Počátky českých dějin, Velká Morava a sv. Václav

Autor: Petr Bahník | Publikováno: 28.9.2010 | Rubrika: Studie
Orlice

Původ Slovanů

Prvními obyvateli Čech a Moravy, jež je možno označit jménem, byli Keltové, usedlý lid zemědělské kultury, ve středoevropském prostoru patrně autochtonní, nadaný bohatou imaginací a řemeslnou zručností . Nejznámějším ze zdejších keltských kmenů byli Bójové, podle nichž získala česká kotlina své latinské pojmenování Bohemia. V době na přelomu letopočtů je však ze střední Evropy začali vytlačovat Germáni, stateční bojovníci a lovci, původem ze skandinávského poloostrova, kteří pronikali na jih a postupně přecházeli k zemědělskému životnímu stylu. Na území dnešní České republiky se usadily kmeny germánských Markomanů a Kvádů. Římským historikům známý náčelník (král) Marobud snad kdesi na českém území vybudoval mocné opevněné město Marobudum. Také Germáni však středoevropskou oblast z větší části vyklidili a stáhli se na její západní okraj, zhruba na území Německa, v obavě z nájezdů kočovných Hunů, kteří ve čtvrtém století zahájili postup na západ, pod vedením slavného vůdce Atilly pronikli do panonské nížiny, které proto Římané začali říkat Hungaria, čili země Hunů, a odtud ohrožovali jak severní hranici Římské říše, tak celou střední Evropu. Po porážce ve známé bitvě se západořímským vojskem na Katalaunských polích roku 451 se sice Hunové stáhli zpět do Asie, germánské obyvatelstvo se však už nevrátilo a většina středoevropského území, včetně oblastí Čech a Moravy, zůstala bez stálého osídlení, dokud se na dějinné scéně neobjevili Slované.

Odkud přišli, čili, kde ležela pravlast Slovanů není dosud zcela jasno. Zhruba lze říci tolik, že ležela kdesi na severovýchodním pobřeží evropského kontinentu, v sousedství baltských kmenů, se kterými Slované původně tvořili jazykovou jednotu.1 Evropský západ znal Slovany pod různými jmény a současná historiografie je často na pochybách, kdy skutečně může to či ono antické označení vztahovat ke Slovanům a kdy nikoli. Nejčastěji jsou se slovanským živlem ztotožňováni Venetové, zmiňovaní Pliniem starším, Strabonem, gótským dějepiscem Iordanem a dalšími antickými a raně středověkými historiky.

Ze svých původních sídel byli Slované patrně vytlačeni během tzv. stěhování národů vyvolaného Hunským postupem na západ ve čtvrtém století. Nové domovy se vydali hledat dvěma směry, na jih a západ. Jižní proud slovanské migrace prošel odshora dolů celým územím dnešního Ruska a Ukrajiny a pronikl přes severní hranici Byzance na Balkánský poloostrov. Západní proud směřoval přes dnešní Bělorusko a Polsko do střední Evropy. Podél obou migračních tras se přitom Slované usazovali.

Slované proniknuvší do střední Evropy našli jak bylo uvedeno víceméně liduprázdné prostory, kde mohli pohodlně založit svá nová sídla. Podobně jako Keltové a Germáni patřili Slované k indoevropské jazykové skupině a žili usedlým, zemědělským způsobem života, pro nějž nalezli ve střední Evropě dostatečně vhodné podmínky. Poklidní zemědělci se ovšem brzy stali předmětem zájmu nových nájezdníků. Byli jimi Avaři, nomádi turkotatarského původu, kteří se podíleli na hunských vpádech, jako slabší partner Hunů, a po hunské porážce zkoušeli nájezdy na západ na vlastní pěst. Přepadali slovanské vesnice, rabovali, znásilňovali ženy, odvlékali zajatce do otroctví, vydírali pravidelné výpalné a pod. Život slovanských kmenů ohrožovalo zejména masové odvádění zajatců. Avaři odvlékali často i malé děti a prodávali je na trzích otroků v dalekých zemích. Tato praxe se stala tak běžnou, že se označení Slovan stalo v mnoha jazycích základem pro výraz otrok.

Dlouho nebyli Slované sto se nájezdům Avarů efektivně bránit, a to patrně zejména pro nejednotu a vzájemná nepřátelství jednotlivých slovanských kmenů. Poněkud paradoxně to byl nezúčasněný cizinec, francký kupec Sámo, kdo nakonec sehrál hlavní roli ve vysvobození Slovanů z avarského útlaku.

Sámo byl Frank, z okolí města Sens ve Francii (jihovýchodně od Paříže). Se Slovany ve střední Evropě udržoval obchodní kontakty, proč se však v jejich prospěch sám angažoval nevíme. Sámovo jméno je zcela ojedinělé, v dobových franckých pramenech se s ním jinak nesetkáváme, což vede některé badatele k domněnce, že se snad jedná o jméno slovanské, a že tudíž Sámo mohl být, např. po matce, Slovan, reálné důkazy na podporu této teorie ovšem chybí. Jiná, poněkud méně romantická teorie soudí, že Sámo zprvu jednal z pověření franckého panovníka, neboť nájezdy Avarů by časem mohly ohrozit i východní hranici francké říše a bylo by proto vhodné posílit Slovany natolik, aby byli schopni vytvořit jakési nárazníkové pásmo izolující dotěrné avarské nomády na východě. I tato hypotéza však není podepřena žádnými fakty.

Ať už byla motivace jeho postupu jakákoli, v každém případě byl Sámo ideální osobou pro zprostředkování spojenectví mezi slovanskými kmeny. Jako kupec cestující k jednotlivým kmenům znal jejich náčelníky, kteří si sice navzájem nedůvěřovali, ale nestrannému cizinci mohli svou důvěru svěřit. Úspěšného povstání slovanských kmenů proti Avarům se pak sám aktivně zúčastnil a vydobyl si tak zcela mimořádnou úctu. Byl prohlášen „králem“ Slovanů, což jistě neznamenalo popření moci jednotlivých kmenových vládců, spíše ustavení jakéhosi vrchního „krále nad králi“, nejspíše vojenského velitele s plnou mocí jen v době války. Franckým kronikářem Fredegarem zmiňovaný pozoruhodný počet dvanácti Sámových manželek mohl pak být znamením královy spřízněnosti se všemi jednotlivými kmeny a symbolem jejich spojenectví. Vznikl politický útvar předstátního typu, známý jako Sámova říše.

Nedlouho po porážce Avarů došlo k roztržce mezi Sámem a Franky. Francký král Dagobert I. využil drobného incidentu (údajného napadení francké kupecké karavany Slovany) k vyprovokování války. Vítězství nad Avary sice nepochybně posílilo sebevědomí Slovanů, určitě však ne natolik, aby se sami pustili do konfliktu s největší západoevropskou vojenskou mocí. Widukindův popis jednání franckého vyslance Sichária je v tomto smyslu dostatečně výmluvný. Sichárius v převleku pronikl k Sámovu dvoru, kde ve vhodnou chvíli vystoupil s promluvou, v níž slovanského „krále“ urážel takovým způsobem, že Sámovi nezbylo, než reagovat vyhlášením války Frankům. O tom, že Sichárius jednal podle propozic franckého panovníka nemůže být pochyb. Účelu mise bylo dosaženo, vypukla válka, v níž byli Frankové jasnými favority. Proč tuto válku chtěli? Znepokojil je snad možný nárůst slovanské moci, či se prostě mělo jednat o pokoření někdejšího poddaného (možná „agenta“) Sáma? Těžko říci, tažení proti Slovanům ovšem dopadlo docela jinak, než Frankové čekali. Roku 631 byly elitní francké voje rozprášeny pod náspy slovanské hraniční pevnosti Vogastisburg.2

V bitvě padli synové předních franckých rodů a Sámova říše si v ní vydobyla dlouhou dobu míru.

Po Sámově smrti r. 659 zprávy o politickém životě Slovanů z franckých kronik nadlouho mizí. Karolinské anály sice zmiňují střety Karla Velikého s českými Slovany, jakékoli přesnější údaje však nepodávají. Rozpadla se Sámova říše docela? Obnovila se po jeho smrti plná samostatnost někdejších kmenových knížectví? Nebo snad Sámo, po franckém způsobu, rozdělil vládu nad jednotlivými oblastmi svým synům? (Měl jich prý rovných 22!) Nevíme. Dozvídáme se, že tu a tam Slované vedou pohraniční půtky s Franky, že ti a ti kupci jeli přes území Slovanů a pod., ale nic o tom, kdo a jakým způsobem jim vládne.

Teprve z počátku devátého století máme zprávy o existenci dvou malých knížectví na jižní Moravě a jihozápadním Slovensku. V prvém vládl kníže Mojmír a jeho centrem bylo mohutné opevněné město Velehrad. Ve druhém vládl kníže Pribina a centrem bylo hradiště Nitra. V obou státečcích se hovořilo týmž slovanským jazykem a kultura obou dvorů byla totožná. Je pravděpodobné, že oba vládci byli příbuzní, možná dokonce sourozenci. Roku 833 ovšem Mojmír svého souseda napadl, dobyl Nitru a celé knížectví připojil ke svému. Poraženého Pribinu v rozporu s obyčejem doby nezabil, ale jen vyhnal ze země, což je důvodem zmíněné domněnky o sourozenectví obou soupeřů. V každém případě se spojení Velehradska a Nitranska stalo územním základem státu známého později jako tzv. Velká Morava.

Velkomoravská říše a čeští Přemyslovci

Pro potomky a dědice velehradského knížete Mojmíra se v českém dějepisectví vžilo označení Mojmírovci. Připojováním dalších území a plánovitým budováním mocenské struktury vytvářeli ze svého knížectví standardní raně středověký stát. Handicapem ovšem bylo, že středoevropští Slované dosud setrvávali v pohanství. Celá západní Evropa byla v té době již plně christianizována a pohanství bylo vnímáno jako výraz civilizační zaostalosti a potenciální nebezpečnosti. Mojmírovský stát byl proto v jakési diplomatické izolaci a měl nevýhodnou pozici, zejména ve vztahu ke svému západnímu sousedu, Říši Východofrancké, jež se považovala za dědičku karolinského císařství a byla hlavní mocenskou oporou křesťanství v západní Evropě.

Situaci se rozhodl radikálně změnit syn Mojmíra I., kníže Rostislav, který zahájil plánovitou christianisaci své země. Prvopočátky křesťanství na Velké Moravě byly spojeny s působením západních latinských kněží, a to jednak s nahodilým působením iroskotských mnichů, posléze pak s působením kněžstva východofranckého, zejména z pasovské diecéze, které se pokoušelo o systematičtější postup. Východofranští duchovní však nebyli jen nositeli nové víry, ale, v souladu s představou tzv. „říšské církve“, také předními emisary politických zájmů svých panovníků a christianizace moravských Slovanů v jejich pojetí znamenala automatickou podřízenost velkomoravského prostoru Východofrancké říši.3 To bylo pro mojmírovce těžko přijatelné a kníže Rostislav proto hledal alternativní řešení. Jak vyplývá z písemností mohučské synody roku 852, zval Rostislav na Moravu programově kněze z jiných oblastí, než jen z blízkých diecézí Východofranské říše. Čteme např. o působení duchovenstva z Itálie a Řecka. Rostislav tak dával najevo církevně-správní samostatnost své země a vykazoval ambice pasovského biskupství do patřičných mezí. Cílem jeho snah přitom beze sporu bylo vytvoření samostatné slovanské diecéze na Velké Moravě.

Po zdlouhavých jednáních s papežem Mikulášem I., které nedosáhly kýženého výsledku, obrátil se Rostislav roku 863 na východ a požádal byzantského císaře Michala III. o vyslání křesťanské misie na Velkou Moravu. Císař Rostislavově žádosti vyhověl4 a o rok později byzantští misionáři skutečně zahájili své působení ve střední Evropě. Jejich dílo bylo mimořádně úspěšné. Zatímco většinou probíhala christianizace evropských zemí tak, že novou víru přijal panovník s dvořany, a teprve v následujících desetiletích se šířila do nižších vrstev, na Velké Moravě zasáhla misie prakticky všechny vrstvy společnosti, od velmožů knížecího dvora, přes urozené bojovníky až po chudé zemědělce.5 Tento rychlý a zřetelný úspěch byl snad ovlivněn tím, že křesťanství pro moravské Slovany už nebylo zcela novým učením, hlavní roli však nepochybně sehrála skvělá teoretická příprava a dobré organizační vedení misie, čili mimořádné odborné a charakterové kvality osobností stojících v jejím čele, Konstantina, zvaného „filosof“, jenž později přijal řeholní jméno Cyril, a jeho kněžského i pokrevního bratra Metoděje.

Životopis Konstantina-Cyrila sepsaný v desátém století jeho žáky, líčí tohoto muže jako mimořádně lingvisticky nadaného a vzdělaného kněze. Přibližuje čtenářům jeho působení před odchodem na Velkou Moravu, jeho účast ve sporech s heretickými ikonoklasty, resp. „filosofovo“ vítězství ve veřejné teologické disputaci s jejich vůdcem, konstantinopolským expatriarchou Janem, dále jeho působení u arabského chána Mutavakkila6, misijní cestu k ugrotatarským Chazarům7 i pečlivou přípravu misie mezi Slovany. Konstantin-Cyril sestavil pro potřeby misie literární slovanský jazyk (tzv. staroslověnštinu) a vytvořil pro něj dva typy písma. Do staroslověnštiny pak společně se svým bratrem převedl novozákonní texty, životopisy církevních otců a mešní předpisy. Za základ uměle sestavené staroslověnštiny přitom použil dialekt Slovanů usazených v okolí řeckého města Soluně (Thésaloniké) odkud oba bratři pocházeli.

Metoděj byl patrně na rozdíl od svého vědeckého bratra spíše praktik, i když i on se těšil neobvyklým jazykovým znalostem a hlubokému vzdělání právnického směru. Řadu let působil jako vysoký císařský úředník v byzantské státní správě. Po roce 857 se ovšem na čas uchýlil do kláštera na maloasijské hoře Olymp, kde přijal jáhenské svěcení. V tomto klášteře se posléze setkal se svým bratrem a spolu s ním se pak r. 860 účastnil misie u Chazarů, během které za dramatických okolností objevil hrob s ostatky sv. Klimenta. Metodějovi je asi nutno připsat hlavní úlohu v organisaci misijního díla na Velké Moravě a patrně i autorství některých spisů, např. překlad církevního zákoníku, tzv. Nomokánonu, či sepsání souboru zásad občanského práva známé jako „Zákon sudnyj ljudem“.

Zatímco vlastní úkol misie se podařilo nečekaně dobře a rychle plnit, aniž došlo k jakýmkoli ostřejším střetům s vyznavači starého slovanského pohanství, na značné problémy byzantinci narazili u franckého duchovenstva na Velké Moravě. Franští kněží, jak už bylo zmíněno výše, považovali mojmírovský stát za přirozenou sféru vlivu Východofrancké říše a v byzantské misii viděli nepříjemnou konkurenci. Došlo k obvinění u papežského dvora v Římě, že se prý soluňští bratři ve svých staroslověnských překladech dopustili deformace svatých textů i samého obsahu víry.9

Proti takovému obvinění se bratři hodlali hájit se vší razancí, a přivítali proto pozvání papeže Mikuláše I. k návštěvě Říma. Průběh moravské misie přenechali na starost svým žákům a spolupracovníkům a r. 867 se vydali na cestu do věčného města, jež se pro ně stala v mnoha ohledech osudovou.

Na jedné straně lze říci, že byla jakýmsi jejich triumfem. Nejen, že se jim podařilo obhájit vlastní překlady církevních textů a prosadit staroslověnštinu jako schválený liturgický jazyk8, ale nově nastoupivší papež Hadrián II. jmenoval Metoděje dokonce papežským legátem pro slovanské kraje v záalpí 10 a posléze i arcibiskupem nově zřízeného stolce moravsko-panonského, což bylo nepochybně mocným zadostiučiněním,(vždyť mu měli být podřízeni i franští kněží působící na Moravě!).

Na druhé straně nebyl pobyt v Římě prost lidského zármutku. Konstantin-Cyril tam vážně onemocněl a bylo zřejmé, že na Moravu se už nevrátí. Vstoupil do kláštera, kde po několika měsících těžké nemoci zemřel. Také Metodějův návrat byl poznamenán bolestí. Nově ustavený arcibiskup a papežský legát byl na cestě alpskými průsmyky zajat ozbrojenci najatými franckým klérem, a uvězněn na hradě salcburského biskupa. Teprve po dvou a půl letech, kdy se zpráva o tom dostala k tehdy nově ustavenému papeži Janovi VIII., byl Metoděj na přímý zásah nejvyššího pontifika neochotně propuštěn a mohl se konečně ujmout svého úřadu.

Politické poměry na Velké Moravě se však mezitím radikálně změnily. Kníže Rostislav byl zbaven svého trůnu státním převratem ve východofrancké režii. Po řadě peripetií se do čela státu dostal jeho synovec Svatopluk, který se do značné míry opíral o podporu franckých kněží. Ti si tím mimořádně upevnili svou pozici a těšili se dlouhodobé přízni nového vládce.

Svatopluk se ukázal být panovníkem mimořádně schopným. Teprve on učinil Velkou Moravu opravdu velkou, ve smyslu územní rozlohy. Za jeho vlády podléhala Velehradskému knížeti území dnešní ČR, Slovenska, Maďarska, jižního Polska a snad i lužickosrbské oblasti severovýchodního Německa a část západní Ukrajiny. Roku 874 dosáhl dokonce tzv. mírem forchheimským oficiálního uznání nezávislosti Velké Moravy ze strany Východofrancké říše a v soudobých latinských kronikách je příležitostně titulován jako Rex, čili král. Jeho poměr ke staroslověnské misii i k arcibiskupu Metodějovi ovšem zůstával trvale chladný. Obojí pro něj bylo připomínkou éry jeho předchůdce Rostislava a pochybného způsobu, jakým se Svatopluk sám dostal k moci. Krom toho na něj jistě působily též pomluvy franckých kněží a jednou vyslovené pochyby o pravověrnosti staroslověnské liturgie, které se znovu a znovu vracely do oběhu, zejména když se v důsledku teologických sporů zkomplikovaly vztahy mezi křesťanským východem a západem.11 Metodějovo postavení tak bylo velmi zvláštní. Formálně byl vrcholným představitelem křesťanské církve na Velké Moravě a král Svatopluk a franští kněží ho proto museli nejen respektovat, ale také mu poskytovat všestrannou podporu , na druhé straně ovšem Metoděj nemohl zabránit intrikám svých franckých „podřízených“ i králově ochotě jim naslouchat. Tato situace trvala až do konce Metodějova života.

Specifickou částí říše krále Svatopluka byly Čechy, ovládané rodem Přemyslovců. O politickém dění v oblasti české kotliny na počátku raného středověku můžeme s jistotou říci jen velmi málo. Od pátého století byla tato oblast osídlena Slovany, možná byla centrem někdejší Sámovy říše a později ji snad ovládla vojska Karla Velikého.12 Počátky české vládnoucí dynastie pak známe jen z bájí a pověstí o oráči Přemyslovi, jejichž nejstarší verze stručně zachytil ve své legendě z desátého století mnich Kristián.13

Prvou zřetelnější zprávou, z níž lze něco vyčíst o politických poměrech v Čechách před rokem 900, je záznam fuldského analisty o křtu čtrnácti českých knížat v bavorském Řezně r. 845. Dovídáme se z něj, že: 1) Obyvatelstvo i velmoži byli až do uvedeného data stoupenci pohanství. 2) Politická správa Čech byla značně decentralisovaná, rozdělená mezi větší počet vládců. 3) Tato knížata nějakým způsobem podléhala vlivu řezenské diecéze resp. Východofrancké říše.

Z jakých rodů tato knížata byla se ovšem z uvedeného zápisu nedočteme. Byl někdo z nich Přemyslovec? A jaká by v tom případě byla jeho role ve vztahu k ostatním i k Řeznu? Nevíme.

Jisto je jediné:.Koncem devátého století se mezi slovanskými knížaty české kotliny začali zřetelně prosazovat Přemyslovci. Zprvu hráli jen roli prvého mezi rovnými, posléze však už roli jasně dominantní. Průběh jejich vzestupu do role centrálních vládců lze vyčíst z tradiční titulatury, kterou v raném středověku přemyslovská knížata používají. Latinské označení dux, známé z mincí a pečetí desátého a jedenáctého století, znamená vojevůdce, vévoda, prvořadé postavení Přemyslovců se tedy vyvinulo z jejich role vojenských velitelů. K této úloze snad byli Přemyslovci vybráni s ohledem na to, že ovládali středočeské jádro země. Autorita vévodů byla ovšem zprvu omezena, plnou moc měli jen v čase války, postupně však jejich vliv rostl. Pomocí sňatkové politiky (i násilí) posilovali Přemyslovci jak své výsadní postavení, tak i územní jednotu české kotliny, z niž se začínal formovat jednotný politický útvar.

Na přelomu devátého a desátého století, v době, kdy byl přemyslovským vévodou kníže Bořivoj (latinským textům známý jako Gorivej), došlo k začlenění území Čech do Svatoplukovy Velkomoravské říše. Tato skutečnost postavení Přemyslovců ještě posílila. Vazby k Řeznu a Východofrancké říši byly dočasně přerušeny a exponentem Svatoplukovy politiky v české kotlině se stal Bořivoj. Plnil funkci jakéhosi místodržitele moravského vládce a požíval do té míry Svatoplukovy důvěry, že Čechám, už jako politickému celku (!), byla v rámci Velké Moravy ponechána jakási autonomie pod vládou Přemyslovců. K věci pochopitelně patřilo i to, že Bořivoj, spolu se svou manželkou Ludmilou, přijal na velkomoravském Velehradě křest, podle tradičního podání prý přímo z rukou arcibiskupa Metoděje.14

Výmluvným důkazem úzkých vazeb Přemyslovců k Velké Moravě je záznam o dramatickém dopadu Bořivojova křtu na českou politiku. Proti tomuto aktu totiž vystoupila početná (pohanská?) opozice, která násilím svrhla Bořivojovu vládu a vévoda musel uprchnout ke Svatoplukovu dvoru v ohrožení života. Do svého úřadu pak byl znovu dosazen s pomocí moravské vojenské intervence, která Bořivojovy odpůrce potlačila.15

Co bylo důvodem této vzájemné podpory? Byli Přemyslovci pokrevními příbuznými Mojmírovců? Snad, nic bližšího ovšem nevíme.

Svatý Václav a vznik českého státu

Úzké sepětí Bořivojových Čech s Velkou Moravou se ovšem začalo na konci devátého století stále zřetelněji uvolňovat a po roce 894 zaniklo. Příznakem určité roztržky snad byl už Bořivojův vstřícný přístup k žákům arcibiskupa Metoděje, jež král Svatopluk vyhnal od svého dvora záhy po Metodějově smrti r. 885. Dlouhodobý spor mezi franckým a byzantsko-slovanským kněžstvem na Velké Moravě tehdy dramaticky vyvrcholil. Po dobu Metodějova života bylo misijní dílo, které vytvořil, chráněno jeho arcibiskupským úřadem a legátskou hodností, když zemřel, začal král tvrdě potlačovat staroslověnskou liturgii a písemnictví, a začal postupovat i proti osobám Metodějových žáků. Byli tak prakticky donuceni odejít do ciziny. Uchýlili se zejména na Balkánský poloostrov, kde pak spolupůsobili při vzniku bulharského státu, část z nich ovšem nalezla dlouhodobé útočiště u dvora českého vévody Bořivoje, který měl ke staroslověnské tradici zjevně blíže, než jeho velkomoravský patron. Tito lidé se stali zakladateli staroslověnské literatury v Čechách.

Za vlády Bořivojova staršího syna a nástupce Spytihněva se vazba Čech k Velké Moravě uvolnila docela a české vévodství navázalo naopak r. 895 úzký poměr k říši Východofrancké a řezenské diecézi. Nedlouho poté se sice tato říše v důsledku vnitřních sporů rozpadla, za jejího dědice se ovšem začali považovat bavorští vévodové a politická a náboženská vazba Čech k bavorskému Řeznu trvala nadále.

Pozoruhodné přitom je, že tato politická orientace nijak nebránila rozvoji staroslověnské liturgie v Čechách, která poklidně koexistovala vedle liturgie latinské až do poloviny jedenáctého století. Je tudíž zřejmé, že postup franckého duchovenstva (a částečně i episkopátu) proti staroslověnské Bohoslužbě na Velké Moravě nebyl záležitostí náboženskou, nýbrž výsostně politickou. Pokud Čechy přijali jistou podřízenost bavorskému Řeznu, nebyl najednou s „cyrilometodějskou“ liturgií problém.16

Popsané přeskupení politických sil nebylo jedinou změnou, která poznamenala středoevropský prostor na počátku desátého století. Do oblasti totiž v téže době vpadli také kočovné zakavkazské kmeny Maďarů, přicházející po stejných trasách, jako kdysi nomádští Hunové a Avaři. V bojích proti těmto novým nájezdníkům Svatoplukův syn Mojmír II po dílčích úspěších nakonec podlehl a velkomoravský stát byl roku 906 zcela rozvrácen. Maďaři se pak usadili v oblasti panonské nížiny a stali se trvalou hrozbou pro usedlé národy střední Evropy, zejména v oblasti podunají.

Pohraniční boje s Maďary sváděli také čeští vévodové. Vzhledem k výhodným terénním podmínkám však Čechy zůstaly ušetřeny přímého maďarského vpádu a přemyslovští vládci se mohli věnovat dalšímu formování vznikajícího českého státu. Jeho vznik i nejstarší dějiny byly výrazně ovlivněny děním na území zaniklé Východofrancké říše.

Jak už bylo uvedeno, za dědice zaniklé říše (a potažmo dědice karolinského císařství) se považovali Bavoři. Bavorsko bylo vskutku kulturně i hospodářsky nejrozvinutějším politickým útvarem německojazyčné oblasti. Mohlo čerpat z dávné, Římany založené civilizační tradice, bylo prvým centrem křesťanství ve středoevropském prostoru a pod. Ve svých snahách ovšem bavorští vévodové nebyli sami. O roli dědice říšské tradice se totiž ucházeli rovněž mimořádně ambiciózní vládci ze saské dynastie Luidolfovců. Sasové byli mnohem méně kultivovaní, křesťanství přijali relativně nedávno a jejich životní styl se blížil poměrům v polopohanských Čechách, saští vládci však disponovali nadšením konvertitů, mimořádnou osobní odvahou i značnou dávkou vojenské tvrdosti, jež dali do služeb svého snu nové obnovy karolinského impéria. Soupeření obou těchto sil bylo hlavním dramatem středoevropských dějin prvé poloviny desátého století.

Čeští vévodové byli jak řečeno od roku 895 pod vlivem Bavorska, snažili se nicméně držet svou zemi pokud možno stranou přímé účasti v sasko-bavorském konfliktu. Bavorský vévoda Arnulf však usiloval o aktivnější zapojení Čech do svých válečných plánů. Připravoval jakési obklíčení Saska nepřátelskými silami. Vyjednával dokonce s nebezpečnými Maďary, uzavřel s nimi tajné spojenectví a umožnil jim průchod přes Bavorsko, aby mohli napadnout jižní hranici Saska. Na severní hranici měl zase podle Arnulfova kalkulu sehrát významnou roli pohanský slovanský kmen Stodoranů-Luticů, který vedl proti Sasům permanentní válku. Kdyby se podařilo do protisaské „koalice“ vtáhnout ještě Čechy, bylo by obklíčení Saska úplné. V tomto světle nabývá zvláštního významu sňatek mladšího Bořivojova syna Vratislava s dcerou lutického knížete Drahomírou (Dragomir). Jednalo se nepochybně o sňatek ryze politický, který byl s největší pravděpodobností dílem bavorské diplomacie. Drahomíra musela kvůli sňatku s Vratislavem alespoň formálně přijmout křesťanství, jak ovšem nasvědčují její pozdější činy, v srdci zůstávala pohankou a jediným smyslem její „politické mise“ bylo vtažení Čechů do války proti Sasům, motivované naléhavou potřebou pomoci vlastnímu kmeni.17

Jak Spytihněv, tak i Vratislav, který nastoupil na trůn roku 999, však přistupovali k vnitroněmeckému sporu navýsost rezervovaně. Byli ochotni podporovat Bavorsko placením pravidelné daně, nikoli však přímým bojovým angažmá. Tento postoj se stal pro Přemyslovce tradičním a snažili se ho držet.

Drahomířina chvíle ovšem nastala když byl její manžel r. 921 smrtelně zraněn v bezvýznamné pohraniční půtce s Maďary a země se ocitla bez panovníka.Vratislavovi synové Václav a Boleslav byli v té době ještě nedospělí a o vládu se musely podělit dvě kněžny vdovy, Drahomíra a její tchýně Ludmila. Drahomíra byla rozhodnuta situace využít k prosazení svého dlouhodobého cíle, Ludmila však představovala problém, neboť byla v mnoha ohledech přímým protikladem své snachy. Zatímco Drahomíra byla jen formální křesťankou, Ludmila byla naopak horlivou šiřitelkou a podporovatelkou nové víry, zatímco Drahomíra chtěla Čechy vidět po boku svých rodných Luticů v boji proti Sasům, Ludmila byla stoupenkyní dosavadního stylu přemyslovské politiky, totiž umírněně probavorské orientace s udržením Čech mimo probíhající konflikt, zatímco Drahomíra chtěla své syny vést k drsným válečnickým způsobům, tak obdivovaným u pohanů, Ludmila připomínala též potřebu vzdělání budoucího vládce a svým vlivem významně ovlivnila výchovu následníka trůnu Václava. Všechny tyto náboženské, politické i osobní rozpory byly příčinou silného napětí mezi oběma ženami i politickým skupinami jejich přívrženců. Dohoda předních velmožů stanovila, že výkonu přímé vlády se má na dobu do Václavovy dospělosti ujmout Drahomíra a Ludmile má být i nadále svěřena péče o následníkovu výchovu a vzdělání. Takovéto uspořádání ovšem Drahomíře nevyhovovalo18. Cítila se ošizena ve svých právech a rozhodla se pro násilné řešení. Vyslala na Ludmilin hrádek Tetín dva své družiníky vikingského původu, Tunu a Gomona19, aby její sokyni zavraždili. 16. října 921 byla kněžna Ludmila těmito muži zardoušena svým vlastním závojem.

Nedlouho po vraždě vtáhl do Čech bavorský vévoda Arnulf, snad jako arbitr sporu mezi skupinami Ludmiliných a Drahomířiných stoupenců. O tomto Arnulfově tažení víme z pramenů velmi málo, jistý je ovšem jeho výsledek, Drahomíra byla potvrzena jako právoplatná kněžna a vládu si podržela až do nástupu sv. Václava na vévodský trůn kolem roku 924. Už tento fakt potvrzuje, že Drahomířina politika Arnulfovi Bavorskému v zásadě konvenovala, nebyla-li již jím samým řízena.

Politické a duchovní směřování kněžice Václava bylo ovšem zcela jiné. Od dětství byla jeho výchova usměrňována péčí babičky Ludmily, k níž si vytvořil silný citový vztah. Byl přesvědčeným křesťanem, podporoval výstavbu nových kostelů i početní nárůst českého duchovenstva a sám cítil niternou potřebu osobně se podílet na přípravě Bohoslužeb. Dostalo se mu také mimořádného vzdělání. Nejprve jej učil jakýsi Ludmilin kaplan Pavel, posléze byl ovšem Václav babičkou poslán na jakousi vyšší školu, která tehdy působila na hradišti v Budči.20 Tam jej vyučoval kněz zvláštního jména Učen21, díky němuž si Václav osvojil znalost literární slovanštiny (staroslověnštiny), latiny a řečtiny! Uvážíme-li, že většina evropských vládců té doby byla negramotných, jeví se nám míra vzdělání českého vévody jako zcela neobvyklá. Zmínky legendárních životopisů o mnoha bitvách, v nichž bojoval, i moderní průzkum Václavových tělesných ostatků přitom dokazují, že nijak nezanedbával ani svou fyzickou zdatnost, spjatou s prvotní, vojenskou úlohou panovníka.

Prvá staroslověnská legenda nás přesto informuje, že se vévoda ve svém mladém věku stával terčem nejapné kritiky svého okolí, které nechápalo Václavovy vzděláním a vírou kultivované mravy, v mnohém připomínající ideál pozdějšího mystického rytířství, a mělo je za změkčilost. Aby dokázal obhroublým polopohanským velmožům svou mužnost, byl prý nucen „obcovat“ s jakousi dívkou, se kterou zplodil syna jménem Zbraslav.22

Prvním Václavovým činem po nástupu na trůn, bylo slavnostní přenesení ostatků babičky Ludmily z hrobu na Tetíně do nově zřízeného hrobu v kostele sv. Jiří na Pražském hradě. Translace, čili přenesení ostatků, bylo v raném středověku považováno za začátek světecké úcty k osobě zemřelého. Václav tedy touto ceremonií nedal jen veřejně najevo svůj vztah k zavražděné babičce Ludmile, ale zahájil také její uctívání jako prvé české světice. Zároveň tím pochopitelně demonstroval svůj politický program, což výmluvně doložil tím, že svou matku Drahomíru poslal do vyhnanství.23

Václav v zásadě pokračoval v politické linii svých předků. Usiloval zejména o udržení územní jednoty českého státu a posilování autority centrální vévodské moci. V zahraniční politice však provedl radikální obrat, opustil dosavadní probavorskou orientaci země a navázal úzké spojenectví se saským králem Jindřichem Ptáčníkem. Lze říci, že tento Václavův krok byl totální antitezí politiky jeho matky Drahomíry a musel vyvolat značný odpor u té části české šlechty, která se identifikovala s představou česko-lutického protisaského souručenství pod bavorskou patronací. Toto politické křídlo patrně po Drahomířině internaci spojilo své naděje s osobou Václavova ctižádostivého mladšího bratra Boleslava a stálo i za tragickým vyvrcholením vztahu obou bratří.

Zřetelným dokladem změny zahraničně politické orientace českého státu za Václavovy vlády je změna zasvěcení nově zbudovaného ústředního chrámu na Pražském hradě. Se stavbou tohoto kostela započal už Václavův otec Vratislav a zasvěcení mělo původně náležet sv. Jimramovi, patronovi Bavorska, Václav však, poté co stavbu dokončil, rozhodl o jiném patrociniu a nový chrám byl zasvěcen sv. Vítu, tehdejšímu ochránci Saska, jemuž saští panovníci připisovali své politické úspěchy.24

Poměr sv. Václava k sasko-bavorskému sporu vidí jako klíčový problém jeho vlády zejména J. Pekař a po něm R. Turek a J. Kadlec. Ve světle uvedeného sporu tito autoři také vysvětlují jinak těžko pochopitelný rozpor pramenů v otázce „poplatnosti“ Čech. Zatímco saský kronikář Widukind hovoří o zpoplatnění sv. Václava králem Jindřichem , jiné legendy se naopak zmiňují o tom, že Václav zemi zbavil poplatnosti. V zásadě se věc měla asi tak, že Václav správně vsadil na vítězství Sasů v bojích s Bavory, přestal platit dávný poplatek vévodovi Arnulfovi a začal ho odvádět Jindřichu Ptáčníkovi.

Odpůrci této „pekařovské“ interpretace, zejména D. Třeštík, zpochybňují souvislost Václavova osudu se sasko-bavorským sporem poukazem na to, že spor byl v době Václavova panování fakticky i právně ukončen, neboť již roku 922 se Arnulf Bavorský oficiálně Jindřichovi poddal. Tento argument ovšem neobstojí. Naopak, fakt, že se Arnulf Jindřichovi poddal, mohl Václavovu snahu o navázání přímého kontaktu s Jindřichem jen urychlit Václav zkrátka šel takříkajíc od kováříčka rovnou ke kováři, aby zabránil hrozící dvojité podřízenosti Čech, totiž možnosti, že Čechy zůstanou poddány Bavorsku, jako jakási jeho provincie, a Bavorsko samo bude podřízeno Jindřichovi saskému. Tím, že se Václav spojil se Sasy bez bavorského zprostředkování pozdvihl Čechy vlastně na úroveň Bavorska, respektive, alespoň teoreticky, na úroveň jakékoli jiné křesťanské země, neboť Jindřich a jeho potomci si nárokovali vládu nad celým křesťanstvem.

Arnulfova kapitulace z r. 922 také nemohla zcela zastavit záměry a „nastartované“ aktivity jeho někdejších spojenců v řadách české šlechty, kteří po léta připravovali česko-lutické protisaské spojenectví. Zpráva o pádu jejich mocného patrona pro ně jistě byla velkou ranou, od jejich činů je však neodradila. Mohli ostatně předpokládat, že Arnulfovo pokoření je jen dočasnou záležitostí a že, zaháji-li sami protibavorskou ofenzívu, Arnulf vypoví Jindřichovi poslušnost a starý plán se přece jen podaří uskutečnit (právě tak je asi třeba rozumět následným událostem).

V září 92925 pozval Václavův bratr Boleslav svatého knížete na svůj hrad v místech dnešní Staré Boleslavi. Jednalo se o mimořádně honosné sídlo, jehož výstavnost byla svým způsobem demonstrací Boleslavových politických ambicí. Počátky tohoto sídla spadají do doby života knížete Bořivoje. Hradiště bylo vystavěno poblíž labského brodu, na rozhraní panství středočeských Přemyslovců a někdejšího knížectví Pšovského, které Bořivoj připojil ke vznikajícímu českému státu sňatkem s dcerou pšovského knížete Ludmilou. Boleslav I. sídlo získal jako úděl vyhrazený mladšímu bratrovi. Podle Kosmovy kroniky prý nechal Boleslavský hrad vystavět z kamene, „po římském způsobu“. Tato zpráva byla donedávna zpochybňována, archeologický průzkum z devadesátých let dvacátého století však potvrdil, že sídlo Boleslava I. bylo skutečně kamenným hradem, patrně prvním v Čechách.

Václav byl o přípravě atentátu podle všeho informován, v odevzdanosti do vůle Boží však pozvání přijal a na bratrův hrad dorazil. Nejel ovšem bezbranný, naopak, měl s sebou zdatné bojovníky ze své družiny a před odjezdem dokonce provedl na pražském hradě jakousi jejich přehlídku, jakožto demonstraci síly. Právě obavy z možného střetu s Václavovými družiníky byly důvodem, proč vrahové svůj záměr během Václavovy návštěvy dvakrát odložili. Jako vhodný čas k útoku bylo pak stanoveno ranní svítání, chvíle, kdy Václav podle svého zvyku chodíval osamocen na jitřní pobožnost. Cestou k hradnímu kostelíku Kosmy a Damiána napadl sv. Václava nejprve sám Boleslav, fyzicky zdatnější vévoda však mladšího bratra přemohl a ten od dalšího útoku upustil. Křikem však povolal trojčlennou skupinu vrahů, která čekala na jeho znamení. Tito smluvení zabijáci Václava dostihli u chrámových dveří a usmrtili. Současně začalo naplánované vraždění jeho stoupenců, a to jak jeho doprovodu na Boleslavském hradišti, tak také v Praze.26

Boleslav, který se pak stal knížetem, zahájil prakticky okamžitě válku se Sasy, a to v koordinaci s novým protisaským povstáním Luticů. Vliv někdejšího „Drahomířina křídla“ české šlechty je tu zřejmý, (ačkoli Drahomíra sama se už v těchto událostech neangažovala, podle Prvé staroslověnské legendy byla naopak zděšena vyústěním starého sporu a ztrátou staršího syna). Už během bojů se Sasy začal Boleslav patrně litovat svého činu a ostatky zavražděného bratra, narychlo pohřbené ve Staré Boleslavi, dal převést do pražského chrámu sv. Víta. Výše už byla řeč o tom, že translace byla vlastně zahájením světecké úcty a Boleslav si tohoto dobového aspektu musel být vědom! Jistým objasněním jeho zločinu i postupného „zmoudření“ může být věk. Boleslav byl v době vraždy patrně velmi mladý, snad ještě dítě, a hlavními činiteli v celé „akci“ byli velmoži z jeho okolí. K tomuto výkladu se kloní jak nejstarší legendární texty, tak např. i pozoruhodné iluminace tzv. Wolfenbutelského rukopisu27, které ukazují Boleslava vskutku jako odrostlejší dítě, bezvousé a znatelně menší než postavy dospělých (jednou dokonce sedí na klíně jednoho z dvořanů).

Poměrně brzy po Václavově smrti se pak začal šířit jeho kult a zprávy o zázracích, překvapivě zejména v rodině bratrovraha Boleslava I.

 

Poznámky:

1) Viz např. Měřínský Zdeněk, České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I.

2) Germanisovaný název tohoto hradiště známe z franckých kronik, o jeho poloze nám však prameny neříkají nic. Jsme proto na pochybách, kam Vogastisburg lokalizovat, resp.,se kterým z archeologům známých slovanských hradiští jej ztotožnit. Nejčastěji je spojován s hradištěm na vrchu Rubín u Podbořan, kam jej lokalizoval archeolog J. Bubeník.

3) Tato optika východofranckého kléru se odráží např. v dobových spisech a v korespondenci týkající se christianizace Slovanů (viz např. spis „Conversio Bagoariorum et Carantanorum“ vzniklý po r. 869 či stížný list bavorských biskupů papeži z r. 900).

4) Jak připomíná ve svém „Přehledu českých církevních dějin“ J. Kadlec, ochota podpořit misii k moravským slovanům souvisela patrně také s císařovou snahou christianizovat Bulhary, nebezpečné severní sousedy Byzance, kteří byli současně jižními sousedy a dočasnými spojenci Rostislavovy Moravy.

5) Dosvědčují to početné nálezy tehdejších hrobů s křesťanskými atributy, které zřetelně patřily lidem různých stavů a majetku.

6) Tato cesta sice nepřinesla žádný trvalý efekt, pro Konstantina-Cyrila to ovšem bezpochyby byla cenná zkušenost.

7) Pozoruhodná je identita Chazarů. Bylo to etnikum původně ugrotatarské, které ovšem, snad prostřednictvím návštěv blízkovýchodních kupců, přijalo za svou židovskou víru, což je zjev mimořádně vzácný. Konstantin-Cyril tedy během své misie teologicky soupeřil s judaismem.

8) Hlavním denunciantem a dlouhodobým odpůrcem byzantské misie byl východofranský kněz Wiching, pozdější biskup nitranský, muž, který neváhal opakovaně používat proti svým sokům padělané listiny a byl dokonce ochoten pomocí padělků klamat i papeže Jana VIII.

9) Došlo k tomu v půli roku 869 bullou „Gloria in excelsis Deo“.

10) Po jmenování legátem vyslal Hadrián II. Metoděje do střední Evropy, nikoli ovšem přímo na Velkou Moravu, nýbrž do jejího sousedství, do malého státečku slovanského knížete Kocela při Blatenském jezeře, aby tam vysondoval ochotu tohoto (a snad i jiných knížat) podřídit vlastní církevní správu jednotnému vedení v rámci připravované „slovanské“ diecéze, (do jejíhož čela měl být postaven právě Metoděj). Kocel byl synem někdejšího nitranského knížete Pribiny. Metoděj ho dobře znal, bratři se u jeho dvora zastavili už na cestě do Říma r. 867, a jednání s ním proběhlo úspěšně. Po splnění zmíněného poslání se Metoděj zase vrátil do Říma.

11) Tzv. Fotiovo schizma. Papež Mikuláš I. r. 863 zasáhl do sporů o stolec Konstantinopolského patriarchy mezi východními duchovními Ignatiem a Fotiem a na základě poněkud jednostranných informací Fotia exkomunikoval. Ambiciózní Fotios, se kterým se soluňští bratři dobře znali, odpověděl dosti tvrdě a r. 867 sám exkomunikoval papeže Mikuláše. Vypuklo zmíněné schizma, které se sice nakonec podařilo vyřešit (Fotios se s Římem usmířil a byl rehabilitován), ale spory, jež vyvolalo, trvale poznamenaly poměr mezi křesťanským západem a východem. (Konstantin a Metoděj ovšem zůstali Římu věrni po celou dobu sporu).

12) Prameny nás stroze informují o tom, že francká vojska obléhala jakési hradiště Cannburg (snad lokalita Kanina na kokořínsku) a že Karel založil při hranici české kotliny tzv. Marku českou, jako správní celek, jehož úkolem měla být organisace obrany pro případ útoku ze strany Slovanů (tzv. Moissacká kronika je označuje jménem Cichu-Windones).

13) Kristiánova latinsky psaná legenda o Umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily zařazuje tyto báje před samo vyprávění o sv. Václavu, jako součást informací o světcově rodokmenu.

14) Prvně o Bořivojově křtu informuje Kristiánova legenda.

15) Vůdcem pohanské opozice proti Bořivojovi prý byl jakýsi velmož Strojmír (viz Kristiánova legenda).

16) Při řezenské dómské kapitule sv. Jimrama zřídil dokonce biskup Baturich jakási slovanská studia, kde se mniši zabývali poznáním slovanského jazyka a staroslověnské kultury. Podstatnou roli v této řezenské toleranci vůči české staroslověnské tradici asi hrálo vědomí, že Čechy byly mnohem divočejší půdou než zaniklá Velká Morava, a proti křesťanství zde dosud stála značně silná pohanská opozice (připomeňme někdejší násilné povstání proti Bořivojovi poté co se dal pokřtít). Trvat za takových okolností na liturgické jednotě by bylo více než neúčelné.

17) Drahomířini blízcí příbuzní, otec a bratr, byli v té době v saském zajetí.

18) V latinské legendě o sv. Ludmile „Fuit in provincia Boemorum“ vyjadřuje autor Drahomířin odpor ke smíru s Ludmilou slovy, která vkládá do Drahomířiných úst:“ Proč ona má býti takřka mou paní? Zahubím ji, zdědím všechno co má, a svobodně budu vládnouti.“

19) Vikingové (u východních Slovanů známí jako Varjagové), působili v raném středověku jako profesionální válečníci u mnoha evropských dvorů.

20) O možné existenci budečské školy se do nedávna pochybovalo, výzkum archeologa Zdeňka Váni v sedmdesátých letech dvacátého století však přinesl některé hmotné doklady, že na Budči skutečně jakási škola fungovala. Působivý je zejména nález železného pisátka (tzv. stilus), které se užívalo v raně středověké školské praxi k rytí do voskových destiček.

21) Snad jde o slovanskou přezdívku založenou na parafrázi latinského titulu doktor.

22) Viz tzv. Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu

23) Nejednalo se o vyhnanství příliš drsné, šlo spíše jen o to vzdálit Drahomíru od jejích stoupenců i od pražského dvora. Po čase, když se Drahomíra přestala politicky angažovat, povolil jí Václav návrat ke dvoru. (Zajímavé je porovnání podání tohoto problému v Prvé staroslověnské legendě, která se vůbec nezmiňuje o Drahomířiných vinách, a např. v Kristiánově legendě, jež pojednává jak o sv. Václavu, tak o sv. Ludmile, a vývoj Drahomířina osudu je v ní proto poměrně podrobně zachycen).

24) Sv. Vít byl hoch z vlivné sicilské rodiny, který položil ve 3. století život za křesťanskou víru během známého Diokleciánova pronásledování křesťanů. V 9. století pak byla část jeho ostatků uložena v saském klášteře Corvey a působení těchto relikvií se pak připisovaly úspěchy saských panovníků.

25) Vročení vraždy sv. Václava je složitou otázkou. Zatímco legendární podání se shodují na určení dne ( pondělí po svátku sv. Kosmy a Damiána, tj. 28. září), přesné určení roku se v různých rukopisech značně rozchází. V zásadě přicházejí v úvahu léta 929 či 935. Prvé datum je považováno za tradičnější, neboť se objevuje ve většině středověkých legend a kronik. V novodobé historiografii se k němu přikláněl zejména J. Pekař, R. Turek, J. Kadlec aj. Mnoho pro jeho akceptaci přispěl v době relativně nedávné F.V. Mareš přesvědčivým rozborem důvodů, proč v některých redakcích svatováclavských legend došlo ke zmatené dataci (viz např. Obrazová Pavla, Vlk Jan, Maior Gloria, Praha 1994). Druhé datum hájil Palacký, v nedávné době pak Z. Fiala a D. Třeštík. Otázka dosud není spolehlivě vyřešena.

26) Při tomto vraždění patrně došlo i zabití Václavova nemanželského syna Zbraslava (viz tzv. První staroslověnská legenda o sv. Václavu)

27) Zmíněný rukopis si nechala vyhotovit kněžna Emma, manželka bratrovrahova syna Boleslava II.

Bibliografie:

Avenárius Alexander, Die Avaren in Mitteleuropa, Amsterodam-Bratislava 1974

Bartoš František M., Kosmas a Gallus, Čech a Lech, In: Česko-polský sborník vědeckých prací, Praha 1955

Borkovský Ivan, Staroslovanská keramika ve Střední Evropě, Praha 1940

DALIMILOVA KRONIKA, převod do novočeské prózy Maralík Milan, Praha 1948

Dekan Ján, Velká Morava, Bratislava 1986

Fiala Zdeněk, Dva kritické příspěvky ke starým dějinám českým. In: Sborník historický 9, 1962

FONTES RERUM BOHEMICARUM, díl I.-II., ed. Emler Josef, Tomek W.W., Praha 1873-1874

Franzen August, Malé církevní dějiny, Praha 1995

Havlík Lubomír E., Kronika o Velké Moravě

Kadlec Jaroslav, Přehled českých církevních dějin, Praha 1991

Kadlec Jaroslav, Svatý Václav, Nepomuk 1994 (pamětní tisk)

KOSMOVA KRONIKA ČESKÁ, ed. Hrdina Karel, Bláhová Marie, Fiala Zdeněk, Praha 1972

Lutovský Michal, Profantová Naďa, Sámova říše, Praha 1995

Měřínský Zdeněk, České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., Praha 2002

NA ÚSVITU KŘESŤANSTVÍ, ed. Chaloupecký Václav, Praha 1941

Obrazová Pavla, Vlk Jan, Maior gloria – svatý kníže Václav, Praha 1994

Pekař Josef, O smyslu českých dějin, Praha 1990

PRAMENY K DĚJINÁM STÁTU A PRÁVA V ČESKOSLOVENSKU, ed. Vaněček Václav, Malý Karel, Praha 1967

PRAMENE K DEJINÁM VELKEJ MORAVY, ed. Ratkoš Pavol, Bratislava 1968

SVATOVÁCLAVSKÝ SBORNÍK, sv. I.-II., Praha 1934-1939

Třeštík Dušan, Kosmas, Praha 1972

Třeštík Dušan, Počátky Přemyslovců, Praha 1981

Turek Rudolf, Čechy na úsvitě dějin, Praha 1963

Váňa Zdeněk, Svět dávných Slovanů, Praha 1983

Vašica Josef, Literární památky epochy velkomoravské, Praha 1966

Zástěrová Bohumila, Vznik a počátky Slovanů, Praha 1958

16342 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Následky MeToo: Šaría zavedena dřív než islám. V soudních síních vládne presumpce viny. Pokrokoví muži pláčou nad svojí maskulinitou. Rozvrat společnosti je završenMuslimové požadují na vídeňském letišti větší modlitební místnostPomozte nám, prosím, bez Vás to nedáme. Byla by škoda, kdybychom po 15 letech existence museli skončitVystoupení z Evropské unie je výhodné. Zde máte faktaNeziskoví fízlové a udavači v akci: Prodavačka vyhozená z práce. Víš, soudruhu, koho zaměstnáváš? Zákaz Ortelu na Řipské pouti. Horší než za Husáka. Máme možnost volby

euServer.cz

Nechť nám ČT sdělí, jakou to nestrannost a svobodu má vlastně na mysliBritové vyšli ze „Žaláře národů" – Středně jedovatý fejeton

ePortal.cz

V případě, že by se nepodařilo déle sehnat více peněz, činnost Eportalu bude ukončena Ti, kteří v této volbě prohráli, spustili spolu s Milionem chvilek na dr. Křečka a na výsledek této volby neskutečně agresivní útok

Eurabia.cz

České ministerstvo obrany vyhrožuje expertovi, který upozornil na možné tunelování české armády!Turci dávají najevo, že Berlín nepatří Němcům, ale patří Turkům

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

A jejda! Ombudsmana Křečka podpořily „známé firmy“ z Brna. To zase bude řevKlausova prorocká slova. Koluje VIDEO z doby, kdy se válčilo o Lisabonskou smlouvu
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění