Zlatá bula sicilská a Čechy na vrcholu přemyslovské moci

Autor: Petr Bahník | Publikováno: 26.9.2010 | Rubrika: Studie
koruna_premyslovci

Historik Karel Schwarzenberg v jedné ze svých úvah připomněl, že: „ každý z malých středoevropských národů si někdy ve své historii vyzkoušel roli velmoci. Čechové k tomu dostali příležitost v rytířském třináctém století, za vlády posledních Přemyslovců.“

Sledujeme-li, za jakých okolností tehdy došlo k nebývalému vzestupu českého státu, a jak se české dějiny dále vyvíjely, nahlížíme, jak úzce ve středověku souvisely kvality vladařů i jejich osobní život s osudy národů, jimž vládli, a jak snadno, a ve srovnání s dneškem rychle, se proto střídala období vrcholné prosperity s obdobími nejhlubšího úpadku.

Tato těžko přehlédnutelná skutečnost zřetelně rozvrací materialistická východiska marxistické historiografie a potvrzuje význam osobnosti v dějinách. Nechceme tím pochopitelně zpochybňovat podstatný vliv hospodářských procesů na průběh dějin, pouze připomenout neplatnost někdejších ideologicky podmíněných zjednodušujících klišé, jež po desetiletí deformovala pohled na českou historii a zatěžovala hlubší poznání a docenění vůdčích postav naší minulosti.

Podrobnější přiblížení politického a kulturního dění v Čechách třináctého století kromě toho připomíná problematičnost zažitého volného nakládání s termíny, zejména s termínem „feudalismus“, a vyvrací ještě další ideologické pověry, které, na rozdíl od těch marxistických, zatěžují českou historiografii v době nejsoučasnější, především nepodložená, byť třeba dobrou vůlí motivovaná, tvrzení o neexistenci nacionálního cítění ve středověku. Právě třinácté století, zejména jeho druhá polovina, je totiž dobou výrazného českého národního uvědomění, jež vede ke vzniku prvních českojazyčných literárních děl.

Éra vlády posledních Přemyslovců, kterou se v této kapitole našeho kurzu chceme zabývat, je tedy obdobím pro českou historii klíčovým a pozoruhodným i s ohledem na poznání středověkých dějin celoevropských.

Dědiční králové

Vydání Zlaté buly sicilské římským králem Fridrichem II. roku 1212 bylo nejen vyvrcholením celoživotního úsilí českého krále Přemysla Otakara I., ale především úspěšným výsledkem dlouhodobých snah českých panovníků o zahraničně politické zajištění českého státu resp. jasné vymezení jeho poměru ke svazku zemí, pro který se ve vrcholném středověku vžilo označení Svatá říše římská. Český stát byl s tímto svazkem většinově německých oblastí volně spojen, zároveň si však uchoval zřetelné znaky vlastní suverenity. Tento zvláštní poměr se začal formovat již v samých počátcích české státnosti. Obnovené „otonské“ imperium tehdy hrálo jasně dominantní roli ve střední Evropě, zároveň se však nezříkalo svého universálního charakteru, v čemž čeští vládci, počínaje sv. Václavem, rozpoznali potenciální možnost, jak, při zachování vlastní svébytnosti, čerpat prospěch z civilizační a ekonomické prosperity Říše, a přimknuli se proto k říšské myšlence v jejím ideálním nadnárodním pojetí. Ačkoli vztahy mezi císařstvím a českým státem nebyly bez vážných komplikací, a svou svébytnost museli přemyslovští panovníci před císaři nejednou bránit se zbraní v ruce, přece si nezvolili cestu úplného zpřetrhání formálních vazeb k Říši, jako to učinili panovníci polští či uherští, ani nebyli ochotni obětovat Říši svou nezávislost, jako např. germanisovaní vládci slovanských kmenů v severním Německu, nýbrž trvale hájili a prohlubovali výše popsanou volnou vazbu k Říši, při chápání Říše jako barvitého spolku různorodých monarchií, která má teoreticky zahrnovat celé křesťanstvo v duchu katolické zásady jednoty v mnohosti. Tuto ideu Imperia Christiana byli císařové nuceni respektovat, a nemohli se jí dost dobře zříci, neboť byla hlavním zdrojem jejich autority, třebaže bylo během staletí stále zřejmější, že snahy o její uskutečnění jsou nepraktickou utopií a vzorový příklad volného sepětí samostatného státu s Říší, jaký představovaly přemyslovské Čechy, zůstane spíše anomálií, než standardní formou vztahů křesťanských království k Imperiu.

Potřeba císařů uchovat alespoň v teoretické rovině universální ráz Říše nicméně trvale vytvářela prostor pro českou státní seberealizaci. Zásadním imperativem české politiky od 11. do 14. století pak bylo, udržet vzájemně výhodný volný vztah k Říši a pokud možno právně zajistit všechna v průběhu věků získaná privilegia.. Vnějším výrazem a jedním z nástrojů spjatých s touto snahou bylo udělení královského titulu císařskou či papežskou autoritou, o něž čeští panovníci usilovali od konce 11. století, a uznání jeho dědičnosti stvrzené právě Zlatou bulou sicilskou.

Dosažení výše popsaných legitimních cílů podřídili čeští panovníci veškerou svou zahraničně politickou aktivitu, byli ochotni taktizovat, využívat vnitřních rozporů říšské politiky, manévrovat během tzv. sporu o investituru mezi mocí papežskou a císařskou a pod. To jim, a zejména Přemyslu Otakarovi I., bývá někdy zcela nemístně vyčítáno, zejména některými německými historiky, jako údajný doklad jakési české věrolomnosti a usurpace privilegií, na úkor „práv říše“. Tito „mravokární“ autoři přitom taktně zamlčují kontext tehdejší evropské politiky, ve kterém se přemyslovští panovníci snažili jen uhájit pro český stát místo na slunci. Konkrétně ve sporech o císařský trůn a o poměr moci císařské a papežské na počátku 13. století, v nichž vskutku Přemysl Otakar obratně taktizoval, nenajdeme prakticky žádného středoevropského politika, který by se nepokoušel o totéž a nesnažil se licitovat v zájmu vlastního prospěchu, a to, na rozdíl od Přemysla, nikoli jen ve službě vyššímu ideálu, nýbrž dosti často pro pouhý finanční zisk.1

Prvním korunovaným českým králem byl Vratislav I. roku 1086, který ovšem obdržel tento titul jen pro svou osobu, čili, šlo jen o symbolické uznání statu quo, totiž momentální síly a důstojnosti českého státu, nikoli o právní zabezpečení jeho postavení do budoucna. Druhý český král Vladislav I. sice za pomoc císaři Fridrichu Barbarossovi v boji proti lombardským městům získal roku 1158 dědičný královský titul (český a polský), posléze se však dočkal hořkého zklamání, když císař sám svévolně odmítl již udělená privilegia a dědičnost českého královského titulu uznávat. Teprve třetímu českému králi Přemyslu Otakarovi se podařilo získat oč usilovali jeho předkové, a to, přiznejme, především díky zmíněnému bezskrupulóznímu manévrování v duchu tehdejší politiky.

Hlavním polem diplomatického taktizování byl tehdy zápas mezi pretendenty císařského trůnu z dynastií Štaufů a Welfů. Zprvu stál Přemysl na straně štaufské a podporoval mladšího syna císaře Fridricha Barbarosy, Filipa Švábského, který nastoupil na trůn po smrti svého bratra Jindřicha VI. Filip se těšil podpoře většiny říšských knížat a měl též podporu Francie, která v něm hledala spojence pro svůj dlouhodobý zápas s Anglií. Filipovým protihráčem z rodu Welfů byl syn známého vévody Jindřicha Lva, Ota Brunšvický, který měl zase přízeň anglického krále Richarda I., jehož byl synovcem, ale i politicky mimořádně aktivního papeže Inocence III., jenž se právem obával přílišného nárůstu štaufské moci i pokusů Štaufů přeměnit Impérium v dědičnou monarchii. Když r. 1201 papež Otu otevřeně podpořil a vyzval i říšská knížata k jeho podpoře, přešel na Otovu stranu dočasně i český král. Vývoj vojenských akcí ovšem takto nastavenou situaci změnil. Filip Švábský Otu v letech 1204-1208 opakovaně vojensky porazil a Otovi spojenci, včetně papeže, se proto začali zase přiklánět na stranu štaufskou. V červnu 1208 byl však Filip úkladně zavražděn, Štaufové ztratili politické vedení a Říši hrozil chaos. Většina říšských knížat proto chtě nechtě podpořila Otův nástup na císařský trůn, a to tím spíše, že se Ota zasnoubil se sestrou zavražděného Filipa Beatrix a zdálo se, že dlouholetý spor Štaufů a Welfů směřuje ke smírnému konci. Svou přízeň Otovi opět dal papež i český král Přemysl. V říjnu 1209 byl Ota Brunšvický v Římě korunován císařem.

Ve svém novém postavení ovšem začal Ota sám sebe prezentovat jako dědice Welfů i Štaufů a dával najevo, že po vzoru některých silných císařů, zejména Jindřicha VI., bude usilovat jak o přeměnu Říše v dědičnou monarchii, tak i o posílení císařských pozic v Itálii a neformální podřízení papežství císařské moci. Inocenc III. byl nečekaným kursem Otovy politiky nepříjemně překvapen a od svého někdejšího oblíbence se z pochopitelných důvodů odvrátil. Otovy ambiciózní plány nakonec paradoxně zkřížil syn Jindřicha VI., sicilský král Fridrich. Ten byl už roku 1197 v pouhých dvou letech z vůle svého otce zvolen římským králem a měl se stát dědicem císařského trůnu, když však krátce poté Jindřich VI. náhle zemřel, obávala se říšská knížata bezvládí a dosadila na trůn raději jeho strýce Filipa Švábského. Fridrich se tak nadlouho ocitl mimo hru a žil na Štaufy ovládané Sicilii. V době Otova razantního rozchodu s papežskou politikou se Inocenc III. rozvzpomněl na Fridrichovy oprávněné nároky a začal ho podporovat proti Otovi. K podpoře Fridricha Sicilského se přiklonila také Francie. Do čela opozice proti Otovi přímo uvnitř Říše se pak postavil český král Přemysl. Lze říci, že měl patrně hlavní zásluhu na tom, že většina říšských knížat Otu opustila a roku 1211 zvolila na sněmu v Norimberce římským králem Fridricha Sicilského.

Vidíme, že opakované proměny Přemyslovy zahraničně politické orientace nebyly nějakými krkolomnými přemety bezcharakterního dobrodruha, nýbrž byly úzce navázány na politické kroky nejvýznamnějších autorit tehdejší Evropy a nikterak nevybočovaly z obvyklého rámce tehdejších norem diplomatického a politického jednání. Bylo by přitom nepochopitelné, kdyby Přemysl za své postoje neočekával pro svůj stát nic. Je naopak samozřejmé, že se jeho rozhodování ve spleti proměnlivých účelových spojenectví řídilo ohledem na prospěch země. Udělení dědičného královského titulu a jiných privilegií získal poprvé od Filipa Švábského, jeho potvrzení pak postupně od všech účastníků sporu, včetně papeže Inocence. Zlatá bula sicilská a s ní spojená privilegia vydaná pro Přemysla Otakara Fridrichem II. Sicilským roku 1212, potom vytvořila právní základ pro vzrůst prestiže a prosperity českého státu, jež vyvrcholil za vlády císaře Karla IV., kdy také poměr českého státu k Říši nalezl definitivní právní ukotvení v Lucemburkově vlastní „Zlaté bule císaře Karla“.

Nástupcem Přemysla Otakara I. se v souladu se Zlatou bulou sicilskou stal jeho syn Václav I. Za jeho vlády došlo k významnému ekonomickému vzestupu českého státu. Příčiny byly v zásadě dvě: Objev nových ložisek stříbra v Jihlavě, jež se stal základem kvalitního českého mincovnictví, a dokonání tzv. vnitřní kolonizace českých zemí, o čemž bude řeč níže.

Kulturní a společenské změny v českých zemích za vlády posledních Přemyslovců

Třinácté století je v mnoha směrech klíčovým obdobím dějin středověké Evropy. Na jedné straně lze říci, že jím středověk vrcholí, neboť se v jeho průběhu prakticky ve všech evropských zemích ustálily hierarchické vazby feudální společnosti a svého vrcholu dosáhly také myšlenkové a umělecké trendy spjaté se středověkým pojetím světa a odrážející se v tzv. rytířské kultuře.

Na druhé straně lze ovšem se stejným oprávněním říci, že třináctým stoletím feudální středověk fakticky skončil, byť ze setrvačnosti mnohé jeho vnější atributy ještě po celé věky přežívaly (asi jako baroko na jihočeském venkově). Bylo zřejmé, že vysněné modely uspořádání křesťanstva, jež se opíraly o tzv. teorii dvou mečů a ideu Imperia Christiana, zůstanou pouhou utopií, že ideální společenské rozvrstvení založené na Augustinově učení o trojím lidu trvale ztroskotává na mocichtivosti panovníků a že šlechtě už nestačí odměňování pouhým propůjčováním lén či úřadů, nýbrž žádá za svou věrnost předání majetků do skutečného a trvalého dědičného vlastnictví (tzv. teritorizace šlechty).

Také v duchovní oblasti se ve třináctém století projevuje jakási dvojznačnost. Na jedné straně dochází k naplnění tendencí, jejichž náznaky se tak či onak projevovaly už dříve, jsa vyvolány zejména křižáckým hnutím dvanáctého století. Ohromné popularity dosahují rytířské a špitálnické řehole, ať již vzniklé přímo v Palestině, nebo po vzoru zvyklostí ze Svaté země zformované v evropském „zázemí“. Objevuje se citem prostoupená františkánská spiritualita, zprvu jako projev oživení víry v laickém prostředí měst, a širokého uznání dochází rovněž nová, filosofickým myšlením prostoupená spiritualita dominikánská. Dcera českého krále Přemysla Otakara I. sv. Anežka, ovlivněna těmito trendy nové zbožnosti, vstupuje do ženské větve františkánské řehole v řádu Klarisek, zřizuje pro komunitu jeho sester klášter a navazuje pozoruhodnou osobní korespondenci se zakladatelkou řádu sv. Klárou (dopisy této světice s Anežkou českou jsou mimochodem její jedinou dochovanou korespondencí). V duchu dobové atmosféry pak sv. Anežka zakládá také špitál v Praze „Na Františku“ a vymůže na papeži Inocencovi IV. roku 1252 uznání statut špitálního bratrstva, z nějž se pak stane samostatný Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, přidržující se augustiniánské řehole, jenž je určen k péči o nemocné v Anežčině špitále a později i k ostraze pražského mostu. Podobnou činnost rozvíjí na regionální úrovni v podještědí sv. Zdislava, manželka mocného Havla z rodu Markvarticů. Podporuje dominikánské řeholníky, je v osobním kontaktu s jejich prvním představeným v Čechách, kazatelem polského původu bl. Česlavem, a pro známý rytířský řád Johanitů zřizuje s podporou svého manžela materiálně zabezpečený špitál.

Na druhé straně začínají v témž čase hrozivě narůstat do té doby neznámá masová heretická hnutí a protikřesťanské sekty, které v některých částech Evropy nabyly nečekaně silného společenského vlivu (zejména gnostická sekta Katarů v jižní Francii).2 Některé zmínky pramenů naznačují, že ani české země nezůstaly působení těchto tajných sekt ušetřeny, byť o nich nelze říci nic bližšího.3

V architektuře a výtvarném umění třináctého století sice panuje gotika, jež má před sebou ještě plných dvěstě let plodného rozvoje, na přelomu třináctého a čtrnáctého století se však v Italii již hlásí o slovo ranná renesance a s ní spojené humanistické myšlení, které začíná pronikat i do tradičních středověkých literárních žánrů. V těch se ostatně také stále zřetelněji odráží politické zájmy šlechty, jíž jsou tato díla primárně určena.

Posuny v evropském myšlení 12.-14. století lze nejlépe pozorovat na proměnách hodnot oslavovaných v dílech hrdinsko-rytířské epiky. Zatímco starofrancouzské „Písně o činech“ tzv. Karlovského okruhu propagují ideál věrnosti králi, jako základní feudální ctnost, a glorifikují postavu krále, konkrétně Karla Velikého, jako hrdiny bez bázně a hany, písně tzv. Vilémovského cyklu, reflektující západoevropské poměry dvanáctého věku, již naopak připouštějí, že král může mít některé negativní vlastnosti, pročež je možné se jeho vůli za jistých okolností protivit, a za vrcholné ctnosti považují službu Víře a obranu vlasti. Písně pozdějšího Cyklu odbojníků, jako známá Píseň o Renaudovi z Montaubanu, pak již zcela otevřeně oslavují odboj urozených hrdinů pronásledovaných nespravedlivým králem, a hlavní ctnost vidí v obraně rodové cti. Že tato věc, stejně jako třeba nebývalý rozvoj heraldiky, úzce souvisí s výše již zmíněnou teritorizací šlechty je jasné. K razantní proměně žánru pak dochází v dílech zpracovávajících bretonské báje, počínaje krátkými Lais básnířky Marie de France a konče artušovskými rytířskými romány Chretiena de Troyes či Wolframa z Eschenbachu. Exotické a pohádkové motivy těchto příběhů reflektují nejen zvýšený zájem publika o cizokrajnou tématiku, vyvolaný kontaktem křesťanstva s islámským světem během křížových výprav, ale rovněž jednoduchou raně humanistickou zálibu v zábavnosti a napínavosti vyprávění a také jakýsi laický mysticismus (motiv svatého grálu), jenž mohl být čtenáři v duchu dobové dvojznačnosti vykládán jak katolicky pravověrně, tak i hereticky (jak se této látce masivně děje ve spárech současných interpretů z řad New Age).

Ačkoli bylo české prostředí na počátku třináctého věku v mnoha ohledech za poměry západoevropskými opožděno, brzy po upevnění pozic českého státu v souvise s vydáním Zlaté buly sicilské došlo ke zrychlenému vývoji, během něhož česká společnost v relativně krátkém časovém období absorbovala četné západní vlivy, v díle vynikajících jedinců, jako byla již zmíněná sv. Anežka, dokázala vydat svědectví o vlastní vyspělosti a schopnosti držet se západem krok, a v době Karla IV. pak konečně pronikla na samu špici kulturního vývoje Evropy. Materiální podmínky k tomu vytvořil výše zmíněný ekonomický vzestup českého státu za vlády Václava I.

Potřeba zefektivnit zemědělskou produkci a zároveň zvětšit podíl řemeslné výroby na ekonomice země dovedla Václava I. k rozsáhlým projektům osídlování a zůrodňování dosud pustých oblastí země (zejména v pohraničí) a k zakládání nových měst. Hlavní podíl na této „vnitřní kolonisaci“ měli přistěhovalci ze západní Evropy, zejména ovšem z německých zemí, kteří se na panovníkovo pozvání a s jeho souhlasem usazovali v různých částech země a stali se předky pozdějších „sudetských“ Němců. Důvody k pozvání těchto cizinců byly dvojí. Jednak s sebou přistěhovalci přinášeli vyspělejší formy hospodaření (tzv. trojpolní systém) a jednak domácí české obyvatelstvo usazené v nejúrodnějších částech země nemělo větší zájem kolonizovat divoké pohraniční hvozdy a mokřiny. Při pozvání panovník patrně očekával, že se skupiny přistěhovalců časem asimilují a s domácím obyvatelstvem splynou, což se ovšem nestalo. Naopak. Kolonisté obdaření řadou panovníkem udělených privilegií vytvořili hermeticky uzavřené komunity a spoléhajíce na královu ochranu projevovali vůči okolí zřetelnou přezíravost, což vedlo k četným konfliktům s domácím obyvatelstvem a zejména s českou šlechtou. Pokud tak jednali západoevropští příslušníci řádu cisterciáků, kteří do Čech přicházeli jako zakladatelé měst, dalo se to s ohledem na specifický charakter jejich řeholního života do jisté míry pochopit a akceptovat, arogantní uzavřenost neurozených kolonistů však v očích českých rytířů a pánů představovala neodpustitelnou provokaci, na kterou reagovali vyhraněným nacionálním uvědoměním, jež se v mnoha ohledech blížilo novověkému národnímu cítění, (navzdory šlechtické provenienci dokonce včetně jistých sociálně solidaristických rysů, typických pro moderní nacionalismy).

Česká společnost přitom tradičně netrpěla žádným jazykovým šovinismem nebo nějakou chronickou xenofobií, naopak. U pražského královského dvora běžně působili cizinci v rolích rádců a panovnických úředníků, ušlechtilou zábavu obstarávali vedle domácích bardů, (slyšíme o pěvcích Dobrietovi a Koiatovi)4, také přední představitelé německého minnesangu, jako Walter von Vogelweide či proslulý Tannhauser. Už s ohledem na manželky vládnoucích Přemyslovců, jež byly většinou cizího původu, panovala v okolí českých králů latinsko-česko-německá trojjazyčnost. U dvorů vyšší aristokracie tomu bylo podobně. Rytířská kultura, šířící se k nám z Francie německým prostřednictvím, s sebou navíc přinášela určitou německou módu. Mnohé ryze české šlechtické rody přijímaly pod vlivem této módy německy znějící přídomky, aby se připodobnily oblíbeným hrdinům dvorských románů, třebaže příslušníci těchto rodů většinou sami německy neuměli a jejich nové predikáty byly často utvářeny bez ohledu na německou gramatiku, což připomíná nedávnou módu „anglických“ osobních jmen, jež se v Čechách rozšířila po listopadu 1989 pod vlivem amerických televizních seriálů (včetně absurdit jako je „jméno“ Džejár ze slavné série Dallas). Z hradu Světlíka se tak stal módní Lichtemburk (správně by mělo být Leuchtenburg), Havel z rodu Markvarticů s erbem lvice založil Lví hrad Lemberk (rozuměj Lewenberg), páni Zajícové se zvou „z Házmburka“ (Hasse =zajíc) a pod.

Navzdory této celkové vstřícnosti vůči německé kultuře však urození Čechové nikdy nerezignovali na svou vlastní svébytnost. Pocit ohrožení, vyvolaný neskrývanými ambicemi jazykově německých kolonistů a měšťanů v nich pak přirozeně vyvolal potřebu demonstrovat svou nacionalitu navenek, a to zejména podporou českojazyčné literatury, jež vzdáleně navazuje na staroslověnskou tradici, pracuje však již s živým lidovým jazykem. Od poslední třetiny třináctého století proto vznikají česká zpracování hrdinsko-rytířské epiky, v čele se staročeskou Alexandreidou, novou „hymnou“ českého státu se stává svatováclavský chorál a v následném čtrnáctém století dochází i k úplnému českému překladu Bible, jenž je jedním z nejstarších překladů Písma svatého do národního jazyka vůbec.5 Zásady českého šlechtického národovectví k nám pak promlouvají zejména ze známé veršované kroniky takřečeného Dalimila, v jejích původních českojazyčných verzích, ale také např. z tzv. Manifestu Přemysla Otakara II., jímž se snažil před svým osudovým střetem s Rudolfem Habsburským získat spojenectví polských knížat apelem na slovanské bratrství a společné existenční zájmy Čechů a Poláků.

V konfrontaci s těmito dobovými prameny tak berou za své poučky postmoderních historiků a sociologů o údajné pozdní, ponapoleonské genezi národů a nacionalismů a neexistenci národního cítění ve středověku. Jistě, křesťanský, latinou representovaný universalismus pomáhal překonávat nacionální rozdíly a spory a vytvářel z christianizovaných národů středověké Evropy společenství křesťanstva, neměl však rysy kosmopolitní či dokonce multikulturní, jak mu podsouvají někteří autoři. Byl nadnárodní, nikoli však nenárodní, utvářel rámec, ve kterém se nerušeně rozvíjely identity jednotlivých kultur, jako vzájemně se doplňující (a soupeřící) způsoby, jak „být Evropanem“.

Projevy poměrně vyhraněného nacionálního cítění, o nichž hovoříme, tedy nebyly nějakou českou výjimkou, naopak, byly zcela běžné, a to i v Říši, jejíž státní forma nejméně připomínala národní stát. Například saský právní spis Sachsenspiegel věnovaný vnitřnímu uspořádání Imperia, upírá českému králi právo podílet se na volbě císaře výslovně proto, že „není Němec“. Pouze v oblastech s etnicky výrazně promíseným obyvatelstvem, jako v raně středověké „normanské“ Anglii, je nacionální aspekt veřejného života dočasně zatlačen do pozadí. Podobně je tomu také u některých příslušníků menšin, kteří, ač jazykově odlišní, chtějí být loajální vůči hostitelské zemi a hledají východisko v tzv. zemském patriotismu, jak můžeme vyčíst např. z německojazyčných a latinských verzí kroniky tkř. Dalimila6, v nichž je jazykově podmíněný nacionalismus české verze poněkud utlumen. Jak ale nasvědčuje další vývoj, jednalo se v tomto případě o tendence marginální.

Politické dění v českých zemích bylo vedle zahraničních vztahů, zejména vztahu k Říši, a nacionálních aspektů, výrazně ovlivňováno rovněž trvalým soupeřením centrální panovnické moci se sebevědomou šlechtou, jmenovitě s mocným rodem Vítkovců, které se za vlády Přemysla Otakara II. a Václava II. přeměnilo z nenápadného přetahování dvou vzájemně na sobě závislých sil v otevřený a tvrdý mocenský konflikt. V zásadě šlo o to, že se poslední Přemyslovci aktivně postavili do cesty procesu teritorizace šlechty, který ze západní Evropy pronikl do českých poměrů. Jak uvidíme na osudech Otakara II. stalo se tak nejen z důvodů ekonomicko-politických, ale také z důvodů osobních, což zřejmě zapříčinilo mimořádně necitlivý králův postup, kdy Přemysl, dovolávaje se dávného panovnického práva k některým hradům, kdysi Vítkovcům propůjčeným a drženým jimi po několik generací, začal tyto hrady nekompromisně zabavovat. Vítkovci, kteří měli správu uvedených hradů za jakési vydržené právo a chtěli je naopak v rámci teritorizace získat do trvalého vlastnictví, považovali králův postup za bezprecedentní nespravedlnost, byť byly uvedené hrady stále teoreticky královským majetkem, a zahájili proti králi otevřený odboj. Spor s vysokou aristokracií nemohli panovníci, závislí na šlechtické vojenské pomoci, trvale vyhrát. Krále Otakara tento spor stál korunu i život, když mu chyběly ozbrojené paže pánů z růže v boji s Rudolfem Habsburským, a pozdější krátkodobý, silou vynucený triumf Václava II. nad Vítkovci, byl jen plácnutím do vody, jež sice mocný rod oslabilo, nemohlo však proces teritorizace zastavit.

Král železný a zlatý

Jednou z nejvýraznějších postav českých dějin je bezesporu Přemysl Otakar II., známý jako „král železný a zlatý“, rytířský válečník, který přetvořil český stát své doby ve skutečnou středoevropskou velmoc. Počátky jeho života a první politické kroky, jež učinil, tomu ovšem vůbec nenasvědčovaly.

Přemysl se narodil jako druhorozený syn Václava I. a původně byl otcem předurčen pro duchovní stav. Jeho starší bratr Vladislav však roku 1247 předčasně zemřel a Přemysl se ve svých patnácti letech stal následníkem trůnu. V nástupu k moci mu ovšem dlouho bránil jeho otec Václav I., který se odmítal vzdát vlády ve prospěch mladšího syna, jehož si zprotivil, podezřívajíce jej, že se tajně raduje z nešťastného skonu bratra Vladislava. Neústupnost a zakalený vztah Václava I. k jeho druhorozenému synu, i brutální skutky, jimiž zatížil závěr svého života, a o nichž bude ještě řeč níže, svědčí o tom, že se Václav po smrti prvorozeného Vladislava stal obětí prohlubující se duševní choroby. Čteme o něm, že ho prý zachvacovaly nesmírné bolesti hlavy kdykoli slyšel zvuk zvonů, neboť mu prý tento zvuk připomínal umíráček zvonící při pohřbu milovaného Vladislava. Rovněž prý nesnášel zlato, neboť mu připomínalo světlé vlasy zesnulého syna a pohled na ně mu způsoboval bolesti a nespavost. Takovéto záchvaty pochopitelně oslabovaly autoritu starého krále a povzbuzovaly odpůrce jeho politiky. Kromě toho se král stále více vzdaloval panovnickým povinnostem a zdržoval se spíše na loveckých hrádcích než ve hlavním městě. Není příliš divu, že se část šlechty nakonec rozhodla donutit Václava I. k abdikaci a předat vládu mladému Přemyslovi. Došlo k povstání, do jehož čela se nezkušený kralevic nechal postavit.

Významná část panských rodů, jako Ronovci či Hrabišici, však zůstala na straně starého krále. Z nejznámějších osobností mezi Václavovými „věrnými“ jmenujme např. Havla z Lemberka, manžela sv. Zdislavy, v Čechách usedlého německého velmože Ojíře z Friedberka, který k nám prý jako první přinesl zvyk turnajových klání či mocného Boreše z Riesenburka, jenž nakonec povstalce porazil v bitvě u města Mostu v listopadu 1248.

V září 1249 Václav I.úskočně zajal vůdce povstalců, včetně syna Přemysla, když je předtím pozval na mírová jednání. Zatímco kralevic Přemysl se po krátkém věznění, patrně na přímluvu své zbožné tety Anežky Přemyslovny, brzy ocitl na svobodě, přední osobnosti povstání neušly mimořádně tvrdým trestům: sudí Ctibor, zvaný Moudrá hlava, který byl považován za vlastního inspirátora vzpoury, byl roku 1250 popraven mečem na pražském vrchu Petříně a jeho syn Jaroš dokonce lámán kolem za městskými hradbami.

Pokořený kralevic se z otcovy milosti ujal s titulem markraběte správy Moravy.

Již o rok později se ovšem začaly utvářet základy pozdějšího Přemyslova vzestupu. Spolu s otcem se Přemysl aktivně zapojil do boje o dědictví po rakouském vévodském rodu Babenberků. Tento po meči vymřelý rod po staletí ovládal rakouské vévodství. Jeho poslední mužský potomek, vévoda Fridrich, zemřel v bojích s Uhry roku 1246 a dědičkami země se staly dvě ženy, babenberkovny Gertruda a Markéta, jejichž postavení bylo vyjímečné, neboť Babenberkové si kdysi na císaři vymohli vydání privilegia umožňujícího dědický nárok na vládu i v ženské linii (tzv. privilegium minus). Mladý Přemysl se rozhodl uchopit situaci za pačesy a roku 1251 inicioval sňatek s o mnoho let starší Markétou Babenberskou. Svatbou získal Přemysl Rakousko a když poté, roku 1253 zemřel král Václav I., ujal se vlády také v rodných Čechách.

Pozoruhodný byl od počátku jeho vztah s manželkou Markétou. Výrazný věkový rozdíl, který oba dělil, Přemyslovi bylo v té době dvacet a Markétě padesát let, dal vzniknout mnoha pomluvám a posměškům. Bylo také pravděpodobné, že babenberkovna již není sto poskytnout mladému českému panovníkovi dědice. Obojí snášel Přemysl s laskavou trpělivostí a vůči své starší manželce se choval s nevšední rytířskou galantností, díky čemuž mezi nimi vzniklo trvalé pouto přátelství a vzájemného porozumění. Markéta uvedla Přemysla do problematiky rakouské politiky a svou autoritu využila k zajištění vlivu českého vládce v někdejším babenberském vévodství. Když později Přemysl potřeboval z politických důvodů manželství s Markétou zrušit, aby mohl v jiném svazku zplodit legitimního syna, nekladla Markéta jakékoli překážky a aktivně napomohla rychlému průběhu církevního zneplatnění manželství, jež českému králi svazovalo ruce (oficiálním důvodem zneplatnění byl údajný slib čistoty, který prý Markéta dala po smrti svého prvního manžela, římského krále Jindřicha VII.). Markéta také prosadila, že i po zrušení manželství Přemyslovi zůstalo věno, které s ní vyženil, totiž vláda nad Rakouskem.

Ovládnutí babenberského dědictví otevřelo Přemyslovi možnost územní expanze na jih, směrem k jaderskému moři, jehož břehů také brzy dosáhl. Ambice výbojného Přemyslovce ovšem neponechaly klidnými panovníky Uher, kteří Balkán tradičně považovali za oblast svých zájmů. O uherský trůn se tehdy dělili panovníci dva, tzv. starší král Béla a jeho syn, mladší král Štěpán. Rozhodující střetnutí s nimi, v den sv. Markéty, 13. července roku 1260, se stalo největším Přemyslovým vojenským úspěchem. Bitva sama měla pozoruhodný průběh. Vojska obou soupeřů byla těžko souměřitelná. Uhři se na konflikt s Přemyslem plánovitě připravovali a verbovali nájemné válečníky po celé východní Evropě, ale také v Malé Asii a snad až kdesi na blízkém východě. Můžeme-li věřit dobovým pramenům, postavili prý proti Přemyslovi plných dvěstětisíc mužů, mezi nimiž nechyběly exotické oddíly divokých Kumánů, Tatarů či islamizovaných Bosňanů. Přemysl prý mohl proti tomuto obrovskému vojsku postavit zhruba šedesáttisíc bojovníků z českých zemí a Rakouska. Obě vojska se setkala 12. července na rakouském území, u lokality Kressenbrunn při řece Moravě. Nepříliš hluboká říčka protivníky vzájemně oddělovala, a mělo-li dojít k bitvě, bylo nutno umožnit jedné ze stran, aby se přepravila na druhý břeh. Došlo k vyjednávání, na kterém bylo dohodnuto, a stvrzeno přísahami (!), že se české vojsko poněkud stáhne od břehu a umožní Uhrům nerušený přechod přes řeku. Uhři se během noci přepraví a k bitvě dojde následujícího dne. Přemyslovi Čechové, uvyklí rytířskému vedení války, uvěřili danému slovu a snažili se dodržet uzavřenou dohodu. V krátkém čase vyklidili břeh a svůj tábor postavili v dostatečné vzdálenosti, aby se Uhři mohli bez problémů přebrodit a uchystat na bitvu. Nepočítali s možným porušením dohody a značná část jich opustila ležení a rozjela se po okolí doplňovat zásoby.

Uherští králové se ovšem tajně rozhodli porušit dané přísahy. Věděli, že jádro Přemyslova vojska tvoří tzv. železní páni, elitní sbor aristokratických rytířů, složený ze skvělých jezdců, v jehož řadách bojoval sám král. Nevýhodou tohoto sboru bylo, že jeho příprava k boji trvala relativně dlouho, neboť jezdci si museli obléci těžké kroužkové brnění. Proto se uherští králové rozhodli využít momentu překvapení, nečekaně napadnout český tábor a zlikvidovat jej dřív, než se železní páni vůbec dostanou do sedel. Když byla polovina uherského vojska na „českém“ břehu, byl zahájen útok. Kumánští lučišníci zaplavili český tábor mořem střel a rychlá uherská jízda pak vpadla do ležení. Vypukl chaos a situace se zdála být pro Čechy ztracena. Královský korouhevník pan Jaroš z Poděhus prý tehdy vynesl ze stanu vzácnou válečnou insignii, posvátný bojový praporec sv. Vojtěcha zavěšený na kopí sv. Václava, a začal zpívat starodávný duchovní hymnus Hospodine pomiluj ny. Jednotlivé sloky tohoto hymnu, či slova v nich, patrně suplovala vojenské povely, neboť jezdci z řad železných pánů náhle jakoby našli pevnou půdu pod nohama, vymanili se z chaosu a s ledovým klidem se začali šikovat k boji, jako kdyby byli ve zbroji. Polonazí, tak jak vyskočili ze svých lůžek, nasedli na koně, vzali do rukou kopí a štíty s rodovými erby a vyrazili proti nepříteli. Odporem překvapená uherská jízda se dopustila osudové chyby a začala ustupovat, ačkoli dobře neměla kam, neboť za ní šly oddíly uherského vojska sotva přebrodivší řeku. V obavě, že budou ustupující jízdou udupáni začaly také tyto oddíly bezhlavě ustupovat a celé uherské vojsko se ocitlo v naprostém zmatku. Do toho se vrátily válečným rykem přivolané skupiny českých bojovníků, jež zvečera vyjely do okolí doplňovat zásoby, a s čerstvými silami se pustili do ustupujících Uhrů. Bitva byla rozhodnuta. Nečekané české vítězství bylo drtivé a uherské ztráty, můžeme-li alespoň částečně věřit listu, jež o bitvě napsal Přemysl Otakar papeži, byly monstrózní (po mrtvých tělech pobitých a utonulých prý bylo možné přejít suchou nohou řeku Moravu jako po mostě).

Vítězství u Kressenbrunu bylo vzápětí vykládáno jako zázrak, objevila se svědectví o zvláštních viděních během bitvy, o zjevení sv. Václava, Vojtěcha a Prokopa a další podivuhodná vyprávění, jež se později promítnula do zlidovělých pověstí o Blanických rytířích. Přemyslovi otevřelo cestu na jih a nakonec mu též přineslo novou manželku, neteř uherského krále Bély krásnou a mladičkou Kunhutu, jíž si český král vzal na znamení smíru s Uhry roku 1261.

V důsledku porážky uherských soupeřů Přemysl postupně ovládl vedle Rakouska také Štýrsko, Korutany, Kraňsko i přímořskou oblast Pordenone. Rozsah české moci nabyl nebývalých rozměrů. Roku 1254 se Přemyslův zájem obrátil zcela odlišným směrem. Na evropský severovýchod. V souladu s politikou papeže Urbana IV. vzal na svá bedra úkol christianizace dosud pohanských oblastí pobaltí, odkud kmeny divokých Prusů ohrožovaly východní hranice Polska, a kde před staletími našel mučednickou smrt jako misionář pražský biskup Vojtěch Slavníkovec. V oblasti sice trvale působil řád Německých rytířů, který tam dokonce zřídil vlastní řádový stát, bylo mu však akutně třeba vojenské pomoci. Přemysl přijal na svůj plášť kříž a uskutečnil do oblasti dvě křížové výpravy (1255 a 1267), za což mu papež přislíbil území Litvy, jež mělo být přičleněno k olomoucké diecézi, která se v souvise s tím měla stát arcidiecézí. Výpravy, kterých se osobně účastnil jak král Přemysl, tak i olomoucký biskup Bruno ze Schauenburka, dosáhly jistých dílčích úspěchů. Přemysl na Litvě dokonce založil město Královec, pozdější hlavní město země známé pod německým názvem Konigsberg (dnes Kaliningrad, součást Ruské federace). Celá severovýchodní aktivita ovšem skončila, když nově nastoupivší papež Kliment IV. odmítl splnit sliby svého předchůdce a svěřit nově christianisované oblasti pod pravomoc českého krále.

Na vrcholu své moci se Přemysl začal ucházet též o získání uprázdněné římské koruny, volitelé z řad německých knížat však neměli důvod volit příliš silného panovníka. Roku 1273 Otakarovu kandidaturu zamítli a zvolili římským králem Rudolfa Habsburského. Tento schopný hrabě byl první osobností z alpského rodu Habsburků, kdo na sebe výrazněji upozornil a razantně vstoupil na kolbiště evropských dějin. Obratným vyjednáváním se mu podařilo zajistit si podporu německých kurfiřtů a příslibem rozsáhlých ústupků v italských záležitostech dokázal na svou stranu získat i papeže. Otakar Rudolfovo zvolení neuznal a mezi ním a Habsburkem došlo k otevřené válce, během níž sehrála osudovou roli Přemyslova zásadní slabina, vleklý, osobní záští živený, spor s Vítkovci, resp. jejich vůdcem Závišem z Falkenštejna.

Početný a bohatý rozrod Vítkovců, rozdělený do řady rodů rozlišených barvami jednotného erbu pětilisté růže, představoval významnou sílu české politiky. V zásadních věcech dokázal vystupovat s neobvyklou jednotou a podřídit se autoritě vůdce vybraného z vlastních řad. Ve druhé půli třináctého století se jím stal již zmíněný Záviš. Byl to bezpochyby pozoruhodný muž, „sportovec“ proslulý úspěšnou účastí v nesčetných turnajích, ale i kavalír sběhlý v umění duchaplné konverzace a v tvorbě kurtoazní poezie. Krátce řečeno, dobový ideál a lamač dívčích srdcí. Zalíbení v něm podle všeho nalezla též mladá královna Kunhuta. Král Přemysl v každém případě na svou druhou choť zuřivě žárlil a vůči Závišovi cítil hluboký odpor. Snad proto zahájil represe proti Vítkovům a v podstatě je vehnal do Rudolfovy náruče. Těsně před rozhodným střetnutím s Rudolfem Habsburským prý Záviš králi nabídl pomoc Vítkovců, vezme-li zpět své kroky proti nim a vrátí-li jim zabavené majetky. Otakar však nabídku rázně odmítl. Ať už k podobnému jednání došlo či nikoli, Vítkovci se boje neúčastnili a oslabené české vojsko podlehlo Rudolfovým vojům ve známé bitvě na Moravském poli u rakouské obce Durnkrut nedaleko Břeclavi. Otakar v bitvě padl zanechav po sobě malého synka Václava.

Vězeň na Bezdězi a Záviš z Falkenštejna

Královna Kunhuta chtěla zabránit chaosu a plnému ovládnutí země Habsburkem a povolala do Čech vojska s Přemyslovci spřízněného Oty Braniborského, jenž byl ustanoven poručníkem následníka českého trůnu Václava. Braniborova vojska však chápala svůj dočasný pobyt v Čechách zejména jako příležitost k rabování a plenění. Doba braniborské okupace proto vešla do českých kronik jako tzv. „zlá léta“. Následníka Ota Braniborský prakticky zajal a držel nejprve na hradě Bezdězi, posléze v německé pevnosti Špandava u Berlína. Kunhuta, která na běh věcí prakticky ztratila vliv, odjela na přemyslovské statky v Opavě, kde žila v milostném vztahu se Závišem z Falkenštejna, jež se později stal jejím manželem. České šlechtě v čele s pražským biskupem Tobiášem z Bechyně se nakonec podařilo vyjednat s Otou kralevicovo propuštění, po zaplacení patřičného výkupného, a s Habsburkovým souhlasem byl Václav roku 1283 korunován českým králem. S pomocí zkušených rádců, včetně Záviše, zahájil mladičký panovník obratnou zahraniční politiku s cílem navrátit českému státu důstojné postavení ve střední Evropě. Jako zázrakem došlo tehdy, podobně jako za vlády Václava I., k novému objevu stříbra, tentokrát v Kutné Hoře. Následkem byl nečekaný ekonomický a politický vzestup českého státu v následujících desetiletích. Václavovi se posléze podařilo získat vedle české koruny také korunu polskou a příslib koruny uherské pro vlastního synka, pozdějšího Václava III.

Během let se ovšem výrazně zakalil jeho vztah k Falkenštejnovi, jehož obviňoval ze zrady na králi Otakarovi a z cizoložství. Obnovil někdejší Přemyslovy perzekuce vůči Vítkovcům a drastickým způsobem vymáhal vydání jejich hradů, vozíce zajatého Záviše (někdejšího manžela své matky) od hradu ke hradu a vyhrožujíce jeho popravou. Posádky Vítkoveckých hradů se pod touto hrozbou vzdávali královským oddílům bez boje. Když se ovšem Závišův vlastní bratr Vítek držící hrad Hluboká odmítl vzdát, sáhl král k nejhoršímu a nešťastný Záviš byl pod Hlubokou skutečně sťat. Navíc se tak prý stalo zaostřeným prknem, což byl zvlášť tvrdý trest vyhražený ve středověku lidem, kteří se dopustili vraždy z důvodu cizoložství. Zakládá-li se zpráva o popravě prknem na pravdě, chtěl Václav patrně volbou formy trestu naznačit z čeho vlastně Záviše viní.

Jakkoli byla Václavova msta na Vítkovcích zbytečná a až nepochopitelně tvrdá, celkově nelze Václavovi II. upřít mimořádné vladařské schopnosti. Vytvořil mohutné polské soustátí a na sklonku jeho moci se zdálo, že osudy střední Evropy jsou opět v rukou českých Přemyslovců.

Poznámky:

1) Viz Přemyslovský stát na prahu třináctého věku in Žemlička J., Století posledních Přemyslovců, Praha 1986

2) Kataři, drasticky zlikvidovaní vojskem Simona de Montfort, bývají ve většině historické literatury líčeni pouze jako objeti, aniž se kdo zabývá jejich vlastními násilnými činy vůči katolíkům v době, kdy s pomocí místní vysoké aristokracie ovládali prakticky celý Lanquedoc.

3) Např. zavraždění papežského inkvisitora v Praze.

4) Viz Karbusický V., Nejstarší pověsti české, Praha 1968

5) Rukopisy tzv. Bible drážďanské a olomoucké

6) Viz např. tzv. Pařížský zlomek

8567 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

USA vyhrožují České republiceEtiopské aerolinie otvírají nové linky z Norska do Etiopie, aby falešní uprchlíci mohli navštěvovat země, ze kterých „uprchli“Neexistuje žádný důkaz, že by Rusko zasahovalo do amerických prezidentských voleb v roce 2020, aby prosadilo opět TrumpaKriminální kauzy ČSSD. PřehledněPomozte nám, prosím, bez Vás to nedáme. Byla by škoda, kdybychom po 15 letech existence museli skončit

euServer.cz

Čeho všeho se chvilkaři budou muset ještě dopustit, než na ně padne zákon?Levice opustila pracující třídu a přeběhla k migrantům, k LGBT a posedlostí Gretou, hořekují švédští komunisté

ePortal.cz

V případě, že by se nepodařilo déle sehnat více peněz, činnost Eportalu bude ukončenaNulová tolerance pro vydírání ekoteroristů. U mne je tolerance vůči těmto šílencům na bodě nula. Ustupovat jim znamená jejich trestné činy legitimizovat

Eurabia.cz

Proč Babiš neposlal armádu na ilegální imigranty, ale posílá jí na Čechy? A budou do nás střílet?Petr Hampl doporučuje: Kniha o zklamání bývalého stoupence radikální levice

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Pikoru vyzvali k reakci a ta přišla drtivá. Kádrujete mi ženu? A to teprve začínámeUž zítra. Pod Křečkovými okny se chystá brajgl. Milion chvilek si přizval posily
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění