Hus, husitství a kališnictví

Autor: Petr Bahník | Publikováno: 6.7.2010 | Rubrika: Studie
kalich

Skutečnost novověkého náboženského rozdělení Evropy reflektovaly moderní evropské národy ve svých kulturách odlišně. Buď svou kulturní identitu ztotožnily s jednou ze stran katolicko-protestantského soupeření, tak jako Angličané a Irové, nebo naopak akceptovaly fakt rozdělení a snažily se ho překonat na nadkonfesijní nacionální bázi, tak jako Němci. Rozhodující roli přitom sehrávaly konkrétní historické okolnosti.

Je bezesporu zajímavé, že v Čechách, kde byla středověká jednota víry porušena husitstvím podstatně dříve než v západní Evropě, nedošlo ani k jedné z uvedených reflexí. Český národ se jako celek nikdy nestal „národem Husovým“, ani nedošlo k usmíření obou konfesijních tradic v národním zájmu. Vzájemné tiché soupeření trvá, jakkoli je jasné, že do sporu se již dávno promítají docela jiné problémy než skutečné věroučné rozdíly mezi katolickou naukou a učením Jana z Husince. Husitství, a poměr české veřejnosti k němu, tak zůstává jedním z neuralgických bodů naší národní minulosti a velkým tématem domácí historiografie.

Vláda Václava Lucemburského a náboženská krize

Závěr čtrnáctého století byl dobou plnou neklidu, zmítanou porodními bolestmi rodícího se novověku. Byl charakterizován hlubokou krizí autority, rozpadem tradičních společenských vzorců a vpádem nových modelů náboženského, politického i ekonomického myšlení.

Jako by smrt velikého císaře a českého krále Karla IV. oznamovala také definitivní zánik formální jednoty latinského křesťanstva. Byl posledním císařem, s nímž ještě bylo možno, tak jako Petrarca, spojovat sny o obnově universálního Imperia. Po jeho smrti už bylo i největším snílkům jasné, že císařství zůstane navždy uvězněno za Alpami a Říše bude stále více říší německou (oficiálně to bylo dotvrzeno ovšem až roku 1519 změnou názvu Imperia na „Svatou říši římskou národa německého“). Jako taková pak měla před sebou jen dvě cesty, buď se stát pouhým formálním zastřešením federace zcela nezávislých německých států nebo se postupně přeměnit v centralisovaný „národní“ německý stát po vzoru Francie a Anglie. (Obojí bylo mimořádně nepříjemné zejména pro Čechy, jež měly záštitu vlastní svébytnosti v universalistickém pojetí Říše).

Načasování Karlova úmrtí v roce 1378 bylo vůči „Otci vlasti“ milosrdné. Nedožil se hlubokého propadu Církve v době tzv. velkého schizmatu, nedožil se vlády svého milovaného syna Václava, charakterisované neúspěchy a zločiny, a nedožil se ani následné zkázy svého celoživotního díla v průběhu husitských válek. Pravda, mnohému by zřejmě silou své autority ještě dokázal zabránit, hlavní síly napřené k destrukci středověkého křesťanstva se však již daly do pohybu a zastavit je patrně nebylo možné. Klíčovou roli tu hrála zejména hluboká krize papežství.

Svatopetrský stolec byl již od roku 1309 politicky ovládán Francií, což se navenek projevilo dlouhodobým usídlením papežské kurie v Avignonu. Někteří papežové dokázali tuto dominanci tlumit a navzdory svým vazbám k Francii dělat alespoň v rámci možného samostatnou politiku, jiní byli nepokrytými exponenty francouzských zájmů. Dlouhodobý francouzský vliv na papežský stolec v každém případě popuzoval zbytek Evropy.

V dubnu 1378 si odpůrci francouzského poručnictví v kardinálském sboru zvolili papežem arcibiskupa z Bari Bartolomea di Prignano, jež přijal jméno Urban VI. Francouzští kardinálové na to v létě téhož roku reagovali prohlášením o neplatnosti této volby a zvolili si papeže vlastního, kardinála Roberta Ženevského, který vstoupil do dějin jako Kliment VII. Ani jeden ze zvolených pontifiků se nehodlal svého titulu vzdát a vznikla nepříjemná situace dvojpapežství.

Jaký chaos tato věc musela vyvolat ve společnosti, která byla zvyklá hledat ve skále Petrově pevný bod v rozbouřeném světě a vrchol pomyslné pyramidy mocenské hierarchie, je pro nás, lidi sekularizovaného dneška, jen velmi těžko představitelné. Oba papežové se vzájemně exkomunikovali, oba proti sobě vedli zápasy politické i vojenské a oba, na což se často zapomíná, měli mezi svými stoupenci osobnosti hluboce duchovní a skutečně svaté. (Pozornost si v této souvislosti zaslouží např. tvrdé argumentační soupeření mezi svatým Vincencem Ferrarským, jenž stranil Klimentu VII. a svatou Kateřinou Sienskou, která patřila do tábora Urbana VI.).

Spor pokračoval i mezi nástupci obou papežů. Vážnou situaci měl nakonec řešit církevní koncil svolaný do říšského města Kostnice, (tentýž který později soudil Jana Husa). Koncil ovšem zprvu krizi ještě prohloubil zvolením papeže třetího, Jana XXIII., aniž donutil předchozí pontifiky k abdikaci. Navíc kostnický sněm zpopularizoval teorii tzv. konciliarismu, která tvrdí, že koncil, jako shromáždění předních prelátů a vzdělanců, má ve svých rozhodnutích stát nad papežem. Tato nauka vznikla v době sporu o investituru s cílem podkopat papežskou moc a je pochopitelně s katolickým učením neslučitelná. Koncil ochotný soudit bludaře tak sám v některých otázkách uvízl v bludu, což je pro atmosféru tehdejší doby příznačné.

Vedle schizmatu a bojů o charakter papežské moci vůbec byla mysl tehdejších vzdělanců zaměstnána ještě dalším vážným problémem, který je známý jako spor o povaze universálií čili obecných pojmů. Zda jsou totiž tyto pojmy pouhými jmény, jimiž zobecňujeme jednotlivé jevy kolem sebe, nebo mají svůj reálný obsah existující v neviditelném světě idejí. Tento zdánlivě ryze teoretický filosofický spor rozdělil osazenstvo evropských universit a sehrál podstatnou roli také na vysokém učení pražském a v osudu Husově, neboť byl značně dynamizován tíživou sociální situací tehdejší inteligence.

University každoročně „chrlily“ nové a nové absolventy, zejména z teologických fakult, na nichž bylo studium bezplatné, a pro tyto absolventy bylo stále méně uplatnění, takže mezi nimi vládl ostrý konkurenční boj a každá záminka k diskreditaci rivala se takříkajíc „hodila do krámu“ , např. zpochybňování konkurentových filosofických východisek.

Římský a český král Václav, toho jména čtvrtý, se ve všech těchto otázkách jen stěží orientoval, natož aby dokázal efektivně řešit problémy, jež s nimi souvisely. Od úmrtí svého otce navíc musel čelit silné politické opozici v Říši. Jeho volbu na římský trůn Karel IV. prosadil v roce 1376 proti vůli mnohých říšských knížat s použitím úplatků i politického nátlaku.

Když Karel zemřel, vypukla proti osmnáctiletému Václavovi prakticky ihned vzpoura. Odpor proti němu byl časem tajně podpořen i jeho blízkými příbuznými, mladším bratrem Zikmundem, od roku 1387 králem uherským, a moravským markrabětem Joštem, Václavovým ambiciózním bratrancem.1

K tomuto „říšskému“ odporu proti králi se v roce 1393 přidali také někteří čeští aristokraté v čele s jihočeskými Rožmberky. Václav byl těmito svými odpůrci dokonce opakovaně zajat (prvně již v květnu 1394) a nemohl si být dobře jist ani vlastním životem. V srpnu roku 1400 byl konečně Václav IV. sesazen z římského trůnu a na jeho místo byl zvolen Ruprecht Falcký. Václavovi se sice později podařilo dočasně získat titul krále římského zpět, jeho autorita byla ovšem už trvale podlomena. O trůn český pak vedl se svými protivníky prakticky permanentní válku.

Všechny tyto události patrně vedly k tomu, že se u krále začaly brzy projevovat příznaky chorobné podezřívavosti. Postupně odsunul ze svého okolí většinu někdejších Karlových rádců i vůdců vyšší aristokracie, kterým nedůvěřoval, a začal se obklopovat jen svými oblíbenci, většinou povýšenci z nižších kruhů, u nichž předpokládal vděčnost a loajalitu. Tito lidé se ovšem většinou nevyznačovali zrovna pevným charakterem a přinesli králi jistě nejedno zklamání.

Typickou postavou tu byl např. královský podkomoří Zikmund Huller, bezskrupulózní povýšenec z řad nižšího německého měšťanstva, který se „proslavil“ opakovaným rozkrádáním církevního majetku.2 Místo romantizující představy krále „blízkého lidu“, jak Václava IV. líčila marxistická historizující propaganda, vyvstává nám před očima obraz vládce nešťastného, dílem naivního, dílem duševně labilního, který se nedokázal obklopit dobrými spolupracovníky a vlastní slabost přebíjel demonstrativními siláckými gesty.Václav IV. snad mohl dobře panovat v klidnějších časech, objektivně velmi složitá doba, v níž mu bylo dáno žít, si však žádala vládce docela jiných kvalit.

Královy přehmaty a nespravedlivá rozhodnutí tvrdě kritizoval pražský arcibiskup Jan z Jenštejna. Byl to jeden z nejvzdělanějších Čechů své doby a po Arnoštovi z Pardubic a Očkovi z Vlašimě další výrazná osobnost na svatovojtěšském stolci. Říká se, že vysoká církevní funkce svého nositele buď posvěcuje nebo vede do pekel, u Jana z Jenštejna naštěstí platilo to prvé. Jeho osud v mnohém připomíná osud anglického mučedníka Tomáše Becketa.

V mládí patřil mezi známé bonvivány z řad zlaté mládeže, udivoval své okolí jako zábavný společník a šíři jeho vzdělání i zřetelnou intelektuální zdatnost mu nikdo nemohl upřít, o jeho mravních kvalitách si však už leckdo mohl myslet své, a když byl Jenštejn dosazen na pražský stolec, jen málokdo pochyboval, že za to vděčí protekci svého strýce Jana Očka, jehož se stal nástupcem. Sotva se však Jan z Jenštejna chopil pastýřské hole, udála se s ním radikální proměna. Stal se přísným asketou, nápravcem špatných mravů a pokleslé církevní discipliny, nesmlouvavým odpůrcem negativních společenských jevů a obráncem práv a svobod Církve.

Do ostrého sporu s králem se pak dostal hned z několika důvodů. Předně patřil ke stoupencům římského papeže Urbana VI., zatímco král se přikláněl k avignonskému Klimentovi VII., aby zesílil dobré vazby s Francií.

Dalším zdrojem konfliktů byl králův osobní život. Jenštejnův příklon k pravověrnosti a mravnosti byl přímou antitezí osobnostního vývoje králova. Ten si naopak se zřetelnou zálibou pohrával s prerenesančním esoterismem3, obklopoval se lidmi pochybné pověsti a stále více se oddával pustým zábavám v soukromí svého dvorce na Starém městě pražském či na loveckém zámečku v Průhonicích. Hlavním jablkem sváru však byly královy sympatie k některým aspektům filosofie konciliaristy Marsilia z Padovy, které směřovaly k podřízení Církve státní moci. Král dával stále otevřeněji najevo, že hodlá zasahovat do církevních práv, odmítal uznávat tradiční vydělenost kleriků z královské jurisdikce a násilně si vynucoval právo nakládat s církevním majetkem.

Spor vyvrcholil kolem králova záměru oslabit arcibiskupovu pozici zřízením nového biskupství v Plzni. Na plánovaný plzeňský stolec hodlal Václav dosadit někoho ze svých oblíbenců a hmotné zabezpečení biskupství mělo být pořízeno zrušením benediktinského kláštera v Kladrubech a převedením jeho majetků na novou diecézi. Král proto čekal jen na vhodnou příležitost pro zrušení kladrubského kláštera, kterou měla být smrt jeho stařičkého opata. Jenštejn se rozhodl králův záměr překazit a pověřil generálního vikáře Jana z Pomuku, aby potvrdil narychlo provedenou volbu nového opata. Tím bylo znemožněna snadná likvidace kláštera i zřízení plánovaného biskupství. Václava IV. tato věc doslova rozzuřila a rozhodl se proti arcibiskupovi zasáhnout silou. Jenštejnovi osobně se sice podařilo uniknout plánovanému zajetí, opustil dočasně Čechy a uchýlil se pod ochranu římského papeže4, arcibiskupovi spolupracovníci nicméně padli králi do rukou a stali se terčem jeho hněvu. Ten se nakonec soustředil zejména na postavu generálního vikáře Jana.

Tento věrný zastánce církevních práv, známý jako sv. Jan Nepomucký, pocházel z východočeského městečka Pomuku, později přejmenovaného na Nepomuk, kde jeho otec, Jan Vlček (Velflín) vykonával úřad rychtáře. Městečko tehdy náleželo cisterciáckému klášteru na Zelené Hoře, kde mladý Jan Nepomucký patrně získal základní vzdělání. O jeho raném mládí prameny žádné další informace nepřinášejí. S jeho jménem se setkáváme až v době, kdy již byl dospělým mužem duchovního stavu a působil u dvora pražského arcibiskupa Jana Očka jako písař a notář. Později byl farářem kostela sv. Havla na Starém městě pražském a pak absolvoval právnická studia na universitě v Padově. Po návratu ze studií vstoupil sv. Jan mezi kanovníky vyšehradské a současně se stal generálním vikářem Jana z Jenštejna, s nímž sdílel tytéž duchovní ideály.

Když byl 20. března 1393 sv. Jan zatčen a uvězněn, snížil se král k tomu, že se osobně účastnil jeho mučení na skřipci, jemuž světec nakonec podlehl.

Účast sv. Jana na konfliktu kolem plánovaného zrušení kladrubského kláštera asi nebyla jediným důvodem proč mu král věnoval výše zmíněnou nežádoucí pozornost. Podle tradičního podání, jež bylo prvně písemně zachyceno roku 1433, působil sv. Jan také jako zpovědník královny Žofie a král z něho chtěl mučením vynutit nejen informace, kterých by mohl využít v zápase s arcibiskupem, ale také zpovědní tajemství své manželky. Co mohlo vést Václava IV. k takovému jednání se můžeme jen dohadovat.

Václav IV. byl celkem dvakrát ženat. Jeho první manželka, královna Johana, zemřela v mladém věku a druhou ženou se mu stala zmíněná Žofie Bavorská. Králův vztah k ní se jeví jako plný protikladů. Na jedné straně můžeme u Václava IV. pozorovat jisté příznaky žárlivosti, resp. chorobnou posedlost tématem manželské věrnosti, což by dobře korespondovalo s jeho prohlubujícím se stihomamem. Fascinace uvedeným tématem se projevuje např. ve Václavově heraldickém odznaku ledňáčka v točenici (obě figury značí právě věrnost), v oblíbených výtvarných symbolech čistoty, jako byly postavy divých mužů a lazebnic s vědry a snad i v založení hradu Točník, který patrně měl sloužit jakémusi světskému rytířskému řádu adorujícímu manželskou věrnost.5

Na druhé straně se z pramenů dovídáme, že při jednáních s avignonskou kurií roku 1391 padly zmínky o Václavově údajném záměru rozvázat manželství s královnou Žofií a uvažovalo se o vhodné kandidátce, jež jí má nahradit. V tomto kontextu by bylo možné vidět za Václavovým pátráním po obsahu královniny zpovědi snahu nalézt kompromitující fakta proti ní, která by mu usnadnila plánovaný rozvod. Václavův okázalý „kult“ manželské věrnosti by v takovém případě byl pouhým divadlem, čemuž by nasvědčovala skutečnost, že se sám král necítil být poutem věrnosti vázán v osobním životě, který byl plný divokých zábav a pitek, jež nakonec vážně poškodily panovníkovo zdraví. Ať tak či onak, možných důvodů Václavova zájmu o královnino zpovědní tajemství lze najít více.

Když sv. Jan podlehl následkům mučení, pochopil král, že ve svém postupu přece jen poněkud přestřelil a snažil se smazat stopy. Tělo mrtvého světce bylo zašito do pytle s kamením a v noci tajně vhozeno z mostu do řeky. Pytel se však roztrhl nebo rozvázal, Janovo mrtvé tělo vyplulo na hladinu a celá věc se následně prozradila. Generální vikář Jan pak začal být brzy neoficiálně uctíván jako mučedník a v barokních časech se stal jedním z nejpopulárnějších českých světců vůbec.6

Na konci 19. století vznikla ovšem v liberálních kruzích teze tvrdící, že svatojánský kult měl prý za úkol zastínit velikost Husovu. Možná tomu tak v rámci pobělohorských rekatolizačních snah opravdu bylo, bojovná dikce „pokrokových“ dějepisců a novinářů si ale vytkla nemenší cíl, zastínit naopak Jana Nepomuckého. Autoři této orientace dodnes svatojánskou tradici uměle problematizují a nehistoricky staví znovu oba Jany proti sobě. Skutečný Jan z Nepomuku a Jan Hus přitom měli mnoho společného. Oba byli v prvé řadě katolickými knězi, oba měli také vysokoškolské vzdělání nekněžského typu (Hus byl magistrem svobodných umění, tj. filosofie, a Nepomuk doktorem práv), oba žili v Praze, oba měli blízko ke královně Žofii, o níž je známo, že obdivovala a pravidelně navštěvovala Husova kázání, a konečně, na osudu obou se, byť různým způsobem, podepsaly dobové ideje směřující k reformě Církve i státu, resp. jejich vzájemného poměru.

