novinové články, které sejdou z očí i mysli už druhý den, a přesto by možná nashromážděny podaly nějakou výpověď. Při přemýšlení o této knížce se z toho ale postupně vyklubalo cosi trochu jiného. Cosi jako příležitost se zamyslet o něčem jiném, než o věcech všedního dne.

 

Rocker na Hradě 2.

 

Pojďme se chvíli věnovat jakýmsi obecnějším pojmům a hodnotám a postojům s nimi spojeným. Už jsme o to párkrát zakopli, ať v souvislosti s tzv. Pražským jarem, či událostmi ještě staršími – např. odsunem Němců po 2.světové válce. Zdá se mi, že nejvíc nedorozumění v debatě o pohlížení na svět vyvolávají tradiční a zdánlivě jasné pojmy levice a pravice. Jejich obsahy jako by se rozmazávaly, často přičiněním některých politiků skoro až mizely, až zbývá jen prázdná mediální slupka. Jak rozumíte vy pojmům levice a pravice?

Především odmítám, že by šlo o zastaralé kategorie. Naopak, byly tu dávno předtím, než je kdosi pojmenoval, a budou tu navždy. Pro sebe v tom mám jasno. Pravice usiluje o svobodu, levice o dobro. Pro pravici je každý člověk jedinečný. Proto je pro každého dobrem něco jiného. K různým dobrům je třeba jít různými cestami. Abychom mohli jít každý svou cestou za svým dobrem, musíme být svobodni. Levice se domnívá, že zná podobu obecného dobra pro všechny. Lidé se podle ní zas tak moc neliší. Příliš mnoho svobody podle levice přináší mnohá rizika. Říká: za společným dobrem jděme společně. Říká: univerzální dobro lze shora distribuovat všem. Pravice hájí za všech okolností individuální rozhodování, levice rozhodování kolektivní. Kolektivní rozhodování ale potřebuje pro výkon svých rozhodnutí moc, potřebuje násilí. Proto se opírá o stát, který mocí disponuje. Levice používá nástroje práva veřejného i pro sféry velmi soukromé, intimní. Krajní levice by postátnila vše, i rodinu. Krajní pravice – jako třeba já – naopak hájí svobodu jednotlivce před mocí, před státem, před násilím. Nechápu, proč se krajní pravicí nazývají nacisti. To jsou přece socialisté jako hrom. Levičáci. Stalin začal nacisty nazývat fašisty, aby zakryl jejich socialistickou podstatu. A mnoho lidí to po Stalinovi opakuje dodnes.

Komunisté za pravici označovali odpadlé soudruhy, třeba Smrkovského či Dubčeka, a přitom šlo o velice skalní, celoživotní bolševiky, vyznavače oné „uhlířské víry“. My dnes, jak říkáte, naopak za pravici resp. krajní pravici označujeme neonacisty, holohlavé násilníky s Hitlerem na vlajce, ačkoli německý nacismus byl vlastně extrémně sociálně ohleduplný režim s velice silnou rolí státu, což jsou znaky levice. Proč myslíte, že v projevech tak rozdílných řečníků dostává pojem pravice tak různé obsahy a proč má přitom vždy tak trochu pejorativní nádech?

Pro komunisty bylo slovo „pravice“ synonymem zla. Nikoli politologickou kategorií. I když někteří si dali práci a pojmenovávali „úchylky“ pravé i levé. A proč mívá pravice pejorativní nádech? Protože v médiích a školách vládne levice. Všude na světě. Říci ve Francii: já jsem pravičák, je totéž, jako se přihlásit ke kanibalství.

Myslíte, že mají pravdu ti, kdo říkají, že postmoderní doba svědčí spíše levicově liberálnímu pohledu na svět, zatímco konzervativní hodnotové soubory a žebříčky jsou pro dnešní domu už nemoderní a zkostnatělé?

Takové soudy bych nedělal. Sami nevíme, jak naši dobou nazvou dějepisci za 500 let. Myslím, že vedeme stejný spor, jaký se vedl vždy a jaký se vždy povede. Pravolevý spor se vede skoro v každé debatě.

Čím si vysvětlujete vzestup levice v západní Evropě i v USA? Ve Velké Británii se po odchodu Margaret Thatcherové konzervativci v podstatě paralyzovali a přenechaly stát socialistům (labouristům). Ve Španělsku drtivě porazili socialisté centristy (postfrankistu Aznara). Tradičně křesťanskou Ameriku s rasistickou historií opanoval duch jakoby vzkříšených 60.let v čele s charismatickým černochem vychovaným v muslimském prostředí. V Německu po Kohlovi žádný velký pravičák „nevznikl“, vládne tam velká koalice tvořená „zprava“ východní Němkou Merkelovou… A to už vůbec není řeč o Francii, kde i pravicoví politici jako Chirac provozovali a provozují regulérní sociálně-demokratickou politiku, jsouce možná i vedeni revoluční tradicí této země. Jako by pravice odumírala. Je to tak, nebo je to jen souhra náhod a optický klam?

Vzestup levice si vysvětluji zavedením všeobecného volebního práva. Tím skončila la belle epoque. I když ono zavedení bylo také něčeho důsledkem, nějakého pohybu ve společnosti. Všeobecné volební právo máme teprve sto let a ještě jsme se s ním nenaučili žít. Víme už, že pravda může být přehlasována. A že se tudíž hlasuje i tam, kde by se podle mne hlasovat nikdy nemělo. Tímhle obdobím si musíme projít. Někde, jako právě v Německu či Francii, vlastně žádná pravice už 70 let není. Patrně je to důsledek války. Ale i světová válka sama a také století totalitních režimů jsou důsledky něčeho hlubšího, něčeho, co je obsaženo ve společnosti nejméně od konce 19. století. Bohatství toho druhého je na dosah ruky, je tak snadné si sáhnout. A tak se sahá. Jednou znárodněním, jednou arizací, jednou krutým zdaněním.

Co by podle vás muselo nastat, aby se hodnotová dominance euroatlantické politiky takříkajíc přepólovala?

Tady bych se pouštěl na tenký led. Své si o tom myslím, ale to by chtělo zásadní společenskovědní analýzu, ke které se povolán necítím. Doufám jen, že tím „co by muselo nastat“ nebude nějaká strašná katastrofa.

Pojmy pravice a levice byly za komunismu, v časech vašeho mládí, studií, mimo běžný slovník. Málokdo si v Čechách dokázal představit, co to je třeba britská pravice. Naše zkušenost se odvíjela od toho, že jsme celé své dosavadní životy prožili v socialismu. Měl jste někdy, řekněme v 80.letech potřebu o těchto pojmech mudrovat, vymezovat se vůči nim, zaujímat jeden či druhý postoj, identifikovat se?

No jeje. V tom jsem se přímo vyžíval. Vzpomínám si jednou na debatu v kutnohorské hospodě U groše v roce 1987. Povídal jsem tam kamarádům: až to praskne, budou tu politické strany jako všude. A jejich členové, aktivisti, lídři, ti k nám nebudou sesláni z Marsu. Ti tu jsou s námi už teď, třeba támhle u toho stolu vedle. Tam je jeden budoucí křesťanský demokrat, tam socialista, tamhle možná liberál. Sám jsem se považoval za křesťanského demokrata, protože mě nic jiného než německý model nenapadlo.

V pojmech neudělal úplné jasno ani listopad 1989. Vyrojily se strany, které měly pravici v názvu či se s ní rétoricky oháněly – dnes už si jejich názvy a protagonisty sotva pamatujeme – Republikánská strana, Konzervativní strana, samozřejmě Sládkovo Sdružení pro republiku. A pak další strany s pravicí na štítě, které zůstaly z různých důvodů marginálním úkazem na politické mapě – třeba Pravý blok či Česká pravice. Proč, podle vaše názoru, strany, které se takto explicitně definovaly, neuspěly v soutěži se stranami mnohdy daleko nejasnějších názvů a cílů?

Protože tu dlouho byla ODS jako úspěšná pravicová strana. Ti, co o sobě tvrdili, že je na ně pravicová málo a že oni jsou ti kovaní, většinou byli levicovými intelektuály, jen to o sobě nevěděli, protože levičák tehdy znělo skoro jako komouš.

 

Rocker na Hradě – 3.

Kdysi jsem rozesmál, což opravdu není moc snadné, Václava Klause otázkou, zda ví, jaký je rozdíl mezi levičákem a pravičákem v Čechách. Správná otázka zní: Oba studovali marxismus-leninismus, ale jen pravičák ho pochopil. Co si myslíte o tomto bonmotu – zakládá se na pravdě?

Možná na něm něco je. Už dávno v dobách, kdy jsem měl v hlavě věci už dost srovnané, jsem se téměř perverzně zabýval četbou Lenina, Marxe či úvodníků Rudého práva. Jiní se toho štítili, ale tím podle mne neprokazovali odpor k těm myšlenkám, ale spíš k povrchním znakům. Později jsem se seznámil s dalšími jednoznačně pravicovými lidmi, kteří měli podobnou zvrhlou úchylku jako já, to mi udělalo moc dobře, že v tom nelítám sám.

Pokusil jste se prokousat marxistickými myšlenkami proto, abyste poznal svého ideového antagona? Pokud si vzpomínám, vždycky se přece říkalo, že nejlépe vyučují Marxe ve Vatikánu…

Určitě zčásti ano. Ale zčásti to bylo spíš zvrhlé zlomyslné kochání se z toho, jaké blbosti dokáže člověk vyšroubovat. To jsem ale netušil, že tyhle u nás zcela zdiskreditované myšlenky – myslím u normálních lidí v době komunismu – sdílejí na Západě respektovaní profesoři na univerzitách, slavní novináři a mnozí politici.


Pohybujete se mimo jiné mezi muzikanty. Ovšem mezi českými umělci je spousta těch, kteří táhnou k myšlenkám levice, či sociální demokracie. Proč? Je to skutečná myšlenková blízkost, nebo jen jakýsi oportunismus, či dokonce jen osobní nechuť k protagonistům pravice a konkrétně k Václavu Klausovi?

To by se zaměňovala příčina a následek. Příčinou je skutečně autenticky v naprosté většině levicové prostředí kulturních a uměleckých kruhů kdekoli po světě, tedy i u nás. A o bigbítu to platí dvojnásob. Polovina kapel zpívá o své nenávisti k „systému“, prachům, konzumu. Nechápou, že tím zpívají proti svobodě. Je mimochodem podivné, že když si náckové za zavřenými dveřmi vyřvávají něco o nenávisti k žluté rase, vlítne tam tisíc ozbrojenců a semele to tam hlava nehlava. O nenávisti k bankám, parlamentům, bohatým či úspěšným lidem se zpívá běžně i v rádiu a televizi, natož někde na koncertu punkové či undergroundové kapely. Já si přesto myslím, že za těmi frázemi, vlastně trochu navzdory samotným autorům a interpretům, prosakuje cosi zásadnějšího, svobodný duch. Proto jsem k levičákům v bigbítu byl většinou smířlivý. A k tomu Klausovi, není to tak, že by ho ti lidé nesnášeli pro jeho nosový hlas, knírek či kudrlinky ve výrazech. Nesnášejí ho opravdu pro jeho názory a tuto nesnášenlivost překlápějí do osobní nenávisti, ne naopak.

Myslíte, že některý z vůdců české sociální demokracie po roce 1989 – Jiří Horák, Miloš Zeman, Vladimír Špidla, Stanislav Gross, Jiří Paroubek – byl opravdový levičák, přísahající na tu „uhlířskou víru“?

Ti první tři v jistém smyslu určitě, ti poslední dva ani náhodou.

V době Opoziční smlouvy jste byl šéfem poradců Václava Klause jakožto předsedy Poslanecké sněmovny, zatímco Miloš Zeman byl premiérem. Relativně často jste se s ním tedy vídal. Jaký jste si na něj tehdy utvořil názor?

Vídal jsem ho často, ale ne kvůli opoziční smlouvě, ale kvůli takové zajímavé instituci, o které veřejnost moc neví. Už někdy od roku 1992 je zvykem, že pokud probíhá schůze parlamentu, podává jeho předseda každý den v jedné místnosti oběd pro členy vlády, kteří nemají šanci odjet najíst se do své ministerské kantýny. Nejde o formální akci, každý přijde, kdy chce, sedne si na své místo a nají se. A konverzuje. Čtyři roky jsem zažíval tyto obědy: na jedné straně dlouhého stolu předseda sněmovny Klaus, místopředsedové Langer, Gross, Buzková či Kasal a já, na druhé Miloš Zeman a ministři. Za čtyři roky to byly tuny vzájemného špičkování, dobíráni si jeden druhého. Zeman se prokazoval jako člověk vtipný, pohotový, často ale také povrchní, s některými předsudky a sklonem bodře se smát i fórům velmi profláklým. Jednou, to bylo hned zpočátku, byla řeč o nějaké sportovní akci, asi Prčice či nějaký tenis, už nevím. Václav Klaus na mé žerty tehdy ještě nebyl zvyklý (teď už je vůči nim otrlý), a tak se mě důvěřivě otázal, jestli se té sportovní akce zúčastním. Odpověděl jsem, že já jsem příznivec názoru, že dospělý chlap smí být viděn zpocený pouze v soukromí. První se zasmál právě pohotový Zeman. Jindy pronesl v debatě, že po Janu Pavlovi nastoupí na Svatý stolec určitě zase Ital. Já reagoval slovy, že pokrok nezastaví, že příštím papežem bude … černoška. Dokonce jsme se o něco vsadili, tak mi dochází, že mu asi dlužím výhru. Nebo jsme vlastně prohráli oba. Ale měl bych být velkorysý, protože při jiné příležitosti jsem s ním právě na tomto obědě sázku vyhrál a on zaplatil. On chtěl bednu dobrého vína, já zaplatit pivo v hospodě. Prohrál a za několik týdnů opravdu přišel do mé čtvrteční hospody Magister Kelley, dal si tlačenku (kterou pomluvil), vypil dvě piva, zaplatil mých pět a šel. To byl asi poslední dva týdny premiérem, takže bar zabrala jeho ochranka. Bizarní příběh.

Jaký byl vztah Václava Klause a Miloše Zemana? Oni se přece znali mnoho let, ještě z různých akademických debat o ekonomii v 80.letech…

Já nejsem pamětník jejich tehdejšího vztahu ale je jasné, že už tehdy museli být zásadní oponenti. Myslím, že na téma tohoto vztahu neřeknu nic nového. Respektují se, nesouhlasí spolu.

O Zemanovi se říká, že je levičákem či socialistou takříkajíc z nouze, neboť pro něj na pravici nezbylo místo. A protože je dominantní, vůdčí typ, který neumí být nikdy číslem 2, musel se přeonačit na socialistu a ovládnout paralyzované a rozdrobené „horákovce“. Souhlasíte?

Nesouhlasím. Levičácké teze má v krvi. Jednou jsem dokonce začal o něm jako o zastydlém levičákovi začal psát knihu za použití analýz jeho výroků, ale pak mi ho nějak přišlo líto a knihu jsem nedopsal. Myslel by si, že proti němu mám něco osobního.

Co soudíte o tezi, kterou tu a tam některý socialista vysloví, že moderní levice se „blairizovala“, není to ta rudá, znárodňovací, marxistická, uznává svobodný trh a nedotknutelnost soukromého vlastnictví, a jen upřednostňuje sociální ohled a solidaritu…?

To jsou strašlivé fráze. Nic jako moderní levice neexistuje. Ani moderní pravice. Není nic jako moderní pravda, moderní zlo. Základní kategorie jsou věčné.

Myslíte, že je pravděpodobné, že se česká levice někdy integruje? Že socialisté, jak chtěl kdysi Zeman, pohltí komunisty?

Jasně. Integrovaná levice ale vznikne spojením nové ODS, sil Pravdy a lásky a socialistické probruselské kliky.

 

Rocker na Hradě – 4.

Byl jste přívržencem nějaké důslednější očisty českého veřejného života od reziduí komunismu, než k jaké došlo za presidentování Václava Havla?

Velmi jsem podporoval lustrace jako konkrétní nástroj narušení starých struktur ve státní správě. A abych je podpořil, sám jsem veřejně odstoupil z funkce poslance České národní rady, protože jsem byl bez svého vědomí veden jako kandidát tajné spolupráce, a já jsem chtěl, aby i na tuto kategorii se pohlíželo velmi přísně, ať mě to stojí cokoli. K dalším výkladům sousloví „očista veřejného života“ už jsem byl spíše skeptický. Ano, uráží mě, že u nás existuje strana s názvem „komunistická.“ A uráželo by mě to, i kdyby její praktická politika byla jakkoli standardní a demokratická. Daleko víc mě ale zajímá vlastní obsah politiky a myšlení. Tam nevím, jak by očista měla vypadat. Masovou trepanací? Moderní formy kolektivismů ohrožujících naši svobodu mají dnes úplně jiná jména a jiné tváře a jiné symboly.

Co říkáte úsloví, které svého času říkával někdejší předseda KAN Bohdan Dvořák, že „bývalý komunista je totéž co bývalý černoch“?

Je to docela vtipné a často to platí. Někdy se to v těch lidech projeví nečekaně i po mnoha letech. Nemyslím ale, že je vyloučeno poznání, zmoudření či pokání. A ještě jedna věc. Vždy mě zaráželo, jak mnozí ctitelé této věty dokázali současně jedním dechem uctívat vrcholného pohlavára komunistického impéria Gorbačova. Ten ale v mých očích nikdy neprozřel.

Jednou z oblíbených manter některých politiků a publicistů po r.2003, po prvním zvolení Václava Klause presidentem, byla věta, že „byl zvolen komunistickými hlasy“. Co na to říkáte?

Komunistickými hlasy byl zvolen Havel. Každý, kdo zná hlasovací poměry v roce 2003, musel vědět, že i kdyby Klaus dostal úplně všechny komunistické hlasy, nestačilo by mu to. Zato zcela snadno mohl být zvolen i bez jediného. To je matematika. Volby byla tajné a jejich interpretace je dnes hračkou kohokoliv. Stejně tak bylo jasné před volbou v roce 2008, že jakýkoli soupeř Václava Klause může být zvolen pouze s podporou komunistů, zatímco Klaus je ke zvolení nepotřebuje. Zajímavé je, že tehdy to nikdo v médiích neříkal.

Je správné, že Václav Klaus pozval do Lánů – spolu s předsedy demokratických stran - také někdejšího šéfa KSČM Miroslava Grebeníčka? Je možné od sebe oddělovat dnešní KSČM jako legitimně volenou dvanáctiprocentní parlamentní stranu – a někdejší KSČ jako vůdčí sílu totality? Ideový obsah se přece příliš nezměnil…

Se šéfy komunistické strany se běžně, každý týden po celá léta scházeli všichni předsedové politických stran. A vyjednávali si vzájemnou podporu a spolupráci. Nikomu to nevadilo. Prezident Klaus za celou dobu, co je ve funkci, udělal jednou jedinkrát akci za účasti všech předsedů parlamentních stran, protože šlo o postup při vyjednávání přístupových smluv s EU, o náš postup kolem chystané euroústavy a obecně kolem vyjasnění pozice České republiky v této věci. Takovou akci nebylo možná nutné dělat vůbec. Ale pokud nějaká konzultace v tomto smyslu měla proběhnout, pak jen se všemi. Toto jedno jediné kolektivní setkání má celých šest let větší publicitu, než stovky kontaktů politiků jiných. Prostě různý metr. Je zajímavé, že nikdo z předsedů toto setkání neodmítl. Byli na ně zvyklí z parlamentu.

Zmínil  jste se o svém působení v České národní radě. Jak k tomu došlo? Byl jste kooptován, nebo zvolen?

Byl jsem zvolen v prvních svobodných volbách. „Listopadové“ dění mě zcela pohltilo. Zúčastnil jsem se památné demonstrace 17. listopadu i všech možných následujících akcí. Bylo to pro mne samozřejmé vyústění mého pohledu na svět v předchozích letech. V tu dobu jsem pracoval v Lidové konzervatoři Středočeského kulturního střediska jako manažer kursů. Celkem logicky jsem si své tehdejší pracoviště a tenhle obor vybral jako jednu z platforem působení v těch prvních polistopadových týdnech. A tak jsem zakládal nějaká sdružení kulturních středisek a podobně. Ale pak jsem začátkem února 1990 přišel na Náměstí míru na jedno z mnoha lokálních občanských shromáždění a také jsem si tam vzal slovo. Přišel za mnou pak jeden člověk, později docela úspěšný novinář, a ptal se, jestli náhodou nejsem z Nuselského údolí. Řekl jsem, že ano, a on mě pozval, že druhý den má místní sdružení Občanského fóra schůzi. Do té doby mě vůbec nenapadlo se nějak angažovat ve svém bydlišti. Tak jsem tam zašel, a pak ještě několikrát a zúčastnil jsem se tam i základní úrovně primárek, což mě nakonec dostalo na pražskou kandidátku OF. Vítězství ve volbách bylo takové, že jsem byl nakonec v polovině pořadí těch úspěšných, dokonce jsem dostal asi třetí největší počet preferencí, což jsem nechápal.

ČNR byla tehdy vnímána jako – s prominutím – druhá liga parlamentu. Důležité věci se odehrávaly ve Federálním shromáždění. Jak jste to vnímal vy? Co se v ČNR dělo a jaký to mělo význam?

Pochopitelně jsem to tak nevnímal. V ČNR se tehdy odehrávaly střety o zákony přímo určující životy lidí. Po zániku federace se nakonec do parlamentu dostalo víc těch republikových než těch „prvoligových“, tak to asi takoví outsideři nebyli. Nicméně na federální úrovni se odehrávaly zásadní věci týkající se budoucnosti federálního státu. I když i ty se v jisté míře promítly do ČNR. Třeba když na večerní jednání pravicových poslanců dorazil levicový premiér Pithart zděšený tím, že slovenský republikový parlament vyhlásil svrchovanost, a nabádal nás k jakési reciproční reakci. Myslím, že jsem docela hodně přispěl k tomu, aby žádná takové reakce nebyla. Nebo když ČNR navštívil prezident Havel a přednášel o zahraniční politice. Byl jsem jediný, kdo šel k řečništi (za nesouhlasného mručení pravdoláskovníků) a zeptal se ho, proč nám to tady vůbec povídá, když ČNR nemá žádnou pravomoc v zahraniční politice. Havel mě tehdy „uklidnil“, že podobnou přednášku chystá i na půdě republikového slovenského parlamentu, čímž mé obavy, že obchází jedinou legitimní půdou k této tématice, tedy federální parlament, a přispívá tak k rozbíjení federace, jen potvrdil. 

V čele ČNR – a konec konců i tehdejší české vlády – byli bývalí reformisté, osmašedesátníci – Václav Žák, Petr Pithart… Bylo jich tam asi celkově vyšší procento, než ve FS, kam se přece jen dostalo hodně lidé z pravicovějšího křídla OF – lidí jako Václav Klaus, Petr Čermák, a další, kteří pak stáli u zrodu ODS. Projevoval se vliv de facto levicových politiků v ČNR?

Já opravdu nevím, jestli to procento bylo jiné. Ale je pravou, že určitou dobu drželi všechny pozice, předsednictví klubu i vedení sněmovny lidé z jedné názorové skupiny, z pozdějšího OH či sociální demokracie.
 
Jaká byla komunikace mezi národním a federálním parlamentem? O tom už se dnes nemluví, ale bylo to dva roky trvající období, navíc raně transformační, čili každá konkrétní vzpomínka na tehdejší události a souvislosti má svoji hodnotu…

Komunikace byla slabá nebo žádná. Na můj návrh bylo jednou přijato usnesení, kterým se ČR obrátila na federaci, aby přijala zmocnění k zákonu o majetku obcí. Žádná reakce se nekonala. Kdyby takový zákon byl, nemohly by se v dalších letech obce tak strašlivě zadlužit.

Když byste zhodnotil své působení v ČNR, dokázal byste uvést příklad něčeho, co považujete za svůj úspěch, a naopak za svoji prohru?

Pamatuji si, jak jsem si 20. prosince 1990 dal panáka na to, že jsem prosadil v zákoně o rozpočtu čtyři návrhy. Jedním z nich bylou uloupnutí 100 miliónů z kapitoly pro Československou televizi a Československý rozhlas ve prospěch budoucích soukromých rádií a televizí. Vím, a věděl jsem to i tehdy, že to je nesystémové, že soukromé subjekty nemají dostávat veřejné peníze jen za to, že vzniknou, ale jen za plnění veřejné zakázky. Jenže tehdy to byl můj boj s ohromnou nevůlí vůbec umožnit, aby tu soukromá rádia a televize začaly fungovat. Věnoval jsem se tehdy téhle problematice hodně a myslím že mohu být považován za jednoho z tatínků nestátního nezávislého rozhlasového a televizního vysílání u nás. Za svůj největší úspěch ale považuji jiný den, myslím že to byl 17. leden 1991. Na konci roku 1990 vypukla v ČNR aféra. Její vedení si samo přiznalo odměny. Něco skandálního. Protože poslanec přece není zaměstnanec, není v pracovním poměru, nemůže dostávat peníze za práci podle výkonu, protože ten nelze měřit. Někdy může nejlépe své voliče hájit třeba obstrukcí či bojkotem. Snažil jsem se přimět tehdy rodící se Meziparlamentní klub demokratické pravice (na jehož půdě tak trochu vznikla později ODS), aby tento skandál využil k převolbě vedení ČNR, kde tehdy všechny funkce kromě asi dvou výjimek drželi levičáci z OF. Nejdříve se mi to nepodařilo. (Té schůzky se tehdy účastnil i Václav Klaus, ten si to ale určitě nepamatujte, bylo to v místnosti kinosálu.) Já jsem ale nedal pokoj a nakonec jsem přesvědčil většinu kolegů, aby iniciovali svolání mimořádné schůze ČNR. Klidně se přiznám, a přiznával jsem se i tehdy, že ty odměny nebyly tím hlavním,  co mě zajímalo. Tím hlavním bylo napravit poměry sil ve vedení, aby aspoň trochu kopírovaly rozložení ve sněmovně. Ten den vedení ČR padlo a v nově zvoleném zasedli poprvé pozdější známé figury pravicové scény. Pro mne to tehdy s jistou nadsázkou znamenalo začátek skutečné politiky u nás. V době, když bylo skoro povinné táhnout za jeden provaz.

 

http://www.ceskamedia.cz/

 

Lukáš Petřík a tajemník prezidenta Ladislav Jakl


Ladislav Jakl na konferenci EUportalu

4936 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Strašné. 88letý Rolf je ve Švédsku bezdomovcem, ač migranti dostanou všechno zdarma. Podívejte se Jeden muž blízký papeži – a tolik zlaArabština je hlavním jazykem v některých švédských školkáchPomozte nám, prosím, bez Vás to nedáme. Byla by škoda, kdybychom po 15 letech existence museli skončitVystoupení z Evropské unie je výhodné. Zde máte fakta

euServer.cz

Čeho všeho se chvilkaři budou muset ještě dopustit, než na ně padne zákon?Levice opustila pracující třídu a přeběhla k migrantům, k LGBT a posedlostí Gretou, hořekují švédští komunisté

ePortal.cz

V případě, že by se nepodařilo déle sehnat více peněz, činnost Eportalu bude ukončenaNulová tolerance pro vydírání ekoteroristů. U mne je tolerance vůči těmto šílencům na bodě nula. Ustupovat jim znamená jejich trestné činy legitimizovat

Eurabia.cz

Imigrantská mafie si udělala z Británie harémProč Babiš neposlal armádu na ilegální imigranty, ale posílá jí na Čechy? A budou do nás střílet?

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

V kanceláři ombudsmana to pořádně vře. Šimůnková veřejně sestřelila Křečka. A toto následovaloDoktor Macek se neudržel: ČT24 nás od rána do večera straší koronavirem a pak...
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění