Vláda Karla IV. – vrcholné období dějin českého národa

Autor: Petr Bahník | Publikováno: 28.4.2010 | Rubrika: Studie
Karel_IV.

Nejvýznamnějším obdobím dosavadních českých dějin byla bezesporu vláda Karla IV. Většina toho, co považujeme za nejhodnotnější a zároveň nejtypičtější z našeho kulturního dědictví, získává svou podobu právě v Karlově době a pod jeho panovnickou rukou. Je-li co českého, čeho si Čechové vesměs váží, bez ohledu na sociální, náboženské či politické rozdíly, jež je dělí, je to právě odkaz středověkého panovníka, za jehož vlády české země zažily nebývale dlouhé období míru a všestranné prosperity.

Přídomek „otec vlasti“, jímž Karla v pohřebním proslovu nad jeho hrobem obdařil mistr Vojtěch Raňkův z Ježova, náleží tomuto vpravdě nesmrtelnému císaři a králi plným právem a není náhodou, že v nedávné mediální kampani hledající „největšího Čecha“ s převahou zvítězil právě Karel IV., navzdory nejapným dohadům, zda milovaný panovník byl či nebyl etnickým Čechem.

Co bylo příčinou Karlova panovnického úspěchu a co je příčinou dlouhodobých sympatií, které dodnes u většiny národa vzbuzuje? Bylo to jedinečné sepětí rozumu a citu, jež obvykle nazýváme moudrostí, a jež Karla hned na počátku jeho vlády vedlo ke dvěma zásadním premisám: předně k pragmatickému pochopení (a uchopení) faktu, že císařská autorita v tehdejší Říši byla přímo úměrná reálné ekonomické či vojenské moci, jíž císař disponoval nezávisle na Říši (tj. ,v Karlově případě, síle českých zemí), a dále k exupéryovskému poznání odpovědnosti za „svou růži“, té odpovědnosti, jejímž pravým jménem je láska. Krátce řečeno, Karel IV. své Čechy potřeboval, chtěl a miloval, jako málokterý panovník před ním a žádný po něm.

Lucemburkové a český trůn

V předchozí kapitole našeho kurzu jsme se věnovali vrcholům moci českých králů z domácí dynastie Přemyslovců. Příběh českých dějin jsme opustili v době schopného Václava II., který dokázal vymanit zemi ze svízelné situace po porážce velikého krále Otakara na Moravském poli a vydobýt jí znovu prosperitu a důstojné postavení. Plánovitě budoval projekt přemyslovské dominance ve středoevropském prostoru a svému synovi nakonec předal vládu nad českým, polským a uherským státem. Slibně se rozbíhající nové dějství přemyslovského mocenského vzestupu však bylo náhle ukončeno předčasnou smrtí mladičkého Václava III., jehož připravila roku 1306 o život vraždící dýka.

Dodnes neobjasněné tajemství tragického vymření Přemyslovců vzbuzuje mnoho oprávněných otázek i těžko odbouratelných emocí. Vražedný útok na sotva dospělého krále byl netoliko zkázou ambiciózních přemyslovských plánů, ale byl nečekaným a definitivním smrtícícím úderem dynastii, jenž po staletí formovala osudy českého státu, a bez níž jakoby ztrácela význam sama česká státní idea.

Jak k vraždě vlastně došlo: Václav III. nastoupil na trůn jako trojnásobný titulární král. V Uhrách a Polsku, kde se měl český panovník ujmout vlády, vypuklo ovšem povstání proti přemyslovské moci. Václav rezignoval na vládu v Uhrách a soustředil se na udržení Polska, kam v létě 1306 zamířil v čele vojenské výpravy. 4. srpna 1306 výprava dorazila do Olomouce, kde měla přenocovat. Už v odpoledních hodinách zamířil Václav III. do svých komnat v místním přemyslovském paláci, byl totiž parný den a cestou znavený panovník si chtěl v chládku odpočinout. Tam na něj však číhal vrah. Chvíli poté co král vešel dovnitř, vyrazil z jeho komnat na chodbu durynský rytíř Konrad von Bottenstein se zkrvavenou dýkou v ruce. Hlídkující vojáci se na něj vrhli a na místě ho zabili, takže nemohl prozradit ani zda je skutečně vrahem, ani kdo ho poslal. Hypotéz o tom, kdo vedl vraždící ruku v Olomouci onoho osudného odpoledne roku 1306 bylo vysloveno mnoho, žádná z nich však není dostatečně přesvědčivá.1

Uprázdněný trůn okamžitě vyvolal zájem případných dědiců a kandidátů na hodnost českého krále. Předně začalo být připomínáno dávné privilegium o dědičnosti české koruny po přeslici udělené Přemyslovcům římským králem Richardem Cornwallským. Toto privilegium činilo hlavními figurkami na šachovnici sestry zavražděného Václava III., Annu, provdanou za korutanského vévodu Jindřicha, a dosud svobodnou Elišku.

Ve snaze, pojistit si na základě zmíněného privilegia své nástupnictví, svolal již tři týdny po olomoucké vraždě Jindřich Korutanský do Prahy volební sněm, na němž zasedli zástupci šlechty, církevních institucí i měst. Na sněmu se ovšem náhle objevili vyslanci Říše a tlumočili zde záměr tehdy panujícího římského krále Albrechta I. Habsburského prosadit na český trůn vlastního syna Rudolfa. Česká šlechta sice nebyla jednotná, a oba vynořivší se kandidáti měli v Čechách své sympatizanty, Korutancův nárok, opírající se o příbuzenskou vazbu k přemyslovské dynastii, se nicméně na sněmu ukázal jako silnější.

Albrecht I. se však nehodlal vzdát a, přeceniv autoritu svého úřadu i sílu peněz, jimiž uplácel přední české aristokraty, nechal se strhnout k ukvapeným činům a prohlášením, jež musel brzy vzít zpátky. Na podzim 1306 vpadl s vojskem do Čech a obsadil Prahu. V přímém rozporu se Zlatou bulou sicilskou a dalšími privilegii pak prohlásil Čechy za uprázdněné říšské léno a chtěl je protiprávně Rudolfovi udělit z moci římského krále. Takové stanovisko bylo ovšem pro vůdce české šlechty zcela nepřijatelné, ať už patřili ke kterémukoli táboru, a římský král tak málem ztratil podporu svých dosavadních českých příznivců. Vyhraněně vlastenecky smýšlející pražský biskup Jan z Dražic musel Albrechtův postoj hodnotit jako ohrožení samých základů české státnosti, zatímco pragmatického Jindřicha z Lipé zase nemohlo nechat klidným Albrechtovo okázalé přehlížení práv aristokracie. Nakonec byl Albrecht nucen starobylá privilegia českého státu potvrdit, zejména právo domácí šlechty volit si krále, a navíc musel svého syna Rudolfa oženit s mladou vdovou po Václavovi II. Alžbětou Rejčkou, aby tímto formálním „spřízněním“ s královským rodem podpořil v očích urozených Čechů Rudolfův nárok na přemyslovské dědictví. 16. října 1306 pak byl Rudolf zvolen českým králem a zároveň se oženil se svrchu zmíněnou Alžbětou Rejčkou.

Část české šlechty, v čele s ušlechtilým Vilémem Zajícem z Valdeka a bojovným Bavorem ze Strakonic, však ani potom volbu Rudolfa Habsburského neuznala a hájila nároky oprávněných dědiček trůnu, přemyslovských sester Václava III, Anny a Elišky, což v dané situaci znamenalo podporu korutanského tábora. Jindřich se tak stále držel ve hře.

Rudolf se pokusil svůj nárok prosadit silou a došlo k otevřené válce mezi ním a jeho českými odpůrci. 3. července 1307 však nečekaně zemřel při obléhání města Horažďovic.

V nastalé situaci se většina české šlechty rozhodla ukončit spor, pro který už nebyl faktický důvod, a přiklonila se opět na korutanskou stranu. Odpor římského krále Albrechta, který hned po Rudolfově smrti začal nárokovat český trůn pro svého mladšího syna Fridricha nebyl akceptován ani dosavadními přívrženci habsburské politiky v Čechách a 15. srpna 1307 byl českým králem zvolen Jindřich Korutanský. Jako v mnoha jiných případech se tak prokázalo, že rozhodující silou české politiky vrcholného středověku byla domácí aristokracie a její diplomatické a vojenské schopnosti.

Ani Korutancova vláda ovšem nepřinesla zemi potřebnou stabilitu. Manžel Anny Přemyslovny se ukázal jako panovník bezzásadový a slabý, který navíc postrádal potřebný mezinárodněpolitický rozhled. Nedokázal zastavit hospodářský rozvrat, který zemi zachvátil v době sporů o trůn, a pasivně přihlížel rostoucí zadluženosti země. Neuměl zajistit obyvatelstvu a veřejným institucím ochranu před „právem silnějšího“, jež se, jako vždy v dobách politických zmatků, chopilo vlády. Naopak, sám často jednal jako tvrdý vyděrač když si nevybíravým způsobem vynucoval stále vyšší daně a „půjčky“ na potřeby dvora od velkých klášterů. Není divu, že se proti jeho vládě v zemi brzy zformovala silná opozice.

Nedostatek politické intuice Korutanec prokázal zejména po smrti římského krále Albrechta I. v květnu 1308. Uprázdněný římský trůn se tehdy stal předmětem rozsáhlé licitace předních sil evropské politiky. Habsburkové chtěli hodnost římských králů (a císařů), navzdory její formální volitelnosti, pokud možno trvale udržet pro svůj rod, hlavní mocenskou roli v západní Evropě té doby však hrála Francie bezskrupulózního a energického Filipa IV., který rozhodně nehodlal ponechat Říši v německých rukou a chtěl získat titul římského krále pro svého bratra Karla z Valois. Za pomoci profrancouzského papeže Klimenta V. prosadil Filip na posty porýnských arcibiskupů, kteří patřili k tzv. kurfiřtům (tj. volitelům římských králů), vlastní „protihabsburské“ kandidáty (mezi nimi i někdejšího rádce českého krále Václava II., vzdělaného Petra z Aspeltu, jenž se stal arcibiskupem mohučským).

Také církev si ovšem chtěla udržet vlastní autoritu. Papež Kliment odmítal být pouhou francouzskou loutkou a čas od času se pokusil o samostatnou politiku, pochopitelně jen v té míře, aby nevyvolal s Francií konflikt. Typickým příkladem takové snahy o vymanění Církve z francouzského poručnictví cestou malých krůčků se stala právě volba nového římského krále 27. listopadu 1308. Papež totiž nečekaně podpořil kandidaturu lucemburského hraběte Jindřicha, a porýnští arcibiskupové ji ve sboru kurfiřtů prosadili.

Byl to jakýsi kompromis a zároveň demonstrace církevní nezávislosti. Lucemburk byl totiž mnoha vazbami spojen s francouzskou politikou Filipa IV. a rozhodně patřil k odpůrcům habsburské vlády v Říši, zároveň to však nebyl Filipův kandidát a jeho zvolení zabránilo přímému proniknutí Francie do středoevropského prostoru. K účasti na tomto „lucemburském“církevním projektu byl vyzván, jako jeden z kurfiřtů, také český král Jindřich Korutanský. Ten se však, ať již z nerozhodnosti či z obojakosti, rozhodl být neutrální a volby se neúčastnil. Tato věc se mu jak uvidíme záhy stala osudnou.

Odpor proti Korutancově vládě v Čechách vyvrcholil v létě roku 1309, kdy došlo k tajné dohodě o společném postupu mezi předními českými aristokraty v čele s Jindřichem z Lipé, opaty cisterciáckých klášterů Konrádem Zbraslavským a Heidenreichem Sedleckým a mladší dcerou Václava II. Eliškou. Ta žila za vlády Jindřicha Korutanského v téměř nedůstojných podmínkách, mimo palác, jakoby v zapomnění, při klášteře sv. Jiří.

Eliška, v té době sedmnáctiletá dívka, byla přitom nadána jak potřebnými vlastnostmi budoucí královny, vypěstovanými dvorskou výchovou, tak i vrozenou vášnivostí, která nejen korespondovala s jejím, prý velmi půvabným, zevnějškem, ale byla též příčinou její ochoty k politickým dobrodružstvím.

Od raného mládí musela Eliška čelit nepřízni osudu. V pouhých pěti letech jí zemřela matka, královna Guta. V roce 1303, když bylo Elišce dvanáct roků, se Václav II. podruhé oženil a vzal si teprve sedmnáctiletou polskou princeznu Alžbětu Rejčku. Ke své mladičké „maceše“ si Eliška nikdy nenašla kladný vztah a mezi oběma ženami se vytvořilo celoživotní nepřátelství. To zesílilo zejména, když si po smrti Václava II. (a zavraždění Václava III.) Anežka Rejčka s podporou části české šlechty vzala za muže Rudolfa Habsburského a ten mj. i na základě tohoto sňatku začal nárokovat českou korunu, bez ohledu na nároky přemyslovských sester, jak o tom byla řeč výše. Odpor proti Alžbětě Rejčce (a Rudolfovi) pak Elišku načas dovedl do korutanského tábora. Zklamání nad Jindřichovým způsobem vlády, i nad bezvýznamnou pozicí, kterou vykázal jí samotné, však nakonec otevřel její uši odpůrcům Korutancova panování a když jí zbraslavský opat Konrád jejich jménem nabídl, že prosadí na trůn jejího budoucího manžela a učiní ji královnou, dala mu svůj předběžný souhlas.

Konrád a jeho řádový spolubratr Heidenreich pak ve srozumění se zástupci české šlechty zahájili tajná jednání s nově zvoleným římským králem Jindřichem VII. Lucemburským, žádajíce, aby za Elišku, jako právoplatnou dědičku přemyslovských práv, oženil svého vlastního syna Jana. K tomuto kroku je vedlo několik důvodů: jednak vědomí úzkého sepětí českých zájmů s děním v Říši, resp. potřeba dobrých vztahů s ní, jednak otevřená církevní podpora, jíž se nový římský vládce těšil, a tudíž možnost přenést část této podpory také na český stát, a jednak i ohled na Francii, která sice nebyla Jindřichovou volbou na římský trůn nadšena, ale ani pobouřena.

Jindřich VII. nicméně zprvu reagoval na české nabídky dosti arogantně. S ohledem na svou dosud nepříliš pevnou pozici v Říši nechtěl jitřit atmosféru otevřeným vystoupením proti Jindřichu Korutanskému, a zároveň se pokusil, v duchu svého habsburského předchůdce Albrechta I., přistupovat k Čechům z pozice síly. Popřel jak dědičnost přemyslovských práv po přeslici, tak i právo české šlechty volit krále, a prohlásil, že budoucího panovníka v Čechách určí v příhodnou chvíli sám. Českým zájmům nicméně přispěchal na pomoc výše již zmíněný mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu, do jehož arcidiecéze české země z církevněprávního hlediska náležely, a který měl k Čechám a Přemyslovcům dlouhodobé vazby. Nakonec se mu podařilo přesvědčit Jindřicha VII. o nutnosti respektovat starobylá práva českého státu i české šlechtické obce, a Jindřich alespoň přislíbil český trůn budoucímu manželu princezny Elišky, prozatím nejmenovanému.

Situace se poněkud zlepšila, když si sám římský král upevnil své postavení v Říši přátelskými smlouvami s Habsburky, díky kterým se z bývalých soupeřů stali spojenci (rakouští vévodové Fridrich, Leopold a Jindřich mu dokonce přislíbili aktivní pomoc při chystaném svržení korutanské vlády v Čechách). Uklidněný a v české problematice patrně již lépe zpravený Jindřich VII. pak zahájil nová jednání s Čechy v lednu a červenci 1310, přijav oficiální šlechtické delegace protikorutanské strany. Té se podařilo dosáhnout plného uznání práv a svobod českého státu, jež Jindřich VII potvrdil 31. ledna 1310, i zaslíbení králova syna Elišce Přemyslovně.2

1. září 1310 se pak ve Špýru konala svatba osmnáctileté české princezny s tehdy jen čtrnáctiletým Jindřichovým synem Janem. Cestu ke skutečné vládě v Čechách si nicméně musel mladičký Lucemburk ještě vybojovat se zbraní v ruce, neboť Jindřich Korutanský se nemínil vzdát českého trůnu bez odporu.

Toho Boh dá nebude aneb vláda krále Jana

Navzdory faktu, že se většina české šlechty přiklonila v průběhu roku 1309 k „lucemburskému“ projektu, nezdála se pozice Jindřicha Korutanského zprvu nijak beznadějná. Část české šlechtické obce mu stále zachovávala věrnost, zejména východočeští šlechtici v čele s Oldřichem z Lichtemburka, a část se stavěla k věci neutrálně a alespoň nepatřila k „lucemburkům“, jako okruh spjatý s biskupem Janem z Dražic, obávající se příliš velkého vlivu Říše na českou politiku v případě Lucemburkova úspěchu.3 Ostatně i nejmocnější velmož v zemi, Jindřich z Lipé, ač byl po uši namočen v tajných jednáních s Lucemburky, navenek zachovával ke Korutanci loajální postoj a k otevřenému přechodu na druhou stranu se odhodlal až zjara 1310. Hlavní oporou Korutancovy vlády v Čechách ovšem byla narychlo povolaná vojska z Korutan a Míšně, která fakticky obsadila značnou část země, včetně Prahy.

Eliška Přemyslovna byla ve chvíli Korutancových příprav na střet s opozicí v bezprostředním ohrožení, ne-li už života, tedy jistě svobody4, a musela proto z obsazené Prahy co nejrychleji odejít. To se jí zdařilo poněkud dobrodružným útěkem v převleku za starou babku. V „lucemburském“ táboře české šlechty byla nadšeně uvítána a počátkem léta začala otevřená válka proti Jindřichu Korutanskému. V červnu 1310 se podařilo Korutance dočasně vytlačit z hlavního města a Eliška byla slavnostně uvedena na hrad svých předků. Na rychle svolaném sněmu byl Korutanec prohlášen za sesazeného a k Eliščině „lucemburské“ straně se přiklonili i mnozí dosud váhající šlechtici. Už v srpnu ovšem musela Eliška Prahu zase opustit, neboť Jindřich Korutanský se znovu pokusil o protiúder. Eliška, tentokrát v čele početného šlechtického průvodu, zamířila rovnou ke dvoru římského krále Jindřicha VII., kde vzápětí začaly přípravy na její výše zmíněný zářijový sňatek s Janem Lucemburským.

Nový, většinou české šlechty zvolený (a římským králem dosazený) český panovník pak musel zamířit k Praze v čele spojeného česko-říšského vojska. Po dlouhém obléhání hlavní město obsadil až 6. prosince 1310, a to za aktivní pomoci měšťanů prakticky bez boje, jak připomíná Kronika tkř. Dalimila či známá erbovní pověst o cechovním znaku pražských řezníků, líčící, jak staroměstští řezníci prosekali brány, aby Janovo vojsko mohlo proniknout do města.5

Po obsazení Prahy se Jan konečně ujal vlády. Ač ve svém inauguračním diplomu přislíbil svým dosavadním šlechtickým spojencům potvrzení celé řady privilegií a svobod, ve skutečnosti se hlavní osou jeho politiky stala snaha omezit moc české šlechty obecně. Tato tendence je sice z hlediska panovnického přirozená a fakticky navazovala na centralizační úsilí posledních Přemyslovců, zároveň však byla v českých poměrech zcela nereálná, o čemž dostatečně svědčil osud sesazeného Korutance. Prováděl-li navíc takovou politiku mladý král-cizinec, postrádající potřebnou znalost poměrů a z ní plynoucí citlivost, muselo nutně dojít k ostrému konfliktu.

Situaci navíc komplikovaly vazby mladého krále k říšské politice, které byly hlavním důvodem proč Jan ve svém okolí neustále udržoval skupinu německých rádců. Nečekaná smrt Janova otce Jindřicha VII. v srpnu 1313 zájem českého krále o dění v Říši ještě zvýšila, neboť se vynořily hlasy, jenž v něm chtěly vidět dědice římského trůnu. V této věci ovšem Jan prokázal dostatek politického realismu. Bylo mu jasné, že se jen těžko zopakuje šťastná politická konstelace, která v roce 1308 vynesla Jindřichovi VII. titul římského krále navzdory francouzským i habsburským ambicím. Když zjistil, že proti Habsburkům i Kapetovcům papežská kurie postavila do „soutěže“ jako vlastního kandidáta vévodu Ludvíka Bavorského z rodu Wittelsbachů, dal mu prozíravě svůj hlas, což českému státu vyneslo připojení strategicky významného Chebska. Angažovanost v říšských záležitostech ovšem Jana dlouhodobě odváděla od řešení akutních politických problémů země a umožnila stále nespokojenější šlechtě sformovat protikrálovskou opozici.

Na jaře 1315 došlo k otevřenému vystoupení české šlechty proti Janově vládě. Mluvčím šlechty se během této epizody stal schopný politik a přesvědčivý vyjednavač Jindřich z Lipé, jehož schopnosti králi navzdory nepřátelství imponovaly. Mocnému aristokratovi se podařilo situaci uklidnit a dosáhnout smíru, což mu vyneslo Janovu osobní přízeň. Okruh osob kolem pána z Lipé pak ovládl významné dvorské úřady a stal se privilegovanou vrstvou v rámci české šlechty.

Tento vývoj situace popudil nejen šlechtické konkurenty Jindřicha z Lipé soustředěné kolem osobnosti Viléma Zajíce z Valdeka, kteří se právem cítili odsunuti na druhou kolej, ale také samotnou královnu Elišku, která chovala k pánovi z Lipé, mocnému příslušníku rodu Ronovců6,pramálo sympatií. Viděla v něm cynického a ambiciózního intrikána, který si obratnými kličkami naklonil jejího královského manžela a chce jím manipulovat, prezentujíce sám sebe jako jediného reprezentativního zástupce šlechty. Eliščin odpor vůči pánovi z Lipé byl navíc podbarven i skutečností, že si Jindřich vzal za manželku Eliščinu někdejší macechu a celoživotní sokyni, v té době již dvojnásobnou vdovu (po Václavu II. a Rudolfovi Habsburském) Alžbětu Rejčku.

Jan se dal Eliškou dočasně přesvědčit a počátkem roku 1316 proti Jindřichovi z Lipé vystoupil. Ronovec byl na králův příkaz zbaven úřadu nejvyššího maršálka a uvězněn na hradě Týřově. (Zatýkal ho osobně Vilém Zajíc, což muselo být pro pána z Lipé zvlášť ponižující). Vlivná skupina přívrženců pána z Lipé se však nedala zastrašit a se stejným sebevědomím jaké nosil její uvězněný vůdce sám zahájila proti králi Janovi otevřený boj. Tlak mezinárodní situace Janovi neumožňoval plně se tomuto boji věnovat (římský král Ludvík Bavor potřeboval totiž jeho podporu v Říši) a situací znechucený panovník proto rád přijal Jindřichem z Lipé diplomaticky nabízený smír. V dubnu 1316 byl Jindřich propuštěn a rehabilitován. Eliška, v té době ve vysokém stupni těhotenství, utrpěla silnou politickou porážku a vztah mezi ní a jejím manželem, od počátku v mnoha ohledech problematický,7 byl celou věcí značně poznamenán.

V této dobové atmosféře se brzkého rána 14. května 1316 Elišce narodil vytoužený následník, syn Václav, pozdější císař a král Karel IV. Král Jan vyčkal této radostné události, brzy na to však odejel ze země, aby se zapojil do dění v Říši. Jeho zástupcem v Čechách byl jmenován Petr z Aspeltu. I tento zkušený politik se však ukázal být neschopným napjatou situaci v zemi řešit. Došlo k otevřené válce mezi frakcí příznivců pána z Lipé a „zajícovským“ křídlem české šlechty. Petr z Aspeltu po marných pokusech o usmíření obou táborů na svou funkci rezignoval a v dubnu 1317 z Čech odejel. Eliška však marně očekávala králův návrat. Jan do Čech evidentně nespěchal a nacházel stále více zalíbení na účasti v zahraničních vojenských a politických dobrodružstvích. Aktivity v otázce smíru soupeřících skupin se chtěl v zájmu země chopit pražský biskup Jan z Dražic, královna však biskupovo prostřednictví odmítala, neboť jím prosazovaný kompromis by v důsledku znamenal přílišné posílení role šlechty na úkor centrální panovnické moci. Nikoli jednání šlechticů moderované biskupem, ale rozhodný zásah panovníka měl v Eliščině představě situaci vyřešit. V listopadu 1317 se Jan o něco takového pokusil, míru potřebné „rozhodnosti“ však přehnal chtějíce moc domácí šlechty násilně zlomit a úřady svěřit cizincům. To pochopitelně vyvolalo rázný odpor a proti králi se postavila jak obě do té doby znepřátelená křídla české šlechtické obce, tak i sama královna. K uklidnění poměrů v zemi pak došlo až na tzv. Domažlickém sněmu v dubnu 1318, na němž Vilém Zajíc prosadil smír s pánem z Lipé i králem.

Z těžko pochopitelných pohnutek zachoval král Jan i po výše popsaných událostech přízeň Jindřichovi z Lipé. Zdá se, jako by tak činil jaksi královně naschvál. Vlivný Ronovec rozhodně neponechal nic náhodě, přiléval oleje do ohně a nenápadně štval královské manžele proti sobě. Nakonec krále přesvědčil, že prý Eliška připravuje spolu s Vilémem Zajícem státní převrat namířený proti Janovi, s cílem zbavit jej koruny, na trůn formálně dosadit malého (tehdy tříletého) synka Václava (pozdějšího Karla) a vládnout zemi za něj. Rozčilený Jan, podezřívající Elišku nejen z politických piklů, ale patrně i z manželské nevěry, začal jednat. Královna byla v lednu 1319 vlastním manželem zajata a internována a její malý synek převzat do otcovské „péče“, tj. odtržen od matky a svěřen cizím lidem, na což reagoval zvýšenou zlobivostí.8

Pro další osud krále Jana, jeho malého synka i českého státu měl jak se zdá rozhodující význam rok 1322. 28. září toho roku dosáhl Jan svého největšího vojenského vítězství v bitvě u Muhldorfu, když podpořil Ludvíka Bavora proti jeho soupeři Fridrichu Habsburskému. (V odměnu za tuto pomoc bylo tehdy Janovi potvrzeno právo na držení Chebska jako trvalé). V Evropě se po Muhldorfském vítězství rozšířilo úsloví oceňující význam Janova spojenectví, že prý: „bez Boha a českého krále nikdo nerozhodne svůj spor“. Vítězství Jan přičítal nadpřirozené pomoci českého patrona sv. Václava, jelikož k bitvě došlo v den svátku přemyslovského světce, a novou naději pro úspěchy své široce pojaté zahraniční politiky začal s ohledem na symbolické pojmenování vidět v malém Václavovi. Rozhodl se, že chlapec sehraje důležitou roli ve sblížení s Francií.

Lucemburská dynastie, už vzhledem k zeměpisné poloze svého rodového hrabství, tradičně lavírovala mezi Francií a Říší, vázána četnými pouty k oběma těmto mocnostem. Římským kralováním Janova otce Jindřicha VII. i Janovou aktivní podporou Ludvíka Bavora, však byli Lucemburkové v prvé půli čtrnáctého století přece jen více spojeni s děním v Říši a jejich politika se značně vzdálila francouzským zájmům, což bylo při dominantní úloze, kterou Francouzské království v tehdejší Evropě hrálo, nepochybně škoda. Jan si tuto věc uvědomoval a chtěl obnovit přátelské a příbuzenské vazby k francouzské koruně sňatkem svého teprve sedmiletého syna s neteří francouzského krále Karla IV. Blankou z Valois. Malý kralevic Václav byl proto poslán ke francouzskému královskému dvoru a v roce 1323 skutečně došlo k formálnímu sňatku obou dětí, (z něhož se kupodivu v dospělém věku vyvinulo láskyplné manželství). Svatebnímu obřadu předcházela svátost dospělosti čili biřmování, při kterém byl chlapcovým kmotrem francouzský král Karel IV.9, po němž hoch přijal biřmovací jméno, jež pak používal a pod kterým vstoupil do dějin.10

Vraťme se však ještě ke králi Janovi. Právě vazba k Francii ho nakonec, po letech válek a politických úspěchů i porážek stála život. Celá desetiletí Jan strávil v bojích za zájmy římského krále a císaře Ludvíka Bavora (a poslední léta života naopak v bojích proti nim), jakož i uprostřed složitých a život trvale ohrožujících dobrodružství v severní Italii11, svou smrt ovšem našel nedaleko vesničky Crécy en Ponthieu (počeštěně Kresčak) v jedné z významných bitev stoleté války mezi Anglií a Francií roku 1346. Jan, ač již fyzicky vážně nemocen, se silně oslabeným zrakem, bojoval v bitvě natolik udatně, že si vysloužil obdiv anglických protivníků, a, jak nám vypravují kroniky, odmítl opustit hájené pozice, byť Francouzi sami ustupovali. Dokumentace zranění, umožněná průzkumem Janových ostatků v sedmdesátých letech dvacátého století, nade vší pochybnost prokázala, že okřídlená věta, připisovaná králi Janovi : „Toho Boh dá nebude, aby český král z boje utíkal!“ není jen okrasou vlasteneckých učebnic dějepisu a omšelou rekvizitou školních škamen, nýbrž vyjádřením heroické povahy panovníka, který ač nikdy zcela nesrostl s českým prostředím, přece pro český stát vydobyl četné územní zisky 12, a ač se neuměl orientovat v českých sporech a jako bludný rytíř raději brouzdal po evropských bojištích, přece měl za svůj válečný pokřik jméno města v srdci Evropy: „Praha!“ Panovníka, jenž se stal otcem velikého syna.

Karlova identita

Už v úvodu k této části našeho kurzu jsme se zmínili o otázce, která má pro současníky jak se zdá v souvislosti s Karlem IV. mimořádný význam, totiž otázka Karlovy národní identity. Není divu, že tato věc vzbuzuje pozornost. Důvody jsou minimálně tři: jednak byla nacionální optikou Karlova osobnost v novověku hodnocena tradičně (čeští vlastenečtí historikové ji s ohledem na Karlův vztah k Čechám hodnotili vždy kladně, němečtí naopak), jednak Češi po letech komunistického internacionalismu hledají vlastní rozbitou identitu a Karlova monumentální osobnost na sebe přitom pochopitelně poutá pozornost, a jednak se ke Karlovi hlásí také hledači nově formované „euroidentity“, např. z řad někdejších českých Němců a jejich potomků. Zájem sám je tudíž aktuální a mnohá, byť i navzájem protikladná hodnocení, nepostrádají jistou míru legitimity. Vzhledem ke skryté politické potenci celého problému se nicméně dosti často setkáváme se zjednodušujícími náhledy a až nehorázně svévolným nakládáním s historickou skutečností. Je proto třeba vnést do problému světlo a některé otázky ujasnit.

Středověk pochopitelně neznal nějak biologicky založený nacionalismus, jak jej vyplodil sociálně-darwinistický pohled na člověka vrcholící ve zrůdnostech německého nacismu. Znal nicméně velmi rozvinuté národní cítění definované vědomím jazykové sounáležitosti. V minulé části našeho kurzu věnované posledním Přemyslovcům jsme se tímto problémem zabývali dosti zevrubně. Toto, často velmi vyhrocené, národní vědomí, nebylo ovšem nijak na překážku hluboce pociťovanému křesťanskému universalismu, tedy vědomí sounáležitosti všech národů patřících ke společenství víry, tj. k tzv. křesťanstvu. Také toto vědomí bylo ve vrcholném středověku konkretizováno jazykově, všeobecným rozšířením latiny, jakožto liturgického a vědeckého jazyka u všech národů západní a střední Evropy.

Popsané sepětí obou „příslušností“, tedy příslušnosti k jazykovému celku i k tělu obecné Církve, přitom nebylo jen nějakým z praxe odvozeným kompromisem, naopak. Bylo to systémové nastavení vedené vědomím hodnoty a komplementarity obou a odrážející v posledku hierarchizované sepětí duše a těla v křesťanském pojetí člověka.

Vnímání jazyka jako hlavního znaku nacionality přitom vytvářelo příjemně měkké mantinely. Jazyková blízkost členů nějakého společenství předpokládala jejich blízkost pokrevní, nelpěla však na ní. Slovo není krví, jazyková příslušnost je do značné míry volní záležitost a umožňuje do národního celku kdykoli kohokoli, kdo o to stojí, takříkajíc „adoptovat“, tak jako křesťanství umožnilo „adopci“ pohanů do celku Nového Izraele. Usedlý zemědělský způsob života středověké Evropy vedoucí k minimální migraci obyvatel přitom zaručoval, že podobný příliv nové krve nemohl nikdy, vzhledem ke své marginalitě, nijak výrazněji ohrozit identitu daného společenství. (Pokud se někdy vyskytl opak, začalo se společenství razantně bránit a docházelo ke konfliktům, jako v Čechách v souvislosti s příchodem německých kolonistů). V prostředí nejvyšší aristokracie byla sice situace značně odlišná od nižších šlechtických popř. neurozených vrstev a k popsaným „adopcím“ docházelo naopak pravidlem, neboť počet vysoce urozených rodů byl v celé Evropě relativně nízký a církevní zákazy sňatků mezi příbuznými bylo nutno alespoň v jisté míře respektovat, i zde se však uplatňovalo v zásadě totéž pojetí jako jinde, manželka panovníka, ať přišla odkudkoli, přejímala národní identitu svého manžela, byť třeba jen formálně, a samozřejmě tuto identitu přejímali, spolu s identitou rodovou, děti ze svazku vzešlé. Vzhledem k většinově patriarchálnímu uspořádání středověké společnosti byl nositelem identity zpravidla muž-otec, v některých případech ovšem nacházíme výjimky, jako bylo např. právě přemyslovské privilegium o dědičnosti trůnu v ženské linii, od něhož odvozovala své nároky na moc matka Karla IV. Eliška resp. její manžel Jan. Karel sám, na rozdíl od svého děda Jindřicha VII., tento český konstrukt jasně akceptoval, jak dosvědčuje např. text jeho Zlaté buly z roku 1356 týkající se svobod českého státu, a cítil se proto zcela legitimně jak Lucemburkem po linii otcovské, tak Přemyslovcem po linii mateřské (díky privilegiu stejně hodnotné).

Navzdory tomu, že byl v útlém dětství odvezen do ciziny, kde zapomněl češtinu a musel se jí znovu naučit, nikdy Karel ani na okamžik nepochybuje o svém češství, jež odvozuje jistě od své identity Přemyslovské, ale výslovně i od faktu, že je čeština jeho řečí vlastní a mateřskou. Když čtenáře svého životopisu Vita Caroli s jistým pobouřením informuje o tom, že během francouzského pobytu „řeč naši českou zcela jsme zapomněli“ připomíná hned, že „brzo jsme se jí zase naučili, jako každý jiný Čech.“ A zmiňuje dále, že z milosti Boží naučil se také mnohým jiným jazykům, např. němčině. Ještě jasněji hovoří o vlastní jazykové identitě v dopise srbskému carovi Štěpánu Dušanovi Silnému z 19. února 1355, kde píše doslova, že je oba spojuje:“společenství urozeného jazyka slovanského, jelikož vznešenost tohoto ušlechtilého jazyka nás oba zrodila z Božské milosti a šťastným osudem“.

Ve světle těchto pramenů nemůže tedy být žádných pochyb, že Karel se cítil být Čechem a také jím byl, a to svým původem, jazykem i vlastní volbou.

Jako císař Říše římské cítil ovšem silnou vazbu také k říšské tradici, kterou však důsledně interpretoval v její universalistické formě. Císařství mu vždy bylo „sacrum Romanum imperium“, k němuž je sice cestou ovládnutí německého prostoru, jež s ním však v žádném případě není totožné. Toto pojetí se projevuje např. důsledným odlišováním titulatury, kterou používal jako římský král po roce 1346 a jako císař po roce 1355. V listinách před svou císařskou korunovací, jakož i v listinách pozdějších jsou-li psány středohornoněmecky a tedy souvisí s vnitroněmeckými záležitostmi, nepoužívá pro sebe nikdy označení Karel IV. (Karolus Quartus), toto císařské pojmenování si osvojuje až poté, co mu papež vložil na hlavu císařskou korunu a užívá ho výhradně v listinách psaných latinsky, protože jen latina je schopna vyjádřit universalistický charakter císařské moci.

Karlův důraz na universalistický ráz císařství samozřejmě souvisel s potřebou uhájit politický prostor pro realizaci české státní ideje a tím uhájení neodvislosti vlastní mocenské základny na momentálních poměrech v německých zemích Říše. V jedné z předchozích kapitol našeho kurzu jsme si ostatně objasnili, že užití universalistické ideje jako záštity české státnosti bylo konstantou české politiky již od dob sv. Václava a Karel z pozice římského císaře tuto politiku završil a ve své Zlaté bule kodifikoval.

Ideové zdůvodnění oprávněnosti universalistického pojetí mohl ostatně Karel čerpat též z mimočeských zdrojů, např. v době svého francouzského pobytu z tamější mimořádně živé karolinské tradice, prolínající zejména hrdinskými zpěvy a uměleckou tvorbou vůbec. Že kult Karla Velikého nemohl českého kralevice u francouzského dvora minout je jisté, přijal přece při biřmování jeho jméno13, a právě tak je nepochybné, že právě vztah k Francii byl pro Karla vedle vztahu k českému státu takříkajíc „srdeční záležitostí“. Malý „Karel Český“, jak jej označují francouzské prameny, si vytvořil mimořádně dobrý vztah ke svému strýci francouzskému králi Karlu IV. a léta pobytu u jeho dvora označuje ve své autobiografii jako jedny z nejšťastnějších let svého života. Vznikla tam ostatně jeho hluboká láska k manželce Blance, celoživotní respekt a obdiv ke vzdělanosti, získaný studiem na pařížské Sorbonně i přátelství s Pierrem de Rosiéres, pozdějším papežem Klimentem VI., jehož kázání na Popeleční středu roku 1329 Karla uchvátilo a naplnilo trvalým obdivem k intelektuální úrovni tohoto mimořádného muže.14

Karlův niterný vztah k českému státu na straně jedné a k imperiální ideji na straně druhé se pak po jeho nástupu na český i císařský trůn projevoval četnými způsoby, zejména ovšem programovým šířením úcty ke sv. Václavu a Karlu Velikému.15 Karel nákladně vyzdobil korunovační kapli v Cáchách a tamní hrob svého císařského předchůdce, dal opravit říšské korunovační klenoty zasvěcené Karlu Velikému a zbudoval pro jejich uložení v Čechách hrad Karlštejn16 a v Praze na Karlově založil kostel s karolinským patronátem a při něm konvent lateránských augustiniánů s jasně vymezeným úkolem šířit karolinskou úctu v Čechách. Snad ještě intenzivněji se věnoval šíření tradice svatováclavské. V nově budované gotické katedrále sv. Víta v Praze dal zřídit bohatou inkrustací zdobenou Svatováclavskou kapli, pro niž Petr Parléř vytvořil známou portrétní sochu přemyslovského světce, a v níž byly uloženy korunovační klenoty české. Koruna sama přitom spočívala na světcově lebce a sv. Václav byl uctíván jako věčný panovník Čech, jehož jsou jednotliví králové pouhými náměstky.17 Vyobrazení světce se pak objevuje na nejrůznějších symbolech, ve.výzdobě Karlových reprezentačních prostor a pod., a to nejen v Čechách, ale i v Říši.(U obce Lauf, na cestě do Norimberka, vystavěl Karel jako demonstraci moci českého krále mohutný hrad Wenzelsburg vyzdobený bohatou heraldickou výzdobou erbů českých rodů, měst a církevních institucí a samozřejmě světcovou sochou).

Zajímavým příkladem propojení obou světeckých kultů a zároveň zřetelným vyjádřením Karlovy bohemocentrické koncepce Říše pak je založení augustiniánského konventu v legendárním rodišti Karla Velikého, Niederingelheimu roku 1354. Šlo vlastně o pobočku pražského konventu „na Karlově“, Niederingelheimský konvent byl ovšem zasvěcen výslovně společnému patrociniu sv. Václava a sv. Karla Velikého, a jeho kanovníci museli být z Karlova rozhodnutí, stvrzeného listinou ze 14. ledna 1354, znalí „milého jazyka českého“ (amabilis lingue Boemialis).

S ohledem na Karlovu identitu stojí za to připomenout také jeho úsilí o povznesení a historické ukotvení českého národního vědomí. Do tohoto kontextu patří Karlovo programové přihlášení se ke staroslověnské tradici spojené s ideou přenesení královské koruny Velké Moravy na český přemyslovský stát (idea tzv. translatio regni). Demonstrací toho bylo i založení Emauzského kláštera v Praze roku 1347 a jeho osazení slovanskými chorvatskými mnichy, tzv. Glagoláši. S podporou českého národního vědomí souvisela i Karlova nařízení cisterciáckým klášterům, aby ihned otevřely své brány též uchazečům domácího českého původu, čemuž se cisterciáci, většinou západoevropané, v předchozím století vytrvale bránili, vidíce v domácím obyvatelstvu barbarský živel, jemuž je třeba preventivně nedůvěřovat a jehož kultivace bude dlouhodobou záležitostí. Karla tato diskriminace osobně popuzovala a rázně proto zakročil. Podobně Karel podpořil též pronikání českého obyvatelstva do řad konšelů ve městech ovládaných německým patriciátem.18

Navzdory tomuto svému aktivnímu a často velmi razantnímu češství však nikdy neklesl k sebemenším projevům nepřátelství k jiným národům (odmítal např. místy až šovinistické postoje biskupa Jana z Dražic19) a hodnotila-li jej nacionalistická německá historiografie devatenáctého století negativně, kvůli údajnému nepřátelskému poměru k Němcům, dopouštěla se vědomé křivdy.

Stejně motivovanou křivdou ostatně bylo i hanlivě myšlené epiteton „popský král“, jímž Karla IV. němečtí historikové a žurnalisté obdařili v době bismackovského antikatolického tažení za jeho údajnou servilitu k papežské kurii. Ve výkladu věnovaném stručné rekapitulaci Karlova panování uvidíme, že zmíněné obvinění bylo podivné a liché. Karel se jako věřící katolík pochopitelně snažil o dobrý poměr Říše k papežskému stolci, v žádném případě však v politických věcech nepodléhal žádné nemístné ústupčivosti.

Již úvodem jsme se zmínili o jistém pragmatismu, který stojí za Karlovým „češstvím“, totiž o potřebě římského vládce opřít svou autoritu o nezávislou hmotnou bázi. Český stát takovou základnou byl, a Karel se proto s nadšením pustil do jeho zušlechťování. Z mnoha Karlových činů je ovšem zřejmé, že podstatnou roli tu hrála i citová vazba k zemi, která pro něj byla personifikací domova a matky, od níž byl v raném dětství tak nešetrně odtržen.

Karel, Říše a český stát

Politika Karlova otce krále Jana spjatá dlouhou dobu s podporou římského krále Ludvíka Bavora, (jenž se roku 1328 prohlásil proti vůli papeže císařem), problematizovala jeho vztahy jak ke svatému stolci tak i ke „spřízněné“ Francii. Ačkoli se Ludvík Bavor kdysi dostal na trůn římského krále s podporou kurie, brzy se s její politikou rozešel a začal na úkor papeže prosazovat „říšské zájmy“ v Italii. Napětí mezi ním a papežem Janem XXII. přerůstalo ve stále otevřenější nepřátelství. To odporovalo zájmům a dlouhodobým plánům českého krále, který se proto pokusil o zprostředkování smíru mezi oběma autoritami. Aby měl pro tato jednání otevřené ruce povolal zjara 1330 po dlouhém sedmiletém pobytu od francouzského dvora do města Lucemburku svého syna Karla i jeho mladičkou manželku Blanku.20 Karel se tam vlastně poprvé zapojil do politického života, když se dočasně podílel na správě rodového hrabství.

Janova jednání nebyla tenkrát ve svém celku úspěšná. Papež nehledal kompromisní dohodu a samozvaná „smírná“ aktivita českého krále ho popuzovala. „Císaři“ se sice hodily některé dílčí úspěchy, kterých Lucemburk při svém postupu dosáhl, netrpěl však ani náznakem vděčnosti a za Janovými zády proti němu intrikoval.21 Král Jan se v takové situaci rozhodl ke zdánlivě nečekané akci, totiž k dobrodružnému vstupu na italskou scénu takříkajíc na vlastní pěst. Ačkoli se jednalo o oblast od českých zemí zeměpisně vzdálenou, jejíž komplikované politické poměry obvykle nevzbuzovaly zájem českých králů, Jan Lucemburský jí trvale věnoval svou pozornost. Italské dění se totiž úzce dotýkalo politiky říšské a Jan byl nejen synem císaře Jindřicha VII., ale v jistém čase i hypotetickým kandidátem na titul římského krále. Jeho angažmá v italské politice tudíž nebylo pro současníky zdaleka tak překvapivé, jak by se snad mohlo zdát.

Díky svým předchozím úspěchům držel již v té době území Korutan, odkud snadno pronikl do italské Lombardie a tak či onak ovládl většinu tamních významných měst.22 Presentoval se přitom téměř jako osvoboditel, který přináší mír a řád do rozháraných italských poměrů zmítaných spory mezi přívrženci papežské a císařské strany. S touto nadějí na mír a konsolidaci také mnozí v Italii k Janovi vzhlíželi, vítali ho a pomohli mu vytvořit z nesourodého konglomerátu severoitalských měst relativně stabilní panství.

Při svém vpádu do Italie se Jan snažil zalíbit oběma táborům, vystupujíce jednou jako císařův „vikář“ hájící zájmy Ludvíka Bavora, podruhé zase jako spojenec papeže a leník francouzského krále. Bylo zřejmé, že dříve či později jeho postup narazí na odpor jedné ze zmíněných stran, do té doby ovšem Jan hodlal využít faktické vlády nad Lombardií jednak k finančnímu obohacení a jednak k položení základů trvalého lucemburského panství v této oblasti. Ve svém italském dobrodružství se však dopustil dvou vážných chyb: jednak podcenil moc a ambicióznost místních patricijských rodů, a jednak svým povrchním a do značné míry kořistnickým způsobem vlády v krátkém čase zklamal naděje, jež s jeho osobou spojovali italští vlastenci.23 Obojí se posléze stalo lucemburské signorii v severní Itálii osudné.

Posledně zmíněný problém si Jan poměrně brzy uvědomil a rozhodl se, že do své italské politiky zapojí také kralevice Karla, jehož neposkvrněný štít může Lucemburkům znovu vydobýt důvěru místní veřejnosti. V lednu 1331 byl proto Karel svým otcem povolán z Lucemburku do Itálie.

Karlova cesta za otcem byla poznamenána nedávným smutkem. Na podzim 1330 přišla z Čech zpráva, že v den sv. Václava, 28. září toho roku, zemřela Karlova matka, královna Eliška Přemyslovna. Král Jan sice přislíbil synovi i českým poslům, že se zúčastní pohřbu v Praze, nakonec však pro zaneprázdnění v Itálii do Čech neodjel a dal pouze v Tridentu odsloužit za zesnulou manželku smuteční obřady. Mj. i tímto způsobem, stejně jako povoláním Karla do Itálie, dal Jan najevo, že ho v dané chvíli zajímá zejména západoevropská a říšská politika, s níž spojuje budoucnost svého syna především. Naštěstí pro Čechy, Karel myslil a cítil v této věci poněkud jinak.

Janův předpoklad, že mladý kralevic může znovu zlepšit image lucemburské politiky v Itálii, se nicméně potvrdil. Karlův příchod byl zdrojem nových nadějí. Město Lucca se poddalo oběma Lucemburkům jako jejich dědičné panství. Karel přijal společně s Janem přísahu věrnosti místní městské rady a dal zde razit vlastní mince s českým lvem. Během roku 1331 si Karel dokonce zřídil i vlastní diplomatickou kancelář, jejímž vedením pověřil někdejšího olomouckého kanovníka Mikuláše Brněnského.24

Jestliže jsme řekli, že Karlův příchod vzbuzoval naděje mnohých, pak je třeba dodat, že stejnou měrou budil obavy a nenávist jiných. Odpůrci lucemburské vlády v Lombardii, k nimž patřil mocný milánský velmož Azzo Visconti či veronský vládce Mastino della Scala, se prakticky bezprostředně po princově příjezdu do Itálie pokusili nepohodlného dědice zlikvidovat. K pokusu o vraždu došlo během Karlova pobytu v Pavii o Velikonocích 1331. Ke snídani o Velikonoční neděli bylo českému kralevici a jeho doprovodu podáno jídlo otrávené prudkým jedem. Karel však toho dne u snídaně nic nejedl, protože se chystal na mši ke svatému přijímání a držel eucharistický půst. Vražedný útok nicméně postihl princovy družiníky, kteří společně posnídali. Během dopoledne upadli do strašlivých bolestí, přičemž mnozí ztratili vědomí a několik z nich zemřelo.

Mimo jiné i tato příhoda vedla krále Jana k tomu, že když musel v červnu téhož roku načas opustit Itálii, ustanovil Karlovi za dočasného poručníka zkušeného aristokrata Ludvíka Savojského, který kdysi patřil k rádcům jeho otce císaře Jindřicha VII. a podle Janova mínění mohl nyní být Karlovi užitečným poradcem ve složitých italských záležitostech. Časem se ukázalo, že toto rozhodnutí bylo zcela chybné. Ludvík Savojský se tajně dohodl s protilucemburskou opozicí a zapojil se do dlouhodobě připravovaného plánu povstání proti králi Janovi, respektive jeho synu Karlovi, které otevřeně vypuklo v létě 1332.

Během tohoto povstání Karel prvně projevil svou vladařskou rozhodnost, organizační schopnosti i notnou dávku osobní odvahy. Udržel si věrnost svého tehdejšího sídelního města Parmy, zmobilizoval věrnou část italské šlechty25 a 25. listopadu 1332, v den sv. Kateřiny, svedl s protivníky významnou bitvu u pevnosti San Felice. V bitvě byl sice sám raněn do ramene, dosáhl však skvělého vítězství a uhájil italské panství svého otce. Vítězství i ochranu vlastního života mladý Karel přičítal sv. Kateřině, jejímž věrným ctitelem pak byl po celý zbytek života.

Po vítězství u San Felice a návratu krále Jana do Itálie Karel přesídlil z Parmy do Luccy, ke které měl, jak jsme již uvedli výše, užší právní vazby, neboť zde byl oficiálním spoluvladařem svého otce. Situace ve městě byla tehdy složitá. Obyvatelé byli vyčerpáni dlouhými boji s protilucemburskou Florencií, morálka se rozkládala a pozice králem Janem jmenovaného správce Simona Filippi de´Reali byla hluboce podlomena. Důvodem úpadku byly zejména šířící se pověsti o záměru Jana Lucemburského Luccu prodat někdejším protivníkům. Stoupenci lucemburského panství v Lucce, kteří v minulosti přinášeli Janovým zájmům mnohé oběti, museli být podobnými (bohužel pravdivými) informacemi znechuceni. Lze říci, že Karlův příchod i zde vedl k rychlému obratu k lepšímu a doba jeho vlády v Lucce je dalším svědectvím mimořádného panovnického nadání mladého prince. Ihned po svém přesídlení začal Karel upevňovat ve městě autoritu centrální moci, potlačovat nepořádky a spory a formovat fungující vládní aparát. Jan Lucemburský, který opravdu zamýšlel dát věrnou Luccu takříkajíc do dražby proti nejvyšší nabídce, sledoval synovo počínání nevraživě a věc se stala jedním z prvních příznaků vážných rozporů povah a zájmů mezi králem a mladým princem, rozporů, které se měly časem projevit ještě vyhroceněji a jejichž kořeny nepochybně sahaly až k Janově někdejší roztžce s Eliškou Přemyslovnou. V otázce Luccy se Karlovi nicméně podařilo otce nakonec od jeho úmyslu odvrátit, stabilizovat vnitřní poměry ve městě a předat vládu nad ním do rukou spřáteleného a věrného rodu de´Rossi.

Spor o osud Luccy, ale vlastně způsob Janovy vlády v Itálii vůbec, byly příčinou Karlovy postupné ztráty zájmu o italské dění a mysl mladého kralevice se stále intenzivněji obracela ke vzdálené slovanské zemi za Alpami, jejíž trůn v něm měl svého dědice. Rád proto využil příležitosti k setkání se zástupci české šlechty, jež se naskytla, když měl zastupovat české zájmy na jednáních s korutanským vévodou Jindřichem v Meránu na podzim 1333.26 Jednání se tehdy jako svědkové účastnili přední čeští aristokraté, jejichž jména měl určit Karel sám. Ten české pány, které měl do delegace nominovat, osobně neznal a musel se jistě spolehnout na nějakého rádce. Kdo jím byl nevíme, výběr jmenovaných velmožů je však výmluvný. Většinu z nich totiž tvořili stoupenci zesnulé královny Elišky, dlouhodobě kritičtí vůči vládě krále Jana.27 Bez zajímavosti není ani skutečnost, že tito šlechtici jaksi „na oplátku“ ve svých listech obdařují Karla oslovením „náš milý pán“, jež bylo obvykle užíváno jen v souvislosti s králem. Není vlastně ani příliš divu, že když pak Karel po jednáních v Meráně odejel neplánovaně se zmíněnou skupinou šlechticů do Čech a začal tam organizovat státní záležitosti podobně energicky jako předtím v Lucce, začal král Jan na syna žárlit, připomenuv si zřejmě své dávné obavy, že ho chce manželka Eliška odsunout od vlády a instalovat proti němu na český trůn vlastního syna. Zpočátku se Jan těmto stihomamickým obavám jistě vnitřně bránil, v lednu 1334 udělil Karlovi titul markraběte moravského spjatý s pravomocí králova zástupce v českých zemích a ještě při svém dočasném pobytu v Čechách v létě 1335 dokázal se synem úzce koordinovat zahraničně politické kroky k zajištění rodových zájmů ve střední Evropě. S postupujícím časem však jeho nedůvěra ke Karlovi rostla, a to zejména díky „zlým a lstivým rádcům“, kteří chtěli z konfliktu mezi otcem a synem těžit a pomocí pomluv přilévali olej do ohně.28 Konečně někdy na konci uvedeného roku Jan proti Karlovi otevřeně vystoupil a zbavil jej s okamžitou platností správy

země a později i markraběcího titulu. Kralevic pak opustil Čechy a odejel do Tyrol, kde hájil zájmy svého bratra, tyrolského vévody Jana Jindřicha před protilucemburskou koalicí rakouských Habsburků a „císaře“ Ludvíka Bavora.

Jakkoli bylo toto náhlé pozbytí moci v českých zemích pro Karla těžké, přece neznamenalo žádnou katastrofu, neboť bylo zřejmé, že jde o opatření dočasné. Kromě toho se Karel rád ujal zmíněného úkolu v Tyrolích. Podařilo se mu uzavřením tzv. Trenčínských úmluv v srpnu 1335 dosáhnout dohody s polským králem Kazimírem Velikým29 a uherským králem Karlem Robertem z Anjou, jež byla potvrzena v listopadu téhož roku v uherském Vyssegrádu. Tato diplomatická aktivita byla dostatečnou protiváhou snah „císaře“ Ludvíka ovládat středoevropský prostor a odstrašující síla případné koalice zmíněných zemí byla patrně důvodem rozpadu císařsko-habsburského spojenectví v létě 1336.

Karlovy tehdejší politické úspěchy byla však bohužel takřka důsledně, byť asi nechtěně, negovány málo zdařilými osobními aktivitami Jana Lucemburského. Jan nechtěl být synem předčasně zastíněn ani v oblasti středoevropské zahraniční politiky a neustále proto zasahoval i do problémů, jejichž dlouhodobým řešením se zabýval Karel, a bez Karlova vědomí pak činil svévolné kroky a závazky, jež často křížily záměry jeho syna.30 Tato věc pochopitelně nepřispívala ke zlepšení vztahu mezi oběma Lucemburky a byla naopak zdrojem dalšího napětí, které trvalo prakticky až do konce Janova života, byť se po roce 1340 jejich vzájemný poměr ustálil v přijatelných mezích.

Výše zmíněný spor o dědictví Karlova bratra Jana Jindřicha nicméně Karla poprvé výrazněji zapletl do říšských záležitostí. O co vlastně šlo: Karlův mladší bratr Jan Jindřich se v pouhých třinácti letech oženil s osmnáctiletou dcerou korutanského vévody a někdejšího českého krále Jindřicha Korutanského Markétou Pyskatou dědičkou Tyrol a Korutan. Její dědické nároky však Ludvík Bavor zpochybnil, prohlásil obě území za odumřelá říšská léna a jako taková je udělil Habsburkům. Jan Jindřich se odmítal vyženěného dědictví vzdát a musel o něj opakovaně bojovat za aktivní pomoci otce Jana a zejména staršího bratra Karla, který proto v Tyrolích celkem třikrát dlouhodobě pobýval. Po mnoha bojích nakonec Lucemburkové Tyroly i Korutany ztratili v důsledku nečekaného vývoje v manželství Jana Jindřicha. Vévodkyně Markéta Pyskatá se nechala získat pro spiknutí namířené proti svému manželovi za příslib sňatku s „císařovým“ synem Ludvíkem Braniborským. V dohodě s „císařem“ pak nešťastného Jana Jindřicha obvinila z impotence a pohlavní zvrácenosti, kvůli kterýmžto vlastnostem prý nebyl zmíněný vévoda schopen své manželství naplnit a to je tudíž neplatné. Jakkoli se jednalo o holý výmysl, Ludvík Bavor se postaral o jeho rozšíření v Říši a sám pak prohlásil roku 1340 manželství Jana Jindřicha za zrušené. Karel se sice za tuto pohanu pomstil zajetím a dočasným uvězněním Markéty Pyskaté, více však dokázat nemohl. O to radikálněji se ovšem postavil proti Ludvíku Bavorovi, odmítal otcovy pokusy o kompromisní smír s „císařem“ a vsadil na spojenectví s římskou kurií, u níž našel otevřenou podporu zejména poté co na papežský trůn roku 1342 usedl Karlovi dobře známý francouzský kardinál Pierre de Rosieres, jako Kliment VI.

Už v době nástupu svého pontifikátu byl Kliment rozhodnut skoncovat co nejrychleji s kacířským wittelsbašským „císařem“, francouzský král Filip IV. se ovšem obával, že přílišný tlak by mohl Ludvíka Bavora vehnat do spojenectví s Anglií.31Byl předvečer stoleté války a „císař“ Ludvík, byť papežem prokletý, mohl být platným válečným spojencem. Politika avignonského papeže vůči Ludvíku Bavorovi byla tudíž jaksi „umírněně nepřátelská“, přičemž prostřednictví se ujali Lucemburkové, Klimentem trvale zahrnovaní projevy přízně (již roku 1344 vyšel např. Karlovi vstříc v otázce povýšení pražského biskupství na arcibiskupství).

Roku 1346 se konečně papež rozhodl k radikální akci.Ludvíka Bavora proklel definitivně a říšským knížatům rozeslal listy vyzývájící je, aby si zvolili nového římského krále v osobě českého kralevice Karla. Podstatnou roli v celém postupu nepochybně sehrál Karlův prastrýc trevírský arcibiskup a zkušený diplomat Balduin Lucemburský, kterému se podařilo získat pro Karlovu kandidaturu podporu zbývajících dvou duchovních kurfiřtů, arcibiskupa kolínského a mohučského. Mimo nich se volby zúčastnili již jen dva světští kurfiřti, český král Jan a jeho spojenec Rudolf saský. Pět kurfiřtů ze sedmičlenného volitelského sboru k volbě postačovalo. Také Francie v dané chvíli s takovým postupem souhlasila a syn Jana Lucemburského usedl na říšský trůn.

Avšak volba samotná, ani narychlo uspořádaná korunovace v Bonnu, ještě neznamenaly úplné vítězství. Ludvík Bavor dosud ovládal značnou část Říše a těšil se podpoře a věrnosti řady měst a šlechticů. O složitosti situace dostatečně vypovídá mj. skutečnost, že se Karel rozhodl po své volbě k návratu do vlasti v přestrojení. Nemohl si totiž dovolit průchod vlastního průvodu přes oblasti dosud věrné Ludvíkovi, neboť by tam nepochybně musel čelit útokům usilujícím primárně o jeho život. Chtěl-li Karel v Říši skutečně vládnout, musel se s letitým protivníkem Lucemburské politiky Ludvíkem Bavorem střetnout v otevřeném boji a porazit ho. K tomuto účelu také Karel na podzim 1347 soustřeďoval mimořádně početné vojsko. Ke střetu však nakonec nedošlo, neboť mnohaleté soupeření s „císařem“ Ludvíkem náhle ukončila nečekaná Wittelsbachova smrt. Ludvík Bavor skonal 11. října uvedeného roku raněn mrtvicí na lovu medvědů poblíž Mnichova. Karel pak se shromážděným vojskem provedl jakousi triumfální cestu Říší přijímajíce hold a sliby věrnosti říšských měst a stavů výměnou za stvrzování a udílení četných práv a privilegií. Velkoryse přitom přehlížel nedávnou příslušnost mnohých do Ludvíkova tábora i dosud platné exkomunikace a nadšen snadným nekrvavým vítězstvím věnoval večery bujarým oslavám. (Zprávy o tom pronikly až k papeži Klimentovi, který proto dopisem Karlovi vyčinil a připomněl mu závazky k podpoře Církve, jež Karel přijal v době své kandidatury).

Již krátce po Karlově volbě římským králem v roce 1346 padl jeho otec Jan v bitvě u Kresčaku a Karel se tudíž mohl oficielně a v plné míře ujmout vlády také v českém státě, jež se rozhodl učinit svébytným a nezávislým centrem svého universalisticky pojatého Imperia.

2. září 1347 jej v Praze arcibiskup Arnošt z Pardubic korunoval na českého krále. Pro Karlovo postavení v Čechách tato korunovace neměla velký praktický význam. Již roku 1341 byl Karel českou šlechtou prohlášen za jediného následníka trůnu a od roku 1342 se po dohodě s nemocným a ke smíru ochotným otcem Janem ujal i výkonu vlády. Symbolika pražské korunovace byla ovšem ohromná. Karel jí chtěl dát najevo své ambiciozní představy o úloze a budoucím postavení českého království. Nechal nákladně přepracovat korunu přemyslovských králů zasvěcenou národnímu světci svatému Václavu a ztělesňující celek zemí Koruny české. Korunovační akt samotný se pak konal podle Karlem sepsaného řádu spojujícího domácí tradice se západoevropskými, konkrétně francouzskými, zvyklostmi a poprvé v českých dějinách ho provedl pražský metropolita a nikoli arcibiskup mohučský, do jehož diecéze Čechy až do r. 1344 náležely.

S přípravou na budoucí roli českého státu a Prahy ostatně souvisely i další důležité právní a symbolické úkony Karlem provedené či iniciované v letech 1347 a 1348, zejména založení pražské university, jako prvního Vysokého učení v zaalpské oblasti a velkorysý urbanistický projekt Nového města pražského činící z Prahy jedno z největších měst tehdejší Evropy.

Navzdory této Karlově razantní přípravě na ovládnutí Říše s pomocí české mocenské základny nehodlaly tamní protilucemburské síly ani po smrti Ludvíka Bavora kapitulovat a opakovaně se snažily ještě situaci zvrátit. Bavorův syn Ludvík Braniborský se pokusil instalovat na římský trůn anglického krále Edwarda III. Ludvík přitom kalkuloval s právě propukajícím anglo-francouzským konfliktem a zároveň navazoval na starší wittelsbašské kontakty s anglickým dvorem32. Edward III. se sice pro říšskou kandidaturu nechal získat, a v lednu 1348 byl skutečně stoupenci Ludvíka Braniborského zvolen za římského krále, celý pokus však bral od počátku s rezervou. Díky tomu a díky své diplomatické obratnosti Karel snadno zdolal i tuto překážku a uzavřel s Edwardem přátelské dohody, za což se ten zcela vzdal nároků v Říši.

Po této krátké epizodě pak v únoru 1348 Karel svěřil správu říšských záležitostí prastrýci Balduinovi a znovu spěchal do Prahy. Snad jakoby byl hnán předtuchou brzké smrti milované choti Blanky z Valois. Prožil s ní již jen několik šťastných měsíců. V srpnu 1348 pak Blanka zemřela. Příčinou jejího úmrtí byla náhle propuknuvší choroba, o níž však z pramenů nevíme nic bližšího. Manželčina smrt byla pro Karla hlubokou osobní tragedií, jako český a římský král však nemohl ani na okamžik ztratit ze zřetele politické dění a to tím spíše, že jeho protivníci dosud nebyli zcela poraženi.

Jejich posledním pokusem o zpochybnění Karlovy autority bylo poněkud krkolomně zinscenované zvolení bezvýznamného hraběte Gunthera ze Swarzburgu protikrálem ****33. Již výběr této politicky slabé figury svědčí o úpadku sil protilucemburské strany, což dodávalo Karlovi sebevědomí a rozhodnost v dalším boji.

Pozoruhodnou a vlastně rozhodující epizodou Karlova zápasu o uznání v Říši je příběh spojený s osobou tzv. lžiwaldemara. Roku 1348 se v Braniborsku objevil poutník přicházející prý ze Svaté země, který o sobě tvrdil, že je někdejším braniborským vévodou Waldemarem Askánským považovaným řadu let za zesnulého. Poutník se vskutku mohl vykázat mimořádnou podobností s uvedeným vévodou, což potvrdili četní svědkové, a svou dlouhodobou nepřítomnost vysvětloval tím, že se prý roku 1319 rozhodl vykonat utajenou kajícnou pouť k Božímu hrobu. To bylo velmi nepříjemné pro Karlova odpůrce Ludvíka Braniborského, který v Braniborsku, momentálně hlavní základně své moci, vládl na základě toho, že mu ji jeho otec Ludvík Bavor udělil jako odumřelé říšské léno po údajné smrti vévody Waldemara Askánského. Poutník se však nyní prohlašoval za nikdy nezemřelého Waldemara a žádal své panství od Ludvíka Braniborského zpět, prý nikoli z touhy po vládě, ale proto, že nemůže ponechat své někdejší panství v rukou prokletého kacíře (Ludvík Braniborský byl totiž stižen papežskou klatbou stejně jako jeho otec). Současní badatelé většinou soudí, že poutník „Waldemar“ nebyl skutečným Waldemarem, nýbrž podvodníkem, jistotu však v této věci mít nemůžeme. Karlovi se v každém případě poutníkovo vystoupení nesmírně hodilo k oslabení Ludvíka Braniborského. Pod Karlovou patronací byla utvořena jakási vyšetřovací komise říšských knížat, která měla celý případ prozkoumat a která se brzy postavila za nároky poutníka „Waldemara“.

K zesílení tlaku na své protivníky Karel navíc v březnu1349 využil i svého nedávného ovdovění a na základě tajných dohod uzavřel politicky motivovaný sňatek s Annou Falckou, dcerou rýnského falckraběte Rudolfa, příbuzného a dlouhodobého spojence Ludvíka Braniborského. Rudolf tak přešel do Karlova tábora a dosavadní jednota politického postupu wittelsbašské dynastie byla nenávratně porušena.

Zoufalý Ludvík Braniborský, jemuž v nově vzniklé situaci hrozila ztráta vlastní državy, navázal s Karlem jednání, na němž mu konečně nabídl smír. Výměnou za to, že ho Karel podpoří ve sporu o Branibory proti poutníku „Waldemarovi“ byl Ludvík ochoten uznat Karla za jediného právoplatného římského krále a okamžitě ukončit podporu protikrále Gunthera ze Schwarzburgu. Karel nabídku přijal. Nároky poutníka „Waldemara“ byly smeteny ze stolu a svými podporovateli opuštěný Gunther ze Schwarzburgu postupně ztratil veškerou autoritu. Když záhy poté zemřel, prokázal gentlemanský Karel tomuto nešťastnému soupeři alespoň poslední poctu osobní účastí na jeho pohřbu.

V popsané poslední fázi dlouhého boje o uznání v Říši se Karel ukázal jako politik, který je schopen nejen jemné diplomacie, ale i drsného pragmatizmu a tvrdého nátlaku v zájmu dosažení vytčeného cíle. Nevidět také tuto část Karlovy osobnosti by bylo krátkozrakou a zbytečnou idealizací. Bez uvedených vlastností by totiž Karel nejen ztratil římský trůn, ale nikdy by také nevytvořil onen velkolepý kulturní odkaz, jenž dodnes vzbuzuje oprávněný obdiv, a dost možná by ztratil i své milované Království české.

Karlovo úsilí o plné uznání jeho říšského královského titulu vyvrcholilo symbolickým aktem druhé korunovace. Prvně byl římským králem korunován nedlouho po své volbě v Bonnu, tehdejší korunovace byla ovšem Karlem po právu hodnocena jako málo representativní a měla být zejména právním aktem dokladujícím legitimitu Karlova úsilí o ovládnutí Říše. Nyní, po svém vítězství nad Ludvíkem Braniborským a jeho přívrženci, uspořádal Karel říšskou korunovaci ještě jednou, a to v mnohem slavnostnější formě, s cílem demonstrovat svůj triumf v Německu, ale i své universalistické chápání Říše a s ním spojený program své další politiky, totiž získání císařského titulu.Tomuto obsahu odpovídala i symbolická volba císařské kaple v Cáchách, jako místa Karlovy druhé říšské korunovace.

Titul krále římského vyjadřoval přízeň říšských kurfiřtů, tj. de facto dominanci nad Německem, nikoli ovšem říšskou ideu jako takovou a nepropůjčoval ještě svému nositeli čestný primát mezi vládci křesťanstva, nýbrž byl pouhým předstupněm titulu císařského, který mohl zvolený římský král získat pouze z papežových rukou přímo ve Věčném městě. Po své cášské korunovaci tedy Karel začal intenzivně jednat s papežem Klimentem VI.o uskutečnění své korunovace císařské.

Karlovy vztahy s papežem, jehož politickým favoritem byl v době své volby v roce 1346, se však v následujících letech nevyvíjely zrovna ideálně. Kliment VI., někdejší Karlův přítel a učitel z dob jeho francouzského pobytu, sledoval pochopitelně především zájmy Církve a papežské kurie, zejména v souvislosti s obhajobou pozic církevního státu v Itálii, a vzhledem k tehdejšímu vlivu Francie na papežskou politiku začleňoval do svých strategických koncepcí také zájmy francouzské, mnohem méně pochopení už měl pro potřeby reálné politiky v Říši a zcela iluzorně si představoval, že se římský král stane jakýmsi vykonavatelem papežské vůle ve středoevropském prostoru, což nebylo z mnoha důvodů možné, byť by se o to Karel snažil sebevíc.

Autorita římského krále byla totiž předmětem neustálého tichého plebiscitu říšských knížat a Karel musel svůj postup vždy vážit takříkajíc na lékárnických vahách, aby si uchoval sympatie jednotlivých teritoriálních vládců a zároveň krok za krokem posiloval vlastní pozici. Právě toto náročné taktizování mu ovšem papež prakticky od počátku jeho vlády v Říši vyčítal, vyzývaje ho k razantnějšímu postupu proti kacířským wittelsbachům. Kliment VI. měl ovšem pravdu, když Karlovi doporučoval nedůvěřovat ambiciózním příbuzným Ludvíka Bavora a Karlovo kompromisní usmíření s Ludvíkem Braniborským hodnotil jako nedůslednost, která se římskému králi v budoucnu vymstí, na druhé straně je však skutečností, že Karel mohl sotva jednat jinak. Tvrdší postup vůči wittelsbachům by řady odpůrců jen stmelil a proti králi by se zatvrdila polovina Německa. Klimentovy rady a výzvy přicházely přece jen z příliš velké vzdálenosti a byly evidentně odvozeny z mylných představ toho co je v říšské politice vůbec uskutečnitelné.

S poněkud větším oprávněním Kliment Karlovi vyčítal nesplnění slibu podpory kuriálních zájmů v Italii. Před svou volbou za římského krále Karel získal podporu papeže mimo jiné právě příslibem, že vojensky zakročí proti odpůrcům kurie z řad mocných italských velmožů. Ke splnění tohoto závazku se však dlouho nemohl odhodlat, ačkoli mu papež tuto záležitost opakovaně připomínal.34 Vrcholné Klimentovo rozladění nad Karlovým počínáním pak vyvolal druhý sňatek římského krále. Ačkoli papež Karla výslovně vyzval, aby si také svou druhou manželku vybral z „nejkřesťanštějšího královského domu Francie“, římský král svůj výběr jak již víme zcela podřídil zájmům říšské politiky a vzal si, ke Klimentovu zděšení, příbuznou Ludvíka Braniborského Annu Falckou.

Všechny tyto problémy mimořádně zatížily poměr mezi Karlem a papežem, a ve svých důsledcích zkomplikovaly otázku Karlovy císařské korunovace, kterou Kliment VI. neustále odkládal, aby dal římskému králi zakusit váhu své autority. Napětí mezi papežem a římským králem, někdejšími osobními přáteli a spojenci, trvalo až do Klimentovy smrti roku 1352.

Na druhé straně Karla opakovaně oslovovali příznivci císařské moci v Itálii, jako z kacířství obviněný politický buřič Cola di Rienzo či slavný humanistický básník Petrarca, kteří v něm viděli možného obnovitele staré římské slávy a zahrnovali ho plamennými výzvami, aby vojensky vstoupil na italskou půdu, nastolil řád a spravedlnost a vlastní mocí se chopil císařské důstojnosti. Pro takový podnik mu nabízeli všestrannou podporu svou a svých příznivců. Karlovi mimořádně imponovala kultivovanost a tvůrčí síla těchto pozoruhodných osobností a jistě mu lichotilo, že právě jeho považují za možného zachránce Italie a křísitele imperiální tradice, na druhé straně si však velmi dobře uvědomoval fantastičnost jejich plánů a nesdílel ani jejich utopické představy o ideální společnosti pod křídly císařského orla. Nenechal se proto vlákat do žádných dobrodružných akcí uvedeného typu, avšak kontakty s těmito silami trvale udržoval, čímž dával najevo, že má své stoupence také na území, které bylo tradiční oblastí zájmu kuriální politiky.

Nově zvolený papež Inocenc VI. proto s Karlem vedl složitá jednání, jejichž výsledkem byla konečně dosažená dohoda v otázce císařské korunovace. V dubnu 1355 byl Karel v Římě skutečně korunován císařem Svaté říše římské, ujav se trůnu jako Karel IV. (Na korunovaci do Říma jej už doprovázela nová manželka, mladičká Anna Svídnická, Karlova předchozí žena Anna Falcká totiž nečekaně zemřela v únoru 1353).

Pro císaře Karla bylo ve vztahu k papežství důležité, aby se kurie vymanila z pout francouzské politiky a výrazněji projevovala svůj universalistický rozměr, podobně jako Karel svým bohemocentrickým pojetím programově překrýval v zásadě německojazyčný charakter Svaté říše ve snaze navrátit také Imperiu jeho universalistické poslání. Opakovaným naléháním a přesvědčováním proto žádal papeže, aby se s celou kurií navrátil z Avignonu, kde profrancouzky orientovaní papežové od roku 1309 „dočasně“ přebývali, do Říma, jakožto tradičního sídla nástupců Petrových, jež má, díky své anticko-apoštolské historii, jaksi nadnárodní ráz. Inocenc se vskutku myšlenkou návratu do věčného města vážně zabýval, v jejím uskutečnění mu však zabránila náhlá smrt roku 1362.

Rovněž nově nastoupivší pontifik, blahoslavený Urban V, byl Karlem a jinými výraznými osobnostmi doby35 žádán o návrat do Říma. Roku 1367 pak ke slavnému návratu papeže do Věčného města opravdu došlo a osobní setkání Urbana V. s císařem v Římě, které Karel zinscenoval jako dojemnou prezentaci ideálního souznění trůnu a oltáře, se pro mnohé současníky stalo nadějí na novou kapitolu v životě křesťanstva. Bohužel pro budoucnost Evropy nadějí lichou. V roce 1370 totiž papež Urban Řím znovu opustil a znovu zamířil do Avignonu, a to především z důvodů bezpečnosti, neboť v Itálii opět propukly obvyklé mocenské boje a vojenské výpady milánského vladaře Barnabo Viscontiho na území církevního státu mohly ohrozit papežův život.

Když se Karel o vývoji situace dozvěděl, ztratil poslední iluze o možnosti obnovy Pax Christiana v plném rozsahu, ani se nepokusil do italských záležitostí zasáhnout a soustředil veškerý svůj zájem na středoevropskou politiku. Navzdory tomu v ideové oblasti nikdy na imperiální ideál ani v nejmenším nerezignoval a universalistické pojetí Říše zůstalo trvalou konstantou jeho politiky, a to v úzkém sepětí s ideou české státnosti. Skrze ni (a zároveň v jejím bytostném zájmu) Karel demonstroval, že je a vždy zůstane císařem římským, podmanitelem světa36, a nikoli jen vládcem německým, jakkoli se reálné naplnění mocenských ambicí spjatých s císařským titulem ztrácelo ve vrcholném středověku kdesi v nedohlednu.

Patrně nejvýznamnějším počinem Karla IV. jakožto císaře bylo vydání jeho Zlaté buly roku 1356. Tento pozoruhodný právní dokument zůstal v platnosti až do roku 1806, jako základní zákon Svaté říše římské (a posléze Svaté říše římské národa německého) upravující statut jednotlivých teritoriálních celků uvnitř Říše, jejich poměr k císařské moci a zejména všechny otázky spjaté s volbou římského krále. Je v něm jasně určeno, že římského panovníka má volit sedmičlenný kurfiřtský sbor, složený ze tří duchovních a čtyř světských volitelů.37

Od okamžiku své volby má pak podle textu nové buly římský král právo (!) být od papeže korunován na císaře. Toto ustanovení je nepochybně Karlovou reakcí na jisté obstrukce ze strany Klimenta VI., na něž narazil ohledně své římské korunovace. Inocenc VI. tuto věc plně akceptoval a proti Karlově Zlaté bule nevznesl žádné námitky, ačkoli v jistém smyslu císařskou moc vyvazovala s přímé závislosti na papežství. Důvodem blahovolného postoje Inocence VI. k tomuto omezení politického vlivu svatého stolce byl nepochybně celkově dobrý poměr mezi Církví a císařem Karlem, dokazovaný římským imperátorem prakticky každodenně.

Karel, jenž byl současně císařem a českým králem, považoval ovšem za zvlášť nutné objasnit v novém dokumentu také charakter volné vazby mezi českým státem a Říší, a z něj odvozené potence i limity tohoto vztahu, přičemž za základ vzájemného poměru považoval Zlatou bulu sicilskou z roku 1212. Karlova Zlatá bula privilegia buly sicilské potvrzuje jednou provždy a v jejich plném rozsahu, rozšiřuje je a zejména upřesňuje. Připomíná dávnou a trvalou nezávislost českého státu, na jehož území je jediným právoplatným panovníkem český král, v případě vymření vládnoucí dynastie svobodně volený domácí šlechtou, i fakt, že na českém území platí pouze české (a nikoli říšské) zákony a nikdo z poddaných českého krále nemá právo obracet se k jiným soudům než jsou soudy české. Císař nemá na českém území ze svého titulu žádné pravomoci (Karel sám vládl v Čechách z moci dědičného českého krále, nikoli jako císař). K Říši je český stát vázán pouze povinností českého krále poskytnout zvolenému římskému králi vojenský doprovod na korunovační cestu do Říma. Výměnou za tento ryze formální závazek měl ovšem český král právo volit římského krále a náleželo mu nejčestnější postavení mezi světskými kurfiřty, hodnost tzv. arcičíšníka Svaté říše římské.

Karel tedy v souladu s tradičním stanoviskem české šlechty i svých přemyslovských předků potvrdil, že český stát v žádném případě není říšským lénem, jak se ve snaze omezit českou suverenitu pokoušeli navzdory platným dokumentům tvrdit někteří císařové, včetně Karlova děda Jindřicha VII., a uznáním dávných práv a svobod činila z českého státu zcela „privilegovaný úd Svaté říše“ (v Karlově tichém předpokladu, že v lucemburské dynastii dojde k trvalému spojení českého a říšského trůnu, jak naznačuje např. heraldická výzdoba Karlem vytvářených či rekonstruovaných klenotů38). Zdůrazňění mimořádného významu českého státu pro Karlovu imperiální koncepci ve Zlaté bule z roku 1356 šlo ostatně až do takových kuriozit, jako bylo např. Karlovo nařízení, že říšská knížata mají své děti do třinácti let věku naučit češtině.

Jak jsme už opakovaně uvedli, Karel programově vytvářel z českého státu základnu své moci a jako římský král a císař nikdy nezapomínal na zájmy svého dědičného království. Svou snahu o povznesení českých zemí zahájil jak víme už v roce 1333, kdy se odpoutal od italských válečných peripetií svého otce a o své újmě odešel do Čech, kde posléze vládl s titulem markraběte moravského. Po částečném usmíření sporů s králem Janem v roce 1342 se pak ujal vlády už trvale a v r. 1347 přijal českou korunu. Jak ale český stát pod Karlovou vládou vypadal a oč popř. o koho se Karel při svém panování mohl opřít?

Už od dob Jana Lucemburského se v české diplomatice objevuje právní termín Koruna česká.V privilegiích vydaných v dubnu 1347 Karel tento pojem rozvedl a upřesnil, jakožto označení právnické osoby českého státu, která je sice pevně spjata s osobou panovníka, ale je jí zároveň nadřazena, majíce trvalý charakter. Karlovi tu šlo o to, vytvořit právní subjekt ztělesňující český stát a jeho zájmy i v případě, že je panovnická moc dočasně podlomena, např. nečekaným vymřením dynastie. Pojem Koruna česká či Země koruny české označoval tedy celek českého státu, jehož nejvýznamnější část tvořilo Království české a Markrabství moravské, statky biskupství olomouckého a hornoslezská knížectví Opavsko a Těšínsko). Tato teritoria měla z Karlova rozhodnutí charakter tzv. „nezcizitelných zemí“ s jejichž držením český stát stojí a padá.(Je bezpochyby zajímavé, že právě tato území jsou dodnes součástí českého státu). K nim pak byly připojeny tzv.“inkorporované“ čili přivtělené země, jejichž případnou ztrátou český stát v žádném případě nezanikal, a jež panovník mohl v případě potřeby dávat do zástavy a pod. Tento charakter měla většina slezských knížectví, tj. Vratislavsko, Zhořelecko, Svidnicko a Nisa, lužické Budyšínsko a Chotěbuzicko, po roce 1374 připojené Braniborsko i vzdálené extrateritoriální Lucembursko. Symbolem celého tohoto soustátí i všech jeho privilegií a svobod pak byla Svatováclavská koruna českých králů upomínající svým trvalým nadčasovým charakterem na věčného panovníka českého státu sv. Václava.

Pokud jde o síly, o něž mohl Karel svou politiku opírat, je poněkud obtížné je sociálně definovat. Jakákoli politika v Čechách byla pochopitelně neuskutečnitelná bez konsensu šlechty (Karlův otec Jan tuto věc ostatně pocítil velmi bolestně) a Karel se proto od počátku snažil o dobrý poměr mezi šlechtou a panovníkem a usiloval o podporu jednotlivých aristokratických seskupení. Zároveň si však byl vědom, že všechny šlechtické koalice a kliky mají jen dočasný charakter a podpora, jíž mu mnohé prokazovaly, nebyla nikdy nezištná. Setkal se s tím ostatně hned na počátku svého panování,brzy po příchodu do vlasti. Byli to právě někteří z těch aristokratů, kteří podpořili jeho návrat a doprovázeli ho do Čech z meránských jednání v r. 1333, kdo ho nedlouho poté, ze strachu z jeho rozhodnosti, pomluvil u krále Jana a tak fakticky vyštval ze země.39 Důvody byly jako obvykle povahy majetkové. Karel začal po příchodu do Čech dávat dohromady tehdejší katastrofální stav hospodaření krále Jana a získávat zpět zadlužené či jinak od celku odtržené části královského majetku, přičemž odhaloval přehmaty i svévolné zásahy, jimiž se mnozí aristokraté obohacovali na úkor královské komory, a nehodlal se s nimi smířit. Když později usedl na český trůn a stabilizoval vnitřní poměry země, rozhodl se popsanému rozchvatnictví a egocentrismu šlechty čelit souborem opatření, jež vtělil do náčrtu právního spisu známého jako Majestas Carolina. Při veškeré snaze o omezení vlivu šlechty a posílení centrální panovnické moci však Karel vždycky zůstával realistou chápajícím rozdílnost českých poměrů, v nichž byla šlechta tradičně partnerem panovníka, od poměrů západoevropských, najmě francouzských, které se vyznačovaly takřka autokratickým postavením krále, činícím ze šlechty jen převodovou páku panovnické moci. Když se česká aristokracie postavila proti připravovanému zákoníku, nezačal ho Karel prosazovat silou, naopak, ustoupil zcela od jeho zavedení a panovnickou moc posiloval trpělivými postupnými kroky, mj. s pomocí své ohromné osobní autority. Aby přitom opuštění záměru Majestas Carolina nepůsobilo jako ústup panovnické moci nátlaku šlechty, vyhlásil Karel, že zákoník nemůže být vydán, neboť prý jeho náčrt shořel při náhodném požáru. Aristokratická veřejnost tento Karlův symbolický vzkaz pochopila a přijala, byl výzvou ke smíru a napomenutím současně. Nastal vyrovnaný poměr panovnické a šlechtické moci sloužící prospěchu země.

Zvláštně nedůvěřivý vztah měl Karel vůči městským institucím a cechům. Zdá se, že byl podstatným způsobem ovlivněn Karlovou negativní zkušeností s městy v Říši, konkrétně s revoltou, jež proti jeho vládě vedli Norimberští měšťané v roce 13**. Zatímco šlechta, venkovský zemědělský lid a prostí obyvatelé měst v českých zemích patřili převážně k původní české národnosti, městský patriciát zde byl již od dob posledních Přemyslovců z velké části tvořen významnými německými rody s řadou příbuzenských vazeb v Říši, což mohlo v Karlových očích představovat určité nebezpečí. Snažil se mu čelit dvěma způsoby, jednak přátelským poměrem k nejvlivnějším z těchto rodů, a jednak nepokrytou podporou pronikání českojazyčných měšťanů do řad patriciátu a do vedení cechů.40 Zcela mimořádnou vstřícnost ovšem Karel projevoval svému sídelnímu městu Praze, totiž obcím Starého, Menšího i Nového města pražského, jež sám založil. Lze říci, že Karlova láska k Praze byla láskou na první pohled a láskou celoživotní. Pražané mu ostatně tuto náklonnost od samých počátků jeho vlády opláceli. Známé jsou například vřelé sympatie projevované prostými obyvateli města Karlovi a jeho první manželce Blance z Valois v době, kdy ještě nosil jen titul markraběte moravského. Blančina popularita byla tehdy natolik rozšířena, že dokonce popudila druhou manželku krále Jana Beatrix Bourbonskou, jenž se cítila svou snachou zastíněna a odjela proto navždy z Prahy.41 Karlovy stavební a jiné akce v Praze poté co usedl na český trůn a posléze přijal císařskou korunu nebyly pochopitelně jen emotivního rázu, vycházely mj. také z potřeby representace panovnické moci, u mnohých z nich nicméně cítíme motivaci citovou, např. v jeho rozhodnutí o výstavbě tzv. Hladové zdi, jakožto strategicky téměř bezvýznamné součásti vnitřního opevnění na pražském vrchu Petříně. Cílem zbudování této fortifikace nebylo nic jiného, než snaha nabídnout v neúrodném roce 1348 trpící chudině možnost výdělku jejím zaměstnáním na stavbě.

Je-li možno o nějakém tehdejším stavu či instituci v českých zemích říci, že Karla trvale podporovaly (a Karel je), pak to platí o duchovenstvu, zejména o vyšších církevních představených a mocných klášterech. Karel byl zbožným křesťanem hluboce prostoupeným vědomím, že podpora Víry a Církve patří k předním povinnostem panovníka. Patřil ke štědrým donátorům církevních korporací, byl podporovatelem a inspirátorem nebývalého rozkvětu církevního umění v českých zemích a patřil i k horlivým ctitelům katolických světců, jejichž relikvie shromažďoval a daroval různým pražským chrámům, předně chrámu svatovítskému, jenž předtím nechal nákladně přestavět v metropolitní katedrálu. Každý aspekt své vlády Karel programově spojoval s náboženskou symbolikou, a to nikoli takříkajíc Církvi „pro radost“, nýbrž ze svého nejniternějšího přesvědčení. Tomu dal ostatně průchod i ve své literární tvorbě, zejména v textu svého zpracování Legendy o sv. Václavu a v souboru drobných moralit, jenž sepsal podle vlastních slov k poučení potomkům. A tak, zatímco v Karlových vztazích k papežské kurii občas z politických důvodů občas zazněly drobné disharmonie, klérus v českých zemích vskutku neměl nejmenší důvod k jakýmkoli kontroversím s panovnickou mocí a k žádným také nedocházelo.

Skutečnou oporu Karlovy vlády nicméně tvořila skupina panovníkem vybraných a dlouhodobě prověřených osobností duchovních i světských, jenž opakovaně prokázaly panovníkovi svou věrnost a spolehlivost. Patřil k nim na prvém místě Karlův strýc, levoboček Václava II. a nevlastní bratr Karlovy matky královny Elišky, poslední mužský „Přemyslovec“ vyšehradský probošt a kancléř království českého Jan Volek. Jeho vědomí odpovědnosti za osudy státu a mimořádné diplomatické schopnosti doprovázely Karlovu životní kariéru jako hodnota, na niž se kdykoli mohl plně spolehnout. Další osobností tohoto okruhu byl první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, muž mimořádného vzdělání, hluboké víry a upřímné oddanosti panovníkovi.Byl Karlovi nejen dobrým rádcem a platným diplomatem, nýbrž také blízkým osobním přítelem až do konce svého života. Blízký vztah měl Karel i k Arnoštovu nástupci Janu Očkovi z Vlašimě, prvnímu kardinálovi českého původu, či k olomouckému biskupovi, diplomatovi a milovníku vzdělanosti Janovi ze Středy. Blízký mu byl rovněž Dětřich z Portic, schopný diplomat a ctihodný prelát, po jistou dobu kancléř království českého a později arcibiskup magdeburský.

Z řad vyšší aristokracie pak k jeho blízkým spolupracovníkům patřili zejména Ondřej z Dubé, nejvyšší sudí království českého a autor spisu Práva zemská česká, znalec hospodářských poměrů Zbyněk Zajíc z Házmburka či nejvyšší dvorský sudí Boreš z Rýzmburka.

Vazba mimořádného osobního přátelství Karla pojila také s postavou Buška z Velhartic, známou širší veřejnosti z Nerudovy Romance o Karlu IV. Bušek byl Karlovi od počátků jeho vlády takřka nerozlučným průvodcem. Prožil se svým panovníkem nejen chvíle slávy a dvorských oficialit, ale také četná dobrodružství, k nimž Karlova zdánlivě usedlá osobnost měla jistý sklon. Při návratu z jednoho takového „výletu“ do Lombardie roku 1337 se Bušek nakazil smrtelnou chorobou a v rakouském Meráně skonal. Na Buškovo místo v králově družině pak z Karlova rozhodnutí nastoupil Velharticův stejnojmenný syn, Bušek mladší. Jiným Karlovi osobně blízkým rádcem byl jeho komorník, v Čechách zdomácnělý saský rytíř, Těma z Koldic, později ustanovený hejtmanem ve Vratislavsku.

Všechny tyto pozoruhodné osobnosti byly přitom, když se utvářela Karlova koncepce českého státu, když Karel bojoval s Wittelsbachy o své uznání v Říši, když hledal trvalou dohodu s papežskou kurií i s českou šlechtou i když se Čechy staly mocenskou základnou imperátora západu. V těchto osobnostech můžeme tudíž po právu vidět spolutvůrce, možné inspirátory či naopak naplňovatele vizí Karlovy politiky.

Karlovo bohemocentrické pojetí Říše, jež mu zajistilo trvalou hmotnou a mocenskou základnu, z pochopitelných důvodů naráželo na odpor v jiných částech císařství. Výzvy italských vlastenců, jako byl Petrarca, aby císař „sestoupil z Alpských hřebenů“ a ujal se vlády v Římě už jsme zmínili. Zbývá uvést, že něco podobného žádali v roce 1370 zástupci šlechty německé, s tím, že by se císař měl přestěhovat do některé z německojazyčných oblastí. Karel obojí nekompromisně odmítal a dal najevo, že chce trvale zůstat v Praze. Kromě silné vazby k vlasti tu podstatnou roli sehrála asi i péče o císařovu bezpečnost , naplnily se totiž obavy někdejšího papeže Klimenta o nepoučitelnosti Wittelsbachů a i poslední desetiletí Karlova života bylo poznamenáno zápasem s nimi a jejich nebezpečnými spojenci, jež byl ukončen až smírem roku 1374.

Lze-li závěrem našeho výkladu uvést pro vyváženost obrazu „největšího Čecha“ také výčet nějakých jeho chyb, pak je asi třeba zmínit Karlovu tendenci rozmazlovat a hýčkat následníka, pozdějšího Václava IV. a upředňostňování tohoto syna vůči synu poslední Karlovy manželky Alžběty Pomořanské, Zikmundovi. Tato věc se vymstila v dalším charakterovém vývoji obou zmíněných synů, ale to už není součástí této kapitoly našeho kurzu.

Poznámky:

1) Politickou inspiraci olomouckého atentátu shledávají různí historikové jak u polského „vzdorokrále“ Vladislava Lokietka, který vyvolal protipřemyslovské povstání a právem se mohl obávat reakce Václava III., tak ale také u uherských magnátů, kteří mohli čekat, že až Václav III. vyřeší Polsko, vrátí se ještě k „uherskému problému“, a ovšem také u tehdejšího římského krále Albrechta I., jenž jistě sledoval nový růst přemyslovské moci se znepokojením. V podezření byla rovněž vysoká česká aristokracie, zejména rod Vítkovců, právem se obávající centralizačních snah posledních Přemyslovců. Nejkurioznější hypotézou je však dohad o možné účasti Václavovy mladičké, leč mimořádně vznětlivé a chorobně žárlivé manželky Violy Těšínské, jenž byla známa hysterickými výstupy, při nichž svého královského chotě dokonce ohrožovala nožem. Mezi útokem v afektu a plánovanou vraždou je však zásadní rozdíl a Viola by případnou smrtí Václava III. nic nezískala.

2) Výsledkem dohod české šlechty s Jindřichem Lucemburským byl kompromis: Jindřichův syn Jan měl český trůn obdržet jako léno, zajištěné ovšem, „ pro větší bezpečnost“, také sňatkem s Eliškou. Právní výklad tohoto kompromisu se pak v Čechách a v Říši zcela rozcházel.

3) Jan z Dražic se nicméně časem přece jen přiklonil k „lucemburské“ straně a roku 1310 nadšeně vítal Elišku Přemyslovnu v Praze.

4) Jindřich Korutanský totiž zamýšlel Elišku proti její vůli provdat za jednoho ze svých stoupenců, bezvýznamného říšského barona Ottu von Burgau-Lobdaburg.

5) Za tuto pomoc prý král Jan později povolil řezníkům užívání královského lva v cechovním znaku (od renesance byl lev navíc opatřen řeznickou sekyrou).

6) Označení Ronovci používá historická literatura k označení mocného staročeského rodu erbu černých ostrví (osekaných větví) zkřížených na způsob tzv. ondřejského či burgundského kříže ve zlatém poli. K tomuto početnému rodu, jenž byl zván také Ostrvicové, náležely kromě zmíněných pánů z Lipé také Berkové z Dubé a Lichtemburkové. Název Ronovci byl odvozen od německého označení erbovní figury ostrve die Ronne. Z téhož bylo patrně vytvořeno i staročeské osobní jméno Hron, rozšířené v celém rodě Ostrviců.

7) Manželství Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského bylo pochopitelně především sňatkem dynastickým. Eliška byla v době své svatby osmnáctiletou dívkou, která vedle tehdy čtrnáctiletého Jana nutně působila mnohem vyzrálejším dojmem. Kromě toho dávala svým chováním Janovi neustále najevo, že je v Čechách králem vlastně jen díky tomu, že je jejím manželem. Toto chování nebylo dáno nějakou arogancí, nýbrž postojem politickým. Eliška si byla vědoma, že, jako poslední ratolest svého rodu, doslova ztělesňuje starou tradici českého státu a je záštitou jeho svobod, a to mj. i proti pokusům svého tchána, Jindřicha VI., postavit český stát na roveň německým kurfiřtstvím v Říši a učinit jej tzv. říšským lénem. Víme, že Jindřich v tomto smyslu vykládal i Janovu vládu v Čechách. Proti tomu česká diplomacie trvala na svobodách Zlaté buly sicilské i na dědičnosti trůnu po ženské linii. Jistou Eliščinu přezíravost vůči mladšímu manželovi a připravenost k samostatným politickým krokům je nutno vidět právě v tomto světle, nikoli snad jako projev příliš dominantní povahy, nýbrž jako tichý boj o uchování svobod českého státu, boj, v němž se Eliška bila jako nezkrotná lvice. Že to trvale poškozovalo vzájemný poměr obou manželů je ovšem jasné. Jak politika ovlivňovala vztah královských manželů Elišky a Jana dosvědčuje např. ostrý spor, který mezi nimi vypukl při výběru jména jejich druhorozeného syna. S ohledem na to, že první syn dostal jméno Václav, které odkazovalo k přemyslovské tradici, hodlal Jan prosadit, aby druhý syn dostal po svém císařském dědovi jméno Jindřich, odkazující k tradici lucemburské a říšské. Něco takového nemohla ovšem Eliška vzhledem k situaci českého státu dopustit a v bolestném konfliktu nakonec prosadila jméno Přemysl. Symbolika celé věci byla v rámci tehdejšího politického myšlení jasná.

8) Kronikář Beneš Krabice z Weitmile na základě Karlova osobního svědectví dokládá, že popsané události výrazně ovlivnily mysl malého chlapce, jenž se bránil mimořádnou „vzpurností a rozpustilostí“. Vzpomínka na tyto nepříjemné zážitky se nepochybně stala jednou z příčin Karlova problematického vztahu k otci.

9) Francouzský král Karel, manžel sestry Jana Lucemburského Marie, si hocha velice oblíbil a český kralevic našel v jeho rodině druhý domov. Za vlády Karlova nástupce na francouzském trůně Filipa VI. se situace mladého Lucemburka výrazně zhoršila.

10) Důvodem proč se český kralevic rozhodl používat nadále jako osobní jméno své jméno biřmovací však asi nebude ani vděčnost k francouzskému strýci, ani přilnutí ke karolinskému kultu, ale prostý fakt, že francouzští písaři, píšící podle zvuku diktovaného textu, neustále jeho původní, pro ně exotické, slovanské křestní jméno všelijak komolili, (v pramenech nacházíme např. místo Wenceslaus podivné Omtela, Umtela aj.), což muselo hrdého prince iritovat.

11) Viz kap. Karel, Říše a český stát

12) Zejména zástavu Chebska, později trvale připojeného k Čechám.

13) Resp. svého stejnojmenného strýce, viz pozn. 9

14) O vzájemné úctě mezi Karlem a Pierrem de Rosieres svědčí vzájemná výměna zdvořilostí, k níž došlo při jejich setkání v Avignonu roku 1340. Prelát českému kralevici „prorokoval“: Ty budeš jednou králem římským.“ Karel na to opáčil:“Ty budeš ještě dříve papežem.“ Obojí se později naplnilo.

15) Karel Veliký byl ve vrcholném středověku uctíván jako světec a vzor rytířského panovníka.

16) Jedenkrát za rok pak byly tyto tzv. „říšské svátostiny“ předkládány k veřejné úctě v novoměstské kapli Božího těla v místech dnešního rozhraní Karlova náměstí a Ječné ulice.

17) Proto také čeští panovníci, kdykoli užívali svatováclavskou korunu, museli zaplatit svatovítskému chrámu symbolický poplatek

18) Viz např. Karlův zásah v Berouně r. 1352, kde prosadil přístup českojazyčných měšťanů do městské rady, do té doby ovládané německými patricii.

19) Jan z Dražic měl za sebou četné zkušenosti z národnostních sporů přelomu 13. a 14. století a jeho názory byly vyhraněně protiněmecké. Pokud byly jen reakcí na tlak cizinců a přistěhovalců vůči domácímu obyvatelstvu, měl pro ně Karel jistě pochopení, např. když na počáteční neochotu cisterciáků přijímat do svých řad domácí kandidáty biskup Jan reagoval založením augustiniánského kláštera v Roudnici, do jehož statut jako zakladatel vtělil zásadu, že členy konventu mohou být výhradně Češi! Jan ale ve svém odporu vůči Němcům občas zacházel dosti daleko, např. když je ve své korespondenci označil za „perverzní národ“. To pochopitelně universalizmem prodchnutý Karel nemohl akceptovat.

20) Někteří badatelé soudí, že záhy poté Karel poslal svou mladou manželku Blanku do Prahy, aby se sžila s prostředím budoucího působení svého chotě a osvojila si český jazyk. Tato teorie by vysvětlovala pozdější velkou oblibu Blanky v širokých vrstvách pražského obyvatelstva.

21) Začal sám vyjednávat s Habsburky

22) Bergamo, Como, Pavie, Novara, Cremona, Modena, Parma, Bologna, Milán aj.

23) Např. Petrarca

24) Město Trident má od dob Mikulášova působení ve znaku českou svatováclavskou orlici, jako památku na někdejší působení svého biskupa v Olomouci spjaté s kultem sv. Václava.

25) K věrným stoupencům lucemburské strany v Itálii patřily např. rody: de´Rossi, de Fogliano, Seni, de´Manfredi, de´Pii, de´Ponzoni aj.

26) Šlo o jednání s někdejším českým králem Jindřichem Korutanským o dědickém nároku Lucemburků na jeho území. K věci viz níže, v souvislosti s otázkou manželství Jana Jindřicha Lucemburského a Markéty Pyskaté

27) V čele této delegace stál Karlův strýc, levoboček Václava III., Jan Volek.

28) Podle Karlovy autobiografie se prý jednalo o pány české i lucemburské. První se patrně obávali přílišné efektivity Karlova postupu a s tím spojeného posilování ústřední vlády, druzí zase Karlova přílišného zaujetí pro české země, které ho odvádělo od péče o Lucemburk.

29) Šlo zejména o dohodu v tom, za jakou cenu je český král, jenž byl dosud také titulárním králem polským, ochoten se svého polského titulu vzdát. Cenou bylo nakonec předání většiny slezských knížectví Janu Lucemburskému a jejich připojení k českému státu.

30) Jednalo o tzv. jednání v Enži s rakouskými Habsburky v říjnu 1336 a zejména pozdější Janovu kapitulaci před „císařem“ Ludvíkem roku 1359.

31) Vzáří 1338 byl na Ludvíkem svolaném sněmu v Koblenzi anglický král Eduard III. jmenován „říšským vikářem nad Germánií a Teutonií“.

32) Viz pozn. 31

33) Volby se účastnili pouze: Rýnský falckrabě Rudolf, mohučský arcibiskup Heinrich von Birneburg (toho času sesazený a v papežské klatbě), Ludvík Braniborský, ( jehož legitimita byla právě zpochybněna vystoupením poutníka-Waldemara) a Ludvíkův stoupenec Erich Lauenburský, který měl patrně, jako potomek askánců, jaksi zastupovat Sasko. Postavení těchto „kurfiřtů“ tedy bylo dost pochybné.

34) Karel sice epizodicky zasáhl v severní Italii již roku 1347, ale to šlo o obranu lucemburských zájmů v Tyrolsku nikoli o zásah ve prospěch kurie. Ten Karel důrazně spojoval s tzv. „římskou jízdou“ tj. s cestou na vlastní císařskou korunovaci, kterou ovšem odkládal sám papež. Obojí se nakonec uskutečnilo v letech 1354-1355, ale to byl již Kliment VI. po smrti.

35) Např. sv. Kateřina Sienská či sv. Brigita, královna švédská.

36) Tak jej v pohřební řeči nazval, vedle označení otec vlasti, mistr Vojtěch Raňkův z Ježova.

37) Jednalo se o arcibiskupy trevírského, mohučského a kolínského a dále o krále českého, falckraběte rýnského, markraběte braniborského a vévodu saského.

38) Na většině těchto předmětů se společně objevují štítky s českým lvem a říšskou orlicí ukazující propojení Českého království a Říše za podmínky zachování české svébytnosti. Císařovy ostatní hodnosti, např. krále arelatského či lombardského, jsou zcela pominuty, neboť jsou pro vyjádření idejí Karlovy Zlaté buly bezvýznamné, důležitá je tu pouze souhra dvou partnerských státoprávních subjektů, Říše na straně jedné a českého státu na straně druhé. Totéž dosvědčují i heraldické malby na pouzdrech říšské a české koruny, kde jsou navíc štíty obou znaků zavěšeny na lipových haluzích, v nichž lze vidět odkaz českého erbovního klenotu s lipovými listy.

39) Např. vlivný Petr z Rožmberka.

40) Viz pozn. 18

41) Beatrix ovšem opustila Prahu i kvůli napjatému vztahu s Karlem samotným. Ten si ke druhé ženě svého otce nikdy nevytvořil přátelský poměr. Král Jan se ostatně snažil o pravý opak. Když roku 1335 slavil s novou manželkou v Paříži svatbu, demonstrativně na ni nepozval ani Karla, ani jeho mladšího bratra Jana Jindřicha. Není divu, že když pak Beatrix přijela v lednu 1336 na Janovo pozvání do Čech, nepřijel ji Karel ani uvítat, viděl totiž v otcově pozdním manželství jistou schválnost a svého druhu útok na vlastní postavení, zvláště když Beatrix porodila Janovi dalšího syna, jemuž dal stárnoucí Lucemburk jméno Václav. Ještě dlouho po Janově smrti měl Karel s Beatrix Bourbonskou spory, které musel řešit dokonce papežský stolec. (Na druhé straně však Karel neváhal pomoci synu královny Beatrix, Václavu Lucemburskému, když se v srpnu 1371 ocitl v zajetí vévody Julišského a hrozila mu smrt. Včasným osobním zásahem Karel dosáhl jeho vysvobození).

21350 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

EU naléhá na, aby se něco udělalo k zabránění ‚genocidy migrantů‘ v ŘeckuPokud USA své úsilí o obnovu své ekonomiky nezkombinují s úvodními kroky k vytvoření globální vlády, tak je lidstvo zatraceno, napsal Henry KissingerRozdíl mezi představou českého občana o Evropské unii a realitou je propastný...Chystá se pokračování filmu Umučení Krista: Vzkříšení Pomozte nám, prosím, bez Vás to nedáme. Byla by škoda, kdybychom po 15 letech existence museli skončit

euServer.cz

Nečekaně hyperaktivní EU: Potrestáme ČR!Pražská špína se vypořádala s maršálem, který Prahu uchránil před osudem Varšavy

ePortal.cz

Ve vyspělých zemích přínosy mezinárodního obchodu sklízely pouze nadnárodní korporace a finanční sféraV případě, že by se nepodařilo déle sehnat více peněz, činnost Eportalu bude ukončena

Eurabia.cz

Uprchlíci v Řecku zničili tisíce symbolu míru - stromu Olivovníků. Je to vzkaz co nás od nich čeká?Koronavir: EU posedlá KOORDINACÍ, účinnější ale národní opatření

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Pocheho sekretářka Petříček, idiot i lhář v jednom. Tomáš Vyoral gratuluje prominentnímu synkovi k hrdinnému vítězství nad sochou. A otec agent, loutkař převlečeného generála...Poslanec ANO Pour: Pálením vlajek EU se nic nevyřeší. Zapadlo, kolik na koronavirovou krizi dostaneme z unijních zdrojů
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění