Engelbert Dollfuss – konzervativní antinacistický kancléř a mučedník

Autor: Pavel Zahradník | Publikováno: 25.7.2010 | Rubrika: Studie
crux

Máme-li uvést nejvýznamnější katolické politiky dvacátého století, kteří se ve svých zemích pokoušeli přebudovat společnost na katolických základech, vytanou nám okamžitě na mysli především dvě jména, jejichž nositelé po mnoho desetiletí autoritativně vládli dvěma zemím na Pyrenejském poloostrově: Francisco Franco y Bahamonde a António de Oliveira Salazar. Salazar se těšil velké popularitě mezi katolickými intelektuály již v období mezi světovými válkami, čtené a komentované byly rozhovory s ním a jeho politické doktríně byla věnována poměrně obsáhlá literatura. Také frankismus byl již rozebírán ve větším počtu odborných prací, i když sám Franco byl na rozdíl od svého portugalského kolegy povýtce praktik; jeho jméno je pak pro nás spojeno především s tou heroickou kapitolou moderních dějin, jakou byla španělská kruciáta v letech 1936–1939. Oproti oběma výše jmenovaným politikům rakouský kancléř Dollfuss, narozený ve stejném roce jako Franco a jen o tři léta mladší než Salazar, je dnes, jak se zdá, mimo Rakousko poněkud opomíjen, nepochybně hlavně proto, že doba, po kterou stál v čele své země, byla na rozdíl od Franca a Salazara mimořádně krátká.

Engelbert Dollfuss se narodil 4. října 1892 v Kirnbergu v Dolních Rakousích jako nemanželský syn třiadvacetileté Josefy Dollfussové, jež tehdy sice sloužila jako děvečka, ale pocházela ze selské rodiny, a mlynářského tovaryše Josefa Weningera. Otec Engelbertovy matky však trval na tom, aby se jeho dcera provdala na selský statek, a tak zabránil dceřinu sňatku s Weningerem a provdal ji roku 1893 za sedláka Josefa Schmutze, člověka pracovitého a pilného, ale přísného a nevlídného. Engelbert tak sice strávil svoje dětství s milující matkou a také velmi dobře vycházel se svými nevlastními sourozenci, k čemuž nepochybně přispívala i jeho veselá a usměvavá povaha, ale vztahy s otčímem (jenž ostatně Engelberta neadoptoval, takže mu zůstalo příjmení Dollfuss) zřejmě nebyly nejlepší. Otce mu tak nahrazoval zákonem stanovený poručník, jímž byl kupec Ignaz Scharner z blízkého Texingu.

Nemanželský původ byl nepochybně velkým handicapem, se kterým Engelbert vcházel do života. Druhým handicapem byl jeho neobyčejně drobný vzrůst, který – stejně jako vůbec svoji fyzickou podobu – zdědil po matce; v dospělém věku měřil Dollfuss pouhých 153 cm. Erwin Panofsky ve svém líčení života Sugera, opata ze Saint-Denis, rovněž muže drobné postavy, poznamenává, že výjimečně drobná tělesná schránka často podstatně určuje charakter mnoha známých historických postav, které tento fyzický nedostatek dokázaly změnit v klad tak, že jej vyvážily zmužilostí a že jistou psychologickou bariéru, která je odděluje od lidí průměrného vzrůstu, prolomily nadprůměrnou schopností a vůlí ztotožnit vlastní zájmy se zájmy ostatních lidí. Tato kombinace zmužilosti a vůle k soužití učinila podle Panofského z takových „malých velikánů“ samostatnou skupinu a obdařila je „zvláštním půvabem a přitažlivostí“. Jak ještě uvidíme, tato slova jsou neobvykle přiléhavá i pro osobnost Engelberta Dollfusse.

Ve škole se brzy ukázalo, že malý Engel (jak doma Engelbertovi říkali) projevuje značné nadání pro studium, které by však jeho rodina nebyla s to zaplatit. Díky podpoře kirnberského faráře Simona Veitha byl však nakonec Dollfuss v roce 1904, tedy ve věku dvanácti let, přijat do biskupského chlapeckého semináře v Oberhollabrunnu, který navštěvoval do roku 1913. U chovanců tohoto tzv. malého semináře se předpokládalo, že po dokončení středoškolského studia si jejich značná část zvolí kněžskou dráhu. Tak učinil také Dollfuss a roku 1913 vstoupil do arcibiskupského kněžského semináře ve Vídni, kde začal studovat teologii.

Pobyt v semináři však trval jen krátce. Již v lednu 1914 totiž Dollfuss ze semináře vystoupil a přešel na studium práv. Jak se zdá, ke změně jeho původního záměru ho vedly jednak obecně pochyby o tom, zda by byl schopen vzdát se navždy svobodného způsobu života a podřídit se kázni vyžadované od duchovního, jednak zcela konkrétně láska k dívce, kterou tehdy doučoval. I krátké Dollfussovo přebývání v semináři však pro něj mělo značný význam. Seznámil se zde totiž s bouřlivě se rozvíjejícím katolickým sociálním myšlením, vycházejícím ze slavné encykliky Lva XIII. Rerum novarum, s dílem rakouského sociálního reformátora svobodného pána Karla von Vogelsanga i dalších autorů, usilujících o přestavbu současného společenského řádu v křesťanském duchu. Pro nás je zajímavé, že se tehdy také učil češtině jakožto jazyku, jehož znalost by pro budoucího kněze, jenž mohl působit ve Vídni s tehdy početnou českou menšinou, byla rozhodně užitečná. I po odchodu ze semináře zůstal Dollfuss v kontaktu se spirituálem Karlem Handlossem; jejich přátelský vztah trval až do Dollfussovy smrti.

 Po přestupu na právnickou fakultu se Dollfuss ihned aktivně zapojil do činnosti katolického vysokoškolského spolku Franco-Bavaria, jehož členy byli takřka výhradně Dolnorakušané; Franco-Bavaria nebyla na rozdíl od mnohých jiných vysokoškolských spolků smýšlení všeněmeckého, nýbrž jednoznačně prorakouského, a byla také výrazně sociálně orientovaná. Zde se také Dollfuss seznámil s „apoštolem Berlína“ Carlem Sonnenscheinem, rodákem z Porýní, jehož katoličtí vysokoškoláci pozvali do Vídně, aby jim tu přednášel.

Dollfussovo studium práv přerušila první světová válka. Jako jednoroční dobrovolník musel ovšem nejprve projít důstojnickým školením, i když sám toužil po co nejrychlejším odjezdu na frontu. Vojenskou službu pak vykonával v řadách zeměbrany (roku 1917 přejmenované na císařské střelce) od května 1915 až do listopadu 1918, a to převážnou většinou přímo na italské frontě, kde byl nakonec, roku 1918, povýšen na nadporučíka. Zážitky z války, v níž se projevil jako schopný, obětavý a statečný důstojník (dostal celkem osm řádů a medailí!), jenž mnoha spolubojovníkům zachránil život, byly určující pro celý další Dollfussův život. Až do své smrti udržoval styky s kamarády z fronty, jimž se podle možností snažil dále pomáhat, a i jako kancléř se občas při slavnostních příležitostech objevoval oblečen do uniformy císařských střelců.

Po návratu z války pokračoval Dollfuss ve studiu práv, ale postupně se začal více věnovat státovědě, tehdy nově vzniklému oboru, a navštěvoval přednášky z ekonomie a sociologie. Ze všech jeho profesorů měl na něj nepochybně největší vliv Othmar Spann, jehož přelomová kniha Der wahre Staat (Opravdový stát) tehdy právě vyšla. Spannovy myšlenky o výstavbě nového řádu, o státu jako velké rodině, o stavovském hierarchickém uspořádání společnosti, řízené vůdčími osobnostmi, bez politických stran, zato uspořádané podle profesních a zájmových společenstev – to vše se nepochybně odrazilo i v pozdější Dollfussově politické činnosti.

Během studia byl Dollfuss nadále činný v katolických vysokoškolských organizacích; o jeho smyslu pro humor svědčí skutečnost, že tu užíval přezdívky Laurin, tedy jména krále trpaslíků ze středověkých německých pověstí. Na studium si ovšem musel vydělávat; zpočátku pracoval v kanceláři právního zástupce, v říjnu 1919 se pak stal sekretářem Dolnorakouského selského svazu, čímž učinil první krok na své budoucí životní dráze agrárního odborníka. Politice se aktivně nevěnoval, i když samozřejmě musel zaujímat stanovisko k otázkám, jež tehdy hýbaly nejen vysokoškolským studentstvem, ale celou vzdělanější částí rakouského obyvatelstva. Po pádu monarchie to byl v první řadě vztah zbylého malého Rakouska k sousednímu Německu, spojenému s ním stejným jazykem, který stále větší část Rakušanů chtěla vyřešit prostým připojením k Německu, „anšlusem“, jemuž ovšem bránily vítězné mocnosti. Horlivými přívrženci tohoto řešení byli hlavně nacionálové a sociální demokraté, ale stále více stoupenců si anšlus získával i ve třetím z hlavních myšlenkových a politických směrů tehdejšího Rakouska, totiž mezi křesťanskými sociály, kteří nejdéle zůstávali věrni myšlence rakouské odlišnosti. I Dollfuss, jenž až do konce války byl přesvědčeným rakouským vlastencem a monarchistou, oddaným habsburské dynastii, se po rezignaci posledního rakouského císaře, blahoslaveného Karla, stal stoupencem republiky a byla mu blízká i myšlenka anšlusu.

V letech 1920–1921 Dollfuss pokračoval ve studiích v Berlíně, kde rovněž navštěvoval hlavně přednášky z ekonomie. Toto studium mu udělením stipendia umožnil Dolnorakouský selský svaz. V Berlíně se Dollfuss seznámil s Alwinou Glienkeovou, pocházející ze severoněmecké, pomořanské rodiny, s níž v poslední den roku 1921 uzavřel v Kirnbergu sňatek, když nevěsta předtím konvertovala z luteránství ke katolické církvi. Z tohoto manželství se v následujících letech narodily tři děti, dcery Hannerl (jež zemřela ve věku jednoho roku) a Eva a syn Rudolf.

Vysokoškolské studium, přerušené válkou, Dollfuss zakončil v červenci 1923, kdy byl promován na doktora práv. Již předtím, 1. července 1922, se však stal prvním sekretářem nově založené Dolnorakouské zemské zemědělské komory a po čtyřech letech byl 28. června 1927 jmenován jejím ředitelem. Svou činností v zemědělské komoře si brzy získal uznání jako přední rakouský agrární odborník. Manažerské schopnosti, jež při tomto působení prokázal, byly příčinou toho, že 1. října 1930 mu byla dokonce svěřena i oblast, jež mu do té doby byla profesně značně vzdálená – byl totiž jmenován ředitelem spolkových železnic, které se tehdy nacházely v krizi po velkém korupčním skandálu.

Jeho působení na tomto novém místě však trvalo jen krátce, neboť dne 18. března 1931 se ve vládě Otty Endera stal ministrem zemědělství a lesního hospodářství; o tři měsíce později v nové vládě Karla Buresche dostal k tomu navíc ještě ministerstvo obchodu. Teprve v této chvíli tak Dollfuss (jemuž zbývaly už jen tři roky života) vstoupil do politického života, jemuž se předtím spíše vyhýbal, ovšem zatím stále ještě jen jako představitel odborného resortu. Jako ministru zemědělství se Dollfussovi podařilo překonat agrární krizi, jež v předcházejících letech Rakousko postihla, což jen zvýšilo jeho dosavadní popularitu v zemědělských oblastech, zvláště samozřejmě v jeho Dolních Rakousích.

Také ministrem byl však Dollfuss jen krátkou dobu, o něco více než jeden rok, neboť 20. května 1932 byl jmenován spolkovým kancléřem. Stejně jako o několik let dříve Salazar v Portugalsku, i v Rakousku se tak do čela státu dostal člověk v politice nový, skutečný homo novus, hospodářský odborník, který s praktickou politikou dosud nepřišel do styku a jehož posláním nyní bylo vyvést svoji zemi z politické, hospodářské, ale hlavně duchovní krize.

Politická situace v Rakousku v těchto letech byla mimořádně těžká a nestabilní. Od vzniku státu do roku 1932 můžeme napočítat celkem třináct změn na místě ministerského předsedy, zvaného v Rakousku spolkovým kancléřem, takže většinou stáli jednotliví kancléři v čele svých vlád jen několik měsíců. Jedinou výjimku představoval zbožný a asketický kněz Ignaz Seipel, nesporný vůdce Křesťansko-sociální strany, jenž byl kancléřem více než pět let; pro těžkou nemoc však musel odstoupit v roce 1929 a v srpnu 1932 zemřel, zřejmě na následky atentátu, který byl na něj spáchán osm let předtím. Filosoficky a teologicky mimořádně fundovaný Seipel byl kromobyčejnou osobností, vyčnívající nad ostatní křesťansko-demokratické politiky tehdejší Evropy, kteří se nedokázali zbavit svého liberálně demokratického či nacionalistického dědictví a mysleli v politických kategoriích, jež nepocházely z katolického myšlenkového světa. Seipelovi se v těžkých poválečných letech podařilo ukončil inflaci, zavést novou stabilní měnu, totiž rakouský šilink, a úspěšně vzdorovat tehdejšímu největšímu vnitřnímu nepříteli křesťanského Rakouska, jímž byl revoluční marxismus. Seipel tak byl důstojným předchůdcem Engelberta Dollfusse, jenž si ostatně Seipela velice vážil (i když s některými jeho konkrétními rozhodnutími dokázal polemizovat) a po svém jmenování kancléřem mu adresoval jeden ze svých prvních listů.

Před Dollfussem jako novým kancléřem se nalézaly dvě hlavní problémové oblasti. První z nich byla nutnost vypořádat se s dvěma krajními socialistickými směry, představujícími smrtelné nebezpečí nejen pro křesťanství, ale pro celé lidstvo. Prvním z nich byl komunismus, který prosazovala nejen komunistická strana, ale do značné míry i strana sociálně demokratická, jež získala v Rakousku podstatně extrémnější ráz než v jiných evropských zemích. Příznačné je, že když po rozštěpení dosud jednotného světového sociálně demokratického hnutí na směr sociálně demokratický a komunistický zůstaly sociálně demokratické strany sjednoceny v tzv. Druhé internacionále, zatímco strany komunistické vytvořily Třetí internacionálu, byla to právě rakouská sociální demokracie, která si spolu s několika dalšími méně významnými stranami založila vlastní tzv. Dvouapůltou internacionálu, čímž se okázale přihlásila k proudu nacházejícímu se kdesi uprostřed mezi sociální demokracií a komunismem. I když později se Dvouapůltá internacionála znovu spojila s Druhou internacionálou, prokomunistické smýšlení z rakouské sociální demokracie rozhodně nezmizelo.

Charakteristický byl pro rakouskou sociální demokracii dále fanatický, nesmiřitelný boj proti katolickému náboženství, jenž má svou intenzitou v tehdejší Evropě obdobu už jen v protináboženském boji v sovětském Rusku a ve Španělsku, a příznačné bylo i časté užívání teroristických metod, jimiž se vyznačovaly zvláště výborně vyzbrojené sociálně demokratické milice, tzv. Republikanischer Schutzbund, obdoba současně vytvářených nacionálně socialistických SA.

Byli to právě sociální demokraté, kteří se 15. července 1927 pokusili ve Vídni o převrat, při němž zapálili Justiční palác; tehdy zachránil Rakousko před komunistickou diktaturou kancléř Seipel.

Druhé vnitřní nebezpečí pro Rakousko bylo sice mladšího data, ale brzy se ukázalo, že není o nic menší – šlo o nacionálně socialistické hnutí, jehož sílu poprvé dokázaly krátce před jmenováním Dollfusse kancléřem, 24. dubna 1932, silné zisky v trojích zemských volbách. Teror nacionálních socialistů se měl brzy vyrovnat teroru sociálních demokratů, ba mnohdy jej i předčit. Oba tyto politické směry ostatně vycházely ze stejných myšlenkových základů a jejich členové poměrně snadno přecházeli z jednoho tábora do druhého.

Druhým problémem, který Dollfuss musel řešit, bylo posílení nejistého postavení malého Rakouska v evropské politice. Rakousko sousedilo jednak s mocným Německem, jehož politikům byla trnem v oku rakouská nezávislost, jednak se dvěma státy Malé dohody (Československem a Jugoslávií), jejichž vládnoucí špičky trnuly hrůzou při představě, že by Rakousko mohlo přikročit k restauraci habsburské dynastie, a aby zabránily tomuto nebezpečí, byly ochotny se spojit i s ďáblem. Zbývala tedy jen Itálie a Maďarsko a pak Společnost národů, jejíž budoucí bezmocnost v krizových situacích však bylo možno již tenkrát vytušit.

Nejprve bylo zapotřebí, aby Dollfuss vytvořil funkční vládnoucí koalici. Jejím základem se samozřejmě stala Křesťansko-sociální strana, ke které se připojil jednak Heimwehr, občanská domobrana, opírající se zvláště o rolnickou vrstvu, jednak malá agrární strana Landbund. Takto vzniklá koalice měla v dolní komoře rakouského parlamentu většinu pouhého jednoho hlasu.

Zásadní význam mělo spojenectví uzavřené mezi křesťanskými sociály a Heimwehrem, jehož vůdcem byl kníže Ernst Rüdiger Starhemberg ze slavného šlechtického rodu, z něhož pocházel i obránce Vídně před Turky (1683). I zde Dollfuss navázal na Seipela, který jako první křesťansko-sociální politik pochopil význam Heimwehru jakožto hnutí, schopného postavit se na odpor disciplinovaným oddílům ozbrojených marxistů. Mezi Dollfussem a Starhembergem, muži nejen odlišného původu, ale i naprosto protikladného fyzického vzhledu a způsobu života, velmi brzy vzniklo upřímné přátelství; Starhemberg stál pak Dollfussovi věrně po boku až do jeho smrti.

První rok Dollfussova kancléřství neukazoval nic velikého nebo neobvyklého, nenaznačoval, že by doba Dollfussovy vlády měla být přelomem v dějinách Rakouska. Pravda, každému bylo zřejmé (jak poznamenává Dietrich von Hildebrand), že nový kancléř je poctivým mužem, na kterém nelpí ani stín podezření z korupce, dobrým katolíkem, vynikajícím agrárním odborníkem, ale zatím se nijak neprojevil jako velký státník; nadto byl znám jako demokrat a přívrženec anšlusu. Nejvýznamnějším dnem onoho prvního roku byl tak zřejmě 15. červenec 1932, kdy byl v Lausanne podepsán protokol, na jehož základě získalo Rakousko od Společnosti národů půjčku, která byla nezbytná pro ozdravení rakouského hospodářství a financí.

Rozhodující hodina zkoušky udeřila pro Rakousko v roce 1933. Dne 30. ledna se moci v sousedním Německu uchopil Adolf Hitler, což nesmírně povzbudilo rakouské nacionální socialisty; ti krátce nato rozpoutali v zemi první vlnu nacistického teroru. Dollfussovy pokusy o přijatelnou dohodu jak s nimi, tak se sociálními demokraty zůstaly bezúspěšné. Tu však došlo k události, pro kterou ve světových dějinách politických převratů nenacházíme obdoby.

Dne 4. března 1933 zasedala Národní rada, tedy dolní komora parlamentu, a v situaci, kdy bylo při těsném poměru poslanců vládních stran a opozice zapotřebí každého hlasu, všichni tři předsedající Národní rady postupně odstoupili ze svých funkcí, aby jejich strany nepřišly o potřebný poslanecký hlas. Národní rada tak přestala fungovat a zděšení poslanci, kteří nevěděli, co si počít dále, se nakonec rozešli. Po několikadenním váhání Dollfuss vyvodil důsledky z nastalé situace a počínaje 7. březnem 1933 začal vládnout autoritativně, bez parlamentu, pomocí nařízení, jež vláda od té doby vydávala na základě zmocňovacího zákona o válečném hospodářství z roku 1917. Dollfuss tak zbavil Rakousko balastu parlamentarismu, který se ukázal naprosto neschopným ovládat zemi, ohrožovanou hned dvěma totalitními hnutími. V neočekávané sebelikvidaci dolní komory parlamentu nejen Dollfuss, ale i ostatní křesťanští sociálové viděli prst Boží.

Během prvních několika měsíců byly nejprve postaveny mimo zákon nejnebezpečnější organizace, reprezentující jak rudý, tak hnědý socialismus. Nejprve byl v odpovědi na násilnosti, k nimž došlo ve štýrském Brucku an der Mur, zakázán Schutzbund a poté i obě nejextrémnější politické strany, totiž komunistická strana a nacionálně socialistická NSDAP.

20. května 1933 Dollfuss založil Vlasteneckou frontu jakožto organizaci sjednocující všechny Rakušany, kteří nepodlehli oběma totalitním ideologiím. Ve dnech 19. a 20. srpna 1933 pak došlo k přelomovému setkání Dollfusse s Mussolinim v italském Riccione, při němž Mussolini slíbil Dollfussovi podporu Itálie pro zachování nezávislosti Rakouska, ohrožované Hitlerovým Německem. I zde ostatně Dollfuss navázal na Seipela a jeho setkání s Mussolinim ve Veroně v roce 1922.

Na obranu proti bolševismu a hitlerismu se Dollfuss snažil mobilizovat nejširší vrstvy. Dne 14. května 1933 v Schönbrunnu při oslavě 250. výročí porážky Turků u obležené Vídně kníže Starhemberg zdůraznil, že „Rakousko potřebuje zachránce“, načež oslovil Dollfusse: „Pane kancléři, buďte zachráncem země, staňte se tvůrcem nové vlasti!“ Dollfuss nato replikoval: „Jsme připraveni vymýtit v naší vlasti rudou záplavu, rudý socialismus, a to nejen v jeho vnější tvářnosti, ale i jeho vnitřní, myšlenkový obsah.“

Stejně tak ostře se Dollfuss i Starhemberg obraceli proti nacismu. Hned při svém prvním setkání s velkým filosofem Dietrichem von Hildebrandem, který před Hitlerem emigroval do Dollfussova Rakouska, Dollfuss řekl: „Pro mne je boj proti nacionálnímu socialismu ve své podstatě bojem o záchranu křesťanské koncepce světa“, dodávaje, že zatímco Hitler by chtěl oživit staré německé pohanství, on chce oživit křesťanský středověk. V projevu z 25. června 1933 Starhemberg neváhal otevřeně prohlásit: „Žaluji německého kancléře Adolfa Hitlera za spoluvinu na vraždách z poslední doby […] Adolf Hitler je odpovědný za národní neštěstí, které se sneslo na německý národ.“ Je třeba konstatovat, že nikdo z evropských politiků té doby neviděl tak jasně a nedokázal nastupující nacionální socialismus odsoudit tak jednoznačnými slovy jako Dollfuss a jeho nejbližší spolupracovníci.

Byl to také boj proti hitlerismu, jenž přivedl Dollfusse k tomu, že na rozdíl od předešlých let stále více zdůrazňoval svébytnost Rakouska, byť si je představoval ještě nikoli jako stát obydlený zvláštním národem, nýbrž jako druhý německý stát; rakouské národní povědomí se začalo pozvolna vytvářet až po Dollfussově smrti a zvláště za druhé světové války.

Dollfuss ovšem nezůstal jen u čistě negativní stránky, tedy u boje proti oběma totalitním hnutím, případně proti nekřesťanskému liberalismu. Jeho hlavním cílem bylo vybudovat v Rakousku po překonání parlamentarismu křesťanský stát na stavovském principu, opírající se jednak o klasiky moderní teorie stavovství, s jejichž díly se seznamoval již ve svých studentských letech, jednak zvláště o encykliku Pia XI. Quadragesimo anno, vydanou krátce předtím, v roce 1931. Nezbytným pro vybudování křesťanského státu se jevilo i uzavření konkordátu s katolickou církví, čemuž předtím po dlouhá léta bránila sociální demokracie. Již 5. června 1933 byl konkordát podepsán v Římě Dollfussem a kardinálem státním sekretářem Eugeniem Pacellim, budoucím papežem Piem XII. S otevřenou jednoznačnou podporou Svatého stolce mohl ostatně Dollfuss počítat nejen v době jednání před uzavřením konkordátu, ale po celou dobu své vlády.

 Ve dnech 7.–12. září 1933 se ve Vídni konalo celoněmecké shromáždění katolíků, takzvaný Katolický den (Katholikentag), na němž ostatně Hitler zakázal německým katolíkům účast. Tuto událost si Dollfuss vybral k tomu, aby při té příležitosti uspořádal 11. září na vídeňském náměstí Trabrennplatz první generální apel Vlastenecké fronty, kde ve své programové řeči poprvé na veřejnosti vyložil svou představu o stavovském státu a zároveň ohlásil připravovanou novou stavovskou ústavu. Připomenul přitom encykliku“ a prohlásil, že Rakousko má „tu čest, že je první zemí, která skutečně v životě státu uposlechla výzvu této nádherné encykliky“.

V této velké chvíli, kdy na rakouské půdě vskutku vznikalo cosi nového, se Dollfuss odvolával na největší okamžiky křesťanstva v Evropě i v Rakousku – na první křížovou výpravu a na porážku Turků u Vídně: „Tak, jako byli křižáci proniknuti stejnou vírou, tak, jako zde před Vídní kázal Marco d´Aviano: Bůh tomu chce, – tak i my hledíme k budoucnosti se silnou důvěrou, s přesvědčením, že Bůh tomu chce!“ O Dollfussově snaze navázat na nejvznešenější tradice křesťanského středověku svědčí ostatně i skutečnost, že jako znamení, jež postavil proti hitlerovskému pohanskému hákovému kříži, si zvolil berličkový kříž, tvořící základ jeruzalémského kříže z křižáckých dob.

Síly, proti kterým Dollfuss bránil Rakousko, a jak můžeme směle říci, i Evropu, však nepolevovaly ve svém odporu. Již 3. října 1933 byl Dollfuss zraněn u budovy parlamentu při atentátu, jenž na něj spáchal nacionální socialista. Stejně jako během války na frontě, ani tentokrát Dollfuss necítil strach, ale jak vyplývá z příležitostných poznámek, které občas pronesl ke svým blízkým, počítal s tím, že jednou nastane chvíle, kdy ho teroristé z některého z obou socialistických táborů dostanou.

V lednu 1934 se Rakouskem převalila nová vlna nacionálně socialistického teroru. Nato 18. ledna Dollfuss vydal výzvu k rakouským dělníkům, kteří tak snadno podléhali propagandě nacionálně socialistických či sociálně demokratických vůdců, a zval je ke spolupráci. Jeho oporou ovšem nadále zůstávali rolníci; 2. února 1934 pochodovalo Vídní na 100 000 sedláků z celé země, kteří tak vyjádřili podporu Dollfussovi a křesťanskému Rakousku.

První úder proti křesťanskému Rakousku přišel ze strany marxistů. Dne 12. února 1934 vypuklo v Linci povstání Schutzbundu, které se rozšířilo do celé země. Nejprudší boje probíhaly ve Vídni, kde se schutzbundovci opírali o bloky domů v novějších částech města, jež proměnili v pevnosti (jeden z těchto bloků provokativně nazvali Karl-Marx-Hof). Do 15. února se však spolkovému vojsku a Heimwehru podařilo povstání potlačit, sociálně demokratická strana byla zakázána a její předáci prchli – někteří do Hitlerova Německa (tam se uchýlil vůdce lineckého povstání Richard Bernaschek), většina však do Masarykova Československa, kde se jejich střediskem stalo Brno, odkud postupně v následujících letech odešli buď do Francie, ovládané Lidovou frontou, anebo do vytouženého Sovětského svazu, nepochybně netušíce, že budou zanedlouho zlikvidováni během stalinských čistek. Dietrich von Hildebrand neváhal tento pád „evropské bašty marxismu“ přirovnat k vítězství nad Turky v roce 1683.

Do pěti měsíců života, které Dollfussovi zbývaly, spadá ještě několik důležitých kancléřových činů. Dne 17. března 1934 byly podepsány Římské protokoly čili smlouvy o politické a hospodářské spolupráci mezi Itálií, Rakouskem a Maďarskem, v nichž vyvrcholily Dollfussovy snahy zabezpečit budoucnost Rakouska proti jeho mocnému nepříteli. V prvním dni května pak Dollfuss proklamoval novou stavovskou ústavu a symbolicky téhož dne jeho nová vláda schválila konkordát z předešlého roku.

To už se však k dalšímu útoku chystali rakouští nacionální socialisté. Nejprve v květnu a červnu opět zesílili svoje teroristické akce, načež 25. července 1934 (zřejmě s vědomím Adolfa Hitlera) provedli puč, při kterém se ilegální 89. standartě SS podařilo na několik hodin obsadit i budovu spolkového kancléřství. Pučisté se domnívali, že na svou stranu získají armádu či aspoň její část, ale jejich naděje se nesplnily. Stejně jako únorový puč, i tento červencový byl po několika dnech, opět hlavně zásluhou spolkového vojska a Heimwehru, po těžkých bojích přemožen. Přímo v budově kancléřství při něm přišla o život jediná osoba; tou byl však sám kancléř. Dollfusse postřelil esesman Otto Planetta (mimochodem, rodák z Vyškova na Moravě) a pučisté, kteří zatím vyjednávali se zástupci vládních jednotek, nechali těžce raněného kancléře po několik hodin bez lékařské pomoci, aniž mu zavolali kněze, o kterého umírající žádal. Dollfuss zemřel krátce před pátou hodinou odpolední, zřejmě v přesvědčení, že pučistům se jejich akce zdařila a že tedy jeho životní dílo se zhroutilo. Pohřben byl v kryptě vídeňského kostela Krista Krále, který byl krátce předtím z iniciativy služebnice Boží Hildegard Burjanové, zakladatelky ženské kongregace Caritas socialis a rovněž obdivovatelky Dollfussova díla, vystavěn jako pohřebiště jeho velkého předchůdce Ignaze Seipela.

Dollfussova smrt otřásla Rakouskem i Evropou. Význam jeho osobnosti a jeho boje proti nastupujícímu nacismu si teprve nyní mnozí plně uvědomili. Gilbert Keith Chesterton apostrofoval „malého kancléře“ jako člověka, který „bojoval za to, aby ten malý kout Německa zůstal částí křesťanstva“. Snad nejlépe pochopil Dollfusse Dietrich von Hildebrand, který ještě v roce jeho smrti o něm vydal knihu, která dodnes zůstává tím nejhlubším a nejvýstižnějším, co bylo o kancléři-mučedníkovi napsáno. Josephu Rothovi se Dollfussovou smrtí zhroutil svět; autor „Pochodu Radeckého“ natrvalo odjel z Rakouska a zbytek svého života strávil v emigraci.

Zvláštnímu kouzlu Dollfussovy osobnosti však podlehly i další přední postavy rakouské kultury, mezi nimi takové, od kterých bychom to spíše nečekali. Tak velký ironik Karl Kraus v červencovém čísle svého časopisu „Fackel“ mluvil o jeho smrti jako o oběti za nás za všechny a jeho přítelkyně Sidonie Nádherná vzpomíná na jeho pláč, přičemž dodává, že nikdy v životě ho neviděla tak dojatého jako po Dollfussově smrti.

Dollfuss nakonec, byť posmrtně, zvítězil. Oba socialistické tábory byly roku 1934 poraženy, samostatnost Rakouska zůstala nedotčena (i zásluhou Mussoliniho, který v rozhodujících chvílích v červenci 1934 poslal divize italské armády jako varování Hitlerovi na rakouské hranice u Brennerského průsmyku), křesťanský a stavovský charakter státu, jehož novým kancléřem se stal dosavadní ministr vyučování Kurt von Schuschnigg, byl zachován.

Porážka červencového puče byla zároveň první a na dlouhá léta poslední porážkou, kterou v roli hlavy státu utrpěl Dollfussův hlavní protivník Adolf Hitler. Dollfussovo vítězství se však ukázalo být jen dočasným. Schuschnigg nebyl politikem takového formátu jako Dollfuss, nebyl ani natolik charismatickou osobností jako jeho předchůdce a po necelých čtyřech letech – pravda, opuštěn celým světem, i Mussolinim, který se postupně začal sbližovat s Hitlerem – kapituloval. Nejen Otto Habsburský (který ještě jako mladý pretendent trůnu udržoval s Dollfussem písemný styk) je však přesvědčen, že Rakousko v čele s Dollfussem, jenž dokázal roku 1934 bez zaváhání vést boj na dvou frontách, by se i v roce 1938 postavilo Třetí říši na odpor se zbraní v ruce.

Ze dvou největších nepřátel, s nimiž se Dollfuss střetl, se nacionální socialismus ukázal být pouze epizodou – sice mimořádně krutou, mimořádně nelidskou, ale přesto trvající jen nemnoho let. Zato marxismus panoval nad značnou částí světa po mnoho desetiletí, aby po svém zdánlivém pádu uzavřel pakt s liberalismem, se kterým společně dnes ovládá Evropu a stále brutálněji útočí nejen na katolickou církev, ale už i na samotné základy mravnosti.

Dollfussově památce proto doba po roce 1938 není příznivá. Jeho ostatky byly z kostela Krista Krále hned po anšlusu přeneseny na hřbitov ve vídeňské čtvrti Hietzing, kde zůstávají dodnes. Ti, kdož vládli a vládnou po roce 1938, pak uctívali a uctívají jiné hrdiny – právě ty schutzbundovce a esesmany, kteří v únoru a červenci 1934 povstali proti křesťanskému státu s voláním „Heil Hitler!“ či „Hoch die Internationale!“, ať již se jmenovali Karl Münichreiter nebo Otto Planetta.

Křesťansko-sociální strana, po válce přejmenovaná na Rakouskou lidovou stranu, se dnes příliš neliší od jiných evropských křesťansko-demokratických stran – možná dobře slouží demokracii, rozhodně však pramálo činí pro křesťanství.

O síle a kouzlu Dollfussovy osobnosti však svědčí to, že i tato zhanobená strana vystrašených křesťanů se Dollfussovy památky nedokázala zříci – přes opakující se útoky potomků pučistů z února 1934 stále visí v zasedací místnosti parlamentního klubu Rakouské lidové strany Dollfussův portrét a ještě kancléř Schüssel dával v kapli kancléřství sloužit mši svatou ve výročí Dollfussova zavraždění. Dollfussova památka i po desetiletích zůstává stále živá a není nijak podivné, že se dokonce ozývají i hlasy, vyslovující se pro kancléřovo blahořečení.

Rakousko, dnes už jen malý pozůstatek kdysi slavné říše, může tak být oprávněně hrdé na to, že tak, jako v osobě císaře Karla dalo Církvi zatím jediného panovníka posledního století (dokonce posledních několika staletí), kterému se dostalo pocty oltáře, v osobě Engelberta Dollfusse dává v dnešních těžkých časech křesťanům vzor státníka, který následoval Krista svým životem i svou smrtí, státníka, který jednou řekl: „Celému svému umění vládnout jsem se jako malý chlapec naučil z katechismu, kde stojí psáno: Milovati budeš Pána Boha celou svou duší a bližního jako sebe samého.“

 

Te Deum 2/2007

 Soubor:Engelbert Dollfuß Briefmarke.jpg


7287 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Podpořte nás
Čtěte také

euPortal.cz

Islamizace západní Evropy probíhá v plném prouduPůl století rozkladu: Umíral světec z Osvětimi za jinou víru? Světec by se z papeže Františka zhrozilArabská strana Švédska: Nemáte tu co dělat, vaše země už neexistuje!Chvála hranice: Děti už ani nevěděly, že jsme je měli. Průšvih znovu oživil "čáru". Nepohodlné, komplikující. Zážitek od Mikulova. Když ještě bylo kam odsunout Němce. Nic není navždy. Hlídejme si domovKnihy Rowlingové se kvůli jejímu osobnímu názoru na gender po celém světě pálí či zakazují

euServer.cz

Nepodmíněný příjem? – Cesta do pekelÚtok na Navalného nebo na naši první signální soustavu?

ePortal.cz

Pomozte nám, prosímPovinná solidarita: Necháme se raději podplatit - nebo donutit? Orwellův newspeak. Bude EU kšeftovat s "bílým" masem?

Eurabia.cz

Dánské premiérce se už nelíbí šaríaDal imigrantovi práci. Ten ho po neshodě zabil

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

eOdborar.cz

Miláček Západu Navalný je lhář a skončil v exekuci za své lži ...Mýtus malé produktivity Čechů aneb jak český otrok dře na německý blahobyt

ParlamentniListy.cz

Koho ohrožuje covid? Média šíří strach. Profesor Špičák vnáší jasnoDěsivá náhoda. Po zhasnutí kamer TV Nova. Týká se moci Prymuly
Články autora
Průzkum
Měla by Česká republika vystoupit z EU?
Hlasovat můžete kliknutím na odpověď
Doporučujeme
PLATFORMA PRO ZACHOVÁNÍ EVROPSKÝCH HODNOT

Byli jsme i před unií, budeme i po ní. Boj za samostatnost našeho státu bude probíhat i po Lisabonu

dixienet.org

Rádio Dixie

Václav Klaus

Mladá pravice

D.O.S.T.

Pat Buchanan

Ron Paul

Eretz.cz - zpravodajství z Izraele

Československo 2008 tour
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

RSS feed Zasílání upozornění