Už v době svého sporu s arcibiskupem král Václav horečně hledal oporu své moci. Nevěřil vyšší aristokracii, povýšenci z nižších stavů ho zase trvale zklamávali a Církev byla rozpolcena schizmatem. Možného spojence se proto Václav rozhodl hledat na universitě. Ta se ovšem otřásala ostrými spory odbornými, sociálními a národnostními, jejichž povaha byla již popsána výše.

„Nadprodukce“ inteligence zpočátku měla také své klady, značná část absolventů odcházela za prací na venkovské fary a při nich působící triviální školy, čímž se mimořádně zvýšila gramotnost prostého českého obyvatelstva, takže známý humanista Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., mohl v době husitských válek s údivem konstatovat, že: „…leckterá husitská žena zná Bibli lépe, než mnohý italský kardinál.“ Ani venkov však nebyl sto absorbovat zástupy kleriků opouštějící universitu.

Vzhledem k ekonomickému úpadku českých zemí za nepevné vlády Václava IV. se navíc nezaměstnanost intelektuálů doplňovala se stále tísnivější životní situací prostých obyvatel. Z mnohých absolventů university se pak stávali radikální tribunové chudiny, kteří představovali reálnou hrozbu nejen pro středověký mocenský systém, ale i pro běžný veřejný pořádek.

Hněv „neúspěšných“ se jako obvykle obrátil nejprve proti cizincům. V lidovém prostředí zejména proti Židům, jejichž zvláštní postavení ve středověké společnosti trvale budilo nevoli davu. Roku 1389 došlo k vůbec největšímu pogromu proti židovskému obyvatelstvu za celou dobu existence pražského ghetta. Na universitě zase domácí mistři a studenti s nelibostí sledovali kariérní růst cizích, zejména německých akademiků, kteří „zabírali místa“ ve významných funkcích na vysokém učení, u dvora i jinde. Celou věc navíc dynamizoval fakt, že české intelektuální elity se v rámci sporu o universálie vesměs hlásili k realistické filosofii, zatímco cizinci se klonili k nominalismu. Konflikt na universitní půdě nakonec vyvrcholil za aktivní účasti Jana Husa.

Tento výrazný myslitel a náboženský reformátor se narodil kolem roku 1370 v Husinci u Prachatic7. Podle vlastního svědectví se pro kněžství zprvu rozhodl jen proto, aby si zajistil hmotné zabezpečení, brzy však své povolání přijal celou duší a stal se knězem hluboké víry a bezúhonného života. Od roku 1402 působil současně jako mistr svobodných umění (tj. filosofie) na universitě i jako kazatel v kapli betlémské na Starém městě pražském.

Jeho náboženské zanícení ovšem od počátku podléhalo dobové atmosféře očekávající nutnou „očistu“ křesťanstva a nebylo tudíž prosto mysticko-utopických vizí. Ty, a z nich plynoucí přesvědčení o vlastní vůdčí úloze v jejich uskutečňování, dovedly Husa ke zvláštní rozpolcenosti, na jedné straně je jeho mysl evidentně zakotvena v nejvyšších sférách, z nichž čerpá mravní maximy a žádá jejich zabudování do profánního práva, např. když požadoval veřejné trestání hříchů, na druhé straně však neztrácí ze zřetele aspekty praktické a je ochoten i k postojům ryze pragmatickým, mohou-li nějak prospět prosazení jeho vznešeného cíle, takový charakter mělo např. reformátorovo dočasné spojenectví s královskou mocí.

Zásadní roli v této Husově formaci a ve vývoji reformních snah na pražské universitě vůbec sehrála recepce díla anglického teologa Johna Wicliffa, které do Čech proniklo po roce 1380. Wicliff vycházel z pozic realistické filosofie, v mnoha otázkách však její rámec výrazně překročil. Jeho břitká kritika nešvarů církevního a společenského života konvenovala mnoha českým čtenářům a stala se základem Wicliffovy popularity na pražské universitě, avšak zdaleka ne každý, kdo Wicliffa studoval a v jednotlivostech uznával jeho autoritu, souhlasil se vším co Angličan hlásal. Denunciace německých nominalistů k papežskému dvoru tvrdící, že celý český universitní národ je wiklifistický, se z perspektivy věků zdají liché. Naopak, brzy se ukázalo, že vztah českých akademiků k Wikliffovu dílu byl velmi diferencovaný a mnozí z těch, kteří spolu s Husem Wicliffa „objevili“ stali se v budoucnu jeho předními kritiky.

Tak např. Husův osobní přítel Štěpán z Pálče či jinak velmi radikální reformátor Stanislav ze Znojma. Ostatně ani Hus sám nepřijímal Wicliffa nekriticky. Problematickými Wicliffovými tezemi byly z hlediska katolické věrouky zejména dvě: odmítání papežské autority a učení o tzv. remanenci, jež popíralo reálnou přítomnost Krista v konsekrované hostii. Hus zpočátku nepřijímal ani jednu z nich. Ještě v říjnu 1408 byl ochoten jménem university podpořit papeže Alexandra V., zvoleného po dohodě římských a avignonských kardinálů na koncilu v Pise, aniž by přitom jakkoli zpochybnil papežský primát. Teprve později, nepochybně pod demoralizujícím vlivem schizmatu, přijal negativní Wicliffův názor. Učení o remanenci nicméně Hus nikdy neučil a svým důrazem na nutnost přijímání pod obojí způsobou ho vlastně popírá.8

Mnohem jednotnější než v otázce wicliffismu byli ovšem čeští mistři v národnostní otázce. Universita byla založena, řečeno slovy zakládací listiny Karla IV., zejména „pro obyvatele milého království českého“, jako každý středověký vzdělávací ústav však byla otevřena zájemcům o studium ze všech okolních zemí. Akademický život na universitě pak řídily orgány složené ze zástupců tzv. universitních „národů“, které zhruba9 odpovídaly národnostem na škole zastoupeným.

Na pražském vysokém učení fungovaly takové „národy“ čtyři: český, polský, bavorský a saský. Každý z nich měl při společném hlasování o důležitých otázkách universitního dění jeden hlas, takže byla zdánlivě zajištěna objektivita rozhodování. Věc se ovšem zproblematizovala, když se zástupci cizích „národů“ dohodli, že budou postupovat koordinovaně a hlasovat shodně tak, aby české akademiky vždy přehlasovali. Motivem této úmluvy původně nebyl spor nacionální, nýbrž filosofický. Cizinci patřili převážně k nominalistickému filosofickému proudu, což je navzájem spojovalo, zatímco většina domácích mistrů se hlásila k realistické orientaci.

Skutečnost, že jednotný postup cizinců Čechy trvale znevýhodňoval však brzy změnila odborný spor v záležitost národní prestiže. I proto se roku 1309 Husovi podařilo přimět krále k vydání tzv. Dekretu kutnohorského, který přiznal českému universitnímu „národu“ tři hlasy a všem cizím „národům“ dohromady jen jeden. To pobouřilo cizince natolik, že hromadně opustili universitu a vzápětí si zřídili vlastní vysoké učení v německém Lipsku. Kredit a výlučnost pražské university tím sice utrpěly, a Hus získal v řadách „vyhnanců“ osobní nepřátele, z nichž mnozí později zasedli v lavicích koncilu kostnického, před českými universitními mistry se nicméně odchodem cizinců otevřely nebývalé možnosti kariérního růstu, kterých využívali jak Husovi stoupenci, tak i jeho čeští oponenti.

Bylo už řečeno, že myšlenky Johna Wicliffa nebyly v Čechách přebírány nekriticky, na druhé straně je skutečností, že Hus se s wicliffismem během let identifikoval stále více. Plně se to ukázalo zejména po odchodu cizích mistrů z university, kdy se naplno projevily rozpory mezi dominující Husovou skupinou a jejími kolegy, méně nadšenými Wicliffem. Už roku 1408 římská kurie vyzvala krále Václava, pražského arcibiskupa a universitní hodnostáře k likvidaci wicliffismu. Mezi Husem a jeho oponenty proto došlo k ostrým střetům.

Když pak roku 1412 vyhlásil nový, kostnickým koncilem zvolený papež, Jan XXIII., kvůli Husovi nad Prahou tzv. interdikt, tj. dočasný zákaz bohoslužeb a jiných obřadů, jako církevní trest za podporu wicliffismu, musel už zasáhnout král, který předchozí výzvy ignoroval. Králův přístup je ovšem signifikantní a dokazuje vliv Husovy skupiny u dvora. Václav IV. sice vykázal Husa z Prahy, ještě tvrději však zasáhl proti jeho katolickým oponentům, Stanislavovi ze Znojma, Štěpánovi z Pálče, Petrovi ze Znojma a Janovi Eliášovu. Ti byli prohlášeni za „rušitele míru“ a vyhoštěni z Čech, patrně za to, že uposlechli papeže a postavili se proti autoritě Husově.10

Hus sám se uchýlil do venkovského exilu, kde se již začal připravovat na teoretickou obranu své nauky.

Kostnický koncil a počátky husitských válek

Husovy reformní snahy byly sice od počátku vystaveny značné kritice nominalistických mistrů na Pražské universitě, podstata Husova sporu s nimi však byla překryta akademičností a nacionálním aspektem. Také Husovy sociálně nápravné snahy dlouho nebudily žádnou reakci ze strany církevní hierarchie. Nebyly ostatně ničím neobvyklým, s prvními sociálně reformními koncepty přišel již na sklonku vlády Karla IV. Jan Milíč z Kroměříže, objevovaly se v promluvách německého kazatele Konráda Waldhausera a jiných. Pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka, méně vzdělaný, leč zbožný a nezáludný nástupce Jenštejnův, neviděl v Husově působení zprvu žádný problém a podporoval ho.

Negativní pozornost vzbudil až Husův odpor proti prodeji papežských odpustků v roce 1412. Tato věc je často spojena s řadou omylů.Co se odpustky vůbec rozumí? Nejde o žádnou hmotnou věc, katolická nauka slovem odpustek označuje možnost, jak může být prostřednictvím Církve hříšník za jasně definovaných podmínek osvobozen od některých důsledků svého hříšného jednání, tzv. časných trestů, které mu jinak hrozí i po odpuštění hříchů ve zpovědi. Odpustek může věřící získat buď pro sebe, nebo, a to zejména, pro duše v očistci, kterým tak může zkrátit dobu jejich očišťování a usnadnit jim vstup do věčné blaženosti.

Podmínkami pro získání odpustku jsou zpravidla předepsané motlitby a zbožné skutky. Papež Jan XXIII., bohužel dal nepřímo podnět k pobuřujícímu zneužití této nauky a k těžko pochopitelnému kupčení s odpustky. Papežský stát ve střední Itálii tehdy čelil vojenským útokům krále Ladislava Neapolského, a papež proto sháněl nutné finance na obranu. Rozhodl se vyhlásit po starobylém způsobu proti Ladislavovi křížovou výpravu a nabídl věřícím možnost mimořádného získání odpustků, zapojí-li se do výpravy, nebo ji alespoň hmotně podpoří. Mnozí majetní věřící se vzápětí začali předhánět ve finančních příspěvcích na výpravu, s pocitem, že si kupují spásu pro sebe i své zemřelé, což pochopitelně budilo veřejné pohoršení. Hus byl touto věcí znechucen a z kazatelny kaple betlémské otevřeně kritizoval jak jednání boháčů, tak i rozhodnutí papežské kurie a v duchu Wicliffových názorů zpochybňoval i papežství samo. V reakci na to vyhlásil Jan XXIII. nad Prahou interdikt a Hus se stal silně podezřelým z kacířství. Své věroučné a reformní názory měl obhájit na právě probíhajícím kocilu v Kostnici.

Není divu, že se o oprávněnost Husova obvinění dodnes vedou mezi různými historiky a teology spory. Učení mistra Jana Husa totiž není nikde shrnuto v úplnosti, jeho základní rysy sice lze vyčíst z reformátorova hlavního díla, traktátu „De ecclesia“, ani tam ovšem nejsou jeho teze zcela objasněny a zejména dokončeny. Husovo dílo bylo jeho smrtí na hranici přerušeno uprostřed svého růstu, aniž dospělo do nějaké definitivní „kanonické“ podoby, což v budoucnu umožnilo jeho různé, často velmi protikladné interpretace. Za nejdůležitější prvky reformní nauky Jana Husa lze snad označit tyto:

1) Důraz na autoritu Bible, jakožto „soudce“ teologických a filosofických sporů. Tento důraz Hus převzal od Wicliffa, jehož proto s úctou tituluje jako „doktora evangelického“. Zdá se přitom, že oba reformátoři, Wicliff i Hus, tímto svým příklonem k Písmu sledují dvojí cíl, jednak hledají záchytný bod v rozbouřených vodách tehdejší doby, jednak se ale také, důrazem na fundament, chtějí vyvázat z pout tzv. „lidských nálezků“, tj. z obvyklých interpretačních zásad Písma svatého v Církvi.

Důraz, ne nepodobný pozdější protestantské zásadě „Sola Scriptura“ ( „pouze Písmo“) přitom má své zřetelné limity v prostém faktu, že užívání evangelních zásad v praktickém životě si často žádá závazný výklad biblických textů. Prosté připomenutí autority Bible je příliš vágní a umožňuje, při úmyslně extrémním výkladu, úplné vyvázání z poslušnosti vůči učitelskému úřadu institucionální Církve, zpochybnění základních dogmat víry a totální duchovní anarchii. To pochopitelně nelze Wicliffovi, a tím méně Husovi, podsouvat jako úmysl, jejich důrazné odlišení svatých textů od církevního výkladu však otevřelo možnost zmíněného zneužití, (např. u skupin krajní chiliastické „levice“ za husitských válek).

Důraz na autoritu „Slova Božího“ a s tím spojený požadavek na jeho „svobodné hlásání“ byl Husovými stoupenci později vtělen do jednoho z bodů tzv. čtyř artikulů pražských, které se staly programem husitského hnutí, na němž se různé husitské frakce byly ochotny sjednotit (mimochodem právě pro jeho vágnost, kterou bylo možno vykládat všelijak).

Zarážejícím paradoxem Husovy snahy oprostit Evangelium od obvyklých „lidských“ výkladů je však zejména skutečnost, že své vlastní, a to často dosti originální a svérázné, výklady biblických textů předkládá jako závazné a vyvozuje z nich věroučné závěry, např. v nauce o papežském primátu.

2) Důraz na radikální odlišnost ideální (a neviditelné) „Církve předurčených“, která jediná je mystickým tělem Kristovým, od institucionální (viditelné) církve. Tento důraz vyplýval z Husova platonicky orientovaného realismu, byl však doveden do krajnosti. Zatímco jiní čeští realisté té doby, jako Štěpán z Pálče, akceptovali propojení nebeské Církve vítězné s pozemskou Církví bojující, Jan Hus byl radikální: Církev vítězná, Církev svatých, byla v jeho očích jedinou skutečnou Církví, hodnou toho jména. Poslušnost vůči pozemské institucionální církvi sice přímo nikdy neodmítal, podmiňoval ji ovšem bezhříšností konkrétních autorit a zbožným, věroučně a mravně nezávadným charakterem příkazů, jež mají být uposlechnuty.

Podobně se Hus ostatně stavěl i k otázce poslušnosti vůči světské vrchnosti, také tu byl podle něho člověk povinen poslouchat pouze tehdy, nebyla-li ve stavu těžkého hříchu a její rozkazy byly k dobrému.

Z uvedeného pak vyplývalo i Husovo pojetí kněžství, papežství a pozemského panování církve. Knězem (či papežem) byl podle něho vždy jen ten, kdo nebyl ve stavu těžkého hříchu. Kdo by byl hříšný, toho není podle Husa třeba poslouchat, ba spíše je povinností křesťana poslušnost takovému člověku odmítnout. Potíž jakéhokoli praktického využití tohoto náhledu ovšem spočívá ve faktu, že není viditelné, kdo je bez hříchu a patří k předurčeným ke spáse a kdo je naopak zavržen.

Wicliff, od něhož Hus své představy o Církvi a společnosti převzal, zvolil dosti nešťastné „řešení“ inspirované myšlenkami františkánského filosofa Williama Ockhama a výše již zmíněného Marsilia z Padovy, které směřují k podřízení Církve světské moci. Z důvodu všeobecného rozšíření hříchů je podle Wicliffa (a Husa) třeba, aby skutky všech podléhaly veřejné kontrole a zjištěné hříchy, včetně hříchů duchovních osob, byly světskou mocí trestány jako zločiny. Kromě toho má být pozemská církev nemajetná, aby nemohla ovlivňovat konání světské moci a splnila požadavek evangelní chudoby.

Je jasné, že tyto teze vzbudily zájem Václava IV., který by rád viděl Církev v Čechách zcela podřízenu královské moci, a byly důvodem panovníkovy podpory, jíž se reformátor jistou dobu těšil. (Hus sám tuto královu podporu pragmaticky přijímal, v žádném případě ovšem nehodlal chybující papežskou církev nahradit církví státní a ve svém díle dostatečně objasnil, že také panovníka je třeba poslouchat jen tehdy, není-li ve stavu těžkého hříchu a jsou-li jeho příkazy v souladu s křesťanskou morálkou. Václav IV. by tak v případném „Husově státě“ asi musel být sesazen.)

Značné praktické problémy by wicliffovské ideální pojetí Církve způsobovalo zejména v otázce platnosti kněžských úkonů v případě těžké hříšnosti kněze. Wicliff učil, že svátosti (křty, mše, biřmování atd.) nejsou za takových okolností platné, nenavrhl však žádný způsob, jak bezhříšnost či naopak hříšnost kněžstva vlastně zjistit. Hus si byl těchto důsledků vědom a tuto část Wicliffovy nauky o Církvi do svých spisů nepojal, ani jí neučil.

O to více však trval na požadavku veřejného trestání hříchů či na svém odporu ke „světskému panování církve“. Obojí bylo později také vtěleno do husitských čtyř artikulů pražských.

3) Důraz na změnu eucharistické praxe a zavedení přijímání „pod obojí způsobou“ (sub utraque specie) jako nutné podmínky spásy. Tento důraz, popularisovaný symbolem kalicha, je bezesporu nejznámějším prvkem Husova učení, byť poněkud nezaslouženě. Není původně ani myšlenkou Husa samotného, nýbrž jeho universitního kolegy mistra Jakoubka ze Stříbra, a není teologicky zcela dopracován, neboť Hus se jím zabýval až v posledním období svého života, v textech, které sepsal již v Kostnici. Nicméně jeho platonsko-realistickému filosofickému naturelu plně konvenuje představa, že úpadek křesťanstva musí mít v posledku nějakou metafyzickou příčinu, nějaký zkrat ve spojení mezi Bohem a jeho lidem, zkrat, jež podvazuje objektivní působení svátostí a činí věřící méně odolnými proti hříchu.

Tímto zkratem byl podle Jakoubka ze Stříbra (a potažmo i Husa) obvyklý církevní způsob vysluhování Mše svaté, který prý neodpovídá ustanovením Ježíše Krista. Kristus při poslední večeři ustanovil jakým způsobem a jakými slovy se má slavit Eucharistie, totiž proměňováním (konsekrací) chleba a vína v Tělo a Krev Páně, což činí kněz, a přijímáním této Nejsvětější svátosti věřícími.

Z praktických důvodů, zejména kvůli obtížné dopravě obětin, se přitom již v prvokřesťanských dobách na některých místech vžil zvyk, jež ve středověku zdomácněl na celém západě, že obojí, tedy Tělo i Krev, přijímal při Mši pouze kněz, zatímco věřící lid přijímal jen Tělo, tj. konsekrovaný chléb, zpravidla ve formě nekvašené chlebové oplatky kruhového tvaru zvané hostie. Po celá staletí přitom na křesťanském západě trval názor, že každá ze „způsob“ sama o sobě, tedy samotné víno i samotný chléb, postačuje jako plnohodnotná svátost.

Jakoubek a Hus soudili, že tento názor je chybný, a že je třeba trvat na přijímání obou konsekrovaných materií věřícími. Jen tak podle nich dojde k naplnění svátosti Eucharistie, která je podmínkou věčné spásy.

Husův příklon k takto vyhraněnému postoji Jakoubkovu je pozoruhodný zejména v konfrontaci s Wicliffovým silně neortodoxním vztahem ke svátosti Eucharistie vyjádřeným v nauce o remanenci, o které jsme se už zmínili výše. Podle ní při Mši vůbec nedochází k metafyzické proměně, obě materie zůstávají i po konsekraci stále chlebem a vínem a celý obřad je spíše památkou než obětí. V podstatě jde o týž přístup, který později zdomácní u protestantských křesťanů. Pro české realisty Husovy doby nebyla ovšem tato část Wicliffova učení přijatelná. O její zmírnění a usmíření s katolickou tradicí se pokusil český mistr Stanislav ze Znojma ve své nauce o konsubstanciaci, podle které jsou konsekrované obětiny současně jak reálným Tělem a Krví Páně, tak i hmotným chlebem a vínem. K tomuto pojetí se patrně přikláněl i Hus, což mu nakonec umožnilo převzít Jakoubkův důraz na přijímání pod obojí, jež se stal pro celé generace takřka synonymem husitství a mezi čtyřmi artikuly pražskými zaujímá první místo.

Na církevní sněm do Kostnice mistr Jan dorazil v listopadu 1414, vybaven na cestu ochranným glejtem, jímž mu Zikmund Lucemburský, kterému se krátce předtím podařilo získat titul římského krále, zaručoval na území Říše osobní bezpečí. Nedlouho po svém příjezdu byl však Hus v rozporu s obsahem glejtu na rozkaz koncilu uvězněn a nebyl propuštěn ani na naléhání krále Zikmunda, jenž tím přišel o svou dobrou pověst. Současně začal s Husem proces, ve kterém byl obviněn z kacířství a wicliffismu.

Hus pochopitelně odmítal ty věroučné články, jejichž šíření mu obžaloba připisovala neoprávněně, jako Wicliffovu nauku o remanenci, v ostatních ale žádal, aby mu koncilní otcové dokázali jejich odchylnost od katolického učení. Koncil ovšem neměl čas ani vůli s Husem diskutovat. Prvořadým zájmem všech předních osobností koncilu bylo, aby sněm jasně demonstroval svou autoritu, tak potřebnou ke konsolidaci rozbouřených poměrů tehdejší Evropy.

Když 5. května 1415 koncil výslovně odsoudil Wicliffovu nauku jako celek, bylo zřejmé, že český reformátor má jen dvě možnosti, buď se koncilu podřídit a odvolat co od něj bude žádáno, nebo přijmout odsouzení. Na druhé straně je třeba připomenout, že mnozí koncilní otcové (včetně francouzského kardinála D´Aillyho či španělského kardinála Zabarelly) se až do konce snažili Husovi možnost odvolání usnadnit přijatelnými formulacemi. Hus nicméně raději přijal smrt, než by se podvolil. Odmítl autoritu koncilu, byl odsouzen jako kacíř a 6. července 1415 v Kostnici upálen.

Husova smrt vyvolala v Čechách vlnu pobouření, a to i u těch, kteří s reformátorovými názory ve všech bodech nesouhlasili. Zajetí, odsouzení a upálení představitele pražské akademické obce, kterému byla nadto římským králem přislíbena osobní bezpečnost, bylo chápáno jako urážka celého národa.

2. září 1415 zaslali představitelé české a moravské šlechty do Kostnice stížný list proti jednání koncilu. Hus v něm byl líčen jako muž pravověrný a spravedlivý, bylo odmítáno obviňování národa z kacířství a deklarován úmysl obrátit se na budoucího všeobecně uznaného papeže se žalobou proti koncilu. Kromě toho ovšem list už obsahoval i výhružnější tóny připomínající připravenost šlechty „bránit zákon Kristův až do prolití krve“. K tomuto listu připojilo své pečeti 500 českých pánů a zemanů!

Současně s tím se radikalizoval odpor lidový. Hus byl jako kazatel v kapli betlémské oblíben v nejširších vrstvách a po jeho smrti proto vypukly v Praze masové projevy nesouhlasu. Zástupy Husových příznivců se demonstrativně hlásily k jeho nauce, seskupovaly se kolem kněží ochotných podávat při Mši „pod obojí“, což zjara 1417 schválila pražská universita, a stále častěji dávaly najevo svou početní sílu i své odhodlání pořádáním mohutných, zpěvem doprovázených procesí na ulicích.

Koncilní otcové, o dění v Čechách dobře informovaní, nehodlali podlomit autoritu sněmu jakoukoli ústupčivostí. Již v době Husova procesu dali zatknout jeho spolupracovníka, mistra Jeronýma Pražského. Aby dali najevo pevnost své pozice, zahájili na podzim 1415 soud také s ním a podařilo se jim přimět ho k tomu, že se Husova učení odřekl. O to nepříjemnější pro ně bylo, když Jeroným na veřejném slyšení v květnu 1416 své odřeknutí odvolal a k Husovi se pateticky přihlásil. Koncil ho okamžitě odsoudil jako zatvrzelého hříšníka a 30. května 1416 vydal světské moci k upálení.

Nálada v Čechách se tak dále radikalizovala. Část šlechty se rozhodla využít wicliffské kritiky světského panování Církve, které u nás zpopularizoval zejména Husův universitní kolega mistr Jakoubek ze Stříbra, a začala aktivně „pomáhat“ Církvi k evangelní chudobě zabíráním pozemkového majetku klášterů, kapitul a jiných církevních institucí.

Rozbuškou otevřeného konfliktu se pak stala tzv. první pražská defenestrace. Král Václav IV., v té době již vážně nemocný, byl zděšen vývojem situace a jako vždy sáhl po ukvapeném rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nejvíce Husových pražských stoupenců žilo na Novém městě, zasadil se král o odvolání tamních konšelů a 6. července 1419 dosadil na novoměstskou radnici osoby známé svým odporem k reformátorovi. To vyvolalo prudký odpor. Ozbrojený dav pražské chudiny vedený radikálním kazatelem Janem Želivským přitáhl 30. července před budovu radnice a dožadoval se odstoupení nových konšelů.

V této vyhrocené chvíli bohužel někdo z konšelů či radničních zaměstnanců vyhodil z okna do davu kámen a nešťastnou shodou okolností se trefil přímo do monstrance s konsekrovanou hostií, kterou v čele zástupu nesl Želivský. To byla poslední kapka. Dav vtrhl do budovy, zmocnil se přítomných konšelů a svrhl je z oken v patře. Nešťastníci dopadali buď přímo na dlažbu, nebo na nastavené hroty kopí a sudlic. Nikdo z konšelů útok nepřežil. Po obdržení zprávy o této události dostal král Václav IV. nervový záchvat, jemuž nedlouho poté podlehl. Země se ocitla v totálním chaosu a ozbrojené střetnutí mezi husity, jak se stoupencům upáleného reformátora začalo říkat, a jejich katolickými protivníky se od té chvíle stalo neodvratným.

Husitské války

Husitské hnutí je prakticky nemožné hodnotit jako celek. Bylo totiž rozděleno do celé řady proudů a směrů různých, často zcela protikladných, náboženských a politických cílů. V zásadě lze s využitím soudobého politologického názvosloví rozlišit tři hlavní proudy.

První představovala husitská pravice, representovaná zejména šlechtou, universitními mistry a pražskými husity, ovšem s výjimkou radikálů sdružených kolem Želivského. Druhý proud lze označit jako střed a představovali ho zástupci většiny husity ovládnutých měst. Třetím proudem pak byla levice, zastoupená zejména náboženskou komunitou Tábor, která si v jižních Čechách vybudovala vlastní město, lidovými vrstvami, včetně pražské chudiny, a chiliastickými sektami.

Husovu učení přitom byla zřetelně nejbližší skupina první. Hlásili se k ní prakticky všichni jeho přátelé a spolupracovníci. Těšila se proto značné autoritě a spolu se středovými městy usilovala v posledku o smír s Církví, od níž žádala uznání Husovy pravověrnosti a oprávněnosti jeho nápravného hnutí.

Když se ovšem protivníci, v čele s dědicem bezdětného Václava IV. Zikmundem, rozhodli porazit husity mečem, vzrostl mimořádně význam strany táborské, s ohledem na její početnost a fanatickou bojovnost. Táborité ovšem šli ve svých náboženských představách podstatně dále za hranice katolického pravověří než by kdy připustil Hus. V jejich nauce se snoubil radikální wicliffismus s náboženskými představami západoevropské sekty Valdenských11, jejíž příslušníci se po církevním zákazu svého působení uchýlili mj. i do Čech a působili roztroušeně na různých místech při české jihozápadní hranici. Táborité zcela zavrhli institucionální Církev a nestáli o žádné smíření s ní, zrušili obřad Mše sv. a Eucharistii měli jen za památku Kristovy smrti, které nepřísluší prokazovat úctu. (Devalvovali tak vlastně základy husitské utrakvistické nauky i samotný symbol kalicha). Z řad krajních táboritů pocházeli odštěpenecké skupiny Adamitů.

Zajímavou je v tomto schématu husitských frakcí pozice nejslavnějšího husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova. Svým šlechtickým původem i naturelem nepochybně tendoval spíše k husitské pravici, jeho neústupnost a neochota ke kompromisním dohodám ho však zase sbližovala s levicí, takže působil jako muž středu.

Jan, rytíř Žižka z Trocnova se narodil v sedmdesátých letech 14. století v jižních Čechách, na tvrzi Trocnově, jako syn chudého zemana erbu červeného raka ve stříbrném štítě. Známe dva jeho sourozence, mladšího bratra Jaroslava, který byl jeho společníkem v mladistvých dobrodružstvích a šarvátkách, a sestru Anežku.

V mládí se Jan Žižka zapletl do ostrých sporů jednak s měšťany budějovickými a jednak s mocným sousedem Jindřichem z Rožmberka, kterým kolem roku 1408 vypověděl otevřené nepřátelství. Důvody těchto konfliktů bohužel neznáme. Žižka kolem sebe tehdy seskupil asi dvacetičlennou ozbrojenou družinu, jejímž členem byl i jeho již zmíněný bratr, a s ní činil citelné škody svým nepřátelům. Útočil na jejich statky a dvorce, přepadal kupecké vozy a pod., což jej nakonec přivedlo i do konfliktu s královskou mocí a jeho skupina byla stíhána jako loupežnická rota. Tyto Žižkovy mladistvé činy mohou sice vzbuzovat jisté rozpaky, nebyly ovšem v kontextu tehdejší doby ničím neobvyklým, naopak, nepevná vláda Václava IV. způsobila, že místní boje a krvavé spory mezi šlechtici byly běžným koloritem českého a moravského venkova.

Žižka se nadto trvale těšil přízni některých vyšších aristokratů, zejména pánů Alše a Lipolta z Lichtemburka či pana Erharta z Kunštátu, kteří jeho činnost tajně podporovali, snad z odporu proti Jindřichu Rožmberskému. V každém případě však Žižkovy boje s budějovickými i s Rožmberkem netrvaly déle než rok a nakonec byly asi smírně urovnány, neboť již 27. července 1409 král Žižku zcela omilostnil a odpustil mu všechny excesy, jež v minulosti spáchal.

Do následujících let pak bývá tradičně kladeno Žižkovo působení v polsko-litevských službách, v nichž se snad účastnil bojů proti řádu německých rytířů a v nichž asi přišel o levé oko, přesnější dobové zprávy o této etapě jeho života ovšem nemáme k dispozici.12

Roku 1414 ovšem již Žižka působí u pražského dvora Václava IV. jako dveřník a posléze snad i jako komorník královny Žofie. Podle některých pramenů byl Žižka přítomen krvavé defenestraci na Novém městě pražském a patrně se jí i aktivně účastnil.13 I potom nicméně ještě zůstal v královských službách až do října 1419. Když ale po smrti Václava IV. královna Žofie začala vyjednával s římským králem Zikmundem o jeho přijetí za českého krále, přiznal se Žižka otevřeně ke vznikající husitské revoltě a pomohl novoměstským husitům obsadit Vyšehrad.

Zdá se, že již tehdy, tak jako často v budoucnu, byl hlavním důvodem jednání jednookého vojevůdce odpor proti Zikmundu Lucemburskému. Důvodem tu jistě byla pověst zrádce daného slova, jež na římském králi ulpěla a činila ho v očích husitů jedním z hlavních viníků Husovy smrti, Žižka ovšem mohl mít i jiný důvod stavět se proti přijetí Zikmunda za českého krále.

Úpadek královské autority v závěru vlády Václava IV. vzbuzoval v řadách husitů nejdivočejší úvahy. Již 22. července 1419, tedy ještě před pražskou defenestrací, zazněl na velkém shromáždění na hoře Tábor, požadavek na sesazení krále Václava a nastolení panovníka, který by více přál kalichu. Po Václavově smrti se tyto hlasy znovu ozvaly a mluvilo se o potřebě zvolit (!) co nejrychleji „světskou hlavu“, neboť Zikmund byl z výše uvedeného důvodu jako dědic českého trůnu husitům nepřijatelný. Snad bylo dílem Žižkovým, že záhy začal být nejvhodnější kandidát na český trůn spatřován v králi polském či v jeho příbuzném, litevském velkoknížeti. Žižka tu mohl využít svých kontaktů, které patrně v Polsku a na Litvě měl. Iniciativa ovšem mohla naopak vyjít z Polska a celý záměr mohl vzniknout mnohem dříve.

Skutečnost, že Václav IV. neměl potomka a známý odpor husitů k Zikmundovi mohly vzbudit zájem polského panovníka o dění v Čechách. Svou roli mohlo v celé věci sehrát i krátké působení Jeronýma Pražského na Litvě, ale to jsou opravdu jen hypotézy. Faktem však každopádně je, že Žižka patřil k podporovatelům polsko-litevské kandidatury na český trůn, což mohlo být hlavním důvodem jeho zásadního a trvalého odporu proti jakémukoli vyjednávání se Zikmundem Lucemburským. Odporu, který ho v říjnu 1419 vyvedl z královské služby do řad ozbrojených zastánců kalicha, mezi nimiž měl brzy hrát vůdčí roli. V listopadu 1419 se jako vojevůdce vyznamenal v nevelké bitvě s královským vojskem u západočeské Nekměře (poblíž Plzně), kde poprvé využil selské vozy vezoucí zásoby a zbraně k vytvoření tzv. vozové hradby, za níž bylo možné se krýt, a kterou bylo zároveň možné flexibilně měnit.Užití vozové hradby se pak stalo typickým způsobem boje husitských vojsk. Již v březnu 1420 Žižka se svou vozovou hradbou znovu královské vojsko porazil ve známé bitvě u Sudoměře

V počáteční fázi husitských válek se však o úlohu vojensko-politického vůdce strany podobojí ucházel ještě jiný muž, ambiciozní táborita Mikuláš z Husi, který dokonce podléhal fantasiím o získání královského trůnu pro svou osobu! Také on se, podobně jako Žižka, ale z jiných důvodů, výrazně stavěl proti jakékoli dohodě se Zikmundem. Když se v listopadu 1419 shromáždil v Praze velký počet ozbrojeného husitského lidu, podnikl Mikuláš z Husi útok na Malou stranu hájenou královským vojskem, snad s úmyslem dobýt Pražský hrad. K obsazení hradu sice nedošlo, podařilo se nicméně proniknout na Malou stranu a demonstrovat sílu husitské ozbrojené moci. Rozhodující roli přitom ovšem nesehrál Mikuláš z Husi, nýbrž Jan Žižka, který si svým velitelským vedením a osobní statečností získal ohromnou autoritu a od této chvíle byl vnímán jako vůdce. Radikální táborská obec ho prohlásila svým hejtmanem. Plány Mikuláše z Husi tím padly pod stůl. Sám Mikuláš pak zemřel na následky nešťastného pádu s koně v prosinci 1420.

Žižkovo postavení se potom jen upevňovalo jeho četnými vítězstvími. V červenci 1420 porazil v bitvě na hoře Vítkov vojsko křížové výpravy, kterou na Zikmundův popud svolal proti husitům papež Martin V., nově zvolený Kostnickým sněmem.14 Ještě v listopadu téhož roku porazil Žižka Zikmundovo vojsko znovu v bitvě pod Vyšehradem. Na podzim 1421 pak snadno vyřídil další, tentokrát mimořádně špatně organisovanou křížovou výpravu a počátkem roku 1422 ještě v bitvách u Haber a Německého Brodu rozprášil invazi uherského vojska. Současně promyšleně likvidoval případnou vnitrohusitskou opozici zleva i zprava. V bitvách u Hořic, u Strauchova Dvora poblíž Hradce Králové a zejména u Malešova15 na kutnohorsku opakovaně porazil vojska panské jednoty, jež představovala husitskou pravici ochotnou k dohodě se Zikmundem. Již v roce 1421 razantně a nemilosrdně zastavil rozkladné působení náboženských sekt tzv. adamitů. Adamité, zvaní též pikarti, vyznávali dosti extravagantní gnosticko-chiliastickou nauku, která už docela opustila hranice křesťanství, a budili veřejné pohoršení svým bizarním životním stylem a krajně levicovými politickými názory směřujícími k totální anarchii. Žižka dal v dubnu 1421 pochytat stoupence adamitů v Klokotech na táborsku a šedesát z nich nechal spolu s jejich vůdcem Petrem Kánišem upálit. Stejně naložil s pikarty zajatými po dobytí jejich tvrze Ostrov u Stráže nad Nežárkou.

Odpor ke krajně levicovým konceptům a příliš liberálním změnám v náboženské oblasti nakonec Žižku dovedl i k rozchodu s táborským duchovenstvem. Kádě se společnými penězi, lidové bohoslužby bez ornátů, zpochybnění podstaty mešní oběti, to vše bylo Žižkovi cizí a popuzovalo ho to. V lednu 1423 proto Tábor opustil a spolu s částí východočeských husitů, tzv. orebitů, vytvořil vlastní válečné bratrstvo, opírající se o podporu měst Čáslavi, Jaroměře a Dvora Králové. Poblíž Německého brodu pak založil osadu zvanou Menší nebo Nový Tábor.

Rozhodnost a vojenskou zdatnost nelze Žižkovi upřít. I po ztrátě druhého oka při obléhání hradu Rabí v červnu 1421 dokázal již zcela slepý velitel skvěle řídit válečné operace, dobýt si všeobecný respekt a udržet ve svém vojsku disciplinu. Na druhé straně je skutečností, že Žižkův těžko pochopitelný, až fanatický odpor k jakémukoli jednání s králem Zikmundem, nesmyslně hatil mírové snahy reálněji uvažujících husitů a prodlužoval utrpení válkou zmítané země. Během svých tažení také nijak nebránil rabování, loupení a vandalismu, jimiž husitská lůza terorizovala obyvatelstvo dobytých měst či církevních institucí. Ba co více, zdá se, že Žižka sám dával k některým ukrutnostem podnět16, patrně pro zastrašení protivníků.17

11. října 1424, během výpravy spojených husitských vojsk na Moravu, podlehl Jan Žižka neznámému onemocnění a zemřel poblíž Přibyslavi.18 Do vedení husitských sborů byli pak postaveni jednak jeho pobočníci, Jan Hvězda z Vícemilic a Bohuslav ze Švamberka, a jednak polsko-litevský kandidát na český trůn, synovec litevského velkoknížete Vitolda, Zikmund Korybutovič, který od roku 1422 pobýval v Čechách a vedl pražské husity. Když na podzim 1425 Hvězda i Švamberk padli, nahradil je bojovný kněz Prokop Holý, zvaný také Prokop Veliký.

Pod společným velením Prokopovým a Korybutovým pak spojená husitská vojska v červnu 1426 porazila další křížovou výpravu proti nim v bitvě u Ústí nad Labem. V březnu 1427 navíc Prokop v čele táboritů a bývalého Žižkova vojska, tzv. sirotků18, porazil v bitvě u Světlé19 vojsko rakouského vévody Albrechta a husité začali sami útočit na hranice sousedních států a pronikat na jejich území (tzv. spanilé jízdy).

V dubnu téhož roku se ovšem vyhrotily spory mezi jednotlivými frakcemi husitů. Husitská levice začala zpochybňovat nároky Zikmunda Korybutoviče na českou korunu a podařilo se jí ovládnout část veřejného mínění v Praze. Korybut se nehodlal vzdát a chtěl provést v Praze ozbrojený převrat. To se mu nepodařilo a roku 1428 byl donucen opustit Čechy. Z Prahy tehdy dočasně odešli i někteří známí představitelé husitské pravice, kteří byli s Korybutem spojeni, mezi jiným i někdejší Husův spolupracovník Jakoubek ze Stříbra a oblíbený umírněný kněz Jan Rokycana.

Navzdory těmto sporům dokázali ovšem husité společně odolávat novým křížovým výpravám (v létě 1427 a 1431). Zdrcujícího vítězství dosáhla spojená vojska sirotků, táborů a pražanů zejména ve slavné bitvě u Domažlic 14. srpna 1431. Bylo zřejmé, že silou zbraní nelze husity porazit, naopak společný pocit ohrožení stmeloval různé husitské frakce a dával dohromady lidi často velmi odlišných názorů. Jedinou cestou, jak ukončit válku a konsolidovat poměry v Čechách bylo vyjednávání.

V říjnu 1431 byli husité pozváni na jednání nového církevního koncilu v Basileji. Husitskou nauku tu měla objasnit a obhájit dosti nesourodá skupina zástupců, kterou tvořil Jan Rokycana, táborský „biskup“ Mikuláš z Pelhřimova a v Čechách usedlý anglický wicliffista Petr Payne. Jednání podle očekávání nepřinesla okamžitý výsledek, ale otevřela možnost komunikace mezi Církví a umírněnými husity Rokycanova typu.

Do Prahy byl vyslán stálý zástupce koncilu, španělský teolog Jan Palomar, který posléze předložil husitské pravici návrh přijatelného konsensu známý jako tzv. kompaktáta. Kompaktáta umožňovala husitům návrat do katolické Církve při zachování přijímání pod obojí způsobou i některých jiných zvláštností, vylučovala však uskutečnění utopických sociálních konceptů, útoky na církevní svobody a pod. Zároveň byla Církev ochotna akceptovat stávající status quo a nežádala restituci předhusitských majetkových poměrů, což bylo důležité pro husitskou šlechtu, jež se jako celek obohatila nesčetnými zábory církevních majetků. Představitelé husitské pravice nakonec projekt smíru na základě kompaktát přijali. Spolu s tím na sebe vzali povinnost pacifikovat radikály, aby mohl být konečně na český trůn dosazen král Zikmund a nastolen zemský mír.

Pro tábority a sirotky byla kompaktáta nepřijatelným kompromisem. Nešlo přitom asi jen o věroučné zásady. Mnozí z bojovníků husitské levice, lidí často zcela nemajetných, kteří ideálu kalicha obětovali vše, neměli dost dobře kam se v případě uzavření kompromisního míru vrátit. Dávno opustili své původní místo ve společnosti i své skrovné domovy a stali se profesionálními válečníky, jejichž jedinou nadějí byl triumf konečného a naprostého vítězství, ať již za ním viděli obrysy chiliastického království Kristova, nebo pozemské odměny výnosných úřadů a statků. Mírové vyjednavače proto prohlásili za zrádce a zahájili proti nim boj.

K rozhodnému střetnutí došlo 30. května 1434 v bitvě u osady Lipany nedaleko Českého Brodu. Pravice tvořená zejména šlechtou a pražany se sdružila do tzv. panské jednoty a do bitvy ji vedl známý husitský hejtman Diviš Bořek z Miletínka, levici táboritů a sirotků velel Prokop Holý. Nad oběma vojsky vlál praporec s kalichem, obě používala stejné bojové taktiky a obě se považovala za pravé dědice učení Jana Husa. Bitvy se účastnilo asi 50 tisíc lidí, 2000 jezdeckých koní a 1400 bojových vozů. Prokop Holý v bitvě padl a vítězství si vydobyla husitská pravice.

Kompaktáta se stala základem všeobecného smíru. Jan Rokycana byl českým sněmem zvolen (!) za společného arcibiskupa kališníků i katolíků a ve vybraných kostelích bylo povoleno přijímání podobojí. Na tzv. Jihlavském sněmu byl pak Zikmund Lucemburský přijat za českého krále.

Hodnocení husitství je velmi obtížné a je mimořádně nešťastnou snahou pokoušet se spojovat toto různorodé hnutí s tím či oním politickým či duchovním snažením dob následujících po něm. Husitství se podobnému zaškatulkování trvale vzpírá a jakákoli jednostrannost v jeho výkladu nutně neposkytuje autentický obraz nýbrž karikaturu husitství. Konstitutivními složkami Husova reformního (i husitského revolučního) úsilí totiž byl jak ofenzivní tlak nových duchovních proudů, jako byla vznikající „devotio moderna“20, nebo sociálně nápravných snah, jaké u nás representoval např. výše již zmíněný Jan Milíč z Kroměříže, tak ale i reakce na tento tlak a určitá obrana „ jistot středověku“ proti němu, kterou můžeme vidět zejména v platonsko-augustinském realistickém ukotvení universitního husitismu.

Jen proto je možné, že se k odkazu husitství hlásili jak konzervativci za napoleonských válek, tak liberálové roku 1848, že v Žižkovi Palacký viděl demokrata a W.W. Tomek monarchistu, že se za dědice kalicha prohlašoval pravoslavný biskup Gorazd, nietzcheovec Machar i komunistický profesor Nejedlý. Pod pokličkou husitského hnutí lze totiž najít všechny možné politické a duchovní ideje, které kolotaly Evropou v onom neklidném čase na přelomu středo a novověku a které nesporně ovlivnily myšlení západu, parlamentarismem počínaje a astrologickým esoterismem konče. Mezi husitstvím a jakýmkoli moderním hnutím neexistuje žádná kontinuita, různé ideové impulsy husitství však trvale působí, přitahují pozornost a nutí nás vypořádávat se s nimi.

Poznámky:

1) Ten v dubnu 1389 uzavřel dohodu s rakouským vévodou Albrechtem III., který mu měl pomoci získat Václavovu římskou korunu. V roce 1410 Jošt skutečně získal titul římského krále. Jeho sokem byl ovšem Zikmund Lucemburský zvolený současně s ním a uznaný většinou říšských knížat.

2) Viz Kadlec J., Přehled českých církevních dějin I., Praha 1991.

3) Viz Lešehrad E., Tajné společnosti v Čechách, Praha 1922

4) Byl jím tehdy Bonifác IX., vlastním jménem Pietro Tomacelli, oponent avignonského Klementa VII. a jeho nástupce Benedikta XIII.

5) Viz Sedláček A., Českomoravská heraldika I., Praha 1902

6) Oficiálně svatořečen byl roku 1729

7) Podle jiných hypotéz šlo o středočeskou obec Husinec u Prahy.

8) Vlastním autorem nauky o nutnosti přijímání podobojí byl ovšem Husův kolega Jakoubek ze Stříbra a v Praze působící německý teolog Mikuláš z Drážďan.

9) Např. na pražské universitě náleželi k českému národu Čechové a Moravané, ale také studenti a učitelé z Uher a Sedmihradska.

10) Viz Kadlec J., Katoličtí exulanti čeští doby husitské.

11) Název je odvozen od jména zakladatele sekty, lyonského kupce Petra Valdese. Jeho nauka zprvu připomínala františkánský ideál chudoby, Posléze se v ní však vyskytly specifické věroučné odchylky, zejména Svévole v biblických výkladech. Skupiny valdenských působily u nás zejména na Šumavě.

12) Podrobnější zprávy máme až z pramenů barokních. Zda čerpaly ze starších zápisů nevíme.

13) Uvádí to např. husitský kronikář Vavřinec z Březové.

14) Kostnický koncil jeho volbou konečně dospěl k překonání schizmatu. Viz Jedin H., Malé dějiny koncilů, Praha 1990.

15) Šlo o nejkrvavější střet husitských válek vůbec.

16) Např. při dobytí Prachatic v listopadu 1420.

17) Hrůza, kterou vzbuzovali, skutečně husitům několikrát pomohla v boji. V bitvě u Tachova křižácké vojsko opustilo bojiště po pouhém zaslechnutí husitského zpěvu.

18) Název měl naznačovat, že bojovníci měli svého otce v zemřelém Žižkovi.

19) Zwettl v dnešním Rakousku

20) Nová zbožnost, západoevropské křesťanské duchovní hnutí kladoucí důraz na osobní prožívání víry. Za zakladatele je považován nizozemský měšťan Bernard Groote (1340-1384). Nejvýznamnějším představitelem tohoto směru byl Tomáš Kempenský.

10960 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

USA vyhrožují České republiceEtiopské aerolinie otvírají nové linky z Norska do Etiopie, aby falešní uprchlíci mohli navštěvovat země, ze kterých „uprchli“Neexistuje žádný důkaz, že by Rusko zasahovalo do amerických prezidentských voleb v roce 2020, aby prosadilo opět TrumpaKriminální kauzy ČSSD. PřehledněPomozte nám, prosím, bez Vás to nedáme. Byla by škoda, kdybychom po 15 letech existence museli skončit

euServer.cz

Čeho všeho se chvilkaři budou muset ještě dopustit, než na ně padne zákon?Levice opustila pracující třídu a přeběhla k migrantům, k LGBT a posedlostí Gretou, hořekují švédští komunisté

ePortal.cz

V případě, že by se nepodařilo déle sehnat více peněz, činnost Eportalu bude ukončenaNulová tolerance pro vydírání ekoteroristů. U mne je tolerance vůči těmto šílencům na bodě nula. Ustupovat jim znamená jejich trestné činy legitimizovat

Eurabia.cz

Proč Babiš neposlal armádu na ilegální imigranty, ale posílá jí na Čechy? A budou do nás střílet?Petr Hampl doporučuje: Kniha o zklamání bývalého stoupence radikální levice

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Výsledek snahy EU zničit průmysl slaví úspěch. V českých firmách začalo masové propouštěníŠvédští policisté neumí číst a psát. Výsledek inkluze a úpadku vzdělání ....

ParlamentniListy.cz

Pikoru vyzvali k reakci a ta přišla drtivá. Kádrujete mi ženu? A to teprve začínámeUž zítra. Pod Křečkovými okny se chystá brajgl. Milion chvilek si přizval posily
Články autora
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění